Každá hra po delší době hraní omrzí, ale naštvaným ptákům to rozhodně nehrozí, pokud mi je někdo bude servírovat s dostatečným odstupem. Je to skoro rok, co jsem dohrál na PC původní díl, mezitím jsem si, zhruba v polovině té doby, střihl Rio.

Levelů je v Seasons skutečně dost, obtížnost mi přišla trochu vyšší než v Riu, což jsem kvitoval s povděkem, u některých úrovní jsem fakt zapotil a popravdě, ani nemám chuť to zkusit všechno odehrát na tři hvězdičky, protože bych u toho asi vykvetl.

Bavilo mě to i napotřetí a za pár měsíců se určitě uvidíme u dalšího dílu. Pokud vyjde ...

Musím přiznat, že až donedávna pro mě byly tower defense hry velká neznámá. To se změnilo ve chvíli, kdy jsem u přítelkyně uviděl právě Plants vs. Zombies. Ta hra je strašně chytlavá. Zatraceně moc chytlavá. Strávil jsem u ní moře času, více či méně jsem jí hrál ve chvílích volna skoro tři měsíce, než se mi povedlo pokořit všechny výzvy, které hra nabízela. Teď už jsem majitelem zlaté sošky, ale stejně si to občas zapnu.

O čem hra je psát nebudu, to je napsáno v popisku, takže jen musím zmínit, že systém hry je velmi povedený a celkem i variabilní, přestože některé rostlinky nenajdou takové využití a i já jsem po čase přišel na celkem osvědčenou taktiku, kterou jsem neustále v drobných obměnách v závislosti na prostředí používal a která byla úspěšná. To je možná jedna z mála vad hry, kdy po spoustě odehraných hodin upadne hratelnost trochu do stereotypu. Jenže proč zkoušet něco jiného, když to dosavadní funguje.

Grafika je roztomilá a funkční, hra je absolutně nenáročná na HW a je možné jí zapnout na chvíli, udělat jeden dva levely a zase jít. Prostě perfektní hra na zabití času mezi něčím "důležitějším". No nic, jdu se mrknout, jak mi rostě zenová zahrádka :)

Příběh se uzavřel, volání povinnosti, aspoň pro tuto chvíli umlklo. A jsem za to rád, myslím, že 4 hry na toto téma v řadě stačily a s příštím dílem by mělo přijít zase něco jiného. Snad jenom Price by měl zůstat. Ale k věci ...

Kdo hrál MW, MW2 a případně i Black Ops, tak ani v tomto díle nenajde nic nového, slušná grafika, skripty, zběsilá akce občas říznutá "stealth" pasáží, spousta mrtvých rusáků a hlavně kapitán Price jsou zpět v plné parádě se vším dobrým i zlým, co sebou vždycky přinášeli. Je tu i pár silnějších momentů, jako Eiffelovka nebo Praha, kterou jsem poznal tedy jen podle toho Karlova mostu. Nebudu se rozepisovat dál, těch pár hodin zábavy bylo fajn a užil jsem si to jako dřív, ale tím to končí a už asi nikdy více :)

I want cpt. Price back!

Hrál jsem jenom singl, takže hodnocení je založeno na něm.

Dochvilnost je výsadou králů a málokdo by na někoho čekal několik let. Někdejší král, nebo lépe řečeno vévoda Duke to štěstí, že i po takové době se našlo dost lidí, kteří na něj pořád čekali, měl a nakonec přece jen dorazil. Ale ty zpožděné roky se na něm podepsaly a to jak na vzhledu, tak na kondici. Z fešného mladíka se stal sice ucházející, leč již na první pohled sešlý muž, jenž má svá nejlepší léta za sebou a svižný krok nahradila nejistá chůze.

Odehrál jsem jen pár hodin a nový Duke mě vůbec nechytl. Vzhled odpovídající hrám o několik let starším se překousnout dá, absence očekávaného humoru už méně ale stereotypní a zastaralá hratelnost rozhodně ne. V dnešní době toho DNF nemá moc co nabídnout, spousta lidí pamatujících si jeho předchůdce si ho určitě aspoň zkusí zahrát, konečně, i já jsem tento případ, ale na zadek se z toho těžko někdo posadí.

Tohle prostě nemohlo dopadnout dobře, ta kombinace dlouholetých očekávání, odkládání, předělávání se na tom bohužel podepsala ...

Vždycky je fajn potkat po letech starého známého ... ale občas to není příjemný pohled.

A je to za mnou, chtělo by se mi říct. Ne, že by byl druhý datadisk, nějak špatný, to rozhodně ne, východní národy jsou zajímavé a i všechny tři kampaně nabízí zhruba stejnou zábavu, jako v datadisku Warchiefs, ale už toho bylo asi dost a další přídavek bych nezkousnul. Jediné, co bych asi v tomto případě vytknul, je fakt, že kampaně jsou znatelně kratší, než dříve, což trochu vynahrazuje jejich počet a také to, že všechny tři mají v podstatě jen jednu šablonu, kdy se "pouhý služebník" vzbouří proti svému krutému pánovi ...

