Budou dvě ráno, právě jsem dohrál přídavek pro hru Outlast s názvem Whistleblower a vás bude jistě zajímat, co na něj říkám a jestli ho má cenu hrát, je to tak? Hned ze začátku řeknu, že má, a jedním dechem dodám, že to byla skvělá jízda. Inu, nebudu dlouho chodit kolem horké kaše a vrhneme se na to. Na začátek je potřeba říci, že jakmile si DLC zakoupíte, vsákne se do původní hry (kterou je potřeba mít), což se hodí, protože oba tituly na sebe velmi úzce navazují a takhle budou k mání přes jednu ikonku. Nicméně stěžejním bodem této pařby je kromě pravidelné výměny spodního prádla hlavně příběh. Mrkneme se mu na zoubek, co říkáte?

V základní hře se chopíte role novináře, který obdržel jistý email o tom, že se v jednom ústavu pro duševně choré dějí nepěkné věci a byl vyzván k návštěvě tohoto místa aby záhadu prošetřil. Ve Whistlebloweru jste právě vy tou osobou, co záhadný email poslala. Jmenujete se Waylon Park a jste IT specialista a softwarový inženýr, který maká pro společnost Murkoff Corporation, co za vším tím zmatkem stojí. Den ode dne je vám víc divné, co se v institutu děje a tak se rozhodnete poslat osudový email. Proč osudový? Protože odstartuje něco, co si ani v nejhorším snu nechcete prožít. Společnost si je totiž vědoma, že jste poslali elektronickou poštu a dokonce ví, jaký obsah v ní byl. Nastává tedy zvrat, zatčení a následné uvěznění za účelem pokusů. Jenže v tu chvíli se věci v celé budově zvrtnou a vy zahajujete bitvu o holý život. Jestli se původní hrdina chtěl dostat dovnitř, vy budete chtít ven - no není to ironie osudu?

Hodně se mi líbilo, že hra není recyklací Outlastu, ale snaží se vás zavést na nová a neprobádaná místa, což jsem kvitoval s velkým nadšením. Přitom běháte ve stejném institutu, jen objevujete věci z trošku jinačí perspektivy. Po cestě potkáte mnoho temných koutů, šílených vrahů a ještě šílenějších pacientů. Velkou části hry vás bude provázet maniak s příruční pilkou kterou by rád vykonal nechutné věci na hrdinově těle. Jakmile se ho zbavíte přijde bláznivý manekýn s nožem, který by s vámi chtěl uzavřít sňatek. Kromě těchto dvou pánů potkáte mnohá další individua. Dokonce se nezapomnělo ani na dva vrahy z původní hry, což mě potěšilo.

Co se týče zvukové stránky tak myslím, že není potřeba nic dodávat. Pokud jste hráli základní Outlast, víte, že se jedná o naprosto kvalitní zážitek, který ještě více umocňuje použití sluchátek. Pokud ne, tak si raději při prvním hraní nechte rozsvíceno. Jak je na tom grafika? Pořád stejně, jen mi místy přišlo, že některé světelné efekty jsou hezčí než byly, ale můžu se plést. Nicméně na hru je radost pohledět a nejlepší na tom všem je, jak je dobře optimalizovaná. Takže pokud máte doma slabší počítač, určitě se nebojte zkusit štěstí. Hratelnost potom zůstává perfektní jako byla. Jednoduchá a intuitivní.

No a co dál? Vcelku nic moc. Teda ono by se toho našlo dost, ale přídavek není moc dlouhý (cca 3 hodiny) a nerad bych vykecal něco, co by vám mohlo zkazit zážitek z tohoto výborného přídavku pro už tak perfektní hru. Můžu vám však alespoň poradit. Nezapomeňte prohledávat tmavé kouty i tam, kam nemusíte, protože se obvykle dočkáte odměny v podobě baterek do kamery nebo různých dokumentů a to se vyplatí. Za další je dobrý nápad mít pořád zapnutou kameru a natáčet s ní každý detail daného místa, protože jedině tak budete získávat poznámky do notesu. Se hrou kdovíjak nespěchejte, užívejte a nasávejte atmosféru plnými doušky. Navíc, pomalý pohyb je dobrý pohyb, protože nikdy nevíte, kde na vás kdo vyskočí. Pokud budete přeci jen objeveni, nezbude než se schovat do nejbližší skříně či pod postel nebo vzít do zaječích.

Na takhle krátký přídavek toho bylo řečeno až moc a proto bych se rád věnoval verdiktu. Musím říct, že kdyby takhle vypadalo každé příběhové DLC byl bych velice spokojen, protože až dojdete na konec, dostanete jistý pocit uspokojení, který se po dohraní Outlastu nedostavil, nebo ne úplně všem. To, jak se povedlo obě hry propojit a rozvést vyprávění je opravdu chvályhodné. Pokud jste nehráli ani jednu část, jedině dobře, protože vás bude čekat kompletní cesta bez čekání na vyvrcholení příběhu, který vykrystalizoval v čistou krásu. No a jestli máte rádi horory a neklidné večery při zhasnutém světle a nasazených sluchátkách, je pro vás přídavek skoro povinností.

Ale jo, nebylo to špatný, stejně jako ta velká záplava hororových chodiček/hledaček. Ano, není příliš dlouhá, ale to vynahrazuje generátor levelů, tedy že při každém kliknutí na novou hru, bude blázinec, ve kterém se hra na začátku odehrává trošku jinak rozestaven. Když jsem před hraním sledoval let´s play na YB, tak jsem se nemohl zbavit pocitu, že je to prostě nuda. Jenže pak jsem titul záhy nainstaloval a zjistil, že se vlastně hraje docela dobře a má tak hutnou atmosféru, že mi stříkala z uší. Vzor si bere z Outlast i klasického Slendera. Musíte vždy najít čtyři útržky záznamu, následně najít jistý prokletý předmět a pomocí něho se posunout o level dál. Brání vám v tom jistá čarodějnice na kterou platí zář vaši světlice, nebo útěk. Při hraní se člověk velmi dobře orientuje, ač jsou si někdy místnosti podobné jako vejce vejci. Pokud byste se přeci jen ztratily, máte zde mapu, tak se ji nebojte použít. Co se týče zvukové stránky jedná se o naprostý skvost, který se dá rovnat skutečně jen s Outlast. Pokud máte kvalitní sluchátka a večer trošku času, určitě se pusťte do hraní a dáte mi za pravdu. Věřím, že když hru proběhnete na zapnutých repro bednách a za bílého dne, stojí hraní za starou belu, ale o tom horory nejsou. Jsou téměř přesně o tom, co přednesl Daylight. Tedy o strachu z toho, co se stane za dalším rohem a taky o tom, jestli máte dostatek zdroje světla. Příběh této hříčky není kdovíjak objevný, ale na to už jsem si při hraní podobných titulů zvykl. Hra běží na nejnovějším Unreal Enginu čtvrté generace a myslím, že je to pro tento titul naprosto zbytečná věc. Nicméně alespoň vypadá dobře a to je dneska pro mnoho lidí základ hraní. Začínám se rozepisovat a to bych rád udělal až v mé recenzi a proto to utnu. Pokud vyhledáváte horory a nemáte momentálně co hrát, běžte do toho. Pokud hrajete tento styl jen občas, asi vám to nic neřekne. Každopádně si dovolím říct, že jestli tuhle hru něco ničí, je to očekávání vás samotných. Jistě, nejedná se o revoluci a ani o nic o čem byste básnily, každopádně je to dobře hratelný kousek, který dokáže zabavit, pokud mu dáte šanci.

No tak, přiznejte se, určitě se mezi vámi najde někdo, kdo si vždycky toužil zkusit práci herního vývojáře, ale nikdy se k tomu nedostal, nebo to pro něj bylo příliš obtížné. Pokud se takový snílek najde, určitě by neměl minout prvotinu studia s názvem Greenheart Games, které vzniklo teprve v roce 2012 a už teď má mnoho úspěchů s touto velmi kvalitní leč jednoduchou hrou. Zahrát si ji můžete na PC (Windows, Linix) či na Macu OS X. Sehnat ji pak můžete na Steamu za pár dolarů.

Tato hra si říká simulátor byznysu a já k tomu dodám, že i herního vývoje jako takového. Vašim cílem není nic jednoduššího než si založit firmu, dát ji příhodné jméno a začít v podkroví vaši garáže pracovat na prvním herním kódu. Předtím se však ujistětě, že jste si vybrali pohlaví a vzhled panáčka, který k vám sice bude celou hru sedět zády, ale například barva vlasů či svetru je velmi příjemným zpestřením. Jakmile doladíte detaily, hra vás vykopne se spoustou rad do herního dějství.

Na začátku nemáte moc věcí na výběr a také můžete velmi rychle zkrachovat, což se v moji firmě naštěstí nestalo a v červených číslech jsem se ocitl pouze jednou a na velmi krátkou dobu. Vyberete si tedy z dostupných druhů jako je FPS, strategie, adventura, atd. Následně zvolíte typ hry, já začínal hororovou adventůrou. Dále vyberete engine, možnosti ozvučení, design úrovní, zvuky a další podobné serepetičky na které jste zvyklí, kliknete na vytvořit hru a už to jede.

Z hlavy se vám pak začnou linout různě barevné bublinky a ty budou létat do patřičných kulatých chlívečků v horním rohu obrazovky. Jeden je červený a nese název chyby(bugy), další je oranžový, ten náleží designu, potom je tu světle modrý který se věnuje použité technologii a tmavě modrý, kde svítí název výzkum. První hry máte hotové v řádu několika sekund a pak už jen se zatajeným dechem očekáváte první hodnocení recenzentů, které má velký vliv na prodej a tak je třeba se snažit.

Svého vedoucího firmy musíte počas hraní vylepšovat tak, že ho pošlete na školení, kde se naučí lépe ovládat barvičky, o kterých jsem psal výše. Čím větší číslo, tím lépe danou oblast ovládá. Naučit se však můžete i rychlost s jakou tyto dovednosti bude vykonávat. Tohle všechno neplatí jen pro vás, ale i pro zaměstnance, které tam budete muset posílat taky i když si více budou přát dovolenou. Po každé vydané hře je tedy dobré trošku zlepšit statisktiky všech ve firmě a věnovat se dalšímu titulu.

