"Strážník Cole Phelps, Los Angeles Police Department - po válce bylo policejní oddělení jedinou možností, jak zůstat ve střehu, i potom všem, čím jsem si v Pacifiku prošel. Popravdě, Japonci nejsou o nic horší než ti gangsteři, vrazi a násilníci, které jsem měl tu čest potkat ve své kariéře. Odbyl jsem si ji jako řadový pochůzkář, přičemž když makáte a šéf to vidí, je jen otázkou času, kdy pro Vás bude mít lepší místo a ještě lepší práci! Ne, že by teda vraždy byly procházkou parkem, jen je to o něčem jiném, sakra jiném! Služba u policie prostě není jako ranní káva – lahodná a samozřejmá!"

Zkrátka strávit s Colem Phelpsem lehce nad 20 hodin čistého hraní není jen tak, i když zadání misí má povětšinou různorodé, přesto se objeví něco, co požitek z hraní zkazí, ale tak je to u více titulů na které se čeká "věčnost". L.A. Noire jsem přitom nikterak nevyhledávál, byla to hra, konzolová hra, o kterou jsem neměl příliš velký zájem, přesto mi to ale nedalo a hru jsem vyzkoušel! Mám na ní vzpomínky asi takové jako na prvního Batmana (sakra, dobrá hra!). Překvapila mě hratelnost, vymazlenost postav, přičemž každá z nich má výborný charakter, přesně takový že by vydal na jeden samostatný datadisk (ne, ubohá DLC!). Příběhová propletenost s flashbacky do válečných momentů, hra na city s ženou nevhodné národnosti, ... přesně to jsou skutečnosti, které ocení hráč s intelektem a především nutností hrát konečně něco chytrého, hratelnostně originálního a především vtahujícího.

Myslím, že všude toho o L.A. Noire bylo řečeno už dost. Přihazovat další polýnka je zbytečné, kvality a kladné základy se popisují těžce, ovšem lehce se popisují negativa – mezi ty největší u mě je jízdní model, občasné nenavázání misí na sebe – chvilkami připomínající druhou Mafii – asi toho bylo spoustu vyškrtnuto! I tak se jedná o titul, který stojí za vyzkoušení, dokáže být zahryznut ještě dlouho po dohrání! Překvapení!

Určitě taky máte tu svoji! Společně máte za sebou první cestu, občasné patálie, častokrát si dopřáváte jinou, ale přesto všecho směřuje jen k té jedné! Máte na ní nejhezčí vzpomínky, protože právě díky ní jste poprvé vniknul do ... virtuálního světa! Přesně takovou hrou je pro mě DRIVER. První díl je klasikou! Druhý díl to u mě vyhrál vystupováním z auta! Potřetí se to hratelnostně nevyvedlo, ale byl tam setsakra vynikající jízdní model. A počtvrté? ... mno, mělo to dobrou myšlenku s časovým posunem! Sakra, jaké to je popáté? Jednoduše řečeno – jako za stara!

Původně jsem si chtěl příběh užít, ale pro lepší pocit z hraní je lepší, když ho naprosto vypusíte a budete dělat, že tu není. Sice se to efektivně tváří jako seriálová 24, ale kvalitativně to má blízko k většině českých, odpadních seriálů. Hra je sice rozdělena na kapitoly, to nic ale nemění na tom, že nejvýživnější je začátek a především pak konec. Příběhovou linku přitom můžete sfrknout za pár hodin. Mno, ale o tom tohle není a Driver nikdy být ani neměl – zapomeňme na předchozí díly! Driver: SF má jiné proporce, je především o shiftování a multiplayeru, přičemž jsem zavděk vzal i spoustu vedlejší aktivit.

Na spoustě míst už bylo řečeno, že graficky hra nenabízí žádné orgie. Chválu si spíše zaslouží mistrně vymodelované vozy a především jejich interiéry, stejně tak potěší pohled z místa řidiče, radost pohledět i se všemi těmi detaily! Zavděk se dá vzít i spousta času v multiplayeru, jen je to po čase zavádějící a hra začne lehce škobrtat, což je vážně škoda. Sice jsem byl zprvu maximálně spokojen a jsem s hrou i nadále, ovšem po odehraných 25hodinách hraní mě hra už moc neláká, jen ten multiplayer.

Driver: SF určitě překvapil a mě jako fanouška původních dílů velice potěšil. Pokud hledáte slibnou arkádovku se slušivou grafikou a pocitvým jízdním modelem. Šup do virtuálního San Francisca. Welcome back Mr. Tanner!

Modern Warfare patří k mým oblíbeným subsériím a popravdě jsem se na (případné) završení série těšil. Takže … „Safra, zase to byla super jízda a těch epických momentů, jen kvůli nim se vyplatilo ty dva roky čekat!“ … něco podobného jsem měl v hlavě, že napíšu, to jsem ještě o MW3 věděl pramálo a mediální masáž dokázala své. Vezmu to asi takhle – MW3 je horší, než loňské Black Ops (a to je co říct). Nebudu si tu slintat na košili, jenom proto že je to zase to Call of Duty, které známe už léta, že se valná část odehrává v Praze a pro někoho to obsahuje i již zmíněnou epičnost. Pro mě je to zklamání a hodnotit hru jen dle mdlého singleplayeru je trestuhodné, její kvality jsou někde jinde. Už od pátého dílu se hra rozděluje na tři části ...

Singleplayer:
Ohledně něj řeknu jen tohle – těšil jsem se, nekupoval jsem to kvůli multiplayeru. Zkrátka, seriálovost se Modern Warfare opravdu vyplatila, i když čekání bylo dlouhé, podobně jako u přestávky uprostřed seriálové sezóny. Pln očekávání jsem se těšil na kapitána Price a Soapa – jedny z mých oblíbených postav celkově! Nejenom s nimi jsem naskočil na skriptovou mašinu a nechal se unášet ... dovolím si podotknout, že na pět hodin a na HARD, žalostně málo. Bohužel série Call of Duty už dospěla do stádia, ve kterém je všem jedno, jestli to dává smysl, nebo ne. Jednoduše tedy s nějakými vojáky "poletujete" po světě, jako by se nechumelilo. To ani loňské Black Ops, či letošní Battlefield 3, neměli tu drzost něco takového udělat, ale tohle je přeci Call of Duty 8, to může všechno! Takže jednou jako mariňák drtíte rusáky v New Yorku, potom někde na druhé straně světa v kůži Soapa zase "masírujete" těla nebohých čehosi a aby si obě strany odpočinuli, přijde bodyguard ruského prezidenta a nikoho vlastně ani nezajímá PROČ?! Hlavně že se stále něco děje a je to ultracool! Co se tím snažím číct? ... že předešlé díly Modern Warfare byli sice enormně zběsilé, ale jako hráč jsem si to užíval, měli hlavu a patu. Za marínu jsem si užíval kosení všech a všeho, za Soapa a jeho bandu zase rád prováděl menší akce . To dle mého z trojky úplně vymizelo, až na případ kopírování předešlých misí s Pricem. Už to prostě nemá s kvality předešlých Modern Warfare nic společného! Kritika? ANO, jistě! Ono vlastně chválit tuhle pětihodinovou snahu o něco nabitého a stylového jde strašně jednoduše. Samozřejmě, podobná akce se dá najít těžce, ale na čem to všechno stojí jsou efektní momenty, které stejně trvají tak deset vteřin. Krátké, ale šokující - New York pod útokem, Praha v okupaci, chemický útok na Paříž a třeba atentáty v Anglii. Pohled je nezapomenutelný, ale tohle mě nezajímá, já si chci užívat hraní a ne sledovat interaktivního průvodce známými destinacemi s shock efektem. Je pravda, že tohle umí asi vážně jen Call of Duty! Ona pětihodinová konzolovitá jízda mi přišla nehorázně zdlouhavá a v závěru jsem byl opravdu rád, že to skončilo. Tohle pro mě zábavu opravdu nepředstavuje. Ani se mi k tomu nechce vůbec vracet! 60%

