Titanic: Adventure Out of Time, nepříliš známá (u nás) adventura, která například ve Score získala hodnocení pouhé ½ body, zvláště když propadák jménem Santa Fe Mysteries na další straně 12/20. O to větším překvapením může být, jelikož jde o poměrně zajímavou, lehce netradiční adventuru.

Příběh začíná roku 1942 v jednom londýnském apartmánu, aby se o pár minut později vrátil do minulosti, konkrétně o třicet let dříve. Na palubě Titanicu, v kůži tajného agenta Carlsona, který má rozplést síť intrik mezi pasažéry a zabránit pár událostem se rozehrává politické drama odehrávající se před 1. světovou válkou, které dokáže zaujmout. Adventura z prvního pohledu, volným pohledem v pravo/levo a pohybem za pomoci klávesnice stojí a padá na atraktivnosti interakce mezi zdejší posádkou (konkrétně 25 postav), jelikož prostředí je poměrně omezené, co však vynahrazuje dle všeho velmi reálné zpracování interiérů Titanicu. Dnes však vizuální stránka příliš nezaujme, jelikož poměrně malé rozlišení hry nepůsobí příliš koukatelně na vícepalcových monitorech (takto to zdaleko nevypadá), výraznější hudební složka také zazní jen v pár okamžicích. Na rozdíl od grafiky a hudby je dabing jistě tím lepším, stejně tak jeho srozumitelnost (plus jsou k dispozici titulky). Zpátky však k příběhu a postavám. To se povedlo na jedničku, minimalistický, přesto však vtahující děj i čtyři větší úkoly dokáží zabavit, v mém případě tak, že jsem hru dohrál více méně na jedno hraní, což nás přivádí k pár nedostatkům Adventure Out of Time.

Druhý titul Cyberflix je velice krátký, což však ani tak nevadí, jelikož podobně jakou u Bad Mojo nebo DreamWeb se po finále nedostaví pocit jisté nedokončenosti díla. Stejně jako je Titanic krátkou hrou, tak nejinak je tomu s obtížností, která je nastavena na velice nízkou laťku – nutící hráče více méně pouze se zorientovat v ze začátku rozsáhle působícím prostředí lodi. Výsledek je tak až překvapivě hratelný, takřka oproštěný od zpomalování tempa zapříčiněného bezradností v postupu, což ještě umocňuje in-game "nápověda", respektive někteří pasažéři, kteří stručně a jasně poradí, když je třeba. A jistým zpestřením je i real-time provedení, kdy na času tu tak trochu záleží. Například jeden úkol může skončit tím, že předmět bude na svém místě, pokud vše stihnete, v opačném případě zbyde jen prázdná bedna – v obou případech hra pokračuje dále. Není to tak propracované jako u Last Expressu, ale dodává to hře jistou akčnost a nutnost jednat.

Pokud se vám líbil The Last Express (což každému, kdo hru dokončil :), tak s Titanicem získáte podobný, avšak ne tak do detailů vybroušený zážitek. Příjemné překvapení, zvláště po přečtení některých, spíše negativně laděných, recenzí – za mě lepších sedm z deseti, s tím, že hra mohla být o něco delší, prospěla by větší interakce s předměty a prostředí, ač realistické, mohlo být trochu rozdílnější.

Blackstone Chronicles byla řadu let jednou z her, které jsem si chtěl zahrát. Důvodem byla nejen pro mě zajímavá tématika, ale také všeobecně kladné přijetí mezi kritiky i hráči, kdy se poslední adventura Legend Entertainment stala jistou menší klasikou v žánru adventur z prvního pohledu s lehce mysteriózním či hororovým nádechem, která inspirovala pozdější tituly jako Scratches nebo sérii Dark Fall.

A vložené předpoklady byly naplněny, ono snad ani jinak u takto renomovaných tvůrců nešlo. Technicky jde o prvotřídní adventuru, kdy detailní vizuální stránka dodnes neztratila nic ze svého kouzla, dabing patří k tomu lepšímu v dobové konkurenci a ovládání je jednoduché a přesné. A ještě lépe je na tom hratelnost, která nesklouzává k dlouhým zásekům díky nižší obtížnosti a čas od času nabídne i zpestření v působivě zpracovaných úkolech s omezeným časem na vyřešení.

Děj, těžící především z představivosti hráče za pomoci textů (kterých je, na poměry Legendů, vcelku málo) je podobně jako v minulé hře studia Callahan's Crosstime Saloon rozdělen do pěti dílčích úkolů – tentokrát však nepříliš rozdílných, ale řešících minulost pacientů sanatoria. Samotný příběh ale příliš originality nepobral, kdy cílem je zpřetrhat nadvládu již zesnulého otce nad hlavní postavou hry, synem Oliverem a posléze zachránit syna vlastního. Čekal jsem o něco výraznější zápletku, ale o tu zde v první řadě na rozdíl od atmosféry nejde. Závažnějším problémem je však délka, respektive krátkost hry – plus mínus dvacet pět místností je málo, nepotěší ani to, že některé označitelné dveře zůstanou po celou dobu zavřeny, což může naznačovat, že Blackstone Chronicles nebyl při vydání stoprocentně dodělán.

Ve výsledku se jedná o nadprůměrnou adventuru, která však kvalit předchozích děl jako Death Gate či Mission Critical nedosahuje. Pokud ale vyhledáváte hry typu podobně laděného Sanitarium, sympatické podivnosti Harvester nebo unikátního I Have No Mouth, and I Must Scream, pak si klidně hru dle námětu Johna Saula připište do seznamu k zahrání.

O The Bizarre Adventures of Woodruff and the Schnibble slyšela většina hráčů jen jako "o té obtížné adventuře od tvůrců goblinů" což je poměrně škoda, protože jejich výsledek snažení z roku 1994 se může směle měřit s díly Lucasů a dalších. To dokazují i dobové recenze, kdy se většina pohybovala okolo devadesátky, přesto však Woodruff komerčního úspěchu nedosáhl. Těžko odhadnout příčinu, zvláště když za ním stála Sierra z produkční i marketingové pozice.

Po zdařilém intru může začít příběh záhadného Šniblu, a především poznávání města Vlurxtrznbnaxl. Hratelnost je na poměry adventur nastavena velice vysoko. Titul Coktel Vision jsem chtěl pouze vyzkoušet, ale co nevidět mě hra pohltila jak se to daří jen těm nejpovedenějším hrám, ale... obtížnost je nastavena, ač se to z počátku nezdá, do nejvyšší možné míry – což je zásluhou pár úkolů, na které jde bez pomoci návodu přijít jen stylem pokus-omyl, a to na pozdějších 20+ lokacích je vcelku nepříjemná záležitost, plus v je třeba některé akce opakovat (stisknutí tlačítka před barem pro zisk schopnosti růstu vlasů). Interface a některé vychytávky však patří mezi to nejlepší, co jsem u her tohoto žánru viděl. Jednoduché a přehledné, některé předměty se i přidávají do podskupin (krabic), později získáte přístroj na přenášení se do libovolné lokace a důležité kódy se sami zapisují do takzvaného multifunkčního "tobozonu". Časem ještě budete využívat jisté magie (schopností) skládané ze sedmi slabik nebo volat na místní údaje o počasí. Je toho jednoduše hodně, designéři tedy odvedli výbornou práci.

Stejně jako scénáristé, kdy samotná premisa konfliktu (ač jednostranného) mezi těmi, kteří při nukleární válce neměli tolik štěstí a zůstali na povrchu – Boozooky, a těmi, kteří se před řadou let ukryli do podzemí a nedávno vyšli znovu na povrch – lidmi, je dostatečně zajímavá a dává potenciál ke kvalitnímu příběhu, který v tomto případě byl naplněn.

Vizuální stránka je dostatečně osobitá, a ti, kteří hráli některé z Goblinů budou jistě jako doma. Mě však úplně nesedla, což je vinou menšího počtu detailů v některých lokacích a nedostatečného využití barevné palety. Co je však nutné plně vyzdvihnout je technické zpracování, kdy vše funguje tak jak má, i přes různé postupy hrou se nedostanete do mrtvého konce či titul v menu sám ukazuje čas strávený hraním. Jediná větší výtka tak směřuje k hudební složce hry, která není špatná, ale příliš, respektive skoro vůbec mi tematicky do Woodruffa nesedla – jedná se spíše směsici skřeků a zvuků jako by odnikud. Někdy jsem měl až pocit jako bych nechal zapnutou hudbu Ligetiho. Ideálně bych si představoval něco ve stylu soundtracku Neverhooda. Samotné zvuky, především dabing, se však nesou v nadstandartním provedení, kdy nic při poslechu důležitého dialogu nešumí, či jinak nekomplikuje plné porozumění. Titulky jsou často uváděny jako chybějící, v mé verzi však byly, ačkoliv díky bezproblémové výslovnosti herních postav a využítí běžné slovní zásoby nejsou nijak potřeba.

Ve výsledku se jedná o slušně hratelnou, dostatečně originální a i na aktuální problémy poukazující adventuru, kterou za několik hodin jistě nedokončíte. Mimo to bizarní dobrodružství Woodruffa spustí každý díky podpoře Scummu. Takže pokud hledáte kvalitní humornou adventru, kterých příliš nevzniklo a máte dokončené skvělé Day of the Tentacle (ti kteří ne, ať to urychleně napraví), tak není proč váhat.

K v poslední době poměrně rychle se rozšiřujícímu experimentálnímu žánru (Trauma, To the Moon) začínájí přibývat stále kvalitnější tituly. Posledním takovým počinem je právě Dear Esther, cesta nádherně zpracovaným ostrovem, který se po tu hodinu či dvě jež na něm strávíte stane až překvapivě uvěřitelným místem.

Je až s podivem, co dokáže vyprodukovat Source engine společně s vhodně zvoleným zvukovým podkresem. Audiovizuální kvality jsou jistě tím, proč se hrou zabývat. Příběh, který se rozehrává na omezeném prostoru, nijak nevyčnívá, přesto však postupnou gradací konec zapůsobí jako u mála titulů. Tím největším problémem hry je, jak na ni nahlížet, jelikož se jedná o jednu z nejzajímavějších zkušeností, které počítačové hry za poslední roky nabídly, na druhou stranu však nic nového Dear Esther nepřináší, jen plně dotahuje zavedený koncept. Bylo by však jednoduché označit Dear Esther za novodobý Myst bez logických hádenek, ale po té hodině a půl, kdy titul vycházející z modifikce ani jinak, než na jedno zahrání dokončit nelze, nemohu jinak než tvrdit, že hra nabídla přesně to, co autor zamýšlel.

