Robot BUD (Botanical Utility Droid) byl vyslán na neznámou planetu, aby prozkoumal zdejší faunu a flóru a našel semena gigantické květiny, která by mohla nasytit jeho domovskou planetu. Za tímto účelem musí pomoci této gigantické květině, která jakoby vypadla z pohádky o kouzelné fazoli, vyrůst až do vesmíru a na jejím kmeni se tak dostat zpět ke své kosmické lodi. Název hry tedy přesně odpovídá tomu, co máte udělat. Květina bere energii k růstu z porůznu se ve vzduchu vznášejících ostrůvků, k nimž z hlavního kmene květiny vyrůstáte šlahouny, pomocí nichž se s nimi květina spojí a zase o kus povyroste.

BUD je skvělým horo(kytko-)lezcem. Autoři doporučují ke hře použít gamepad, já jsem hru ovládal klávesnicí a myší. Klik levého tlačítka myši ovládá uchopení levou BUDovu rukou a pravého pravou, takže sami určujete, kde se jak zachytí, kde přitáhne... Cestou nahoru BUD potkává všemožné plovoucí ostrovy rozměrů menších až gigantických. V jejích zákrutech i útrobách BUD hledá přesně sto krystalů, pomocí nichž vylepšuje své dovednosti. Zprvu tak jenom poskakuje, pak skáče a nakonec pomocí raket doslova létá.

Svět je hodně barevný, střídá se den a noc a je radost ho prozkoumávat a hledat každý ukrytý krystal. Za nedlouho se pod vámi otevírá několika stometrová hlubina a široký výhled. Čas od času zažijete adrenalinový zážitek, kdy jen o kousek nedoskočíte ke krystalu na druhé straně propasti a pak horko těžko hledáte pevnou plochu, kde se zachytit - obvykle se navigujete pomocí raket a časově omezeného padáku, až najdete konečně úchyt po pádu o několik stovek metrů níže. A někdy také nenajdete a zřítíte se někam do moře. BUD ale neumře, prostě začne od posledního teleportu, které si postupně cestou vzhůru odemyká.

Hra není přehnaně dlouhá a po několika hodinách zábavného prozkoumávání vertikálně orientovaného světa, postupného BUDova vylepšování a prostého plachtění pro radost, BUD konečně dosáhne mateřské lodi a hra skončí právě tak brzo, aby vás bavila a neomrzela.

---SPOILER ALERT! V tomto komentáři jsou podrobněji rozebírány některé prvky hry, které sice za spoilery nepovažuju, ale citlivější hráči by možná mohli...---

DII-ED je 3D akční fantasy RPG v němž se hrdina ujímá role jednoho člena z elitního řádu "dragon slayerů" a je pro toto poslání velice dobře vybaven. Nabízí se mu přes 50 rozdílných dovedností/kouzel z tříd priesta, bojovníka, mága a lučištníka. V nich se může specializovat na jednu "školu" nebo používat které chce z každé. Každá tato dovednost jde v závislosti na levelu postavy vylepšit až na 15. úroveň pomocí skill bodů, které se získávají za každý level, ale dají se získat i jinak. Specialitkou je pak schopnost dragon slayerů čtení myšlenek, která vám umožní alternativní cesty plnění questů či nalézání skrýší a tajemství - to vše za investici zkušenostních bodů (a tedy pozdější dosažení dalšího levelu postavy).

V 95% RPG je váš hrdina z herního světa vystrčen ven - stává se jakýmsi nomádem nebo poutníkem, který bez domova putuje světem. Když už, tak vlastní někde jednu truhlu na uschování pár věcí, ve zřídkavých případech pak dokonce jeden malý kamrlík a to je vše. Ne tak v DII. Zde si hrdina pro sebe zabere gigantickou bitevní věž s více jak tuctem poddaných/zaměstnanců a vlastním trůnním sálem! Už tento fakt odliší DII od většiny ostatních RPG, ale tím jízda nekončí.

