Forza je pojem, který zná téměř každý hráč závodních her. Jako fanoušek spin-offu Horizon jsem se rozhodl vrátit v čase do dob, kdy arkádovému závodění vládly Need for Speedy a tomu simulátorovému Gran Turismo. Poprvé jsem tuhle hru hrál jako malej kluk v roce 2007 na kiosku v Game Shopu. Pamatuji si, jak se mi hra zalíbila, ovladač i konzole jako taková také. Jenže rodiče zas tak nadšení nebyli, když viděli cenovku tehdy bílé krabičky. Přišel jsem s ní do styku ještě několikrát a není proto náhodou, že mám doma právě ekosystém Microsoftu (a plnou knihovnu krabicovek). Jako dítě, dospívající i jako dospělý jsem po microsoftích konzolích stále pokukoval a časem si vybudoval k Xboxu vřelý vztah. Jako vášnivý virtuální závodník byla jen otázka času, kdy se vrhnu naplno do Motorsport série.

Hru bych popsal jako hloubkový remaster prvního dílu. Nelze si nevšimnout stejných herních mechanik; levely odemykáte podle vydělaných peněz, kariéru začínáte výběrem domácího regionu, rozdělení singleplayeru na arkádu a kariéru nebo kompletní průchod kariérou – to vše je naprosto stejné jako v prvním dílu. Co je tedy jiné?

Tou největší změnou je plynulost gameplaye. V roce 2007, na tehdejší konzoli, se povedlo first party vývojáři dosáhnout dnešního standardu – krásných 60 FPS. A to nemuseli nic šidit, grafika je na dnešní poměry stále pohledná. Někdo by mohl namítat, že ten žlutý filtr, který se v druhé půlce nultých let cpal do každé závodní hry, vypadá hrozně, nicméně podle mého hře neškodí. Naopak, hře dodává na dnešní dobu unikátní stylizaci. Za zmínku též stojí unikátní grafika ukázky vybraného závodního okruhu a jeho dynamické zobrazení v prostoru v menu hry. Ale nejlepší je za mě pokaždé „hra na schovávanou“ po vyhrané sadě závodů, kdy vidíte siluetu odemknutého vozu, který je po pár sekundách zobrazen v plné kráse. Vy tak podvědomě zkoušíte v prvních chvílích podle siluety vozu hádat, co by to mohlo být za auto. Takové drobnosti, a jak dokážou zaujmout!

Zvukové zpracování se též dočkalo výrazného vylepšení. Každé auto má krásné zvukové projevy svého motoru. A nejen to; na zvuku se podepisuje i každé dílčí vylepšení výfuku či motorové části automobilu. Jako třešnička na dortu se jeví zvukový projev převodovky, kdy se ze cvakavých změn rychlostních stupňů stává hotové ASMR. O několik minut později, po vyhraném závodu, vás poté v menu hry přivítá vynikající soundtrack plný tehdy populárních rockových písniček, kterým nechybí ten správný říz.

Je na místě si položit tu nejdůležitější otázku; jak dobře se hra hraje. Nebudu vás napínat, hra se hraje opravdu skvěle. Forza se snaží být přístupná co nejširšímu spektru hráčů, ale snaží se zůstat věrná simulaci. Je tak jen na vás, jestli si chcete dobrovolně hru udělat co nejtěžší a nastavit si laťku opravdu vysoko; můžete si vypnout všechny asistenty, nastavit si nejtěžší obtížnost soupeřů a na vlastní kůži zažít, co znamená zkratka CBT. A nebo pokud se máte rádi, nastavíte si obtížnost rivalů na normální a asistenty si pozapínáte přesně podle vašich schopností. Stačí vám viditelnost závodní čáry jen v zatáčkách, ale jinak cítíte, že vám více vyhovuje zapnutí všech asistentů, ale chcete extra výzvu a chcete si zapnout simulaci poškození? Není problém (tak jsem hru odehrál já). Nastavení přístupnosti je tu propracované tak, aby si hru dokázal užít opravdu každý.

Automobily jako takové se výrazně liší a každý se řídí jinak. Je velký rozdíl závodit s závodním hatchbackem s pohonem předních kol, okruhovou čtyřkolkou nebo historickou zadokolkou. Na řízení mají výrazný vliv i namontované aftermarket díly; velmi dobře poznáte, že jste auto přezuli z továrních pneumatik na ty s výrazně větší přilnavostí a odlehčení karoserie udělá s vaším vozem hotové divy. Simulace je tu vskutku propracovaná a já tak ve hře dokázal strávit více času, než jsem si původně myslel.