Jedním z hlavních požadavků je ale přistoupit k Dear Esther bez přibližujícíh informací, čímž se výsledný dojem ještě umocní. Titul jako celek působí kompaktně, interaktivita přes mé prvotní obavy nijak neschází a zvolené prostředí je pro hry poměrně atypické. Působivé, přesto však zatím spíše jen naznačující potenciál.

Na závěr ještě musím zmínit, že mi hra trochu zasazením a britskými reáliemi připomenula The Lost Crown a atmosférou film Tenshi no tamago, což je pro mě v obou případech veliké plus.

The Dark Project to u mě neměl lehké. System Shock je jednou z mých nejoblíbenějších sérií, a tak očekávání bylo nastaveno na nejvyšší možnou míru. Když jsem hru hrál prvně, stealth postup mi příliš nevyhovoval a tak jsem po několika misích, ačkoliv kvality byly nepochybné, hru odinsaloval. Po řadě let se mi ale podařilo Thiefa zprovoznit se všemi náležitostmi, předně s videi, a tak jsem si mohl vychutnat pravděpodobně nejznámější i nejpovedenější stealth hru.

Stejně jako minulé projekty, na nichž se podíleli tvůrci z Looking Glass Studios, Thief disponuje nezaměnitelnou atmosférou. Ta je především dílem unikátního vizuálního stylu s lehkým nádechem steampunku, což se především projevuje v předělech mezi dvanáctkou úkolů. A ty se povedly nad mé očekávání, ať už jde o vyloupení mágova domu, hledání ztracených talismanů vně zapomenutého města nebo moji nejoblíbenější – jednodušše nazvanou Escape!. Design vybízí k průzkumu každého koutu lokace, což způsobuje spolu s vyšší obtížností poměrně nadstandardní hrací dobu. A pak je tu samozřejmě skvělý pocit, když se povede obuškem omráčit strážného nebo ze stímu nenápadně odcizit klič vysící na pásku právě se pohybujícího se Hammerita.

Po technické stránce není co vytýkat, Dark Engine je svižný a účelný a podporuje vyšší rozlišení. Mimo to dodnes vznikají fanouškovské mise. Zvláštní zmínku si jistě zaslouží i zvuky, které mimo práce se stínem tvoří druhý pilíř hratelnosti a dokáží zvýraznit už tak parádní atmosféru.

Otázkou tak není, zda si zahrát Thiefa a jak je kvalitní, ale jak je možné, že všechny hry na kterých pracoval W. Spector (SS, Ultima Underworld, Deus Ex) patří mezi to vůbec nejlepší, co se na osobní počítače může dostat. Už se těším až si zahraji The Metal Age.

Do adventury kombinující to nejlepší z textovek a klasických point'n'click Callahan's Crosstime Saloon z roku 1997 jsem se dostával poměrně obtížně. Zvláště díky konceptu rámcového příběhu tvořeného pěticí podúkolů, který už od dob I Have No Mouth, and I Must Scream příliš nemusím. Po pár odehraných hodinách však tento pocit odezněl, a já si tak mohl užíval každý detail který vývojáři připravili u titulu, jenž si bere za námět univerzum Spidera Robinsona, které tak trochu připomíná to D. Adamse v díle The Hitchhiker's Guide to Galaxy.

To nejpodstatnější, a to kvalita jednotlivých úkolů. Šla by charakterizovat jako kolísavá, ačkoliv to záleží jen a pouze na preferencích hráče, jelikož všechny problémy hostů v Callahanově baru si drží nadprůměrnou hodnotu. První je na řadě daleká výprava do Transylvánie, nebo-li Sadmihradska, kde upír-kamarád hlavního hrdiny hry Jakea Pyotr ztrácí úspěch u své přítelkyně. Tento úkol mi příliš nesedl, a je také důvodem, proč jsem měl CCS rozehráno několik měsíců. Hned poté ale následovala výprava za zácharnou čokoládovníku v jednom deštém pralese v Brazílii, kterou po dohrání musím řadit nejvýšše už jen kvůli nádherně zpracované džungli grafiky Legendů a samotnému tématu. Třetí úkol má naprosto rozdílnou atmosféru vůči minulým dobrodružstvím, kdy Jake spolu s Noahem jsou nuceni opravit satelit (vysílající testosteron :) na oběžné dráze Země. Znovu parádní úkol, tak trochu připomínající Mission Critical (a doporučuji hrát s The Blue Danube na pozadí).

Dále bylo třeba se vydat do blízké budoucnosti (2020), a nalézt zde doktora Duplisciduse, který jistě zná protilátku proti nekontrolované psychické schopnosti číst myšlenky. Zajímavé, leč z mého pohledu úplně nevyužitý minipříběh. Posledním úkolem je zachrána mluvícího psa, jenž je vyslýchán v přísně střeženém objektu. Na závěr ideální dobrodružství, které podtrhuje celkově velice pozitivní dojem z celého titulu.

Obtížnost hádanek není nejvyšší, přesto ale díky celé řadě interaktivních míst na každé obrazovce je třeba postupovat dle logických postupů, a ne zkoušet vše na vše (ačkoliv to na druhou stranu vyvolá nové, mnohdy vtipné monology Jakea). Samostanou kapitolou je vyplňování tabule, kde za pomoci indicií je třeba vyplnit názvy kapel nebo známější herce, což bylo pro mě neřešitelné, jelikož o folkově rockových skupinách jako Grateful Dead nebo Supertramp jsem nikdy předtím neslyšel. S čímž souvisí i to, že řada narážek, vtipů a punů v CCS je pro nerodilé Američany nezpracovatelná – titulu to všk více neubližuje, jelikož stojí na více základech než pouze na humoru.

K technické stránce se není třeba více vyjadřovat, pokud jste měli možnost vidět hry Legendů, tak vás nepřekvapí padnoucí dabing, user friendly interface a výborná grafika, která je na rodíl od žánrových Death Gate či Mission Critical i více rozmanitá. Hudba se ke stylu hry hodí, příliš neruší od čtení a zazní jen v situacích kdy má. Potěší i celkově viditelné nadšení tvůrců při výrobě Callahan's Crosstime Saloon – nazapomenulo se na easter eggy a různé další narážky s dějem nepřímo souvisejícími.

Titul tak mohu doporučit každému, kdo hledá dlouhou, vizuálně zdařilou adventuru s inteligentním humorem a symaptickými charaktery. Podmínkou je však nadprůměrná znalost anglického jazyka a nezaleknutí se tuny textu – pokud jste však nic od Legend Entertainment doposud nehráli, tak si CCS nechte až po vyzkoušení více klasických titulů jako je například Shannara.

Série Runaway jsem úspěšně ignoroval, až třetí, a pravděpodbně i závěrečný díl mě dle různých preview a nástinu příběhu zaujal. A nyní, když už mám dohrané ty nejlepší point n click tituly stylizované do cartoonovsky sytě barevných kulis v podobě skvělého Toonstrucku nebo The Curse of Monkey Island, přišel čas právě na "A Twist of Fate", které ja mnohdy označováno za nejlepší díl trojdílné série.

Možná se podivíte, že začínám třetím dílem, ale jak bylo nastíněno v řadě recenzí, příběh z minula je zde znovu přednesen vcelku příjemným způsobem, a tak nic nebrání tomu, začít sérii tímto dílem. Celkově šest nepříliš rozsáhlých kapitol provede Ginu a Basca lokacemi, které jak jsou vizuálně dotažené k nejmenším detailům, tak díky možnosti odkrytí aktivních míst a především "obrovskému" kurzoru na nich strávíte nepoměrně méně času. S čím souvisí asi také najvětší zápor titulu – přestože dokončení vyžádá relativně slušnách šest až osm hodin, tak pocit, že to celé mělo být tak dvakrát větší (za což může rozdělení příběhu z dvojky) přetrvá. Zvláště když třetí díl Runaway srovnám s posledně dokončeným A New Beginning, u kterého jsem při závěrečných titulcích měl pocit, že nabídl vše co mohl.

Zpátky ale k pozitivům, kterých k mému překvapení je v díle Péndulo Studios celá řada. Dabing, grafika i hudba jsou samozřejmostí, vše jak je zvykem u španělských vývojářů patří k soudobé špičce adventurního žánru. Dialogy jsou poměrně vtipné, i ve srovnání s tituly LucasArts. Stejně tak některé situace vyvolají úsměv, čehož se zvláště dočkáte v závěrečné kapitole. Hlavní dvojku jsem si oblíbil ihned, ostatní charaktery už tolik prostoru nedostaly. Takřka bezproblémová hratelnost je u adventur dvojsečnou zbraní, ale nepříliš vysoká obtižnost se do Runaway 3 hodila.

Povedená adventura, která neatakuje nejvyšší příčky kvality, ale za pozornost jistě stojí. Tedy pokud máte chuť na kratší, pro oči příjemnou hru s povedenými dialogy a zajímavým dějem.

Titul od tvůrců The Whispered World, eco-thriller nazvaný A New Beginning, sazí na interpretaci aktuálního tématu podobně jako letitá a spíše na rozdílné publikum zaměřená série EcoQuest. Nelze však čekat, že by příběh více vybočoval ze zažitého trendu v poslední době vcelku často natáčených katastrofických televizních filmů – ačkoliv samotné dění začína v daleké budoucnosti, kdy skupinka přeživších zjištuje že do několika měsíců nebude zem obyvatelnou i v jejich úkrytech pod povrchem. Na aktuálnosti také přidává samotný fakt, že v Německu již probíhá plán z tohoto roku na zavření atomových elektráren do roku 2022.

Němečtí scénáristé se rozhodli pro dospěle se tvářící děj, který je rozdělen do osmi poměrně rozsáhlých kapitol (plus prolog a epilog). K dispozici je dvojice hratelných postav. Benta Svenssona – norského vědce, který donedávna pracoval na řešení životní prostředí nepoškozující energii a Fay spolu s týmem, který se snaží napravit minulost a předcházet tak klimatickým změnám. V průběhu hraní zavítáte jak do roku 2050, tak přibližné současnosti do Norska, Brazílie nebo do ropného vrtu s výzkumnou stanicí na širém moři. Vizuální stránka, jedna z hlavních předností titulů tvůrců, tolik neexceluje oproti Whispered World díky držení se reality, přesto však jde o současnou špičku v ručně kreslené grafice vedle her Péndulo Studios či Amanity. Hudba však příliš výrazná není, stejně tak dabing mohl být o něco lepší.

Jednou z věcí, která je A New Begging, potažmo všem hrám od Daedaliců, vyčítána, je horší technické zpracování s poměrně pomalým načítáním a vyšší mírou bugů. S tím jsem se avšak nesetkal, pominu-li krátkodobé zpomalení hry s vstupem do nové obrazovky. Podstatné je také zmínit, že hra, jelikož byla vyvýjena poměrně dlouze a nejprve vyšla v Německu roku 2010, je zpracována pouze v poměru 4:3.