Hrdina je vybaven velice užitečným interface s přehledem všech dosažitelných dovedností, přehledným inventářem, užitečnou mapou do níž lze ukládat poznámky, je zde slušný přehled aktuálních úkolů a dokonce se zaznamenává posledních několik desítek rozhovorů nebo provedených akcí (udělená zranění, získané zkušenosti...). Inventář přináší dobrý přehled o aktuálně oblečeném vybavení a jeho vlivu na hrdinovy vlastnosti ovlivňující udělené zranění, množství zdraví a many, rezistence a odolnosti. Tyto vlastnosti si spolu s dovednostmi také můžete zvyšovat po dosažení dalšího levelu postavy.

V průběhu hry si vytvoříte peta, který vám bude pomáhat v bojích a dokonce se budete aktivně účastnit leteckých soubojů jež přinášejí další skvěle atmosférický prvek hry. Nejen s tím je spojen velice výhodný fakt - totiž, že ve hře vám neublíží pád z libovolné výšky!

Příběh není na první ani druhý pohled klasickým fantasy klišé a potěší, že se hra nebere zcela vážně a v některých momentech využívá také narážek na jiné hry, filmy apod. k vyloženě vtipným situacím, někdy tak absurdním, že se člověk prostě válí smíchy. ;-)

Design světa je velice pestrý jak v interiérech, tak v exteriérech. Svět je velice barevný, pohybujete se od džungle až k lávovým polím a po světě jsou roztroušeny prvky doslova gigantické architektury, kdy třeba šplháte na stovky metrů vysokou věž apod. Už to stačí armosféru výtečně nakopnout, avšak v kombinaci s naprosto úžasným soundtrackem je zážitek doslova nezapomenutelný.

V souhrnu musím říct, že už mne dlouho žádná hra nechytla za srdce takovým způsobem. Divinity II to je prostě ATMOSFÉRA ve spojitosti s promakaným ovládáním neházejícím hráči klacky pod nohy a osvěžujícím humorem. Je to už velice dlouho, kdy jsem se naposledy přistihl, že hraju hru ještě pár hodin před vstáváním do práce. :-) Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli hře udělím 95 nebo 100%. Byl to super zážitek - ale dát tomu víc než svému oblíbenému Gothic II: Night of the Raven?

Užitečné odkazy:
Podrobný průvodce: http://faqs.neoseeker.com/Games/XBOX360/divinity_2_b.txt
Mapy s návodem: http://guides.gamepressure.com/divinityiiegodraconis/

Hm. Tak nevím, po dohrání této hry jsou moje pocity vcelku smíšené. Takže postupně.

První věcí, která mne zarazila, bylo ovládání. Stálo mne hodně přenastavování v nastavení, abych konečně našel takové, kdy mi hra půjde ovládat. S tím je také propojeno označování aktivních částí prostředí. Hra nabízí pod pravým tlačítkem myši pomůcku, kdy kolem sebe otáčíte svislou čárou "pohledu", která automaticky zvýrazňuje veškeré aktivní předměty. ALE - vzhledem k tomu, že toto "oko" představuje svislý pruh od shora dolů, měl jsem alespoň já osobně obrovský problém označit jeden ze dvou předmětů, které se nacházely v jedné rovině nad sebou. V některých momentech to pro mne bylo skoro nemožné, což ve chvíli, kdy to tvoří jedinou cestu, jak jít dál, není vůbec dobré.

Zpočátku mi také připadalo jako špatný nápad ono (někdy dost časté) přeskakování mezi hratelnými postavami - chvíli hrajete za jednu, chvíli za druhou a když se jednu chvíli dvě z nich potkají a vy vybíráte cesty hovoru za obě, působí to dost šíleně. Postupem času se mi to začalo líbit - hra si tak udržuje klasický knižní "kapitolový" systém pro zvýšení napětí a dostáváte tak náhled na příběh ze značně protichůdných pohledů - je celkem zajímavé okomentovat se třemi různými postavami tentýž objekt a vidět, jak na něj která strana reaguje. Než si na to však zvyknete, působí to dost divně.

