Někdy se tak stane, že je člověku dobře ve smutku. Možná se tomu říká melancholie, nebo co já vím jak. S věděním jsem trochu na štíru. Není to jediná věc, se kterou mám štír. V poslední době se k tomu přidalo hraní. Není čas, makám. Když už se do nějaké hry pustím, chci, aby netrvala zase tak dlouho, aby docela odsejpala a abych to měl podobně jako s knihou. Říkal to už Hrabal, když knihu dočtete a zaklapnete, máte mít nutkání vylítnout na autora a pořádně ho zfackovat, svým dílem vám totiž změnil pohled na svět. Život už nevypadá stejně jako před přečtením, a to naštve. Já chci stejnou věc od hry.

Firewatch tohle všechno umí. Stačí mu k tomu rozhovor dvou ztracenejch duší uprostřed wyomingské divočiny a taky výbornej soundtrack, kterej si probrnkávám ještě dávno po dohrání. Škoda jen, že si autoři scénáře nevystačili s výborným vysílačkovým dialogem těch dvou ztracenců a přimíchali do příběhu další postavy a jejich osudy.

Nemohu si pomoci, ale mám rád podobná dobrodružství. Bývají naplněna tolika různými motivy a přesto trvají jen krátce. Je až škoda, že některé nápady a prostředí člověk ani neocení, protože se tak rychle střídají, protože trvají jen chvíli, a přitom by se z nich dalo vytěžit o mnoho více. Dvě postavy, dvě tlačítka k interakci a kouzelné kulisy kolem. Jak málo stačí pro tu pravou chlapeckou výpravu tam do světa za humny, kde čeká tolik příběhů k vyslyšení. Jen těch slz během celého putovaní ukáplo až příliš.

Jsou dny, kdy není na škodu vyndat si mozek z hlavy. Přesně pro takové případy poslouží Modern Warfare 2 na jedničku. Moc nepřemýšlet a stihnout rozšmelcovat vše, co se hýbe, létá, jede, či provozuje jakoukoliv činnost. Navíc je tu několik "wow" momentů, pro mě jednoznačně scéna s Makarovem na letišti. Člověk se pokochá, odreaguje a je v klídku za jeden večer. Že příběh stojí za starou bačkoru? Na ten se tu nehraje!

Dokud v mysli ještě přebývá dojem, že svými rozhodnutími vskutku dramaticky ovlivňuji celkové vyznění příběhu, jedná se o jedinečný počin. Každá epizoda na začátku totiž namlsá: "This game series adapts to the choices you make. The story is tailored by how you play." Bla, bla, bla... Čím dále jsem se jednotlivými epizodami prokousával, tím více ve mně nabýval pocit, že si ze mě někdo udělal tak trochu prdel. A ještě si ulehčil práci z dovysvětlováním osudů jednotlivých postav, když podstatnou část z nich nechá zemřít.

Další z experimentálních herních počinů, které se pokouší prostřednictvím interakce hráče s herním prostředím navozovat stavy podobné těm, které v lidské mysli vyvolává čtení poezie. Snaží se svým působením vyvolat hnutí v mysli hráče, navodit pocit, ať už jakýkoliv. Svou podstatou se Gone Home podobá hře Dear Esther, i když herní náplní se poněkud odlišuje, nešmejdíte tu rozlehlým okolím, nýbrž šmejdíte ve věcech v uzavřeném prostoru domu. Mě osobně více pohltila melancholie Dear Esther, jejímž autorům se podařilo lépe využít náznaků a sevřenosti příběhu. Obecně je ve filmech, literatuře nejvíce interpretováno nedořečené, svůj interpretační potenciál Gone Home jistým způsobem zahazuje sama, když je hlavní dějová linka téměř do puntíku zodpovězena, navíc dosti tuctově. Gone Home je kvalitní jen do té míry, do jaké je hráč ochoten se jí přízpůsobit. Když to svede, může objevovat, fantazírovat, spřádat možné teorie, vytvářet svůj vlastní příběh a cítit se, no, tak nějak smutně, ale dobře.