Hra se snaží čerpat z minulosti, kterou jsme si všichni prošli. Pokud jste tedy herní dějiny bedlivě sledovali, víte, na které konzole či platformy se nevyplatí vytvářet hry, protože je čeká zánik. Jediné, čím se toto liší od reality jsou názvy. Například místo herní výstavy E3 je tady G3, Playstation je Playsystem, Xbox je Mbox, to samé pak platí pro ostatní herní vývojáře. Dejte tedy velký pozor, na které platformy vyvýjíte, je to velmi důležité. Mě se vždy vyplatilo PC a PS či Mbox.

Při hraní vás bude čekat mnoho výstav, novinářů, vývoje nových technologií, vytváření vlastních enginů a jejich následný prodej, nabírání zaměstnanců, druhotných zakázek - jako je například web design, nacházení vydavatelů, vytváření her a jejich pokračování a mnoho dobrých a špatných rozhodnutí, které buď přivedou firmu ke krachu, nebo k rozkvětu. Toto a mnoho dalšího ve velmi obyčejné ale sakra zábavné hříčce, která nemá dohromady ani 200 MB.

Co tedy říci závěrem? Dbejte na to, jaké hry tvoříte a pro koho je děláte, vyvarujte se sázení všeho na jednu divokou kartu a raději se snažte jít pomalu ale jistě směrem k úspěchu. Na začátku hraní je třeba si zvolit za jak dlouho hru chcete dohrát, já zvolil 35 let dlouhou éru, která je doporučená a dostal jsem se na vrchol během šesti hodin dlouhé kampaně, kde jsem vydělal kolem sedmi set milionů dolarů.

Nejvýdělečnější hrou potom byl simulátor letadel, kterého jsem prodal více jak 25 milionů kopií a utržil jsem skoro 350 milionů a to už, přátelé, firmu postaví na nohy. Přeji vám mnoho úspěchů při vývoji a pozor na piráty, protože na ty se tam také nezapomnělo. Dokonce když hra vyšla, tak ukradená kopie nešla dohrát a pořád to hlásilo, že díky míře pirátství studio zkrachovalo. A to už je na zamyšlení, co říkáte? Jo a abych nezapomněl, titul obsahuje i češtinu, sice je ve stádiu beta, ale anglicky nemluvící populaci to bude dozajista stačit. A to už je ode mě vše!

Kromě filmové adaptace Need for Speed, která dorazila letos v březnu do kin, se na obrazovky monitorů a obřích TV podívala i ta herní, která se honosí přízviskem Rivals. Této rozjeté série se už vydalo přes dvacet dílů a vydavatelé značky nejsou očividně dostatečně nabaženi. Proto se herní gigant Electronic Arts, jak už je zvykem, rozhodl, že vydá další kousek. A stejně jako se rok sejde s rokem, sejde se i starší díl s tím novým. Na výrobě se kromě borců z Criterion Games (tvůrci Burnout) podíleli i Ghost Games UK a EA Vancouver. Nejvíce se jejich nový počin blíží Hot Pursuit (2010), který je míchnutý s Most Wanted (2012). Inu, proč ne, obě hry byly docela hratelné a Rivals si z nich berou jen to lepší a přidávají i nové kousky. Pojďme se tedy podívat na to, jak se to celé vlastně hraje.

Co říci k příběhu? Buď hrajete za poldy a chytáte výtržníky, kteří se řítí po vámi hlídaných okreskách šílenou rychlostí ve svých supersportech a nebo naopak. Nemyslím si, že je potřeba říkat více. Need for Speed totiž nikdy nebylo o příběhu, tedy alespoň pro mě. Hrál jsem všechny doposud vydané díly a ty, které se motali kolem nějaké povídky, nedopadli dobře. Důležitějším bodem bude nejspíše hratelnost. Ovládá se to dobře? První dvě hodinky si budete zvykat na těžce arkádový jízdní model, ale jakmile vám padne do ruky, budete se královsky bavit při každé dobře driftnuté zatáčce, kterou zvládnete ve více než dvou set kilometrové rychlosti a ještě stihnete hodit pás s hřeby, který na chvilku zpomalí uličníka za vámi.

Ovládání je tedy naprosto v pořádku a to co se týče jak klávesnice, tak gamepadu, který ale doporučím spíš. Pokud milujete závodní arkády, budete si připadat jako ryba ve vodě, protože jestli vývojáři z Criterionu něco umí, je to převedení šílené rychlosti, brutálních bouraček a krásného prostředí do hry, kterou zrovna kutí a tentokrát to byly Rivals. Když už mluvím o té kráse, je potřeba zmínit, že všechno to závodní dění vám bude zobrazovat engine Frostbite 3 (pohání Battlefield), na který je skutečně radost pohledět a veškeré počasí, prach či létající kamínky od kol, vypadají naprosto skvěle. Samotný svět se sice nápadně podobá Hot Pursuit, ale čert to vem, když se na to tak hezky kouká a výsledný obraz je naprosto osvěžující, ač byl ze začátku locknutý (zamčený) na 30 FPS.

Jak už je zvykem, na svá auta si kromě nárazníků můžete přimontovat i různé pomocníky, kteří vám budou pomáhat s vítězstvím. Policie i vandalové mají podobné, avšak ne úplně stejné věci. Jak u strážců zákona bývá zvykem, mají různé pásy s hřebíky, pomocný vrtulník či EMP, který vyřadí elektroniku v autě právě sledovaného cíle, jemuž přestane na pár sekund vůz říkat pane. Zlořádi mají ve vínku také různé elektronické serepetičky a mezi ty lepší patří například blokace zaměření od policie či tlaková vlna, která auta jedoucí ve vaši blízkosti jistě nepotěší. Tyto pomocníky však máte omezeny počtem, který se po vyčerpání dá znovu nabít na jakékoliv benzince, kde si mimochodem opravíte i automobil.

Když už jsem mluvil o tuningu, je potřeba říci, že policejní vozy nelze oblékat do hezčích dílů, lze jim vylepšit pouze výše zmíněné pomocníky. To mi ovšem vadilo minimálně, co mě však štvalo víc, byl model poškození, který bych od Criterionů čekal lepší, epičtější a vlastně i monumentálnější. Auto se sice po nárazu docela pěkně rozbije, ale jsou to jen povrchové škrábance, jako je upadlé zrcátko, či zadní křídlo nebo prasklé sklo. Nečekejte tedy, že se po vzoru Burnoutu rozbijete na tisíc malých kousíčků, to se prostě nestane. Nicméně je potřeba si hlídat poškození vozu a pravidelně (i při honičkách) navštěvovat benzinky. Tam vám vůz opraví a zároveň získáte šanci získat utržené body po návratu na vaši základnu. Při vašem zničení totiž přicházíte o veškeré skóre.

Jelikož tady hovořím o základně, měl bych zmínit také to, že jak policie, tak ta tunerská chátra má svoje vlastní místa, kam se neváhají schovat. Jedná se víceméně o takové lobby, kde lze vlastně hru zapauzovat (ve chvíli, kdy se objevíte na silnici, nelze hru pozastavit, protože se kolem vás prohánějí ostatní hráči, které můžete vyzvat a jak už to při multiplayeru bývá, tam se prostě nepauzuje) a vymyslet vaše další kroky, vylepšit auta, vybrat si závod, či si něco málo nakoupit do vaši virtuální garáže. No a taky se vám přičtou vydělané body, které získáváte za cokoliv od driftu po zničení protivníka. No a pokud dojde na vaši vlastní destrukci? O body přijdete, ale to jsem psal výše a tak bych se nerad znovu opakoval.

Chtělo by to něco málo říci i na adresu audia a tak neváhejme. Na rovinu říkám, že co se týče OST (soundtrack) jedná se opět o velkou parádu, jak bývá posledních pár dílů zvykem. I když se někdy nepodaří samotná hra, hudba je tam vždy pekelně dobrá a není tomu jinak ani u Rivals. Naleznete tu téměř vše od rocku, popu, elektronické hudby až po rap neboli hip hop. Vše je velmi dobře poslouchatelné i samostatně, bez hraní, ale jet tři sta po dálnici a přepínat si jeden skvělý song za druhým je větší paráda a hlavně motivace k lepšímu umístění v žebříčku. Co se týče zvuků aut, opět se to nepovedlo dotáhnout do konce. Většina vozů zní jak splašené vysavače a jediné, co lze považovat za dobrý závodní zvuk, je ten při havárii, nebo když vám pískají gumy při driftu.

A jaká je tedy herní náplň? Jízdní model je povedený, ale to už jsem psal. Závody jsou celkem fajn a je jich mnoho druhů od sprintů, časovek po obyčejné závody na kola. Pokud byste se nudili, lze rychle projíždět radary, zkoušet různé skoky či jiné vedlejší aktivity, které se vám započítávají do výsledného herního času, který sám o sobě vydá na mnoho a mnoho hodin zábavy. Jediné, co při hraní občas trošku zamrzí, je fakt, že počítač podvádí. Ale to je u závodních her zvykem, navíc je zde patrné i to, že vám v některých závodech všichni ujedou hned na začátku, aby vám pak hra těsně před cílem dovolila díky skriptu vyhrát. Jedná se však o menší neduhy na kráse, které jsou navíc běžné v téměř každém arkádovém závodním titulu.

Na závodní hru typu Need for Speed jsem toho napsal až příliš a tak se pojďme podívat na finální verdikt. Jste už unaveni touto poslední dobou dosti rozporuplnou herní značkou? Ruce pryč, protože zde mnoho změn neuvidíte (hra stojí už několik let na místě a má dosti kolísavou kvalitu). Máte rádi závodní arkády, které jsou protkané honičkami a bouračkami? Měl bych pro vás jeden tip, zkuste Rivals a můžete být mile překvapeni. Tato hra je zábavná a kdo říká, že není, zřejmě ji viděl jen na videu, nebo vůbec. Mohlo to dopadnout mnohem hůře a tak buďme rádi, co jsme dostali. Za mě doporučení, ale jen pro ty, kteří závodění berou s nadhledem a NFS pro ně není ještě mrtvá značka. Všichni ostatní ruce pryč, mohlo by to dost pálit.