Za velký plus hry bych označil prostředí a procházení starými "známými" místy. Dreamfall se odehrává cca 10 let po svém předchůdci a je úžasné sledovat, jak se za tak relativně krátkou dobu proměnily jak oba světy, tak některé dřive poznané charaktery. Celá atmosféra na mne ve výsledku působila tak nějak temněji, pesimičtěji - po spíše pohádkovějším prvním díle působí Dreamfall spíše blíže našemu "reálnému světu".

Mám jisté pochybnosti, jestli bych hru ještě měl nazývat adventurou - i když pokud ne, pak opravdu nevím čím jiným ;-) - ono totiž nějaké řešení hádanek je spíše osekané na minimum a hra působí spíše jako film, kde většinu času strávíte procházením lokacemi a povídáním s postavami. Tento fakt však vidím jako jednoznačné plus, protože hra svižně odsýpá, příběh se rozvíjí a zápletka člověka slušně pohlcuje. Spousta situací vyznívá vtipně sama o sobě (většinou díky komentářům herních postav), spousta v porovnání s předchozím dílem - takže bych před hraním určitě doporučil nejprve si projít původní The Longest Journey. Atmosféře "návratu domů" také napomáhá znovu se objevení Vrány, byť bych jej raději ve hře potkal mnohem dřív.

Ona věc, co na mne působí nejvíce rozpačitě je však příběh nebo přesněji jeho vyvrcholení. Celou hru vás táhne kupředu, odhaluje překvapivé kličky až v závěru "končí" nějak neuzavřeně, jakoby někdo knížce před vydáním odstranil posledních pár kapitol. Dokážu přenést přes srdce, když hra skončí špatně, ale když neskončí nijak? Celou dobu jsem byl přesvědčen o tom, že hru ohodnotím devadesáti procenty, protože se hraje opravdu lehce, svižně, uspokojivě. Ale za ten "závěr" prostě alespoň těch 5% strhnout musím - ne-li víc. TLJ působí jako uzavřený příběh, Dreamfall ne. Připomíná mi to, jak na mne působila "trilogie" Matrix. Ať si o něm autoři říkali, co chtěli, stejně nevěřím tomu, že to měla být trilogie od počátku. První díl působí uzavřeně, druhý a třetí jako nastavovaná kaše na rýžování peněz. Podobně na mne ve srovnání s TLJ působí Dreamfall, až na to, že si až k samotnému závěru budete celé hraní dobře užívat. Proto ty smíšené pocity.

Závěrem - pokud hledáte slušnou zábavu, která není přehnaně složitá, svět TLJ se vám nejspíš zalíbí. Pokud s tímto světem nemáte žádné zkušenosti, určitě přednostně sáhněte po prvním dílu. Nejen, že jsem z něj měl ke konci lepší pocit (a vhledem k tomu, že jsem jej dohrál cca před dvěma týdny není to jen nostalgické prohlášení), ale znalost jeho reálií výrazně zvýší zážitek z druhého dílu. Pokud jste TLJ už hráli, druhý díl vás nejspíš také uspokojí. Hraje se hodně podobně, dokáže podobně uspokojit, je jen trochu modernější - jak co se týče 3D, grafiky, ovládání či vyznění příběhu, kde si nechává slušná zadní vrata pro následující pokračování.

Poslední dobou mám celkem problém vydržet u jedné hry delší čas, natož nějakou dohrát. Obvykle se po několika odehraných hodinách začnu vrtět, netrpělivě očekávat konec nebo prostě využiju první příležitosti vyzkoušet něco nového a jdu jinam. Ne tak u TLJ.

Tuto hru jsem měl už velice dlouho na svém seznamu "chci si zahrát". Protože nejsem v hraní adventur vůbec kovaný, nejdříve jsem si nainstaloval demo. Překvapilo mne, že jsem ho prošel bez zaváhání naprosto logickou cestou - tak jsem si ze Steamu stáhl plnou hru v angličtině.

