Nenápadná malá adventura, která měla tu smůlu, že vyšla prakticky ve stejný měsíc jako Discworld II a Toonstruck, tedy hry, které již patří mezi klasiky humorně laděných adventur. Což zvláště platí, když se kanadští tvůrci dokázali poučit z chyb u The Riddle of Master Lu (přehnaná obtížnost, pixel-hunting) a zachovali jen to dobré a přidali i na poměry adventurního žánru ceněný „real-time“ pocit, ač zdaleka ne tak funkční jako u The Last Express. Konkurence, a malý komerční potenciál, však znamenal, že toto byla poslední hra Sanctuary Woods, nepočítáme-li projekty zaměřené na dětské publikum.
Premisa, a to lidé použítí jako chutná náplň hamburgeru, mě zaujala již z recenze ve Score, a v samotné hře je to zpracováno stejně tak dobře, jak z popisu vyplývalo. Wilbur, mladý američan, je unesen mimozemskou rasou a je jen na něm, aby dokázal inteligenci a flexibilitu lidstva. K tomu je ale třeba překonat pět testů, zahrnujících interakci v malém rodném městě, stejně tak v uměle vytvořených scénářích mimozemšťanů (přežití v křečkově kleci, deratizace nižší formy inteligence ve vlastním domě a podobně). To vše v cartoonové vizuální stránce ala Day of the Tentacle a stejně tak kvalitním dabingem, který na rok (1996) až překvapivě kvalitně nahrán. Přesto se však vývoj slabě přesahující jediný rok promítl do obsahu. Technická, i vizuální stránka, je na jedničku – cenou se však stal rozsah a propracovanost, kdy hned na úvodní obrazovce je patrné nevyužití některých budov a dalších lokací. Celé to tak působí nedodělaným dojmem, a předně nevyužitým potenciálem. A to zvláště z hlediska akcí a jejich konsekvencí, plynoucích z možného „restartování“ testu a již provedených/neprovedených úkonů.
Velkým problémem se může zdát časový limit na jednotlivé úkoly, ale při jejich rozsahu (ne více jak pár velkých úkonů) to prakticky nepostřehnete. Horší je to s možnými dead-endy, ale při možném restartu, to tak nepříjemné, jako u jiných adventur, není. Nepotřebné předměty, red herringy, tu jsou, ale jistě ne v tak velké míře jak jsem se z různých zdrojů dočetl.
Orion Burger není zdaleka tak komplexní, jako tituly zmíněné v prvním odstavci, ale i tak si pozornost zaslouží. Už jen pro svůj humor a zdařilou vizuální stránku.
Premisa, a to lidé použítí jako chutná náplň hamburgeru, mě zaujala již z recenze ve Score, a v samotné hře je to zpracováno stejně tak dobře, jak z popisu vyplývalo. Wilbur, mladý američan, je unesen mimozemskou rasou a je jen na něm, aby dokázal inteligenci a flexibilitu lidstva. K tomu je ale třeba překonat pět testů, zahrnujících interakci v malém rodném městě, stejně tak v uměle vytvořených scénářích mimozemšťanů (přežití v křečkově kleci, deratizace nižší formy inteligence ve vlastním domě a podobně). To vše v cartoonové vizuální stránce ala Day of the Tentacle a stejně tak kvalitním dabingem, který na rok (1996) až překvapivě kvalitně nahrán. Přesto se však vývoj slabě přesahující jediný rok promítl do obsahu. Technická, i vizuální stránka, je na jedničku – cenou se však stal rozsah a propracovanost, kdy hned na úvodní obrazovce je patrné nevyužití některých budov a dalších lokací. Celé to tak působí nedodělaným dojmem, a předně nevyužitým potenciálem. A to zvláště z hlediska akcí a jejich konsekvencí, plynoucích z možného „restartování“ testu a již provedených/neprovedených úkonů.
Velkým problémem se může zdát časový limit na jednotlivé úkoly, ale při jejich rozsahu (ne více jak pár velkých úkonů) to prakticky nepostřehnete. Horší je to s možnými dead-endy, ale při možném restartu, to tak nepříjemné, jako u jiných adventur, není. Nepotřebné předměty, red herringy, tu jsou, ale jistě ne v tak velké míře jak jsem se z různých zdrojů dočetl.
Orion Burger není zdaleka tak komplexní, jako tituly zmíněné v prvním odstavci, ale i tak si pozornost zaslouží. Už jen pro svůj humor a zdařilou vizuální stránku.
Pro: technické zpracování, humor
Proti: minimální rozsah, vyšší obtížnost (špatým způsobem)