Spec Ops (Survival & Missions):
Dovolím si říct, že si mě duo módů získalo i přes fakt, že jsem hrál (hraju) sám. Mise jsou sice singleplayerovou recyklací a obsah je úsměvný, ale důležitý je fakt, že prodlužují herní dobu pro jednoho hráče, přičemž každá mise zabere asi tak 10-15 minut. Větší zábavu a potenciál stejně skýtá druhý mód – survival - je hodně o taktizování, skillu a především také o poznání zbraní a map, které jsou všechny multiplayerové! Šestnáctka misí odstupňovaná obtížností, z nichž každá vydrží na dobrou půlhodinku si mě získala a dávám jí přednost před multiplayerem. Jako hráč jste nuceni neustále vymýšlet nové taktiky, postupy a hlavně to není o kempení v jednom zabarikádovaném baráku, protože když nastoupí dvojice Juggernautů, nezbývá než vzít kulomet na ramena :) Překvapení a dlouhá výdrž. 80%

Multiplayer:
Ten hraji od jistých dob výhradně pro zábavu, pro potěšení z nas*rání ostatních hráčů a vůbec pro oddych. Za dva roky se v něm změnilo minimum, přibylo pár kosmetických blbin, mapy se změnšily, vznikla spousta budov, ale jaksi se zrychlilo levelování postavy. Jinak nevím, jak si vysvětlit, že za nějakých devět hodin hraní jsem na 40lvl, přičemž třeba v MW2 jsem podobnou metu pokořil až za trojnásobek hrací doby. Nejnemilejší překvapením pro mě v začátcích bylo, když na mě vyjel minitančík, případně přiletěla mini helikoptérka, WTF? To je Homefront, Battlefield, či co? Je to v loji, všechno se spojuje, všechno využívá vlastnosti konkurence a za pár let se to ani nedá rozeznat. Call of Duty pro mě bylo vždy o pěchotě, a ne o těch hi-tech blbostech. Žádné překvapení se nekoná, nic nového nepřináší, snad jen zábavu ze zabíjení, pokud máte možnost zůstaňte u MW2. 70%

Call of Duty: Modern Warfare 3
mě naprosto znechutilo svou audiovizuální stránkou (zvuky zbraní, soundtrack - opáčko z MW2 se nekoná, o grafice netřeba psát). Celkově to totiž na mě působí jako nutnost, nebo spíše potřeba „nového“ Infinity Ward udělat hromadu změn, přičemž jsou všechny naprosto k ničemu. Devítky v rámci singleplayeru jsou mimo můj rozum, ale budiž, je to droga a pastva pro oči, jak málo někdy stačí k radosti :) 70%

... je pro mě příjemným překvapením i přes fakt, že jsem od Carmacka a zbytku tlupy z id Soft viděl prostředníček jako nikdy předtím. Prvotní technické problémy v podobě vypadnutého zvuku, titulků a v neposlední řadě i ztráty savu, takhle jsem si určitě akční hru od legendárních vývojářů nepředstavoval, ale co?!

Když mi stačilo, že je RAGE příjemný atmosférou, hratelností, kvalitním pocitem ze střelby a občas i grafikou. Nástup je ovšem spíše prapodivný – i když intro bylo koukatelné – protože první čtvrthodinka ukáže pár hnusných neduh, v čele s texturami, skripty a koridorovostí. Jasně, chtělo se to nějak odlišit (od Borderlands, Falloutů), ale především zmíněná koridorovost tu smrdí nejvíce a už dlouho jsem neviděl něco tak ... NUCENÉHO. Už první procházka po "Mrtvém městě" mi přišla při nejmenším úsměvná a to jsem se tam ještě jednou musel vrátit, OMG!

"Vyjdu tyhle schody, projdu barákem a, hle, jsem na otevřeném prostranství, konečně – říkám si!" Ovšem v tom na mě vyskáče tucet spartakiádních mutantů a já nestačím přebíjet! Ještě se k tomu od někaď vydere jejich pětimetrovej taťka! Hm, oukej, tak si ho obejdu přes támhle ten násp! Chyba lávky, tupoune! Tady si nemůžeš dovolit myslet, tady musíš jednat, takže žádné obíhání/obcházení, ale zhurta do něj a kdyby jsi chtěl ještě něco zkoušet, tak jsou pro jistotu všude neviditelné stěny, muhehe! Tak asi nějak podobně vypadala v praxi moje snaha o obechcání systému RAGE. Celkově mě spíše bavily mise v interiérech, jejichž pojetí je sice stejně lineární, ale není to tak do očí bijící jako u venkovních prostorů.

Zakomponování závodů, různých miniher - v čele s brnkáním na kytaru – a skládáním předmětů mi přišlo takové ... OPĚT NUCENÉ (plnit je nemusíte)! Jasně, je fajn si odpočinout od akce a dát se jeden, dva závody, přičemž tuning na pouštní vehikl se vždycky hodí. Pestré minihry jsou zajímavé, ale portmonku nenaplní. Skládání předmětů je zase silně neúčelné, když Vám něco chybí, můžete tak akorát utřít nos! Ale jako rozšíření hry to přijímám s vděkem, svůj účel to tak nějak plní a hlavně to natáhne herní dobu, ne o moc! Až budu mít náladu to znovu rozehrát, tak zkusím i ty roboty, které mají pomáhat :)

Herní doba se u mě zastavila někde na 9 a 1/2h, přičemž jsem plnil všechny vedlejší mise, takže to s tou délkou neberte tak vážně .)

RAGE: mi přijde jako věhlasný režisér, který prožívá své období, ve kterém jen marnotrapně recykluje, či kopíruje. I přesto ve svém díle má určitou originální formu a možná to bude mít i pokračování ...

Opět jedna nepochopitelná a určitě i nevysvětlitelná ... proč někdo opouští herní období, které má minimální konkurenci a ve kterém je toho stále tolik neukázaného?! Mno, každopádně The Cartel byl sekundární titul a určitě více potenciálu Techland vkládal do Dead Island. Dost mých hypotéz!

Třetí Call of Juarez je zklamání! Velké! Hráli jste nějakou hru od CITY interactive? Ano, tak určitě budete vědět, co se tím snažím naznačit! Čest památce předchozích dílů, tohle dělali nějací šumaři! Nevadí mi přetvoření na "současný western", ale spíše spousta chyb, které by se daly zmírnit, či odstranit, a přitom by stačilo si nad to ještě chvilku sednout, ale páni testeři asi měli jinou práci ... někde v knajpě!

Technických chyb je bohužel spousta, hratelnost je mizerná, i když se pořádně zadíváte, jde vidět něco dobrého, ale všechno to potápí nevybalancovanost a tupost všeho okolo. Projížďka autem je fajn, jen si to nesmíte zkrátit polní cestou, se kterou tvůrci nepočítali. Nesmíte jít jinam než připraveným koridorem. Nesmíte ... no, zkrátka cestička ala CoDčka. Jsem pedant na chování zbraní ve hře a The Cartel ukazuje nevýslovnou hnusotu. Z Cartelu mám podobný pocit jako tehdy z El Matadora.