Ve hře se dostáváme do role studentky malířství, které se začnou dít podivuhodné věci. Jak člověk postupně proniká do příběhu, až jej zamrazí, jakmile se dozví, co vše je ještě před ním. Příběh je velkým tahounem - míchá podněty z různých žánrů a tvoří zajímavý celek, který se proměňuje natolik často, že nemá možnost nudit.

Na TLJ se mi líbí to, že vše vypadá dotažené do konce. Hráči nejsou zbytečně házeny klacky pod nohy, vše je připravené k tomu, aby se v klidu posadil a hraní si užil. Velice mne potěšilo, že hra ukládá veškeré shlédnuté animace a veškeré projíté rozhovory, takže se můžete kdykoliv vrátit k tomu, o čem byla řeč někdy dříve. To se také hodí, když všemu dopodrobna neporozumíte na poprvé - máte pak dobrou možnost dopřekládat si slovíčka, která neznáte a přesněji porozumět příběhu.

Kapitolu samu o sobě tvoří Apriliin deník, kam si zapisuje mnohdy lehkým a hravě laškovným tónem důležité body svého příběhu, a ve kterém se často skrývá nápověda, kam se dále ubírat.

Jak už jsem psal dříve, adventury nejsou mým dominantním žánrem (TLJ je čtvrtá, u níž jsem se dostal na konec), avšak i tak pro mne nebyly hádanky přehnaně složité a většinu jsem řešil za pochodu bez větších problémů. Ano, použil jsem několikrát návod (abych konečně zjistil, jak bude příběh dál pokračovat), ale většinou jen proto, abych zjistil, že chyba byla spíše v nepochopení systému hry, kdy jsem se snažil použít správnou kombinaci předmětů, jen nesprávným způsobem.

Hra mne chytla u srdce a mohu říct, že jsem si těch 30 hodin u ní strávených opravdu užil. Kdyby nic jiného, určitě jsem se zase více zdokonalil v angličtině. ;-) Doporučuji všem, kteří si chtějí užít pohodovou zábavu - můžete být (stejně jako já) adventuristé začátečníci a přesto si hru dobře užijete.

Velice zábavná hra zaměřující se na správu několika málo jednotek. Je mi velice sympatický systém, kdy se naráz vyrobí např. 4 vojáci v pluku a další 4 si už postupně dokupujete na bojišti. Umožňuje to také prořídlý pluk na chvíli stáhnout z bitevní vřavy a dokoupit mu opět síly do plna i v poli daleko od základny. V každém pluku můžete rozdělovat těžké zbraně dle svého uvážení a tak si budovat buďto pluky proti všemu nebo pluky specializované např. proti pěchotním jednotkám apod.
Líbí se mi také systém zdrojů, kdy vám hlavní surovina přibývá za držení strategických bodů na mapě, takže se o ně svádí nepřetržité bitvy.
Naopak mne jakožto primárně single playerového hráče velice zklamal singleplayer, který obsahuje relativně krátkou kampaň a navíc pouze za jednu stranu. Ale za těch 99,- to určitě stojí, brát všemi deseti. ;-)

RPGčka mám rád. Doslova miluji ten systém, kdy si člověk pečlivě hledá škvírky ve světě, kterými se protahuje ke svým cílům. Jsou RPG hry, ke kterým jsem se dostal kvůli svojí oblibě jejich vývojáře (Diablo). Svět dalších je spojen s ne RPG serií, kterou mám rád (Might and Magic VI: The Mandate of Heaven). Jiné své oblíbence jsem potkal náhodou, jako např. jako plnou hru u časopisu (Gothic) či k předplatnému (Deus Ex). Jsou však hry, které vyhledávám naprosto cíleně, protože o nich prostě téměř každý RPG-pozitivní hráč tvrdí jak jsou skvělé, základní kameny žánru, neuvěřitelné zážitky a blablabla. Nevím, co to mám za úchylku, že takovéto hry často kupuju bez vyzkoušení. K mým "nejlepším" kupům z této kategorie patři např. Baldur's Gate, které jsem rozehrával snad 5x (vždyť všichni říkají, jak je skvělá), ale vždy ji zabalil po 2-3 hodinách ubitý nudou. Dalším podobným kouskem je The Elder Scrolls III: Morrowind u něhož jsem dlouhé měsíce sledoval fanovské stránky a snad jsem s ním i pár desítek hodin strávil, abych při první zámince hrát něco jiného prostě šel jinam. Bohužel, hrou ze stejné kategorie je pro mne také Planescape: Torment. Ano, je to tak. Hra, která má na dh přes polovinu hodnocení 100%. Hra, která má být geniální, umělecká, atmosférická a příběhová...

