K Torchlightu 2 jsem zasednul bez znalosti prvního dílu a byl jsem překvapen množstvím různých užitečných herních prvků, které jsem ještě jinde neviděl. Rovněž jsem byl mile překvapen velkou podobností s mým oblíbeným Diablem 2, které však Torchlight 2 z jistých důvodů nebyl schopen překonat.

Prvním důvodem je příběh, který na mě nepůsobil až tak zajímavě, abych se na něj soustředil. Sice jsem věděl, že jde (klasicky) o záchranu velmi zajímavého světa, ve kterém není nouze o magii ani roztodivné technické vychytávky, ale celková atmosféra mi nějak nedovolila se s příběhem ani světem sžít

Za nedostatečnou poustavost z mého pohledu může kombinace více prvků. Trochu mi leží v žaludku barevná stylizace, která sice není neslušivá, protože je velmi detailní a skrznaskrz nápaditá, ale vůbec se nehodí ke goticko-apokalypticko-hororovému soundtracku úžasného Matta Uelmena. Při prvních tónech kytary mi vstávaly vlasy na hlavě, což bylo v přímém protikladu ke světu hrajícímu všemi barvami. Zároveň mě trochu mrzel fakt, že animace mezi akty jsou jaksi kreslené, což je další důvod, proč jsem nedokázal být světem pozřen - například Diablo působilo díky animacím víceméně mrazivě a hráče tím připravovalo na nadcházející lokaci, zatímco Torchlight působil jako komix, ve kterém čas od času někdo převrhnul nádobku s červenou barvou.

Teď už ale honem k příjemnějším věcem. Torchlight sice pokulhává v příběhu a atmosféře, ale veškerá škobrtnutí si bohatě vynahrazuje v herních mechanikách. Byl jsem nadmíru spokojen s výběrem povolání, která působí velmi originálně. To samé lze tvrdit o jednotlivých skillech.

Moc se mi líbilo využití "zásobníku energie". Nabití tohoto zásobníku totiž umožňuje zefektivnit některé skilly, či některé skilly přímo energii potřebují k použití. Hráč je tak nenásilně veden k buildu své postavy, jelikož se zásobník například u Engineera nabíjí převážně mlácením potvor - pokud se chce mydlit v první řadě bitev, určitě se vyplatí vybírat skilly, které energii využívají; pokud chce ale podporovat z dálky, je nutno přemýšlet při výběru jinak. Také stojí za zmínku, že na různé nepřítele platí různé techniky boje, takže je nutné u mlácení přemýšlet.

Další velice příjemnou věcí je zdvojení požadavků u vybavení. Hráč buď musí dosahovat určitého počtu bodů charakteristikách, nebo stačí dosáhnout určité úrovně. Zároveň je ve většině případů možné být vybaven i zbraněmi, které nejsou primárně určeny pro hráčovu třídu. Excelentní krok...stejně jako automatické sbírání zlaťáků.

Perfektní vychytávkou je společník ve formě zvířete. Nejen, že ho lze v omezené míře vybavovat, ale je možné jej velmi jednoduše posílat do města prodávat vybavení nebo naopak nakupovat nápoje a svitky. Také jej lze krmit různým jídlem, což mu propůjčí na určitý čas různé schopnosti nebo tvar. Darem z nebes je potom lišta rychlého používání skillů/vybavení/kouzel. Nevím, jak jsem byl schopen přežít Diablo bez této boží lišty.

Je čas na shrnutí. Torchlight 2 je v oblasti herních mechanik velmi vymazlený kousek. Zmíněné vychytávky prostě musel vymyslet někdo, kdo myslel na duševní zdraví hráče a chtěl mu na uživatelské úrovni co nejvíce usnadnit průchod. Problémem může pro někoho (např. mě) být barevná stylizace nehodící se k rádoby vážnému příběhu. Hráč často narazí na chlístající kýble krve z vybuchujících nestvůr zasažených critical strikem, přičemž se za doprovodu Diablovsky temné hudby ve sladkém vánku všude kolem pokojně mrmlá světle zelená travička, na které se pasou chundelaté ovečky (nadsázka :) ). Milovníkům hack n' slash RPG musím hru určitě doporučit. Když už pro nic jiného, tak alespoň pro příjemné ovládání.