Dlouho jsem nehrál tak dobrou adventuru, jakou je podle mě právě Primordia. Hrou se táhne unikátní atmosféra úpadku, nejen proto že svět, který kdysi patřil lidem, nyní obývají pouze roboti a o lidech panují různé mýty, ale i robotí společnost má svou slávu již za sebou. Ani humor atmosféru nenaruší, protože je to druh humoru nad propastí, kdy je vtipkování poslední věcí, kterou můžete dělat. Oceňuji, jak se zjevné zápletky a motivy postav postupně proměnily, když jsem jsem zjistil, že byla chyba dívat se na chování postav lidským uvažováním a že všechno vlastně vychází z logiky nevyhnutelného.

Obtížnost hry mi naprosto sedla, což se mi u adventur už taky často nestává. Řešení jsou logická, přesto ne na první pohled zjevná. A když už přijde zásek, věrný sidekick dokáže poskytnout trefnou radu. Skvělé a v adventurách málo vídané je, že se některé problémy dají řešit různými způsoby nebo je ani nutné řešit není, což má vliv na to, co všechno se dozvím nebo jaké možnosti budu mít později. Primordia se nevnucuje a já jsem za to moc rád.

Dalo by se této hře nepochybně vyčítat spoustu drobností, ale vzhledem k tomu, jak nečekaně mě oslovila, považuji je bezvýznamné. Nakonec mi bylo jen líto, že je hra tak krátká. Ne že by snad působila neukončeně. Právě naopak, délka příběhu je odstupňována tak akorát. Jen bych prostě hrozně rád strávil ve světě Primordie více času. Ten jeden den, co jsem s hrou na jeden zátah strávil, stál za to.