Hitman: Blood Money

Asi před dvěma roky, kdy jsem se poprvé setkal se sérií Hitman, jsem jakožto velký fanda stealth akce zrovna nezářil nadšením, a proto na scénu přišly další stealth tituly, mezi nimiž se Hitman velmi rychle ztratil a v mých očích jako nezdařený titul naprosto upadl v zapomnění. Bohužel stealth titulů ve světě PC her nepřibývá, takže do nejnovějšího dílu Blood Money, pro který jsem se nakonec z určité krize rozhodl, jsem zrovna extra velké naděje nevkládal.

Jak to dopadlo, bude pochopitelně z následujících řádků každému jasné, ale než se tak stane, tak bych se ještě rád na chvíli vrátil o těch pár let zpět, kdy jsem tajného agenta 47 téměř odsoudil k záhubě. Byl to totiž právě on, který, jakožto hlavní postava hry, ve mně vzbuzoval obrovské nesympatie. Netvrdím, že Sam Fisher, Semion Strogov, Matt Carter a jim podobní, se kterými jsem se později setkal, jsou nějací elegáni, ale mně zachmuřilý plešoun v tmavém obleku s chůzí vznešeného diplomata prostě nesedl. Ale časy se holt mění a pár misí nejnovějšího dílu stačilo k tomu, abych se přesvědčil, že postava tajného agenta by vlastně naopak mohla vypadat právě takhle. Ovšem jasné je, že to není jen o vizáži hlavního hrdiny, nýbrž i o systému hraní. Ten je totiž nejvíce podobný mému oblíbenému Death to Spies, který jsem tehdy před lety neznal, ovšem teď byl dalším z hlavních aspektů, proč mi Hitman tentokrát sedl a trefil se tak do mého vkusu. Žádná hra světel a stínů ve stylu Sama Fishera, ale naopak pohyb mezi lidmi jak ve svém originálním obleku, tak i v převlecích všeho druhu, či nenápadné odstranění daného cíle tichým způsobem vlastníma rukama, indikací jedem, ale také např. formou fingované nešťastné náhody je to, co spolu s velmi pěknou grafikou dělá hru velmi zábavnou a v současné době, kdy stealth styl začíná mít hodnotu zlata, téměř i výjimečnou.

Pokud jde o zápory, je jich poměrně málo, ale přesto se o nějakých zmíním. Jedním z nich je systém ukládání, kterému bych snad ani příliš nevyčítal jeho omezený počet v závislosti na volbě obtížnosti, jako spíš fakt, že se savepointy po vypnutí hry při nedokončené misi automaticky smažou a nutí tak hráče za každou cenu danou misi dokončit na jeden zátah. Výhodou sice může být určitá jedinečnost okamžiků každé mise, kterou si tak hráč může vychutnat při hraní bez přerušení, ale podle mě by hráč mohl mít možnost si o délce svého hraní rozhodovat sám a ne tak, jak mu autoři v podstatě nakážou.

Co dodat? Myslím, že jsem sérii Hitman léta zbytečně křivdil a ve stealth žánru ji tak zařadil na poslední místo, kam rozhodně nepatří. Takže vítej zpátky, agente 47.

Jednoznačně nejlepší ze všech dílů. Spousta vylepšení, parádní level-design a technické zpracování na vysoké úrovni. Zakončení je libové! Nejlepší moment ze hry - když jsem v poslední misi zapíchl víceprezidentova pejska kuchyňským nožem. Hrozně štěkal a jinak to nešlo...

47 v nejlepší formě. IO Interactive se podařilo skloubit unikátknost jednotlivých misí, kde nechybí ani vinný sklep v Jižní Americe nebo výlet na staré lodi, s perfektné provedenou hratelností. A ty možnosti k zlikvidování cíle jsou nevídané - přidání jedu do dortu nebo vyměnění zbraní jsou naprostými lahůdkami . Ačkoliv některé novinky jako upgradování zbrání nebo známost mezi lidmi, kterou snižujete uplácením svědků nepřínáší do tohoto konceptu nic nového, stále se čtvrtý Hitman hraje stejně dobře jako jeho předchůdci. Úžasně také působí technické zpracování. Výborný soundtrack od matadora Jespera Kyda, skvělá grafika nebo zpracování jednotlivých filmečků se sem jednoznačně započítávají.

Mačkání detonačního tlačítka nikdy nebylo sladší.