Planescape jsem rozehrál na bráchově notebooku na týdenní dovolené, kde nebylo nic moc co dělat. Ano, měl jsem sice instalačky a sejvy z právě (pokolikáte už?) rozehraného Deus Ex, ale chtěl jsem zkusit jinou klasiku... Planescape patří k izometrickým RPG, kterých jsem před ním už několik vyzkoušel a u nichž budu mít vždy asi nejlepší vzpomínky na kontrast technologie s magií v Arcanum: Of Steamworks and Magick Obscura. Základní nástin příběhu vypadá zajímavě, avšak postava se ztrátou paměti nejen že vyznívá značně profláknutě, ale i hodně ztěžuje nějaké ztotožnění a sžití se s ní. A co vás potom má hnát kupředu, když se dostatečně nesžijete s hlavním charakterem? V pohlcení do hry také nepomáhá svět samotný - jistě, je cizí, což není na závadu, ale než aby se snažil být tajemným nebo zajímavým, je prostě jen divný. Když už se nesžijete ani s postavou ani se světem, mohl by vás hnát kupředu alespoň herní systém. Je pěkné, že jste mnohdy zkušenostmi odměňování za to, jakým způsobem řešíte situace, avšak s příchodem nové úrovně se tváří nepřívětivě i systém vylepšování postavy, který mi také připadá buďto náhodně statický nebo prostě zase divný. V podstatě celek působí tak nějak rozplizle a je pro mne strašně těžké říct o hře něco konkrétního. Což je opět prvek srážející hru dolů. Jediným zcela pozitivním prvkem je tak výborná hudba, ale kvůli té se hry obvykle nehrají. I podivnost může být často ženoucím prvkem, zde je však koncentrována natolik, že hráče doslova ubíjí. Přijde mi, že autoři chtěli hráče šokovat, ale samotný akt hraní mu nijak neulehčit. Nakonec jsem se v onom rezavě šedivém světě jak prostorově, tak duševně ztratil (ne v pohlcujícím, ale v nechápajícím slova smyslu) a nenašel jsem jediný důvod, proč v něm hledat nějaký smysl a ve hraní pokračovat. Po zvážení těchto skutečností přehodnocuji své hodnocení. 65% je moc. Hra je pro mne prostě průměrná. Tváří se, že by mohla mít nějaký skrytý potenciál, ale zásadně jej odmítá vyjevit.

Slíbil jsem dlouhý příspěvek s minimem informací o hře. Myslím, že se mi to podařilo. Omlouvám se za strhání té vaší modly podivnosti, ale nešlo to jinak. Jen se množte záporné ohlasy, čekám vás s otevřenou náručí... ;-)

