Plug & Play je/není hra, která dává/nedává smysl a je velice příjemné/nepříjemné ji hrát. Nehodící se škrtněte dle vašeho vlastního uvážení. Mám rád surrealismus ve všech svých podobách. Od výtvarných děl, přes literaturu až po film. Jsem tedy rád, když se o něco podobného snaží i herní vývojáři, byť se v tomto případě jedná o pouhou předělávku krátkometrážního snímku.
Plug & Play není hra, kterou si pustíte, když se chcete odreagovat. Není to ani hra, kterou si pustíte, když se chcete pobavit. Není zde akce, napětí a vlastně ani příběh. Je to zkrátka hra, kterou si pustíte a buďto ji zavrhnete nebo přijmete. Obojí nelze.
O čem vlastně P&P je? Ve zkratce – o zásuvkách. Mám-li se ale rozepsat, pak je to tedy hra o zastrkování, vystrkování, objímání, trhání, spojování, souložení, běhání, vylučování, ale také o bolesti, smutku a lásce. Nebo spíše o dosti podivné metafoře na lásku. Na samém počátku musíte zasunout. A ať to z ní sebevíc perverzně, je to pravda. Vezmete běžnou elektrickou zástrčku a zasunete ji hluboko do … do zásuvky. Až teprve po tomto, řekněme tutoriálu, se před vámi zjeví obrazovka s názvem hry v doprovodu s dojemnou skladbou zpívanou kostelním sborem. Pak už se na vás postupně valí smršť surreálních situací, nad kterými budete nejprve kroutit hlavou a poté se je budete snažit spojit do nějakého smysluplného celku. Pravděpodobně budete v celém „příběhu“ hledat i nějaká poselství. To, zda je najdete, záleží jen a jen na vaší schopnosti interpretovat zdánlivě nesmyslné scény.
Nejprve si asi budete říkat, že se jedná o nesmyslný shluk vizí sexuálně frustrovaného jedince. Dost možná se váš názor nezmění ani po dohrání. Nicméně hra se zajisté snaží předat nějakou myšlenku. Jen si stále nejsem jistý tím jakou. Jedná se o zvolání typu: „all you need is love“? Vše tomu dokonce nasvědčuje až do zhruba druhé poloviny hry, kde mají dvě postavičky velice pochmurný rozhovor, jehož směřování má hráč, po vzoru adventur, zcela ve své moci. Pak ale hra obrací a stane se sérií polygamických výjevů. Vše se navíc pozvolna začíná až nápadně podobat snímku The Human Centipede. Dřív, než hra stihne člověka znechutit, opět mění motiv a dostává se do hořkosladkého finále s patrným pomrknutím na Michelangelovo Stvoření Adama a povedeným fórkem na závěr. P&P tak končí po zhruba dvaceti minutách jakýmsi koncem-nekoncem.
Grafické ztvárnění jen kopíruje výše avizovaný snímek, takže nelze jednoznačně ohodnotit práci vývojářů. Jedná se o minimalismus nejhrubšího zrna. Černobílý obraz přechází v bíločerný, figurky jsou nakresleny několika málo tahy. Naproti tomu fyzika použitých postaviček je nádherná. Když se chopíte zástrčky ve snaze ji zapojit, kabel se realisticky kymácí dle směru a síly vašeho pohybu myší. Ve hře vás čekají ještě dva momenty, kde si zaslouží fyzika vyzdvihnout. Je to část, kdy se konečně spojí obě ruce a poté úplně poslední výjev s topořícím prstem. Místy mi výjevy lehce připomínaly takzvané „fucking flowers“ z kultovního The Wall britských Pink Floyd.
Hudební doprovod zní jenom v určitých částech a stará se o něj kostelní sbor z úvodní obrazovky hry. Skladba je atmosférická, krásně padnoucí do dění na obrazovce.
Po příběhové stránce se toho dá napsat spousta anebo právě nic. Záleží na ochotě diváka/hráče přistoupit na pravidla autora a zapojit abstraktní myšlení. Ač může mít hra až existenciální přesah, často se vrací k humorným situacím. Ne jednou jsem se hlasitě zasmál, což bylo způsobeno především tím, že jsem absolutně netušil, co přijde dál.
Shrnutí:
A jak bych vyplnil svou větu z úvodu recenze já? Plug & Play je/není hra, která mi z většiny dává/nedává smysl a je velice příjemné/nepříjemné ji hrát. Při hraní se ve mně mísily humorné pocity s lehce depresivními. Dostavil se i tzv. „WTF effect“, na který zajisté snímek/hra cílila. Ve své podstatě se tedy jedná o tragikomickou ukázku herního surrealismu, která nemá srovnání. Není jisté o čem hra je. Možná je o lidech. Možná je o lásce. Možná je o nevěře. Možná je o našem světě. Možná je o světě tlačítek a zásuvek. Možná ale pouze jednoduše JE.
Hodnocení tohoto počinu je tedy skutečný oříšek. Hra je bezesporu originální. Minimalistické zpracování a bizarní výjevy jsou přesně tím, co mě vždy chytne za srdce. Ano, hříčka je to krátká, ale myslím si, že být ještě o pár minut delší, stala by se pro mnohé nudnou nebo dokonce nestravitelnou. Její krátkost jí tedy sedne. Za pocity, které ve mně vzbudila dávám 85% (což je velice, ale velice subjektivní hodnocení).
