Přiznám se, že Bioshock jsem dohrál až na druhý pokus. Před pár lety jsem ho zkoušel a dostal se jenom přes první level, ale teď vím, že chyba nebyla ve hře, ale ve mně. Bioshock je na dnešní poměry (alespoň zpočátku) docela obtížná hra a na to jsem si po čerstvě dohraném CoD nemohl zvyknout.

Nakonec musím uznat, že Bioshock je jedna z nejlepších her, co jsem ve svém životě dohrál. Tentokrát to není kvůli dynamické akci nebo kulervoucí grafice, ale díky celému tomu nápadu. Město Rapture, jeho správce, obyvatelé, plasmidy, velcí taťkové a malé sestřičky, všichni ti obyvatelé, příběh a naprosto dechberoucí design a atmosféra 50. let mě uvrtali do židle a já zase po několika letech nevnímal čas a okolní svět, jenom abych se dostal o pár metrů dál.

Autoři si uvědomili, že samotný příběh by celý hru neutáhl a proto ho okořenili nahrávkami různých obyvatel města. Nahrávky jsou jeden z několika důvodů, proč jsem u hry trčel tak dlouho. Máte level a šipku, která vás vede za ručičku. Kdybyste zůstali jenom u té šipky, hra bude mít tak poloviční délku a třetinový zážitek. Pokud dáte na sebe a prolézáte oblast skrz na skrz, dostáváte se právě k těm nahrávkám a jako bonus vám autoři připravili i nějaké ty schopnosti navíc. Pravdou je, že nahrávky pro vás nemají vlastně vůbec žádný smysl pro postup ve hře, asi jenom dvakrát jsem se dozvěděl nějaký kód ke dveřím. Ale pokud vás město dostane tak jako mě, budete je hltat.

Jak už jsem zmínil, příběhová linie není nijak zvlášť dlouhá, je hodně natahovaná vatou, aby to tak rychle neskončilo. Mně se příběh ale opravdu líbil. Na začátku byla utopistická vize, na konci šílenství a masakr. Všechno od komunistických propagačních TV spotů, přes vizionáře, doktory, umělce a zvraty, až do mého, pravda trochu naivního, happyendu (hra má tři konce, takže s novým železem přijde repeat) jsem hltal jak důchodkyně telenovelu. Pasáže na chirurgii, v opeře, atriu, sirotčinci nebo barech z hlavy jen tak nedostanu. Mimochodem pasáž v Ryanově kanceláři byla úchvatná a i když jsem ten příběhový zvrat znal z povídání, i tak jsem seděl jak přibitý.

Co se týče hratelnosti, vy jako bezejmenný a němý (anti)hrdina sbíráte adama, za kterého si kupujete plasmidy (bojové schopnosti – podpalování, elektrické šoky, telekineze a mnoho dalších) a tonika (různé pohybové, technické a životní schopnosti - například lepší hackování strojů, rychlejší pohyby apod). Adama získáváte zachraňováním nebo zabíjením malých sestřiček a to tak, že musíte zneškodnit velkého taťku. A zde je další kouzlo hry. Adam je téměř až do konce nedostatková surovina, u které musíte dost přemýšlet, do čeho ho investujete a velcí taťkové jsou docela hardcore enemáci (zvlášť v pozdějších fázích hry), paradoxně mnohem obtížnější než většina bossů ve hře. Ideální je hned na začátku si vytvořit strategii a té se držet až do konce a primárně vylepšovat stávající plasmidy. Takže já osobně jsem zůstal u první zbraně, která mi přišla do ruky a to byl hasák. Na konci hry jsem ho měl různými toniky tak vytuněný, že v kombinaci s elektrickým plasmidem jsem byl téměř neporazitelný a jiné zbraně jsem používal jenom výjimečně (na taťky nebo silnější bossy). Nutno ale podotknout, že stylů hry se dá nakombinovat více díky velkému množství tonik a plasmidů.

Bioshock samozřejmě není bezchybný. Dost mě štvalo hackování, u kterého se naprosto nesmyslně stále zvětšovala obtížnost, takže mi na konci hackovací tonika zabírala všechny sloty a samotné hackování bylo po 13 hodinách čistého času už opravdu otravné, jelikož děláte stále to stejné. Spliceři, tedy obyčejní nepřátelé, byli naprosto imbecilní, nesnažili se nějak spolupracovat, prostě jen tupě nabíhali před hasák a čekali na ránu po kebuli a poslední dva levely mi přišly narychlo splácané proti těm předchozím. Pro mě jsou toto ale jen drobné vady na kráse, které mi mnohonásobně vynahrazují výše zmíněné věci.

Na konec ale chápu, že retro styl hry nemusí sednout každému, stejně jako větší obtížnost, dokud se trochu nenatuníte toniky. Pro mě je to každopádně obrovský herní zážitek, ke kterému se určitě ještě rád vrátím.