Kdo by neznal South Park? Vždyť je to nejsprostější a zároveň jeden z nejsledovanějších animovaných seriálů, jaký kdy svět spatřil. S každým novým dílem si bere na paškál nové trendy, od Facebooku po Apple, jejich produkty atd. Tentokrát si někdo řekl, že zkusí prorazit na herní platformy. Tento nápad vznikl v South Park Digital Studios, které se na vývoji titulu z tohoto městečka podílelo s borci z Obsidian Entertainment a celé jim to vydal Ubisoft, protože to považoval za dobrý nápad. Ještě před rokem, bych vám řekl, že se moc netěším, nebo že RPG z tohoto světa se nemůže nikdy povést. Nicméně poslední týden jsem se věnoval hraní a musím říct, že to bylo to nejlepší rozhodnutí a jsem skutečně rád, že se hra, sice s menším zpožděním, dostala na trh. Strach mě přešel hned se zapnutím hry a rozjetí příběhu.

Hned na první obrazovce dostanete možnost vytvořit si vlastního panáčka, což byl vždycky můj sen, trošku přispět do toho bláznivého městečka. Inu, stalo se a moje postava se přistěhovala do South Parku jako nový obyvatel. Rodiče za mnou přišli do pokoje a řekli mi, ať si jdu ven hledat kamarády a nevracím se dřív, jak si někoho najdu. A tak započala moje cesta. První, co musím uznat je to, že si skutečně připadáte, jako kdybyste sledovali jeden obří díl seriálu, protože hra vypadá vlastně úplně stejně jen s tím rozdílem, že danou postavičku ovládáte a aby vás tamní svět nemátnul, použít jde každá věc, co je pozlacená, ať už to jsou kliky, šuplíky, nebo splachování záchodu. Jakmile vylezete ven, hned budete vědět, kde se nacházíte - pakliže jste seriál párkrát viděli. Vaše první kroky vás zavedou za Cartmanem, který má momentálně rozjetou LARP (Live Action Role Play) hru a rád by vás v ní měl taky. Ovládá lidský tábor a bojuje proti zákeřným elfům. Zbývá pro vás však vybrat jméno, tak si napíšete, co se vám líbí a Cartman vám navrhne, že vám bude spíše říkat Douchebag. Jakmile po několikáté zmáčknete NE, protože se vám jméno určitě moc líbit nebude, hra zvolí za vás a jméno vám nechá. Nicméně ke konci hry už budete Sir Douchebag a to už panečku zní. Toliko k příběhu, který je totálně bláznivý a praštěný, jak je samotný seriál, pojďme se podívat na hratelnost.

Hra se dá velice dobře ovládat jak na myši s klávesnici, tak na gamepadu, je tedy jedno na čem budete hrát. Nicméně po dohrání bez ovladače jsem měl pocit, že jsem byl ochuzen o intuitivnější ovládání, takže vám ho doporučím spíš. Budete chodit sem a tam po celém městečku a pokud vás nebude bavit chůze, můžete použít rychlého transportu, jakmile objevíte všechny dané zastávky. Hledat ale nebudete jen je, ale například různé příběhové předměty, Chipmunky, slipy, bezdomovce či prostě jen odpadní koše nebo batohy. Výběr je jen na vás. Ale mě osobně bavilo sbírání naprosto všeho, co jsem na mapě našel. Jednak je to zábavné a za druhé vám to protáhne herní dobu, která se ze vším všudy šplhá k 15-20 hodinám, záleží však na zvolené obtížnosti (žádná není dostatečně HC) či vašem postupu hrou.

Po cestě za vítězstvím je potřeba použít zbraně a tady máte na výběr od obyčejného prkna s hřebíky po vibrátor, který je skutečně drtivou zbraní v rukách válečníka. Teď vás jistě napadá otázka, za koho že vlastně můžete hrát? Jsou čtyři možnosti: válečník, zloděj, mág a žid. Každá z daných tříd má svůj zajímavý repertoár útoků. Kromě zbraní, budete potřebovat tzv. body PP (vymyslel to Cartman a angličtinářům to zní jako pípí což znamená, ale však víte), za ty můžete používat svoje speciální skilly, ať už je to nadhoz bejsbolového míčku před obličejem protivníka a následný homerun vedený přes jeho obličej nebo vrh kladivem či transformace do úplně jiného tvora. Jako další a zároveň poslední kolonka je tu mana, kterou doplňujete hlavně jídlem a umožňuje vám tak bezvadně prdět. Pšouky zde budete provádět na mnoho způsobů a budete se přitom královsky bavit. Ale pamatujte, je tu jedno pravidlo, bez kterého nemůžete hrát - nikdy nikomu neprdět na koule. Zneužití se trestá! Kromě zbraní a speciálních schopností je potřeba svoji postavičku patřičně obléci a k tomu vám dopomáhej široký výběr vlasů, knírků, náramků, rukavic, helem, obličejů (jizvy, monokly,...) a mnoha dalších věcí, které můžete kombinovat mezi sebou a vytvořit si tak skutečně originální postavu.

Proč vlastně South Park tak dobře baví? Má prostě výtečně napsané dialogy (pokud nerozumíte anglicky, přijdete o velký kus hry), výborný příběh plný análních sond, prdění, Kanady či fekálního humoru. Když se budete nudit, můžete třeba jen mlátit bezdomovce, hledat různá zákoutí městečka, která skrývají překvapení nebo se věnovat vedlejším úkolům, jichž je tady velká hromada od hledáni Ježíše po podání pomocné ruky panu Hankymu, kterému se v kanálech ztratili děti. Hra si bere to nejlepší ze všech možných titulů, ale co je důležitější, jen zábavné prvky. Souboje jsou například na tahy, v Kanadě budete hrát opravdu staré RPG po vzoru Zeldy a pohybovat po městečku se budete klasicky ze 2D pohledu. Hudba je perfektní a tomuto stylu se naprosto hodí. Dabing je klasický jako v seriálu, takže paráda. Proč však nedám víc jak osm? Souboje se velmi brzy stanou nudné a stereotypní a to je problém, protože tvoří velkou část hry. Další neduh je například to, že kdo bude hodně sbírat předměty, ten si je potom taky po jednom prodá. Chybí zde jakákoliv možnost označit v inventáři co chcete prodat, vše musíte dělat manuálně políčko po políčku a to když máte padesát věcí na prodej, je na půl hodiny. Ovládání tedy není úplně světoborné, ale to není nic, co by se mohlo spravit u dalšího dílu, který doufám přijde, protože tohle by mohlo fungovat klidně jako trilogie, nebo i seriál ve stylu Telltale Games, akorát místo adventur by vycházel jeden RPG příběh za druhým.

Pojďme ale na finální verdikt. Měl jsem opravdu strach, co se ze hry stane a dostal jsem to nejlepší, co jsem mohl. A jak jsem psal výše, tohle si prostě zaslouží další nášup v jakékoliv podobě, protože povedených a vtipných her je poslední dobou skutečně málo. Milujete South Park? Směle do toho, protože tohle přesně chcete hrát. Umíte skvěle anglicky ale seriál moc nesledujete? Jděte do toho, protože humor vás nenechá vydechnout. Jste jen obyčejní hráči, co mají rádi dobré tituly? Upalujte si hru hned koupit, protože nic podobného se dlouho neukáže. Za mě máte po všech frontách jen to nejlepší doporučení! A nyní mne omluvte, musím dosbírat všechny předměty, což vás hra v klidu po dohrání nechá, protože po titulkách se opět objevíte v městečku s možností si jen tak chodit tam a zpět, nebo na doladění úkolů. Ideální tečka za skvělým herním titulem.

Tak a je to tady. Přišel den a čas na oživení další legendy v podání Eidos Montreal. Tito zkušení vývojáři už restartovali sérii Deus Ex a teď se vrhli na jinou herní modlu a to Thiefa. Hru vydali koncem února 2014 pro platformy PC, Playstation 3 + 4, Xbox 360 a Xbox One. Moje recenze se bude zaobírat počítačovou verzí. Povedlo se dílo dokonat? Vlastně docela ano, ale proti Human Revolution je to místy dosti fušeřina.

Jako obvykle i tato hra začíná příběhem. Vžíváte do role muže jménem Garrett, kterého celé město zvané The City, nazývá pravým jménem a to mistr zloděj. Po boku vaši věrné známé zlodějky Erin zažíváte obyčejný večer jako stvořený pro krádeže všeho druhu. Pobíháte po střechách domů, špičkujete se mezi sebou o to, kdo umí lépe obrat nebohé obyvatele a užíváte si života. Hrdinovy kroky však začnou směřovat k Northcrestově paláci, kde je svědkem obřadu, který spatří přes střešní okno. Erin, jelikož si myslí, že je ve všem lepší, se pustí na tenký led, když šlápne na první skleněnou tabuli. Propadne se (mohli jste vidět v traileru) dolů, střih a vy se probouzíte v nočních hodinách na kárce, kterou táhnou dvě osoby. Po čase Garrett dorazí do svého příbytku v hodinové věži, kde zjistí, že byl pryč asi trošku déle, než se zdálo a nezbude mu tak nic jiného, než zjistit, co se mu stalo a kde je jeho přítelkyně. Jelikož příběh nikdy nehrál v předchozích Thief hrách prim, nebudu se na něj dál zaměřovat ani tady, upřímně, totiž není o co stát.

Pojďme se tedy raději podívat na to, co nám hra přináší, co se týče například hratelnosti. Ovládání hry jde celkem od ruky a to jak na klávesnici, tak na gamepadu, ač bych si dokázal představit, že to jde doladit i lépe, nemáte problém si zapamatovat kombinaci kláves či tlačítek, které potřebujete. Opět, po vzoru Deus Ex, můžete téměř bezvadně využívat prostředí města ve svůj prospěch a každá vloupačka či mise nabízí několik směrů a cest, jak se ke kýženému výsledku dostat. Je tedy možné chodit po střechách, prolézat šachty, nastřelovat si provazy na trámy a následně po nich šplhat a další podobně vylomeniny. Jediné, co mi vadilo, je nemožnost libovolného skákání, protože se kolikrát dostanete do situace, která je vtipná a zároveň bolí. To se takhle vyšplháte někomu do bytu po laně a když chcete jít zpátky a stisknete mezerník, Garrett přeskočí na druhou stranu, jakoby lano nebylo. Tohle uděláte asi desetkrát, než zjistíte, že stačilo zvednout hlavu. Nebo se dostanete do situace, kde budete chtít utéci a z obou stran vám zablokují cestu vojáci a sevřou vás do kleští. Co dělat? V této hře nic, maximálně restartovat checkpoint, jinde? Přeskočit. Ale chápu, nejeden zloděj by mi mohl namítat, že hra se přeci hraje Thief stylem a měl by pravdu. Ale to by vám hra nesměla nabízet projít úroveň několika způsoby. Je tedy možné, že na ovládání si budete muset zvykat.