Ale stejně to vypadá skvěle :)

Fajnový přídavek ke třetím Ejdžům, převážně v indiánském duchu. Už jsem to nezhltnul tak rychle, jako hlavní hru, ale i tak to bylo velmi pohodové hraní se skvělým vizuálním zážitkem. V podstatě vše, co jsem psal už v komentu k AoE3 by se dalo napsat i sem, takže se nebudu opakovat a kdo chce, ať si to přečte tam.

Must play to není, ale pro fanoušky třetího dílu asi povinnost :)

Ne nečekal jsem to, ale asi od dohrání původních Angry Birds, ke konci krapet stereotypních, uplynula už dost dlouhá doba a já se bavil stejně dobře jako poprvé. K Riu se nedá říct mnoho nového, kdo se bavil u prvního dílu, bude se bavit asi i tady, žádná zásadní změna, která by nějakým výraznějším způsobem měnila hratelnost tu není, jen místo prasat jsou za ty zlé tentokrát opice.

S popiskem nemůžu souhlasit v tom, že by hra byla těžší, to si rozhodně nemyslím, za celou dobu jsem neměl jediný zákys, abych musel level opakovat delší dobu a i onen boss padl hned napoprvé. A neřekl bych, že bych byl tak dobrej, spíš ta obtížnost šla trochu dolů :)

V poslední době mám nějaké RTS období a také plním staré resty, takže po Age of Mythology jsem se pustil i do třetího dílu téhle dnes už legendární série Age of Empires. S hrou už jsem kdysi zkušenosti měl, ale nedohrál jsem ji tenkrát, což už po dnešku neplatí.

Prezenetace - to je to, co se na tomto dílu dá jednoznačně vyzdvihnout, AoE 3 vypadá skvěle, grafika ač 3D, které u RTS moc rád nemám je velmi detailní, prostředí působí přirozeně. Panáčci ládují muškety, nacpávají děla, jejichž koule po té efektně ustřelují kusy budov případně opevnění, voda je něco úžasného a vypadá skoro realisticky, včetně zvlnění hladiny okolo plující lodi. Víc než kdy jindy jsem se kochal prostředím a kolikrát protahoval splnění konečného úkolu jen proto, abych si to všechno mohl užívat o chvilku déle.

Nicméně, jen lesklý obal ještě nedělá také skvělý obsah a ani tentokrát v Ensamblu nezklamali. Princip hry zůstal podobný, jako v předchozích dílech, ale přibyla domovská města, což považuji za velmi dobré oživení. O něco méně jsme byl nadšený ze zjednodušení řetězce zdrojů, kdy už není nutné donést surovinu až do centra, případně do skladiště, ale ihned po jejím získání je započítává a je k dispozici. Hra tak získává trochu větší dynamičnost a rychlost, což já nerad, jsem hračička, co se nejprve piplá s městem a bojuje až potom, hlavně žádný spěch. Kampaň je rozdělena na tři akty, každý po osmi misích a všechno to spojuje zajímavý, nicméně trochu naivní a nereálný příběh. Bohužel mi nevydržela moc dlouho, obtížnost nedosahuje závratných výšin, ale aspoň se to krásně hraje a třeba si pustím i skirmish někdy.

Zatímco Age of Empires 2 + Conq. hraju už několik let v kuse a Age of Mythology, které jsem dohrál nedávno si už zřejmě nikdy nepustím, tak ke třetímu dílu se nejspíš ještě vrátím, minimálně ve skirmish mapách. Když už kvůli ničemu jinému, tak proto, že se na to zatraceně dobře kouká :)

Období, které jsem strávil s Age of Mythology jsem završil tímto krátkým přídavkem, jehož největší devízou je fakt, že je zcela zdarma. Čtyři mise, které nejsou příliš obtížné, se dají dohrát velmi rychle a stejně rychle asi i upadnou v zapomnění, protože Zlatý Dar jinak nevnáší do hry vůbec nic nového. Ale darovanému koni na zuby nekoukej :)

Titáni jsou solidním prodloužením Age of Mythology, které však kromě 12 nových misí, nového národa a pár novinek s ním spojených, nepřináší nic nového. Upřímně, ani jsem nečekal něco tak zásadního, jako byl Conquerors pro Age of Empires 2.

Hratelnost je úplně stejná, jako v původní hře, potenciál Titánů v kampaních mohl být využit i více, ale jako nápad to nebylo špatné. Pro fanoušky hry asi povinnost, ale pro všechny ostatní o žádný "must play" titul rozhodně nejde.

RTS, která těží z toho dobrého, co přinesl první a druhý díl Age of Empires a samozřejmě přináší některé nové prvky, to ani nemohlo dopadnout špatně. Koncept hry je v podstatě nezměněný a jediným významnějším prvkem, který mění hratelnost je systém hrdinů, různých mýtických příšer a božských sil. Bez toho by to byly jen Age of Empires ve 3D. Jelikož jsem odkojený dlouholetým hraním právě AoE2, tak jsem si musel chvíli zvykat, ale brzy mi všechno přešlo do krve a po pár misích jsem tu byl jako doma.

Jestli něco charakterizuje AoM, tak je to snadná přístupnost a absence chyb. Tahle hra se prostě hraje hrozně dobře, obtížnost není ani na vyšší stupně nijak extrémní a vše jde tak nějak skoro samo. Převedením do 3D sice podle mě trochu utrpěla přehlednost (ocenil bych rozhodně možnost většího odzoomování) a celkový vzhled hry, doba vzniku v roce 2002 se nazapře. Ani jsem nevyužíval rotaci mapy, protože jsem s v tom pak ztrácel, na druhou stranu, vše vypadá docela roztomile a mírně komiksově, i když infantilnosti některých dílů Settlerů to rozhodně nedosahuje.