"A man chooses, a slave obeys" - Andrew Ryan

Také přileju trochu do kotle. Na druhou Mafii jsem se samozřejmě těšil jak malé děcko. Byl jsem naštvaný, že si ji nezahraju, jelikož můj notebook už je pár generací pozadu. Nakonec se mi naskytla možnost zahrát si Mafii jinde a popravdě, kdybych měl Mafii popsat jedním slovem, tak to bude zklamání. Ano, určitě to částečně je mým přehnaným očekáváním, ale z větší části to je samotnou hrou.

Mafia 2 na mě působí neuvěřitelně rozporuplným dojmem. Něco je naprosto dokonalé, vypiplané, vyhrané, něco zase osekané a odfláknuté. Každopádně, co Mafii v mých očích sráží k zemi, je ježdění v autech mezi misemi. Samotný jízdní model je perfektní, auta jsou dokonale vymodelovaná, model poškození je jeden z nejlepších, co jsem ve hrách viděl a možná když řeknu, že samotná auta jsou to nejlépe udělané na Mafii, nebudu ani tak kecat (jenom se mi při vší té vypiplanosti nelíbily nereálně zvětšené výkony aut - ve 40. a 50. letech určitě nejezdily běžně káry, co měly od 150 koní pod kapotou navrch). Nicméně umělé natahování hrací doby ježděním po městě sem a tam považuju za obrovský zápor. By oko bych řekl, že jsem ježděním z bodu A do bodu B strávil tak 60 - 70% hrací doby. Bohužel ježdění je ke konci tak otravné, že místo koukání na cestu jsem různě přepínal kamery, sledoval, jak se na ráfkách kol odráží okolní budovy, koukal jsem, jak perfektně se chová pneumatika, když brzdím (nevím, zda PhysX, ale různé ohýbání gumy je prostě cool :D). Ale HLAVNĚ to nekonečné ježdění ubíjí hru jako celek, jelikož během třeba i 10 minutové cesty vlastně zapomenete, co se stalo v cutscéně před jízdou a z příběhu máte celkově hovno (aneb chtělo by to všechny cutscény sestříhat a pustit znovu bez ježdění).

Všude probírané osekávání hry se podle mého nejvíc projevilo právě na příběhu. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že do luftu padla tak půlka scénáře. Hra má 16 kapitol, ale během prvních 13 se příběhově vlastně vůbec nic neděje. Objevují se postavy, které už nikdy neuvidíte, slýcháte jména, která si nikdy nezapamatujete, děláte mise, které s konečnou zápletkou vlastně nijak nesouvisí no a najednou jste v kapitole 14 a příběh jede do finiše. Takhle si gangsterský epos rozhodně nepředstavuju, pominu-li, že konec hry je víceméně flusanec do ksichtu nám hráčům. Hra, která staví na příběhu prostě nemůže takhle skončit. K tomu bych měl připočíst nějaké scénáristické kyksy (nábor do rodiny připomíná víc nástup na brigádu do call centra, než jako pasování na mafiána (a Scorsese se klepe na hlavě a Puzo se vrtí v hrobě)).

Další problém mám s postavami a češtinou. Vito je takové bezcharakterní pako. Občas vám jej hra představuje jako velkého myslitele, občas zase jako horkokrevného zabijáka. Je prostě rozporuplný, jako celá hra. Jako postava se mi rozhodně víc líbil Joe. No a zbytek postav - těžko o nich mluvit. Zřejmě to souvisí s příběhem, kde měl podle mého každý mít víc prostoru, ale takhle jsou to prostě jen panáci, kteří se nějak jmenují a něco vám říkají. Správně mafiánsky na mě působil akorát Leo (opět škoda malého prostoru). K češtině bych rád řekl, že dabing hlavních postav mi vůbec nevadil, spíš česky přepsaný scénář občas působil směšně, ale po této stránce hodnotím hru rozhodně kladně, i když v budoucnu si rozhodně chci hru zahrát ještě v originálním znění.

Atmosféra hry je naprosto dechberoucí, podtržená úžasnou grafikou. Město a všechny lokace v misích jsou udělány s pečlivostí, snad i láskou ke hře. Mise v hotelu, ve vězení, zakopávání mrtvoly anebo jenom pojíždění v noci, když prší - naprosto dokonalé.

Akční pasáže mě zklamaly. V první Mafii jsem v myši cítil každý výstřel, slyšel jsem každou nábojnici, co spadla na zem, mohl jsem si všimnou každého vyhozeného zásobníku. Mafia 2 naopak sází (řekl bych až moc) na fyziku a zničitelné prostředí (akorát mi nejde do hlavy, jak to může fungovat bez PhysX). Střílení je jalové, zbraně na mě působí jak pšoukačky bez efektu, opravdové kanóny jsou jenom magnum a brokovnice. Můj oblíbený Thompson je směšný, jelikož nijak necuká, míra přesnosti je dána crossairem a ne vaší rukou a jeho účinnost je na úrovni vzduchovky (i když pořád to byla moje nejoblíbenější zbraň :D). Na druhou stranu, spoušť, která po boji zůstane taky není špatná. Všechny ty kusy betonu, dřeva a skla působí parádně. Plus akce je hodně nabitá, pořád se něco děje, pořád někde něco lítá... opět rozporuplné.