Vaši sběratelskou vášeň podporuje řada věcí, například skalpel, kterým vyřezáváte obrazy přímo z rámu a věšíte si je u sebe doma. Kleště pak slouží na odstranění různých mechanismů pastí. Šroubovák je dobrý přítel, pokud se chcete plazit šachtami. Velký pomocník je tzv. focus mód, díky kterému vidíte interaktivní objekty a víte, kam střílet lano, či který šuplík nebo dveře jdou otevřít (a mnoho dalšího). Tohle všechno je sice pěkné ,ale hlavní hrdina potřebuje stín jako drogu, takže jakmile se někde objeví temné zákoutí, je vaše šance ukázat, co umíte, ať už to je okradení stráže nebo větší vloupačka. Jak moc jste nebo nejste vidět, máte znázorněno v HUDu, což se hodí. Jako další tam najdete ukazatel focusu a také zdraví. Pokud se ve vašem těle najde pud bojovníka a nemáte rádi restarty, určitě si do batohu nabalte obušek, kterým lze rubat stráže jedna báseň. Ve vašem inventáři se však najde místo i na staré dobré klasiky jako jsou vodní šípy (uhašení ohně), zápalné šípy a další podobné rarity, bez kterých je zlodějina těžká dřina. Dá se sebrat i volně ležící lahev, která se hodí na odlákání pozornosti.

K čemu by však tohle všechno kradení bylo, kdybyste neměli kde utrácet peníze. Jedna možnost jsou různí prodavači pohybující se po celém městě, od kterých si kromě maku (zvyšuje focus) a lékárny (jídlo) lze koupit šípy, nebo třeba vylepšení vašeho obleku. Abych nezapomněl, dají se kupovat či jinak získávat body soustředění, za které pak upgradujete Garretta samotného, jak moc tichý je, jak umí natahovat luk a podobné serepetičky. Na své pouti potkáte i muže jménem Basso. Ten vám dá tip na to, kde dobře krást, nebo dostanete přímo zakázku. Kromě Bassa je ve městě i pár dalších lidí, pro které je možné plnit vedlejší questy. Druhá věc je, že než se naučíte každou uličku zpaměti, tak je nemusíte ani najít. Mapa je totiž po vzoru Deuse skutečně nepěkně zpracována a více než pomáhá, tak trápí. Když už jsem zmínil obyvatele města, měl bych prohodit pár slov o umělé inteligenci, která je téměř doladěná. Najdou se chvíle, kdy budete stát metr od vojáka, který vás díky zahalení stínem neuvidí, jinde se však může situace změnit. Stalo se mi, že jsem byl ve stínu a hlídka si to kráčela mým směrem. Stalo se nečekané, viděl mě i když neměl a to byl tak deset metrů daleko. Jo a jakmile vás objeví, tak doporučují rychle utíkat, protože vás rázem uvidí každý i ten, který neví, odkud vítr vane. Jinak řečeno všichni budou vědět, kam utíkáte a kudy, dokud se neschováte, což je těžké, protože to téměř nejde, ideální je pak restart, než si kazit dobrý dojem ze hraní, věřte mi. Ve skrytém průchodu hrou vám bude bránit i rozsypané sklo či voda - zde je třeba se plazit opravdu s jemností pantera. Někde se zase setkáte s papouškem nebo psem v kleci, kolem kterých musíte našlapovat opravdu jemně, nebo přivolají stráže.

Grafickou stránku hry pohání Unreal Engine třetí generace a měl bych k tomu jednu výtku. Hru jsem hrál na čtyřjádru od i7, Geforce 570 GTX (1289 MB), 6 GB DDR3 RAM a místy, když jsem šel například z hodinové věže do města, se hra neskutečně začne pár sekund trhat a načítat. Občas to takhle bývá a nepomohlo ani snížení detailů. Zřejmě jsem měl slabý stroj, nebo byla optimalizace lehce podceněna. Jakmile se vše ale načte do paměti, hra je tak plynulá, jak jen může být a je radost pohledět na krásně vymodelované prostředí. Ke zvukové stránce toho není moc co dodávat, snad jen, že nezaujme. Soundtrack je obyčejný a po dohrání po něm neštěkne ani pes. Co se však týče praskání střepů pod nohama nebo foukání větru za deště, to už je jiná pohádka a tam je odvedena práce velice dobře.

Hurá na verdikt. Pokud se chystáte hrát násilným stylem, raději ruce pryč, protože s tímto postupem hra počítá pouze co se týče bodového ohodnocení, ale samotný kód titulu na to není připravený a dostáváte se pak do obrovsky frustrujících situací, které si nepřejete zažít. Čekat na vás bude 8 kapitol a zhruba 16 hodin dlouhá kampaň - záleží však na dané obtížnosti a vašem bádání po městě. Odehrát se to dá samozřejmě i rychleji. Pokud ve vašich žilách koluje zlodějina a nemáte rádi hry, kde se moc spěchá s postupem, jste na správném místě. Jak jsem zmínil výše, být zbytečně zbrklí při hraní se opravdu nevyplatí, protože pak vyplují na povrch různé nedodělky a to prostě nechcete. Co říci závěrem? Kromě českých titulek, které objevíte v PC verzi, vás bude čekat velice příjemná jízda, která má sice krapet dementní a zbytečný příběh, ale o to více různých zápisků (dobře napsaných) či prázdných vitrínek (ve vašem obydlí), co jsou potřeba naplnit speciálními předměty, které po cestě najdete a když už je objevíte, tak je po Garrettovsku ukradnete. Já jen dodám, že Eidos Montreal umí a to hlavně restarty velkých značek. Jsem zvědav, co nám přinesou příště.

Docela slušná a vypilovaná parodie na Heroes of Might and Magic. Příjemná hratelnost, krásný soundtrack, velmi malebná grafika, jeden hrdina, princezna a záchrana nejen jí, ale celého království. Varuji vás však předem, je to opravdu neskutečný zásek v tom nejlepším slova smyslu. Pokud vás tedy HoMaM bavil a dáváte přednost tahovým strategiím, určitě si tento titul zkuste, máte mé nejlepší doporučení. Sice se hra stává po čase příliš stereotypní a nabádá k backtrackingu, ale to jsou tak jediné vážné mínusy tohoto kusu kódu. Texty ze začátku hodně baví číst, ale po čase zjistíte, že je lepší se jim moc nevěnovat a ideálně si ještě urychlit boj, aby zbylo místo na zábavu. Inu, nebudu tady přešlapovat na jednom místě, mé doporučení máte, co s ním uděláte je jen na vás samotných.

Tak jsem si tu hru znovu prošel i přestože mnohokrát jsem pošel, tak na konec jsem došel. Pro neználky, jedná se o přídavnou epizodu pro původní Wolfenstein 3D (dneska by se tomu asi říkalo DLC nebo datadisk), která byla samostatně spustitelná. Obsahuje 18 levelů, čtyři bosse (+ 1 bonusový) a jedno Kopí Osudu, po kterém jdete jak slepice po flusu, protože díky němu by mohlo Hitlerovské Německo zvítězit v tažení Evropou a to vy, jako správný agent, nemůžete dovolit. Hudební stránka obsahuje nové kusy, jinak je vše při starém, což je jenom dobře. Posledních pár kol je opravdu hardcore a umírat budete častěji než za den stihnete mrknout. Pro dnešní omladinu by to mohl být dost frustrující zážitek, ale to by o hodně přišly. Zároveň je třeba dodat, že vyšlo mnoho modifikací, které mají hezčí grafiku a ovládání myší, nebo třeba původní hra, která je k mání například na Steamu a funguje tak na dnešních systémech. Pakliže kopete za retro team, najděte si na tuhle i původní hru čas!

Overlord je něco jiného než obvykle hry přinášejí. Místo rytíře v nablýskané zbroji se zde chopíte role mocipána, který s dobrem nemá mnoho společného. Do vínku dostanete kromě své věže i gobliny, které můžete posílat na různé cíle, ať už rozbít bednu, nebo zabít ovečku. Jsou vám oddaní na život a na smrt, poslouchají na slovo a budou s vámi vždy a všude. Hra srší vtipem, docela slušnou grafikou a novými, dalo by se říci průkopnickými nápady. Kód titulu se napsal roku 2007 a i dnes dokáže velmi dobře pobavit a pokud jste o hře nikdy neslyšeli, neházejte flintu do žita, protože se jedná o dosti pozapomenuté dílo, které přišlo a zase odešlo, aniž by si toho mnoho hráčů všimlo. Nedoporučuji nad touto hrou lámat hůl, protože byste se taky mohli dostat do fáze, kdy budete shánět lepidlo na její následné slepení. Musím totiž říct, že tak zábavný a zároveň nenáročný počin jsem dlouho nehrál a královsky jsem se bavil. Určitě se nebojte zkusit něco jiného než nač jste zvyklý, máte mé vřelé doporučení.

Vzpomínky na tuto hru mám ještě dnes celkem jasné. Psal se rok 1999, já už měl za sebou první počítač a několik titulů a zrovna jsem v TV sledoval herní pořad GamePage. Tento legendární herní seriál mi jednoho dne představil AvP a od té doby jsem věděl, že musím sehnat lepší stroj a zahrát si to taky. Co na tom, že se mi to povedlo až pár let po této události, hlavní byl fakt, že jsem se královsky bavil. Filmy s vetřelčí tématikou, Predátora nevyjímaje, jsem jako kluk miloval a dnes je řadím mezi svoje nejoblíbenější snímky. Proto pro mě nebylo moc těžké propadnout kouzlu tohoto skvostu, kde se tyto dvě existence střetli v boji na život a na smrt. Jako třetí do pranice byl tým mariňáků, za které bylo též možné hrát - tuto kampaň jsem rozjel jako první, mám k těm slabším větší vztah. Musím uznat, že jsem měl slabé chvilky, kdy jsem musel naprosto vypnout zvuk při hraní, abych se posunul dál, nemluvě o zesílení kontrastu na monitoru téměř na max. Zmar, smrt a napětí, to jsou hlavní tři stěžejní body této skvělé pecky. Dodnes mám hru ve všech možných verzích včetně Steamové a jednou za čas ji znovu rozehraji a vzpomínám na léta školou povinná, kdy bylo základem hodit aktovku do kouta a jít se bavit do virtuálních světů. Závěrem bych dodal, že se jedná o z mého pohledu nejlepší hru ze série AvP titulů. Vzdávám jí tímto hold!