Zdařilá hra, která potěší většinu adventuristů. Hratelností i vystavěním děje vychází z klasik jako Broken Sword nebo Indiana Jones. Obtížnost není příliš vysoká, pokud se nepočítají samostatné puzzly, které však jdou po nějakém čase přeskočit. Přesto se však nemohu zbavit dojmu, že tu řada věcí byla navíc (například některé dialogy) a něco chybělo, aby A New Beginnig ve finále šlo považovat za to nejlepší, co v posledních letech v rámci adventur vyšlo.

Počin To the Moon uhodil na indie herní scénu jako blesk, a kde se na něj nachází kritika, tam z drtivé většiny převládají nadšené reakce (viz. metacritics). Nejlepší adventura za poslední léta, jak si lze i někde přečíst, to jistě není, ale jako titul s řadou zajímavých nápadů to obstojí. Navíc děj, tak trochu inspirovaný filmy Inception či Paprika, netrpí žádnou podstatnou logickou kolizí.

Samotný námět je dostatečně neokoukaný, a tak od prvních chvil je zábavné sledovat kam se hra bude ubírat, ačkoliv je z počátku hráči více méně ukázáno o co půjde po přibližně pět hodin hrací doby díky použité retrospektivní naraci. Vedle příběhu, který však nijak nevybočuje ze zažitého archetypu romantického vztahu dle západní kultury, zaujmou i dialogy, které působí dostatečně přirozeně, obzvláště ve srovnání s tituly, které se z většiny vyskytují na použitém enginu. Nechybí v nich jak jemný humor, především z úst ústřední dvojice za kterou budete hrát, tak i vážné pojetí. Celková hrací doba je naplno využita, hluchých míst se tvůrci vyvarovali.

Upozaděným prvkem vůči ději je zde hratelnost, která se skládá z častého opakování takřka stejných postupů – ačkoliv to může znít nepříliš zábavně, tak v průběhu hraní si toho ani nevšimnete – jednodušše budete pohlceni odkrýváním příběhu, a "zdržování se" puzzly by se do výsledného konceptu příliš nehodilo. Ačkoliv i ty zde jsou, respektive jedna vcelku zábavná minihra mezi časovými předěly, která je však až příliš jednoduchá.

Velké překvapení, zvláště když jde o titul vytvořený za pomoci RPG Makeru. Osobně To the Moon také můžu řadit mezi to lepší, co v roce 2011 vzniklo – jen málokterá hra upoutá pozornost po pár minutách hraní, nabídne po celou dobu intenzivní zážitek postavený na kvalitě vyprávění a mimo jiné nabídne i soundtrack, za který by se nestyděla kdejaká áčková hra (For River).

Na druhou stranu však titul Freebird Games není pro každého díky zvolenému tématu. Pokud však hledáte kvalitní interaktivní příběh ve stylu Fahrenheit či Tender Loving Care, pak To the Moon stojí za pozornost.

Tradiční 3D adventura se vším co od takovéto hry lze očekávat. Podstatnou informací ale je, že ač Barrow Hill vyšlo v roce 2006, používá statické pohledy na okolí namísto plynulého pohledu, jak je tomu například u ve stejném roce vydaného Scratches. Což může nejednoho hráče odradit, zvláště v porovnání s vizuálními hody vysokorozpočtového Mystu IV nebo i staršího Obsidianu.

Vcelku komorní děj, točící se okolo narušení pradávného uskupení kamenů v situovaného v okolí Cornwallu archeology dokáže zaujmout, ačkoliv jako celek nenabízí větší hloubku či něco nového, čím by příběh překvapil. To však plně vynahrazují herní principy, které zahrnují nečekaně působivé využívání svítilny nebo použití různých přístrojů (detektor kovu, gps). Hlavním kladem je ale v souvislosti s tímto titulem často zmiňovaná atmosféra, kterou se daří tvořit především za pomoci četných poznámek, deníků a jiných informací, které zanechaly zde již nepřítomné osoby. Přestože se hra odehrává na malé ploše čítající pouze okruh podél benzinové pumpy, dílo M. Clarka vydrží až překvapivě dlouho, především díky možnosti opomenutí některého z předmětů/informace s kódem. Z technického hlediska, mimo volného 360 stupňového pohledu, chybí větší počet animací, které by dodaly hře více realismu.

Barrow Hill pokračuje tam, kde J. Boakes započal principy nezávislých adventur z vlastního pohledu se sérií Dark Fall – dílo od Shadow Tor přináší relativně dlouhý a obtížný titul zasazený do jihozápadní Anglie, který však nenadchne, ale jistě ani neurazí.

Minimalistická adventura sázející na atmosféru společně s kvalitní vizuální stránkou (jak po technické stránce, tak po umělecké). Další aspekty ale zdaleka nedosahují kvalit výše zmíněných předností, a tak se setkáte s krátkou hrací dobou, chybami v programu nebo minimem dialogů a absencí rozvinutějšího děje, který by trochu osvětlil celkové konání.

Přesto se však Dark Seed hraje vcelku příjemně, ačkoliv obtížnost není nejnižší (objekty o pár pixelech – hodinky a sponka, možnost "death-end" situace), menší počet lokací a předmětů motivuje k vyzkoušení rozdílného, a tentokrát úspěšného, postupu. Což podtrhuje rozdělení hrací doby do tří virtuálních dnů, ve kterých není příliš úkonů ke splnění. Napříč tomu vystupuje řada chyb, ať už jde o nemožnost vstoupit do nové lokace či nespuštění údálosti posunující děj (nemožnost nastartování automobilu i přes vlastnění klíčků). Vyřeší to z pravidla nahrání pozice, dobrý dojem to však nezanechá. Největším problém je z mého pohledu ale to, že se jednalo spíše o předvedení umu H.R. Gigera než o komplexnější příběh, kvůli kterému adventury hraji.

Prvotina Cyberdreams není špatná hra, ale v porovnání s jejich vrcholem I Have No Mouth, and I Must Scream (vytvořeným studiem Dreamers Guild) nebo dobovými tituly Sierry a dalších neobstojí. Své fanoušky si ale Dark Seed najde.

Titul tvůrců Softedge, Cosmology of Kyoto, je netradiční edukativní adventurou z vlastního pohledu, která se naprosto vymyká ostatním hrám které jsem měl možnost hrát. Samotný příběh je zde upozaděn pro zvýraznění jednotlivých událostí, které vychází ze sbírky tradičních japonských příběhů Konjaku Monogatarishū. Jelikož jsem četl u nás vydané Japonské pohádky, tak jsem z části tušil, co mě ve hře může potkat. Titul jako takový byl veskrze pozitivně přijat odbornou veřejností, přesto však hra jako taková komerčně neuspěla, ať už svým zaměřením na minoritní počet hráčů západu, tak i tím, že v samotném Japonsku tu dobu vládly veleúspěšné vizuální novely s erotickým obsahem a mimo to pohled na hlavní město v periodě Heian také nebyl příliš chytlavý.

Po spuštění nastává úvod, ve kterém je do jisté míry možno vybrat postavu pro nadcházející průchod Kyotem. Poté už je jen na vás, kam se vydat dříve – od trhu, ve kterém buddhistický mnich dokola opakuje mantru "Namu Amida Butsu" až po dům, ve kterém přebývá duch manželky, která dle všeho proklela svého manžela. Důležité je také dbát na karmu, nedílnou součástí hry je však také smrt hlavního protagonisty a jeho následná reinkarnace (i ve zvíře). Titul jako takový je podle znalých hráčů dohratelný za deset minut, stejně tak ale ve virtuálním Kyotu můžete strávit daleko více času. Hlavní předností je tu totiž encyklopedie, popisující podrobně veškeré dění. Cosmology of Kyoto jsem dodnes nedokončil, přestože je na mém disku velice dlouho – při hraní dochází často k pocitu zmatení při snaze postupu k finále, to však příliš nevadí při hratelnosti zaměřené na jednotlivé události a možnosti se vrátit ke hře například další měsíc.

Technické zpracování nejvíce připomíná animaci Monty Python od Terry Gilliama, hratelnost díky svému více či méne surrealistickému pojetí stejnojmenou sérii od 7th Level nebo se podobá hrám typu Bad Mojo, The Dark Eye či Bad Day on the Midway. Výhled na dění tvoří snad jen čtvrtinu plochy, titulu to ale nijak neubližuje. Po zvukové stránce Cosmology of Kyoto vyniká, hlavně díky japonskému dabingu a občasnému zaznění povedené melodie dokreslující dění na obrazovce. Dnes je problémem spuštění, kdy i po nastavení kompatibility a barev na počet 256 dochází k pádum do operačního systému. Jediné negativum přímo ve hře je tak nemožnost přeskočení dialogů (respektive ve většině případů monologů).

Zajímavý a unikátní titul, který přináší do videoherního průmyslu něco nového a ve kterém je edukativní prvek příjemně sklouben s hratelností. Na druhou stranu není Cosmology of Kyoto ani zdaleka pro každého.

Komentář zakončím vystihujícím popisem:
A must-have, especially for anyone looking for a mature, meditative game that is a far cry from today's superficial releases. (R. Ebert)

Gabriel Knight 3. Třetí část populární trilogie, poslední velká hra z produkce Sierry a v neposlední řadě jedna z nejlepších klasických adventur. A také titul s údajně nejkomplexnějším puzzlem v rámci žánru (ne, o slavném získání falešného knírku nemluvím :).

O tom, že mě čeká další výborná hra jsem nepochyboval, na mysl tak vystoupilo pouze to, zda se třetí díl přiblíží spíše FMV předchůdci, který považuji za nejkvalitnější point'n'click adventuru, nebo dílu prvnímu, který je hráči přijímán neméně vřele, avšak mě již tak neoslovil (voodoo tématika). K mírně pesimistickým úvahám přispěl dabing Tima Curry společně s technickým zpracováním – to se ale po čase stráveném se hrou ukázalo jako minoritní problémy na jinak kvalitním celku, jakým Blood of the Sacred, Blood of the Damned nepochybně je. Fanoušci sériie i hráči se tak dočkali rozsáhlého, dějově obsáhlého mixu mezi realitou a fikcí, který nepůsobí nijak nepatřičně a je více než vyvedenou tečkou za všemi adventurami Sierry.

První patrnou změnou oproti dílům minulým je trojrozměrné zpracování, které na první pohled oproti vyretušovaným fotkám z The Beast Within působí mírně nevábně, později se však ukáže síla použitého enginu, kdy si lokace můžete prohlédnou pixel po pixelu ze všech možných úhlů. Změnu doznala i hudba. Tu vytvořil David Henry, avšak vydal se stejným směrem jako Robert Holmes. To ve zkratce znamená, že se jedná o jeden z nejlepších herních soundtracků. Plusem také pro někoho může být kompletní překlad (povedený) a bezproblémová spustitelnost a běh na moderních systémech.