Dost hanění! Atmosféra je chvílemi adekvátní, potěší navštívení lokací z předchozích dílů, hudba se příjemně poslouchá i bez hry a hlavně se to dá dohrát – trvalo to docela dlouho. Jen doufám, že v Techlandu pochopili, že tohle byla špatná ulička. Takže zpátky a do té správné ...

Do roje především pozitivních komentářů přihodím také jeden a hned zprvu zmíním, že Deus Ex: Human Revolution je HRA. Taková kterou jsem si dokázal užít v každé chvíli, v jakékoliv náladě a především bez nutnosti znát původní díly (neukamenujte mě, prosím!).

Komentář jsem začal sumírovat už po první misi (nemyslím ten sranda tutorial), jelikož jsme si nějak myslel, že toho potom bude hodně a taky že bylo. Průběh hraní mě překvapil, používal jsem stealth postup a dal za vděk, že se konečně zase našlo něco, co se dá hrát potichu. S tím souvisí i nebývalá možnost volby – do těch dveří, u kterých je stráž a nad ní kamera, se nedostanu, ale počkat, ... odsunu popelnici, nebo vlezu do kanálu, případně vyskáču a seskočím tam oknem. Hm, panečku a paničko, tohle mi dělalo radost. I když jsem objevil správnou cestu, nedalo mi to a porozhlédl jsem se i po cestě jiné. Liboval jsem si pročítáním knih, hackováním kompjůtrů, omračováním veškerých strážných, schováváním bezvládných těl, kochal se atmosférou, zaposlouchal jsem se do hudby, plnil vedlejší mise, vylepšoval si zbraň, objevoval tajná zákoutí, ...

Hratelnost je hotová nukleární bomba, což se určitě nedá říct o atmosféře, která je tak pade na pade. V některých momentech donutí k otevření huby (panoramata, volnost ve městech, ...), ale za okamžik jsem donucen řict "wtf?" (naprosto nehodící se souboje s bossy, některé nucené cesty, ...). Jasně, Human Revolution je perfektní hrou, tak nevím, jestli je to oblíbenosti dvoutlačítkových posunovačů (thx Cobot a jeho komentář k Black Ops), ale určité vlastnosti DE:HR se bohužel přehlédnout nedají a není to hlas hrdiny, nebo často zmiňovaný autoheal, zvláštní grafika, či cover systém. Je to DEMENCE a asi augmentacemi zaručený perfektní zrak všeho nepřátelského. Všechno (vojclové, kamery, roboti) Vás vidí na kilometry, i když jste někde v koutě tiše jako krysa. Ale jak se jedná o zpacifikování o dva metry dál stojícího kolegy, je to všem šumák a radši se dál dívají do prázdného kouta. U mě jediná, přesto dosti srážející vlastnost!

Human Revolution je komplexní hrou! Potěšil by mě častější důraz na rozhovoru. Konec by potěšil dle toho, jestli jsem byl hodný, nebo zlý! Perfektní by bylo i náhodné rozmístění nepřátel (viz SWAT4). Všechny zbraně by nemusely být tak future! Je toho hodně, ale přes výhrady jsem se bavil královsky, dostalo mě to ve stylu "jestě chvilku, dojdu jenom tam a končim! Ještě omráčím tohohle, a hacknu tu střílnu! Jej, ona uběhla zase hodina, sakra!" Mám za to, že jsem hru prolezl pořádně, prohledával i propocené skříňky v převlíkárnách, a celé mi to dalo 28h výsostné hratelnosti a dle Steamu splněno 26/49 achievmentů (53%).

PS: Docela by mě zajímal Vaš herní čas a styl hraní.

Se závodními hrami s Colin McRae v názvu jsem se setkal jen letmo. S nějakým dílem na starším Playstationu a poté na PC s Colin McRae Dirt a Colin McRae Dirt 2. Proto je pro mě překvapením – i když v názvu už žádný pan McRae nefiguruje – že mě DiRT 3 příjemně přikoval ke křeslu a já si závody dokázal užívat poměrně často. I když zpočátku bylo poměrně obtížné - na druhou ze tří nabízených obtížností - udržet vůz na trati, bylo to pouze o cviku a sehrání se s daným typem vozidla.

Na začátku jsem si zvolil jméno, národnost a hurá na tratě. Překvapením pro mě bylo, že DiRT 3 nedisponuje jen klasickými, arkádovými rallye závody (... easy left! Easy right! Under the bridge! Jump! Medium left! Easy right, to finish!). Mezi další nabízené závody patří klasické okružní závody s buginami, či trucky. Je snad libo nějaký rychlostní sprint s prototypem? Či driftování? Ohledně pestrosti závodů není co vytknout. Trošku hůře to ale je s prostředím tratí (Finsko, Keňa, Amerika, Monaco, ...), kterých je sice hodně, ale nepěkně často se opakují a je jedno, jestli jedete sprint, nebo rallye závod. Se spoustou aut tak budete projíždět stále stejné zatáčky a to v závěru hry už poměrně nudí! Proto by mě potěšil alespoň výběr tratě a lokace, při daném závodu.

Závodních titulů na podobné úrovni je sice požehnaně, ale DiRT 3 má více kladů, než záporů a postupné odemykání nových automobilových tříd žene dál (za umístění v závodu získáváte zkušeností body, dle umístění) a nabízí tak alespoň nějakou motivaci, což v poslední době mezi závody není tak časté! Graficky vypadají auta a prostředí perfektně, ale takové postavy na startu, či na krajnících během závodu jsou spíše k smíchu a vypadají podobně jako ty NHLku. Pro dohrání hry jsem musel dojet na 150 závodů a zabralo mi to okolo 10-11h s tím, že závodů i po odehrání je ještě více než dost!

"Ahoj, já jsem Big Daddy! Úplně první ze zdejších ochránců Little Sisters, ve vodou pohaslé pustině jménem Rapture. Ti zlí mi říkají Delto a ta které na mě nejvíce záleží mi říká Daddy. V roce 1958 město Rapture žilo bujarým životem a nic nenasvědčovalo ničemu ošklivému. Vše špatné přišlo, když mě má stvořitelka donutila se zastřelit před mou Little Sister, kterou jsem měl chránit. Po deseti letech jsem byl přiveden zpět k životu a tak začíná můj příběh, má pouť za znovunalezeném mé ztracené ..."

Hraní druhého dílu jsem opravdu podcenil. Před dávnými časy jsem dohrál původní díl a pokračování jsem nikterak nevyhlížel, ani neočekával. Jen jsem věděl, že vyjde a přidal ho na zdejší databázi - tím to haslo. Dostal jsem se k němu až nyní, po téměř roce a půl. První momenty jsou obrovským deja vu, nejen kvůli menu, které je takřka stejné. Předně totožné pak jsou první momenty ve hře, kdy v "nepřemožitelném" skafandru procházíte první uličkou a bum ... se ziskem prvního plazmidu je ta poctivá hratelnost z prvního dílu, ihned zpátky a to, že hrajete za ten pobyhující se kolos si ani neuvědomíte.

Největší sílou v téhle série je atmosféra, už dlouho se nepodařilo nějaké hře mě takhle vtáhnout, Big Daddyho putování si mě získalo takřka ihned. Hru bych ale přeci jen rozdělil na tři části – "první část", do které jsem se ponořil a užíval si ji, tu druhou jsem "hrál" a tu třetí, kterou jsem opravdu prožíval. Při hraní to člověk ani nepostřehne, protože se stále něco děje, ale ve výsledku vidím, že právě v té "prostředí části" je spousta hluchých míst, které mě poměrně zklamaly. A zrovna tak ježdění ze stanice do stanice, nepůsobí nikterak originálně.

