V prvé řadě musím říct, že Spec Ops: The Line je jednou z nejvíc her pro dospělé, co jsem kdy hrál a tím nemyslím, že je hra od 18 let. Spíš bych řekl, že čím starší a zkušenější jste, tím víc tuhle hru oceníte a naopak. Rozdělil bych hodnocení na dvě části - hratelnost a příběh.

Hratelnost
Když bych měl hodnotit čistě hratelnost, tak je v podstatě repetitivní po vzoru Gears of War. Zabíjíte nepřátele po desítkách, máte k tomu celou řádku střelných zbraní, používat můžete vždy pouze dvě a tři typy granátů. Můžete sprintovat, schovávat se za překážky, pálit naslepo atd. Nic nového pod sluncem. Inovace je trochu v interaktivním prostředí, kdy čas od času je možné nepřítele překvapit závalem písku nebo sem tam se objeví písečná bouře, která je mimochodem velmi pěkně zpracovaná a má skutečný efekt na viditelnost i chování nepřátel. Škoda jen, že bouře jsou čistě skriptované a neobjevují se náhodně. Pak jsou tady detaily jako pěkně zpracované headshoty, kdy po zásahu dojde na drobné zpomalení času, výborné animace pohybů postav, možnost dodělání zraněného nepřítele na zemi opravdu krutým způsobem, zvířený prach po výbuchu granátů v písku, kdy dojde k oslepení nepřítele. Pak jsou tady minihry typu letím ve vrtulníku a v ruce mám rotačák, takže ničím všechno co zničit jde a zabíjím všechny, kteří zabít jdou. Dále musím ocenit grafiku a zpracování prostředí, které je mimořádně lákavé procházet. Poušť, písek, postapokalyptická Dubaj, mrakodrapy, luxus vs. hrůzy války, parádní level design, prostě hra vypadá krásně. O stylovém a úmyslně kýčovitém soundtracku s americkými hity ani nemluvě. I přes to všechno tohle ze Spec Ops: The Line dobrou hru nedělá.

Tím se dostávám k příběhu.

Příběh
Většinou se ve hrách objevuje příběh v klasickém duchu - hlavní představitel je kladný či záporný hrdina, přičemž převládá první varianta. Ve Spec Ops: The Line se příběh vyvíjí a to tak, že na konci hry nevíte co jste vlastně zač. V žádném případě nehodlám prozradit, jak hra skončí, protože to záleží na každém jak se rozhodne. Co ale mohu prozradit je, že s něčím podbným jsem se ještě nesetkal a dokonce mezi odborníky vyvolala tato hra velkou diskuzi. Proč? Protože je v ní spousta symboliky, překvapivě i politiky, objevují se zde narážky dokonce na hry a násilí v nich, řeší se zde smysl války, odpovědnost za zabíjení nevinných, výčitky, spravedlnost, kde je pravda, co člověk může udělat a co musí v různých situacích až z toho mrazí. Téma hry je zkrátka aktuální v každé době, ve které je válka a lidi dělají často ne to co by chtěli, ale co musí, ačkoliv netuší proč a co je k tomu vlastně vede. Pokud máte rádi až filozofická témata, tak tady je najdete.

Příběh je podaný poutavými animacemi v enginu hry, perfektním dabingem a velkým množstvím dialogů, ze kterých jde až hlava kolem. Nikdy jsem neměl problém zachytit příběh ve hrách v angličtině, ale tady mi často utíkaly celé věty, jak je hra ukecaná. A právě příběh je hnacím motorem, motivací jít dál a dál, zjistit pravdu i za cenu, že chvílemi je hra frustrující. Často jsem opakoval jednu pasáž pětkrát a víckrát, nejste zkrátka rambo a je potřeba si dávat pozor na přečíslení, nepřátelé se vás snaží obejít, háží granáty a mají různou taktiku, třebaže většina z nich jen vykukuje z krytu a je potřeba je postupně headshotovat. To vše jsem ale rád překousnul a po necelých 8 hodinách se dobral konce. Konce, který leckoho překvapí.

Verdikt
Spec Ops: The Line je víc než jen hra. Je to ukázka toho, že hry jako interkativní médium mohou stát rovnocenně bok po boku filmů, dokumentů, filozofických děl a mohou klást otázky, na které hráč hledá odpověď nejenom mačkáním tlačítek na myší, ale především sám v sobě.

EDIT: Ještě mě napadla jedna myšlenka. Hra je v podstatě simulátorem pudu sebezáchovy, který není o morálce, pravdě či spravedlnosti. Hráč zabíjí ne proto, že je to správné, ale aby přežil. Zároveň bez toho, aniž by zabíjel, by nevznikla tahle hra. Ostatně toto by šlo aplikovat na každou střílečku, kde o tom, co hráč udělá, koho zabije, už je vlastně předem rozhodnuto autory hry. Hra tím vlastně říká, že aby ses dobral jejího konce, musel si zabít všechny ty nevinné lidi a je jedno, jestli tě to bavilo, měl si při tom výčitky, prostě si to udělal. Hrál si hru, kterou nešlo vyhrát, ale jen hrát. Kdybys to udělat nechtěl, tak si tu hru nehrál. Každý, kdo tu hru dohraje je vinen za všechno to utrpení, které bylo díky němu způsobeno a to bez ohledu na to, jak moc se své činy snaží obhájit. Obhájit totiž takové činy nelze, to si jen namlouváme.