Jsem člověk, co miluje hry celým svým srdcem. Věnuji se jim od sedmi let, nesčetně jsem jich už prošel a v mnohém mne inspirovaly. Zajímám se o vše kolem PC a konzolek, včetně elektroniky samotné. Rád bych se jednou podílel na výrobě papírového herního magazínu, nebo programování hry. Mezi moje oblíbené žánry patří hlavně RPG a FPS, ale nepohrdnu ani dobrou strategií. Mimo jiné si píšu svůj BLOG, kde se věnuji víceméně hrám.

Playstation vlastním od launche PS3 a jsem se SONY více než spokojen. V této službě mne najdete pod nickem Honzek. Později jsem si pořídil XBOX ONE X (naleznete mne tam pod přezdívkou DarthHonzek) abych dohnal resty jako Forza, Halo, Gears of War a tak trošku se prohrabal zpětnou kompatibilitou.

Účet na STEAM vlastním od 22. prosince 2003 a důvod pořízení bylo svého času CS, dnes už si bez této služby nedokážu představit hraní. Naleznete mne tam pod jménem Honzek(CZ)

Vlastním všechny výtisky časopisů SCORE a LEVEL, včetně příloh a jsem jejich pravidelným odběratelem. Dělal jsem kompletní zálohu Volejte Šéfredaktorovi a SCORE Live pro magazín SCORE které tento materiál umisťovalo na svoje DVD u časopisu. Naposledy jsem nagraboval kompletní archiv Level DVD který najdete na YouTube na kanále LeveltvCZ (přes 2000 videí! - a kromě recenzí, preview, témat, atd., jsem tam švihnul i komplet LEVEL TV). Mojí oblíbenou činností, je psaní článku týkajících se her a poslední dobou hlavně retra.

Moje první polovina mozku se věnuje hraní a ta druhá filmové produkci, můj profil lze nalézt na CSFD, kde velmi rád vyměním body a pohovořím o kinematografii.


Moje herní periferie jsou:


Konzole:

Xbox One X (1 TB)

Xbox Series X (1 TB)

Playstation 3 (320 GB)

Playstation 4 (500 GB)

Playstation 4 PRO (1 TB)

Playstation 5 (825 GB)

Playstation VR 1

TV:

Samsung LE46A656 46" (117 cm / 1920x1080 bodů (16:9) / Full HD)

LG C1 55" (139 cm / 3840x2160 bodů (16:9) / 4K Smart OLED TV / G-SYNC + FreeSync / 120 Hz)


Notebook 1 (PREDATOR):

Acer Predator 17 Gaming Laptop (G9-793-78CM)

Procesor: Core i7-6700HQ (2.60 GHz up to 3.50 GHz)

Grafická karta: GeForce GTX 1070 (8 GB)

LCD: 17.3” (43.9 cm / 1920x1080 bodů (16:9) / 75 Hz / Full HD / G-Sync)

Paměť: 16 GB DDR4

Primární HDD: 256 GB SSD

Sekundární HDD: 1 TB


Notebook 2 (HP OMEN 17):

HP OMEN 17 (cb0xxx)

Procesor: Core i7-9750H (2.60 GHz up to 4.50 GHz)

Grafická karta: GeForce RTX 2070 (8 GB)

LCD: 17.3” (43.9 cm / 1920x1080 bodů (16:9) / 144 Hz / Full HD / G-Sync)

Paměť: 32 GB DDR4

Primární HDD: 512 GB SSD

Sekundární HDD: 1 TB


Stolní počítač:

Case: Asus TUF Gaming GT 501

Zdroj: Gigabyte AORUS P850W 80+ GOLD Modular

Procesor: Intel Core i7-7700 (3.60 GHz up to 4.20 GHz)

Chlazení procesoru:  Corsair iCUE H100i Elite Capellix 

Grafická karta: NVIDIA GeForce RTX 3090 GameRock OC (24 GB)

Základní deska: MSI Z270 GAMING M6 AC

Pamět: 32 GB DDR4 SDRAM (Dual-channel)

Primární HDD: 500 GB SSD Micron 1100

Sekundární HDD: 4 + 4 + 4 TB Segate

Terciální HDD: 500 GB SSD Samsung 850 EVO

Externí disky: Western Digital 3 TB, Segate 40 TB (8x5 TB)

LCD: Acer Predator XB1 27" (68.6 cm / 2560x1440 bodů (16:9) / 144 Hz up to 165 Hz / WQHD / G-Sync)

OS: Microsoft Windows 10 Home (x64)



Jak jsem se stal vlastně hráčem?