Age of Mythology je velmi dobrou strategií, kterou bych určitě za sebe doporučil, já si jdu dát ještě přídavek The Titans :)

Předem musím říct, že původní Operace Flashpoint od Bohemia Interactive pro mě nebyla modlou, hra to byla slušná, na svou dobu přinesla zajímavé prvky, ale na druhou stranu byla dost zabugovaná, graficky také žádný zázrak a celkově mi nepřišla pro běžného hráče až tak moc přístupná, i proto jsem hodnotil jen 75 %. Pokračování OF: Dragon Rising byl první nesmělý pokus o to, zda jde udělat Flashpoint i bez jeho duchovních otců z BI, ale hra se vydala tak trochu svou vlastní cestou a nelze říct, že by šlo o nějaký velký úspěch. Třetí "plnohodnotný" díl vyšel nedávno a mám pocit, že Codemasters se konečně dostali víceméně tam, kam chtěli a udělali dobrou hru, která má ovšem s tou původní Operací Flashpoint společný jen název. V Red River se hráč ujme role velitele čtyřčleného týmu speciálních jednotek a většinou v kooperaci s dvěma dalšími týmy plní rozličné úkoly.

Příběh není nijak originální, ale jako nosné pozadí pro hru funguje dobře, v podstatě navozuje iluzi, že takhle by to fakt mohlo být. Bližší info se hráč dozvídá při jakémsi brífinku před načtením mise (hlas a tón toho týpka mi strašně připomínal plukovníka Powela z Orginal War, kdo hrál stejně jako já v CZ si určitě hned představí co a jak :) ) a pak také během opravdu dlouhých přejezdů, případně přeletů už přímo ve hře, které nešly odliknout. Ony přejezdy trochu ospravedlňuje fakt, že mapa rozhodně není nějaký koridor s šířkou 100 metrů, většinou jde o rozsáhlé území s dohledností na kilometry a kam hráč dohlédne, tam lze většinou i dojít.

A teď k tomu hlavnímu a to jsou přestřelky. Já osobně jsem celou hru dohrál za riflemana (dostal jsem ho na level 17), takže jaká je hratelnost za jiné třídy nevím, ale vzhledem k tomu, na jakou vzdálenost souboje probíhají mi třeba takový kulometčík přišel nepříliš použitelný. Přesná práce na jednu/dvě rány mi přišla mnohem zábavnější. Že je hra dělaná právě spíš na přestřelky na velkou vzdálenost dokazují i občasné boje v zástavbě, kdy je to dost často trochu o náhodě a umělá inteligence spolubojovníků, které se ještě vyjádřím dále, tomu také moc nepomáhá. Celkový pocit z boje je ale dobrý, tři zásahy znamenají najisto smrt a po všech CoDech atd. šlo o parádní změnu, kterou jsem si užíval.

Proč "jen" 80 %? Protože hra bohužel obsahuje některé chyby, které se nedají jen tak přejít. Umělá inteligence spolubojovníků není příliš na výši, většinou jsem nechával parťáky dělat co chtěli a používal jsem jen příkaz, aby se mi drželi za prdelí a stejně jsem častěji léčil je, než sebe. Navíc měli ve zvyku mi hodně často běhat před hlaveň ve chvíli, kdy jsem střílel. Co mě také vytáčelo bylo to, že když se některý z nich rozhodl, že se bude krýt na tom samém místě co já, tak neměl problém mě na férovku vystrčit o metr vedle, klidně přímo do palby protivníka. Chápu, že voják v plné polní nebude po cestě skákat a dávat hedshoty z otočky ve vzduchu, ale jednou se mi stala situace, že jsem zapadnul do takového kroužku asi metrového průměru tvořeného malými kameny, max. tak do výšky kolen a nebyla možnost jak se odtamtud dostat - takže nahrát poslední uloženou pozici, byla jediná možnost.

Grafické zpracování neurazí, ani nenadchne, některé scenérie vypadají moc hezky, hlavně pokud jsou zalité sluneční září, zblízka už to žádný zázrak není, ale do daného prostředí se to celkem hodí a nevypadá to nijak odpudivě. Ačkoliv jsem to když jsem začínal hrát rozhodně nepředpokládal, tak Red River je pro mě nejlepší Flashpoint, který jsem měl tu možnost hrát (včetně Army), protože dobře kombinuje realistické prvky, ale zároveň se netváří a ani to není žádná hardcore simulace. Přestřelky na delší vzdálenost jsou zábavné a taktický postup tu není možností, ale nutností, pokud nechcete strávit půl hry léčením nebo nahráváním pozice. Kdyby autoři vychytali chyby, které jsem zmínil v předchozím odstavci, dokázal bych si představit i hodnocení o pět nebo deset procent vyšší. Tuhle hru bych si klidně v dohledné době zahrál znovu (v coopu s dalšími třemi živými spoluhráči musí jít o super zážitek) a to jsem o spoustě her, které jsem dohrál říct nemohl.

