Assassin's Creed: Brotherhood

„A dál?“

Takové jsou čerstvé dojmy po dohrání. Na pokračování mnou velice oblíbené série jsem sem už dlouho těšil. Ve výsledku mě lehce zklamala a tím myslím po příběhové stránce. Zatímco dvojka byla místy zmatená, ale ke konci gradovala do epického finále, v Brotherhoodu se půl hry nic neděje a to nejlepší přijde až ke konci, aby to bylo záhy utnuto jako obří cliffhanger (ikdyž z rozhovoru při závěrečných titulcích se dá leccos vyčíst). Předem chci upozornit, že budu lehce SPOILEROVAT co se týče herních novinek, příběh řešit nebudu.

První čeho jsem si po spuštění všiml, byla vylepšená grafika a jelikož jsem si před hraním Brotherhoodu zopakoval druhý díl, rozdíl jsem rozpoznal hned. Vylepšení není nijak markantní a ani revoluční, ale textury jsou rozhodně ostřejší. Obzvláště se mi líbily animace, zejména mimika obličejů. Cutscény jsem si vždy maximálně vychutnával. Hltal jsem každičký rozhovor a každou novou informaci.

Přesto se nemohu zbavit dojmu, že je Brotherhood až moc splácaný. Minimálně polovinu hráč stráví hraním vedlejších subquestů, které mě zhruba v půli hry začaly nudit. Přesto jsem zatnul zuby a všechny je dohrál. Škoda, že se většinou dost opakují a mrzelo mě, že jsem pokaždé musel někoho zabít. Chápu, že povolání assassina je zabíjení, ale pro oživení bych do vedlejšáků vymyslel víc originalit. To buď anebo bych jejich počet rapidně omezil. Příběhové mise jsou na špičkové úrovni, škoda ale je, že jich moc není. Jako velmi originální a zábavnou sidequest linii považuju tu s flashbacky o Cristině. Nedivím se, že ji Ezio tak miloval. Ona byla fakt nádherná, i když to byla jen naprogramovaná NPC :). Sundávání věží Borgiů mě též hodně bavilo a mise pro Leonarda byly taky dost dobré.

Dále jsou tu vedlejší činnosti. Jednou z nich je přestavba Říma. Ano, je to zajímavá činnost, ale mě přišlo vcelku jako zbytečnost. Stejně tak organizace vlastního družstva assassinů. Ve hře se občas šikla pomoc, ale vysílání rekrutů na mise mě absolutně nebavilo. Připadal jsem si jak v nějaké klikací online hře. Dále je tu možnost opakovat mise a tak si zlepšovat hodnocení. Na jednu stranu to bylo zajímavé a byla to výzva, na druhou stranu mě to strašně omezovalo ve výběru průběhu mise. Abych udělal 100% synchro, vždy jsem musel udělat PŘESNĚt o, co po mě hra chtěla. První 4 sekvence jsem se toho držel, ale pak jsem na to hodil bobek a dělal si questy většinou po svém.

AC mě vždycky ohromil krásným prostředím a nesmírně živoucími městy. Od minula se nic nezměnilo a Řím je vymodelován opravdu úžasně. Po hratelnostní stránce mě vadila jeho velikost a né zrovna příjemné cestování, ale nebudu hnidopich. Soubojový systém se krapet změnil a docela mi i sednul, přestože je zvláštní. Mnohými kritizované stealth mise mě naopak velmi bavily, ačkoli jejich mechanismy jsou značně nedořešené. Jízda na koni je lehce vylepšená, ale stejně je lepší ťapat hezky pěšky. Je to asi jako cestovat BVPčkem uličkami Šanghaje.

Nakonec ani nechybí moje oblíbená PRAVDA. Přiznám se: hádanky na mě byly moc těžké. Šachy, obrázky a točení kolečkem jsem po zamyšlení zvládal levou zadní, ale řešení šifrovacího kolečka a sinusoidy v druhé polovině PRAVDY byl na mě nadlidskej výkon.

Jako vrcholy hry považuju tyto pasáže: bitva o Monteriggioni, celé DLC Da Vinciho zmizení, záchrana Kateřiny a závěr.

