Epizoda dvě se vyšvihla. Nebýt jízdy v autě, kterou opravdu v sérii Half-Life nemám rád a dotěrných hunterů, mohlo být hodnocení ještě vyšší.

Třetí díl jsem vydržel hrát asi půl hodiny. Příšerní nepřátelé (kteří navíc nejdou vůbec vidět), nedostatek nábojů, špatný design úrovní, nefungující zpomalení času, jakási snaha o schovávání se za překážky a z toho plynoucí děsně pomalé tempo hry mi prostě nedovolovaly pokračovat dál...

Fear 2 jsem si rozehrál hned po dohrání obou datadisků k jedničce a hned první pohled ve hře mne uchvátil úžasnou grafikou a efekty. Obtížností hra doznala obrovské změny, armor se válí na každém kroku a přežíváte vlastně jen díky němu, protože lékarniček lze vzít pouze velmi omezený počet. Ze začátku mě hodně potěšil posun v bojích, kdy už se dá s přehledem fungovat i bez zpomalení času, protože když vás nepřátelé střelí, už sebou kurzor neškube jako divý a lze střílet bez problémů. Překvapil také level design. Bohužel se však postupem času všechny libůstky slily do neslaného nemastného střílení a už ani faktor strachu zde nefunguje. Škoda.

Již druhý datadisk trpí stejnými neduhami, jako jeho předchůdci. I na obtížnost normal není možné boje vyhrávat bez neustálého používání zpomalení, mise jsou bez nápadu, stejně jako jejich design.

Ještě dnes si vybavuji, jak jsem v LEVELu četl článek o datadisku na Baldurs Gate 2, přičemž jsem ani netušil, jestli je to tak mistrně napsaná povídka z autorovi mysli nebo článek k nějaké hře.

Naprosto geniální, rozsáhlé, co do hratelnosti unikátní RPG. Podobné už dnes nevznikne.

S datadiskem vývojáři poněkud přitvrdili co se týče atmosféry, ale pořád mi vadí předvídatelné situace. Pokaždé, kdy už jsem se měl dočkat záchrany, bylo mi jasné, že k tomu nedojde (tak se mi zdá, že někdo tu má hodně rád vybuchující helikoptéry).

Nelze než za plný počet. Moje srdcovka s hutnou atmosférou, komiksovými předěly, nehorázně nabušenou hudbou a zpomalením času.

Ze začátku jsem jen kroutil hlavou nad neustálými nefunkčními lekačkami, ale v pozdější fázi a s novými protivníky už je opravdu těžké hrát F.E.A.R. v noci, a to jsem si netroufl nasadit sluchátka.

Dobře si pamatuji den, kdy jsem si v LEVELu přečetl úžasnou recenzi na Daikatanu a nadšením skákal do stropu. Nutno přiznat, že celá první epizoda a sidekickové jsou zničující a pokud tohle přežijete, dostane se vám neskutečného zážitku. Napoprvé jsem Daikatanu dohrál s použitím tradičních zbraní, ale jakmile jsem se vrhnul na druhý pokus o pokoření hry, z obrazovky mi od druhého aktu nezmizel meč a já se tetelil blahem při každém jeho upgradu. Z mého pohledu tedy není hodné odsuzovat celou hru kvůli dvěma "chybkám" a opomínat unikátní zbytek.