Ronik
Herní adaptace Scotta Pilgrima si od nečekaného delistování původní verze z prodeje držela skoro až mýtický status jedné z nejlepších licencovaných her vůbec, a z videí a popisů vypadala vskutku lákavě. Deset let je ale i v takovém nepříliš frekventovaně využívaném žánru, jako jsou beat'em upy, docela dlouhá doba, a konkurence nezahálela (nedávno jsme tu měli například vynikající Streets of Rage 4). Nehledě na tunu krásných pixelartových indie titulů všemožných žánrů. Své nesporné kvality si ale Scott Pilgrim drží dodnes.
V roli Scotta, Ramony či jednoho z jejich přátel na hráče čeká sedm úrovní zasazených do pixelartového Toronta. Každý ze sedmi Ramoniných bývalých čeká na konci jedné z úrovní, v nichž od nich Scotta a jeho partu dělí davy řadových nepřátel jako jsou kanadští hipsteři, hudební fanatici, účastníci halloweenské party nebo bojoví roboti.
Jako hlavní zdroj inspirace však nesloužil někým možná očekávaný tradiční model Double Dragon či Streets of Rage, kde jsou úrovně přísně lineární a záleží čistě na hráčově zručnosti. Scott Pilgrim se totiž inspiruje v našich končinách méně známou sérií River City, konkrétně dílem z konzole NES s názvem River City Ransom. O tomto titulu by se s trochou hyperboly dalo říct, že svým způsobem předběhl svoji dobu a jednalo se o jednu z prvních open-world městských akcí. Klasický beat’em’up gameplay v něm byl okořeněný možností volně se pohybovat po městě, vydělávat peníze likvidací nepřátel a nakupovat za ně bonusy ke statistikám či nové chvaty.
Podobný systém využívá právě i Scott Pilgrim. I když je hra rozdělená na lineární úrovně, lze se do nich však kdykoliv libovolně vracet. Každá z postav postupem hrou nabírá na levelech, které odemykají nová komba a chvaty. Za utržené peníze pak lze v obchodech poschovávaných po světě nakupovat předměty, vylepšující jejich statistiky. Hratelnost je tak o kus komplexnější než u klasických beat’em’upů, s čímž jsou svázané jisté výhody i nevýhody.
Pocit z RPG progrese je, jako tomu často bývá, slušným motivátorem pro pokračování v hraní a rozdíly v herních stylech jednotlivých postav fungují i jako mírná vzpruha pro znovuhratelnost. Kde však hra poněkud pokulhává, je vybalancování obtížnosti. Na začátku je hra poměrně těžká a prvních několik úrovní jsem musel opakovat víckrát, ovšem po koupi prvních pořádných upgradů jsem zbytkem projel jako nůž máslem. Svou nízkou náročností vyčnívají i bossfighty s bývalými, ze kterých mi v porovnání se zbytkem úrovně dal zabrat snad jen jeden.
Výtky spojené s obtížností však do značné míry řeší co-op multiplayer až pro čtyři hráče, pro který byla hra stavěná. Ten jsem vyzkoušel pouze krátce, ale pokud máte možnost projít v něm celou hru, i přes mírný chaos způsobený přítomností friendly fire se určitě jedná o preferovanou variantu. Online však není z nejstabilnějších a akce je tak často přerušována výpadky spojení a lagy.
Ať už ale hrajete sami nebo v partě, se Scottem Pilgrimem se i přes mírné přešlapy týkající se gameplaye i po deseti letech od původního vydání dá užít spoustu zábavy. Hratelnost je na na papíře sice trochu repetitivní, ale tvůrci ji dokáží drobnostmi jako zmiňované levelování, variabilita nepřátel, využívání po úrovních rozházených zbraní či metrická tuna referencí na videoherní klasiky tak akorát oživovat. První průchod hrou zabere zhruba čtyři hodiny hraní, což se možná nezdá jako moc, ale v rámci beat’em’up je podobná délka s důrazem na znovuhratelnost v podstatě standard a jakékoliv natahování herní doby riskuje značný stereotyp.