Ono to takhle z předchozích řádků vypadá, že hra je v mých očích celkem propadák, ale není tomu tak. Když si odmyslím ježdění, tak jsem se vlastně hodně bavil. Příběh, ač useknutý, působí dospěleji, mise jsou perfektní, potěší nakupování oblečení, rozhovory v autech a celkově i v misích mezi Joem a Vitem jsou také zábavné. Také mě hodně pobavil poslední řádek v herních statistikách - doba strávená u Playboye :D. Zhodnotit číslem tuto hru je pro mě docela těžké. Ale myslím si, že 70% je zasloužené.

Na závěr bych chtěl dodat, že Mafia 2 nejenom mohla dotáhnout první díl, ale předčít ho, protože na to prostě má potenciál. Hra je od základu vytvořená s citem pro detail, pro atmosféru. V příběhu je plno prostoru, na postavách se dalo zapracovat mnohem víc a dal by se k nim vytvořit vztah, jako v prvním dílu, město je jak šité na vedlejší mise, volnou jízdu apod., kdyby se zapracovalo na herních mechanizmech, jako jsou celkem tupí policajti nebo jalová akce, kdyby se zkrátilo zbytečné pojíždění městem sem a tam, mohla to klidně být hra desetiletí. Takhle je to jen až moc okatě ostrouhaný polotovar, který bohužel udal směr případným pokračováním.. A myslím, že je to nesmírná škoda.

S velkým očekáváním jsem začal tuto hru hrát a s velkým zklamáním a znechucením jsem ji dohrál. Popravdě se snažím přijít na to, jak mohla tato hra dostávat v průměru devadesátková hodnocení po celém světě.

Řeknu to natvrdo, jediné, co tuto hru odděluje od odpadu je její grafika. Sice jsem to nemohl posoudit doma, protože na střední detaily je hra podobná Far Cry, jenom se to hejbe všechno tak nějak pomaleji, ale u různých lidí můžu opravdu říct, že grafika byla (a možná pořád je) naprostá špička.

Bohužel, co se hratelnosti týče, je to katastrofa. Jako první se pozastavím u umělé inteligence (resp. neumělé neinteligenci, jelikož pochybuji, že nad tím někdo strávil alespoň hodinu času). Takhle tupé enemáky jsem dlouho neviděl a pro CryTek to může být ostuda, protože ve Far Cry byla AI mnohem lepší. S tím souvisí nudné souboje, kde je nejjednoduší se někde zakempit a kosit jednoho, před hlaveň nabíhajícího Korejce, za druhým. Upravování zbraní je zbytečné, nikdy si nepomůžete. Nejhorší jsou snad tlumiče. Pokud si ho nasadíte na zbraň a snažíte se někoho zabít, je to většinou tak na tři zásobníky, pokud se netrefíte do hlavy... Každopádně Korejcům asi moc nevadí, když se do nich střílí, většinou tupě stojí na místě a otáčí se na různé strany, místo aby se schovali.

V nano obleku taky moc kladů nevidím, většinou jsem používal maximální obranu, ostatní schopnosti mi byly k ničemu, jelikož mě enemáci viděli na kilometry daleko. Později jsem utíkal s rychlostí z boje, jelikož už byly nesnesitelně nudné a dlouhé.

Příběh je jak vyšitý z nějakého trapného béčka s Van Dammem nebo Lundgrenem.

Člověk by čekal, že od druhé půlky hry se situace zlepší a když ne to, tak alespoň mise v tanku nebo ve stíhačce, nakonec jsem doufal, že aspoň v misi na lodi najdu něco nového nebo kulervoucího, ale je to pořád stejná nuda. Na chvilku může zabavit mise v mimozemské lodi nebo házení si s želvama nebo půlení palem, ale kvůli takový kravinám přece hry nehrajem.

Mám-li to shrnout, Crysis je podprůměrná (tupá) střílečka v pěkném prostředí a vynikající grafikou. Pro mě zklamání jak prase.

K Mirrors Edge jsem se zpočátku stavěl neutrálně, bez nějakých velkých očekávání. Všechny ty drby na netu a kladné recenze šli mimo mě. Nesledoval jsem tuto hru. A proto nemůžu říct, že mě ME zklamal, prostě se mi nelíbil a tím to hasne.