Kopie některých her občas dokážou nabídnout docela solidní hratelnost a mohou být celkem solidní alternativou ke svému vzoru. To ovšem není případ německé šílenosti BufoStorch, která nabízí jen šílené grafické zpracování, nezáživnou hratelnost a herní dobu nedosahující ani dvě minuty. Cílení tohoto kousku je jasné - zabít s ním chvilku času, kdy není co dělat, ale když existujou tisíce kvalitnějších freeware kousků, tak proč hrát zrovna tohle? Žádný rozumný důvod mě nenapadá ...

Chaser byl velmi milé překvapení ze Slovenska, které jsem si mohl zahrát díky, tomu, že hra vyšla u časopisu Level, jinak bych se jí asi vyhnul. Bohužel se mi jí nepodařilo dohrát, ale tuším, že jsem se dostal hodně daleko, skončil jsem až kdesi na Marsu ve chvíli, kdy jsem ovládal jakéhosi robota a měl jsem se bránit nabíhajícím vlnám nepřátel, což byla bohužel dost frustrující záležitost, protože "zdraví" bylo málo a rychle ubývalo, kdežto nepřátelé přicházeli pořád a pořád ...

Dodnes si vzpomínám, co mě na Chaserovi fascinovalo nejvíc a to bylo zpracování vody, které vypadalo na tehdejší dobu velmi realisticky a spolu s Half Lifem 2 ho řadím mezi špičku první poloviny tohoto desetiletí. Ruku v ruce s tím šla i celkem vydařená grafika. Herní doba rozhodně patří k těm delším, u hry jsem strávil čas v řádech desítek hodin protože levely jsou velmi rozsáhlé (někdy až moc a přicházely chvilky, kdy hra krapet nudila) a taky jsem docela často umíral. Žádný autoheal ještě nebyl, takže bez opatrnějšího postupu to bylo někdy dost těžké.

Možná chybělo málo, aby Chaser prorazil víc, ale i tak jde o velmi kvalitní akci, kde se mísí klasická hratelnost s nadprůměrným technickým zpracováním a některými chybami, hlavně v designu úrovní. Nevím jak dnes, ale tenkrát mě to fakt bavilo.

Kdysi dávno jedna z her, které dokázaly přinést do žánru spoustu nových prvků, dnes i po letech je Duke 3D stále legenda, vždyť která hra by dokázala, že její pokračování, které snad možná konečně vyjde 15 let po předchozím díle, vyvolá tolik emocí, očekávání i pochybností? Duke nebyl a není většině lidí lhostejný a to přece jde.

Zábava byla na prvním místě, tenkrát nevídaná interaktivita a spousta možností, jak se vyblbnout, ačkoliv to byly jenom kravinky, bez vlivu na hru, ale dokázaly jí dát lidštější rozměr. Zapomenout se nedá ani na pařby ve více lidech v hodinách IT, kdy člověk místo tvoření grafu v Excelu, případně zvětšování a obarvování písma ve Wordu raději kosil své spolužáky a doufal, že pedagog neopustí své místo vpředu.

Pokud Duke Nukem Forever vyjde, tak ať už bude jakýkoliv, myslím, že svého předchůdce nepřekoná, Duke je jen jeden :)

Commandos z divokého západu dopadli nad očekávání dobře a mají snad vše, co dělá dobrou hru. Je mi jedno, že je to akorát velká vykrádačka právě Commandos, u mě to prostě funguje a to ještě lépe, než právě Commandos. Krásná 2D gafika je natolik nadčasová, že hra ani po deseti letech neztratila nic ze svého kouzla, lokace jsou rozmanité a velmi dobře udělané. Díky šesti různým charakterům lze hrát opravdu mnoha způsoby, samozřejmě, že některé jejich vlastnosti najdou více využití a jiné ne, ale málokdy je možné celou situaci vyřešit jen hrubou silou. Což bohužel příliš neplatilo u posledních zhruba čtyř misí, kde aniž bych nějak chtěl, jsem trochu rezignoval na vymýšlení léček a takřka jen střílel. A i ten poslední souboj mě docela bavil, ačkoliv to tak v mém případě bývá málokdy.

Hudba je povedená a ke hře se hodí, zamrzela mě jen menší kvalita ingame videí, ale tak už je to nějaký ten rok zpět, takže to se dá prominout a navíc to není věc pro hru nějak zásadní. Desperados se povedli, chystám se na druhý díl a trochu z toho mám obavy, protože přechodu do 3D se bojím, pořád zastávám názor, že tomuhle typu her nejvíc sluší praktické a přehledné 2D.

První díl, který dal vzniknout legendární sérii je porovnáván především s Dunou 2 a ani já se tomu asi nevyhnu, prostě to tak je, no. Ani nevím, jestli první RTS, kterou jsem kdy spustil byl právě Warcraft 1 nebo Dune 2, ale do paměti se mi nesmazatelně zapsaly obě tyto hry, jen Duna 2 možná trochu víc, protože tu jsem dokázal komplet dohrát, kdežto u Warcraftu jsem vždycky někde skončil a hru nechal být.

Pro Warcraft hraje jednoznačně fantasy prostředí, vždycky jsem radši válčil s rytíři a lučištníky, než s roboty a tanky. Grafika mi tenkrát dokázala vyrazit dech a ačkoliv jsem to měl díky PC speakeru bez zvuků, přesto jsem si hraní užíval a vůbec mi nevadilo, že nelze označovat jednotky po více než čtyřech, stejně jako na dnešní dobu ne zrovna pohodlné ovládání.