Tak tenhle Hitman je myslím ze všech čtyřech dílu nejlepší. Pěkná grafika, soundtrack, příběh, povedené mise - je jen na vás jak se rozhodnete zlikvidovat cíl a vyřešit úkol, buď "nehodou" nebo prostě cíl odprásknete. Vaše rozhodnutí ovlivňuje i noviny, které se zobrazují na konci splněné mise, buď píšou o tom, že se váš cíl zabil nehodou nebo že byl zabit nájemným vrahem - tato vychytávka mě docela potěšila a i podle toho se určuje, kolik za odvedenou práci dostanete peněz. Naštěstí zde zůstali staré dobré věci a vychytávky zabijáka 47 z předchozích dílů - možnost se převlékat za nepřítele, používání struny, omračovadel a použití různých zbraní, kterých je v tomto díle opět hodně. Další příjemná změna je, že v předchozích dílech, když jste byly převlečeny za nepřítele nebo za nějakého civilistu, tak vás nepřítel hned prokouknul, pokud jste u něj zůstali chvíli stát, biď jen na chvíli. Ve čtvrtém díle je to naštěstí o hodně více tolerovaný, a tak nemusíte v převleku rychle kolem něj proběhnout. Co mě ale zklamalo, byl poněkud divný systém ukládání. Sice se dalo v průběhu mise hru uložit, kdyby se náhodou nějaká ta akce nepovedla, ale jakmile jste hru vypli a znovu zapli, tak uložené pozice už tam nebyly a tak nezbývá nic jiného, než hrát misi od začátku. Jak už jsem zmiňoval v úvodu, jedná se rozhodně nejlepší díl, který má spád a i slušně udělaný konec, sice se najdou nějaké ty chybičky a nedostatky, ale hráním této hry určitě neprohloupíte :-)

Blood Money je hra o společenských rolích, o předpřipravené divadelní hře, jež se odehrává podle přesně předepsaného scénáře. Ve společenských kulisách se pohybují postavy s jedinečnou identitou, podle jejich specifického cyklu; Hitman není nikdo jiný než fantom, který kazí pečlivě nacvičené představení. A je jedno, jde-li jen o další rutinný den nebo nachystaný atentát na významnou politickou figuru. Co je však na tom nejzajímavější, je fantomem angažovaným, jedním z herců, kteří se pohybují na pódiu. A jako správný fantom tohoto druhu musí odehrát svou úlohu přesně, aby na něj nepadlo podezření, že jím může být právě on, a zároveň tak narušit očekávanou naplánovanost. A o tom to, prosím, celé je; nejnovější přírustek v sérii jde se svým taktem ovšem až tak daleko, že mě z něj místy až přejel mráz po zádech. Demonstrativní mise při nácviku operního představení pouze názorně odhaluje, kam ústí potenciál této série. Nelze ho snad ani docenit po prvním dohrání, ale je potřeba hrát jej vícekrát: spatřit tu nádheru ve všech těch možnostech a způsobech, kterými lze pozměnit jinak samo o sobě existující úzus. Jednoduše řečeno: z těchto konkrétních důvodu si jen obtížně vybavuji svobodomyslnější hru, v níž bylo hráčovým cílem narušit obyčeje ostatních.

Blood Money je mým osobním favoritem celé série. Oproti minulým dílům je plný nádherných převleků, originálních společenských akcí z vyšších míst ilegálního zvěrokruhu a ojedinělém pojmutím ve způsobu hraní. Žádné primitivní násilnosti, ale smysl pro eleganci a slušné vychování, kdy se stává vražda opravdovým uměleckým dílem. Pustit oběti plyn u vařiče, otrávit mu pití nebo na něj shodit lustr – i tak lze zamaskovat profesionální zakázku jako zlé pokušení osudu. Přimíchejme k tomu tvrdé kontrasty mezi okolím (sexuální delikty, živelnost a pudy) a hlavním hrdinou (bezpohlavnost, přesnost a profesní odstup) a celou řadu zajímavých a hodnotných detailů. Misogynní schizofrenie je už pak pouze takovým letmým polibkem blížící se dokonalosti (všechny ženy, které Agenta 47 sváději, se ho poté pokusí zabít). Sanotorium, v kterém se skrývají přední hlavičky syndikátu pod problémy svých závilostí; opera, kde vyměníte maketu zbraně za pravou; úžasný bizarní večírek, tématicky rozdělen na části 'nebe' a 'peklo', případně i jedna letní příhoda v jednom sousedství, jako vystřiženém z filmu American Beauty.

S přihlédnutím k zmíněným skutečnostem se vybízí poněkud alibistická otázka: Může být ten jediný šrám na duši – a to jak hry samotné, tak i kritiků –, to jest neadekvátní, tzn. nerealistická odezva AI na činnost hráčovi postavy a jeho až šotkovskému zaškodnictví, do budoucna někdy „ideálně“ vylepšen? Osobně mám za to, že ne.