Singularity je dobrá doomovka od starých dobrých Raven Software, která mi po tunách 3rd person akcí a sandboxů byla opravdu po chuti. Příběh byl navíc zajímavý a neotřelý a zpočátku se vyvíjel tak, že jsem se od hry nedokázal odtrhnout a chtěl vědět, co se bude dít dál. Stejně jako u dobré knížky jsem prostě nemohl nenakouknout na další stránku, potažmo za další checkpoint. Potěšilo mě i technické zpracování, výborná optimalizace a na dnešní poměry dost slušná herní doba. Jedinou výtku bych vznesl vůči určitému aspektu příběhu, který je shodou okolností totožný s před dvěma dny dohraným Kane and Lynch 2, a částečně i s před třemi dny dohranou Mafií 2. Teď trochu zaspoiluju takže pokud jste to ještě nehráli tak dál nečtěte. Jedná se o to, že celý děj, ať už se rozvíjí jakkoli, je postavený na strašně chatrném základu - hlavní hrdina na samém začátku nevědomky udělá něco nemoudrého (Kane zastřelí dceru mafiánského bosse, chlápek v Singularity zachrání civilistu v hořícím domě), čímž spustí celý ten koloběh událostí a po zbytek hry nedělá nic jiného, než že žehlí vlastní průser. Nebýt oné spouštěcí události, nic z toho co se v obou hrách stalo by vůbec nestalo (po Kane a Lynchovi by nešel mafiánský boss, a doktor Demichev by se nestal vládcem světa). Z toho vyplívá, že ty stovky mrtvol, miliony vystřílených nábojnic a vůbec všechno k čemu v obou hrách došlo se vlastně stalo úplně zbytečně. Je to něco navíc, uměle vytvořeného, co vůbec nemuselo být. Není to Medal of Honor, kde už existuje válka a voják je prostě součástí událostí, nebo Gothic, kde existují orkové, božstva, Xardas a celá ta tlupa pošuků, mezi nimiž se hrdina snaží udělat pořádek. V Singularity ani Kane and Lynch jsem neměl pocit, že jsem v roli hlavního hrdiny dokázal něco velkého. Prostě jsem vyžehlil průser, který jsem sám natropil, a to mě irituje. Na tomhle autoři hru stavět neměli.

• Bohužel musím souhlasit s všeobecnými reakcemi hráčů i recenzentů, že tahle hra se původní Mafii zdaleka nevyrovná. Nijak zvlášť mě netrápí nevyužitý potenciál města Empire Bay (popravdě řečeno, s herními mechanismy Mafie 2, nemožností jejzdit taxíkem a nepříliš pohodlným fyzikálním modelem vozidel jsem rád, jsem si mohl "odbýt" jen hlavní příběh a dál se hrou nezabývat), zato mě zklamaly takové ty maličkosti jako absence misí kde bych já střílel za jízdy z auta, a jisté nedomyšlenosti v příběhu. Přestože je Mafia 2 jen hra, mám pocit, že se jí autoři snažili udělat co nejrealističtější, a proto nemohu pochopit, jak může v nejhezčím hotelu ve městě dojít k výbuchu celého jednoho patra, přestřelce jako kráva, po které zůstane spousta mrtvol prostřílených jak řešeto, čemuž následuje dokonce honička po městě, a přitom jako by to hasiče ani policajty vůbec nezajímalo - všechno se odbyde lakonickým komentářem v rádiu. Celkově mě příběhová linie nijak zvlášť nenadchla, až na prvních pár misí a na tu závěrečnou, kde události zajímavě gradují. Oproti první Mafii, kde hlavní hrdina opravdu srostl s rodinou a sblížil se i s bossem, mi Vito připadal jako obyčejný pěšák, neřku-li poskok. Další věc která mě iritovala je, že celá příběhová linie je jedna dlouhá série průserů a v podstatě žádný kšeft se neobejde bez toho, aby se totálně posral a místo slíbeného výdělku pak účastníci nemuseli žehlit svoje průšvihy. V podstatě už na začátku mise, když někdo zavolal Vitovi a začal slovy "mám supr kšeft", bylo předem jasné, že se Vito zase řítí do průšvihu. Na druhou stranu, vidím v tom určitý záměr autorů ukázat, že život mafiána není žádný med. Vito to celkem vystihuje v jedné animaci ke konci hry, kdy svůj život shrnuje jako nepříliš veselý. Celkově shrnuto, Mafia 2 je celkem dobrá hra, která se však svému předchůdci sotva vyrovná a jsem rád, že to byla jen lineární záležitost na pár hodin a nikoli další obsáhlý sandbox.