Je to paradoxní, ale ačkoliv všechny další díly byly zřejmě lepší než ten první, tak nejvíc vzpomínek se mi váže právě k němu. A to jsem tenkrát ani netušil, že název Warcraft jednou dobyje svět, i když s hrou, na trochu jiném principu, než je RTS.

Tak všech třicet levelů ve hře přítomných jsem před chvílí pokořil. Stavění mostů mám rád, hry jako Bridge Builder, Pontifex atd. další mě vždycky bavily a Brigge: The Construction Game mě ubezpečil, že se na tom nic nezměnilo.

Tahle hra v podstatě nenabízí nic objevného, co by člověk už někdy předtím neviděl, snad jen testování konstrukcí přírodními pohromami si nepamatuju z žádné předchozí hry, ale ruku do ohně bych za to nedal. Odstupňování obtížností je celkem rozumné, poslední desítka misí byla docela náročná, ale v rámci každé obtížnosti se najde jeden či více kousků, na kterých jsem málem nechal mozek a musel jsem to občas vypnout, jinak by to se mnou švihlo. Paradoxně, onen masterpiece nakonec, jak ho označila samotná hra byl docela lehkej. Největší zásek jsem měl na prvním mostě s hydraulikou, než jsem pochopil, jak to vlastně funguje a že se musí značit i otočné klouby. Dost často jsem to stavěl i zbytečně složitě a pak se ukázalo, že v jednoduchosti je síla.

Chyb ve hře moc není, ono nebylo ani moc co zkazit, jen level 8 na hard mi z nějakého důvodu odmítal nejdříve projít vichřicí a pak také zemětřesením, ačkoliv most to v pohodě ustál a nespadl, ani se neobjevila nějaká deformace. Stačilo přidat dva nesmyslné prvky a voila, šlo to. Jde jen o malou drobnost, ale trochu zamrzela, protože jinak byl průběh hrou v pohodě. Grafika je příjemná, na max. nastavení překvapivě náročná, ale svůj účel plní na výbornou, výtku bych měl jen k tomu, že pohled do západu slunce je sice krásný a svým způsobem romantický, ale bohužel je pak situace trochu hůře viditelná. Chyběla mi volná kamera, dalo se jen přibližovat a oddalovat, případně měnit výšku, při testování pak přibyl ještě jeden pohled, ale ten to zachránit nemohl.

Tuším, že se ještě vyblbnu v editoru misí, protože jinak by to byl docela krátký zážitek. Všem, kteří mají tento typ her rádi určitě doporučím :)

Na druhý díl se čekalo téměř čtyři roky a očekávání byla velká. Většina lidí čekala další grafickou revoluci a ultimátní hratelnost a zároveň se objevily pochybnosti, jak moc ovlivní současný vývoj i pro konzole PC verzi. Grafická revoluce se nakonec nekoná, ultimátní hratelnost zůstává a nějaké ty kompromisy kvůli konzolím tam jsou. Ale přesto si Crytek zaslouží uznání.

Skok ze skutečné džungle do té betonové (kolikátý už asi jsem, co použil podobný obrat?) jsem nekvitoval zrovna s nadšením, mám raději přírodní scenérie a osobně považuji CryEngine a jeho verze za vhodnější a lépe uzpůsobené právě pro venkovní lokace. Na druhou stranu to umožnilo přidat do hry trochu jiné prvky, než byly v původním díle a nehrozilo tak nebezpečí, že dostaneme úplně to samé, co poprvé. New York zasažený útokem mimozemskou civilizací se povedl, opravdu máte pocit, že jste tam. Prostředí jsou udělána zajímavě a skýtají takřka vždy několik možností, jak postupovat dál. Daní za to je trochu více viditelná koridorovitost. Ale ve víru přestřelek ji možná mnozí ani nepostřenou.

Přestřelky, stejně jako v prvním díle jsou asi největším kladem hry, žádný nekonečný respawn, žádná hromada nepřátel nabíhajících před vaší hlaveň jako na porážku. Nepřátelé jsou celkem inteligentní (i když k dokonalosti to má pořád daleko) a vcelku dokáží využívat možnost, které jim zrovna okolí nabízí. Speciálně souboje s lidskými protivníky jsem si užíval, s mimozemšťany už méně, ale oproti Far Cry a prvnímu Crysis tam byl progres k lepšímu z mé strany. Díky vylepšenému nanoobleku druhé generace , na který je tentokrát kladen mnohem větší důraz, lze vymýšlet vlastní postup hrou - pokud se mi nechce bojovat, můžu nepřátele potichu obejít, stejně tak příznivci tiché likvidace nebo "rambo" stylu si zde najdou to svoje, pokud mají zájem. Paráda. Vozidla jsou tentokrát trochu v pozadí, párkrát jsem sice v něčem seděl, ale nic, co by stálo za významnější zmínku.