Jednou z největších předností titulu mimo příběhu, respektive jeho zdařilém podání hráči, je pocit, že se v herním světě stále něco děje - ať už se jedná o interakce členů zájezdu v hotelu a okolí Rennes-le-Chateau nebo události kterých se v roli Gabriela či Grace můžete, nebo i nemusíte účasnit (rozhovory, vloupání do pokojů). Děj, rozdělený na sedmnáct etap v rámci tří dnů, pokračuje v tradici dílů minulých a s přibývajícím odehraným časem bude hráče stále více pohlcovat až do závěrečné části, kdy celé snažení ukončí uspokující finále. Celá hrací doba je také propletena řadou zajímavých momentů, kterým nechybí intenzita (Chateau de Serras), detektivní činnost a předně výtečné puzzly, kterým kraluje Le Serpent Rouge a práce s takřka všehoschopným programem Sidney. Osobně mě také potěšil menší počet předmětů a tím odpadnutí častého kombinování všeho na všechno a větší důraz na samotný průzkum okolí a dialogy.

Je až s podivem, jak málo adventur se inspirovalo GK3 a jeho revolučním zpracováním enginu s volnou kamerou co se žánru týče. Na druhou stranu, je hraní pro mnohé adventury roku o to unikátnější. Ač na mě zprvu hra působila spíše negativním dojmem, postupem času dostála své reputace a s klidem ji tak mohu zařadit mezi to nejlepší, co jsem zatím hrál. Pokud bych měl někomu doporučut, pak těm, které bavil Broken Sword, ale hledají něco komplexnějšího a narativně kvalitnějšího. Znovuhratelnost podporuje řada easter eggů a snaha dosáhnutí plného počtu bodů, kterému se na poprvé takřka jistě nepřiblížíte.

Po roce od dokončení Black Gate uzrál ten správný čas na vydání se znovu do Britannie spolu s Avatarem a jeho společníky. Avšak tento díl se odehrává již v jiném koutu světa – konkrétně na ostrovech Serpent Isle. Takřka vše zůstalo stejné. Naproti drtivé většině datadisků je však tento datadisk co se rozsahu týče snad ještě větší než původní hra (ne, tato hra je gigantická :), a tak by se slušelo tento díl nazývat Ultima 7.5. Pár minoritních úprav zde je (nepříliš povedené zdigitalizované portréty) nebo lepší práce s inventářem. To hlavní ale je pokračování v příběhu o Batlinovy, jenž je vůdcem The Fellowship, který se před Avatarem vydal na Hadí ostrov aby zde načerpal novou sílu, rekruty či snad i spojení s dávnými obyvateli těchto končin.

Jedním z kladů je větší linearita, či spíše zpřehlednění příběhové linie, ačkoliv tomu první hodiny nenasvědčují. To ve výsledků znamená, že po ponoření se do děje a indentifikaci podstatných informací od těch nepodstatných bude hra příjemně plynout, a díky většímu počtu "cutscén" v herním enginu se bude stále něco nového dít. Přesto bych však tvrdil, že obtížnost z hlediska plnění úkolů je relativně velká (nečekejte žádné questlogy, deníky atd.), a napříkald pokud nezavedete rozhovor s jedním z řady občanů zdejších měst, nespustí se skript vedoucí k dalším událostem. Takže pro první hraní je nezbytné mít po ruce návod, či si psát poznámky. V kontrastu s postupem ve hře jdou souboje. Když jsem poprvé spouštěl sedmou Ultimu, čekal jsem bitvy trvající dlouhé desítky minut, podobně jako v Albionu nebo sérii Wizardry. Opak je však pravdou, při spozorování nepřátel stačí stisknout klávesu, a dle předem definovaného stylu boje se Avatar společně s dalšími společníky pustí do práce. A pokud máte dobré vybavení, je boj otázkou několika desítek sekund.

Zde se ale klade důraz především na příběh, respektive dialogy. Takže co do pocitu vítěztví v tuhé bitvě Ultima ztrácí, tak to nahrazeje zápletkou rovnající se těm nejpovedenějším adventurám či jRPG. V tom je také ta největší síla hry, a proto si mě tato sérii získala, ačkoliv jsem ji prvně hrál teprve minulý rok. Jednodušše jsem podobné rozložení gameplaye neviděl u žádné konkurence. Slušelo by se ještě zmínit skvělou hudbu, výbornou a zároveň střídmou grafiku, spoustu aktivit nesouvisejících s příběhem nebo řadu easter eggů, ale to každý kdo si hru zahraje uvidí a uslyší sám. Co se ještě změnilo od sedmičky je atmosféra hry. Černá Brána začala znenadálým objevením Avatara u jedné rituální vraždy, zde už vystupuje jako minulými měsíci ošlehaný dobrodruh s tou nejlepší výbavou. Tím se tak trochu ztrací punc něčeho nového, ve výsledku to ale nehraje roli.

Dost bylo chvály. Serpent Isle se ihned řadí mezi mé vůbec nejoblíbenější tituly a spolu s The Black Gate tvoří celek, který vedle klasik z dob minulých (Wizardry), předních role-playing titulů z přelomu tisíciletí (Fallout 2) i těch současných (Vampire) působí svěžím dojmem a inovátorstvím v žánru, kdy jde o zábavné a předně velice dobře hratelné spojení RPG hry, adventury a i komplikovaného a rozvětveného děje tolik vlastního žánru jRPG. Je až k neuvěření, že engine z roku 1992 svoji komplexností uživatelského rozhraní, předváděnou grafikou a možnostmi v designu překonává drtivou většinu her i daleko mladšího data vydání. Samozřejmostí je hrát Ultimu v Exultu, kdy v DOSboxu se ochudíte o řadu menších vylepšení, předně o plynulý scrolling.

Výborná hra, který vydrží opravdu dlouho, a po trochu obtížnějším začátku chytne a nepustí jako se to daří jen těm nejpovedenějším titulům. Také bych se nebál tvrdit, že sedmá Ultima jako celek je vůbec nejlepší izometrické fantasy rpg kdy vydané. Takže pokud máte pár volných měsíců, nevádí vám tuny anglického textu a preferujete ve hrách příběh, pak je Serpent Isle tou pravou volbou. Tedy poté co dokončíte The Black Gate.

Užitečné linky:
- stručný a jasný walkthrough, plus tento komplexní a humorný.
- soundtrack v dobré kvalitě
- a vybrané screenshoty

Technicky perfektní adventura z prvního pohledu, které však citelně chybí děj, který by držel pozornost po celou dobu hraní. Celkové zaměření tak tíhne k vykreslení samotné atmosféry, jenž dokreslují příchozí zprávy od neznámého, setkání s dřívějšími návštěvníky hotelu v Dowertonu a především zdařilé zvuky okolí.

Ačkoliv jsem hrál jak první, tak i druhý díl série Dark Fall, tak příběh mě nijak více nezaujal oproti jinému projektu J. Boakese – The Lost Crown. Přestože titul Lost Souls sází také na mysterioźní děj. Jistě by neuškodilo více textových informací nebo jen inovativnější pojetí průběhu hry. Tak jako to předvedla adventura Scratches, která se také odehrávala ne jednom místě, přesto však se dělo stále něco nového a konání neupadalo do stereotypu. Tím je ale většina negativ vyřčena, protože pod tím vším se nachází hra, která vyniká v řadě aspektů. Ať už ve zmíněné atmosféře nebo v logických puzzlech, kterých je tu požehnaně. Ty jsou z většiny navíc náhodně generovány (jejich řešení či odpověďi), až na pár vyjímek jsou také dobře koncipovány. I když zbytečného a časově náročných přesunů z jednoho konce stanice do druhého kvůli získání předmětů se hra nevyvarovala. Co si však zalouží pochavalu je práce s kamerou, která není statická, ale snaží se o přiblížení perspektivy inspektora a jeho reakcí na údálosti.

Celkově však jde o hru, kterou stojí za to si zahrát. I když oproti zmíněnému Scratches či Darkness Within mírně zaostává. Pokud ale máte náladu na relativně dlouhou (v rámci žánru) adventuru, která vás zavede do netradičního prostředí železniční stanice v odlehlé části Anglie, pak hraní Dark Fall můžu jen doporučit.

V Revolutionu vážně neumí (respektive neuměli) dělat adventury, které by měli hlubší příběh, a především kvalitní dialogy. Stejně jako v Broken Swordu se také dostaví pocit, že autoři nevěděli zda udělat hru vážnou či humornou, a tak sáhli po tom nejhorším řešení - ke kompromisu.

Jediné, co převyšuje standart je hratelnost, kdy hraní příjemně plyne bez větších zádrhelů, ať už díky menšímu počtu předmětů či minimalstickým dialogům. To samé by šlo říci o grafické stránce, ale ta se i přes kvalitní zpracování nemůže měřit s produkcí LucasArts a Sierry. Mimo to je ovládání příjemné a jednoduché. Z technické stránky je ale největším problém hudba (mimo jiné jsem raději hrál bez dabingu – takže ten neposoudím). Psát, že se nehodí by bylo komplimentem. Přesný opak ve stejném roce vydaného DreamWebu. Co na některých adventurách nemusím, tak to jsou "vtipní" sidekickové (obzvláště Cedric z KQV). Zde je to modul, který jde vložit do několika přístrojů. Dále už se jedná o běžnou adventuru kratšího rozsahu. Pokud mě však hra přestane bavit v půlce, a nemám sebemenší důvod v ní pokračovat, pak si nemůže odnést lepší hodnocení. A to je případ Beneath a Steel Sky.

Z mého pohludu zklámní, ačkoliv jsem příliš po zkušenostech s BS nečekal. Hru tak řadím někde mezi King's Quest V a Prisoner of Ice, což znamená hratelné, ale ničím vyjímečné tituly. Přesto však mám v plánu ještě vyzkoušet prvotinu Lure of the Temptress, která se mi jeví nejzajímavěji. Pokud jste dokončili pět až deset adventur, pak ano, hra zabaví a možná i zaujme. Avšak v užším srovnání s tituly Legendů či také do cyberpunku/dystopické vize laděném DreamWebu se ukazuje, jak velké rozdíly jsou ve špičce žánru.

Dark Earth. Neprávem pozapomenutá akční adventura pokračující v tradici kterou nastolil Alone in the Dark. Stejně jako v něm se budete většinu času pohybovat po prostorách zabíraných z jedné perspektivy, jako je to u této adventurní odnože zvykem. A tak, pokud znáte dnes již klasiky jako hutné sci-fi BioForge, dvojdílnou Ečstaticu či historické Time Gate, budete jako doma.

