Schopnost zálohovat systém a zkopírovat html mi doma sice vysloužila pověst technologického čaroděje, ale nalijme si čistého vaječňáku: PC u mě může být zrovna tak blikající cihla, svahilštinu se zvládnu naučit dřív než jakýkoli programovací jazyk a slovní úlohy mi od prváku taky nějak přestaly jít. V mém případě má tedy Human Resource Machine vysokou hodnotu nejen coby originální koncept, seznámení s nepoznaným odvětvím, ale hlavně jako možnost si důkladně protáhnout zaprášený závit.
Jste novým zaměstnancem blíže nespecifikované firmy, jejíž poschodí představují vždy novou pracovní pozici/úkol, který musíte vyřešit. Ať už děláte cokoli, princip je vždy stejně prostý: přepravním pásem dorazí údaje, neurotický šéf vám vysvětlí, jakým způsobem je zpracovat a přesunout na odchozí pás, a vy se následně snažíte pomocí několika primitivních příkazů sestavit příčetný kód, jímž byste zadání splnili, ideálně s minimálním počtem kroků i příkazů. Úlohy začínají od jednoduchého přesunu nebo sčítání, pokračuje se přes vytváření smyček, násobení/dělení nebo textové řetězce zakončené nulou a končí se adresovatelnými prvky, odesíláním čísel podle velikosti a Fibonacciho posloupností. A bacha, abyste odvedli dobrou práci! Do města totiž migrují roboti, kteří si na vašeho fleka dělají sakra velký zálusk.
Jak vidno, metafora na programování je víc než srozumitelná a přímočaré grafické zpracování vzdělávacímu tónu ještě nahrává: místo opkódů máte nadepsané cedulky, než abyste blbnuli s registrem, pobíháte jako okatý avatar sem a tam, a když potřebujete použít paměť, jednoduše si dlaždici odložíte na podlahu. Špatně napsaný program poznáte podle toho, že na vás šéf začne nepříčetně řvát, a dobrý tak, že vás po pěti letech nonstop činnosti pustí na kafe.
Mozek si namáháte třemi způsoby: nejprve musíte přijít na logický způsob, jak zadání za použití několika málo příkazů přeložit do kódu, který by platil pro všechny proměnné. Už to není žádná sranda, protože se musíte opírat nejen o to, co jste se naučili v předchozích úrovních, ale především o (matematickou) logiku. Následně se vrhnete do sestavování samotného programu a postupného zkoušení, zda řešení, s nímž jste přišli, má vůbec šanci fungovat. To často zahrnuje opakované debugování, což je učiněná lahůdka, pokud pracujete s několika smyčkami nebo podmínkami zároveň. A konečně se poohlížíte po místech, kde byste mohli výsledný program zkrátit nebo zjednodušit, protože buďme k sobě upřímní, to, co ve výsledku vyplodíte, by v reálu s největší pravděpodobností zavařilo i nejnovější mašinu.
Asi netřeba tvrdit, že odteď se ve stížnostech na bugy a programovací nedostatky obecně budu hodně krotit.
Jste novým zaměstnancem blíže nespecifikované firmy, jejíž poschodí představují vždy novou pracovní pozici/úkol, který musíte vyřešit. Ať už děláte cokoli, princip je vždy stejně prostý: přepravním pásem dorazí údaje, neurotický šéf vám vysvětlí, jakým způsobem je zpracovat a přesunout na odchozí pás, a vy se následně snažíte pomocí několika primitivních příkazů sestavit příčetný kód, jímž byste zadání splnili, ideálně s minimálním počtem kroků i příkazů. Úlohy začínají od jednoduchého přesunu nebo sčítání, pokračuje se přes vytváření smyček, násobení/dělení nebo textové řetězce zakončené nulou a končí se adresovatelnými prvky, odesíláním čísel podle velikosti a Fibonacciho posloupností. A bacha, abyste odvedli dobrou práci! Do města totiž migrují roboti, kteří si na vašeho fleka dělají sakra velký zálusk.
Jak vidno, metafora na programování je víc než srozumitelná a přímočaré grafické zpracování vzdělávacímu tónu ještě nahrává: místo opkódů máte nadepsané cedulky, než abyste blbnuli s registrem, pobíháte jako okatý avatar sem a tam, a když potřebujete použít paměť, jednoduše si dlaždici odložíte na podlahu. Špatně napsaný program poznáte podle toho, že na vás šéf začne nepříčetně řvát, a dobrý tak, že vás po pěti letech nonstop činnosti pustí na kafe.
Mozek si namáháte třemi způsoby: nejprve musíte přijít na logický způsob, jak zadání za použití několika málo příkazů přeložit do kódu, který by platil pro všechny proměnné. Už to není žádná sranda, protože se musíte opírat nejen o to, co jste se naučili v předchozích úrovních, ale především o (matematickou) logiku. Následně se vrhnete do sestavování samotného programu a postupného zkoušení, zda řešení, s nímž jste přišli, má vůbec šanci fungovat. To často zahrnuje opakované debugování, což je učiněná lahůdka, pokud pracujete s několika smyčkami nebo podmínkami zároveň. A konečně se poohlížíte po místech, kde byste mohli výsledný program zkrátit nebo zjednodušit, protože buďme k sobě upřímní, to, co ve výsledku vyplodíte, by v reálu s největší pravděpodobností zavařilo i nejnovější mašinu.
Asi netřeba tvrdit, že odteď se ve stížnostech na bugy a programovací nedostatky obecně budu hodně krotit.