Ačkoliv jsou samotné herní úkony po nějaké době jen otrava a stávají se pouhou berličkou pro postup dějem, jedná se o perfektní nahlédnutí do struktur fungování totalitního státu. Pohledem obyčejného úředníka pracujícího na celnici či skrze příběhy lidí celnicí procházejicích prožíváte strasti a smutky života v totalitním systému. Škoda jen, že zobrazení absurdity takového režimu se neobešlo bez kopírování zaběhnutého "amerického" klišovitého vidění bývalého východního bloku, se všemi zatuchlými byty a početnými rodinami, které někdo prostě musí živit.

A teď si trochu zafantazírujte, představte si, že zrovna sedíte v lavici na střední, berete východní Evropu 80. let, učitel je náhodou tak trochu kalič a vzpomene si, že existuje jedna taková hra, která... Papers, please se dá pojmout všelijak!

Po tříměsíčním martýriu, kdy bylo střídavě zábavno, střídavě nudavo a zase naopak, jsem pokořil tento psychedelický výtvor a mám z něj dojem jediný. Ulítlost. Ulítlý prostředí. Ulítlej příběh, který by býval byl možná i napínavej, kdyby nebyl toliko rozplizlej v "přines 4 toho a 3 tohohle a tím sestavíš támhleto a zaneseš to tam". Ulítlej hrdina, jenž je prostředkem pro otevřenou polemiku s prázdnými herními slogany na téma "svobodná volba hráče". Je něčeho takového jakákoliv hra vůbec schopna? Není ona to jen prázdná fráze k dosažení prodejních výšin? Bioshock je pro mě ulítlým hábitem na těle prachobyčejné koridorové střílečky.

Hratelnost přiblblé střílečky, alá "nech mozek na věšáku a postřílej vše, co se hejbne". Prostředí, byť dobře zpracované, pořád na jedno brdo, prostě písek i za trenkama. Navíc v kontrastu s vyzněním hry až nepochopitelně velké množství nepřátel. Tak proč tedy tolik příjemně překvapených chytrolínů internetových vod a množství poměrně pozitivních recenzí? Příběh! Scénář! Ačkoli je celé příběhové martyrium vysvětleno vlastně tím nejnelogičtějším a pro scénáristy zároveň nejpohodlnějším způsobem, má to koule. Koule takové jako žádná jiná hra široko daleko.

Hra nadprůměrná, co se týče samotného „hraní“ a to je podstatné. Současně však hra spoléhající na vlastní propracovaný svět, který ztrácí význam své hloubky v konfrontaci s podprůměrným příběhem, který by obstál možná tak v rodokapsu při jedné cestě vlakem, nikoli však ve hře trvající po několik hodin.

Hra s nádherně stylizovanou grafikou, která vytváří vskutku parádní zážitek. Že poté přijdete blíže k té krásně stylizované zdi, a místo cihel na vás kouká jakýsi červený hnus, je věc druhá. Člověk má však tendenci pamatovat si celkový dojem, který je originální a skvěle zpracovaný.

Hra veselých shledání s postavami, při kterých zní depresivní hudba trhající duši. Shledání, která ve mně evokují pocit, jakoby se pod povrchem věcí zřejmých ukrývala snaha vyvolat i význam jiný, jen se nějak zapomnělo jaký a proč vlastně. Mnoho negativního bylo v internetových vodách napsáno na účet nemluvného hrdiny, jehož nemluvnost mi kupodivu vůbec nevadí. Tak nějak mi zapadá do celé té atmosféry znepokojení, kterou u mě způsob, jakým je příběh prezentován, vyvolává.

Hra s prvkem magična a jakýchsi nadpřirozených schopností. Vše ale jen tak nahodile, aby to tam bylo, lidi to chtějí, tak to tam dáme. Chybí mi hlubší důvod přítomnosti nadpřirozena. Odbýt zdůvodnění postavou Cizince je pro mě slabou náhražkou.