Verdikt: Výborné pokračování, u kterého se ale přeci jen místy projevuje tzv. „vaření z vody“. Nelíbila se mi snaha o natažení herní doby hromadami veskrze stejných vedlejšáků. Pravda, nikdo vás do nich nenutí, jenže člověk má rád výzvy, že ano? Hlavní linii není co vytknout. Je to jízda od začátku až do konce, byť bez silnějšího scénáře. Zábava je to stále stejná. Symbolických 86%


Statistiky:
Celková synchronizace: 86%
Herní doba: 20 hodin a 1 minuta (7 dní - v průměru asi 3 hodiny denně)
Smrt: 6x
Oblíbená zbraň: Skrytá čepel
Přestavěné budovy: 100%
Věže Borgiů: 100%
Pamětihodnosti: 46%
Pírek jsem měl 6/10 a vlajky jsem moc nesbíral…

A nezapomínejte: „Nothing is true, everything is permitted!“

Brotherhood, i když určitě není špatnou hrou, působí vedle dvojky trošičku nedomrle:

Ulice Říma působí poněkud genericky a téměř všude jsem preferoval pohyb po ulici jako jednodušší a rychlejší způsob přesunu. Autory tolik vyzdvihovaná možnost ježdění ulicemi na koni je právě tak pitomá, jak zní, bo uličky jsou uličky a ta obří svině jménem kůň v nich prostě kličkovat nebude.

Na venkově vás pro změnu nejednou naštve strmý sráz, který na mapě nevidíte a který se vám sprostě postaví do cesty. Od spousty míst vás pak bude právě tak oddělovat neviditelná stěna a osobně jsem v každé kapitole jak blbec jazdil zjišťovat, jestli se náhodou někde neposunula. (Takže hint pro ostatní: Neviditelné stěny se posunou, když plníte quest, který vás za ně pošle.) Podobná frustrace pramení i ze situací, kdy se snažíte udělat něco v místech, kam sice můžete dojít, ale příslušná činnost je blokována přítomností Borgia tower, ke které se pro změnu už zase dostat nemůžete.

Souboje jsou proti druhému dílu až trapně jednoduché a není problém vlastoručně zlikvidovat menší armádu. K tomu vám v pozdější části hry bude víc než zdatně dopomáhat váš vlastní assassin squad, takže pak už se s bojem skoro ani nemusíte obtěžovat. Nutno ovšem podotknout, že umlčet obtěžující vojáky nenápadným gestem ruky je sakra frajerský pocit. Ale zase skrz to platí, že zloděje, bojovníky, ani kurtizány prakticky nevyužijete. (Na kurtizány jsem šáhnul asi jednou nebo dvákrát v ramci stealth questů, nic jako sbíráni codex pages z budov tu holt není.)

Příběh mi z nemalé části přišel jako lepidlo pro všemožné úkoly, které hráč plní a nepřišel mi tak zajímavý jako v předchozích dílech - spíš naprosto zbytečně zamotaný.

Ale abych taky napsal něco dobrého: Borgia Towers, u kterých musíte zabít jejich kapitána a nasledně je vyhodit do vzduchu jsou každá trochu jinak koncipovaná a to samé platí o řadě dalších úkolů, jako například ničení Leonarodvých válečných strojů, nebo průzkum Romulusových doupat, která slouží jako náhrada hopsacích úseků ze dvojky (Jsou ovšem poměrně jednodušší a přijde mi, že tam jsou hlavně proto, aby tam prostě něco takového bylo.)

Celkově vnímám AC:B jako takový hodně velký a hodně nadupaný datadisk dvojky, který přináší hafo hodin podobné assassinské akce, ale sám o sobě není tak vymazlený jako dvojka. Spousta věcí prostě vypadá, že je splácnutá tak nějak narychlo, dost možná prostě jen autoři udělali Řím a naházeli do něj všechno, co se do AC2 nevešlo, nebo tak něco, i když nemálo kvalitních a/nebo originálních questů by se určitě našlo. Otřesný je hlavně závěr, kde je jeden opravdu hloupý bug, který si snadno vyžádá i několik checkpoint restartů. Ono vůbec závěr celkově stojí za prd.

Hm, tohle asi na 80 moc nezní, že? No, není to silných 80 a hlavně teď srovnávám s AC2... takže tak :)

Nedávno jsem dohrál druhý díl, který byl ve všech směrech lepší než ten první a tak jsem se na další nášup, v podobě bratrstva docela těšil.

Brotherood má vše z druhého dílu, což, jak usoudili vývojáři, by bylo zřejmě málo a tak přináší některé novinky. Co jsem kvitoval s povděkem byl fakt, že se celá hra odehrává v jednom městě, které bylo rozlohou opravdu obrovské a jako náhražka cestování je tu aspoň solidně velké okrajové území, takže kdo bude mít už plné zuby domů, má možnost se prohnat i ve volnější krajině. Díky tomu už nebylo nutné žádné objíždění X měst a zkoumání, kde mi něco chybí. Celkově se mi zpracování Říma moc líbilo, jestli odpovídá skutečnosti netuším a neřeším.

Příběh je zamotanější než dřív, ale má svou přitažlivost a vtáhl mě do sebe tak, že jsem jel v podstatě právě jen příběh a vedlejší mise moc ne. Díky tomu se mi podařilo dostat se na konec dost brzy, časomíra ve hře se zastavila na zhruba devíti hodinách a já jsem byl docela překvapený. Bohužel poslední dvě až tři paměťové sekvence mi přijdou trochu odbyté a dají se dohrát velmi rychle.

