Komentáře

Tahle hra zřejmě patří mezi ty nejklasičtější retro hry, ale já se o ní dozvěděl teprve nedávno. Koupil jsem ji v kolekci s několika ostatními hrami na Switch a je to poměrně zajímavá sonda do těch dávných časů, kdy se na CRT obrazovkách prohánělo pár uskupených pixelů, což mělo tvořit postavu. Tak jsem zkusil první díl (ze tří) ve verzi na C64 (ostatní verze jsou vizuálně mírně odlišné) a moje hodnocení dávám jako člověk nezatížený nostalgií.  

Zprvu jsem si musel zvykat na příšerně neintuitivní ovládání. Postava má pár základních pohybů pro přesun z jedné obrazovky do druhé, skok, několik chvatů a úderů, plus šikmé sebrání předmětu. Kombinace těchto pohybů se děje nejčastěji podržením tlačítka a zmáčknutím jednoho či dvou dalších tlačítek. A já strávil doslova první hodinu tím, že jsem se snažil sebrat u sochy Buddhy předmět, který tam nebyl. Proč? Protože sochou zobrazovaný předmět s nápisem „collect“ se týká pouze předmětu, který se má sebrat jako následující někde úplně jinde v lokaci. Takže super, mohl jsem si odpustit zoufalé hledání a zkoušení způsobu, jak sebrat neexistující předmět.

Dále jsem se trápil s bojovými komby a mlácením protivníků. Proč? Protože všichni variabilní protivníci ve hře mají jedno společné – nalepit se tělem na mého ninju a mlátit do něj hlava nehlava, přičemž z této blízkosti jsem se svými super zbraněmi většinou ani nedokázal způsobit zranění kvůli neschopnosti trefit jejich hitbox. Nakonec jsem asi po další kumulativní hodině zkoušení přišel na taktiku uhodit a zdrhnout na předchozí obrazovku, po níž se protivník přesunul zpět na své původní místo, a já jej takto repetitivně postupně udolal. Časem jsem se pak naučil zasahovat v pohybu i ty hitboxy již s pomocí lepších zbraní, ale trvalo to.  

Nejhorší bylo sbírání předmětů stylem pixel huntu, kdy jsem postavu třeba pětkrát pozicoval, než byl ninja schopen něco sebrat. A samozřejmě přeskakování přes potok po kamenech. V podstatě platilo, že jsem po každé úspěšné akci ukládal pozici, protože to jediné mě chránilo od mentálního kolapsu. A ještě že v téhle verzi je možnost ukládání. Hrát to na původním stroji, tak nevím, kam bych se dostal.  

Graficky i hudebně to na svoji dobu není vůbec špatné. Všude jsou takové ty titěrné a obdélníkové pixely tvořící jednoduchý funkční styl, melodie ohrává rytmicky pořád to samé a kompletně zahalený ninja se probojovává skrze 6 úrovní (nejhorší vizuálně je podle mě sklepení) k šógunovi, kterému nakonec ukradne nějaký svitek. Proč, to nevím. Cestou potká i pár zajímavých nepřátel (drak, pes), které je třeba porazit jiným způsobem. A musí sbírat různé problikávající předměty v přesném sledu, což zejména v první lokaci znamenalo hodně pobíhání. Časem se takto přesune z přilehlé zahrady do vnitřku šógunova hradu skrze měnící se obrazovky.  

Nakonec jsem to dohrál asi za 3 hodiny, což bylo o dost víc, než bych normálně musel. Teď už by mi to šlo rychleji. Taky jsem tahal videonávod, protože zejména v té první části jsem byl ztracený a nevěděl jsem, co mám vlastně dělat. Nicméně hotovo a jako kuriozita to bylo zajímavé. Jen bych to asi nedokázal hrát pořád dokola.

Herní výzva 2026 – 10. Hardcore: Dohraj hru, ve které hlavní postava po celou dobu skrývá svou tvář.