Psal se rok 1992, bylo mi právě 7 let a k mému štěstí, si můj bratr (který právě studoval na vysoké škole), koupil domů počítač. A to ne jen tak ledajaký, byl totiž černobílý a velmi výkonný! Jestli si dobře pamatuji, jednalo se o 386SX, mělo to tuším 1MB RAM a 10MB HDD! A taky se dal zamknout klíčem :) Přesně už si nevzpomínám co mně na tom tak upoutalo, ale asi to, že mně před to bratr posadil a spustil hru. Nevím už jaká to byla (stydím se), ale vím, že na mně velmi zapůsobila. Dokonce tolik, že jsem chtěl hned další Vánoce mít svůj vlastní počítač. Problém byl, že bratra tato sestava stála něco kolem 20 tisíc korun, což byla na svoji dobu částka nemalá. Inu, co čert nechtěl. Mamka se za míma zádama domluvila s bráchou a počítač od něj odkoupila za cenu poloviční a hádáte správně, další rok jsem měl klíček od něj pod stroměčkem a tím začala moje herní éra. Pocit co jsem měl z takového daru, jsem už nikdy neměl, bylo to božské. Sice od toho dne šla škola, sport a všechny ostatní věci kolem, ale to mi nevadilo, protože jsem právě kopíroval horkou novinku Wolfensteina 3D na HDD. Mimochodem původní 10MB velký disk, jsem stihl bratrovi ještě před tím, než to prodal zničit(dodnes nevím jak, holt příkazové řádky nebyl můj koníček ze začátku), takže ho vyměnil za větší, tuším 20MB, no a to už bylo panečku něco. No když jsem zrovna nehrál Wolfa, byl to Prehistorik, nebo první Test Drive :)

K mému štěstí moje matka vlastnila trafiku...Ano, hádáte správně, dostal jsem se totiž k prvnímu hernímu časopisu a něco ve mně mi říkalo, že se závislosti na hrách už asi nezbavím :) A zatím mám pravdu :-D Tuším, že to byl právě Excalibur co jsem poprvé četl..Číst o hrách bylo něco jako zakázané ovoce, tenkrát to nebyla taková sranda jako dnes, lidi sedící před bednou byly totiž pro ty normální lidi blázni. A tak mi ze začátku nebylo jasné, jak je možné, že o tom někdo píše :) Nicméně pak vyšlo první číslo Levelu, mého nejvěrnějšího magazínu o hrách! U nějž jsem zůstal dodnes. Mám všechny čísla a každé zvlášť a hlavně ty starší kousky ve mně vyvolávají krásné vzpomínky :) Navíc je to taky jeden z důvodů, proč jsem začal psát tento blog.

Pak si také pamatuji, že jsem si jednou našel čas a sedl jsem si i k TV, na kterou jsem prostě zanevřel :) A uviděl jsem tam pořad, ten se jmenoval Game Page a je to také jeden z milníků mého života. Když se dnes zpětně ohlížím za staršímy díly, musím se smát :) Bylo super, když ještě internet nebyl v každé domácnosti a lidé třeba nevěděli co znamená slovo strategie, nebo Direct X :) A jediné místo kde bylo možné to zjistit bylo buď samoukou, nebo v okénku otázek v Game Page. Kde se hráči ptali a pořad jim odpovídal :) Dnes si každý všechno vygooglí a je chytrej až za roh, ale co už, tak to prostě chodí :) A já jsem rád, že jsem si touto dobou mohl projít, možná proto si her o to víc vážím. Začal jsem také jezdit na různé LANparty, kde jsem se jednak mohl dostat k novým hrám, ale také k novým přátelům, bez netu to bylo těžké.

Jelikož si myslím, že začínám trošku nudit, původně krátkým článkem, tak to urychlím :) Když tak nad tím totiž přemýšlím, bylo by toho opravdu hodně a mám vlastně svůj nový blog, kde to můžu postupně časem všechno rozebrat v dalších článcích o mně a o tom, co jsem zažil, jak to na mně působilo a tak dále :) Ve zkratce ještě tedy o mých dalších strojích, které byly:

486 DX 45Mhz

AMD K6, který měl tuším 233Mhz

AMD Duron 600Mhz

AMD Athlon 1.2Ghz

AMD Barton 2.500+

Intel Core2Duo 1.80Ghz

Intel Core i7-920


Příběh o tom, jak jsem skončil s pirátstvím

Moje první kroky po herní scéně začali už v raném mládí. A jelikož se psal rok 1992, bylo všechno i poměrně drahé a dokonce i herní magazíny dalších pár let hráli pirátské kopie her. Jelikož nikdo kolem mě moc her neměl a internet teprve přicházel, tak jsem herní pecky musel shánět přes inzeráty.

