Nepovedená, nepovedená adventura. Rozehrál jsem ji den po dokončení The Longest Journey a rozdíl mezi adventurním skvostem a podprůměrným dobrodrůžem Jazze a Fausta byl do očí bijící. Dvě hratelné postavy měly být bezesporu jedním z nosných pilířů hry, nicméně způsob jakým se lidé ze Saturnu s tímto potenciálem vypořádali je ukázkou amatérismu a nenápaditosti hraničící s drzostí.

Na začátku hry si vyberete jednu z postav a projdete s ní celou hru. Na jejím konci potkáte jakousi potvoru, která vám oznámí, že jste ji naštvali a za trest vás teleportuje v čase zpět na začátek příběhu a začínáte hrát za postavu druhou. Chvíli jsem měl podezření, že mě mají autoři jakožto hráče za blbce.

Nebyla by to ještě taková tragédie, kdyby byl průběh za každou postavu jiný, jak by se u ideologicky odlišných hrdinů očekávalo (férový kapitán/pašerák). Jenže on není! Děj je z velké části podobný a až na několik výjimek procházíte stejné kulisy a řešíte obdobné hádanky. Zábavy kopec, že?

I ostatní stránky hry razí cestu podprůměru - slabší vyprávění příběhu podtrhnul v české verzi děsivý dabing, grafika slabá už v době vydání a intro bylo poskládané čistě z videí ze hry, patrně aby si hráči tu krásu mohli ještě jednou po kouscích vychutnat během hraní. Třešničkou byl bug spočívající v rozhovoru s místním žebrákem - při započetí konverzace se začala přehrávat stopa zcela jiné postavy.

Sečteno a podtrženo: JaF je vhodná jen pro pravého adventuristu po roce naprostého žánrového sucha a to za předpokladu, že má všechny hodnotné tituly za posledních 20 let odehrané.

Zdravíčko, jmenuji se Pavučinka a jsem pavouk.
Pan programátor mě uvěznil do herního okýnka s mým úhlavním nepřítelem paní Mambou. Když mě chytí, umřu. Když budu schovaný moc dlouho, umřu. Jak kruté! Mojí jedinou šancí je šikovně ukrajovat vláknem prostor hracího okna, dokud ta potvora z nedostatku místa nezdrhne do nové obrazovky. A pak mě to čeká znovu. A znovu. A znovu. Dokud mě nedostane. Je to na prd. A jak dlouho to vydržím? To záleží na tobě. Takže jestli máš gramlavý ruce, nech mě být.
Díky!
Tvůj "spidy".

Pozn. musa: před cca 15-20ti lety slušná odreagovačka mezi hraním Prince a Prehistorika:).

Na první pohled se Fuk jeví jako příjemná oddechová freewarovka pro chvíle, kdy máte několik minut volna a chcete se odreagovat. Pro několik šílenců naopak představuje výzvu k dosažení co nejvyššího skóre, se kterým se následně budou prsit v highscore tabulce na netu, ale těch věru není mnoho.

Po chvíli vypouštění plynů z tělních otvorů skřítka (nebo co to je) totiž většina hráčů zjistí, že laťka zábavnosti je mnohem níž, než se zprvu zdálo. Ve výsledku je člověku nakonec "fuk" zda hru hrál nebo ne. Důvodem je především podivné nutkání autorů frustrovat hráče pouze jediným životem skřeta, což znamená konec hry s prvním zásahem kakance, který vás trefí. Pokud se v tomto ohledu v pozdějších fázích hry něco mění mi není známo, dál než do čtvrtého kola jsem se nedostal. Situaci nijak významně nezachraňují pestrobarevná peříčka či různě veliké a rychlé prdy/krky. Pro mě je na celé hře nejlepší úvodní melodie.

Když jsem se poprvé dostal k demu Drakana, hrál jsem ho několikrát dokola. Kombinace krásné hrdinky, ovládání draka a fantasy prostředí mě k monitoru bezpečně připoutala. Demo ale obsahovalo "pouze" jednu kapitolu a končilo v poměrně napínavé situaci před vstupem do dolů a já byl tenkrát hrozně zvědavý, jak hra pokračuje dál. Jakožto chudobný středoškolák jsem koupi nové a drahé hry zamítl, za čas jsem si ale sehnal použitou placku z bazaru, což představovalo vstupenku do kompletního dobrodružství.