Asi "nejslabší" stránkou hry je podle mého grafika. Nejslabší je úmyslně v uvozovkách, protože na dnešní poměry jde o jednu z nejlépe vypadajících her, ale jednička mi přišla v téhle oblasti lepší a bohužel jsem v téhle oblasti měl asi hoděn vysoká očekávání. Daní za konzole jsou podle mě občas ne až tak detailní textury, občas lze narazit na místo, kde jsou vyloženě odfláklé a je to škoda, stačila trocha práce navíc. Kladem je díky tomu výborná optimalizace, kdo si vzpomene na porod s rozběháním Crysis v době vydání mi dá jistě za pravdu, že proti jedničce je dvojka úplně někde jinde. V běžném rozlišení a detailech lze Crysis 2 rozběhat i na průměrném PC dneška. A bylo by to ještě lepší, pokud by byly obsaženy aspoň standardní možnost nastavení grafiky, tak jak to u PC her bývá. Bohužel tři nic neříkající položky opět vypadají jako daň za multiplatformovost a je nutné to řešit externím prográmkem, třeba to Crytek vyřeší v nějakém patchi. Zvuky jsou v pohodě a hudba ke hře příjemně sedí a neměl jsem potřebu ji vypínat.

Příběh jsem popravdě zas tolik nechápal, Alcatraz jenom dělá poskoka každému, kdo si řekne a díky jeho němotě nehrozí ani jakékoliv sžití s hlavním hrdinou. Ale přes to všechno jsem se u hry bavil výborně, herní doba se mi zastavila na 7 hodinách a 42 minutách, díky tomu, že jsem některé pasáže musel opakovat a párkrát jsem i zemřel to bylo určitě reálně přes těch 10 hodin. Škoda těch pár chybek, namátkou třeba mizení těch nanobodů, takže jsem si škudlil na něco asi za 12k a najednou jsem neměl nic.

Hm hm ... převrat jako Crysis to nebude, ale své místo v herní historii si Crysis 2 určitě časem vyslouží a od mě dostává zasloužených 85 %, stejně jako první Crysis.

Pokud se vám bude zdát, že tento komentář je psán v mírném rozčilení nad hrou, tak vás musím vyvézt z omylu, tohle není žádné mírné rozčílení, ale spíše kardinální nasrání. Nechápu, jak můžou být někde tak zabednění, protože vydat hru, která se od předchozího dílu takřka neliší, to si může dovolit někdo jen na poli, na kterém není žádná konkurence a to tenis na PC bohužel je. K ročníku 2009 jsem vzhlížel s očekáváním, že někdo konečně něco udělá s tou podělanou hratelností a konečně si budu moct zahrát tenis, který se tomu reálnému aspoň částečně blíží. A zase marně, navíc mám pocit, že na jednu věc, která byla aspoň trochu vylepšena, jich bylo hned několik pokaženo.

Začal jsem klasicky, odpinkal jsem si pár zápasů na nejlehčí a pak i na další obtížnosti, abych se dostal do hry a hned potom jsem se pustil do módu kariéra. Hned první věc, která mě zarazila, byla možnost tvorby postavy, která proti předchozímu dílu, pokud si ho dobře pamatuji docela utrpěla. Vytvořená postava vypadá jako nějakej retard, je téměř nemožné vytvořit si, co se týče vzhledu něco, co se mi aspoň vzdáleně podobá, ksichty se sobě podobají jako vejce vejci jediné, co lze trochu "odunifikovat" je tak barva vlasů a jejich tvar. Ale na tom přece hra nestojí. Na začátku kariéry je hráč vržen na poslední místo stomístného amatérského žebříčku a je jen na něm, jak daleko se dokáže dostat. Já to dotáhl zatím na 12 místo, během čtyř a půl sezóny. Asi jsem lama, řeknete si, to ale nejsem. Jen tvůrci mají místo mozků seno a postup po tom žebříčku je udělán tak dementně, že to víc ani nešlo. Lze se účastnit několik druhů turnajů, které jsou přístupné v závislosti na postavení na žebříčku (100+, 75+, 50+) a po každém vyhraném turnaji hráč postoupí o celé jedno místo na tom žebříčku nahoru. No není to úžasné? U těch lepších turnajů lze potom poskočit i o dvě či tři místa, což je taky strašně super a aby to nebyla nuda, tak cca od dvacátého místa už na postup naopak nestačí ani dva vyhrané turnaje. Hra je přece strašně zábavná, tak proč to hráči neprodloužit. Pocitu nasranosti zdatně pomáhá i debilně nastavená obtížnost. Vůbec nezáleží na tom, jak je soupeř na žebříčku postavený, ohled se bere jen na úroveň turnaje. S tím samým hráčem na turnaji série 1000 zametete, na vyšší úrovni také, ale klade trochu větší odpor a ještě o stupeň výše už je to trochu námaha. Hnus.

Za těch necelých 5 imaginárních sezón jsem to, jak už jsem napsal, dotáhl na úžasné 12. místo. Vyhrál jsem každý turnaj, kterého jsem se zúčastnil, za ty určitě už stovky zápasů jsem ztratil JEDINÝ set a jedinkrát k tomu jsem úspěšně čelil breakballu, jinak jsem s každým zametl. A já jsem za takovou dobu jenom dvanáctý!? Co si ta hra vůbec myslí a to nepočítám, že hráč, kterého jsem porazil na turnaji, mě hned po jeho skončení v žebříčku přeskočil. Ať žije PC podvádění. Úplně jsem ztratil motivaci pokračovat a to jsem si ještě v nějaké recenzi přečetl, že po postupu do profi žebříčku, je to to samé, v bleděmodrém.