Rychlým dohráním jsem se připravil o všechny novinky, jenže už mám něco ve světe AC odehráno a tahle vata, která by mi natáhla herní dobu mě prostě moc nelákala, dělal bych zase to samé, co už desítky hodin zpět a bez nějakého většího smyslu, o procenta odehrané hry mi nikdy nešlo a když jsou po dohrání kouknul do stats, tak jsem neměl ani 50 %, takže více než polovina obsahu zůstala nevyužita. V Romulově doupěti (což byla stejně jen skákačka) jsem byl jednou, zničil jsem jenom jeden stroj od Leonarda, obnoven byl jen menší počet obchůdků, některé části mapy jsem ani nenavštívil a pořád bylo ještě pár Borgia Towers, kde vesele vládl nepřítel dál. Vlastní asasíny jsem měl myslím čtyři a volal jsem je akorát, když jsem se nudil, jinak byli zbyteční. Ale možná to tak bylo dobře, že mě nikdo nenutil tyhle věci dělat a neotrávil mi tak hru.

Bohužel narozdíl od dvojky, je tenhle přídavek krapet zabugovaný, stealth mise jsou opět maximální opruz a konec mě vůbec nebavil. Celkově je bratrstvo dobrá hra a pokud přijde někdo, kdo s touhle sérií nemá zkušenosti, tak bude asi nadšen možnostmi, které hra nabízí. Já už bych chtěl asi trochu víc a tak tajně vzývám třetí díl, kterého se snad někdy dočkáme a který do série opět přinese svěží vítr, jako tu udělal díl druhý.

Ještě poznámka ke grafice - proti dvojce mi přišly textury detailnější a grafika celkově lepší, navíc hra ani jednou nespadla.

Při sledování závěrečných titulků se mě zmocnil menší smutek. Obdobně jako po konci nějakého seriálu - v tomto případě mi to nejvíce připomělo závěrečné epizody sezón u seriálu Lost. Co to s tím má společného? Série Assassins Creed mi totiž přijde jako takový seriál, příběhy jsou různé, ale struktura zůstává stejná a po lahůdce jménem Assassin's Creed 2 jsem si na Bratrstvo brousil čepele. Nejvíce mě těšil návrat Ezia Auditore, jelikož je to postava, která mi v poslední době nejvíce učarovala, na jeho další kroky jsem byl zvědavý - navíc s assassinskými kumpány. Ale proč začínám koncem? :-)

První kroky v Bratrstvu jsou totiž poměrně nezáživné, až menší skriptová akce a zvrat způsobí návrat k tomu nejzábavnějšímu, co mi AC nabízí. Volný pohyb po historickém městě, plnění důležitých i nedůležitých úkolů, vylepšování vztahů, zbroje, ... . Poměrně jsem si liboval úkoly nepůsobily lacině, ba naopak. Ale jak už to u podobných děl bývá, stane se něco nemilého a působí to potom už poměrně fádně. Mise mi v pozdějších fázích nepřišly zajímavé jako na začátku, nehrály se jako ty počáteční, tyto už bylo takové natahované (ne jako v jedničce!). Velmi dobrým zpestřením pro mě tak byla restruktalizace města, získávání assassínů a posílání je na zkušenou. Najde se více novinek, ale to jsou přesně ty, které mi nestojí za zmínku, jelikož jsem pro ně našel minimální využití. Celkově je Bratrstvo lehce vytuněná dvojka, přidávající pár nových vlastností, ale příběhově poměrně ztrácí, byť je to pokračování. Dvojka zůstala nepřekonána, ale s dezertem jménem Bratrstvo se jedná o velmi chutný chod!

Nečekal jsem zakončení celkové idee okolo propleteného příběhu, čekal jsem něco trošku jiného. Příběh okolo Ezia Auditore, jest asi už zakončen, což mě mrzí více, než naskriptovaná závěrečná část (btw. skripty AC vůbec nesluší!). Ale smysl Bratrstva vidím, dokonale zkracuje a ulehčuje čekání na případné pokračování, ať už s číslovkou, nebo bez ní!

Brotherhood je velice zajímavé a povedené pokračování druhého dílu Assassins Creed. Jak si stojí proti předchozímu dílu? Tak se na to podívejme.

Příběh pokračuje víceméně stejným stylem jako v minulých dílech. Je hodně poutavý a originální, ale připadal mi trochu více opomíjený, než v předchozím díle. Samozřejmě, že úkoly, které hráč ve hře plní, jsou vždy nějak spjaty s příběhem, ale už mi to nepřišlo jako taková motivace k jejich plnění.