Hodně, hodně dobrá pařba která v lecčem předčí svého předchůdce. Nebudu se rozplývat nad dokonalou grafikou, která mě opravdu uchvátila, ani nad příjemně odsýpající hratelností, ale co musím vynést do výšin je příběh a výprava. Stejně jako první Call of Juarez, i dvojka oplývá výraznými postavami, propleteným příběhem a řadou dějových zvratů. Všechno do sebe dokonale zapadá a perfektně navazauje na pozdější události z prvního CoJ. Pravda, tento novostarý Ray se zdaleka nevyrovná reverendu Rayi, jenž slovo boží káže olovem za doprovodu fanatických a zcela šílených biblických bonmotů, díky nimž byl první Call of Juarez tak dokonalou hrou, přesto je to ale neskutečný nářez. Zkrátka a dobře, bravo Techlande!

Až na plytký konec a chybějící kloudnou závěrečnou animaci jsem se dobře bavil a musím uznat, že Pyrahna Bytes konečně splnili to, co slíbili, a poskytli kloudné odškodnění za zabugovanost Gothica. Risen sice nemá tak chytlavou atmosféru, ale bugy se dají spočítat na prstech jedné ruky, grafika je opravdu pěkná a optimalizace je asi tak stokrát lepší, než u Gothic 3, přestože obě hry běží na stejném enginu. O hraní Gothica v 1920*1080 s plnými detaily jsem si mohl nechat zdát. Risen na tom samém kompu se vším na max. běží jako pohádka.

Pokračování skvělého Bioshocku jsem si věru užil, nemohu však popřít jisté zklamání nad nevyváženou obtížností a až příliš frenetickým pojetím hry. Mluvím o nesmyslně přehnaném, prakticky neomezeném zásobování hráče municí, lékárničkami, evou, adamem a hotovostí. Zásobování ke konci hry dosahuje takové míry, že je doslova nemožné všechno použít, obzvlášť poté co už si člověk nakoupil všechny plasmidy a zabít nepřítele je jak sfouknout sirku. Přílišná horlivost v zásobování, lehkost s jakou nepřátelé padají k zemi a až moc akční pojetí hry mě bohužel ochudilo o požitek z poklidného průchodu hrou. Bioshock by se neměl hrát alá Quake 3. Naopak by mělo jít o poklidný průchod prostorami opuštěného podmořského města, při kterém si oko bude lahodit na líbivé grafice tajemného prostředí. Ačkoli byl Bioshock 2 hrou nadmíru zábavnou, v tomhle mě zklamal a soudě podle internetových fór, nebyl jsem zdaleka jediný.

Docela dobrá hra se skvělou atmosférou, ačkoliv jsem z toho nebyl tak na větvi, jak jsem podle ohlasů hráčů a recenzentů čekal. Možná to bylo tím, že jsem to hrál až tři roky po vydání kdy technologie pokročila, a že jsem těsně předtím dopařil Call of Duty Modern Warfare 2. Možná je to ale prostě tím, že Rusáci a Ukrajinci prostě dělají hry jinak, jak se už mnohokrát potvrdilo. Každopádně mě Stalker bavil a po třech letech odkládání jsem si ho konečně užil. Docela mě ale rozladilo podání příběhu, který jsem pořádně nepochopil dokud jsem si na Wikipedii nepřečetl podrobně popsanou anabázi a na Youtube neskoukl všechny alternativní konce. Do té doby jsem v tom měl guláš, ale potom jsem pochopil, že zápletka je vskutku zajímavá a zejména jeden její prvek (bacha spoiler!), tedy že hlavní hrdina má zabít sám sebe a neví to kvůli amnézii, je hodně obskurní. No nic, Clear Sky už se nainstaloval, jdeme pokračovat ve Stalkerování.