Avšak to nic nemění na hratelnosti, jenž je noblesně vypilovaná a přesně takhle si představuji akční hru, u které nestačí držet levé tlačítko na myši a pohyb kupředu (zdravím Call of Duty), ale opravdové zapojení sebe samotného do celkového dění. Obvykle mám potřebu hrou proběhnout, ale ne u BioShocku. V něm jsem nenuceně nucen, prohlédnout i tu místnost, do které bych jinak ani nepáchl. Odměnou za to je nalezení nějakého trezoru, ve kterém nečekaně nebudou šperky, ale spíše herně cenný materiál, případně nějakÁ vylepšující tónika a ty se nacházejí zpravidla na těžce přístupných místech!

Technicky hra nepřekvapuje, na dva roky starou hru dělá UE3 stále dobrou práci, jen ta voda je v některých momentech laciná, ale jen v některých. Nejpříjemnější ale je barevná paleta barev, kterou hra hýří a krásně tak nadlehčuje danou situaci utopistického města. Co ale překvapuje snad nejvíce jsou zvuky, dabing a roztomilost Little Sisters, každou z nich jsem zachránil a srdce mi zaplesalo, když mi poděkovaly roztomilým hláskem. A hudba? Ta si Vás podmaní, ve vypjatých momentech nastartuje a v závěru nepřestane hrát, dokud neuvidíte závěrečné titulky.

BioShock II – mě opravdu nadchnul, kromě kosmetických změn přineslo i plánování ohledně ochrany Little Sisters, efektní boje s Big Sisters a pár vlastních rozhodnutí. Jsem překvapen a nucen zahrát do třetice první díl, který musím přehodnotit. Hratelnost BioShocku na hrad a welcome BioShock Infinite!

"Daddy, c'mon, Adam over there! "

Ještě ve mě čpí dojmy z předešlého dílu Guerilla, který jsem dohrál zhruba před měsícem a už si tu vesele píšu komentář k dílu dalšímu. Sandboxová Guerilla byla sice lehkým překvapením, ale Armageddon jde dál a pokud by neměl v názvu Red Faction, tak by mě ani ve snu nenapadlo, že je to hra ze stejné série a od stejných tvůrců. Jediným spojením těchto dvou her jen Mason jako jméno hlavního hrdiny, neuvěřitelná destrukce ... a Mars.

Příjemným překvapením pro mě byla celková změna hratelnosti, i když na úkor svobody, která byla poměrně fajn v Guerille. Armageddon je sice přímočarejší, ale za to má filmovější nádech, což se u podobné akce – dle mého názoru – přeci jen hodí. Změna nepřátel z vojáků EDF na mimozemské, skákající potvory a občasně zfanatizované osoby je uvítání hodná. Jedním z velkých neduhů předešlého dílu totiž pro mě byl stále stejný nepřítel, ale v pokračování je tomu jinak. Změnilo se i ovládání zbraní na uvěřitelnější a i jejich počet se zvýšil, ale osobně jsem preferoval kombinaci samopalu, raketometu, pulsní odstřelovačky a vystřelovacího "magnetu". Právě hrátky s posledně zmíněným jsou asi nejzábavnější, fantazii se meze nekladou a není nad to, poslat na nepřítele část baráku, či ho rozprsknout o zeď nedaleko. Nechodí se jen po svých, ale ve velké většině kampaně dostanete možnost osedlat některý z mechanických robotů, malé plavidélko, či obřího pavouka s elektrickým výbojem.

Často si ve většině her řeknu něco ve stylu "do p*dele práce, ten zku*venej most je klasicky rozbitej a já to musím obcházet jak idiot". V RF: A žádný problém, noví Red Faction nejsou jen o ničení! Hlavní hrdina neustále měnící svou image disponuje fajnovou věcičkou na zápěstí, která umožňuje všechny zničitelné věci uvádět do původního stavu, což mě bavilo více než ničit a série postoupila v originálních vlastnostech zase o kus dál. Hratelnostně je tak hra na vysoké úrovni a po kampani, která na normální obtížnost (opravdu normální, ne jak v Guerille) zabere příjemných, i když příběhově natažených osm až devět hodin. Znovuhratelnost sice není veliká, ale drobný ničivý Challenge mód – otevřený po dohrání kampaně – je menší náhradou.

Red Faction: Armageddon překvapil. Vylepšování postavy v podobě drobných RPG prvků potěší a právě spousta změn, nových vlastností dá zapomenout na koridorovější mise, které nemusí každému sednout, jak p*del na hrnec. Z výše zmíněných důvodů o bod lepší hodnocení, než u předchůdce!

... pravděpodobně nejrozporuplnější hra za posledních pár let. Není se taky čemu divit, když se v dnešní době snaží zaujmout "doomovka", jejíž trable s vývojem by vydaly na nejeden televizní seriál. Jako hráč, který se s Dukem nikdy nesetkal pro mě tohle poznání bylo zajímavé. Teprve nyní po letech jeho (zašlé) slávy jsem měl možnost okusit, v čem je vlastně tenhle hrdina jiný, než jeho akční rivalové a nutno podotknout, že je to postava, která mi notovala. Neustálé fakování, hláškování a krkání je sice zábavy pubertálního rázu, ale i tak jsem se nad vtípky bavil, některé parodují i současné dění!

"Héj, Duku, tady máš svou energetickou zbroj. Zbroj je pro slečinky"

Duke je egocentrické prase a celou hru to výborně dokazuje, svými spíše povedenými vtipy. Koridorová hratelnost je alespoň podpořena neustálým nahazováním nových lokalit. Právě ve změně lokalit jsem si liboval, nejedná se o stereotyp. Jízdy různými prostředky jsou sice silně arkádové, ale nepostrádají určitou zábavnost a především nenutí jen sedět, a řídit. Občas je potřeba splnit nějaký ten "logický" úkolík. Případně s malým Dukem "Heey, wtf?" projít zamořenou kuchyň. Potěší i enormně krátká, za to fajn provařená mise v bordelu, která přímo vybízí k prohlédnutí.

"Všude poušť, žádnej benzín a žádný kočky!"

K doomovské hratelnost postačí klasická 1911 a pak už to známe brokovnice, trojhlavňový kulomet, erpégéčko a věcičky jako zmrazovač, zmenšovač – jejichž význam mi přišel asi na stejné úrovni jako použítí hovna na hajzlu. Neméně významně mi přišel dukům hologram a všemožné možnostně zbytečné srágory.

"Bojuje líp než Chuck Norris" – doufám, že se vrátí :)

Duke Nukem Forever: mě přes svou minimální znovuhratelnost a postarší grafické zpracování (především v centru Vegas) nezklamal na plné čáře, jako jiné tituly. Má originální nápady, boje s bossy mě bavily, jízdy překvapovali a menší logické vsuvky bavily.

F: FoW (prvotinu Kaos studia) mile rád zařadím mezi hry, od kterých jsem nečekal zhola nic, ale přesto mne tento titul překvapil více, než leckterý veleočekávaný titul. K tomuto titulu jsem se dostal asi před dvěma týdny s tím, že jsem ji měl už mnohokrát doma, ale nebyl na ní čas, případně se vyskytl nějaký technický problém. Přesto jsem se do F: FoW pustil s vervou a tešil se na hraní – přeci jen jsem věděl, že to nebude obyčejná střílečka se všemi - v dnešní době - provařenými herními aspekty.