Tak a konečně jsem se dostal k tomu nejpodstatnějšímu. Všechno to předtím, bych hře snad i odpustil, vždyť na kariéru se můžu vykašlat, stačilo by mi si občas jen tak zapinkat pár zápasů ve chvilce nudy, ale to by to musel být opravdu tenis jako ve skutečnosti ... aspoň vzdáleně. Ale není, hra trpí tím, čím trpěl i předchozí díl a to strojovou přesností jak mě, tak soupeře. Je ve fotbale možné, aby každá střela, i ta nejnepovedenější, strefila branku? Asi ne. Tak proč kurva tady každý míček, i ten nejtěžší vždycky míří do kurtu? Proč jediná možnost, jak uhrát bod, je vyběhat soupeře tak, abych mohl zakončovat do prázdné části kurtu? Proč ho svými precizními údery nemůžu donutit k chybě a zakončení mimo lajny? Proč síť existuje jen ve chvíli, kdy při podání dám páčku k sobě a tak napálím síť? Proč na vyšší úroveň soupeř lítá po kurtu jak magor vrátí mi takřka každý míč? Ach jo ... statistika za stovky zápasů mluví jasnou řečí - míčků mimo kurt (pokud nepočítám podání) -> 0, prasátko na síti -> 0, trefená síť ze hry -> 0, eso z mého podání -> 2x (haleluja), eso ze soupeřova podání -> asi 6x (ale nebylo ti povedeností podání, ale tím, že mi hráč odběhl mimo trajektorii míčků, i když jsem chtěl jinam). Stejně jako nechci hrát fotbal s roboty, kteří nedělají chyby, tak nechci hrát ani takový tenis.

Napadá mě jen jedna věc, která se podle mého názoru povedla. Už není možné jako dřív jen přiběhnout k míčku a plácnout do něj s tím, že se úder povede. Teď se bere v potaz i postavení hráče vzhledem k míčku a také jak je zrovna v pohybu. Super, tak ještě dá do kupy těch dalších X věcí, co tu hru kazí a jednou se třeba dočkáme.

Další věci ze hry, už nemá smysl komentovat, minihry mě nebavily a tak jsem je nehrál, oficiální licence na těch pár hráčů a hráček je fajn, kurty jsou docela hezky udělané a celkově je grafika slušná. Víc ale nic. Pokud si někdo chce občas jen tak pinknout, bez vyšších ambicí, tak možná jo, pro toho, kdo to s hrou bude myslet vážně mám jedno varování. Nebrat. Já chci Top Spin 4 na PC ...

Nedávno jsem dohrál druhý díl, který byl ve všech směrech lepší než ten první a tak jsem se na další nášup, v podobě bratrstva docela těšil.

Brotherood má vše z druhého dílu, což, jak usoudili vývojáři, by bylo zřejmě málo a tak přináší některé novinky. Co jsem kvitoval s povděkem byl fakt, že se celá hra odehrává v jednom městě, které bylo rozlohou opravdu obrovské a jako náhražka cestování je tu aspoň solidně velké okrajové území, takže kdo bude mít už plné zuby domů, má možnost se prohnat i ve volnější krajině. Díky tomu už nebylo nutné žádné objíždění X měst a zkoumání, kde mi něco chybí. Celkově se mi zpracování Říma moc líbilo, jestli odpovídá skutečnosti netuším a neřeším.

Příběh je zamotanější než dřív, ale má svou přitažlivost a vtáhl mě do sebe tak, že jsem jel v podstatě právě jen příběh a vedlejší mise moc ne. Díky tomu se mi podařilo dostat se na konec dost brzy, časomíra ve hře se zastavila na zhruba devíti hodinách a já jsem byl docela překvapený. Bohužel poslední dvě až tři paměťové sekvence mi přijdou trochu odbyté a dají se dohrát velmi rychle.

Rychlým dohráním jsem se připravil o všechny novinky, jenže už mám něco ve světe AC odehráno a tahle vata, která by mi natáhla herní dobu mě prostě moc nelákala, dělal bych zase to samé, co už desítky hodin zpět a bez nějakého většího smyslu, o procenta odehrané hry mi nikdy nešlo a když jsou po dohrání kouknul do stats, tak jsem neměl ani 50 %, takže více než polovina obsahu zůstala nevyužita. V Romulově doupěti (což byla stejně jen skákačka) jsem byl jednou, zničil jsem jenom jeden stroj od Leonarda, obnoven byl jen menší počet obchůdků, některé části mapy jsem ani nenavštívil a pořád bylo ještě pár Borgia Towers, kde vesele vládl nepřítel dál. Vlastní asasíny jsem měl myslím čtyři a volal jsem je akorát, když jsem se nudil, jinak byli zbyteční. Ale možná to tak bylo dobře, že mě nikdo nenutil tyhle věci dělat a neotrávil mi tak hru.

Bohužel narozdíl od dvojky, je tenhle přídavek krapet zabugovaný, stealth mise jsou opět maximální opruz a konec mě vůbec nebavil. Celkově je bratrstvo dobrá hra a pokud přijde někdo, kdo s touhle sérií nemá zkušenosti, tak bude asi nadšen možnostmi, které hra nabízí. Já už bych chtěl asi trochu víc a tak tajně vzývám třetí díl, kterého se snad někdy dočkáme a který do série opět přinese svěží vítr, jako tu udělal díl druhý.