Možná je to proto, že mám radši věci ,,reálnější". Chci tím říct, že na ME není reálného absolutně nic a to mě hrozně štve. Silně lineární mise, plné "jakonáhodou" dobře položených prken, správně poskládaných lešení a blízko sebe postavených baráků, mě opravdu nebavily téměř od začátku. A k tomu si připočtu ještě naprosto nemožný skoky do červených žíněnek apod.

Dále se pozastavím nad grafickým zpracování. Textury jsou sami o sobě hodně detailní, každopádně málokdy máte čas se nad tím kochat. Chválím výbornou optimalizaci. Co se mě ale naprosto nelíbilo, tak grafická stylizace a s ní související efekty. ME se odehrává mezi pár výraznýma barvama, přičemž prim hraje bílá. S tím souvisí naprosto hrozný přesvětlení, kvůli kterýmu jsem často hledal cestu a kvůli kterým jsem se párkrát zabil (třeba když jsem běžel na přesvětleným bílým vyvýšeným baráčku, běžel, běžel, letěl a potažmo rozmázl na chodníku, protože mi barák splýval se samotnou zemí). Když vběhnete do interiéru, nahodí se odpornej přesycenej filtr v barvě interiéru. No a když jsem poprvé viděl bílej strom a bílej keř, řekl jsem si, že asi něco není v pořádku. Ne, toto se mi fakt nelíbilo.

Co jsem z této hry tak pochopil, má tu jít hlavně o přežití, běhání o život, máte se bát nepřátel a vyhýbat se jim, pokoud nemáte zbraň. To se ale vylučuje s jejich muškou. Běžím po střeše, za prdelí komando polišů a vrtulník, všichni po mě střílí, kulky se zarývají do stěn, vedlě mě, za mě, přede mě, pode mnou, ale nikdy ne do mě (pokud se nezastavím a pár sekund nečekám, než se všichni začnou zázračně strefovat). Je to divný, na druhou stranu ale efektní.

Příběh radši komentovat nebudu, je to fakt hrozná sračka.

Co se mi rozhodně líbilo tak audio stránka a hudba, které se perfektně hodily k atmosféře hry a dost ji pomáhaly. No a překvapivě i boje nebo přestřelky.. řekl bych, že kontakt s nepřáteli je to nejlepší ze hry. No a i některé pasáže se konec konců líbili, každopádně moc jich nebylo metro, skákáni z vlaku na vlak.

Přes to všechno dobré i špatné musím uznat, že je v mých očích ME originální nebo aspoň inovativní. Kdyby měla hra trochu jinou stylizaci a nebyla tak striktně lineární, učitě by se mi líbila mnohem víc. Takhle je to pro mě slabej nadprůměr a nevyužitej potenciál. Snad příště.

Normálně westerny moc nemusím, ale pokud se jedná o hru, je to pro mě příjemné zpestření. Kdysi jsem hrál CoJ kousek u kamaráda, ale teprve s příchodem nového NB jsem si ho mohl pořádně užít doma. Popravdě, dost jsem CoJ dříve přeceňoval.

Zpočátku mě víc bavili mise s knězem, dokud se z něj ovšem nestal něco jako Terminátor. Všechno to střílení a schovávání za různýma bednama není špatný, ale jen tak do 5. epizody (z 15). Občas jsem až žasl, kolik enemáků se vejde na jednu mapu. A jelikož náplň misí je jdi z bodu A do bodu B a postřílej všechno co dýchá (až na vyjímku dojdi z bodu A do bodu C, abys pak šel do bodu D, vrátil se do bodu C, znovu šel do bodu D, zase do C, abys ses nakonec od strojvůdce dozvěděl, že skoro nic neví, přičemž po každém vracení na vás čekala další horda mexikánců), tak se z toho stal stereotyp, kterej na chvilku jenom zachránila honička na koni.

Za Billyho byly mise mnohem zábavnější řekl bych, jelikož samotná náplň byla zajímavější. Sly mi snad odpustí, ale když už jsem u toho srovnávání, dojde na boxování ala Rocky, kdy si dáte párkrát přes držku s nějakým mexikáncem. No a pak samozřejmě Rambo - plížení mezi stromy, tichý zabíjení a nakonec i kropení nebohých mučáčosů šípama.

Jelikož jsem filmový fanda, příběh mi přišel jako neskutečný klišé, každopádně snaha se cení. Co hře ale hodně přidává, tak krásné scenérie, hlavně v Billyho misích šplh na horu pro orlí pírko nebo střílení zajíců v lese. Lokace, pěkná grafika a padnoucí hudba vynáší v mých očích CoJ o několik procent výš, protože bez toho je to tupá střílečka nebo průměrná stealth akce.

Mimochodem CoJ je hra, s nejvyšším počtem lékárniček, co jsem měl možnost ve hrách kdy vidět :D. Lékárničky jsou po kusech rozházené v každém baráku nebo padají z každého druhého nepřítele (tedy až nakonec, kde padají ze všech nepřátel). Jenom ve chvílích, kdy je opravdu potřebujete, zrovna žádné nejsou.