Dříve to fungovalo tak, že někdo někde sehnal hry a zkopíroval je na diskety. Ty následně zaslal poštou přímo k Vám. Neslo to však jednu velkou nevýhodu, ani ne tak to, že by Vás někdo oklamal a nic nezaslal, to se nestávalo tolik jako dnes. Ale spíše Vám přišlo všechno, nicméně mohla mít disketa vadné clustery. Když se to stalo, tak jste přišli o disketu, hru a ještě peníze. Stalo se mi to párkrát, takže vím, o čem mluvím. Jelikož ale i diskety byla věc poměrně drahá, nemohl jsem si dovolit je kupovat denně. Takže těch pár her, co jsem sehnal, jsem hrál pořád dokola. Avšak blížila se doba, kdy jsem začal odebírat Level a s ním byla možnost hrát demoverze z CD přílohy.

Jenže CD mechanika a ještě k tomu čtyřrychlostní, bez možnosti vypalování stála třeba 20-30 tisíc, na což jsem fakt neměl. Ani já, ani rodina. Jeden můj dobrý kamarád (odběratel Score), tuto mechaniku ale měl, tak jsem chodil pařit k němu. Později, když jsem prodal starou 386ku a sehnal namakanou 486 DX, tak k mému štěstí měla CD-ROM. A tam začala moje nová éra. Půjčil jsem si mnoho kusů CD od Score a do toho jsem měl ještě svoje Level CD. Celé dny jsem seděl u těchto příloh a sledoval dopodrobna jejich obsah. Hrál demoverze, četl offline magazíny (sám jsem jeden začal sepisovat, dokonce jsem ho i vypálil a měl ho připravený na odeslání do časopisu) a koumal všechno, co šlo. Asi někde tady jsem začal objevovat lásku ke hraní a hlavně počítačům.

Po čase jsem se začal účastnit LAN párty. Ale to ještě stáli za to. Vždy se tam našla kupa fandů do herních žánrů, chodilo se pít. Bylo tam možné, vidět pořád něco nového. A hlavně jsem vždy odjel s plným harddiskem. Měl jsem na něm vždy kupu hudby a her. Her, které jsem znal jen jako demoverze. Teď jsem se konečně dostal ke hrám plným. Na LANky vzpomínám strašně rád. Bylo to období dlouhé asi 5 let, kdy se jezdilo několikrát ročně hrát. Seznámil jsem se s lidmi, se kterými se přátelím dodnes, a přinesli mi do života radost. Jsem rád za všechno, co jsem tam zažil. Byla to moje velká kapitola, která mi ukázala, jakým směrem se bude dál odebírat můj život. Díky těmto akcím, jsem pravidelně tunil můj počítač a když už to nešlo, tak jsem koupil nový. Dostalo mě to i do bodu, kdy jsem si domů pořídil první internet.

A to byl skutečně zážitek! První internetové připojení jsem doma zkoušel přes telefon. Jelikož se ale doma hlídalo i volání, které přesáhlo pět minut, nemohl jsem si internet dovolit na více jak 3-5 hodin měsíčně. Jednoduše jsem na to neměl. A byly to časy, na které nezapomenu. První připojení bylo super. Co na tom, že než se Vám nahrála stránka, tak jste si stihli udělat čaj a navečeřet se (A to jsem hrával i CS na tomhle připojení), ale ten pocit, že jste ve světě. Sice online, ale jste. A bylo jen na Vás, co s tím uděláte. Mě se internet tak zalíbil, že jsem začal shánět rychlejší časem. Na ten jsem narazil až u kabelové televize, u níž jsem doteď. Můj první tarif byl 500 MB na měsíc za cenu větší než vysokou a každý jeden MB navíc, stál korunu. Dneska už si to ani nedovedu představit. Nicméně jsem si na to vydělal sám a na to jsem hrdý dodnes. Mamka to doma nechtěla, i když jsem jí říkal, že bude mít více kanálů na TV a anténu ze střechy nebudeme dále potřebovat. Nechal jsem tedy zařídit zásuvku za moje veškeré peníze, co jsem si vydělal na brigádě. No a od rána do večera jsem trávil čas online. Až jednou přišel tarif neomezený, který mi dovolil sáhnout cokoliv, odkudkoliv s možností platit měsíčně jednu sumu peněz.