Příběh není nikterak složitý, zápletka je naopak spíše až banálně prostá. Vesnice, kterou obývá bojovnice Rynn, je přepadena a vypleněna potvorami, její bratr je odvlečen do zajetí a ona sama z vůle vývojářů pouze omráčena. Jako správně naprogramovaná hrdinka se tedy vydává na záchrannou misi svého bratra a jako milou pozornost získává osobního draka coby společníka.

Právě drak Arokh je patrně největší devizou celé hry. Na rovinu je třeba říct, že ačkoli jsme tu měli vícero her, kde mohl hráč "okřídleného plaza" ovládat, těžko se některá může měřit se způsobem, jakým je létání s drakem zpracováno v Drakanovi (zkuste si porovnat například Drakana s I of the Dragon/Dračí oko). Pravdou je, že manévrování s Arokhem ve vzduchu vyžaduje chvíli cviku z důvodu poměrně velkého množství funkčních kláves, výsledkem je ale skvělý dojem z přirozeně působícího letu a opájení se pocitem pána vzdušných proudů, kterému se stěží může někdo postavit. Také fešná Rynn je pohybově slušně vybavena, například kotouly do všech stran jsou v soubojích prakticky dobře využitelné. Trochu proto zamrzí její neschopnost vytáhnout se rukama na vyvýšená místa podobně jako to umí její žánrově příbuzná konkurentka Lara, v praxi to znamená nemožnost vylézt na cokoliv výše její hrudi.

Střídavé hraní za oba charaktery je dobře vyváženo a zatímco Rynn prohledává jeskyně a další místa kam se drak nedostane, Arokh bez problémů prochází přes nepřátele roztroušené ve volné krajině a podstupuje vzdušné souboje s jinými dráčaty včetně několika "bossů". Za jejich skalpy získává nové druhy útoků (kyselina, led), žádný z nich ale účinností nepředčí klasický plamen. Rynn má ve zbrojním arzenálu větší výběr - několik druhů brnění, zbraně se liší účinností a rychlosti útoku. Krátkým mečem silnější oponenty víceméně jen poškrábete, ale šmrdolíte s ním hbitě sem a tam, s těžkým válečným kladivem dáte pořádnou ránu, ovšem vířit s ním vzduchem zrovna nebudete. Veškeré vybavení (včetně unikátních kousků) se navíc opotřebovává, po čase se rozpadne a je třeba sáhnout do nevelkého inventáře pro nový kousek.

Na Drakanovi (vzhledem k jeho celkové kvalitě) zamrzí slabší závěrečná část a především odfláknutý konec, který je jednoduše useklý a z kterého jsem nabyl dojmu, že vývojáře tlačil čas/vydavatel/finance a narychlo splácali co zbývalo dodělat, jen aby byla placka připravená do lisovny. Celkově však Drakan představuje výbornou leč nedoceněnou záležitost s hrdinkou, která v některých ohledech natrhla Laře šortky.

Všeobecné zklamání, tak by se daly shrnout moje dojmy. Inquisition sice začíná poměrně nadějným intrem, středověké prostředí v kombinaci s prostým zlodějíčkem, který má do mocného hrdiny předaleko, působí sympaticky. Co na tom, že příběh o krok dál prudce klouže do klišé o ztraceném templářském pokladu, alespoň je motivace jiná než one man show záchrana světa.

Tím ale plusové body končí. První dojem z herního prostředí je špatný a zůstavá takový i po delším hraní. Grafické zpracování je podprůměrné i na dobu vydání, textury jsou jednoduché a nelíbivé. Nevalně je na tom i samotná hratelnost, tupost stráží je přímo zarážející a už od začátku pohřbívá možnost na budování chytlavé atmosféry. V porovnání například s tematicky podobným Thiefem vyznívá Inquisition bídně a těžko hledat důvody, proč se o tento titul dnes hlouběji zajímat.

První adventura, kterou jsem pořádně hrál a dohrál. Vyšla kdysi jako příloha Score, shodou okolností v čísle, které jsem si půjčil od spolužáka. Pamatuji si, jak jsem si večer v posteli článek na zadní straně několikrát pročítal a zkoumal obrázky:). Bylo mi jasné, že tohle je hra, která by mě určitě pořádně bavila a chtěl jsem ji mít! Táta měl doma zrovna půjčený pracovní notebook s barevnou obrazovkou, nicméně pouze s disketovou mechanikou (cd-romka chyběla), a tak mi spolužák přinesl hru asi na pěti disketách. Celý natěšený jsem hru začal kopírovat, jaké to bylo ale zklamání, když jedna disketa byla vadná! Za dva dny jsem měl novou disketu s chybějící částí doma a začal zažívat až dětinské chvíle radosti.