Ze série GTA jsem prošel všechny díly včetně různých odboček a musím říct, že čtvrtý díl, byla na svoji dobu sice celkem revoluce, ale na druhou stranu mnoho hráčů nepotěšil. Jak jsem se k němu postavil já? Inu, nejméně třikrát jsem tuto hru rozehrál na PS3 (mimochodem, jsem si tuto konzolku pořídil právě kvůli této hře) a ani jednou nedojel, buď kvůli tomu, že mě jednoduše hraní přestalo bavit, nebo jsem narazil na extrémně těžké mise, kterými je tato hra pověstná. Nedávno jsem tomuhle dílu dal poslední šanci a to na PC. Zakoupil jsem kompletní verzi, včetně Episodes from Liberty City a pustil se do hraní. Povedlo se mi to konečně dohrát (epizody mám rozjeté teď) a musím uznat, že mě to místy i bavilo, ale není to prostě ono. Grafická stránka je celkem slušná, výběr rádií není vůbec špatný, příběh, jímž nás protáhne Niko Bellic, který dorazí z Evropy splnit si svůj Americký Sen, není z nejlepších ale je v pořádku a snaží se nám to po celou hru dokazovat. Velmi mě však otravovalo nucené navštěvování přátel - pokud jste s nimi dostatečně nechodily plnit aktivity jako třeba hospody, bordely, restaurace, atd. jejich respekt k vám klesal. Nenuceně by to byla jistě větší zábava, nebo spíše tak, že by tam tato možnost vůbec nebyla, podobně jako to bylo ve všech ostatních GTA. Když to shrnu, dialogy, postavy a výše zmíněné věci mě v podstatě bavily, ale trvalo to několik rozehrání a přemáhání. Nakonec jsem však rád, že jsem hru prošel, ale musím jedním dechem dodat, že to je pro mě nejhorší díl ze série a přitom není vůbec špatný, ale jedná se o individuální komentář, tak si to snad mohu dovolit říct. Hodnotím 80ti procenty, které si titul nepochybně zaslouží, avšak je tam velké ALE.

Musím uznat, že původní BioShock odehrávající se v Rapture, byl mému srdci blíž. Nic to však nemění na faktu, že je tohle výborná pecka. První věcí, co upoutalo moje oči, byla určitě grafická stránka, která je prostě malebně krásná, stejně jako celé létající město, ve kterém se hra nachází. Titul mě zaujal i velmi slušným scénářem, který se dá označit slovy ´´mind fu*k´´. Jestli vám tohle neroztočí kolečka v hlavě na maximální otáčky, tak už se to povede asi jen hře The Stanley Parable , která z mozku hráče dělá sekanou. Další věc, kterou je třeba vypíchnout, jsou velmi slušně napsané dialogy, povedený dabing a fenomenální hudební stránka, kterou Infinite přináší. Ken Levine všem zase jednou ukázal, že není jen skvělý vývojář, ale i vizionář, protože si bere na paškál témata jako je božství, lidství, rasismus, sobectví, láska a pýcha a ještě mnohem více. To vše hází do šejkru a tvoří vynikající nápoj, který na začátku chutná trošku hořce, ale na dojezdu je velmi sladký a máte chuť si objednat další. Velmi dobrá práce! Pokud fandíte této sérii, určitě nový počin zkuste, máte mé doporučení.

Undying se mi dostal do počítače koncem roku 2001 a toho dne jsem se seznámil s mystickým hororovým počinem. Každý z vás jistě ví, že dluhy se mají splácet a ví to i hlavní hrdina Patrick Galloway. Splatit slib se vydává do odlehlého sídla, kde musí vyhledat Jeremiaha Covenanta, kterému je dlužen. Ten mu prozradí, že v jeho rodině, ani s domem, není všechno úplně v pořádku a požádá vás o prošetření. Tu najednou se ze sklepení ozve křik majordomuse a vy se vydáváte prozkoumat okolnosti. Hra má místy velmi hutnou atmosféru a různé bestie, co se vás snaží zabít, dokáží spolehlivě nahnat mráz na záda. Hudební motivy skvěle sedí a celková zvuková stránka je solidní. Na střední obtížnost se nejedná (až na bosse) o příliš těžkou hru, tedy pokud vám místo krve koluje látka zvaná FPS. Čekat vás bude mnoho map, pěkný příběh a přibližně patnáct hodin hraní. Nedávno jsem titul znovu dohrál a musím říct, že je dobře hratelný i dnes. Grafika sice už asi nikoho neosloví, ale různé deníky a knihy, ve kterých se nachází výtečně napsaný text, už by mohly. Nemluvě o celkem slušné hratelnosti - je však potřeba klávesy přenastavit k obrazu svému, protože základní nastavení je za trest. Pakliže vás baví horor, Clive Barker a retro, neváhejte a určitě hru zkuste.

Asie mě nikdy moc nebrala, ale raketomet, který má v sobě zabudovaný odpalovač atomové bomby, to už je jiná káva. Lo Wang si mě získal ihned po nainstalování do jednoho z mých prvních PC (byla to zřejmě 486 DX 45Mhz) v roce 1997. Pamatuji si, když jsem s katanou přepůlil prvního mutanta, to byla panečku podívaná! - do té doby pro mě nevídaná. Arzenál samozřejmě obsahoval klasické kousky, ale zůstal jsem věrný krájení zbraní na blízko pokaždé, když to šlo. Hlavní hrdina sypal hlášky jako na běžícím pásu, což bylo u DOOMovek v té době běžné a nikdo proti tomu nic nenamítal. Krvavější hra už byl snad jen Blood, který vyšel měsíc po vydání tohoto skvostu. Dodnes si k tomuto titulu rád sednu a zahraji si jej pro jeho výtečné kvality, skvělou hudební stránku, hlášky a výborný arzenál nepřátel, hlášek a zbraní. Dodnes si vzpomínám na souložící králíčky nebo nahé gejši, dokázali totiž okořenit hru na správných místech. Tento titulů nestárne, to vám povím, jediné, co zaostává, je engine, ale opět (podobně jako u her DOOM, Wolfenstein, Blood, atd) vyšla řada modifikací či naprostých předělávek, díky kterým se ke hraní vracejí pamětníci dodnes. Určitě vřele doporučím i Shadow Warrior 2013, ze kterého jsem měl původně docela obavy, ale ukázal mi, že se nebojí razit podobnou cestu jako předchůdce. Pokud jste nezkusily ani jedno, upalujte to dohnat.

Jelikož mě od počátků mého hraní provázely DOOMovky, netrvalo dlouho a roku 1997 se mi do počítače podíval i tento skvost. Téměř každý rok si tento titul nainstaluji a opakovaně jej hraji. Má totiž výbornou atmosféru, která by se místy dala krájet a rozeného hrdinu Caleba, který nešetří hláškami po vzoru Duke Nukem 3D. Hra vlastně běží na tom samém enginu, stejně jako mnoho FPS let devadesátých. Dodnes mi běhá mráz po zádech ze zvukové stránky, protože co ze sebe dokážou vydávat různá monstra, ať už zombíci - s jejichž hlavou se dá skvěle hrát kopaná, nebo další pekelníci, to prostě nemá obdoby a vždy, když si tuto pecku znovu zahraji, tak mi od první mise naskakuje husí kůže. Krev cáká všemi směry a ze všech možných částí těla, včetně těch vašich, protože hra je místy neskutečně hardcore záležitostí jen pro ty nejotrlejší. Památnou hlášku ´´I live again´´, kterou hlavní hrdina pronese na začátku všeho konání a přitom se s vidlemi v ruce škrábe z hrobu, nezapomenu dodnes, stejně jako výtečné levely, velmi dobrou hudební stránku a na svou dobu pěknou grafiku. Na závěr je vhodné dodat, že se v hlubinách internetu válí nespočet modifikací a úplných předělávek, které do hry zakomponují kromě rozhlížení myší i úplně novou grafiku a hratelnost. Pokud máte rádi hororový žánr a FPS střílečky, určitě se po nějaké verzi poohlédněte, za mě máte to nejvřelejší doporučení.

Dnes si budeme povídat o legendě, která je pro mě číslem jedna. Nemůže to býti nikdo jiný, než svalnatý blonďák Duke Nukem! Hra vyšla roku 1996 a makalo na ní studio 3D Realms. Ke mně do počítače se to dostalo až v létě roku 1997. Bylo to jinak poklidné léto plné hraní, ale mělo se stát něco obrovského. Ve škole se kamarádi o ničem jiném nebavili a mně nezbylo nic jiného než zapátrat v paměti, protože jeho jméno mi něco říkalo. Vzpomněl jsem si, že jsem hrál stejnojmenné plošinovky akorát místo 3D, tam byla číslovka 1+2. A právě třetí rozměr byl to, co mně poslední dobou poutalo před obrazovkou. Vzal jsem tedy batoh, do něj nacpal diskety a vydal se na cestu, dlouhou asi 7km. Když jsem dorazil ke známému, začali jsme hru zabalovat, nevím přesně kolik to už bylo disket, jen vím, že jsem tu cestu jel třikrát tam a zpět, díky vadným sektorům. Co Vám budu povídat, vyplatilo se to.