Pomáhá i naprosto skvělý audiovizuál. Nadčasový pixelartový grafický styl, značně inspirovaný kresbou původního komiksu, neztratil ani kapku ze svého kouzla. Úrovně jsou rozmanité, krásně plynule animované a plné detailů. Neméně vynikající je i chiptune soundtrack od kapely Anamanaguchi, vyvolávající slušnou nostalgii k 8bitovým a 16bitovým herním klasikám, ale bez problémů vhodný i na poslech mimo hru.
V roli Scotta, Ramony či jednoho z jejich přátel na hráče čeká sedm úrovní zasazených do pixelartového Toronta. Každý ze sedmi Ramoniných bývalých čeká na konci jedné z úrovní, v nichž od nich Scotta a jeho partu dělí davy řadových nepřátel jako jsou kanadští hipsteři, hudební fanatici, účastníci halloweenské party nebo bojoví roboti.
Jako hlavní zdroj inspirace však nesloužil někým možná očekávaný tradiční model Double Dragon či Streets of Rage, kde jsou úrovně přísně lineární a záleží čistě na hráčově zručnosti. Scott Pilgrim se totiž inspiruje v našich končinách méně známou sérií River City, konkrétně dílem z konzole NES s názvem River City Ransom. O tomto titulu by se s trochou hyperboly dalo říct, že svým způsobem předběhl svoji dobu a jednalo se o jednu z prvních open-world městských akcí. Klasický beat’em’up gameplay v něm byl okořeněný možností volně se pohybovat po městě, vydělávat peníze likvidací nepřátel a nakupovat za ně bonusy ke statistikám či nové chvaty.
Podobný systém využívá právě i Scott Pilgrim. I když je hra rozdělená na lineární úrovně, lze se do nich však kdykoliv libovolně vracet. Každá z postav postupem hrou nabírá na levelech, které odemykají nová komba a chvaty. Za utržené peníze pak lze v obchodech poschovávaných po světě nakupovat předměty, vylepšující jejich statistiky. Hratelnost je tak o kus komplexnější než u klasických beat’em’upů, s čímž jsou svázané jisté výhody i nevýhody.
Pocit z RPG progrese je, jako tomu často bývá, slušným motivátorem pro pokračování v hraní a rozdíly v herních stylech jednotlivých postav fungují i jako mírná vzpruha pro znovuhratelnost. Kde však hra poněkud pokulhává, je vybalancování obtížnosti. Na začátku je hra poměrně těžká a prvních několik úrovní jsem musel opakovat víckrát, ovšem po koupi prvních pořádných upgradů jsem zbytkem projel jako nůž máslem. Svou nízkou náročností vyčnívají i bossfighty s bývalými, ze kterých mi v porovnání se zbytkem úrovně dal zabrat snad jen jeden.
Výtky spojené s obtížností však do značné míry řeší co-op multiplayer až pro čtyři hráče, pro který byla hra stavěná. Ten jsem vyzkoušel pouze krátce, ale pokud máte možnost projít v něm celou hru, i přes mírný chaos způsobený přítomností friendly fire se určitě jedná o preferovanou variantu. Online však není z nejstabilnějších a akce je tak často přerušována výpadky spojení a lagy.
Ať už ale hrajete sami nebo v partě, se Scottem Pilgrimem se i přes mírné přešlapy týkající se gameplaye i po deseti letech od původního vydání dá užít spoustu zábavy. Hratelnost je na na papíře sice trochu repetitivní, ale tvůrci ji dokáží drobnostmi jako zmiňované levelování, variabilita nepřátel, využívání po úrovních rozházených zbraní či metrická tuna referencí na videoherní klasiky tak akorát oživovat. První průchod hrou zabere zhruba čtyři hodiny hraní, což se možná nezdá jako moc, ale v rámci beat’em’up je podobná délka s důrazem na znovuhratelnost v podstatě standard a jakékoliv natahování herní doby riskuje značný stereotyp.
Pomáhá i naprosto skvělý audiovizuál. Nadčasový pixelartový grafický styl, značně inspirovaný kresbou původního komiksu, neztratil ani kapku ze svého kouzla. Úrovně jsou rozmanité, krásně plynule animované a plné detailů. Neméně vynikající je i chiptune soundtrack od kapely Anamanaguchi, vyvolávající slušnou nostalgii k 8bitovým a 16bitovým herním klasikám, ale bez problémů vhodný i na poslech mimo hru.
pipboy
