Shovel Knight se inspiroval Mega Man sérii. Velice, velice inspiroval. Odkazuje na ni grafikou, hudbou (nepřekvapivě se na soundtracích obou podílela tatáž osoba), gameplayem, prostě vším. V žádném případě tím však nechci prohlašovat, že by se jednalo o pouhou kopii. Shovel Knight prvky z Mega Mana tvořivě přejímá a rozvíjí. To platí také pro druhý, méně výrazný inspirační zdroj, starou Castlevanii na Nintendo.
A k navazování dochází také v oblastech, kde bych to upřímně nečekal. Uvedu dva příklady: Ve druhé Castlevanii byla vesnička, ve které bylo možné nakupovat a promlouvat s místními. U plošinovky se jednalo o zajímavou inovaci, byla však implementována tak nešťastně, že se od ní pro další díly upustilo. Shovel Knight tento koncept přejal a proti všem očekáváním z něj činí jednu ze svých velkých předností. Obě vesničky jsou zpracovány kouzelně a rád jsem se do nich vracel (samozřejmě hlavně pro různé upgrady). Obdobné je to s nápadem vrhnout na světovou mapu různé nepřátele, kteří se po ní pohybují a Shovel Knight se s nimi musí utkávat. Tuto ideu si vybavuji z druhého Maga Mana X, ale nepřišla mi nijak působivá. Tady však funguje výborně.
Shovel Knightovi je vlastní citlivé zapracování a smysl pro detail. Velmi mě potěšilo, když jsem objevil sekundární využití rybářského prutu – chytaní měšců s penězi, o které postava přišla při zabití. Vypadá to jako banalita, a koneckonců taky je, ale dokládá, jak je každý aspekt ve hře domyšlený. Velmi mě potěšily také odpočinkové scény se Shovel Knightem spícím u ohně uprostřed lesa, které následují po poražení každého z osmi bossů (stejná cifra jako v Mega Manovi!). Jsou rozkošné a šikovně prohlubují vztah hráče k hlavnímu hrdinovi.
Univerzum je kouzelné. Působí na mě jako fantasy steampunková verze světa z Mega Mana, který by klidně mohlo o několik staletí předcházet. Retro grafika lahodí oku, hudba velmi zdařilé dotváří atmosféru. Obzvláště mi uhranula melodie hrající při putování po světové mapě. Postupně graduje s odkrýváním dalších oblastí, až před Věží Osudu dosáhne mocného finále. Obtížnost je velice přátelská a ve hře snad není překážka, která by s troškou upřímného úsilí nešla hravě zdolat.
Nedostatků je po málu, přesto však jsou. Nutnost používat pro některé speciální schopnosti konkrétní zbraně je otravná a způsobí nejednu nechtěnou sebevraždu. Lepší by bylo vázat je všechny na protagonistovu lopatu. Finální lokace mohly být trošku monumentálnější a graficky více poutavé. Takto stojí ve stínu oproti základnám jednotlivých bossů, které jsou ztvárněny bezchybně. Některé měšce, které se smrtí od hlavního hrdiny odpoutají, skončí na nedostupných místech (například pod spodními plošinami) a je tak nutno se s nimi nadobro rozloučit. Může klidně jít jen o pár mincí, ale z principu mě to frustrovalo.
Na každý pád je Shovel Knight výborná plošinovka, nabitá zábavou až k prasknutí. Kdyby to nebylo pro oba neuctivé a velice, velice zjednodušující, řekl bych, že to je nejlepší Mega Man, jakého jsem hrál.
A k navazování dochází také v oblastech, kde bych to upřímně nečekal. Uvedu dva příklady: Ve druhé Castlevanii byla vesnička, ve které bylo možné nakupovat a promlouvat s místními. U plošinovky se jednalo o zajímavou inovaci, byla však implementována tak nešťastně, že se od ní pro další díly upustilo. Shovel Knight tento koncept přejal a proti všem očekáváním z něj činí jednu ze svých velkých předností. Obě vesničky jsou zpracovány kouzelně a rád jsem se do nich vracel (samozřejmě hlavně pro různé upgrady). Obdobné je to s nápadem vrhnout na světovou mapu různé nepřátele, kteří se po ní pohybují a Shovel Knight se s nimi musí utkávat. Tuto ideu si vybavuji z druhého Maga Mana X, ale nepřišla mi nijak působivá. Tady však funguje výborně.
Shovel Knightovi je vlastní citlivé zapracování a smysl pro detail. Velmi mě potěšilo, když jsem objevil sekundární využití rybářského prutu – chytaní měšců s penězi, o které postava přišla při zabití. Vypadá to jako banalita, a koneckonců taky je, ale dokládá, jak je každý aspekt ve hře domyšlený. Velmi mě potěšily také odpočinkové scény se Shovel Knightem spícím u ohně uprostřed lesa, které následují po poražení každého z osmi bossů (stejná cifra jako v Mega Manovi!). Jsou rozkošné a šikovně prohlubují vztah hráče k hlavnímu hrdinovi.
Univerzum je kouzelné. Působí na mě jako fantasy steampunková verze světa z Mega Mana, který by klidně mohlo o několik staletí předcházet. Retro grafika lahodí oku, hudba velmi zdařilé dotváří atmosféru. Obzvláště mi uhranula melodie hrající při putování po světové mapě. Postupně graduje s odkrýváním dalších oblastí, až před Věží Osudu dosáhne mocného finále. Obtížnost je velice přátelská a ve hře snad není překážka, která by s troškou upřímného úsilí nešla hravě zdolat.
Nedostatků je po málu, přesto však jsou. Nutnost používat pro některé speciální schopnosti konkrétní zbraně je otravná a způsobí nejednu nechtěnou sebevraždu. Lepší by bylo vázat je všechny na protagonistovu lopatu. Finální lokace mohly být trošku monumentálnější a graficky více poutavé. Takto stojí ve stínu oproti základnám jednotlivých bossů, které jsou ztvárněny bezchybně. Některé měšce, které se smrtí od hlavního hrdiny odpoutají, skončí na nedostupných místech (například pod spodními plošinami) a je tak nutno se s nimi nadobro rozloučit. Může klidně jít jen o pár mincí, ale z principu mě to frustrovalo.
Na každý pád je Shovel Knight výborná plošinovka, nabitá zábavou až k prasknutí. Kdyby to nebylo pro oba neuctivé a velice, velice zjednodušující, řekl bych, že to je nejlepší Mega Man, jakého jsem hrál.
Castlevania: The New Generation