Živě si pamatuji, jak jsem po počátečním osvobození první vesnice po ní běhal sem a tam a křičel jsem radostí: "Tohle je Gothic! Tohle je Gothic! Tohle je..." Nevím čím to bylo přesně způsobeno, ale hned v první chvíli mě hra chytla za srdce svou atmosférou "gothicovosti", pocitem, že jsem zase "doma". A zelená část hry je opravdu typicky domácká, detailní, vyšperkovaná, vyhračičkovaná. Takový Faring - ááách, to je prostě jedna slast.
S přístupem do Nordmaru jsem se začal trošku ztrácet (byť včlenění sněhu vítám - příjemne osvěžení), poušť už mi přišla tak nějak moc prázdná a bez života (to by asi poušť být měla, že) - ale také nějak cizí a nemotivační. Nevím, zdali to bylo celkovou rozlohou nebo kontrastem mezi detailním středem a prázdným spodkem a vrškem mapy, ale prostě mne hra vždy přestala bavit a ani v jednom hrání jsem se nedostal ku konci.
Celý svět dokáže vypadat hezky, tedy když najednou odnikud nepřijde mlha, která je zákeřná hlavně v Nordmaru (nejde nějak vypnout?) - desetimetrový dohled strašně prudí, člověk i běžně viditelné věci (jednotlivé klany v Nordmaru) hledá strašně dlouho.
Přesto je Gothic 3 jednou z mála her, která stoprocentně podporuje mou nejoblíbenější strategii - průzkumník všudybyl, který loví a stahuje zvěř a zároveň kolektuje bylinky a míchá lektvary (byť zde se spíš vyplatí bylinky jíst než míchat permanentní lektvary). I přes konečné vyznění do ztracena jsem s každým hraním Gothicu 3 strávil pěkných pár desítek hodin - účel to tedy splnilo.

V rámci schvalování [dh-hra]might-and-magic-vii-for-blood-and-honor[/dh-hra] jsem dostal obrovskou chuť zase si zahrát osmičku. I nainstaloval jsem ji a hrál asi 4 hodiny v kuse - pak mne přestala bavit a včera jsem ji odinstaloval. Už to jaksi postrádá tu šťávu oproti šestce, kterou jsem naposled dohrál před rokem. Je to novým světem Jadame? Nebo spíše tím, že celá družina je nekonzistentní, postupně se přidávají postavy různých levelů a nemáte tedy už od začátku tu "svoji" skupinu lůzrů, která nakonec dobude svět? Ano, v družině je asi ten hlavní problém - člověk se podvědomě stará jen o toho jednoho "hlavního" hrdinu a ty ostatní bere jako nějaký bezvýznamný plebs, který stejně časem vymění... navíc jsou postavy nižších levelů tak nějak náchylné k neustálému chcípání. Takto vysoko tedy hodnotím jen kvůli dobrým vzpomínkám z minulosti.

První díl mi přišel jako okopírování mého oblíbence [dh-hra]medal-of-honor-allied-assault[/dh-hra] , tak jsem na COD zanevřel. Vlastně ani nevím, proč jsem tu čtyřku instaloval. Od začátku jsem k ní přistupoval odtažitě. Ale parádně mě to zabavilo a maximálně jsem si hraní užil. Snad i proto, že už mi těch druhých světových přijde nějak moc...

Svého času moje nejoblíbenější hra (překonala tak [dh-hra]warcraft-ii-tides-of-darkness[/dh-hra] a byla překonána [dh-hra]deus-ex[/dh-hra]), byť jsem se k jejímu hraní dostal až dlouho po té, co vyšla. MaM 6 mne přivedl k žánru RPG, za což jsem mu nesmírně vděčný. Obrovský svět, parádní grafika ;-), HUDBA, ta správná obtížnost a výzva, původ mého dlouhodobého nicku a ikonky ;-).

Warcraft II je první mojí hrou, kterou jsem svého času považoval za nejoblíbenější. Z této pozice jej sesadil [dh-hra]might-and-magic-vi-the-mandate-of-heaven[/dh-hra], ten překonal až [dh-hra]deus-ex[/dh-hra].
Warcraft II jsem s oblibou hrával u Velkého Tučňáka dlouho před tím, než jsem měl vlastní počítač. Dodnes miluju tu malovanou grafiku a jen lituju toho, že znám všechny mise v kampaních nazpaměť a už si je tedy v opakovaném hraní neužiju. Hudbu z nějakého hraní jsem si kdysi nechal u kamaráda nahrát na kazetu a přehrával si ji před spaním. Byla to moje první originální hra. Warcraft II mi prostě přináší spoustu nezapomenutelných nostalgických vzpomínek.