Nejedná se o revoluci ani evoluci. Prostě je vše tak, jak má být a také tu již několikrát bylo, hráče při hraní vůbec nic nevyrušuje. Je tu jen hráč, hra, skvělej svět a přiblblej příběh.

Hned zkraje ze sebe musím vybrečet strašnej žal, totiž že trojka mě zklamala a nudila. Jedničku jsem dohrál vcelku rychle a s nadšením, dvojka mě už tolik nerajcovala, za to u posledního dílu jsem se natrápil strašlivě dlouho a hrál vlastně jen proto, abych celou trilogii konečně uzavřel. Nakonec se zadařilo, ale je mi z toho pěkně divně po těle.

Co se příběhu týče, měl jsem třičtvrtiny hry dojem, jako kdybych sledoval VKVéčka v nejlepší formě, aby se to ke konci všechno zvrtlo do jakéhosi nadčasově filozofického eposu o věčném koloběhu vesmíru a kdesi cosi. Přesto je pro mě příběh a divácký zážitek vůbec, povedenější než samotné herní mechanismy.

U jedničky musel člověk alespoň občas trošičku pošpekulovat co udělat, jak udělat, smysluplně rozdělit nějaké ty zkušenostní bodíky. Trojka přeje všem stádovejm ovcím, prostě běžet koridorem a vše okolo rozstřílet a no... hotovo. Naštěstí je mezi touto “duchapovznášející” činností mnoho kvalitní vaty v podobě cutscének. Každej to ví, každej o tom mluví, stejně to musím zopakovat: "Lépe vypadající příběhový scénky, jsem v jiné hře prostě neviděl!”

Závěr trilogie chce mít všechna nej, ale v honbě za epičností zapomíná na obyčejnou herní duši.

Dear Esther potřebuje pochopení, potřebuje porozumění a možná i špetku trpělivosti. Teprve potom dojde k souznění mezi hráčem a hrou, teprve potom stanou se jedním a hluboký zážitek může být dokonán. Ačkoli trvá jen chvíli, vryje se do paměti na dlouhou dobu.
Dear Esther je poezií v žánru her. Je to náladovka, ve které se hráč může stejně snadno utopit, jako vyplavat na hladinu a možná spatřit svou vlastní Esther.

Ačkoli je toho v ostatních komentářích o Risenu napsáno dost a dosti, přidám ještě pár svých postřehů z nedávného dohrání.

První 2 kapitoly se Risen hraje prostě dobře. Obzvláště začátek mají Piraně v malíku a být v Risen plešatým joudou, je na začátku vážně strašná zábava. „Na začátku“ – to je ten problém. Zatímco první polovina je parádní a připomíná (pro někoho mínus, pro jiného plus) Gothicovské začátky, za druhou polovinu (3. a 4. kapitola ve hře) by si někdo zasloužil jedno dobře mířený dělo. Druhá polovina sráží výsledný dojem z dohrání hodně dolů, koho by taky bavilo neustále mydlit stejný potvory a hledat x kousků nějaké kraviny. Prostě herní kaše nastavovaná tak dlouho, až je z ní blivno.

Jako správnej profláknutej hrdina jsem opět na začátku vyplknut na jakémsi neznámém ostrově. A to se to pak jednoduše vypráví, hlavně se nemusí nic složitýho vymejšlet a taky se nic nevymejšlelo. Příběh je tu sakra mělkej a fakt, že v něm vystupují bohové, titáni a já nevím kdo ještě, to nevyžehlí ani náhodou. To, co se mi na Risen líbilo, bylo jaksi v pozadí. Pro hlavní příběh nedůležité, ale zároveň utvářející celkovou atmosféru. Než osvobozovat nějaký titány a dělat podobný kraviny, mě bavilo lítat po městečku a shánět nového obchodníka pro rybí stánek. V těchto místech jsou „Piraně“ silní a toho by se měli držet.

