Inovace v podobě poslů, kteří s jistou nespolehlivostí a konečnou rychlostí jdou s rozkazy do Vašich měst či k Vašim generálům je rozhodně zajímavý prvek, ale není úplně důsledný. Např. pohyby nepřátelských armád vidíte bez zpoždění. Jistě, fog of war a zpoždění zavání velkou frustrací, ale měl jsem dojem, že o to právě jde. O vyvolání pocitu, že Vaše ruce nejsou tak dlouhé. O poznání, že když se od Vás něco děje opravdu daleko, nemáte o tom dobrý přehled. O pochopení, že na dálku se ve středověku veliká říše spravuje opravdu obtížně. Jenže právě tuhle zkušenost, kterou by hra mohla, ba věřím, že ji i chtěla vyvolat, zároveň systematicky podkopává.
Většina scénářů se odehrává na malých mapách, na nichž posel necestuje dlouho a jen zřídka se ztratí. Snad jen velká evropská kampaň má mapu, v které hlavní devíza hry dojde naplnění. Jenže v okamžiku tohoto prozření mě hra už přestala bavit pro řadu dalších nectností. Ostatně i v té velké mapě pomocí posla můžete přesídlit tam, kde se nejvíce děje a pak v klidu vydávat rozkazy zblízka.
Umělá inteligence je tragická i na nejtěžší obtížnost, která beztak nemění její chování, jen jí dává bonusy. Po nějaké době jsem si uvědomil, že hloupost AI je nezbytná, protože mechanismy této hry zákonitě vedou k vítězství větších armád a ty zase postaví bohatší státy. Hrajete-li za silnější stát, můžete hned začít válcovat souseda, nemusíte na nic brát zřetel. Jste-li slabší, nejspíš vás nechají na pokoji tak dlouho, že postavíte armádu na dobytí nejslabšího souseda, pak trochu posílíte, pak ještě malinko a zase všechny válcujete.
Diplomatické akce nemají skoro žádný význam, válku můžete vyhlásit spojenci, příjem z obchodu je mizivý, právo vojenského průchodu nic neznamená. Pokud tedy nepočítáte, že vládce země, s nímž jste na průchodu armád nedomluvili, vám pošle protestní nótu. AI na vaše válečné šílenství nijak nereaguje, ani vojensky, ani diplomaticky. Nakonec se naučíte, že diplomacie je jen k vyhlašování války a případnému plnění úkolů scénáře. Nebojte, nakonec si uděláte kamaráda i z vládce, kterého jste před rokem obrali o všechno krom jednoho města.
Další nedostatky ve zkratce. Lidé se množí jako králíci, během pár let se mi podařilo asi zosminásobit obyvatelstvo Itálie. Manpower nehraje žádnou roli, omezení penězi je takové, že jej prakticky nikdy nevyčerpáte. Náhodné události jsou škálovány na vaši situaci. Když máte 100 zlaťáků a hoří stáje, zachráníte je za 30, když 100 000 a hoří stále, zachráníte je za 30 000. Ale postavíte je vždy za totéž. Zabugovaní některých achievementů na Steamu už je jenom banalitka, která ale ladí s celkovým dojmem. Přece však jeden klad na závěr - kampaně jsou svižně krátké a tak chybí jeden z častých problémů i těch nejlepších strategií, zdlouhavá koncovka.

Rychlost, to je oč tu ten vědec běží... Mám oblibu ve těch hrách, které prověří v poměrně krátkém čase hranice hráčových schopností a v Bosonu X, dík neustálému zrychlování ta hranice jednou zákonitě musí přijít. Po určitém tréninku se tak děje za několik málo minut, takže "vědec" má pocit, že si zahrál a zároveň neztratil mnoho času. Obtížnost se v Bosonu X skutečně stupňuje mně vyhovujícím tempem.
Mám rád i hry, v nichž můžete zřetelně pozorovat svůj růst, jež vaše zlepšení převádí na objektivně měřitelné číslo. Od čísla je jen krůček k žebříčkům a s přídavkem internetu k všezahrnujícím žebříčkům světovým - toť rudý hadr pro soutěživého býka. Nejdřív jsem musel být v první stovce, pak padesátce, pak desítce a teď konečně... Jsem mistr světa! Světa! Sice jen v Geonu, ale jsem! Je to přece normální mužská, ba snad i lidská vlastnost, toužit po světovém prvenství.