Zde začalo moje pirátské období nabírat na obrátkách. Musel jsem mít prostě všechno! Nevím, vždycky jsem byl sběratel her a pořád jsem si říkal, že si přece najdu čas hrát tyto tituly stále dokola. Dnes už si to nemyslím, ale sbírám dál, nicméně už legálně. Dřív bylo všechno drahé a dokonce i HDD, takže jsem se rozhodl (jelikož jsem měl novou DVD vypalovačku), hry vypalovat. Stáhl jsem vždycky hru, zahrál si ji, přečetl si na ni recenzi a vypálil ji. Všechno co vyšlo, jsem stáhl a dohrál. To už dneska není ani možné. Vychází toho strašná spousta. Ale musím říct, že jsem nikdy nikomu nic nevypaloval, nebo neprodával. Byl jsem v tomhle sám za sebe a říkal jsem si, že pirátství je špatné, tak to nebudu dál šířit alespoň. U lidí jsem si moc vděku za to nezískal, byl jsem za chrta, ale to byl názor. Já sám věděl, proč to dělám. Jednoho dne jsem přestal i vypalovat, protože trh se začínal neuvěřitelně rozrůstat. A ke kopiím jsem se stejně nevracel. Ale začal jsem na sobě pozorovat něco, co jsem fakt nechtěl vidět. Všiml jsem si totiž, že mě hry přestávají bavit a to mi po těch letech přišlo líto. Hledal jsem v sobě problém poměrně dlouhou dobu, než jsem přisel na to, že jsem si hry zamiloval. Přestal jsem tedy stahovat všechny tituly, co vyjdou, ale stáhl jsem si jen to, na co jsem momentálně neměl peníze. Hru jsem dohrál, a když mě zaujala, tak jsem ji nechal na disku tak dlouho, dokud jsem ISO nevyměnil za originální nosič. Bylo mi lépe, ale nebylo to ono. Nedělal jsem toho pro hry dost. Říkal jsem si, co mám tedy víc dělat.

Jelikož byl rok 2007, pořídil jsem tedy konzoly PS3. Proč jsem dal přednost značce SONY? Na X-BOXu přeci můžu hrát vypálené hry – říkali mi přátelé. Já jim ale odvětil: Herní trh potřebuje peníze od nás hráčů. Když máš hru rád, tak si ji kup. Ano, většinou se mi smáli. Znali mě totiž. No a další důvod, proč jsem bral PS3 byla Blu-ray mechanika. Jelikož jsem i filmový fanda. Když už byla konzole doma, pořídil jsem na ni první tituly. A měl jsem radost, že jsem musel jít a zaplatit, protože jiný způsob neexistoval (konzole byla velmi dlouhou dobu neproniknutelná). Chyběla mi ale pořádná TV a já byl přeci jen PC hráč, takže jsem konzolové hraní dal na druhou kolej.

V Levelu mi začalo vycházet opravdu mnoho kvalitních titulů a měl jsem radost, že můžu každý měsíc mít novou plnou hru ve své sbírce! Při dnešním pohledu (mám všechny čísla, co vyšli a jsem velký fanoušek celé redakce) vím, že jsem ani korunu nevyhodil oknem. Mám na polici kus herní historie. Začal jsem tedy obchodovat po internetu. Tam se vždy dala sehnat nějaká dobrá hra za rozumnou cenu. Sehnal jsem si spoustu edicí dříve drahých her, něco kolem stovky krabicí. Přes sto her mám také na Steamu. A hry jsem spíše raději nakupoval, nežli hrál. To mi přišlo divné. Hry, které člověk ukradne, dohraje a vymaže. Z velké většiny případů. Já jsem zjistil, že si hraní více vážím, pokud za hru zaplatím. Tak jsem se koncem roku 2012 rozhodl, že přestanu hry krást a pokud na nějákou nebudu mít, tak si budu muset holt počkat a zatím se alespoň dostanu ke hraní starších, už dříve zakoupených titulů. A bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohl pro hry a moji lásku k nim udělat. Dokonce i časopis Level jsem začal číst s klidnějším srdcem, že hry nekradu. Respektuji totiž jeho redakci a její názory. Jednou bych se chtěl též věnovat psaní. A tak jsem alespoň začal s blogem. A když už tento blog píšu, budu psát o legálních hrách. Moje recenze a retra nebudou na hry, které jsem si někde stáhl. Budou to články na hry, které mám zakoupené.