Tvůrci si zasadili hru do blízké budoucnosti, což nikterak nevyhledávám, ale předhodili mi několik příjemných vlastností, že jsem tuto menší "vadu" s radostí přehlédl a v pozdějších fázích mi ani nikterak v hraní nevadila. V F: FoW je asi nejzajímavější používání spousty technických vychytávek, které Vám pomohou v nespočtu bezvýchodných situací, kdy jste například do rohu zahnaní. Pokud máte po ruce některý z modelů (helikoptérka s raketkami, autíčko s výbušninou, nebo třeba minitančík s kulometem na svém hřbetu, ...) je každá menší bitva oživujícím momentem.

Potěšila mě i jednoduchá destrukce prostředí, kampaň okolo 7h, netypické herní prostředí (víceméně v okolí Ruska a v přilehlých zemích), předhazování spoustě na nic nečekajících vojáků, používání vojenské techniky (Humvee, tank, helikoptéra ...). Na druhou stranu zamrzí občasně vypadávající umělá inteligence, CTF převedený do singleplayeru a v určitých momentech i značná nepochopitelnost designerů. Dobré vlastnosti převyšují chyby, které jsou sice naprosto banální, ale i tak se podařilo studiu Kaos mě překvapit – jen mě teď s odstupem času zamrzelo, že nezůstali u této značky a radši začli dělat na Homefrontu ... . Z F: FoW se totiž klidně taky mohla stát slibná série, měla kvality, které Homefront někam zašantročil :-/

"Co to jako má bejt, že s tímhle tankem neprojedu ten prkennej barák? - podobné fyzikální skutečnosti by měly dostát větší důležitosti!" Asi podobně rozhořčeně jsem mnohdy komentoval absenci destrukce v některých (čti ve všech) hrách. Bohužel je tato vlastnost ve hrách prakticky nevídaná (nepočítám dělání děr do baráku, odpadávání zdiva, ...) a pokud bych nedostal RF:G asi bych se této vlastnosti ještě dlouho nedočkal.

RF:G je kombinace arkádové - sandboxové akce s partyzánskou příchutí, odehrávající se na Marsu, sázejíc především na destrukci. Co se příběhu týče - stačí Vám totiž asi pět minutek v úvodu hry a záhy bude ihned vědět, že zde bude hrát hlavní roli něco jiného než příběh. Neuděje se ani moc zvratů, což je poměrně škoda. Když si vezmu, že letitý kousek zvaný Freedom Fighters běžel na obdobné myšlence a přesto dokázal v průběhu hraní nabídnout několik příběhových překvapení. Bohužel podobně stroze na mne působí součet hlavních misí, kterých je něco okolo 15+ a to je na sandbox málo! Samozřejmě, že hra nabízí spoustu vedlejších aktivit, jako je povinné ničení nepřátelských budov, opevnění, mostů, skladišť, ... a nebo směsici vedlejších (zelených) úkolů, které se stále opakují (typu šlohni auto, znič támhle to, ubraň tohle, .... Kreativita při tvorbě RF:G nebyla na vysoké úrovni, pochopil bych, kdyby se opakovali vedlejší mise, ale ony i ty hlavní jsou stále na stejné brdo a ještě v malém počtu.

Hra mi vydržela (dle Xfireu) na nějakých 18hodin, což je trošku nadsazené, jelikož jsem v závěru nevěděl, jak se dostat k závěrečným misím v sektoru EOS, pomohla až rada na nějaké mongolské stránce. Takže díky své hlouposti jsem si hru prodloužil o nějakých pět hodin. A na normální úroveň se stane, že některou misi budete opakovat až do frustrace. Graficky se nejedná o žádnou bombu, ale ani o žádnou bídu. Hru bych přijal spíše jako takový „destrukční manuál pro nadšence“.

Btw. Zasazení na Mars mne z počátku iritovalo a stačilo k tomu vidět v útlém věku Total Recall, ale postupem času ve hře jsem zjistil, že to nebude tak horké ;-)

Zprvu jsem rozehrál Prejudice, ovšem bez znalostí a událostí prvního dílu jsem nechtěl pokračovat (stejně jsem se z "jedničky" prdlajs dozvěděl!). Takže až po dohrání Section 8 jsem se s počátečním rozpoložením pustil do Prejudice a už po prvních pár minutách hraní mi bylo jasné, že se tvůrci ohledně celkového vylepšení hry opravdu činili. Celkově je totiž hraní, již z počátku zábavnější a variabilnější. Singleplayerová stránka má hlavně nějakou snahu o příběh, což jsem ocenil především!

Spoustu vlastností hry se dočkalo menšího, spíše kosmetického vylepšení! Především pak musím zmínit dvě zásadní negativa, která mi v S8 dělala vrásky na čele - zmíněná kampaň a obtížnost. To v kampani Prejudice nehrozí, nabízí záporáka, správná videa a pořádně napínavou akci, přesně jak to má být. Prejudice tedy i přes počáteční "neočekávanost ničeho" překvapil. A i když je 7/10 poměrně hodně, zaslouží si to. S8P mě překvapil a bavil aždo samotného závěru!

O Section 8 jsem si nemyslel, že to bude pecka. Něco mě přeci jen k ní táhlo, možná proto že mi byla stále nepřístupná a já se jí snažil sehnat, za nějaký rozumný peníz. A za šest pětek to byl příjemný kauf, z výsledku hry sice nejsem kdovíjak vytržen, ale nejsem ani rozhořčen. Section 8 je zajímavá multiplayerovka (singleplayer brát jako multiplayerový tutorial) s originálními nápady, zajímavým oblekem (ala Crysis). Začátek každé mise je navrhnut pěkně ... stylově - pravým vesmírným výsadkem z ... asi oběžné dráhy :-)

Snad jen škoda, že se první díl už tolik nehraje (je to rozumné - příchod Prejudice), ale i přesto jsem se dokázal na pár hodinek zabavit. Byť mi v některých případech přišla náročnost docela vysoce nastavena i na normální obtížnost. Zamrzí, že singleplayer není tak propracovaný, jak by být mohl a multiplayer by mohlo hrát alespoň pár lidí .-) Každopádně za ty prachy ... :-)

Cevat Yerli a jeho kumpáni snad byli u mě doma, když jsem spal a namontovali mi nějakou prapodivnou sondu, která jim ukazavala, co všechno na střílečkách miluju! Protože Crysis 2 obsahuje snad všechno, co na střílečkách bezbožně oceňuju a především takhle si představuju správnou akci. Původní Crysis jsem si totiž pořádně neužil, nedostal mě tak, jak jsem očekával. Dvojka na tom je ale jinak ...

Předně mám radši město, než nějakou rákosnickou džungli, která mi ve spoustě případů připadá totožná. New York je město sice herně a filmově provařené, ale vem to čert. V Crysis 2 jsem ten pocit neměl, tvůrci se snaží stále nahazovat nové scény, nepřátelé se střídají a když přijde na akci, jsem stejně v jednom ohni, takže nemám ani myšlenky, si nějak uvědomovat, že "je to zase ten New York."

Snad největším překvapením pro mě bylo, že nový CryEngine v3 už není tak náročný, co předchůdce a přesto nabízí bezkonkurenční grafické orgie, a ještě se to pohybuje ladně při standartních 60FPS, ať dělám vylomeniny jakékoliv. Podobně radostně na mě působilo zintuitivnění ovládání, co se obleku týče. V jedničce mě to děsně iritovalo, než jsem nacvakal, co chci aktivovat za funkci, byl jsem prozrazen a smysl obleku byl bez využití. Ve dvojce jsem si vystačil se dvěmi kláveskami a pobrukoval jsem si, jak se to těm šikulům povedlo.