O kvalitách už nasvědčuje hodnocení, které se u nás hře v periodikách dostalo. V Levelu to bylo těsně pod vrcholem, ve Score si Dark Earth odnesl již plné hodnocení. Jak už to u tvůrců z Francie bývá, originalitou a netradičním prostředím se tu nešetří. Nepřekvapí tak, že se v intru namísto očekávaného fantasy nebo středověkého prostředí setkáme s metropolí budoucnosti. Na tu však dopadají následky právě rozpoutané apokalypsy, což vyústí o mnoho let později v jednu z přeživších společenství na uzavřeném ostrově, jehož řadovým obyvatelm se po dobu hry staneme. Přesněji jedním ze strážců, jehož následující úkol bude předzvěstí vcelku dlouhé cesty za vrácením věcí do původního stavu.

Příběhu nechybí povedená zápletka, a tak jeho prozrazení, ač se děje na samotném začátku, by bylo více než nežádoucí. Zmínit se však musí kvalitní zpracování, počínaje dabingem a konče vyvedenou grafikou, především z architektonického pohledu zdejšího osídlení nazvanéh Stallite. Hratelnost především tvoří kratší rozhovory, různé vesměs jednodušší logické puzzly a boje, kterých není tolik, ale o to jsou obtížnější. Tím nejdůležitějším prvkem je ale jistě atmosféra, vybudovná na kvalitě všech audiovizuálních položek. Zápor se hledá těžko, zvláště když jde o dle mnohých o jednu z nejpovedenějších her tohoto žánru. Za negativum tak jde považovat jen horší ovládání a větší či menší (dle operačního systému a hw) nekompabilitu, díky které jsem Dark Earth prozatím nedokončil.

Hru jsem hrál sice před několika roky, přesto si však pamatuji řadu momentů, což je známkou kvalitního titulu. Nezbýva tak než hru doporučit jak fanouškům adventur, tak i těm preferujícím trochu akčnější pojetí.

Relativně zapomenutý kousek z dob, kdy Sierry hltila herní trh nebývalým počtem povedených i méně povedených adventur s dnes již klasickým ovladáním her postavených na SCI enginu. Oproti staršímu AGI použitému například v přechůdci nazvaném Conquests of Camelot už odpadla nutnost vypisovat úkony, a tak z dnešního pohledu je hraní téměř indentické s adventury dnešní doby.

Ke hře jsem se více méně dostal náhodou, jelikož téma Robina Hooda není z mého pohledu příliš atraktivní, i když za tím zvětšiny stojí řada filmů pochybných kvalit které jsem o tomto zbojníkovy či jen artušovských legend viděl. Což vyústilo v to, že moje nejoblíbenější zpracování tohoto námětu je parodie Robin Hood: Men in Tights. Nedalo mi to však, a po velice kladných ohlasech většiny adventuristů jsem hru vyzkoušel. Zpátky ale k hernímu zpracování – to se povedlo, a těžko bych si mohl představit atraktivnější titul s tímto tématem. Autorům, především hlavní scénáristce Christy Marx se podařilo vložit do hry jak akční scény v čele s lukostřelbou, záchrané mise či jen vkusný románek s Marian.

Jednou z hlavních předností je jistá nelinearita a možnost volby, s tím, že ke konci hry je vaše konání právem ohodnoceno. Povede se vám zachránit bratry ze spárů Šerifa z Nottinghamu? Zatřelíte bohatého obchodníka na cestě nebo ho jen přesvědčíte o správnosti vašeho konání? Takovýchto rozhodnutí, či spíše dějových rozštěpení je zde vícero. A to koresponduje s do jisté míry bezproblémovou hratelnosti, kdy na začátku každého dne se s vaší partou zbojníku poradíte co a jak udělat. Naneštěstí je ve hře několik celkem otravných momentů. Jedná se především o ty časové, kdy například musíte jednu postavu chytit do sítě, což je však v adventurním enginu otázkou na hodně dlouhou dobu (pokud nemáte štěstí). Pak je tu mně neznámá desková hra, jejíž pravidla jsem dokázal pochopit až po nastudování z herního videa.

Z mého pohledu se tedy jedná o zdařilou adventuru, která je (právem) zastíněna sérií Quest for Glory, což však kvality Conquests of the Longbow nijak nesnižuje, ba naopak. Někoho možná i potěší, že je hra celkem krátká a jde hrát vícekrát. No a jelikož je hra považována za freeware a bezproblému funguje na ScummVM, tak zahrání můžu s klidem doporučit.

Na doporučení Ebba jsem se dostal k další zajímavé hře, která by mě pravděpodobně v budoucnu neminula, ale jistě by neměla takovou přednost v zahraní. Především díky jejímu podhodnocení, které se Darkness Within dostalo od různých herních stránek, i těch na adventury primárně zaměřených.

O to větší překvapení přišlo s prvotním zapnutím. Technologicky jde o řemeslně vyvedenou práci, kterou však posouvá na další vizuální úroveň specifický styl a předně padnoucí zvuková složka kdy se střídá ticho s piánovými motivy. Menší počet lokací vyrovnává jejich zaplnění různými detaily a pro titul od menšího tureckého týmu tak vytváří příjemné podhoubí pro atmosféru a děj, o které tu jde v první řadě. A jak je zde již zmíněno, jedná se o klasickou inspiraci H.P. Lovecraftem se vším co k tomu patří. Celá hra se odehráva v pěti dnech, které však díky jistým okolnostem nenásledují po sobě. Ty však uplynou poměrně rychle, ale minimalistické zpracování je pro tento typ adventury jistě vhodnější než rozsáhlé putování. Zážitek je tak ucelenější.

Kladně musím hodnotit zdejší puzzly (kterých však není tolik) a detektivní práci, která se sestává z čtení různých dopisů, knih a vzkazků které by měli pomoci vyřešit případ Loatha Noldera, respektive Clarka Fielda. Díky menšímu počtu lokací si hraní udržuje tempo, které je však v kontrastu se samotným děním na monitoru. To však dokáže zvýšit tep hráče, především díky povedeným cutscénám z pohledu hlavního protagonisty či událostem vlastním hororovým příběhům.

Ve výsledku se tedy jedná o zdařilou adventuru, kterou by neměl minout ten, kdo hledá mysteriózní děj, zajímavé hádanky či jen vizuální hody. Na kompletní a objektivnější hodnocení bude však třeba počkat do vydání posledního dílu trilogie.

Mám rád hry se zvláštním tématem a vyhledávám FMV adventury.

Ale toto je děs. Jednou z předností je rozdílný průběh při několika hrách, ale pochybuji, že by někdo dnes po shlédnutí jednoho konce hru dnes hrál vícekrát. Druhou věcí, která by mohla nalákat je pár odvážnách scén, ale zase není o co stát. Pokud pominu vcelku kvalitní technické zpracování a někdy vtipné scény spolu s bezproblémovou srozumitelností mluveného slova (což není u tohoto žánru zdaleka časté), pak zbývá naředěný simulátor očernění jednoho z předních politků, který ovšem skončí dříve, než dojíte snídaní.

Stále je to lepší než Mad Dog s jeho nekvalitním zpracováním střelby, ale pokud hledáte originalitu, pak se stačí kouknout jinám, ať už na podobně laděného GAGa nebo úplně rozdílné hry typu Bad Mojo či Princess Maker.

V poslední době začínám upřednostňovat adventury viděné z vlastního pohledu nad těmi klasickými, ze třetího pohledu viděnými. Nejen, že zde funguje o něco lépe spojení hlavní postavy titulu s hráčem, ale předně vzniklo, a stále vzniká velké množství titulů které svým námětem a originalitou zaujmou. Ať už se jedná o vysokorozpočtový Riven a další Mysty, historickou detektivku Black Dahlia nebo pozapomenuté a na hádanky orientované Drowned God spolu s Timelapse. A právě takovýmto titulem je poslední vydaný Zork, Zork: Grand Inquisitor. Oproti svému předchůdci Nemesis, z dvojice s panoramtickým výhledem, je však lehce hůmorný a celkově se jedná o kompletně rozdílný zážitek, přestože Grand Inquisitor běží na stejném enginu a je i stejně uživatelsky pohodlný.

Je trochu vidět, že na hru bylo méně času a tam, kde Nemesis přinesl strhující průlety krajinou, více hudebních motivů nebo i větší rozsah, tak tam dílo od Activisionu přináší komentáře zdejšího sidekicka – lucerny a předně o něco intenzivnější hratelnost. Ale je to Zork jak má být, dokonce se vrátily i textová okénka. Texty však psát už nebudete, pro interakci postačí inventář a kniha kouzel, do které budete podobně jako v Death Gate necházet nová kouzla, která jsou zde stěžejním prvkem většiny logických hádanek. Ty však trpí kolísavou obtížností, a přestože se vše odehrává v relativně malém prostoru, něco budete řešit dlouhé desítky minut. Některé potěší také návrat bodů (do tisíce) a především smrt, která číhá na každém druhém kroku. A aby toho nebylo málo, jsou zde i titulky.

Co se povedlo oproti Nemesisu je příběh, který je více kompaktní a od první chvíle víte co a jak, a jak to i pravděpodobně celé skončí, což paradoxně pomáhá celé hře, která se tak jeví více odlehčená a netíhne k dramatickému pojetí. Rozsah celé hry je však velmi malý, kdy dokončení trvá pouze několik hodin (cca 4-6). Kompenzuje to však výše zmíněná přístupnost, kdy ihned víte kam dál, nebo různé drobnosti odkazující na první Zorky a žánr adventur celkově. Zmínku si ještě zaslouší hudba, na které pracoval M. Morgan a zase to zní jako z Falloutů vystřižené :) - viz Dungeon Master's Lair, Crossroads.

Celkově se jedná o velice povedenou adventuru na výborném enginu. Ten, kdo preferuje puzzly si více užije Nemesis, a ten, kdo humorněji pojaté adventury, tak Grand Inquisitora. Za zahrání však stojí oba díly, přestože se nejedná o vrchol žánru. Tedy pokud nejste fanouškem sérii už od 80. let

Zajímavá adventura která zaujme svým do jisté míry netradičním vizuálním zpracováním, sympatickou slečnou v hlavní roli a zasazením do dob pirátů brázdících ostrovy Karibiku. Na poměry AGS je i vše ve velkém rozlišení (až 1280x960), soundtrack je kvalitní a dává vzpomenout na hudbu z prvních adventur Sierry a LucasArts a předmětů s úkoly je také dostatek. Zamrzí tak jen absence dabingu, zvláště když Nelly má decentní, na sličnou pirátku se hodící, komentáře k okolí, předmětům a zdejší skupince obyvatel ostrova. Samotný děj je poměrně rozsáhlý a ačkoliv vše končí za dvě tři hodiny, hra zaujme a nedostaví se pocit, že by toho mělo být více (Back Door Man) nebo méně. Takže pokud hledáte kratší adventurku, tak s Nelly Cootalot neuděláte chybu.