Shrnutím, CoJ je průměrná, stereotypní střílečka, vylepšená o různé blbůstky, které hodně přidává parádní design levelů, spolu s audiovizuální stránkou.

Hra s nejlepším bullet-timem, co kdy ve hře někdo udělal. Jen právě díky bullet-timu jsem Maxe 2 dohrál asi tak 5x.

Max Payne 2 má i dnes překvapivě dobrou grafiku, efekty, za které by se nemusela stydět žádná dnešní hra a taky parádní noirový příběh. Co je ale obrovská škoda, tak že je dvojka tak nějak jednodušší, proti jedničce. V jedničce jste si BT museli zasloužit, tady ho máte skoro neomezeně. Stejně tak snové sekvence už nejsou tak šílené a deptající jako v prvním díle. No a finále... to je spíš ubohé na hru takového formátu.

Ale i tak se Max 2, s 12 mm dírou po padesátce v hlavě, zaryl do mé paměti a určitě se k němu v budoucnu ještě vrátím.

BTW: Kdo nezkoušel, doporučuji mod Cinema 2.0. Vylepšuje efekty, přidává zbraně, bullet time je ještě lepší a hra je taky mnohem těžší.

Už od malička miluju Star Wars. A nejvíc snad kvůli světelným mečům :D. Vždycky mě fascinovali souboje mezi Jediama a Sithama (dříve ještě mezi [jedym] a [vejdrem]). A hry z řady Jedi Outcast mi dovolili si také zabojovat s mečem. Zároveň jsou to jediné hry SW, kde ty souboje stojí za něco.

V málokteré hře si tak vychutnávám různé částicové efekty, jako tady. Hra je do detailu propracovaná, a i když souboje nemají tolik možností, jako například v Prince of Persia, já si je užívám vždycky. Později máte na výběr i z dvou mečů nebo světelné tyče, každopádně nejlíp jsou udělané souboje 1vs1 meč.

Ale hra není jen o světelných mečích. Slušný (lépe řečeno klasicky Star Wars klišoidní) příběh, dva různé konce a celkově možnost hrát i s klasickýma blasterama má něco do sebe. Jedi Academy je jediná SW hra, ke které se opravdu rád vracím, protože mě pořád baví. Asi z toho nikdy nevyrostu :-D

Až překvapivě dobrá hra s plešounem a vyleštěnýma očima navrch. A taky jeden z těch mála případů, kdy je hra lepší jak film (teda s tím předpokladem, že se dělá někdy v době, kdy vyšel druhej filmovej Riddick).

Hodně povedené jsou pěstní souboje. I když v aréně jsem toho posledního tvrďáka musel vzít párkrát tyčkou, jinak to prostě nešlo. Hodně povedené jsou taky střílecí pasáže, ale největší vychytávka je ničit okolní světla a plížit se nebo zabíjet nepřátele potichu ve tmě. Občas sice zarazí, že i na dobře viditelném místě vás enemáci prostě nevidí, ale tak bonus pro vás.

Hra má suprovou atmosféru, úžasné akční scény, které podtrhuje dynamická hudba. Jenom zamrzí opravdu krátká hrací doba.

Jsou hry, které nestojí za nic. Jsou hry, co sbírají po celém světě desítkové hodnocení a za chvíli po nich neštěkne ani pes. A jsou hry, které nepotřebujou hodnotit. Jsou úžasné, aniž by na ně někdo pěl ódy. Jsou to klasiky, na které se nezapomíná. A ano, Wacky Wheels patří přesně semka.

Startovní čára plná zvířat v motokárách. Strýc má kačera, já žraloka. Navzájem na sebe pouštíme vyhrožující ďáblíky a připravujeme se na start. A pak to začne. Start, o chvíli později první olejová skrvna, za chvíli bomba a po nějaké době spocená klávesnice. Tohle jsou Wacky Wheels, 14 let stará zábava, která mě i dnes dokáže suprově pobavit.

Carle, ty zas***ej zku***nej ku****te!!! Jo, zlatá čeština. Nepochybuju o tom, že tato hra je schopná ovlivnit děcka do dvanácti let, i když určitě ne takovým způsobem, aby běhali po venku s baseballkou a mlátili do jiných lidí. Ovšem pro nás odrostlejší hráče v sobě skrývá tuny možností a dobrou zábavu.

Na GTASA se mi líbí její dějová linka a mise, který jsou na sérii až neobvykle rozmanitý. A když dohrajete hlavní mise, budete se dál bavit u vedlejších. A když vás přestanou bavit vedlejší, můžete jít nakupovat hadry, balit baby, komicky rychle se nabušit v posilce, natunit si auto a vyrazit na závod, zahrát si na taxikáře, proletět se ve stíhačce a skočit si na kole z pekelně vysoké hory a snažit se dopadnout na obě kola (opravdu neznám hráče GTA, co by toto nezkoušel).