Grafická stránka je prostě dokonalá. Na živá města už jsme si zvykli z minulých dílů, ale ty pohyby Ezia, to je pastva pro oči. Souboje vypadají takřka reálně, komba "poprav" jsou hrozně stylové a šplhání po budovách vypadá uvěřitelně, i když každý ví, že na centimetrovém okraji květináče se sedmdesátikilový chlap s několika kily železa u pasu prostě neudrží :)

Zvukový doprovod je na konstantní úrovni - při procházce to hraje, při souboji to hraje, v menu to hraje...je to dobré :))

Teď přejdu k různým postřehům ze hry:

Byl jsem zvědavý, jak tvůrci zajistí, aby Ezio, z něhož se v průběhu Assassins Creed 2 stal elitní zabiják, začínal znovu od začátku. Co si budeme povídat, povedlo se. Byl to geniální tah, nechat ho přijít o všechny nasbírané věci při zběsilé snaze ubránit Monteriggioni.

Původně jsem se docela bál toho, že se tento díl bude odehrávat jen v jednom městě. Ukázalo se, že jsem se bál zbytečně. Ať už je Řím jaký chce, je hlavně velký, prostředí v něm není stereotypní a během hry si hráč vůbec nevzpomene na to, že by chtěl z města vypadnout.

Další chytlavá věc - přestavování Říma. Opět se ukázalo, že když člověk může něco vylepšit, rád to udělá. Protože nemám rád zabedněné výlohy obchůdků, rozpadlé pamětihodnosti a cintající akvadukty, prostě jsem to musel všechno koupit a opravit. Je to další, nenáročné zpestření, které nikoho k ničemu nenutí a přitom dokáže být i docela zábavné.

Ocenil jsem také náhodné útoky zlodějíčků. Jejich posměšná slova mě vždycky donutila zastavit a úplně je rozmastit na cucky, parchanty. :))) Nakonec jsem ještě jejich mrtvoly okradl a posměšně je hodil do studny :)

Další krok správným směrem, to bylo bratrstvo. Ze zelenáčů se prostřednictvím misí po celém světě stanou elitní asasíni, kteří jsou nakonec ochotni vyskočit z jakékoliv kupky sena, aby zapíchli jakéhokoliv nepohodlného strážného, kterého Ezio označí. Pro někoho může být otravné samotné vylepšování asasínů, ale já osobně jsem to bral jako hezké zpestření a užíval jsem si, že jsem důležitý šéf :)

Poklonu si hra zaslouží za několik misí s Da Vinciho vynálezy. Ty mise byly...úchvatné.

Romulova doupata, to je další super zpestření. Líbilo se mi, když jsem se musel zastavit a přemýšlet, kudy se mám vydat, abych došel do cíle...pobití pár vlčáků mi také nevadilo :)

Tak, dost vychvalování, je třeba to vzít z druhé strany: Brotherhood mi přišlo příběhově o něco utahanější, než předchozí díl. Asi jsem si to udělal sám tím, že jsem sbíral vlajky, pírka, opravoval obchody a plnil jejich úkoly, ale prostě je to tak. Je to zkrátka utahané.

O dost hůře jsou na tom také symboly na budovách. Nejen že některé hádanky už nejsou tolik poutavé, ale jejich vyřešení je někdy nechutně obtížné a z odměny za nalezení všech symbolů jsem byl mírně v rozpacích.

Vyloženě mně pak vytáčely úkoly obchodů. Jakmile potřebujete byť jednu hloupou věc jako třeba Mák Setý (shoř v pekle, bylino) prostě ji nejde najít. Nelze ji koupit, nalézt na specifickém místě...prostě je to všechno o náhodě. No a když na začátku hry potřebujete kapitánův meč, abyste se dokázali tak nějak bránit, co je sakra platné, že ten zpropadený mák naleznete až za týden, kdy se oháníte mečem velikosti krávy?

Je tu také stará známá otrava s misemi, kdy Ezio nemá být odhalen...to je kolikrát porod, dokončit takovou misi.

Dále to tvůrci moc nevychytali se sbíráním zbraní. Nevím, proč, ale narozdíl od minulého dílu už mně nic nenutilo mít je všechny.

Pak je tu ještě starý neduh, který se táhne už od prvního dílu - při soubojích se často čeká na to, kdo udělá první chybu. Je ale fakt, že už se to neděje tak často, což je potěšující.

Assassins Creed: Brotherhood je tedy velice dobrou hrou, která jde ve šlépějích staršího bratříčka, nicméně je na několika málo místech lehce zparchantělá. Nejsou to vysloveně zásadní chyby, jen otravné chybky, které dokáží kazit zážitek. Proto jdu s hodnocením o něco níže, než u dílu předchozího. Není to ale žádná hanba! Milovníci dobrých RPG se stylovým příběhem by tenhle kousek neměli minout. Mám totiž takový pocit, že o Asasínech ještě uslyšíme hodně zajímavé věci.