Když jsem tedy hru nakonec spustil, první co mému oku lahodilo byl atomový znak (proto taky Atomový Vévoda) a hned potom Duke stojící na hromadě mrtvol alienů. Odklepl jsem tedy první epizodu (ty byly celkem tři, první tuším v LA, další na palubě vesmírného korábu a třetí byla situovaná někam do Japonska či co) a hned potom jsem si vybral jednu z mnoha obtížností, bylo mi jedno kterou, stejně jsem tou nerozuměl, ale věděl jsem že tu první bych měl zvládnout. Ozvalo se tedy: Yeah, peace of cake a hra začala loadovat. Ocitl jsem se na střeše nějakého patrového baráku a chvíli nevěděl kudy kam, než jsem si vzpomněl, že by mohl jít barel rozstřelit. Jakmile jsem seskočil ze střechy, můj život se změnil. Létající potvora? To jsem ještě neviděl, po jejím sestřelení jsem zjistil, že mohu skákat (což byla do téhle doby věc nevídaná pro mě), vyhazovat věci do luftu, chodit na záchod (kde jste mohli dokonce potkat vetřelce při vykonávání potřeby), létat jetpackem (létat, ano, kdo to kdy viděl ve hrách), pouštět si kino, hledat kupu skrýší... Bylo toho tolik a jen v prvním kole, že jsem to nepochopil. A nechápu to doteď. Pro splnění mise bylo vždy třeba vyhledat atomový znak na stěně, tzv autodestrukci (alespoň já to tak pochopil), kterou Duke odpálil a posunul se dál. Levely byly skutečně plné života a tak nějak realistické. Skutečně se to podobalo městům, atp. Hra byla také plná eastereggů z čehož bych vypíchl ten, kde najdete mrtvého Dooma, nebo například T-800 v lisu. Každá ze tří zmiňovaných epizod bavila jinak a jinak se u ní člověk bavil. Mně osobně přišla nejlepší první, možná proto, že jsem jí hrál vůbec nejvíc. Druhá mi přišla dost strašidelná, ale to jsem byl ještě malej posera :-D No a třetí mi zasazením moc neseděla, ale byla také výborná. Měl bych jistě zmínit, že po čase vyšla epizoda čtvrtá ve verzi Duke Nukem: Atomic Edition. Která byla trošku ve stylu Mission Impossible, což mi sedělo. Abych nezapomněl na příběh. Vetřelci z vesmíru se rozhodli přiletět na matičku zemi s tím, že nám zde seberou veškeré ženy a to Duke jako jejich velký milovník prostě nemohl dovolit! Každá ze zmiňovaných epizod byla zakončena boss fightem, který bych dál nepopisoval, protože to stojí za to vidět. Nicméně z jednoho bosse si Duke udělal soukromý záchod.

Arzenál zbraní se skládal s kopu nohou (dalo se dokonce kopat a střílet dohromady, což bylo příjemné, nebo nakopnout aliena sedícího na záchodě, bylo fajn), základní pistolky, brokovnice, tříhlavňový samopal, RPG, dále granáty, které byly vynikající hlavně proto, že se odpalovali dálkově a dalo se jich naházet třeba 10 za sebou, což byla pak velká paseka. Po granátech zde byl zmenšovač, ten fungoval jak na Vás v případě že jste vystřelily do zrcadla, nebo na enemáče, které jste pak prostě zašlápli. Pak tu byl tzv. dvouhlavňový raketomet, který byl vůbec mým nejoblíbenějším a nejrychlejším zabijákem. Dále nástěnná bomba, kterou jste připevnily na zeď a pokud Vás zrovna třeba někdo naháněl, špatně dopadl. Jakmile totiž prošel laserem, odpálila se velmi silná trhavina. No a jako poslední zde byl zmrazovač, výborná věc. Když jste někoho zmrazily, stačila dobře mířená kopačka na prsa a cáry zmraženého masa létaly všude kolem. Dále jste měli ve výbavě kromě již zmiňovaného jetpacku i steroidy například, které Vám poskytly na chvíli velmi rychlé běhání. Pak tu byly brýle pro noční vidění a pakliže jste se dostali do opravdu velkých problémů, přišel na řadu holoDuke. To vytvořilo Vaši podobiznu na pár sekund a nepřátelé místo na Vás začali útočit na ní, tudíž jste měli čas se buď uzdravit, nebo utéct. Pak botičky do nepohodičky. S těmi jste mohli běhat lávou například. No a ve finále zde byla přenosná lékárnička k té myslím není třeba nic víc dodávat.

Dukeho nadaboval výtečný Jon st. John, bez jehož hlasu by nebyl hlavní hrdina to pravé ořechové. Napsalo se mu opravdu velká kupa hlášek. Možná se k nim časem vrátím v nějakém ze svých dalších článků. Za zmínku stojí třeba hláška: (What do you waiting for? Christmas?), to když jste chvilku nic nedělali, jen koukali. Hudba je naprosto fenomenální a poslouchatelná i dnes a pokud máte rádi retro, určitě se do ní zaposlouchejte. Zvuky byly prvotřídní a musím uznat, že jiné si tam už dnes nedokážu ani představit. Vývojáři na hře udělali skutečně mnoho a mnoho práce a jejich dílo se stalo legendou, jako později celé studio 3D Realms.

Hra se hraje velmi dobře i dnes. Vyšlo nespočet upravených verzí, včetně HD remaku. Po síti je to také skvělá zábava i po těch letech. Ona to vlastně byla docela zábava i před lety, když jsme to hrávali na hodinách informatiky, když se zrovna paní učitelka nedívala. Moje skromné tvrzení tedy je, že kdo hru nehrál, jako by nebyl. Proto se prosím zkuste poohlédnout po internetu, či online distribuci her, opravdu to stojí za to, pod to se podepíšu! Zvlášť pokud holdujete právě FPS. Dodnes jsem velkým fandou této hry a hlavně Dukeho. Mám dokonce i jeho bistu ze speciální edice poslední vydané hry, která se sice příliš nepovedla, ale dokázala nakonec vyjít. Ale o tom až příště přátelé. Článek zakončím tedy slovy: Hail to the king baby!

Tak si říkám, jestli má cenu o tomhle vůbec něco psát :) DOOMa zná snad každý a kdo ho nezná, tak ho brzo pozná, buď z tohoto článku, nebo snad na doporučení kamaráda, nebo v jiném retru. Zmínit bych se o něm ale měl, protože na mně velmi mile zapůsobil, možná že právě díky Wolfovi a DOOMovi mám tak rád FPS. Moje první vzpomínka na tuto výtečnou hru sahá do roku 1995.

Chodil jsem tenkrát na základní školu, četl pořád dokola staré výtisky Excaliburu a v lavici jsem spíše přemýšlel nad tím, kdy už budu doma u svých her ve svém světě :-) Do vedlejší třídy chodil kamarád který odebíral časopis Score a doma měl pořádně namakanej počítač. Byl to Pentium řady I, přesně to, co jsem si vždycky přál :) Hrál hry o kterých já jsem jen snil a díky Score měl i spoustu nových demoverzí. Takže všeobecně měl tak nějak větší přehled o děni na trhu a hrách. To jsem nemohl nechat jen tak. Chodil jsem k němu na velmi pravidelné návštěvy do večerních hodin jsem u něj listoval magazínama a hrály jsme a hrály. Jednoho dne jsem přišel a uviděl DOOMa. Nepamatuju se, že bych něco takhle pěkně vypadajícího a ozvučeného jakživ viděl do té doby :) Wolf byl pro mně do té doby neporazitelný! Impové házející ohnivé firebally? Jak to krásně vypadalo, tak krásně že jsem se tím kochal tak dlouho, dokud mně to nestálo život. Ale to mi nevadilo :-) A co teprve zbraně? Pistole, ta byla tak nějak všude stejná, ale boxer nebo motorová pila? Ty pro mně představovaly splněný sen, nevím přesně proč, morbidní nějak nejsem, ale prostě to bylo to, co mi zvedlo náladu. Musím zde podotknout jednu věc, myslím, velmi důležitou. Bylo mi tenkrát deset let a řezal jsem motorovou pilou lidi do hlavy, do nohy, zabíjel je po stovkách. Když mně omrzelo řezání, střílel jsem do hloučku vojáků rakteometem a věřte že to dělalo dobrou paseku, krev a cáry masa všude kolem. No ale proč na to podotýkám? Teoreticky bych u té hry neměl ani sedět ve svých letech a poslední dobou pořád čtu články o tom, jak jsou hry špatné ale TV je v pořádku. Chci jen říct, pro tato média jednu důležitou věc. Vrah se ze mně nestal a asi už ani nestane. Stresy, nebo to že se mi ve škole nedařilo, nebo když mně nekdo naštval jsem si vybíjel na PC a měl jsem klid. Určitě o násilí ve hrách hodlám udělat článek zvlášť, ale bylo příhodné to zmínit i právě v tomto retru. Zmínily jsme tedy pistoli, pilu a raketomet. Mezi moje oblíbené samozřejmě patřil i rotační kulomet. Zřejmě proto, že jsem viděl prvního Predátora před nedávnem a viděl jsem, že ta zbraň umí ve správných rukou třeba vykácet les :-D Nicméně takové síly jsem se ve hře nedočkal, ale velmi rád jsem jej nosil při sobě. A nebyl to jen Predátor, ale i Terminátor kdo s rotačním kulometem uměl divy. A ke geekům patří samozřejmě tyto filmy vidět, takže mně neminuly a jsou to ty nejlepší věci z mého mládí. Vůbec celá devadesátá léta byla úžasná a jsem moc rád, že jsem toho mohl býti svědkem. Kromě rotačáku zde byla plazmová puška s velmi nepříjemným zvukem střelby, bál jsem se toho zvuku víc jak potvor :) Nesmím opomenout brokovnici, která trhala ruce a ve druhém díle celá těla, protože tam už měla dvě hlavně :) No a konečně BFG 9000. Zbraň, která dokázala jedným mocným výstřelem udělat z 10 impů, hormadu slizu. Bylo ale potřeba dobře mířit. Také jsem se zde setkal poprvé s vybuchujícíma sudama, což je dneska už fenomén. Pamatuji si také, že jsem kvůly DOOMovi jel na letní počítačoví tábor. Byla to jediná možnost pro mně jak si s někým zahrát po LANu (síti). A jelikož jsem byl poměrně dost natrénován, tak jsem kosil i naše vychovatele.