A co že to vlastně Cevat vysondoval? Chování zbraní, inteligentní chování protivníků, grafiku, volnost v plnění úkolů, volnost celkově, napínavost příběhu, důmyslně rozložené skripty, delší kampaň, úpravu zbraní, jízdu nějakým tím vehiklem, ... kdo hrál musí vědět, že přesně tohle Crysis 2 nabízí ;-)

Crysis 2 boří mýty o tom, že na konkurenci se musí tím samým arzenálem, jakou má ona. Kdepak! Došlo to až týmu Crytek, který na konkurenci jde s naprosto jinými zbraněmi!

Při sledování závěrečných titulků se mě zmocnil menší smutek. Obdobně jako po konci nějakého seriálu - v tomto případě mi to nejvíce připomělo závěrečné epizody sezón u seriálu Lost. Co to s tím má společného? Série Assassins Creed mi totiž přijde jako takový seriál, příběhy jsou různé, ale struktura zůstává stejná a po lahůdce jménem Assassin's Creed 2 jsem si na Bratrstvo brousil čepele. Nejvíce mě těšil návrat Ezia Auditore, jelikož je to postava, která mi v poslední době nejvíce učarovala, na jeho další kroky jsem byl zvědavý - navíc s assassinskými kumpány. Ale proč začínám koncem? :-)

První kroky v Bratrstvu jsou totiž poměrně nezáživné, až menší skriptová akce a zvrat způsobí návrat k tomu nejzábavnějšímu, co mi AC nabízí. Volný pohyb po historickém městě, plnění důležitých i nedůležitých úkolů, vylepšování vztahů, zbroje, ... . Poměrně jsem si liboval úkoly nepůsobily lacině, ba naopak. Ale jak už to u podobných děl bývá, stane se něco nemilého a působí to potom už poměrně fádně. Mise mi v pozdějších fázích nepřišly zajímavé jako na začátku, nehrály se jako ty počáteční, tyto už bylo takové natahované (ne jako v jedničce!). Velmi dobrým zpestřením pro mě tak byla restruktalizace města, získávání assassínů a posílání je na zkušenou. Najde se více novinek, ale to jsou přesně ty, které mi nestojí za zmínku, jelikož jsem pro ně našel minimální využití. Celkově je Bratrstvo lehce vytuněná dvojka, přidávající pár nových vlastností, ale příběhově poměrně ztrácí, byť je to pokračování. Dvojka zůstala nepřekonána, ale s dezertem jménem Bratrstvo se jedná o velmi chutný chod!

Nečekal jsem zakončení celkové idee okolo propleteného příběhu, čekal jsem něco trošku jiného. Příběh okolo Ezia Auditore, jest asi už zakončen, což mě mrzí více, než naskriptovaná závěrečná část (btw. skripty AC vůbec nesluší!). Ale smysl Bratrstva vidím, dokonale zkracuje a ulehčuje čekání na případné pokračování, ať už s číslovkou, nebo bez ní!

Homefront na mě působí jako sirotek s obrovským vnitřním nadáním, jenž má tu smůlu, že se o něj nemůže s nikým podělit. Zajímavý námět, tvůrci stojící za kvalitním Frontlines: Fuel of War a především vydatná mediální nálož. Všechno mě tak smetlo, že jsem si to prostě pořídil. Rovnou se přiznám, že podobnou chybu už asi nikdy neudělám a předem si vše rozmyslím, než do nečeho podobného bez rozmyslu skočím.

Úvodní video působí uvěřitelně a hlavně přesvědčivě - jednoduše Vás tak hodí do příběhu, který je silně (čti SILNĚ) nevyužtitý. Nabírá na otáčkách až v závěru, který přijde opravdu velmi brzy. Nevěřil jsem, ale když jsem opravdu v tom nejlepším dostal za odměnu titulky, cítil jsem se při nejmenším nas*aně. Ale to už je dneska bohužel taková móda, je zbytečné se jí divit! A ve své podstatě mi ani nevadí kopírování jiných titulů, jako prachbídnost vydavatele prodávat takový polotovar. Pokud opravdu nestojíte o novou hru, kterou by jste hráli po internetu, nemá cenu za ni v současné době vyplajznout takovejch kováků. Pokud pro Vás nový multiplayer znamená hodně, přičtěte si tak 10%. A až hra bude v edici Top Speller jdetě po ní!

"Dobrý den, tak jsem tu zase. Dneska bych chtěl bych ochutnat kombinaci Quakea 4, Singularity, Gears of War a na vrch špetku šílenství Painkillera. Ááá, dobrý den, pán je labužník, máte štěstí! Od nedávna podáváme vynikající mix výše zmíněného. Někdo to nazval Bulletstorm. Hm, to vypadá lahodně, tak přestaňte tlachat, zabalte to, ať už to mám doma!"

Bulletstorm jsem jako jednu z mála her, v poslední době, vyhlížel opravdu netrpělivě! Měl jsem totiž už dlouho čmuch, že tohle bude opravdu lahůdka hodná mého zahrání a z toho názoru mě nevytrhla ani žádná "nemilá" recenze, či negativní dojmy ostatních hráčů. Bulletstorm na mě působí jako smilování. Smilování boží, všem hráčům akčních her se smyslem pro vytříbenou akci, která se v dnešním přehršeli všemožných konfliktů docela ztrácí.

Příběhová linka Bulletstormu, nepůsobí nikterak originálně! Spadnete na cizáckou planetu, ve které se to jen hemží asociály, idioty, stvůrami, "Godzillami", masožravými Adélami a místy potkáte i roztomilé robůtky ala Wall-E. Výkvět celé naší soustavy! A musíte se z ní dostat, samozřejmě za pomoci úchvatných smrtí (odpálení maníka do nebes, nakopnutí na kaktus, nebo odkopnutí ze střechy mrakodrapu, ... fantazii se meze nekladou), které budete po své cestě způsobovat. Béčkovost příběhu byla už zdůrazňována několikrát, ale na mě nějak dementně nepůsobil, jelikož zde je důležitá akce a příběh je tedy sekundární. Hlavní linka mě tak příjemně překvapila a je dosti osvěžující na dnešní poměry!

Echo mód v Bulletstormu je pro jedince, kterým rozsévání jejich krvelačných nápadů na smrt v příběhu nestačilo, můžou si tak lokace zopakovat. S tím, že se musí snažit být děsně "kůl" a s vědomím, že se výsledky posílají na server, kde porazit magory v první desítce dá opravdu zabrat (asi nedělají nic jiného, než že paří Echo mód Bulletstormu, omg!)

Multiplayer Bulletstormu je pecka ze všech pecek nejpeckovatější. Než já blbec zjistil, že to není deathmatch, ale kooperace s ostatními maníky na mapě, byl jsem za vola ve většině kontinentech světa (nemyslím si, že se Bulletstorm hraje na Antarktidě). MP se tedy hraje obdobně jako singleplayer, kde se snažíte získat co největší počet skill bodíků - aby jste mohli s ostatními hráči postoupit do další lokace - ale především si vylepšovat virtuální postavičku a hlavně si navyšovat ego-level! Je dobře, že jsou mapy menší a nemusíte tak ostatní rozsévače smrti hledat všude možné.

Ve výsledku jsem Bulletstormem nadšen! Originalitou a nápady je hra přeplněná, i když, jak už jsem zmínil, mi působí jako variace na výše zmíněné hry. Singularity taky smrdělo neotřele a nápaditě! Bulletstorm se mi ze stejného důvodu líbi, ba ještě více - tečka!

