Komentáře

V průběhu videoherní historie zažívaly nejrůznější žánry své vzestupy, vrcholy a pády. Na začátku devadesátých let svůj vrchol zažívaly hry v angličtině označované jako beat 'em up, kterým se krásně česky říká mlátičky nebo rubačky. Domovem jedněch z nejlepších rubaček všech dob se pak stala konzole Sega Mega Drive. Ta si zpočátku vystačila s porty automatových pecek jako Altered Beast a Golden Axe, ale všem asi bylo jasné, že uzrál čas na nějakou vlastní původní hru. Tou se v roce 1991 stala Streets of Rage.

Streets of Rage vás zavede do blíže nespecifikovaného amerického města, které zcela podlehlo nadvládě gangů a jiné zločinecké chátry. Tři bývalí policisté se už na to nemohli dívat a rozhodli se ulice vyčistit. To vše se dozvíte z textového intra a zároveň je to veškerý příběh celé hry. S žádným dalším textem se už v průběhu hry nesetkáte a rovněž závěr je vyřešen asi pěti malými obrázky, které se ukážou v závěrečných titulcích. Ale řekněme si upřímně, že hrát rubačky kvůli příběhu je stejné jako se kvůli příběhu dívat na porno nebo jihoamerickou telenovelu.

Nejprve si samozřejmě zvolíte, za koho budete hrát. Na výběr je blonďatý karatista Axel Stone, černošský boxer Adam Hunter a rusovlasá judistka Blaze Fieldingová. V popisu je sice u každé postavy napsáno, jaký styl boje preferuje, ale v konečném důsledku je rozdíl mezi postavami minimální. Axel by měl být nejsilnější, Blaze nejrychlejší a Adam takový zlatý střed. Prostě klasika. Hra používá jedno tlačítko pro skok, druhé pro mlácení a třetí pro speciální útok. Přesto, že se veškeré útoky provádějí jediným tlačítkem, využívají postavy pro eliminaci nepřátel několik různých úderů, kopů, kopů s výskokem, chvatů nebo přehození přes hlavu.

Ve hře na hráče čeká celkem osm úrovní. První dvě se odehrávají ve městě a pak následují pláž, molo, loď, průmyslový areál, výtah a hotelové apartmá hlavního padoucha. Běžných nepřátel je celkem pět druhů a já jsem si je pro sebe pojmenoval jako sígr, pankáč, karatista, domina s bičem a žonglér. Každý z nich se vyskytuje v několika barevných provedeních, takže pokaždé když uvidíte známou postavu v nových barvách, můžete očekávat, že bude způsobovat větší poškození a víc toho vydrží. Na konci všech úrovní kromě sedmé se také připravte na souboj se závěrečným bossem. Jak už tu napsal Psyx, bossové jsou parchanti a souboje s nimi jsou pořádná výzva. Pokud je boss jeden, tak se časem dá vypozorovat nějaký vzorec, podle něhož útočí a tomu se pak přizpůsobit. Horší ale je, že v několika případech jsou bossové dva. Obzvlášť mi tekly nervy na konci pátého kola, kde je na konci potřeba porazit dvě karatistky. Jsou dotěrné, hbité a všude. I při hře na nejlehčí obtížnost mě dvojčata stála vždy nejméně dva životy. Aby toho nebylo málo, v posledním levelu si souboj se všemi bossy dáte ještě jednou. Když jsem hrál Streets of Rage poprvé a těsně před koncem jsem uviděl znovu dvojčata, neměl jsem daleko k zuřivému výkřiku.

Co se týče obtížnosti, tak na nejlehčí je hra celkem bez problémů dohratelná, ale už na normální se připravte na solidní výzvu. První čtyři úrovně jsou ještě v pohodě, ale v páté už začíná nepřátel povážlivě přibývat a už se zde střetnete s jejich silnějšími variantami. Naštěstí můžete několikrát během hry použít speciální útok. Po stisknutí tlačítka A se objeví policejní auto, z něhož policista na vaši pozici vypálí střelu z raketometu, která zasáhne všechny protivníky na obrazovce. Ve hře lze po rozbití některých objektů nalézt jablka, která vám částečně obnoví zdraví, případně maso, které vás "uzdraví" úplně. Občas se místo poživatiny objeví nějaká zbraň jako třeba železná tyč, baseballová pálka, nůž nebo láhev od piva. Tyto předměty vám pochopitelně ulehčí eliminaci nepřátel, ale počítejte s tím, že sígři je také umí zvednout a použít a dost často se s nimi přímo objeví. Speciální útoky si nemusíte šetřit do posledního levelu, protože ten se celý odehrává uvnitř hotelu, kam policie střílet nemůže. Asi na třech místech je možné nalézt život pro vaši postavu a stejně tak po získání 50 000 bodů se váš počet životů zvýší o jeden. Další život pak přibyde po každých dalších 100 000 bodech.

Grafika není úplně špatná, ale myslím si, že v roce 1991 na Segu Mega Drive vyšly i mnohem hezčí hry. Moc mě nenadchnul vzhled hlavních postav, které působí neostrým dojmem. Naopak se povedla pozadí v některých lokacích. Hodně se mi líbila úroveň odehrávající se na molu, v níž se noční město odráželo na mořské hladině, nebo osvětlené lodě v pátém levelu. Jestli v něčem Streets of Rage exceluje, pak je to hudební doprovod. Už skladba, která se ozve při spuštění hry je vynikající. Každou úroveň doprovází jiná skladba a jen těžko byste mezi nimi hledali vysloveně špatnou. Já vím, že hudba je otázka vkusu, ale já osobně považuji tento soundtrack za jeden z nejlepších, co kdy v počítačovém průmyslu vznikl.

I přes své stáří zůstává první díl Streets of Rage jednou z nejlepších her ve svém žánru. Pokud máte po ruce kamaráda, kteremu nevadí hrát 30 let starou hru, určitě si tuhle legendu alespoň vyzkoušejte, protože ve dvou hráčích je tahle hra pořád pecka. Druhý díl je sice kromě soundtracku ve všech ohledech lepší, ale já měl vždycky slabost spíše pro jedničku.