Na první pohled se může Crusader Kings zdát jako další napodobenina Europa Universalis, ale první pohledy jsou často mylné. Což je právě tento případ.
Kouzlo CKII spočívá v tom, že nehrajeme za nějakou odosobněnou entitu, která neviditelnou rukou řídí dění v celém státě, ale za konkrétního jednotlivce, člena jedné z mnoha středověkých dynastií v Evropě.
Cílem hry je v první řadě přežít. Ať už jste hrabě, král či snad císař, cíl je víceméně stále stejný. Přežít pikle a mocenské vrtochy ostatních a přitom získávat tituly, plodit potomky, držet pod uzdou své poddané, vycházet s klérem, starat se o své majetky.
Plození dětí je obzvlášť důležité, protože při smrti vaší postavy převezmete otěže za nejstaršího z vašich potomků A podle toho, jaké má váš stát dědické zákony se rozhodne, co vše po svém předchůdci dostanete. Důležitější než přežití jednotlivců je ale přežití rodu. Pokud nezbyl nikdo z vaší dynastie aspoň na úrovni hraběte, hra končí.
Získavat moc, statky, území a přízeň kléru lze tedy ne jen dobýváním a válčením, ale předeším chytře naplánovanými svatbami, rozdávání majetku potomkům a zkrátka spíše managmentem dynastie než destrukcí.
A v tom je kouzlo celé hry. Nespočívá tolik v prezentaci (ta, jak už to u her od Paradoxu bývá, nechává spíš prostor vaší představivosti), ale v ohromné míře možností a voleb, které máte.
Jenže ona se do toho připlete i náhoda a genetika. Postavy mají vědomostní staty, které určují, jak dobrými jsou diplomaty, válečníky, kleriky, intrikány nebo státníky. Ty se mohou v dětství naučit od svých opatrovníků (nebo to můžete nechat náhodě).
A aby to nebylo málo, tyto a další staty ovlivňují vlastnosti, jako například chamtivost, štědrost, odvaha, zbabělost, pravdomluvnost, pokrytectví a další a další. Je jich mnoho, vytváří zajímavé kombinace podle kterých si můžete postavy celkem dobře představit a hlavně velká část z nich je dědičná jak geneticky, tak výchovou. A to včetně nemocí a fyzické konstituce!
A někdy charisma a diplomatické schopnosti vaší postavy je to jediné, co vás drží od ničivé občanské války s vlastní šlechtou nebo se sousedním státem.
Hra nepotřebuje příběh, protože ten se utváří sám. Vaše království může na dlouhá léta ničit válka o trůn mezi vámi a vaším bratrem, rod vám může pomírat na mor, váš jediný dědic se vrátí z válečné výpravy oslepen a vykastrovaný, někdo může podplácet šlechtu aby se obrátila proti vám, sedláci a kacíři se budou bouřit, budete vraždit svoje manželky a děti...
Možností a příběhů má hra neskutečně mnoho. Kouzlo hry nespočívá v tom, že osud vašeho rodu je jen ve vašich rukou. Je tam z velké části, ale genetická loterie, náhodné údalosti ve světě a hlavně cílevědomost, inteligence a svoboda ostatních postav, které mají stejné možnosti jako vy opravdu tvoří dojem živého světa, kde se může stát cokoli, kde je třeba snaha a kde je hlavním úkolem přežít a zajistit svůj rod.
A úkol to leckdy není jednoduchý.
Grafika postačující, interface skvělý (funkční, jednoduchý a pohodlný), DLC opravdu do hry přidávají dobré věci.
Kouzlo CKII spočívá v tom, že nehrajeme za nějakou odosobněnou entitu, která neviditelnou rukou řídí dění v celém státě, ale za konkrétního jednotlivce, člena jedné z mnoha středověkých dynastií v Evropě.
Cílem hry je v první řadě přežít. Ať už jste hrabě, král či snad císař, cíl je víceméně stále stejný. Přežít pikle a mocenské vrtochy ostatních a přitom získávat tituly, plodit potomky, držet pod uzdou své poddané, vycházet s klérem, starat se o své majetky.
Plození dětí je obzvlášť důležité, protože při smrti vaší postavy převezmete otěže za nejstaršího z vašich potomků A podle toho, jaké má váš stát dědické zákony se rozhodne, co vše po svém předchůdci dostanete. Důležitější než přežití jednotlivců je ale přežití rodu. Pokud nezbyl nikdo z vaší dynastie aspoň na úrovni hraběte, hra končí.
Získavat moc, statky, území a přízeň kléru lze tedy ne jen dobýváním a válčením, ale předeším chytře naplánovanými svatbami, rozdávání majetku potomkům a zkrátka spíše managmentem dynastie než destrukcí.
A v tom je kouzlo celé hry. Nespočívá tolik v prezentaci (ta, jak už to u her od Paradoxu bývá, nechává spíš prostor vaší představivosti), ale v ohromné míře možností a voleb, které máte.
Jenže ona se do toho připlete i náhoda a genetika. Postavy mají vědomostní staty, které určují, jak dobrými jsou diplomaty, válečníky, kleriky, intrikány nebo státníky. Ty se mohou v dětství naučit od svých opatrovníků (nebo to můžete nechat náhodě).
A aby to nebylo málo, tyto a další staty ovlivňují vlastnosti, jako například chamtivost, štědrost, odvaha, zbabělost, pravdomluvnost, pokrytectví a další a další. Je jich mnoho, vytváří zajímavé kombinace podle kterých si můžete postavy celkem dobře představit a hlavně velká část z nich je dědičná jak geneticky, tak výchovou. A to včetně nemocí a fyzické konstituce!
A někdy charisma a diplomatické schopnosti vaší postavy je to jediné, co vás drží od ničivé občanské války s vlastní šlechtou nebo se sousedním státem.
Hra nepotřebuje příběh, protože ten se utváří sám. Vaše království může na dlouhá léta ničit válka o trůn mezi vámi a vaším bratrem, rod vám může pomírat na mor, váš jediný dědic se vrátí z válečné výpravy oslepen a vykastrovaný, někdo může podplácet šlechtu aby se obrátila proti vám, sedláci a kacíři se budou bouřit, budete vraždit svoje manželky a děti...
Možností a příběhů má hra neskutečně mnoho. Kouzlo hry nespočívá v tom, že osud vašeho rodu je jen ve vašich rukou. Je tam z velké části, ale genetická loterie, náhodné údalosti ve světě a hlavně cílevědomost, inteligence a svoboda ostatních postav, které mají stejné možnosti jako vy opravdu tvoří dojem živého světa, kde se může stát cokoli, kde je třeba snaha a kde je hlavním úkolem přežít a zajistit svůj rod.
A úkol to leckdy není jednoduchý.
Grafika postačující, interface skvělý (funkční, jednoduchý a pohodlný), DLC opravdu do hry přidávají dobré věci.
Pro: hloubka a komplexita, jednoduché na pochopení, genetika, ohromná míra možností, náhodné eventy, obtížnost, dobré modifikace
Proti: grafika, po čase hudba,