Boson X vhodně míchá prvek náhody, učení se zpaměti a přizpůsobování se. V každé dráze-částici se vyskytují pravidelné vzory, který se objeví, to rozhodne pomyslný hod kostkou. Náhoda. Vzor samotný je však vždy stejný, neměnný. Musíte si osvojit schopnost jeho rychlého rozpoznání a sekvenci skoků, která vás skrz něj bezpečně přenese. Učení se. Jenomže, vaše rychlost se postupně zvyšuje. Za určitou mezí "uhánění" již nejsou některé skoky možné, protože nestihnete dopadnout, skáčete příliš daleko. Naopak se vám ale otevírají nové možnosti, protože doskočíte dál i výš, překonáte i rozsáhlé propasti do nicoty. Rychlost mění vaši taktiku. Přizpůsobování se.
Obdivuji i schopnost tvůrců vytvořit z konceptu, který na první pohled neumožňuje přílišnou variabilitu, šest (ve verzi pro Steam 18) dosti odlišných "levelů", každý vyžadující jiný přístup:
1) Geon s obrovským množstvím dlaždic nabízejících štědře bezpečné skoky, v němž je však nejobtížnější rozpoznat pravidelnost. Náhle se v něm objevují velice dlouhé propasti, které nepřeskočíte ani při rychlosti 600 %.
2) Acceleron, v němž dlaždice dojíždějí do svých pozic zezadu, takže jsou někdy v okamžiku skoku ještě zakryty dlaždicí na níž stojíte a vy s tlakem na hrudi doufáte, že jste se nespletli.
3) Radion matoucí rotací dlaždic, která se sice nakonec zastaví, ale vy netušíte, zda-li se stihnete v okamžiku mezi zastavením a nutností skočit, jenž se s rychlostí zkracuje, správně rozhodnout. Nebo víte, kde se zastaví? Skočte dříve.
4) Graviton s většinou jednoznačně definovanou dráhou, lákající k riskování naskočit na modrou dlaždici hned za svislou stěnou, za níž začíná, a těsně z ní seskočit hned před svislou stěnou, jíž končí.
5) Boson Y nabízející velké množství dlaždic na něž lze doskočit, jenže kratičkých, takže přesný dopad při velkých rychlostech vyžaduje přesnou dobu podržení tlačítka, jeho puštění a další okamžité klepnutí. Taky jsou tu odporně blikající tmavě červené desky na tmavém pozadí, na než se zpočátku tak těžko zvyká.
6) Boson X s dlouhatánskými skoky, často zakrytým výhledem na další trasu a nepříjemnými sekvencemi rotujících blesků.
Boson X má sice jednoduchou, ale přehlednou, účelnou grafiku, oplývající jakousi uměřenou, střízlivou, skromnou elegancí. Tvrdím, že u her takové rychlosti bohatá grafika hráče spíše ruší. Ať si raději užije chiptunový hudební doprovod pobízející k velké, větší a největší rychlosti. Největší na světě! Jaké jsem dosáhl já!

Dril, dril, dril, tahle hra stojí na drilu. Jistě i postřeh a prst (je to na jedno tlačítko) si přijdou na své, ale hlavní je paměť a opakování. Každý level se musíte naučit zpaměti - kdy zmáčknout, kdy uvolnit. Velmi pochybuji, že by průměrný, ba i dobrý hráč byl schopen prolétnout hrou jen na základě postřehu a okamžitého vyhodnocení situace.
Když se konečně level naučíte a dojedete jej do konce, nemá smysl se k němu vracet. Kdo to udělá by totiž jen úplně stejnou sekvencí mačkání projel level zase zcela stejně. Vrhnete se tedy na další a opět ho musíte vstřebat. Po pěti levelech a (zřejmě) několika hodinách jste zcela hotovi, je po srandě. Je tu sice i editor nových levelů, přesto nelze z jeho existence soudit na bohatství nových zážitků s Impossible Game.
Výtvarně je hra vyloženě strohá, ale docela vkusná. Navíc, popravdě řečeno, bohatost vizuálních vjemů při zdejší pekelné rychlosti si hráč stejně nemá šanci užít, spíš by jej rušila od výkonu. Hudební složku naopak omezovat nebylo třeba a tak si lze vychutnat výtečně k tempu hry se hodící elektronické skladby.