Při hraní třetího Stalkera jsem byl nadmíru nadšen a s potěšením si říkal, že tohle je opravdu ono. Ačkoliv byly první dva díly taky výborné, teprve Pripyat dotáhl stalkerovský koncept k dokonalosti a udělal z něj hru, která mě maximálně uspokojila. Místo rozlehlé, leč ne naplno využité vnější části zóny se tentokrát autoři rozhodli pro tři kompaktní, stále však dosti prostorné levely, kde to není nikam daleko a člověk nemusí běhat tři hodiny od jednoho klíčového místa k druhému, ale přitom se necítí nijak omezen hranicemi mapy. Všechno co na těch mapách je má svůj účel a prozkoumávání každého místa je zážitek. Všechno budí pocit opravdovosti a vyvolává vzpomínky na vlastní dětství prožité na komunistickém sídlišti. Věrohodnost Pripyatu a fakt, že jde o mrtvé a opuštěné betonové město, kde se před dvaceti lety zastavil život, vytváří něco opravdu unikátního, co žádný jiný AAA titul nikdy nedokázal. Díky kompaktnosti map a účelnosti každého objektu je radost hru prozkoumávat a neustále narážet na něco nového. Ohromě mě potěšilo, že se autoři zřekli celého toho konceptu s přidáváním se k různým frakcím a s tím spojené a dle mého názoru naprosto stupidní a zbytečné questy typu "braň území", které se v Clear Sky donekonečna opakují a nemá vůbec smysl se jimi zabývat. V tomhle se Pripyat chová naprosto profesionálně a vyrovná se hrám jako je Oblivion, kde má každý quest své místo, svůj smysl, svou unikátnost a svou vlastní dějovou situaci. Tohle všechno dělá z Pripyatu, alespoň dle mého názoru, vrcholný díl celé série a pokud se autoři či vydavatel rozhodnou udělat další díl či datadisk, budou si muset dát sakra záležet, protože laťku nastavili vysoko. Je aspoň trochu znát že se mi hra líbila?

Oproti prvnímu Stalkeru to bylo ze začátku dost opruzoidní, než jsem si našel svou oblíbenou zbraň z původní hry a pořádně ji upgradoval. Pak už to byla báseň. Docela mě uchvátil rozdíl v grafice, hlavně v prvním kole, kde to vypadalo o 300% líp. Bohužel hardware nesouhlasil a dynamická světla na DX 10.1 jsem si moc neužil... Co se týče hratelnosti, byla to celkem pohoda, když jsem se odpoutal od vedlejších misí a soutředil se výhradně na hlavní dějovou linii. Co mě ale brutálně drásalo nervy byly granáty. Nejenže ty moje byly prakticky nepoužitelné, protože zmetci vždycky utekli, ale hlavně jejich granátová muška byla naprosto přesná a zdrhnout se před tím prakticky nedalo. A když na vás tři zmetci najednou hodí granát a naprosto přesně se trefí, a vy pak vyházíte celou hrst granátů aniž byste dosáhli jakékoli účinku, tak to docela nepotěší. Nakonec jsem kvuli tomu musel adaptovat taktiku útoku na dálku. Každopádně to bylo zajímavé.

Nedopařeno 18.4.10. Tuhle hru si klidně nechám ujít, protože mě absolutně nezaujala. Nejenže je to nemlich to samé co první dva díly, z nichž jsem si popravdě taky na židli nesednul, jen v lepší grafice, ale ještě navíc je to nuda. Dostal jsem se asi do půlky druhého kola a když jsem pětkrát chcípnul na stejném místě kvůli přiblblým ovládacím prvkům a vrátil se na začátek checkpointu, který byl hodně daleko zpátky, došlo k vyslovení slova "dost" a vymazání hry z počítače.

Obvykle při zapisování nového zářezu na pažbě píšu i stručné dojmy bezprostředně po dohrání daného titulu. Tentokrát jsem si několik vět poznamenal už během hraní, takže jde o čistokrevné první dojmy. Tady jsou:

Jak to mohli takhle zprznit?! Ta hra nemá atmosféry ani co by se za nehet vešlo a s původním AVP to nemá absolutně nic společného! Hra je mizerně optimalizovaná (tam kde Crysis na plné detaily běhá plynule, tam se AvP škube, přičemž grafika nijak světoborná není). Vodění hráče za ručičku je přímo iritující, není v tom ani trochu challenge a jediné co musí člověk dělat je sledovat všudypřítomnou šipku na obrazovce a poslouchat instrukce. Neustále se objevující nápisy typu "nový úkol" nebo "tady vlez do větračky" kazí už tak neexistující atmosféru a zabraňují tomu, aby byl hráč vtažen do hry. Nepochopím nutnost za každou cenu do úplně každé hry cpát nějaké collectibles. Dobře, je to v módě a je to nešvar všech dnešních her, ale na co proboha musí vetřelec sbírat nějaké kanistry s nějakou slizskou hmotou? Tenhle sběratelský nešvar co dnes cpou do úplně každé hry si opravdu mohli odpustit. Když už jsme u vetřelce - neskutečně mě vytočil ten počáteční trénink. Na co proboha za vetřelce trénink? Pohni hlavou dolů, nahoru, doprava, doleva... sakra tohle snad zvládne osoba s IQ automatické pračky, a když ne tak to nemá hrát. Vetřelčí fatality po chvíli omrzí a pak už se člověk jen nudí a vzteká, když alien půl hodiny někomu ukusuje hlavu a jiný mariňák ho zatím zastřelí. Pomáhání facehuggerům je pak úplně stupidní. Interakce s tlačítkama kousnutím do nich... no comment. Blikající šipka ukazující směr... no comment. Kampaň za vetřelce má bejt rychlá, frenetická, má se naběhnout do místnosti a během pár vteřin rozšmelcovat bandu k smrti vyděšených lidí, a ne se schovávat někde v rohu a číhat, až tupá AI nebo skripty naženou jednoho vojáka po druhém někam na odhlehlé místo na porážku. Za mariňáka či za predátora jsou pro změnu vetřelci pomalí a nabíhají si přímo pod hlaveň brokovnice, aby se na konzoli nemuselo moc mířit. Ať už je hra jaká chce, krátkost kampaně je taky ostudná. Ještě že za člověka, což je ta nejpovedenější část, je to o něco delší. Být to samostatná hra, posuzoval bych ji jako lehký nadprůměr hodný 6/10. Jakožto očekávané pokračování či remake legendárního AvP je to však největší zklamání, které jsem za poslední roky zažil. Ani AvP2 nebyla žádná sláva, ale oproti tomuhle to bylo veledílo.

The Saboteur je hra s velkým H. Zase jednou titul, který mě absolutně pohltil a na celý týden života mi nedal spát (doslova, páčky gamepadu jsem pouštěl až když jsem neudržel oči otevřené). Ačkoliv by se našlo pár chyb, nedostatků a značně frustrujících momentů, celkově vzato představuje Saboteur neskutečné množství skvělé zábavy. Desítky hodin akce v originálním a neotřelém prostředí - nacisty okupované Paříži a francouzském venkově - s nepříliš různorodou, o to však chytlavější náplní práce, a sice sabotování stovek vojenských objektů, vyhazování do luftu železničních mostů, stealth killování vojáků a maskování se do nepřátelských uniforem, přestřelky, likvidace tanků za pomoci dynamitu, šplhání po světově proslulých pařížských památkách, skákání z Eifellovky do bazénu... To všechno provázané chytlavým, neotřelým a intenzivním příběhem, charismatickými postavami, na jedničku zpracovanými filmečky, a zaobalené do líbivé grafiky s jedním dokonale prostým, o to však geniálnějším nápadem - dosud neosvobozené části herního světa jsou celé černobílé, což efektivně podkresluje noir atmosféru čtyřicátých let s nacistickou okupací.

Původně jsem Saboteura pařil na PC, a to navzdory značně frustrujícím technickým problémům, které se bohužel projevují na kompech s čtyřjádrovým procesorem a kartami ATI (vyšel sice nějaký hotfix, moc ale nepomohl). Proto se na PC hra každou chvíli na několik sekund zasekla, někdy se vůbec nenačetly textury nejbližšího okolí a místo silnice zela na obrazovce prázdná díra, , atd. Velice nepříjemná věc, tyhle problémy, Přesto byl důvod, proč jsem si po třech dnech intenzivní pařby, kdy už jsem byl za půlkou příběhu, pořídil PS3 a tu PC nechal spát, jiný. Od samého začátku totiž bylo zjevné, že tohle je "sběratelská" hra, tedy hra, která přímo vybízí ke splnění nepovinných úkolů typu "najdi X tajných balíčků", přičemž tady se nalezením balíčku rozumí sabotáž nepřátelských základen. Obvykle na sbírání těchto balíčků ve hrách moc nedbám, ale u Saboteura mě to vysloveně bavilo a věděl jsem, že chci najít úplně všechno. Proč to tedy neudělat rovnou na konzoli, kde za to ještě dostanu achievementy? V Saboteurovi jsem poznal potenciál být další hrou (vlastně teprve druhou), kde se mi podaří získat 100% všech achievementů. I když jsem dál hrál na PC, stále víc mě to nahlodávalo a po třech dnech jsem si tedy pořídil PS3 verzi. A tradá, platinová trofej je na světě! Chvíli sice trvalo zvyknout si na o několik stupňů horší grafiku a na jiné ovládání, ale aspoň jsem mohl při hraní pohodlně ležet v posteli. Takže Saboteur je, jak již jednou zmíněno, hra s velkým H, která mě po řadě předchozích zklamání opravdu potěšila.