Při hraní datadisku Baldur's Gate II mi na mysli vytanula jedna otázka: "Toto je ten všude vychvalovaný datadisk, podle mnohých i nejlepšího hra koncipovaná jako rozšíření?".

Throne of Bhaal jsem rozehrál znovu všehovšudy po dlouhých šesti letech od jeho prvního vyzkoušení, kdy se mi postupem času ztratily savy a tak jsem se nikdy nedostal dále než do Saradushe a blízkého okolí na zdejší relativně malé mapce. Dobrá zpráva je, že Infinity engine je stále tím nejlepším pro převedení pen and paper pravidel, hudba je možná i o fous lepší než v druhém Balduru a hratelnost je bezproblémová a zábavná. Horší je to však se zdejšími lokacemi a náplní v nich. Vždy jsem měl za to, že první místo hry mimo astrální sféru, obléhaná Saradusha, je tak malá protože slouží k seznámením se spletitým dějem. Další lokace jsou však ale snad ještě menší a co je horší, drtivou většinu času v nich strávíte bojem (i když ty jsou správně obtížně, někdy až moc, a dají vyniknout většině schopností a kouzel). Což i zapříčinilo, že ToB asi znovu nedohraji do konce, jelikož rutinní opakování nahození rychlosti, vyvolání příšerek a enormní spotřeba lečivých lektvarů není to, co v RPG hrách hledám, minimálně dnes.

K dobru ale musím příčist rozsáhlou Watcher´s Keep, kterou jsem dokončil již v základní verzi hry, a co si pamatuji, tak mě bavila více než příběh hlavní části datadisku. Čekal jsem dle ohlasu rozhodně více, ale hra jako taková působí v záplavě Neverwinterů s příšernou kamerou nebo plytkých Mass Effectů stále dobře, což ale není zásluhou dialogů, příběhu ani rozsahu, ale funkčního ovládání a předně audiovizuální slasti kterou může dodat jen spojení Black Isle/BioWare s Infinity enginem.

Pokud se vám líbilo grafické zpracování her jako Broken Sword, Toonstruck nebo Kletby Opičího ostrova, pak druhý díl ze série Discworld jde ještě o kousek dále. Grafika je jednodušše skvělá, a i pokud by hra měla stát a padat na pouhé vizualizaci podobná té Kirbyho, pak by obstála. Další aspekty jsou ale také na té nejvyšší úrovni, takže jak asi tušíte, zase tu máme trojáčkovou adventuru, která patří do výstavní skříňky tohoto žánru.

Naneštěstí má Missing Presumed dvě vcelku zásadní chyby (nebo lépe řečeno problémy vzniklé u toho, kdo sedí před obrazovkou), které odradí nejednoho zájemce. Konkrétně se jedná o:

1) Použitý jazyk – především jde o specifický humor plný narážek, slovních spojení a přirovnání, kdy jsem měl stále pocit, že mi něco málo z dialogů uniká. Po prvním aktu (ze čtyř) si ale hráč přivykne mluvě Rincewinda a ostatních obyvatel Discworldu.

2) Obtížnost – podle všeho již né tak nadsazená jako v případě dílu prvního, ale i tak se ve hře najde řada zákysových míst. Použití kamene na polapení přízraků, který se do něj "nastěhuje", patří mezi to lehčí. Dále je matoucí vzhled některých předmětů (kadidlo) a s tím i jejich užití.

Jak už jsem ale napsal, pokud zvládáte pasivní angličtinu a máte dokončeno pár adventur obtížnějšího rázu, tak tyto krajně subjektivní chybky mizí a můžete si vychutnat jednu z nejlepších her podle knihy/filmu. Příběh se inspiruje u knihy Sekáč, kterou jsem jako jednu z mála z cyklu Discworldu před pár lety četl, takže o hrubém nástinu děje jsem měl již představu. V zásadě jde o to, že Smrť si bere dovolenou a tak se po městech potulují technicky mrtví, prakticky však živí lidé, krysi a další z rozmanitého města Ankh-Morpork a dalších míst. Samozřejmostí je celá řada vtipů které doplňují rámcový příběh a dělají z každého rozhovoru zábavnou činnost. A pokud to spojíte s hlasem Erica Idleho, asi máte představu jak to celé působí. Nesmím zapomenout i na ostatní dabéry, vše je v nejvyšší kvalitě, a mimo hlasu Rincewinda vyniká i zdejší vypravěč. Při hraní jsem se jednodušše bavil, některé vtipné momenty připomněly čtení Spolčení hlupců od J.K. Toola nebo sledování Monty Pythonů, což je známkou nejvyšší kvality.

Děj je tedy za jedničku. Díky délce se snadno sžijete se zdejšším prostředím, zvláště když v každé kapitole jsou nová místa k prokoumání. Navštívíte tak samotné největší město Zeměplochy, daléké pouštní kraje s pyramidy nebo samotné sídlo Smrťe. Stěžejní část hry se ale bude točit okolo centra tvorby pohyblivých obrázků – Holy Woodu.

Technické zpracování již bylo nastíněno, ale takto po všech stránkách vyvedený kousek se jen tak nevidí. Dabing, grafická stránka tak i zvuky okolí spolu s hudbou, vše si zaslouží zmínit minimálně dvakrát. Interface je jednoduchý a účelný, hra pěkně vypadá ve widesreenu na velkém monitoru a je také na adventuru dlouhá (dva týdny nepravidelného hraní).

Kolem a kolem must have adventura, která však cílí na relativně omezenou skupinku lidí, kterým sedne britský humor v čele s Monty Python, baví je hraní počítačových her a v neposlední řadě mají v oblibě hrdiny, jejichž šance na úspěch je jedna ku milíónu. Pokud máte rádi Zeměplochu (zapálení fanoušci Pratchetta si mohou k hodnocení přičíst dalších 5%), pak není co rešit, zvláště když dnes je plná podpora Discworldu II ve Scummu.

Adventurní Modern Warfare v plné síle. Snaha šokovat, intenzivní příběh a krátká hrací doba vytváří nepříliš náročný mix, který si užije ten, kdo k Puzzle of Flesh přistoupí jako k svébytné hře a ne pokračování a přetrpí béčkovost titulu, ač je zpracování nadmíru profesionální.

Pokračování Phantasmagorie mě vždy lákolo více než díl původní, ať už se jednalo o pro mě zajímavější téma nebo jen podle sceenshotů rozmanitější prostředí. Nedávno, když jsem však hru zkoušel, vůbec mě nebavila, což bylo do jisté míry zapříčiněno i čerstvými dojmy z Beast Within. A tak po letmém prozkoumání bytu Curtise a kanceláří kde pracuje bylo dáno zapravdu většině kritických recenzí.

K sérii jsem se znovu dostal, a sáhnul jsem po prvním a lépe přijatém díle. Ten však po relativně slibném začátku byl kapitolu od kapitoly horší, adventurní složka byla sražena na naprosté minimum a příběh byl naprosto klasický a i bez výraznějších momentů. Napříč tomu Phantasmagoria měla tah a spěla rychle ke konci, který se dostavil po třech či čtyřech hodinách hraní. A právě bezproblémová hratelnost byla důvodem, proč jsem se rozhodl znovu vyzkoušel díl druhý, a tentokrát ho již snad dokončit.

To se povedlo, a ač se hra rozkládá "pouze" na pěti discích, hrací doba je o něco delší a především videa jsou růzorodější, což se týká především flashbacků do minulosti Curtise. Děj oproti antickým dramatům sice postrádá silnější katarzi, kdy je zakončení jako u drtivé většiny mysteriózně laděných příběhů nevhodné, přesto bych však začátek a konec označil za nejlepší části druhé Phantasmagorie. Jinak se hra na poměry FMV titulu hraje velice přijemně, většinu času budete totiž sledovat další a další videa, tu a tam na něco kliknete a v minimech případů tu i zkombinujete pár předmětů. Zákys tak může přijí pouze v důsledku opomenutí někoho prokecnout nebo se někam podívat. A ač má hra podtitul A Puzzle of Flesh, tak se v celé hře nachází pouze dva puzzly, kdy jeden je otázkou deseti sekund a druhý je úplně pitomý.

No a co zajímá asi většinu, a velice pravděpodobně i tehdejších kupujících, je to často zmiňované násilí a explicitní sexuální scény. Oproti Phantasmagorii autorka, tentokrát však ne R. Williams, přitlačila na pilu a dala tam snad vše co šlo. Na druhou stranu se však jednu z nejlépe prodávaných her roku 1995 překonat nepodařilo, za což můžou i velice negativně laděné recenze.

Are you alright, Curtis? You're acting really weird.

Mimo toho hra obsahuje řadu easter eggů, vtipných scén pramenících především z některých hereckých výkonů (které jsou napříč tomu na velice slušné úrovni) nebo i povedenou hudbu. Za zahrání Puzzle of Flesh tedy stojí, i když příběh je béčko a podruhé se ke hře asi nevrátíte.

Vizuálně nádherná adventura z období pro adventury nejplodnějšího. A také třetí díl jedné z nejpopulárnějších herních sérii. Pro mě, ač většina fanoušků Guybrushe, Elain a LeChimpa nebude souhlasit, také nejpovedenější díl. Pokud pominu výborný dabing, hudbu, stylizovanou grafiku a vtipy povedné i méně povedené, pak i samotná náplň je nadstandartní.

Předně už není v Kletbě řada nelogických puzzlů jako minule, a ač jsem hrál na jednodušší obtížnost, řada problému dala i tak zabrat. Příběh mi také sedl více než minule, což možná ovlinilo i to, že původní scénarista na něm nepracoval a rozsah byl někdy mezi jedničkou a dvojkou.
Vytknout snad jde jen menší vtažení hráče do samotné hry, kdy postav na dialog není tolik, nebo jen plné nevyužití některých prvků (Murray). Stížnost na "anti-climatic" zakončení je opodstatněná, ale pokud tento titul hrajete předně kvůli audiovizuálním kvalitám, pak neutrální zakončení je daleko lepší než to, co LucasArts dodalo do The Dig.

Zavěrem postačí snad dodat, že se nejedná o nijak přelomový titul, avšak LucasArts jako vždy nabídl adventuru, která se dobře hraje a nemá takřka žádné designové chyby. A ještě musí padnout zmínka o skvělém intru a hudby v něm, které jsem viděl již nespočetkrát.