Teď máme březen roku 2013 a už jsem přes tři měsíce čistej. A jsem rád, že už pirátství neobhajuji stylem: No musím si hru nejdříve zkusit, abych věděl, do čeho jdu. Jenže od toho jsem tu měl vždycky herní magazíny, které mi dokázali pomoci svou recenzí. Dokud budu psát svůj blog, tak jsem se k pirátství nevrátil. A to se doufám, už nestane. Protože teď mě hraní zase začalo bavit a mám radost za každé peníze, co vyhodím za krabicovou či digitální verzi. Dokonce jsem už několika lidem, včetně přítelkyně založil účty na Steam a když po mě někdo chce hru, pošlu mu odkaz na nejlevnější koupi, místo abych mu nabídl pirátskou verzi. Jsem možná blázen, ale šťastnej. Jediné co musím do budoucna ještě eliminovat je nákup bazarových her (zatím takto sháním tituly na PS3 – Už mám novou TV). Je to sice pořád kup, ale... No však víte. A pokud nevíte tak se k tomu jednou taky dostanete. Jako třeba já. A to, co teď zažívám, se dá nazvat opravdovou láskou ke hrám. A těm a moji slečně, patří mé srdce. Zamyslete se nad sebou, pokud právě stahujete oblíbenou hru. Protože oblíbená bude až ve chvíli, kdy za ni dáte patřičný obnos peněz. Když má člověk něco rád, měl by se o to starat. A pokud vývoj her stojí peníze, mělo by se za něj platit, pokud si to vývojáři zaslouží. A jestli si to zaslouží? To už je jen na Vás a na tom, kde si přečtete recenzi na daný titul. Všechno ostatní jsou jen výmluvy. Přeji pěkný zbytek dne a placení zdar!

A na závěr něco málo o trofejích

Každý z vás se jistě již setkal s trofejemi, nebo také achievementy. Jsou ale určitě i tací, kteří nevědí, o co jde. Tento článek je psaný pro oba zmíněné tábory. S odměnami přišel první XBOX 360 a posléze následovala SONY se svoji mašinou PS3. Byla to tedy věc čistě konzolová do doby, než se o to pokusilo i Valve se svoji službou Steam. Nutno dodat že se to podařilo. A to všem zmíněným.

Hry hraji velkou řadu let a vždycky mě dokáže potěšit, když se mi něco povede. Dříve v dobách, kdy nebyl internet, to byl například kamarád, který mě sledoval při hraní a vždy, když jsem se setkal s úspěchem v některé hře, mě poplácal po zádech. Je to pocit, který vám dává tušit, že jste dobří, ale pořád je co zlepšovat. Byla by přeci škoda, sedět u hry třeba 100 hodin s tím, že se vám povede dosáhnout všeho podle plánu, ale nemáte možnost se s tím hned na místě pochlubit. Přijde mi proto příjemné, že něco jako trofeje vůbec existuje. Je to věc, která nám, hráčům, zvedá ego a firmám, které hry vyvíjejí, zase dají víc vydělat, protože jejich tituly tím získají znovuhratelnost. Příkladem budiž gamesa, která nepřináší multiplayer, pouze hru jednoho hráče. Jakmile uvidíte závěrečné titulky, nic moc vás nenutí hru znovu zapnout. Pokud to tedy není skvělý Bioshock Infinite, toho budete hrát dokola i kdyby trakaře padali a trofeje neexistovali. Co vás ale donutí se ke hře vrátit, nebo se o to pokouší, jsou právě achievementy. Nabízejí totiž odměny v podobě stále se zvětšující sbírky pohárů za vaše úspěchy. A pokud máte přátelé (což jistě máte), ve svém friend listu, můžete s nimi dokonce soutěžit o post nejvyšší. Tudíž například o to, kdo je lepším hráčem.