Hodiny a hodiny zábavy, které kazí jen samoúčelná brutalita a nadávky.

Trochu kecám, když tvrdím, že jsem dohrál Drivera. Dostal jsem se do poslední pekelné mise, dostal jsem se i na bod, kam jsem měl dojet, ale v poslední sekundě to do mě narval nějakej parchant, kterej mi zrušil auto a tím pádem jsem tu misi ZASE neudělal. Nehledě na to, že jsem ji hrál několik hodin v kuse, nespočetněkrát opakoval a mlátil nebohým PSkovým ovladačem do země, prostě jsem ji nemohl udělat. A že to byl adrenalin.. a právě kvůli tomu adrenalinu je u mě Driver tak vysoko.. parádní jízdní model, parádní model poškození, tuzí policajti, kteří vám neprominou ani jednu míli v hodiné navíc a taky čtyři, na tu dobu parádně udělaný města.

Slibuju, jednou tu poslední misi opravdu udělám ;)

Když jsem tuhle hru kdysi hrál, vůbec jsem ji nerozuměl. Nedokázal jsme se naučit ty číslový příkazy a vlastně jsem netušil, že mám zachraňovat jiný mimozemšťany. Taky jak jsem byl u vytržení, když jsem zjistil, že se můžu převtělit do enemáků a kosit druhý enemáky. A snad nejvíc mám v hlavně zafixovanou scénu, kde utíkám na jakýmsi hybridovi mezi velbloudem a koňem a modlím se, aby mě tentokrát už opravdu netrefili.

Dobře obtížná hra, kterou jsem dohrál za pomocí strýce a kterou už si opravdu těžko pamatuju. Jen vím, že do mě pumpovala dostatek adrenalinu, že mě bavila a to mi stačí. Jeden z nejlepších herních počinů, co existuje.

Jenom v dobrým vzpomínám na ty prosezený noci u komplu se zarudlýma očima s tím, že tohle je už definitivně poslední tah. Pak ale přišel další měsíc (ve hře.. jeden tah), kupa zlatých a nových možností, tak jsem si řekl, že jeden tah ještě vydržím. No řekněme, že v tomto období jsem spával běžně do oběda, protože v noci jsem ničil Napoleonskou Francii.

Tři hry v jednom za šestikilčo je opravdu výhra. Tahová část.. dokonalá, imho lepší jak v nějakým Total War, realtime bitvy sice nebyli tak promakaný, jako v konkurenčích hrách, ovšem mě se taky víc líbily. Byli přehledný, na krásných mapách, s dokonalou hudbou. Lodní bitvy mě sice nebavily, ale musím uznat, že byly taky dobře udělaný (+ už zmíněná hudba.. boží).

Bojím se Imperial Glory znovu nainstalovat. Bojím se dalších zarudlých očí, bolavých zad a téměř rozmačkaných půlek na prosezené židly.

Jediná koupě, které dodneška lituju. EtM jsem si kdysi kupoval za nehorázných 1199 Kč a stejně tak jsem mohl svýh 1199 Kč hodit do hajzlu. Hra je to od základu tak debilní, až je to k pláči a nebýt obrovskýho hypu a hraných filmečků s hercama z filmu, tak po tom neštěkne ani pes.

Hra je jednoduchá, prostě taková, aby to ty masy lidí, rozrušených z filmu neodradilo dohrát. Výběr za dvě postavy nemá moc smysl.. i když se nějaký mise trochu liší, určitě nestojí za to, abyste tu hru protrpěli znovu. Souboje, který jsem z Matrixu měl nejradši, se tu jaksi nekonají. Většinou u sebe máte hromadu bouchaček s miliardou nábojů, které nemáte šanci vystřílet. Takže hra je jen o tom, že jdete jednou cestou dopředu a držíte levý tlačítko myši. A takovýhle hry mě opravdu neberou.

Klasika, miluju tuhle hru. Sice jsem ji hrál jen na PS a počítám, že na PC si to ponese něco blbýho, ale čert to vem.

Byl jsem malej prcek, když jsem Wipeout pařil, ale nepamatuju si hru podobnýho ražení. Co si ale pamatuju, tak neskutečnej adrenalin a zábavu. Opravdu, u Wipeoutu jsem proseděl pár desítek hodin. Hra byla dost obtížná, každý vznášedlo mělo jiný vlastnosti, zbraně byli pekelný a tratě záludný. Jenom naučit se vychytávat zatáčky mi trvalo celkem dlouho. Nakonec jsem měl vždycky dobrej pocit z vyhranýho závodu (což se mi třeba u NFS nestávalo). Co dodat, tato bohem zapomenutá pařba si v mým pařanským srdci kdysi dávno našla místo a dodnes tam je. Dostal jsem chuť si to projet znovu :-D

Klasickej případ ,,vytřískat z toho, co se dá". Ano CoD2 mě bavilo, ale zdaleka ne tak, jako první díl. Stále stejnej design levelů mě ke konci začínal opravdu nudit. Dokonce jsem nenašel ani ty filmový zážitky, který byli rozesety po celým prvním dílu. Za naprostou katastrofu pak považuju vylodění v Normandii, protože, i když jsem tam nebyl, neřekl bych, že to bude jedna velká prázdná plocha.