The Lost Crown mě přesvědčilo, že i dnes vychází řada výborných adventur, které snesou srovnání s klasiky z období slávy Sierry. A je až k neuvěření, že hru, která kypí nepřeberným množstvím detailů, po všech směrech profesionální produkcí a předně hratelností, která zpočátku sází na velice pomalé tempo jenž se s každou odehranou hodinou zrychluje, aby v půlce hráč s napětím očekával každou další údálost, stvořil do jisté míry jediný člověk.

Takřka všechny aspekty, které ovlivňují můj pohled na celkovou kvalitu hry jsou zde na vysoké úrovní. Mysteriózní příběh má spád a drží pozornost po celou dobu, vizuální kvalita sázející na doupravené a černobílé fotky z oblasti západního pobřeží Anglie je nadmíru přitažlivá a vše okolo zahrnující délku, ozvučení nebo obtížnost dopadlo nejinak.

Děj, odehrávající se v rámci pěti dnů a čtyř nocí, pomalu rozvíjí zápletku točící se okolo ztracené anglosaské koruně, a tak se mohou projevit prvky historie, kdy je velice kvalitně (podrobně i zajímavě) přiblížena původní legenda především neanglickému publiku. Druhou stěžejní částí je otazník vysící nad společností Hadden Corporation, jejímž byl hlavní představitel hry Nigel Danvers zaměstnancem. Což souvisí s častým využiváním zařízení pro vyhledávání a zkoumání paranormálních jevů po celou dobu hry. A ačkoliv by se mohlo zdát, že přes dobu okolo dvaceti hodin trvající k dokončení se hratelnost může stát repetivní, The Lost Crown nabízí řadu zpestření, ať už se jedná o zkoumání zvukových nahrávek a fotografií nebo hraní z pohledu první osoby v některých úsecích.

Technické zpracování dopadlo také na jedničku, zvláště pokud jde o symbiózu reálných fotek a objektů do nich vložených. Hudba je minimalistická, jiná by však narušovala atmosféru tvořenou především zvuky, se kterými si externí studio pomáhající J. Boakesovi více než vyhrálo.

Chyby a nedodělky se nachazí však i zde, a ani se tomu přes celkovou rozsáhlost titulu nelze divit. Předně jde o často vytýkané vracení a procházení těch samých míst, nemožnost přeskakovat dialogy a monology, které si často vyslechnete vícekrát nebo pár drobností v designu (použití vysílačky jinde, než měl autor na mysli zapříčiní zopakování několika předešlých událostí).

Ač jsem The Lost Crown po téměř všech směrech vychválil, lepší bude, přistoupit k samotné hře bez velkých očekávání. Stejně tak tato adventura není pro každého jako série Broken Sword a ji podobné. Pokud však máte v úmyslu přistoupit na zastaralejší, avšak vizuálně dokonalé, grafické zpracování v čele s nekvalitní animací, pomalou hratelnost a velké množství textu, pak je tato adventuru tou pravou volbou, zvláště pokud hledáte mysteriózní děj s prvky historie a hororu.

The Dark Eye je jednou z velice originálních počítačových her v žánru adventur, nejenže vás autoři vhodí do vizuálně zajímavého prostředí s loutky místo postav, ale i samotná inspirace povídky E.A Poea (Berenice, Maska Černé smrti a další) si zaslouží pochvalu. Pokud vám však práce E.A Poea nic neříká, pak jste ochuzeni o další rozměr hry a tak, jelikož hratelnost také není nijak závratná, zbude pouze grafická stránka spolu s nevšedním pojetím, které ale samo o sobě hráče na nějakou dobu udrží, než se hraní pomalu, ale o to radikálněji transformuje od počátečního nadšení.

Samotné hraní této adventury z prvního pohledu je ale frustrací, mnohdy je pro další postup například nutné v jednom malém pokoji i dalších lokacích kliknout (lépe řečeno kliknout asi desetkrát) na řadu objektů, než se provede nějaká akce spouštěcí další fází. Když se to ale opakuje po třetí, zábava se ztrácí. Stejně tak nepříjemné je, když v jedné z prvních povídek se dostanete až do samotného konce, kliknete ale jinám než autoři zamýšleli, a zanedlouho končíte v přikovaní v malém výklenku v podzemí a pomalu je prostor zbavován světla tím, že jistý sluhu staví z cihel zeď, jenž ukryje všechny důkazy.

Pak je tu absence výraznější hudby, nekvalitní voice-acting (technické implementování do hry) s nemožností zapnout titulky a vlastně se ani nejedná o adventuru, když předmět můžete mít jen jeden a použít ho na té samé obrazovce a interakce s postavy je předem daná. Nutné je ještě zmínit absenci ukládání v průběhu povídky a opravdu zmatečný design.

Na druhou stranu ale nejde o zcela nepovedenou hru (což dokazuje řada áčkových recenzí), chce to ale trpělivost a okouzlení netradiční grafikou, aby šlo překonat slabou hratelnost.

Už zde jsou tři delší komentáře, takže jen krátce.

Máte dokončené všechny hry od Black Isle a dalších specializujících se na izometrická RPG? Nebo jen jste přehlceni tituly epikou čišící, až se z nich ztrácí samotný roleplaying element stavějící na vyváženém rozložení průzkumu krajiny, bojů a úkolů? Pak je Eschalon tou pravou volbou, tedy pokud nečekáte zázraky typu Planescape a Xenogears.

Tím největším plusem je pro mě jistě minimalistické zpracování a samotná hratelnost, kdy i mimo dobu strávenou před monitorem přemýšlíte, jak se dostat přes teritorium obývané vosáky, zda si koupit nový luk, který vás připraví o veškeré finance, nebo jen nakoupit zásobu léčivých lahviček. A s tím souvisí fakt, že bez plánování a rozvržení na jakém levelu kam jít se může Eschalon proměnit snadno na vcelku obtížnou hru. Na druhou stranu freeformové pojetí dává šanci napravit předešlé chyby, a místo frustrace tak titul motivuje k dalšímu hraní. V tomto směru se mi připomenulo Wizards & Warriors, ke kterému bych titul spíše přirovnal než k sérii Ultima. Další prvky v čele s grafickým zpracováním plní svůj účel na jedničku, a tak putování po regionu Thaermore si i vaše vjemové smysly užijí. Chyby jsou zde pouze minoritního rázu a takové, s jakými musí každý dobrodruh počítat při RPG dle starých paramerů.

Ve výsledku velice povededená hra a výborný role-playing titul. Pokud jste fanoušky tohoto žánru, pak jako alternativa, či spíše navázaní na hratelnost klasických her od dřívějších velikánů poslouží Eschalon více než dobře.

Řemeslně výborně provedená adventura, která shlukuje žánrovou inspiraci do jednoho, krátkého, ale o to intenzivnějšího zážitku. Pomale plynoucí děj střídají dramatické události, odehrávající se v noci mezi dny, jež zde ve viktoriánském domě tráví jeden spisovatel, snažící se zde nalézt literární múzu pro své hororové příběhy.

Hra samotná vyniká především optimálním dávkováním příběhu, kdy ze začátku, ale i povětšinu času jen víte o tom, že zde není vše v nejlepším pořádku. Mimo to je graficky, především v interierech hra špičkou ve svém žánru. Renderovaná grafika je výborně zkloubena s uměleckými díly od řady malířů minulých století, stejně tak samotný pohyb po domě je řešen plynulými předěly. Interakce mezi osobami je rešena pouze komunikací skrzevá telefon, a tak pocit osamění je zcela naplněn. Dále je vhodné doplnit, že celá hra působí střídmím až minimalistickým dojmem, a její hraní (samozřejmě jen v noci) je zábavné po celou dobu.

Ač jde o prvotinu autora (viz interview), Scratches působí velice profesionálním dojmem, a překonává řadu plně komerčních adventur. Jediné nagativum tak putuje za absenci něčeho nového, co by obohatilo zavedený koncept vídaný v řadě filmových i knižních hororů. Jasné doporučení, zvláště v konkurenci adventur z minulé dekády.

A ještě bych zapomněl na výborný hudební podkres od Cellar of Rats.

Ocelový kotouč narazil na živou tkáň, která se vzpouzela kontaktu s touto anorganickou látkou. Odštěpky kostí, rudá krev a tělní tekutiny, o kterých právě obsluhovaná osoba ani nevěděla, že se v jejím těle nacházejí, pokrývaly sterilní podlahu operačního sálu doktora Mastaby.

Další, hardware ždímající titul Originu se v záplavě jejich produktů tak nějak ztratil. Jenže s postupem let vycházelo stále méně kvalitních her s tématikou sci-fi či cyberpunku, a tak si BioForge našel cestu k hráčům o řadu let později, především díky docení hry na abadonwerových stránkách. Na rok 1995 BioForge přinesl výborné grafické zpracování, především backgroundy a animace pohybu, a tak i přes relativně nízké rozlišení 320x200 má graficky hra stále co nabídnout.

Mohutné otřesy, hlášení, že kondice reaktoru je nestabilní. Cyborg se probouzí v ten nejhorší moment, který mu však dává naději a osud do jeho rukou.

Co se hratelnosti týče, jedná se o napodobení principů Alone in the Dark, podobně jako se to povedlo Ečstatica nebo Dark Earth. Zpočátku, jak je u tohoto typu her běžné, je největším problémem navyknout poměrnš težkému ovládání. Překvapivě ale po zběžném nastudování manuálu a vyzkoušení boje na prvním, ošetřovatelském robotu ovládání rychle přejde do krve. Obtížnost některých soubojů je ale značná, i na easy combat, a tak, pokud nejste zběhlí v bojovkách s nutností krýt se, útočit v pravý moment, nebo vědět, kdy je moudré popadnout nohy na ramena, čeká vás řada perných momentů.

První robot při nelítostém boji naráží do laserových, ochránných mříží. Úprk z cely je ale jen začátek, a tak cyborg po chvíli drží pahýl modré ruky, jejíž majitel se s ní snažil také dostat z cely – neúspěšně, a tluče ní jejího, značně podrážděného majitele. Tady platí zákon silnějšího.

Hra se hraje, mimo bojů, příjemě. Logické hádanky, předrenderované prostředí nebo řada logů již mrtvé posádky doplňuje zajímavou atmosféru, a tak, pokud máte k dispozici okolo pěti hodin, základní znalost DOSboxu a především náladu na pouť po vesmírné stanici, není proč váhat.

Legend Entertainment není třeba dlouze představovat. Jejich orientace na textové adventury, které tvořily alternativu k zavedeným sériím Sierry, zvláštnostem od Crya a humorným Lucasovkám je známá, a tak přejdu rovnou, pro mnohé k jejich nejpovedenějšímu titulu – Death Gate.

