Ronik
Carto nepochybně přišla s originální ústřední myšlenkou a při jejím hraní se aspoň pousměje asi každý, ovšem na druhou stranu se ani nejedná o žádný must-play titul nebo dokonce ani titul, na který se bude za pár měsíců vzpomínat. Herní doba je velice krátká (osobně se mi hru povedlo dohrát za něco málo přes 4 hodiny), hádanky se řeší v podstatě samy a příběh je sice příjemný, ale ničím zapamatovatelný. Asi nejvýstižněji bych hru popsal jako neurážlivě roztomilou. Poněkud přestřelená mi tak přijde počáteční cena dvaceti euro. Avšak pokud hledáte pohodovou hru na deštivé odpoledne, při jejímž hraní budete moci ze svých ramenou shodit problémy celého světa, dokáže Carto posloužit víc než slušně.
Hádanky se téměř čistě točí kolem používání magické mapy a umísťování jejích dílků, podobně jako ve stolní hře Carcassone. Za deset úrovní tvůrci představí příhodné množství nápadů a úrovně působí dostatečně variabilně. V jednu chvíli putujete zdánlivě nekonečným mlžným lesem a orientujete se podle popadaných stromů, v druhou zas tvarujete jezero do tvarů různých ryb a v další zas podobně jako v Tetrisu dáváte dohromady tetrominové ledové kry. Mapa ale má všude podobné zákonitosti, které vyžadují, že dílky mapy k sobě musí logicky pasovat a třeba cesta tak nemůže vést do moře a les a louka musí mít jasně oddělené hranice.
Na své cestě potkáváte řadu barvitých postav, dodávajících kontext jednotlivým lokacím. A stejně jako není příliš komplexní hlavní zápletka hry, ani její obyvatelé vás nebudou příliš zatěžovat svými chmurami a depresemi a namísto toho i přes své problémy působí spíš jako pozitivní a veselá kopa. Do této škatulky spadá i hlavní hrdinka, která je téměř němá a její hlasový projev se omezuje téměř jen na smajlíky. Ale kdo ví, třeba si obyvatele světa Carto díky jejich optimismu v průběhu těch několika málo chvil, co se hrou strávíte, oblíbíte.
Ke hře jednoznačně sedí slovo “pohodová”. Jak už bylo zmíněno, příběh nemá přílišnou hloubku a snaží se hlavně o vyvolání hřejivého pocitu u srdíčka. Ani hratelnost není v žádné míře stresující. Neexistují žádné časové limity, žádné obrazovky game over ani žádný ukazatel skóre. Obtížnost také nepatří k nejvyšším a pokud si zvyknete jejich průpovídky brát doslova, postavy vám často řešení té či oné hádanky rovnou prozradí. Snad až s výjimkou několika vzácných případů, u kterých mi přišlo, že tipy od NPC jsou až příliš abstraktní. Jednotlivé úrovně jsou navíc tak krátké, že hra často ani nestíhá jednotlivé nápady komplexně rozvinout, než se přesune k dalšímu typu hádanek.
K pohodové atmosféře hry zdárně přispívá i její vizuální stránka. Hra využívá nepříliš detailního, ale příjemného komiksového stylu. Příjemný a ke hře padnoucí je i veselý soundtrack. Po technické stránce je hra samozřejmě velmi hardwarově nenáročná a téměř bez bugů, ovšem zamrzí poněkud nedotažené ovládání. Na počítačích totiž hra vůbec nepodporuje myš, i když by se pro manipulaci s mapou častokrát nabízela. Zbývá tedy klávesnice, kde však nejde předělat nastavení kláves a na výchozím ovládacím schématu by se dalo leccos zlepšovat (například použití mezerníku pro potvrzení, namísto standardního Enteru). Ačkoliv se nejedná o titul, který by vyžadoval jakoukoliv hbitost či rychlé reakce, určitě je příjemnější sáhnout po gamepadu.
Hádanky se téměř čistě točí kolem používání magické mapy a umísťování jejích dílků, podobně jako ve stolní hře Carcassone. Za deset úrovní tvůrci představí příhodné množství nápadů a úrovně působí dostatečně variabilně. V jednu chvíli putujete zdánlivě nekonečným mlžným lesem a orientujete se podle popadaných stromů, v druhou zas tvarujete jezero do tvarů různých ryb a v další zas podobně jako v Tetrisu dáváte dohromady tetrominové ledové kry. Mapa ale má všude podobné zákonitosti, které vyžadují, že dílky mapy k sobě musí logicky pasovat a třeba cesta tak nemůže vést do moře a les a louka musí mít jasně oddělené hranice.
Na své cestě potkáváte řadu barvitých postav, dodávajících kontext jednotlivým lokacím. A stejně jako není příliš komplexní hlavní zápletka hry, ani její obyvatelé vás nebudou příliš zatěžovat svými chmurami a depresemi a namísto toho i přes své problémy působí spíš jako pozitivní a veselá kopa. Do této škatulky spadá i hlavní hrdinka, která je téměř němá a její hlasový projev se omezuje téměř jen na smajlíky. Ale kdo ví, třeba si obyvatele světa Carto díky jejich optimismu v průběhu těch několika málo chvil, co se hrou strávíte, oblíbíte.
Ke hře jednoznačně sedí slovo “pohodová”. Jak už bylo zmíněno, příběh nemá přílišnou hloubku a snaží se hlavně o vyvolání hřejivého pocitu u srdíčka. Ani hratelnost není v žádné míře stresující. Neexistují žádné časové limity, žádné obrazovky game over ani žádný ukazatel skóre. Obtížnost také nepatří k nejvyšším a pokud si zvyknete jejich průpovídky brát doslova, postavy vám často řešení té či oné hádanky rovnou prozradí. Snad až s výjimkou několika vzácných případů, u kterých mi přišlo, že tipy od NPC jsou až příliš abstraktní. Jednotlivé úrovně jsou navíc tak krátké, že hra často ani nestíhá jednotlivé nápady komplexně rozvinout, než se přesune k dalšímu typu hádanek.
K pohodové atmosféře hry zdárně přispívá i její vizuální stránka. Hra využívá nepříliš detailního, ale příjemného komiksového stylu. Příjemný a ke hře padnoucí je i veselý soundtrack. Po technické stránce je hra samozřejmě velmi hardwarově nenáročná a téměř bez bugů, ovšem zamrzí poněkud nedotažené ovládání. Na počítačích totiž hra vůbec nepodporuje myš, i když by se pro manipulaci s mapou častokrát nabízela. Zbývá tedy klávesnice, kde však nejde předělat nastavení kláves a na výchozím ovládacím schématu by se dalo leccos zlepšovat (například použití mezerníku pro potvrzení, namísto standardního Enteru). Ačkoliv se nejedná o titul, který by vyžadoval jakoukoliv hbitost či rychlé reakce, určitě je příjemnější sáhnout po gamepadu.
Daemon
Krez
Monte Karstark
BINGMAN
sandokan
