Komentáře

Pokud jste nostalgici, milujete 80.léta, ostré úhly a barvy, duchy a stíny na CRT obrazovce, starý diskety tak je Narita Boy přímo pro vás. Hned z ukázek mě to zaujalo, a říkal jsem si, jestli jde o jenom výběr toho nejlepšího nebo hra takto vypadá celá. A ano, drží si úroveň, je tu vidět autorská vize a vizuálně to pro mě byla slast, jak z lokací tak z animací. Ten audiovizuál je prostě skvělý. Párkrát se zakuckala plynulost, naštěstí mimo souboje. Těžko říct, jestli to byla momentální indispozice mého počítače, nějakým konkrétním efektem nebo při zobrazení větší lokace...

Žánrové zařazení je tu přeci jen trochu sporné, řekněme, že je to odbytá metroidvanie. Hra je téměř lineární (pořadí schopností a cest dopředu je jen jedno/a), přesto tu často bloudíte a backtrackujete. Někdy vás přirozeně vedou šipky a jindy vás naopak hra nechá úplně ztracené. Nepomáhá, že tu není žádná mapa. V tomto vidím slabinu, nemáte to potěšení, že se k něčemu vrátíte s novou schopností a zároveň je tu backtracking a bloudění. Prakticky hledáte jaké dveře další nový klíč otevře.

V ovládání je trochu vidět setrvačnost, podobná prvním Princům z Persie, musíte tak zastavovat s předstihem nebo naopak se nezastavovat a skákat. Je mnohdy jednoduší vyskočit na dalekou plošinku než na tu vedle vás. Narita Boy je však mnohem více o soubojích, které se mi líbily velmi. Na různé řadové nepřátele fungují různé strategie, takže je třeba střídat techniky a hlídat si načasování, nestačí jen mačkat útok. Též bossové se povedli, mně se často ve hrách nelíbí, když máte pocit, že řešíte puzzle a ne protivníka, tady jsem však ten pocit boje měl.

Příběh je tu trochu sureální, hraním v digitální světě si vlastně otvíráte vzpomínky postavy na svůj život a tak ji znovu probouzíte. Není to úplně originální a nebudu moc prozrazovat, každopádně souhlasím se St_Jay že základní příběh je velmi milý, ale v tom digitálním světě kde bojujete bylo i na mě hodně toho "technoblábolení" a možná někdy to bloudění úrovní bylo dané i tím, že jsem ty texty pořádně nečetl. V stručném deníku naproti tomu sice máte úkoly, ale nemáte pokyny, jak je splnit.

Ta atmosféra, stylizace a animace nepřátel jsou něco, co jsem si užíval celou dobu a tak i já, velké nemehlo, jsem se kousnul a dokázal hru zdolat. Zatímco normálním lidem to trvá průměrně pět hodin, mně to trvalo hodin 10. Část z toho bylo bloudění, ale nejvíc časové nadstavby jsem asi strávil na předposledním bossovi, který mi dal zabrat. Nicméně všechno je to o naučení, když jsem začal vnímat varovný zvuk a jeho gesta, bylo to jednoduché. Celkově je to asi spíš jednodušší hra v daném žánru.