Hra dokončena v rámci herní výzvy 2018 – 8. V zemi nikoho (hardcore)
Plug & Play není hra, kterou si pustíte, když se chcete odreagovat. Není to ani hra, kterou si pustíte, když se chcete pobavit. Není zde akce, napětí a vlastně ani příběh. Je to zkrátka hra, kterou si pustíte a buďto ji zavrhnete nebo přijmete. Obojí nelze.
O čem vlastně P&P je? Ve zkratce – o zásuvkách. Mám-li se ale rozepsat, pak je to tedy hra o zastrkování, vystrkování, objímání, trhání, spojování, souložení, běhání, vylučování, ale také o bolesti, smutku a lásce. Nebo spíše o dosti podivné metafoře na lásku. Na samém počátku musíte zasunout. A ať to z ní sebevíc perverzně, je to pravda. Vezmete běžnou elektrickou zástrčku a zasunete ji hluboko do … do zásuvky. Až teprve po tomto, řekněme tutoriálu, se před vámi zjeví obrazovka s názvem hry v doprovodu s dojemnou skladbou zpívanou kostelním sborem. Pak už se na vás postupně valí smršť surreálních situací, nad kterými budete nejprve kroutit hlavou a poté se je budete snažit spojit do nějakého smysluplného celku. Pravděpodobně budete v celém „příběhu“ hledat i nějaká poselství. To, zda je najdete, záleží jen a jen na vaší schopnosti interpretovat zdánlivě nesmyslné scény.
Nejprve si asi budete říkat, že se jedná o nesmyslný shluk vizí sexuálně frustrovaného jedince. Dost možná se váš názor nezmění ani po dohrání. Nicméně hra se zajisté snaží předat nějakou myšlenku. Jen si stále nejsem jistý tím jakou. Jedná se o zvolání typu: „all you need is love“? Vše tomu dokonce nasvědčuje až do zhruba druhé poloviny hry, kde mají dvě postavičky velice pochmurný rozhovor, jehož směřování má hráč, po vzoru adventur, zcela ve své moci. Pak ale hra obrací a stane se sérií polygamických výjevů. Vše se navíc pozvolna začíná až nápadně podobat snímku The Human Centipede. Dřív, než hra stihne člověka znechutit, opět mění motiv a dostává se do hořkosladkého finále s patrným pomrknutím na Michelangelovo Stvoření Adama a povedeným fórkem na závěr. P&P tak končí po zhruba dvaceti minutách jakýmsi koncem-nekoncem.
Grafické ztvárnění jen kopíruje výše avizovaný snímek, takže nelze jednoznačně ohodnotit práci vývojářů. Jedná se o minimalismus nejhrubšího zrna. Černobílý obraz přechází v bíločerný, figurky jsou nakresleny několika málo tahy. Naproti tomu fyzika použitých postaviček je nádherná. Když se chopíte zástrčky ve snaze ji zapojit, kabel se realisticky kymácí dle směru a síly vašeho pohybu myší. Ve hře vás čekají ještě dva momenty, kde si zaslouží fyzika vyzdvihnout. Je to část, kdy se konečně spojí obě ruce a poté úplně poslední výjev s topořícím prstem. Místy mi výjevy lehce připomínaly takzvané „fucking flowers“ z kultovního The Wall britských Pink Floyd.
Hudební doprovod zní jenom v určitých částech a stará se o něj kostelní sbor z úvodní obrazovky hry. Skladba je atmosférická, krásně padnoucí do dění na obrazovce.
Po příběhové stránce se toho dá napsat spousta anebo právě nic. Záleží na ochotě diváka/hráče přistoupit na pravidla autora a zapojit abstraktní myšlení. Ač může mít hra až existenciální přesah, často se vrací k humorným situacím. Ne jednou jsem se hlasitě zasmál, což bylo způsobeno především tím, že jsem absolutně netušil, co přijde dál.
Shrnutí:
A jak bych vyplnil svou větu z úvodu recenze já? Plug & Play je/není hra, která mi z většiny dává/nedává smysl a je velice příjemné/nepříjemné ji hrát. Při hraní se ve mně mísily humorné pocity s lehce depresivními. Dostavil se i tzv. „WTF effect“, na který zajisté snímek/hra cílila. Ve své podstatě se tedy jedná o tragikomickou ukázku herního surrealismu, která nemá srovnání. Není jisté o čem hra je. Možná je o lidech. Možná je o lásce. Možná je o nevěře. Možná je o našem světě. Možná je o světě tlačítek a zásuvek. Možná ale pouze jednoduše JE.
Hodnocení tohoto počinu je tedy skutečný oříšek. Hra je bezesporu originální. Minimalistické zpracování a bizarní výjevy jsou přesně tím, co mě vždy chytne za srdce. Ano, hříčka je to krátká, ale myslím si, že být ještě o pár minut delší, stala by se pro mnohé nudnou nebo dokonce nestravitelnou. Její krátkost jí tedy sedne. Za pocity, které ve mně vzbudila dávám 85% (což je velice, ale velice subjektivní hodnocení).
Hra dokončena v rámci herní výzvy 2018 – 8. V zemi nikoho (hardcore)
Pro: Originalita, surrealismus, bizarnost, podivnost, grafické zpracování, hudba, herní doba (pro někoho nejspíš negativum
Proti: Nechápu to (ale asi to tak má být)