Jaké příjemné překvapení se to vyrojilo?! A nebudu počítat kolikátý v řadě je to Spider-Man, protože by to bylo jako házení hrachu na zeď. Řeknu rovnou, že i přes to vysoké číslo je Shattered Dimensions (SD) příjemnné překvapení a pavoučí muž Peter Parker má obdobně povedenou hru jako Batman. Přitom je příběh rozložen mezi čtyři naprosto rozdílné Spider-Many z různých dimenzí, ale i přesto je velmi jednoduchý. Na každého ze Spider-Manů čekají tři bossové, včetně závěrečného.

Graficky hra v dnešní době nikterak nepřekvapí, ale zase ani nezklame. Nabízí z části cellshadovou grafiku, která se ke komixové hře výborně hodí. Ale ani zbytek nezklamal a jelikož jste nuceni stále běžet dopředu ani nemáte zapotřebí koukat na grafické detaily, hlavně že to vypadá slušně ;-)

PC verzi bohužel ubírá hodně konzolovitost a hra celkově Vás neustále nutí opakovat podobné činnosti, v podobě včasného stisku dvou kláves, což je možná fajn tak na joysticku, na klávesnici ... zádrhel! Za každého "zmláceného" protivníka získáváte bodíky, které můžete uplatňovat jako platidlo. Nejčastěji je užijete především na nová komba, která jsou v pozdějších fázích dosti potřebná (o zvyšování maximálního života snad netřeba hovořit).

K většině z bossů se dostane odhadem tak za čtyři desítky minut, ale vážně záleží bossovi a Vašich vlastnostech se přizpůsobit. Například s Noir Spider-Man, který se rád schovává na lampách, nebo střechách opravdu není potřeba pospíchat nikam ;-) Za to Spider-Man 2099 Vám zase ukáže, jak bosse zdolat za povedenou čtvrt hodinku. Ve výsledku hra vydrží na slušných deset hodin a to nebude mít hru hotovou ani na polovinu, jelikož achievementů je na 150 a sesbíraných věcí budete mít také minimum. Za tohle dostáváte docela fajn bonusy v podobě artworků a podobných serepetiček. Jak už jsem řekl příjemné překvapení!

Je docela obtížné psát o něčem, co je ve své podstatě stále dokonalé jako původní hra, ovšem po takové době nepřinášejíc prakticky žádné změny. Snad jen mise samotné jsou tahákem, jelikož oproti původní hře nabízejí boje na rozlehlých pláních, polích a místech jim přilehlých. To se mi osobně zamlouvalo, jelikož je původní hra z velké části situována do měst a podobných lokací. Takže se koná alespoň menší změna! Zamrzí, že vývojáři nutí hrát i původní mise - to mohli vymakat drobátko lépe. Jinak se nejedná o zklamání, ještě že je to součástní kompletní edice, jenž nabízí i původní hru.

Když nepočítám Shift, jsou poslední Need for Speed, o kterých rád mluvím - Most Wanted. A muselo to trvat dlouhých pět let, aby někomu došlo, že to chce konečně to, co se od podobné série očekává - parádní grafiku, libové káry a nabušený soundtrack. A hned je série zase tam, kde má být, na pomyslném vrcholu arkádových závodů. Od počátku jsem nečekal nic jiného a i počáteční rozpoložení ohledně zvláštního řízení mne neodradilo a po dlouhé době jsem si zase užil virtuální řízení aut, tak jak to mám rád.

Seacrest County je působivé a podmanivé místo, pusobíc dosti neotřelým dojmem a perfektně zapadá do celkového kontextu hry. Nabízí jak dlouhé rovinky, tak serpetýny, zasnežěné části, ... zkrátka od všeho něco. A na to že je tak rozlehlé, na konci už budete mít pocit, že ho znáte, jak své křusky. Takže jsem měl fajn pocit, když jsem cesty už znal i se všemi jejich strastmi a slastmi. Podobně jsem také přistupoval k vozidlům, zpočátku jsem rád experimentoval, ale nakonec jsem si v každé třídě (auta se dělí na třídy, dle svých podkapotních kvalit) oblíbil vždy jedno fáro a s tím jsem po většinu času jezdil. Policejní Mustang je samozřejmost, stejně tak jako Bugatti Veyron, takové mazlíky chvilku řídit je parádní pocit ;-)

Nové Need for Speed sice neumožňují tuning vozů (možný je jen výběr barvy), jako hromada předešlých dílů, ale možnost zahrát si i za ty "hodné". Mě v téhle hře bavila více, než za ty "zlé". I když každá část má své pro a proti ve výsledku mě hra bavila. A v současné době na zazávodění si ideální kandidát.

Na březích strategií jsem naprostý nováček, proto berte tento komentář jako naprosto laický a v lecčem primitivní! Chtěl jsem totiž změnit svůj pohled na věc a po dlouhé době okusit nějaký ten "nový" žánr. Po pár kladných ohlasech měl tu čest World in Conflict (WiC)a získal si mě prakticky okamžitě - taktické uvažování, jednoduché ovládání, ... všechny podobné vlastnosti mi přišly strašně intuitivní a já ihned věděl, že tohle mě bude sakra bavit. A popravdě zabavilo na slušných 12hodin, při kterých jsem byl naštvaný, spokojený, zkrátka se všechno míchalo dohromady, ale výsledný efekt ...

WiC mě provedlo tutorialem, následně hodilo do první ostré mise, ve které jsem se zjistil, že to Amerika nemá lehké a opět musí soupěřit o svou půdu s těmi "zlými". Přiřazeny mi byly první tanky a hned jsem se pustil do boje, který spočívá povětšinou v obsazování určitých bodů a jejich následného udržení před nepřítelem, než si zbudujete bunkry a podobné defenzivní opevnění. Radost mi činilo i to, že se hra neodehrává jen na americké půdě, ale také v Evropě. Příjemné také bylo, že se tvůrci snažili o nějaké změny, při prvních několika misích jsem totiž měl k dispozici především tanky a podobná vozítka, v tom případě šla pěchota stranou. Ovšem v následujících misích jste po nějaký čas nuceni používat právě jen infiltrační pěchotu, která zajistí dané body a až poté mohou nastoupit těžké vehikly. Obdobně dobře působila obrana ostrůvků okolo Sochy Svobody, kde jste měli pod velením pouze vrtulníky. Hodně akčním dojmem působí i videa během misí, jenž nezapřou svou kvalitu a hodně povedené jsou malované nahrávací obrazovky, které opět ukazují životy vojáků, nejčastěji volající svým blízkým. A závěrečné outro zase působilo velmi uklidňujícím dojmem.

... výsledný efekt ze své první dohrané strategie mám hodně pozitivní a už se těším na něco podobného. Taktické uvažování je to, co u mě vítězí před překypující akcí!

Nepamatuji si, že by nějaký tým dokázal vzít takhle za gule konkurenci, mít je sevřené v pěsti a ještě se jí vysmát. Takže také přihodím klacík do ohníčku, který někoho nehřeje tolik, co toho druhého. Videa na Bulletstorm, ale ukazují, že tu budeme mít po dlouhé době zajímavou, čistokrevnou střílečku. Mě už taky nebaví stále střílet majitele turbanu, zneškodňovat bomby, mít v každé kapse stopadesát zásobníků a všechny zabít jednoduše, jen s jiným kvérem. Duty Calls si tohle bere na paškál a já to oceňuji. Hodnotit to nebudu, pro mě to není hra, je to jen dobře udělaná reklama. Jen si vážně přeji, ať to nepose*ou!

Btw. jak už zmínil Thellwin, radši mrkněte na video, ušetříte si instalaci a čas u ní strávený.

"Brick s dosaženým levelem 34."