Za velký mínus taky považuju naprosto stejný animace i německoamerický skřeky nácků. Hodně povedená je grafika, ale chybí ji nějakej fyzikální model. Na zabití nudy CoD2 funguje dobře, jednou jsem se prostřílel od začátku do konce, to mi stačí.

První z dnes už peněženek ždímajících her série Call of Duty a zároveň zřejmě nejlepší díl. Nezapomenutelná atmosféra, která se dala krájet, plno filmových momentů a hlavně zábava.

Střílení z jedoucího auta, noční tajná mise, bránění mostu, jízda tankem a naprostým vrcholem (a zároveň pro mě jeden z nejlepších herních zážitků vůbec) bitva o Stalingrad. Řekl bych, že CoD vystihlo dobře sirovost a nesmyslnost války, i když na emoce se tu moc nehraje. Jediné, co bych uvítal, tak reálnější zbraně, jinak nejde CoD nic vytknout.

První a zároveň poslední NFS, který z řady opravdu výrazným způsobem vybočuje. Už jen tím, že je to velká reklama na Porsche. Mimo to byla hra o dost reálnější než její předchůdci a následovníci. Byl tady celkem povedený model poškození (opravdu nejlíp vypadali auta z bazarů připomínající kladivem namlácené popelnice) a i jízdní model byl reálnější.

Hodně mě bavila kampaň, kde jste mám dojem pracovali jako tester Porsche (pekelný začátky na cvičištích), jízdy v noci s policajtama za zadkem a také závody speciálních závodních modelů (ty jsem hrál opravdu dlouho, protože jsem se vždycky v poslední zatáčce zrušil).

NFS5 je hodně podařená, i když do série nezapadající hra, s kterou jsem si ve své době užil hodně zábavy

NFS2 jsou vůbec první ,,spýdy" co jsem kdy hrál. A popravdě, užil jsem si s nima asi nejvíc zábavy. Pravdou je, že jsem byl malej klučina, ale nezapomenu na Splitscreen závody se strýcem (nejlépe nacheatovaný pioneerem, takže auta pak byli ještě rychlejší). Taky pamatuju na závod ve sněhu, kterej byl dost těžkej (protože se tam dalo vypadávat z tratě a já jako malej jsem neznal brzdu, takže se mi to stávalo dost často :-D). Těžko k této hře napsat víc, prostě je to klasika a klasikou zůstane.

Snad každým komentem k NFS začínám slovy jako ,,první" nebo ,,poslední" a ani tady se tomu nevyhnu. NFSU2 je pro mě poslední díl, kterej opravdu stál za to, kterej jsem si užil a kterej jsem dohrál víc jak jednou a bavilo mě to.

Ano, jsou to NFSU 1.5, stejnej styl hraní, stejný auta na tunění, ale mnoho a mnoho inovací. Aut je dvakrát tolik, tunících dílů je nespočet, přibylo celkem dobré ladění výkonu auta (i když v takovéto arkádě to nemá moc smysl, na druhou stranu je legrace projíždět se s Nisanem ve 400 km/h). Přibyli i nějaké nové druhy závodů. Ovšem jejich přínos je sporný, hlavně URL závody. Jejich problém je, že jsou moooc dlouhý a hrooozně nudný, ale hlavně, jsou povinný k dalšímu postupu ve hře.

Jako další proti uvedu otevřené město. Je nanejvýš otravný jezdit pořád sem a tam, jen abych postoupil ve hře dál (hlavně trasy z toho velkýho kopce až do průmyslové čtvrti byli peklo). A krom tohoto ježdění pro závody nemá město žádnej jinej smysl (pro to v Most Wanted tento systém rychle zrušili).

Po celkem nemastných neslaných NFS 6 k nám dorazili dosti odlišné Undergroundy. Zároveň bych řekl, že NFSU je poslední díl ze série, kde jsme se dočkali opravdu dobrých a plnohodnotných inovací. V televizích zrovna frčelo Fast and Fourious, tak si EA řekli, že udělají hru na způsob tohoto filmu. A povedlo se.