Hru vydala samozřejmě Romerova firma ID Software, která se pro mně stávala srdeční záležitostí. Nevím, kam na ty nápady chodil, ale celý svět mu klečel u nohou. Abych nezapoměl zmínit něco o prostředí hry, tak začnu teď. Hra se odehrávala na Marsu. Zmocnili jste se mariňáka, který byl vyslán do společnosti UAC. Tato firma, se živila tím, že zkoumala teleportaci. Zkoumali jí tak dlouho, až si na svojí základnu otevřely teleport přímo do pekla. Na Vás bylo se s tím vším něják poprat. Zvuky byly výborné a hudba fenomenální! Ještě dnes si jí rád pustím na YB kanálu, nebo si hru znovu zahraji. Stejně jako u Wolfa mám totiž spoustu kopií této skvělé hry. A hlavně ta Steamová je ještě v původní grafice a hlavně, rozjedete jí tím pádem na dnešních systémech. Nedávno také vyšel DOOM 3 BFG Edition, jehož součástí jsou také první dva díly. Pokud hru nevlastníte, máte o důvod navíc si jí pořídit :) Hra obsahovala tři epizody o celkové délce 27 levelů. Engine který byl pro hru použit se používá ještě dnes a modařská scéna z něj nadále těží maximum. Celkově vzato tato hra je legenda a myslím, že si toto ocenění zaslouží více, než kterákoliv jiná FPS na světě, Už jen proto, že se všem hrám z pohledu vlastních očí, říká dodnes DOOMovky :)

Tak to je vše na co jsem si byl schopen vzpomenout přátelé. Určitě se rozepíšu i o dalších dílech této série, ale myslím, že k prvnímu dílu to stačí :) Byl bych rád, kdyby se na tuto hru nikdy nezapomělo. Vzdávám jí tímto hold! Snad se Vám článek líbil a budu rád za každý komentář, nebo ohodnocení článku, abych věděl, zda to někdo vůbec čte a pokud ano, jak se mu to líbí. Děkuji za pozornost a budu věřit, že se spolu setkáme u dalších z mích článků. Mějte se krásně!

Dlouho jsem přemýšlel, co dalšího zařadit do mého retro koutku. Rozhodl jsem se pro hru, na kterou rád vzpomínám a která mi uvízla v srdci na dlouhé věky. Je jí Wolfenstein 3D. Se hrou jsem se poprvé setkal v roce 1992 na mém vůbec prvním PC. Tenkrát jsem ještě nevěděl jak vypadají barvy, protože jsem měl černobílý monitor o velikosti tuším nějákých 13 palců :) Taky to byly doby, kdy se FPS střílečky hrály pouze na klávesnici, což si dnes už jen velmi nerad zopakuji. Pamatuji si směrové šipky pro pohyb, mezerník pro otevírání dveří a klávesa CTRL pro střelbu. Tuším, že když se podržela klávesa ALT a šipka doleva, či doprava, tak se udělal úkrok. No tolik k ovládání, to Vás jistě nezajímá :) Nicméně nemožnost hrát na myši, skákat atd., ze mne udělala hráče se skillem. Dodnes nechápu, jak jsem byl schopen takhle hrát (už jsem asi namlsanej dnešních her), ale to nemění nic na situaci, že to hraji doteď. Nicméně už s myší. Měl bych jistě zmínit, že pro samou slávu původní hry, se ještě téhož roku vydala hra další s názvem Spear of Destiny, byl to nicméně takový menší datadisk, který měl víceméně stejné mapy jako původní Wolf, ale přidal nové zvuky i hudbu, pár nových levelů a také nové bossfighty. Hra se hrála stejně dobře jako původní. Obě hry se dají sehnat prostřednictvím služby Steam a dost možná i na GOG.com, tam jsem to ale nezkoumal.

Ale zpátky ke hře původní. Tu vydala společnost ID Software, která je dnes považována za průkopníka FPS her. Odehrávala se v roce 1943 a zmocnily jste se role spojeneckého špiona BJ Blazkowicze. Obsahovala šest epizod a ve třetí z nich jste dokoce mohli sundat samotného vůdce. Vašim arzenálem se stal bojový nůž, pistole, samopal a také rotační kulomet. Proti Vám byly protivníci všeho druhu, ale zmíním zde například základní esesáky s pistolkou, gestapáci se samopalem, nebo například bojové ovčáky. Zdraví jste si mohli doplnit buď lékarnou, které nebyly moc k sehnání, nebo psím žrádlem, či snad dobrou večeří, která vypadala jako kuře s bramborem (já tomu tenkrát říkal kuře). Hra Vás také vybízela ke sbírání různých pokladů, když jste nasbíraly určitý počet bodů, na který si teď přesně nevzpomínám, dostali jste život. Hledat a sbírat se tedy vyplatilo. Při použití cheatů se skóre vynulovalo. Zámek byl jedno velké bludiště, plné tajných chodeb, portrétů vůdce, hákových křížu a esesmanů. Ztratit se nebylo vůbec těžké :) Stávalo se to hlavně ve chvílích, kdy jste pracně hledali klíč k zamčeným dveřím a když už jste ho tedy našli, tak jste nenašli cestu zpět :) Dalo se to hrát hodiny a hodiny a každý kdo k tomu jednou přičichl, se závislosti na hraní této pecky už jen tak nezbavil. Měl bych také zmínit že dostala spousty ocenění od různých časopisů. Mám ten pocit, že jediná země kde se to moc nesetkalo s úspěchem bylo Německo, kde jste si hru nemohli koupit a dokonce ani dovézt ze zahraničí.

Myslím si, že by si tuto hru měl jednou zahrát každý. Dnes to není opravdu problém, jednak se dá zakoupit a potom se dá také hrát ve webovém prohlížeči, což je prima věc :) Já sám vlastním několik verzí, od původní až po hodně upravené. A pokud bych tuto hru neměl buď na disku, nebo v knihovně Steamu, asi bych nebyl ve své kůži. Tolik k mému retru o Wolfensteinovy 3D. Snad se Vám tedy článek líbil a budete se těšit na další. Nezapoměňte hrát a když už Vás ty dnešní novinky nebudou bavit, vždycky máte možnost, vrátit se časem k tomu, co se hrálo opravdu skvěle :) Budu rád za každý komentář či hodnocení článku. Přeji pěkný zbytek dne, či večera!

V dnešní recenzi, bych vás rád nabádal na vynikající hru! Její jméno je Gemini Rue a stvořena byla díky člověku jménem Joshua Nuernberger - kromě hudby a dabingu postav vytvořil vše ostatní. Hra je určena především pro pamětníky starých dobrých adventur. Jednak proto, že vypadá skutečně retro a dokonce se tak i hraje a za druhé má prostě něco do sebe! Ale o tom se už v dalším odstavci.

Příběh se odehrává ve 23 století na deštěm zmáčené planetě Barracus, kde panuje výborná atmosféra, která se nejvíce blíží například Blade Runnerovi. Vžíváte se do role muže jménem Azriel Odin, jehož prací soukromý detektiv. Přilétá do této soustavy, protože hledá svého ztraceného bratra a pátrání ho zavede do různých ošemetných situací. Pak zde máme druhou příběhovou linku, kde se zmocníte pacienta, kterému je po několikáté vymazána paměť a je nedobrovolně vržen do výcviku se zbraní, aniž by věděl proč se ve středisku nachází. Oba příběhy se buď samy prolínají, nebo máte možnost mezi nimi přepínat samy od sebe. Atmosféra u obou zmíněných protagonistů je vynikající a dopomáhá tomu jistě i dobře napsaný příběh a logický postup vpřed.

To už mě dostává ke hratelnosti, která je velmi old school. To znamená, že zde nehledejte nápovědu aktivních předmětů, nebo jakoukoliv jinou pomoc. Jste na to jen vy a zrak. Nicméně věcí, se kterými je potřeba něco udělat, zde naštěstí není moc a hra se nesnaží vám zničit mozek. Hádanky jsou velmi dobře vymyšlené a musím uznat, že pokud opravdu budete přemýšlet a nebudete nikam spěchat, tak vás bude čekat mnou zmíněný logický postup. Příkladem budiž, když někoho chcete najít, použijete k tomu místní terminál, kde zadáte jeho jméno a následně získáte adresu. Mimo jiné vlastníte telefon, kterým se spojíte kdykoliv a s kýmkoliv - a při pátrání naleznete čísel mnoho - například se svým kolegou, který vás přiveze na zmíněnou planetu a stráží loď. Když už například najdete někoho v databázi a zjistíte jeho adresu, může se stát, že je ubytován v hotelu, kde vám neochotný recepční nechce podat informace. Je tedy možnost si přečíst, čím se zmíněná osoba zabývá v práci a vydávat se za kolegu, nebo zkusit zavolat parťákovi na oběžnou dráhu a dát mu telefon na recepci a on vám už číslo pokoje zařídí. Ke všemu se dá dojít a není k tomu potřeba spojovat drátek s klackem. Vůbec celý inventář se většinou skládá skutečně z minima věcí, ale i tak vám to někdy může zatopit. Musím však upozornit ještě na jednu věc a tou jsou akční pasáže. Někdy je potřeba sáhnout po zbrani a střílet. Ve finále to není nic složitého, klávesy A, D se vykloníte, S se stáhnete do krytu a R nabijete. Interakce tam bude ale mnohem více a do těch už vás zasvětí velmi dobře zpracovaný trénink, alias nápověda, která vás nenuceně bude učit hru ovládat.

Je potřeba říct pár slov i k celkovému ozvučení hry. Například dabing hlavního hrdiny Azriela je skutečně fenomenální a dost se podobal například Adamovi z posledního Deus Ex. Je to sice maličkost, ale dobrý hlas dokáže do hry dýchnout ještě lepší atmosféru. Hudba je potom na velmi dobré úrovni a umocňuje vaše procházení po zmíněném měste. Všemu ještě dopomáhá všudypřítomný déšť. Pokud máte srdce detektiva a nevadí vám retro, dáte mi po rozehrání jistě za pravdu, že jsou to právě malé věci, co z této hry dělají téměř mistrovské dílo. Tohle přátelé, je totiž retro sci-fi jako řemen. Hodně mi místy vzhledem připomínala například The Dig - tento titul také velmi doporučuji.

