montana
Lucidity je divná hra. Z obrázků se tvářila jako milá, tradiční plošinovka, Lucasové se chvástali inspiraci v Braidu a podobných a vypadnul nám z toho jakýsi paskvil. Jakási kombinace plošinovky s tetrisem.
Holčička si hupká světem a vy jí házíte klacky pod nohy. Teda vlastně… jsem to moula… vy ty klacky naopak odhazujete, aby nám o ně holčička nezaškobrtla. Milé.
Netuším, jestli tato věc byla někdy někde použita v jiných hrách stejného typu, ale každopádně - je to opruz. A to velký. Moc. Táááákhle moc.
Rychlost holčičky ani nic dalšího nijak neovlivníte. Cupitá si svým snem stále dopředu a na nic nebere ohledy. Nějaký nezdvořák by jí možná i řekl, že je „blbá“. A měl by pravdu. Nestyda jeden.
Ono je to ze začátku vcelku příjemné. Netradiční a možná i originální. Vkládáte do cesty různé trampolínky, schodišťátka, větráčky a kdejakou verbež a sledujete, jak si holčička upaluje až pro svoji vysněnou (doslova) pohlednici ve schránce. Jenže když se začne zvyšovat počet klacků hozených do cesty a nabobtná počet předmětů, člověk si začne všímat, že už to zas tak příjemné není. Od nějaké 11 úrovně začne pro holčičku a obzvlášť pro vás peklo.
Předměty padají zcela a naprosto náhodně. Až si říkáte, že tu „náhodnost“ vám dělá hra jen tak „náhodou“ schválně. Tudíž vám nezbývá nic jiného, než všechno zbytečné haraburdí rozhazovat po celé obrazovce, dokud nepadne to pravé. A mezitím vaše holčička umírá. Opět.
Jako správná malá holčička, totiž ani tahleta vaše mála holčička nic nevydrží. Jeden, dva nepřátelské „dotyky“ a šupajda na začátek. Jednou, dvakrát, desetkrát, dvacetkrát, milionkrát. V rozsáhlých a kostrbatých úrovních potěší obzvláště.
Ne, toto se nepovedlo.
Co se povedlo je... zbytek.
Kouzelňoučká, rozkoušňoučká, melancholicky snová a „jakoby“ kolážovaná grafika je nádherná. Když už nic jiného, tak alespoň tento nádherně melancholický nádech se LucasArtům povedl na výbornou. Hudba rovněž plní svoji roli zadumané a poklidné kulisy dokonale. Atmosféra je tu holt tůze pěkná. Dokonce i ten příběh tam někde schovaný je.
Škoda jen, že se to i hraje.
Holčička si hupká světem a vy jí házíte klacky pod nohy. Teda vlastně… jsem to moula… vy ty klacky naopak odhazujete, aby nám o ně holčička nezaškobrtla. Milé.
Netuším, jestli tato věc byla někdy někde použita v jiných hrách stejného typu, ale každopádně - je to opruz. A to velký. Moc. Táááákhle moc.
Rychlost holčičky ani nic dalšího nijak neovlivníte. Cupitá si svým snem stále dopředu a na nic nebere ohledy. Nějaký nezdvořák by jí možná i řekl, že je „blbá“. A měl by pravdu. Nestyda jeden.
Ono je to ze začátku vcelku příjemné. Netradiční a možná i originální. Vkládáte do cesty různé trampolínky, schodišťátka, větráčky a kdejakou verbež a sledujete, jak si holčička upaluje až pro svoji vysněnou (doslova) pohlednici ve schránce. Jenže když se začne zvyšovat počet klacků hozených do cesty a nabobtná počet předmětů, člověk si začne všímat, že už to zas tak příjemné není. Od nějaké 11 úrovně začne pro holčičku a obzvlášť pro vás peklo.
Předměty padají zcela a naprosto náhodně. Až si říkáte, že tu „náhodnost“ vám dělá hra jen tak „náhodou“ schválně. Tudíž vám nezbývá nic jiného, než všechno zbytečné haraburdí rozhazovat po celé obrazovce, dokud nepadne to pravé. A mezitím vaše holčička umírá. Opět.
Jako správná malá holčička, totiž ani tahleta vaše mála holčička nic nevydrží. Jeden, dva nepřátelské „dotyky“ a šupajda na začátek. Jednou, dvakrát, desetkrát, dvacetkrát, milionkrát. V rozsáhlých a kostrbatých úrovních potěší obzvláště.
Ne, toto se nepovedlo.
Co se povedlo je... zbytek.
Kouzelňoučká, rozkoušňoučká, melancholicky snová a „jakoby“ kolážovaná grafika je nádherná. Když už nic jiného, tak alespoň tento nádherně melancholický nádech se LucasArtům povedl na výbornou. Hudba rovněž plní svoji roli zadumané a poklidné kulisy dokonale. Atmosféra je tu holt tůze pěkná. Dokonce i ten příběh tam někde schovaný je.
Škoda jen, že se to i hraje.
NateLogan