Rozhovory ve hře jsou občas docela vtipné, ale žádný Škvorecký to opravdu není. Hlavně nechápu styl rozhovoru ve smyslu: „Nazdar chlapáku! Ty seš tady novej co? No jasně. Tak to ti řeknu svoje úplně nejvíc největší tajemství, o kterým neví ani moje stará. Tak co? Pomůžeš mi?“

Soubojový systém mě opravdu bavil. Díky tomu, že nestačí neustále mačkat pouze jeden čudlík a člověk u toho musí trochu přemejšlet, jen tak souboje neomrzí. Támhle musíte bloknout úder, hned na to uskočit a následně nemilosrdně seknout protivníka do odkrytého boku. To vše s rozvahou a notnou dávku trpělivosti.

I když Risen už nějaký ten pátek pamatuje, nevypadá pořád vůbec špatně. Krásně prosvítající sluneční paprsky, vážně krásně prosvítají, až máte nutkání skočit si pro opalovací krém, abyste nachytali trochu toho bronzu do tváře.

Proč se musí každé ženské postavě ve světě Risen na hrudníku houpat neskutečný lívance, sice nechápu, ovšem ne že by to pro mě byl nějaký nepřekousnutelný problém:)

Tak si to, herdek, představte. Ležíte si takhlenc na pláži a kolem vás si to štráduje pořádně …ehm, …obdařená, řekl bych, blondýna. Koukáte na ni, po bradě vám z toho teče slina a tak vůbec, prostě a jednoduše jste z toho celý vodvařený. No, ale ta blondýna, na první pohled bez chybičky, najednou přijde blíže, něco řekne …a…a je to všechno v pytli, přátelé!

Já vím, je to klišé nad klišé, ale v tomto případě prostě sedí jak ta prdel na hrnec.

Bastion je totiž právě taková imaginární blondýna. Poprvé zaslechnete prďáckej hlas chlápka, co celej příběh vypráví a člověk aby si z toho málem nadělal do kalhot, jakej to je zážitek. Trochu se s pajďulákem pohnete a narazíte na další originální věc, terén se začne objevovat, teprve až se pohybujete. No co si budeme povídat, vypadá to suprově. Vypadá. To je to slovo, kterým moje nadšení z této hry začalo, ale posléze taky skončilo. Po nějaké době ten prvotní „look“, kterým je Bastion zahalen, pomalu zevšední a člověk nahlédne taky trochu pod sukni té krasavice, aby zjistil, že je to tam stejný jako všude jinde. Chodíte, mlátíte, sbíráte, nepřemýšlíte, zběsile klikáte, občas něco vylepšíte a to je tak všechno.

U příběhu se opakuje zase ta stejná písnička. Skrze krásné obrázky a vypravěčův hlasový projev je celá „story“ pěkně podaná, ale stejně je to jenom jakási zamotaná konina, kterou se mi po dohrání ani nechtělo rozmotávat.

Na odreagování Bastion jistě zabaví, navíc to prostě pěkně vypadá. Soundtrack se taky povedl. Rýmu, nebo tak něco, chlápek s prďáckým hlasem za celou dobu hry nedostane, takže se ještě navíc můžete rochnit v jeho hláškách. Takže na poslech taky dobrý. Ale ta hratelnost, vždyť to je pořád to stejný: „buch, prásk, buch, prásk, buch, prásk“. To pak u mě ani povedená a osobitá grafika s hudbou nevyžehlí.

„V jednoduchosti je síla.“, vybalil by jistě tohle provařený zaříkavadlo nějakej ten klasik po dohrání Limba (za předpokladu, že by klasik vůbec někdy Limbo hrál). A měl by hošík pravdu. Černobílé barvy, jen čtyři tlačítka, žádná slova, žádná hudba, a přesto atmosféra silná jak noha u prdele.

Tohle už není jen a pouze počítačová hra, zde lze konečně vidět, že i taková „hra“ může atakovat žánr uměleckého díla díky svojí estetičnosti.