Povídat bych tady mohl jistě dál, ale to už bych vám jistě kazil zážitek ze hry, protože čím méně toho budete vědět, tím více se do hry vžijete a dotáhnete ji do konce. Ulehčí vám to například čeština, kterou vyrobil jeden z autorů Levelu (kde mimochodem hra vyšla v plné verzi v čísle 235) Lukáš Grygar. Nečekejte žádné filmové animace, až na pár rozpohybovaných obrázku, ani příliš dlouhou herní dobu, na konec dorazíte již za pár hodin, ale to vás jistě o zážitek neochudí. Po dlouhé době jsem narazil na adventuru, která stojí za doporučení a není nic menšího, než abych o tom napsal článek, který jste teď dost možná úspěšne dočetli do konce. Máte mé nejvřelejší doporučení se do této hry pustit, pokud máte srdce adventuristy

Psát v dnešní době recenzi na Call of Duty nebo Battlefield, je nevděčná práce. Proč, ptáte se? Existují totiž dva tábory, které mezí sebou neustále bojují o prvenství jejich oblíbené hry. Někdy až tak moc, že je to až úsměvné. Komunitě BF se CoD zdá příliš umělé na pohled, zvuky jsou špatné a zbraně jim znějí všechny stejně. Hráčům CoD se zase nelíbí kampaň BF, je příliš plastická a lesklá a nepříliš zábavná. A co se týče multiplayeru, tam už se hádat nemá vůbec cenu, je to o krk. Já vám však přinesu zcela neutrální recenzi (pro nechápavé: V branži recenzenta, se běžně dva velké tituly srovnávají a já zde činím totéž), protože obě hry mají něco do sebe a ani jedné se po odehrání kampaně dále nevěnuji - jednak proto bude tato recenze pouze na single player a také proto, že s recenzí na hru více hráčů je potřeba počkat, první dny hraní bývají za trest. Nicméně to jistě víte samy, pokud hru hrajete. Moje poselství pro oba tábory je jasné - boj nemá cenu, vítěz neexistuje.

Trilogii Modern Warfare máme úspěšně za sebou a Infinity Ward přicházejí s novou značkou. Tentokrát jí nazvali Ghosts a jestli se máte na co těšit, se dozvíte na následujících řádcích. Kromě IW se na vývoji hry podílela ještě další studia. Raven Software se postarali o hru více hráčů, Neversoft o hříčku Extinction (což byly zombíci, ale nyní převzali vládu marťané) a Treyarch (studio, které má na svědomí každý druhý titul CoD - například Black Ops) stvořily WiiU verzi. O vydání se postaral jako vždy Activision a hra vyšla 5.listopadu pro WiiU, PC, PS3 a XBOX 360. Vydání pro novou generaci konzolí se plánuje na 15.listopad v Americe a 29. listopad v Evropě pro PS4 a XBOX ONE se premiéry dočká 22. listopadu, vše léta páně 2013. Hra běží na enginu, který byl použit například v Modern Warfare, jen je opět lehce upraven a vyretušován. Pojďme si ale konečně povědět něco o samotné kampani.

Příběh hry začíná idilkou na louce, která se nachází na menším kopečku poblíž vašeho rodného města. Sedí na něm tři muži, vy (Logan), váš bratr (Hesh) a otec (Elias), který vypráví příběh o speciální jednotce, zvané Ghosts (duchové). Náhle se začnou dít věci podobné výbuchu sopky a tak utíkáte směrem k bydlišti. Po cestě otec volá něco o projektu ODIN a vy znejistíte, protože vám pomalu dochází, že tohle sopka či obyčejné zemětřesení nebude. Běžíte se tedy schovat do vašeho domu, seč vám síly stačí a když dorazíte dovnitř, kamera se přepne na oběžnou dráhu. Tam se ujímáte role kosmonauta, jehož pohled směřuje na něco, co vypadá jako družice, na které je obrovský nápis ODIN. Jste na cestě do střediska, když tu najednou jste přepadeni a snažíte si zachránit vlastní život. Náhle však zjistíte že ODINa někdo aktivoval a začal střílet rakety po celé Americe. Rozhodnete se tedy pro poslední hloupou akci a vysílač zničíte. Hra se přepíná zpátky do Loganovi kůže a vy utíkáte z města, střih a hra se posouvá o deset let dále. Tam už s bratrem bojujete v armádě za USA proti Federaci národů. Tolik k příběhu - dovolil jsem si začátek rozvést, protože téměř všude se hned po vydáni hry objevila videa, která mapují právě tuto cestu.

Kromě bratra a otce - který vám dělá nadřízeného, vám bude dělat parťáka i pes jménem Riley. A že to není obyčejný pejsek, si hned povíme. Lze ho totiž ovládat pomocí laptopu tak, že mu vlezete vyloženě do hlavy a jeho očima sledujete dění a zakousáváte vojáky. Skvěle to také pomáhá při průzkumu. Chlupáči lze však zadat i rychlý rozkaz pomocí klávesy Q a vyslat ho na cíl (podobně funguje taktický prvek v BF4, kde takhle vysíláte dvounohé parťáky). Když už mluvím o psech, pokud na vás zaútočí cizí ovčák, lze se konečně bránit levým tlačítkem (trvalo to) a ne klávesou V jak to bylo doteď. Kdo zažil ví, že než jste klávesu nahmatali, bylo po vás. Kromě myši je tu pak ještě interaktivní klávesa F, kterou se lze také bránit, ale při jiných situacích. Co musím zmínit je to, že mi Riley skutečně přirostl k srdci, dokonce více, než postavy z BF4.

Mimo psíka můžete ovládat například nálet letounů A-10, tanky, kulomety, protileteckou obranu a tak dále. U zbraní ručních lze pak říci, že se jedná o klasickou situaci. Zastřílíte si z bazuky, těžkého kulometu, různých druhů pistolí, samopalů, pušek, sniperek a podobné výbavy, tedy nic nového pod sluncem. Ze sekundární výbavy to pak budou oslepovací a výbušné granáty, dálkově ovládaná sniperka, miny, a podobně. S veškerou výbavou co dostanete do vínku, se pěkně zachází a je radost ji používat.

Grafická stránka hry nedoznala příliš mnoho změn, jak jsem již zmínil na začátku (u série CoD by se dala považovat za standart), ale co musím uznat je, že například výbuchy a samotný oheň je fakt radost sledovat. Srovnávat s BF to samozřejmě nemá cenu, ale každá hra má něco do sebe a nemyslím si, že grafika Ghosts stojí za starou belu, to může říct pouze někdo, kdo hraje od rána do večera zmíněný BF, nebo člověk, co hru viděl pouze na YB. Co je však potřeba říci, je to, že hra je rozhodně náročnější, než doteď byla, ale dost možná to spraví update. Optimalizace tak, jak je na tom teď, není nic moc a je potřeba delší dobu ladit detaily, než titul poběží jak má. Není to však nic, co by vám mělo kazit dojem, alespoň myslím.

Další kapitola bude ozvučení. Na internetu se rojí názory (jistě víte kterých lidí), že prý všechny zbraně znějí stejně, že to je strašné poslouchat a další podobné hejty. Já k tomu dodávám svůj názor. Pokud máte doma solidní sluchátka či repro soustavu a ideálně lepší, než integrovanou zvukovou kartu, bude se vám všechno více než líbit. Jedno je však jasné, BF4 má rozhodně lepší ozvučení o tom žádná, ale že by tohle znělo špatně, to tedy s klidným svědomím říci nemohu. Za co však dám ruku do ohně, je to, že jakmile se rozezní bitevní vřava, je to balzám pro militaristovi uši. Nechápu tedy úplně zbytečné urážky. Inu, zkuste samy.

Ovládání je potom standardem, na který jste už pár let zvyklí, jediná větší změna je obrana před útokem, o které jsem psal výše. Klávesy, či analogy vám sednou do ruky během pěti minut a už nepustí a to je myslím dobrá zpráva. Co je na tom však hůře jako každý rok, je umělá inteligence. Mě úplně neskutečně vytáčí hry, kde máte kolem sebe parťáky, ale střílí se pouze a jen na vás a ostatní jsou tam jen proto, aby vám do všeho kecali. U některých misí jsem myslel, že mi vytečou nervy ušima, ale přežil jsem to ve zdraví. Nicméně při těžších obtížnostech dejte pozor na to, co máte kolem sebe (teď myslím nábytek). Skripty jsou potom ještě klasičtější než samotné CoD, ale už jsem si na to zvykl a nemyslím, že u příběhové hry je to na škodu, ale je to věc názoru. Mě přijde, že to hře dává lepší a filmovější zážitek. Nicméně se připravte na tunel, plný předpřipravených situací, které někdy nelze ani ovládat.

Při procházení kampaně se kromě Ameriky podíváte i do jiných států (nebudu jmenovat, ať z toho něco máte), do vesmíru, zažijete moderní vylodění alias Normandie v roli obránce pláže, mrknete pod vodu (mořské mise jsou velmi pěkně zpracovány a vypadají hezky), budete se brodit městem, které zaplavuje právě vybuchlá hráz a další podobné skopičinky. Toto vše a mnohem více v klasickém, adrenalinem napumpovaném balení. Pro zpříjemnění mísí sbíráte opět laptopy (intel). Každá mise obsahuje jeden kousek a je jich celkem 18. Herní doba se šplhá k osmi hodinám (pokud tedy nehrajete na nejlehčí obtížnost) a vůbec poprvé jsem měl po dohrání pocit, že mi to akorát stačilo a byl jsem spokojen, což kvituji s nadšením. Vaše oko jistě zpozoruje i to, že se některé mise nápadně podobají těm z BF4 a BF3, příkladem budiž letadlová loď či útok tanků.

Na místě je tedy menší shrnutí, protože o kampani samotné toho bylo řečeno více, než je zdrávo. Co musím říci jako první, je to, že hra si na nic nehraje, je to čistá, frenetická akráda, a jde ji to skvěle - nehledejte tedy v kampani příliš mnoho realismu, ale na to jsme u této série zvyklí. Pokud na to přistoupíte, čeká vás opravdová zábava. Single player kampaně má Infinity Ward zmáknuté skutečně dobře. Tohle z mého pohledu BF 3 a 4 chybí. DICE předvedli naposledy dobrou kampaň u BAD COMPANY. Hra je to věru zábavná, barevná a dobře znějící (teď mě asi někdo nechá ukřižovat) a myslím, že si vaši šanci, pokud máte rádi FPS, skutečně zaslouží. Pokud vás zajímá čistě multiplayer, tak jistě samy víte, do kterého tábora patříte. Za mě se tato příběhová kampaň povedla a to více než ta u BF 4 - a musím opět upozornit, je to skutečně neutrální názor. Moje doporučení však máte, co s tím uděláte, je na vás. Přeji vám pěkný den a hodně síly na hádky s vedlejším táborem. Jak jsem psal, vítěz neexistuje.