O Borderlands jsem se dozvěděl, když byla v akci a šéf se nad ní v tu chvíli začal rozplývat. Prakticky od té doby jsem měl v hlavě broučka hlodáčka, který mi říkal "běž, sakra, do toho!". No, a já do toho šel. I když mi určitou chvilku trvalo, než jsem pochopil principy a vše kolem - později jsem si hraní užíval, proklínal, skoro hru odinstaloval a zakopal u strejdy na zahradě. Hraní Borderlands bylo u mě jak na houpačce, chvíle radosti střídali momenty zuřivosti, v boji s bossy.

Ať tak, či tak, hra si mě dokázala prakticky okamžitě získat! Ovládání, zbraně, nepřátelé, příběh, humor, hrdinové,... - vše přesně dle mého gusta a možná právě proto jsem se nenechal odradit několika chybami, obtížností a podobnými "nepříjemnostmi".

Borderlands kromě výše zmíněných kladů nabízí zároveň jeden z nejpropracovanějších a nejpovedenějších virtuálních světů, jaké měly mé oči možnost spatřit. Procházet se po pustině, kde poletují potvory, po zemi se prochází hnusnej brouk, na kterého zaútočili bránící se vojáci, ... Jo, jo, atmoška jak má být. Opět bych chtěl psát ódy na téma "Borderlands a vše kolem", ale nějak bych se určitě ztrácel v sobě samém :-)

Pokud máte rádi střílečky a ty bezmyšlenkové Vás už nebaví, doporučte, či zkuste tuhle nenápadnou PERLU - o zábavu je na několik desítek hodin postaráno!

Tak a tohle má být teda vážně všechno? Výsměch maximálního kalibru, ani když to bylo zadarmo (PS3 exkluzivita), tak bych byl nehorázně vytočenej, jak to někdo dokáže pohnojit. Náplň Zrady Jimmyho totiž je opravdu ubohoučká - systém Mafiánských DLCček zůstal stejný tzn. obrovské ikony pro slepce. Mise samotné jsou na tom snad nejhůře, všehovšudy jsou ve hře dvě různé mise (shoot and car). Zkrátka ukradni auto z jedné strany města a dovez ho do garáže na druhé straně. Potěší alespoň akce, která je sice enormně nezábavná, ale ve výsledku je lepší, než zmíněné kradení aut. Ruce pryč, vážení přátelé, ruce i prsty pryč!

Hoši z 2K Czech jdou na oběd, když v tom zazvoní telefon od šéfa z 2K. Chlapi potřebujem udělat pár misí do dalšího DLCčka, zbytek nějak dopitvoří pár lidí tady u nás. Dají tomu stejnou fazónu jako Jimmyho vendetě. Žádnej problém, dáme to hned po obědě."

No, nějak podobně mi smrdí Joeyho"úžasné dobrodružství"! Ani nevím, jak popsat pachuť v ústech po dohrání tohohle, je to lepší, než plešatej Jimmy, ale jinak je to patvar všech patvarů. První mise je fajn záležitost a už jsem chtěl mít sakra dobrej pocit, že tohle je konečně ono. Jenže mise skončí a po krátkém videjku jsme opět tam, kde jsme byli v předchozím DLCčku. Takže opět pitomé plnění dementních misí, které nevím proč, musejí být všechny omezeny časovým limitem - asi je to potom "nejvíc naloženej adrenalýn".

Oproti Jimmyho vendetě tady je více videií a některé mise jsou obzvláště fajn kousky, ale zbytek je opravdu nuda. Nuda opřená, o opět trapné ježdění z konce města na druhý konec, podpořena časovými limity. By mě zajímalo, koho má tohle bavit. Zkrátka nečekejtě žádné extra změny, koncept zůstal stejný, navíc je to tak na šest hodin, ale pokud překousnete ten vopruz. Možná Vás to trošku zabaví, ale s dalším obsahem mě tohle začíná štvát, čím díl tím více. Mele to z .....

Šel jsem do něj i přesto, že ohlasy nebyly valné. Přesto jsem ihned po dohrání Half-Life: Opposing Force, spustil Blue Shift a překvapením pro mě bylo, že ještě tentýž den jsem ho pokořil. Ano, je krátký, asi podobně jako dnešní hromada her, ale musím podotknout, že mě bavil daleko více, než Opposing force. Spousta momentů je kopírována z původní hry, ale i tak mi putování securiťáka Calhouna učarovalo snad více, než původní hra.

Blue Shift si na nic nehraje, nepřináší nové zbraně, hratelnost je osekána na naprosté střílení. Maximálně sem tam zmáčknete pár čudlů a tím to hasne, ale je to něco jiného. Hraje se to stále dobře, baví to, nenudí to a na nic si to nehraje. Závěr mě potěšil, byl povedenější a uspokojivější, než předešlé dva závěry a musíte přiznat, že to tak je ;-)

Obecně platí - čím větší natěšenost na určitou skutečnost, která nesplní představy, je pachuť v ústech daleko větší, než by byla, kdyby byly vyhlídky přiměřenější. A Opposing force je pro mě zklamáním, i když jsem původní Half-Life dohrával s vědomím, že naváži hodně podobným obsahem, dostalo se mi něco méně zábavné a už ne tak vtahujícího, jako poprvé.

Co si budeme nalhávat, už první HL nenabízel nějaký zajímavý příběh, jen se pobíhalo po lokacích s cílem dostat se pryč - přes všemožné šachty, roury, atp. Opposing force je založen více na týmové spolupráci, kterou jsem si představoval trošku jinak, než je psáno v popisu. Medika se svářečem využijete v tréningu a pak maximálně třikrát za hru, což se mi nejeví nikterak kooperativně. Protože mnohdy se postavy prostě zaseknou a odmítají s Vámi postoupit dál, načež se pro mě musíte vrátit, pokud to samozřejmě budou ochotni akceptovat. Ale na datadisk je hra poměrně dlouhá, což by mohly některé v dnešní době brát za názorný příklad. Ve výsledku se ale nejedná o nic, než o kvalitní datadisk s pár nepřehlédnutelnými chybami, ale na druhou stranu pěkně zapadá do konceptu původního HL.

Víte, dlouhá léta jsem si myslel, že jsem hráč akčních her, kterého už žádná nemůže překvapit. Na starší hry moc nejsem, ne že by to bylo kvůli grafice, ale prostě v nich nevidím (neviděl jsem) nic extra. Half-Life 2 a jeho episody mě v celku nikterak nevytrhly, zkrátka jsem je bral jako klasickou střílečku. Potom všem mě to začlo nějak přitahovat k prvními dílu, jednoduše proto, že jsem chtěl vědět, jak to s tou legendární hrou, kterou jsem několikrát odložil k ledu, jako rozehranou. Nyní s čerstvými dojmy po dohrání mohu říct, že jsem byl hlupák, strašný hlupák.

S odstupem času (těch 12 let od vydání) je hratelnost stále na pomyslném vrcholu zábavy. Už dlouho jsem si takhle neužil hru, neustálé řešení logických hádanek, hledání dalšího postupu, nebo řešení, že jste bez nábojů popř. skoro bez života. Jóó, už dlouho jsem si hru neužil tolik jako právě Half-Life. Zkrátka jsem uchvácen a nyní jsem konečně prozřel - chápu, že Half-Life nastavil laťku, kterou se spoustu let vývojáři inspirovali. Bohužel v dnešní době je už takových her minimum a nezbývá, než se vracet k legendám, kterém nám i v současné době a za slušný peníz poskytnou zábavu hodnou máločemu.

Chválit bych dokázal ještě hodně dlouho, ale to by to byl pravděpodobně nejdelší komentář, radši zůstanu při zemi. Už mám nainstalovaný Half-Life: Opposing Force a těším se, jak malé děcko na Vánoce!