Wolfenstein je jedn z nesmrtelných klasik mého mládí. Sice jsem ho hrál až po navazující epizodě : "Spear of Destiny", ale i tak mě bavil a párkrát jsem si ho projel.

Wolfenstein je z těch her, které byly hrány stále dokola a to protože, nic lepšího nebylo. Často to pak hráč hrál jen z důvodu aby nějakou misi projel rychleji, aby našel všechny tajné místností, či aby získal všechny poklady, néjlepe na těžší obtížnosti. Tyto prvky jsou velice motivující a vedou k opětovnému hraní, takže časem přestane vadit, i jak příšerným bludištěm je každá mise.

Je to rok 92, takže nelze čekat nějaké velké množství herních prvků a možností, ale o to v této hře nejde. Jde o to co nejdřív získat kulomet a solit do nacistů, co to jen půjde (ani "modrej gestapák" už není tak obávanej, když do něj člověk nasolí dávku z kulometu. Často to člověk hrál jen proto aby slyšel ty komické výkřiky a i když to může znít zvráceně, my jsme se u těch zvuků královsky bavili.

Popravdě Wolfenstein toho moc nenabízí. Dnešní hráče by nejspíše odradilo každé bludiště/mise, ve kterém jde o to samé. Ale je to sakra pořádná klasika a nostalgie.