QfG toho totiž nabídne hodně: výběr ze tří povolání, přičemž pokaždé zažijete maličko jiný průběh hry díky odlišným dovednostem, spousta lokací vyvedených v parádní grafice a správně napínavý, pohádkový příběh o mladém dobrodruhovi zachraňující místní panství a pomáhající všem kolem, včetně své pověsti a kapsy.
Ukázkovým způsobem tu funguje (ostatně jako v celé sérii) kombinace adventury a rpg. Postup ve hře nezáleží jen na vlastnictví potřebného předmětu, ale je vázaný na zlepšování vlastností, kterými hrdina disponuje. Výsledkem je pozoruhodně komplexní a zábavná hra, která obsahuje správný mix napětí i humoru a v závěru hráče, jako správného reka, odmění zaslouženou slavností na jeho počest a uloženou pozicí pro přenesení postavy do následujícího dílu.

Hrál jsem Mutanta chvíli, ale zanedlouho jsem hru odložil. Kombinace stereotypu a vyšší obtížnosti je téměř zaručená cesta k neúspěchu. Nulový příběh bez jakéhokoli úvodu do začátku mě zprvu trochu zmátl a hru pouštěl znovu s dojmem, že jsem asi omylem odklepl intro. Start stylem stojím na dvorku ve městě a asi mám někam jít je jasným ukazatelem, že hra nebyla dokončena jak autoři původně zamýšleli. Absence jakékoliv použitelné mapy odsuzuje k chaotickému pobíhání, navíc bez cíle kam a proč jdu. Dojmy z mutanta jsou tedy na úrovni dema z nedokončené nízkorozpočtové hry:/

Tusim jedna z prvnich RTS, kterou jsem hral. I kdyz jsem ji nakonec nedotahnul do konce, pamatuji si, ze jsem se u ni pred lety dobre bavil. Na svou dobu pestre spektrum budov a jednotek, radost z kazdeho nove vybojovaneho uzemi na mape, udolani nepritele casove relativne narocnym obchvatem cele jeho zakladny a vpadnuti do tyla...
Mimochodem - hral jsem za Atreidy, takze se zhoubou jdete o dum dal:)

Mate nekdy prakticky od zacatku pocit, ze tohle bude vytecna hra a budete se u ni skvele bavit? U nekolika her jsem jej zazil a BS patri mezi ne. George se pro me stal diky svemu zpusobu chovani, reseni situaci a humoru jednou z nejoblibenejsich hernich postav. Celkova kvalita ve vsech ohledech dela z BS ukazkovou hru, kterou dodnes muzete ukazovat hracum i vyvojarum s prohlaseni, ze "takhle se dela adventura":)!

Jedna z prvnich adventur co jsem kdy hral. Pred lety vysla jako plna hra na Score (VGA verze) a kdyz jsem listoval pujcenym casopisem, uz z obrazku jsem nabyl presvedceni, ze tohle je hra, kterou chci hrat. Spoluzak mi ji tedy prehral, tusim sest disket zabrala - a jedna z nich nefungovala! Na druhy pokus o nejaky den pozdeji uz dopadlo vse jak melo a ja mohl na otcove barevnem notebooku, ktery pujcil z prace, rozehrat velke dobrodruzstvi. Zavital jsem do Spielburgu, to byly casy.

Naprosto jedinecna a brilantni adventura. At uz pribehem, humorem nebo zpracovanim. Nechal jsem si originalku poslat tusim z GB.
Navic postava Glottise... Glottis propadly hazardu na dostizich, vytrhavajici si srdce po vyhazovu, prvni Mannyho reakce, kdyz uvidel jak Glottis vytunil jeho vozitko: "Glottis, are you loco?" :D

http://www.czechgamer.com/retro/wacky-wheels.html
shrnuti WW:)

Jedna z nejlepsich adventur co existuji spadajici snad do platinoveho fondu adventur:)! Vyborny pribeh, pohlcujici atmosfera, uctyhodna delka, kouzelna grafika... Hlavni postava April, kterou si clovek zamiluje, navic obdarena brilantnim dabingem. A Vrana, samozrejme...:)