Vše výše vyjmenované je tedy solidní základ, který by ale vyšel vniveč nebýt poutavé kariéry. Její propracovaný systém, u kterého záleží, jaký domácí region vyberete, je ukázkou staré dobré školy singlayerového progresu. Začínal jsem v Asii a tím mi byly dříve odemčeny především japonské automobily. Pánové, to byla naprostá paráda, hotové pošušňáníčko pro každého automobilového nadšence. Takhle široký výběr vozů japonské výroby jsem opravdu nečekal. Každý si tu najde svoje, ať už patříte mezi milovníky amerických klasik, nebo evropských supersportů. A kariéra vám vyjde vstříc tak, abyste mohli jezdit s vámi preferovanými vozy. Postupem času ale budete muset přesednout i do jiných, pro mě jinak tolik nelákavých vozů, neboť systém kariéry a její různá omezení vás donutí sednout za volant i takového vozu, na který byste jinak nepomysleli. A to je právě to, co mi v moderních Forzách tak moc chybí; mechanizmus, který vás donutí pořízení vozu, nad kterým byste jinak ani neuvažovali. O to víc pak dokážete být mile překvapeni, jak například závodně modifikovaný Dodge Viper dokáže být příjemně ovladatelný a spolehlivý.

Ještě bych rád zhodnotil poslední fajn detail. Model poškození je na hru s licencovanými vozy na dnešní dobu opravdu propracovaný. Během závodění se tak více zapotíte, ale o to právě jde a za ten pocit vítězství ta dřina stojí. Plechy se ohýbají, jednotlivé komponenty se rozbíjí a vy jako hráč jste tak za své neukázněné jednání na trati nepříjemně trestáni. Dám pár příkladů; není nic neobvyklého, že si po nárazu do soupeře zkřivíte geometrii kol a auto vám začne táhnout do strany, motor se začne přehřívat (a budou se za vámi táhnout obláčky páry) a sníží se vám dosažitelný výkon a při poškození převodovky zařadíte až na několikátý pokus. Vše vám signalizuje barevné poškození vozu, jaké znáte třeba z Colin McRae. Je jen na vás, jestli si tuhle extra výzvu dáte, za mě ji ale doporučuji. Pokud do toho půjdete, tak ale pamatujte, že tato hra nemá rewind systém známý z novějších dílů. Po nepěkném nárazu tak buď závod dojedete s pochroumaným vozem nebo restartujete celý závod (a ztratíte tak například sedm zajetých kol a jedete zase od začátku). Staří harcovníci ale ví, že existuje ještě jedna možnost; tou je návštěva boxů. Na tu však potřebujete mít časový náskok nebo technickou výhodu nad soupeři, abyste je před cílem dojeli. Během závodu tak musíte přemýšlet nad dalším krokem a to dělá ze závodění jinak zajímavou strategii.

Jediný negativum na videohře vnímám nízký počet závodních okruhů, nicméně různorodost automobilů a eventů to dokáže zamaskovat. Nejraději jsem jezdil v Maple Valley v oranžově zbarveném lese a v New Yorku plným blikajících billboardů, závody tu mají unikátní atmosféru. Dále vytrvalostní závody jsou za mě opravdové peklo, které ale jde naštěstí obejít pomocí najímání počítačem řízených hráčů. Sice z tak odjetého závodu nemáte ani korunu, ale můžete si ušetřit masivní grind vytrvalostních závodů, které obecně nemám vůbec rád. Kdo by taky dobrovolně zajel 40 kol ve stejném autě, na stejném okruhu, za stejných povětrnostních podmínek? Ještě, že na takové hráče jako jsem já v Turn 10 mysleli a můžu tenhle masakr přenechat počítači (a nebo ho úplně přeskočit).

Co říci závěrem? Je obrovská škoda, že Xboxové exkluzivity jsou u nás v Česku všeobecně hodně přehlížené. A když už se někdo na starou Forzu rozpomene, téměř každý vám jmenuje za ty nejlepší následující dva díly, ale na dvojku už nedojde. Přitom hra má opravdu co nabídnout a dokáže zabavit na dva měsíce hraní; a to říkám jako hráč arkádových závodů. Necelých 20 let po vydání druhá Forza v hratelnosti téměř nezestárla. Hra též obsahuje českou lokalizaci, díky které se během hraní se budete cítit ještě více jako doma. Za mě osobně se jedná za největší závodní překvapení za poslední rok, hru tak doporučuji všemi deseti.