Před Manhuntem jsem měl jistou averzi ke stealth. Jako akčního hráče mě v akčních hrách prvky stealth spíše otravovaly. Jenže, k Manhuntu jsem se dostal v době herního sucha. V době, kdy jsem ještě neměl prachy na originální hry. V době, kdy u nás (doma) byl internet v plenkách a k tajům pirátství jsem se ještě nedostal. K tomu ještě příslib brutální hry. Tak to zkusím, uvidím. Hra nezklamala.

Hned na začátku jsem vypnul zrnění. Myslím, že tato hra není tak hororová, aby jí to nějak zvedlo atmosféru. Vraždící nástroje jsou geniální. Jsou rozděleny do třech kategorií. Na jedno použití jako jsou igelitové pytlíky. Na více použití jako jsou kladívka a tyče a střelné. V prvních dvou kategoriích je jedno co máte za zbraň. Účel je stejný. Jde o to, pokochat se animacemi vražd.

Tři druhy vraždy. Základní, brutální, nejbrutálnější. Tady se autoři fakt vyřádily. Plížíte se ve zvrhlé reality show a brutálně zabíjíte. Tady nejde o to vyhnout se jim, ale udělat show pro diváky. Je to zábavné stealth. Zábavný design. Později začnete i střílet. A ne hned pistolí a puškami, ale hřebíkometem. Aby se ale neřeklo, že je to moc nekorektní, tak vašimi nepřáteli nejsou policisté, ale stejní psycháči jak vy. S tím rozdílem, že nejsou tak chytří.

Grafika byla na tehdejší dobu hodně nenáročná na hardware. Skvěle vyladěná, bez chyb, dostačující. Ke konci, jak nastoupí střelné zbraně, už to trochu ztratí své brutální kouzlo. Což je trochu škoda. Naštěstí i akční část je dobře zpracovaná a hlavně ten boss na konec. Ten stojí za to.

Pokud máte na něco, nebo na někoho vztek, že byste zabíjeli, je to skvělá hra, jak se vybít, vyvztekat, nebo realizovat.