Koncepci rámcového děje, který je složen z menších úkolů příliš nevyhledávám, ale zde návaznost děje funguje na jedničku. Příběh samotný je fantasy v té nejklasičtější podobě. Tedy pokud za základní formu považujete AD&D. V prvních fázích hry jsem měl dokonce pocit, že hraji Baldur's Gate II v adventurní podobě. Inspirace je tentokrát v sedmidílném cyklu The Death Gate od M. Weis a T. Hickmana, hra konkrétně sleduje patryana Hapla a lorda Xara, kteří se snaží sjednotit dříve rozdělený svět.

Abych to shrnul, příběh není tím nejsilnějším aspektem, ale díky tomu, jak jsou napsány dialogy vás bude každá nová informace, rozhovor nebo komentář hlavní postavy bavit. A jelikož čtením strávíte devadesát procent hraní, tak je kvalita zaručena, zvláště když grafici také odvedli výbornou práci. Stejnou měrou na zajímavosti psaného textu se ale podílí i dabing v té nejvyšší kvalitě, jen hlas hlavního hrdiny, schopností magie obdařeného patryana Hapla se příliš nevyvedl. Dalším plusem je nepochybně samotná hratelnost s vyváženou obtížností, kdy pokud čtete vše, hra vás nasměruje k řešení. Nechybí tu však ani pár opravdu tuhých adventurních problémů.

Dostalo se mi perfektně zvládnuté adventury, které ale něco chybělo k tomu, abych si ji mohl zařadit mezi mé nejoblíbenější hry. Pokud však máte rádi fantasy kliše, adventury nebo jen knihy, je Death Gate tou pravou volbou.

Surrealistický výlet do světa, kde na monitoru jsou zobrazena poze ústa osob, kde neplatí gravitační zákony či jen...no, koukněte se na propagační reklamu. Zkrátka nic pro toho, kdo od počítačové hry očekává časem standardizovanou zábavu, od které ví co čekat.

Nejdříve, co se zaškatulkování týče, máte co dočinění s klasickou adventurou z druhé poloviny devadesátých let. Nechybí zde digitalizovaní herci, nádherná předrenderovaná grafika kombinovaná s reálným prostředím a spousta detailů pro hlubší pochopení zdejšího universa. To vše samozřejmě na pěti cd-romech. Nepřekvapí ani to, že instalace se vyžádá starší kodeky, změnu rozlišení a bitové hloubky. Poté ale vše korektně pod XP funguje, a vyložené usílí rozhodně stojí, za tento krátký, ale o to zajímavější herní zážitek.

U adventur je nejdůležitější příběh, ale ten je zde upozaděn, a důraz je tak kladen na audiovizuální originálnost. Nastíním jen, že po rychlém začátek hry si jistá část adventury bere inspiraci ve filmu Brazil. Důležitým prvkem jsou i puzzly, a zde asi bude největší kámen úrazu pro většinu hráčů, jelikož Obsidian takřka nic nevysvětlí, jen klade otázky a po malých částech i pár indícií. Dále chybí titulky a bez rozšířenější znalosti angličtiny se příliš daleko také nedostanete. Kvalitní hra se ale pozná tak, že po jejím načatí ji chcete dokončit, a vidět, jak vše skončí. Stejný případ je Obsidian, a hratelnost je tu vysoko položena.

Přes nesporné kvality ale tvůrci, Rocket Science, za nedlouho po vydaní zanikli. A Obsidian tak byl rychle zapomenut, ale řadou advenuristů je originální Obsidian stále považován za to nejlepší z kratších adventur z vlastního pohledu vedle her jako The Last Express, Of Light and Darkness nebo Drowned God.

"Tired of shooting crap?"

Pokud se podívám na akční střílečky z minulé dekády, moc mě jich o svých kvalitách a nutnosti si je zahrát nepřesvědčilo. Mohu tak jmenovat snad pouze sérii technologicky dokonalého Far Cry, radioaktivním spadem nasáklý Stalker, nebo i tuzemskou a realisticky pojatou Armu II. Zmíněné tituly navíc pojí fakt, že jejich potencinál nebyl do jisté míry naplno využit a také se vyznačují nelineárním pojetím herního světa. Zpátky ale k mezi hráči nepříliš kladně přijatému titulu.

První díl Far Cry mě bavil jako málo FPSek, Apocalypse Now považuji za jeden z nejlepších filmů, hudbu od Rachida Tahy poslouchám už řadu let, prostředí Afrického kontinetu díky více něž malému využití v herním odvětví mě dostatečně láká a kniha Srdce temnoty mě také zaujala.

A tak rozehrání díla od Ubisoftu bylo pouze otázkou času. Musím však přiznat, že více méně negativní ohlasy od hráčů oddalovaly můj zájem o Far Cry 2. Po nedávném dohrání Crysis mě ale přepadla zvědavost zjistit, jak že pokračování německé střílečky dopadlo. Dle hodnocení jistě tušíte, že při hraní jsem se výborně bavil a i přidaná hodnota v podobě grafického zpracování, dlouhé trvanlivosti a řadě detailů výsledný dojem jen doladil na výslednou míru. Co mě také potěšilo byla obtížnost, kdy jsem skoro každou misi napoprvé nedokončil. Ať už se jednalo o zaseknutí zbraně v ten nejméně vhodný okamžik, nápory nepřátel ze všech stran či jen naběhnutí pod kola některého z nepříliš pestré škály zdejších vozidel. Mimo toho je zpracování vašeho alter ega na jedničku, a tak vidíte všechny jeho pohyby od nastupování do dopravního prostředku po vytahování si šrapnelů z končetin.

Hře je vyčítána řada z mého pohledu méně podstaných věcí jako repetivní náplň misí, pomale plynoucí příběh nebo i rychlé obnovování stavů na stanovištích podél silnic. Nic z toho mi nijak nevadilo, navíc to jen podtrhlo atmosféru s obtížným dosáhnutím Šakala přes rozvětvené struktury jeho dodávku levných zbraní do těchto, válkou zmítaných, končin. Mise se od konkurence příliš neliší, jejich náplní je z většiny odstranění někoho nepohodlného či zajištění některého místa na rozsáhlé mapě. Co ale vyčnívá je prostředí, v kterém se jednotlivé úkoly zdejších dvou frakcí odehrávají. Jednou tak budete dobývat pevnost jednoho ze zámožných obyvatel, podruhé zase procházíte vertikálně stavěnou vesnicí z dřívějších dob. Důležitá je také sháňka léků na projevující se malárii, i když úkoly s ní související jsou na vlas totožné.

Posledním střípkem mozaiky jsou detaily, kterými je Far Cry 2 zplna prostoupeno. V savaně jde narazit na pobíhající zebry, rozsáhlý arsenál vojenské techniky je výborně zpracován a zvuky okolí dotváří atmosféru rozvojové Africké země. Třeba je také zmínit optimalizaci, kdy se i na mém stroji hra přijatelně hýbala na nejvyšší nastavení.

Samozřejmé ale je, že hra mohla být ještě mnohem lepší. Uvítal bych rebalanc na vyšší účinnost zbraní, lepší umělou inteligenci, méně respawnů, možnost rešit úkoly diplomatickou cestou plnou intrik a podrazů nebo jen lépe nedesignovat prostředí (první akt), které je rozvrstveno do oblastí, kde je vždy určitý počet stanic, domovů a jedna unikatní lokace či budova.

"Disneyland? Fuck, man, this is better than Disneyland!"

Že hra překoná Crysis jsem tak nějak čekal, ale že o chlup předběhne i původní díl, to tedy ne. Většina negativních ohlasů je asi zapříčiněna tím, že hráči očekávali úplně jiný zážitek podobný tomu ve Far Cry od CryTeku. Zde ale stojí před hráčem otevřený svět s řadou zajímavých lokalit, postav a z mého pohledu především zážitek, na který budu ještě dlouho vzpomínat.

Pro mě se tak jedná o jedno z největších překvapení, a hru můžu doporučit tomu, kdo hledá FPSku, závodní hru a po trošce i role-playingu prvky v jednom z graficky nejzdařilejších prostředí.

Povedená adventura... dokud si nezahrajete takřka jakoukoliv známější světovou point'n'click adventuru z konce i začátku 90. let. Což o to, rozdíl oprotí tehdejší tuzemské konkurenci byl značný, stačí vzpomenout na kousky jako o tři roky starší Swigridovu kletbu nebo prvotinu Agawy Mise Quadam, ale pokud hráč primárně nehledal humor, Polda 2 toho příliš nenabídl. Pokud se nepočítá kvalitní grafické zpracování a dabing, jehož největším pozitivem mimo zaslechnutí hlasů populárních komiků je, že na hráče mluví jeho mateřštinou. Potěší i bezproblémové ovládání a hratelnost.

Stále se ale jedná, společně s prvním dílem, o relativně hratelný kousek stojící minimálně za vyzkoušení. Závratný zážitek ale nelze čekat.

Když jsem ještě zkoušel každou druhou budgetovku z cover cd magazínů, narazil jsem na zajímavě vypadající arkádové ježdění původně z konzole Dreamcast Crazy Taxi 3. Přes původní odhady, že hra půjde do hodiny z disku, strávil jsem s ní nakonec o mnoho déle času.

Podobně jako v sérii Midtown Madness, ocitnete se také v městech inspirovaných realnými podklady z USA (San Francisco, NY, Las Vegas). Čirá hratelnost je navíc podpořena soundtrackem, který by se jen tak někdo dobrovolně nepustil, ale zde funguje na jedničku, zvláště když se soustředění zaobírá pouze tím, jak zákazníky dopravit na určené místo v časovém limitu. A na tomto jednoduchém principu funguje celá hra, kdy srážká končí odštouchnutím druhého účastníka silniční dopravy, taxík je schopen skákat a někteří pasažéři požadují více akce (mužský basketbalový tým). Mimo taxikářské práce jsou zde i minihry jako ragby v autech, kuželky a další, které dokáří oživit postupem času fádní sběr zákazníků a jejich náslené rozvážení.

Pokud hledáte nějaké sofistikovanější principy a realistické závody, pak je zde nehledejte. Primární zaměření na zábavu ale funguje na jedničku.

Na poměry freeware adventury vytvořené pomocí AGS výborný počin. Na jednu stranu se The McCarthy Chronicles hraje takřka sám a ani není nijak dlouhý (cca jedna hodina stačí k dokončení), mimo to je ale hra kvalitně zpracována, dokonce obsahuje i povedený dabing. Hlavní předností je ale jistě černobílá grafika s možností nastavení šumu, která vytváří zajímavou atmosféru noirové detektivky.

Co se týče příběhu, točí se kolem prokletí jednoho rodu, konkrétně mladého majitele hotelu jenž je posledním z rodiny kdo ještě nezemřel. Autor si pravděpodobně vzal trochu inspirace z prvního Gabriela Knighta, především co se hlavního představitele týče, a tak tuto krátkou adventuru doporučím právě fanouškům této série.