Základem je tu tedy, jak už bylo řečeno, jednoduchost a tak pohyb panáčka, vašeho herního alter-ega, ovládáte pouze pomocí čtyř tlačítek. „Jenom tak málo čudliků?“, řekne si jistě kdekdo. Tady to ovšem výborně funguje a nejen to, ono to taky výborně vypadá. Což názorně dokládá takovej souboj s pavoukem. Celá tahle šarvátka je sakra napínavá a zavdá si i s takovýma ždímačkama nervů, jako je třeba Call of duty a to nakonec na pavouka ani nepotřebujete celej zbraňovej arzenál, vystačíte si s jedním šutrákem. Navíc si k tomu všemu přidejte skvělý vizuál Limba, který samotnou scénu ještě přiživuje.

Nechtěl bych hodnotit, jak je hra dlouhá (samozřejmě je krátká), takovýto aspekt by podle mě ve výsledném hodnocení neměl co dělat. Film také nehodnotíte negativně, pokud je příliš krátký, ba někdy „krátkost“ je právě silnou stránkou filmu. A stejně tak chápu Limbo, jako záměrně krátký atmosférický zážitek, který může člověk zfouknout na jedno posezení, za jeden večer, ovšem odnese si z něj třeba více, než z leckteré mnohahodinové hry.

Co mě ale trochu srazilo v nadšení z úvodu, byl přesun z přírodního prostředí do jakéhosi technického obludária s různými mechanickými koly a magnety. Lesní prostředí mělo svoje kouzlo a ten posun k technice ve druhé polovině mně moc neštymoval a taky mě trochu vytrhl z herního zážitku.

Limbo je jedinečné tím, že v něm jeden chytrolín může najít mnoho velkých, či malých myšlenek, zároveň však druhý nemusí najít myšlenku žádnou a do toho všeho ještě třetí, který žádné myšlenky ani hledat nebude a stejně se bude bavit. Hra je prosta jakéhokoliv herního textu, vše je řečeno jen a pouze v jejím dění a právě v tom vidím unikátnost Limba. Jeden může špekulovat a přemýšlet, co to všechno vlastně mělo znamenat, jinému může být vyznění hry šumák, stačilo mu, že si zahrál, zaskákal a vyřešil pár logických hádanek.

Tak safryš, je to jen obyčejná hopsačka a nebo hra, co v sobě má něco víc? Na to si musí odpovědět každý sám, pro mě však platí jednoznačně to druhé.

Žánrem RTS jen zlehka políben, jsem se vrhnul na tento, již docela postarší titul. A můžu oznámit, že u mě nastalo milé překvapení, jak dobře se tato záležitost hrála.

Pod své velení získáte jednu ze spojeneckých rot a budete se snažit osvobodit Evropu ze spárů seňora Hitlera. Trošku ovšem zklame absence jakéhokoliv příběhu. Před a po misi, se vždy sice přehraje jakási scéna, ano atmosféru naladí, občas dokonce chytne za srdíčko, ale jednotlivé scénky žádná souvislá zápletka neslepuje.

Mise prostě a jednoduše baví, ačkoliv pro mě byly zajímavější ty pěchotní. Tanky atd. se občas zaseknou, zbytečně se sami od sebe otáčí dokola, nebo je vyšlete někam na delší vzdálenost a oni se cestou motají jak maďar v kukuřici. Teprve pěchota má pro mě ten správný "drajv" bitevní vřavy.

To nejdůležitější, tedy boj někdy (hlavně v první polovině hry) jakoby probíhal sám od sebe. Ať uděláte, co uděláte na výsledek bojůvky to zase takový efekt nemá. Prostě jsem měl pocit, že úvodní mise se hrály tak nějak beze mě. Na druhou stranu má člověk čas, kochat se parádně ztvárněnou scenérií bitev. A přeci jen sám žádný velký stratég nejsem, takže mi to velký problém nečinilo.

I po nějakých těch 5 letech vypadá hra pořád k světu. Navíc rozstřílet lze na mapě téměř vše a tak si z kostela o třech patrech můžete pomocí nějakého toho děla na pohůdku udělat horskou chajdu a následně ji úplně srovnat se zemí. Model poškození je opravdu povedený.

Kampaň jsem zfoukl asi za 7 večerů (pro mě ideální délka) a celou dobu jsem se bavil, s tanky o něco méně, s pěšáky však královsky.