Trofeje tedy získáváte za úspěchy, které při hraní uděláte. Příklady jsou různé. Někdy dostanete odměnu za to, když vytuníte všechny zbraně ve svém inventáři, což se objevuje skoro pořád. Jindy třeba za to, že v God of War uděláte kombo o celkové hodnotě 666 hitů, nebo za to, že projdete celou hru na nejtěžší obtížnost. Druhů trofejí je skutečně velká škála a tyto příklady by mohli stačit. Když se tedy ponoříte do plnění, zjistíte, že vás hra stále baví a má co přinést. I když už to bude spíše vaše potěšení z úspěšného zdolání. Pokud se vám například na PS trojce podaří získat všechny achievementy u daného titulu, dostanete odměnu nejvyšší a to je platinová trofej, protože zlato nestačí. A to, přátelé, je velmi příjemný a krásný pocit. Už vám tedy nic nebrání ze sebe dostat víc a v případě, že se to podaří, dostanete patřičnou odměnu. Musím zde ale zmínit jeden neduh. Existují takové trofeje, které můžete dělat týdny, měsíce, či roky. Proč? Zkrátka proto, že není možné je zdolat. Příkladů je spousty a myslím, že brzy samy na podobné narazíte, nebo už jste narazily. Pak je tu ještě tzv. hidden trophy, tj. trofej o které toho moc nevíte, nemá totiž popis a získat ji lze jen hraním hry stále dokola na jiné způsoby. Mám pocit, že takový Heavy Rain, měl téměř všechny trofeje skryté, aby vám příliš neprozradily příběh a jeho pozadí. U ostatních trofejí máte vždy krátký popis toho, jak ji získat. Pokud vám bude například dělat problém jejich překlad, či vykonání, na internetu jistě narazíte na mnoho webů, které se zabývají právě trofejemi a jejich řešením.

Poprvé jsem se setkal s tímto fenoménem na své konzoly PS3. Slastný zvuk trofeje a její zobrazení v pravém horním rohu obrazovky indikovaly jednu jedinou věc. Tohle se nemělo nikdy stát, protože jsem tomu naprosto propadl. Věřím, že když jsem dostal prvních deset (zvláště proto, že si to nepamatuji) trofejí, ani jsem nevěděl co to je. Jakmile jsem to ale zjistil a přidal si prvního kamaráda do přátel a v jeho profilu jsem zjistil, že je o krok dále, už nebylo cesty zpátky. Musel jsem být totiž zákonitě lepší. Zbavilo mě to částečně i pirátství, protože trofeje fungují pouze legální cestou. A to jak na PC, tak na konzoly. Od té doby už kupuji jen hry, které tuto možnost poskytují. Odpadla mi totiž nutnost navštěvovat bazary a prodávat staré hry. Prostě se k ní vrátím a budu se snažit být nejlepší. I vývojáři tento potenciál nepřehlédli a dnes už se servírují trofeje téměř s každou hrou. A ty hry, které tuto možnost dříve neměli (třeba GTA IV, nebo Metal Gear Solid IV) a upadali pomalu v zapomnění, můžou slavit, protože se do nich achievementy zpětně přidávají pomocí updatu. Takže pokud máte ve své sbírce hry, které tuto možnost dříve neposkytovali, zkuste se raději podívat ještě jednou.

Steam rychle pochopil potenciál odměn a tak je přidal i ke hrám, prodávaným u nich na obchodě. Fungují úplně stejně, jako u PS3 či XBOXu 360, ale chybí jim zvuk. Ten slastný, krásný zvouček, který se ozve když trofej získáte. Ti, kdo se s ním setkali, jistě ví, o čem mluvím. Vy ostatní to rychle utíkejte zjistit. Ale mám jedno varování. Jakmile získáte první trofej, už není cesty zpět. Budete obíhat vaše kamarády a půjčovat si hry, třeba jen na týden, jen proto, že tím získáte další a další trofeje a tím byly lepší, ne-li nejlepší. Také se budete rádi vracet ke starším kouskům a třeba i zjistíte, že se podíváte do míst, kam by jste se při vašem běžném hraní nedostali, jen proto, že vás budoucí úspěch nutí, se tam podívat. Já osobně jsem velmi rád, že něco takového jako achievementy existuje, protože poplácání po zádech za dobrý výkon při hraní, si zaslouží každý z nás. Nemyslíte?


Děkuji za prozkoumání a přečtení mého profilu až sem! Pokud si myslíte, že máme něco společného, neváhejte, a odešlete žádost o přátelství.

Přeji pěkný zbytek dne či večera :-)