Hu ha hi ho aneb takový to blaho, když po cca třech letech hrajete hru, která se vám vštípí do hlavy tak, že máte touhu hrát ji znova a pořád dokola.
A nějak takhle na mě Wolfenstein zapůsobil.
Když se poohlídnu po předchozím dílu z roku 2009, kterej mě vyděsil svojí hrůzností, je pro mě vedle něho New Order něco jako Bioshock Infinite.
Wolfenstein: New Order se trochu vzpírá dnešní době, kdy se hry přizpůsobují hráči, který už nechce jednu těžkou část opakovat stále dokola, ale chce si buď užít plynulou destruktivní jízdu napříč hloupým příběhem (viz CoD), nebo zabít čas předtím, než večer vyrazí na disko. Právě obtížnost je tady nastavená naprosto parádně, přičemž se vrací do dob, kdy jsme nutně museli sbírat lékárničky, štíty a jiné vybavení pro přežití. Tady už si prostě nekleknete za roh v domnění, že nějakej podělanej auto ozdravovač…
A když už si za roh kleknete, stejně vás něco rozstřílí na sračku, protože kde co se dá pod palbou vší tý nacistický havěti zničit. Akce samotná je to nejzábavnější, co jsem za poslední roky hrál a je jedno, jestli v rámci stealth postupu (ačkoliv zde hraje třetí housle), nebo těžkotonážní destrukce. Popadnou dva kulomety a vydat se vstříc nepříteli skýtá tolik dynamiky a blaha, že když vás v tý změti zabijou, jste rádi, že si můžete dát oddych.
Hra ovšem není jenom o střílení, ona je kupodivu – a možná hlavně – o příběhu. Ten samotnej není sice nic světobornýho a na plátně kin by to působilo sakra béčkově, ale ve hře funguje perfektně a přináší opravdu velkou škálu strhujících momentů, u kterých zamrzí snad jenom to, že probíhají v animacích a nemůžete je tedy nijak ovlivnit.
Příběh je o to lepší, když nastražíte uši. Soundtrack je totiž naprosto parádní a nejenže přináší do hry atmosféru ať už v boji, nebo v oněch animacích, ale dává hře i obrovskej styl, spád a dokonce hloubku.
Je proto škoda, že potenciál tématu „náckové vyhráli válku“ není zužitkován do poslední kapky. Čekal jsem přeci jenom trochu víc z civilní oblasti, trochu víc, než jenom Arény a koridory, protože když už hra nastavila styl, násilnost a postavili Němce do vedení, měla nám i ukázat víc z tý zkázy. Neříkám tím, že bych chtěl vyloženě vidět atomovej hřib na pozadí sochy svobody, ale přece jenom mohla mít hra v tomhle trochu větší koule. Zase to ale vyvažují skvěle vystižený charaktery, super dabing a výborný finále.
Shrnutí: Parádní old-school řež v pěkný grafice se skvěle podaným příběhem, ve který je vlastně téměř všechno super. Člověk má hned tu chuť, rozehrát to znova. Ale možná až příště, od zítra do neurčita budu hackovat Chicago!
A nějak takhle na mě Wolfenstein zapůsobil.
Když se poohlídnu po předchozím dílu z roku 2009, kterej mě vyděsil svojí hrůzností, je pro mě vedle něho New Order něco jako Bioshock Infinite.
Wolfenstein: New Order se trochu vzpírá dnešní době, kdy se hry přizpůsobují hráči, který už nechce jednu těžkou část opakovat stále dokola, ale chce si buď užít plynulou destruktivní jízdu napříč hloupým příběhem (viz CoD), nebo zabít čas předtím, než večer vyrazí na disko. Právě obtížnost je tady nastavená naprosto parádně, přičemž se vrací do dob, kdy jsme nutně museli sbírat lékárničky, štíty a jiné vybavení pro přežití. Tady už si prostě nekleknete za roh v domnění, že nějakej podělanej auto ozdravovač…
A když už si za roh kleknete, stejně vás něco rozstřílí na sračku, protože kde co se dá pod palbou vší tý nacistický havěti zničit. Akce samotná je to nejzábavnější, co jsem za poslední roky hrál a je jedno, jestli v rámci stealth postupu (ačkoliv zde hraje třetí housle), nebo těžkotonážní destrukce. Popadnou dva kulomety a vydat se vstříc nepříteli skýtá tolik dynamiky a blaha, že když vás v tý změti zabijou, jste rádi, že si můžete dát oddych.
Hra ovšem není jenom o střílení, ona je kupodivu – a možná hlavně – o příběhu. Ten samotnej není sice nic světobornýho a na plátně kin by to působilo sakra béčkově, ale ve hře funguje perfektně a přináší opravdu velkou škálu strhujících momentů, u kterých zamrzí snad jenom to, že probíhají v animacích a nemůžete je tedy nijak ovlivnit.
Příběh je o to lepší, když nastražíte uši. Soundtrack je totiž naprosto parádní a nejenže přináší do hry atmosféru ať už v boji, nebo v oněch animacích, ale dává hře i obrovskej styl, spád a dokonce hloubku.
Je proto škoda, že potenciál tématu „náckové vyhráli válku“ není zužitkován do poslední kapky. Čekal jsem přeci jenom trochu víc z civilní oblasti, trochu víc, než jenom Arény a koridory, protože když už hra nastavila styl, násilnost a postavili Němce do vedení, měla nám i ukázat víc z tý zkázy. Neříkám tím, že bych chtěl vyloženě vidět atomovej hřib na pozadí sochy svobody, ale přece jenom mohla mít hra v tomhle trochu větší koule. Zase to ale vyvažují skvěle vystižený charaktery, super dabing a výborný finále.
Shrnutí: Parádní old-school řež v pěkný grafice se skvěle podaným příběhem, ve který je vlastně téměř všechno super. Člověk má hned tu chuť, rozehrát to znova. Ale možná až příště, od zítra do neurčita budu hackovat Chicago!
Pro: grafika, soundtrack, podání příběhu, žádná zjednodušení, dabing, skvělý charaktery
Proti: příběh sám o sobě, nevyužitost tématu