Ještě poznámka ke grafice - proti dvojce mi přišly textury detailnější a grafika celkově lepší, navíc hra ani jednou nespadla.

Těšil jsem se hrozně moc, po té, co už jsem znal snad všechna bojiště druhé světové války, vystřílel jsem půlku blízkého východu a poslal na onen svět třetinu ruské mafie jsem konečně cítil, že by tohle mohla být změna. Guerilová válka Američanů na jejich vlastním území, proti nenáviděnemu okupantovi. Maloval jsem si, jaké by to mohlo být a přilíš jsem nedbal na to, co ukazaovala videa před vydáním. Nakonec jsem dostal Call of Duty: Homefront a neříkám, že to dopadlo nejhůř, jen jsem čekal víc.

Stejně jako CoD, i Homefront sází na hromadu skriptů a rychlou akci, kde pro nějakou volnost v rozhodování není místo. Hra vede hráče za ručičku až do té míry, že je přede m i jasně stanoveno v jakém pořadí se poleze po žebříku, i když tam byla hráčova postava s přehledem první. A ačkoliv mě Homefront do sebe docela vtáhl, ne natolik, abych nedokázal zpozorovat některé až moc uměle vypadající situace, kterých jsem byl svěděkem a jejich původcem byl nějaký pěkný skriptík.

Vypíchnout musím pocit ze střelby, byl stejně intenzivní a dobře zpracovaný, jako v CoD, která u mě v tomhle směru vede, tady v Kaos Studios dávali dobře pozor, když CoD hráli a není nic horšího, než když mě u FPS nudí střílení, to tady ale nehrozí. Velmi se vyplatí mířit přes mířidla, protože se zaměřovacím křížem je střelba opravdu značně nepřesná a v 90 % jsem mířidla využíval. Další věc, která umocňuje atmosféru je omezené množství nábojů a max. dvě nesedné zbraně. Bohužel je to zahnané až do absurdna, protože zbraně lze sebrat jen tam, kde to autoři dovolují, žádné obírání mrtvol a prst na spoušti neustále v permanenci. Na jednu stranu to zvyšuje adrenalin, jednu misi jsem dokončil s jedním nábojem v samopalu a její poseldní čast jsem po skladu pobíhal se sniperkou a likvidoval Korejce na 10 metrů skrz optiku, navíc jsem si dával moc dobrý pozor, abych nestřílel nadarmo a počet headshotů byl určitě velký. Na druhou stranu, to působí strašně nelogicky a trochu to dojem z reality ničí. Ještě, že jsou spolubojovníci docela užiteční a když se člověk drží trochu vzadu, tak dokáží udělat kus práce i sami.

Hrál jsem na normal a ačkoliv je velká část hry docela lehká, tak jsem narazil na pár infarktových míst, která jsem ke svě nelibosti musel několikrát opakovat, chvílemi jsem ocela zuřil, prtoože ne vždy za to mohla moje nešikovnost. Holt zastřelit nepřítele o půl vteřiny dříve, než hra dovolí se nesmí, ačkoliv situace po té půl vteřině je půlně stejná. Skriptík jenom oznámí, že jsem nezůstal skrytý. Fakt super. Kromě pobíhání po svých jsem měl i tu čest, svézt se v Hummeru (trochu si z něj i zastřílet) a také proletět se ve vrtulníku a to jako obyčejný cestující, tak i jako pilot. Vždyť jsem pilot taky byl, takže to dává i smysl. Vrtulníková mise přímo za kniplem tohoto stroje byla další, kterou bych si odpustil, ale dalo se. Trochu jsem postrádal větší využití vozítka na dálkové ovládání Goliath.

Další pochvalu si hra zaslouží za grafiku, vypadá to vyborně a hýbe se to solidně. Hrál jsem na max. (ve hře) ve 1280*1024 a FPS byly lehce nad 30, pokleslo to jen při načítání výjimečně. Grafiku svým vzhledem tak trochu připomíná mix. HL2, Stalkera, Metra 2033 ... prostředí jsou zpracována detailně, opravdu jsem měl pocit, že procházím poničeným a okupovaným územím v USA.

Jak to ve výsledku zhodnotit? Velmi kvalitní a atmosférická FPS, která konečně přináší i něco jiného, než střílení arabů a rusáků, případně wehrmachtu, která se celkem dobře hraje. Nemůžu ale pominout šílenou krátkost singlu, kdy se délka v nadsázce není o moc delší, než mnou nedávno dohraný budget Battle: Los Angeles a to je hra, jejíž ostatní kvality jsou o dost níže. Nemůžu pominoutne některé nelogické mechanismy ve hře,které dokážou dost naštavat a nakonec, nemůžu tomu prominout i moje, ne úplně splněná očekávání, tohle téma mělo potenciál mnohem větší a je to škoda. Tak třeba v druhém díle, jestli bude :)


Pozn. na konec - dlouho jsem váhal s hodnocením, měl jsem při hře chvilky, že jsem uvažoval skoro nad 90 % a měl jsem chvilky, kdy bych tomu napálil klidně 60 % nakonec po zvážení hezkých osmdesát.