Konečně jsem si Vivisector zahrál a opravdu je to celkem zajímavá hra. Začátek se nesl ve znamení ultimátní řežby, dávkované v pozvolném tempu, aby postupně gradovala, až k poměrně silnému bossovi. Do té doby ale uplynulo dost času, během něhož mě tvůrci vrhli do rozsáhlých, exteriérových úrovní s pěknou zelení. Občas prokládanou nějakou tou vesnicí, jeskyní, důlním komplexem a podobně. To se celé neslo v přímočarém duchu neustálého likvidování nabíhajících zvířat. Vždy po dosažení checkpointu, doplnění zásob a chvil odpočinku. A jak už to občas bývá, máte v nejedné situaci nahnáno, životů málo, snažíte se přežít a ve vhodnou chvíli uložit pozici. Tenhle styl byl tedy dosti frenetický a připoměl mi, jak to u těchto her chodí, např. v kultovním Serious Samovi.

Prostřední část, začínající perfektně navrženými interiéry a pohledem na strop, už byla o poznání komornějšího ražení a nešlo si v ní nevšimnout krásného výhledu na okolí přede mnou. Poté, co mé kroky směrovaly, v závratné výšce, opět na čerstvý vzduch. Akce byla tentokráte soustředěna na přestřelky nepřátel mezi sebou, nebo jejich střežení důležitých pozic, dokud se nestřetli se mnou. A jelikož už nebyly exteriéry tak pusté, díky propracované architektuře staveb, byl navozený pocit ze skvělé bojové vřavy zábavnější o dost víc, než předešlý styl hratelnosti. Přesto, i v této části se souboje mnohokrát stupňovaly a byla výzva je zvládnout.

Závěr sršel řadou interiérových misí, místy stále střídaných těmi venkovními. Skvělá byla např. poslední exteriérová mise v zimním hávu. Než ale přišla na řadu, naskytla se mi možnost si užít i něco málo hororových okamžiků v temných chodbách laboratorního komplexu a přesvědčit se, jak to dopadá když je potřeba se ubránit nabíhajícím potvorám a ochránit svého kolegu. V tu chvíli záleželo nejen na rychlých reflexech, ale i na použité zbrani. S níž byla hračka ten nápor ustát a nasbírat z něho několik tisíc bodů, potřebných pro vylepšení pár vlastností. Já se soustředil na rychlou chůzi, odolnost a později také na zvýšení limitu zdraví.

V podstatě šlo tedy o typickou střílečku, jen s vícero akčními styly, které střídala a v kombinaci rozsáhlých úrovní, s neomezenou volností, také oplývala i působivými filmečky a slušnou herní dobou. Jenž už pro tento žánr není vůbec běžná a o to více potěšily čtyři obtížnosti, rozdělené na Inspekci, Terapii, Chirurgii a Pitevnu – znázorňující originálním způsobem to, jakou procházkou nebo oříškem pro hráče její absolvování bude. Za sebe prozradím, že na úplně poslední jsem si netroufal a hrál na třetí Chirurgii. Tento stupeň byl ale draze vykoupen, především na začátku hry a nebylo výjimkou načítání pozice třeba po padesáté, dokud se mě nepovedlo si zachránit kejhák.

Přestože zábavou hra překypovala, kvalitní grafikou nikoli. Mohl za to zřejmě dlouhý čtyřletý vývoj, který si tak vzal svou daň v (ne)podpoře moderních rozlišení. K dispozici mě tudíž bylo nabídnuto jen pět možných voleb a 1600x1200 jsem použít nemohl. Protože to dám jen v okně, ale ne ve fullscreenu, hraju-li obvykle ve 1440x900 nebo 1680x1050. Nezbylo mi tedy než zatnout zuby a nastavit si 1280x1024, v němž samozřejmě byly barvy poměrně rozplizlé. Ostrost textur naštěstí trochu zvýraznilo anisotropní filtrování a vyhlazování hran, oboje na maximálních hodnotách. Poměr stran a vzhled předmětů ve hře mi ale nikterak nevadil.