Místo nablískaných Ferrarri a Lamborghiny a podobných strojů jste dostali ještě nablískanější, leč o několik tříd horší Golfy, Focusy a podobný sráče a vaším úkolem je z nich udělat pořádný káry. A i když je hra relativně jednoduchá a lineární a tuning nebo nákup nových aut není žádnej problém, je to kur***ky zábavný. Druhej díl Undergroundů tento systém dotáhl téměř k dokonalosti.

Co bych hře vyčetl, tak zvláštní grafiku. Jakože někomu se líbí a já mu to neberu, každopádně na mě ultranaleštěný auta (k tomu ještě v celkem nekvalitně zpracovaným městě) působili opravdu divně.

Tak jo, pro mě nejhorší díl Half-Life co jsem hrál (krom HL:Blue Shift jsem projel všechno). Neříkám, že je to špatný, dokonce bych řekl, že proti jiným střílečkám se drží dost nad průměrem, ale v řadě všech Halfů je to velký propad.

Tak za prvé hrací doba.. jakože dvouletý čekání na to, že si sotva sednu k PC a je dohráno.. to je doslova ubohý, zvlášť když se hraje pořád ve stejných lokacích. To je další problém EO. City 17 už zdaleka není tak zajímavý, jako v HL2.

Takových těch Halfovských momentů, které se nevytrácí z hlavy tu taky moc není, ale pokud jsou, tak zase stojí za to (průjezd/let autem do citadely), čekání na výtah ve tmě a střílení do zombíků (ukřižujte mě, pokud tohle bylo v HL2 :-D) anebo pasáž v nemocnici, o které bych řekl, že je to nejlepší část celé hry. Příběh si jen tak uprdnul, aby se neřeklo, každopádně víc se toho dozvídáme v Episode Two, která je o světelný roky lepší jako EO. Smůla no.

Poslední díl jedné z pro mě nejzajímavějších herních sérií. Raziel je mrtvý, ale chce zpět, Kain chce svůj meč a udělá pro to vše. Ano, příběh je hodně dobrý, cestování časem, procházení stejnými lokacemi, ale vždy o několikset let dřív/později je úžasné snad v každé hře, korunu tomu dodávají obě hlavní postavy a jejich dialogy. Defiance má stejně tak plno nezapomenutelných momentů, které drží hru hodně vysoko. Například velkolepá bitva mezi Razielem a Kainem v hořící katedrále s dokonale padnoucí hudbou, samotný emotivní závěr je kapitola sama pro sebe.

Bohužel Defience není dokonalý. Jako konverze z konzole si nese její hlavní problémy a to dementní ovládání, systém ukládání a hlavně KAMERA!! Tupější kameru opravdu v žádné hře nenajdete. Dělá vše proto, abyste měli postup hrou, co nejtěžší (máte skočit přes propast, ale během skoku se kamera otočí, postava se otočí s ní a vy padáte dolů). V nějakých kapitolách se taky dostaví stereotyp. Ale i přes to vše je to téměř dokonalá hra s úžasnou atmosférou a plno nezapomenutelnými zážitky.

NFSC je naprosto dementní hra. Už MW stáli celkem za hovno, ale tímhle dílem se celá série potopila na dno. Hra samotná by šla dohrát za jedno odpoledne, kdyby se furt neobjevovali závody na ,,napadeným" území. Rozdělení aut do kategorií tady nemá moc smysl řekl bych.. sice jsem hru hrál jen jednou s Muscle autama, ale v rychlích jízdách se rozdíli mezi třídama moc neprojevovali.
Jízdní model aut je opravdu otřesný, až to chvíli vypadá, že jezdíte se vznášedlama. Policajti umí srát ještě víc, jak v MW, naštěstí tady na ně není kladen velkej důraz.
EA ale korunku nasadilo ,,revolučním" tuningem v podobě autosculpu. Pro někoho možná revoluce, pro mě roztahování dírek, který je stejně zajímavý, jako hovno na chodníku. Od Carbonu ruce pryč.

Blood Money je dospělá verze všech předchozích dílů. To co bylo dřív špatně, je tady odstraněno a to, co bylo dobré, je tady ještě lepší. Mise jsou parádní, různorodé a znovu stylové ano, ten Bílej dům, ve kterým dneska sedí Bush :D. Velmi dobré mi přišlo zakomponování přestřelek do misí tak, aby vám to nezkazilo hodnocení. Novinky jako upgrady zbraní nebo ,,hledanost" v novinách jsou podle mě zbytečný, ale nevadí ve hře. Systém náhodných zabití je dementní (opravdu si nemyslím, že je nenápadný lustr, kterej se utrhne zrovna ve chvíli, kdy pod ním běží důležitej člověk :-D). Na druhou stranu tu máme pár hodně vychytaných vražd výměna makety pistole za reálnou při zkoušce divadelní hry. Už to není to, co to bývalo, ale je to pořád dobré. Jesper Kyd vykouzlil naprosto úchvatnou hudbu, grafika je také nádherná (nádherné plastická) a hratelnost je na špičce. 80%