Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Dread Templar

  • PC --
DT je takový barevnější Quake na piku a přestože dávám přednost civilnějších střílečkám pro starouše, chytnul mě více, než bych čekal. 

Hektická hratelnost je založená na pohybu, rychlosti, přesnosti a vylepšování zbraní. Nechybí rychlý skok (dash), bullet-time, na headshotech záleží a zbraně se dají rychle kombinovat, pro řetězení útoků. Z nalezených run je možno si vytvořit vlastní arzenál preferovaných laufů, které získávají až démonické schopnosti a buffy. Z postavy templáře setaxtává nezastavitelná drtička démonů... Nepřátel je spíše méně, ale čas od času se objeví větší skupinka, se kterou už se dá dirigovat slušný a chytlavý masakr.

Po vzoru Quake je možno, už v tréninkové místnosti, aktivovat Nightmare obtížnost, která má spolu s Hell obtížností jednu nevýhodu - lékárničky jsou k dispozici pouze v secretech. Těch je tady sice celá hromada, ale i tak se jedná o dost velký handicap, který je, ve spojení s větší výdrží monster, docela hardcore. Na začátku je to ještě relativně hratelné, ale později už jsem se potil i na Hard. S kombinací omezeného ukládání pouze na vyhrazených místech a se sporadickým autosave, jsou vyšší obtížnosti zadělávka na pořádný průser v pozdějších částech. 

Kromě klasických secretů jsou k dispozici i super secrety, pro které je potřeba semotamo vyřešit nějakou tu hádanku a jako bonus je možno se vydat do nepovinné části levelu, pro sesbírání věciček pro upgrady. Je tu hromada parádních easter eggů a metalický soundtrack je hodně hutný a úderný, ale v rámci levelu se rychle oposlouchá.

Důvod, proč DT nemůžu tak úplně doporučit, jsou levely samotné. První dvě epizody se ještě relativně dobře drží, ale od třetí už to začne skřípat, geometrie se zjednodušuje, detaily ubývají a jednotlivé úrovně jsou laděny do křiklavých barev, ze kterých mi místy krvácely oči. V jednu chvíli padám přes okraj, v druhé narážím do neviditelné zdi a často jsem se, při honitbě za secrety, zašprajcoval nebo rovnou propadnul skrz texturu něčeho, co vypadalo, že se na to dá stoupnout - díky zmiňovanému omezenému systému ukládání to není úplně fér.

Několik pokusů o uložení k ledu nebylo úspěšných, chytlavá akce mě pokaždé vlákala zpět. Přesto už jsem ten konec tlačil dost na sílu...

Hodnocení: ✰
+4

Deliver At All Costs

  • PC 55
Za prvé díky studiu Far Out Games, že svou prvotinu skrze Epic uvolnili day one zdarma a já ji tak mohl koštnout. Vrhnul jsem se na ni celkem s chutí a asi i proto budu z hlediska hodnocení možná o něco přísnější než by si hra ve finále zasloužila. Protože technicky není vlastně moc co vytknout. Hra je to odladěná, všechno z hlediska mechanik obstojně funguje. Běží to svižně, bez nějakých výraznějších bugů. Očekával jsem bláznivou oddychovku a tu jsem i do jisté míry dostal. Ale jen do jisté míry a to je podle mě ten největší kámen úrazu.

Tvůrci jako kdyby nevěděli, co od té hry vlastně chtějí. Crazy Taxi s příměsí prapůvodního GTA? Existenční drama? Mafiánský thriller? Atompunkové sci-fi? Hra má dobré momenty a musím ocenit i jeden twist v závěru, ale jinak podivně divný a nepříliš zábavně vyprávěný příběh hry nekoresponduje s divokou arkádovou hratelností.

Super je, že prakticky všechno ve hře je plně zničitelné. A jezdit městem v mírně otevřeném prostředí a destruovat všechno, co mi přijde do cesty, je ze začátku slušná zábava. Ale jen chvíli. Člověk by si řekl, že tvůrci docela hezky vymodelovaného otevřeného světa a rozsáhlé destrukce pořádně využijí. Ale ono vlastně moc ne. Mise, ač jsou poměrně rozmanité, jsou většinou velmi lineární. Celá ta smyčka omrzí zhruba po 3 hodinách. Jenže příběh zabere minimálně dvojnásobek a čištění mapy od vedlejších úkolů a collectiblů, které mi díky určité volnosti v průzkumu mapy přišly zábavnější než hlavní dějová linka samotná, herní dobu může natáhnout až k 18 hodinám. To už je na můj vkus vzhledem k velmi jednoduché hratelnostní smyčce poněkud přepal. I proto, že se tam vlastně jinak nic moc jiného dělat nedá. Stereotyp se dostavuje velice rychle a hraní jsem si tak musel hodně dávkovat. Na zabití času je Deliver At All Costs celkem ok, ale nějaký vyloženě zážitek jsem z toho neměl. A když jsem se asi po stopadesáté musel vracet přes několik lokací zpátky do savehousu, hru jsem už unaveně vypínal.

Škoda, že tvůrci nekopli pořádně do kreativní vrtule a neudělali z toho regulérní parodii. Skončili tak někde na půli cesty mezi do určité míry vážným existencionálním příběhem s genericky psanými dialogy, nudnými cutscénami a chytlavou, leč pro tak dlouhé hraní až příliš primitivní, arkádovou hříčkou, která se v konkurenci mnoha jiných a daleko zajímavějších indie her hravě ztratí.

Pro: destrukce prostředí, jízdní model, setting 60. let, čistě o šoférování (bez střílení či jiného násilí)

Proti: po všech směrech velmi průměrné až generické, z hlediska příběhu nezáživné, zbytečně dlouhé a brzy stereotypní

+12

Call of Duty: Infinite Warfare

  • PC 75
Tahle hra je velmi příjemné překvapení. Infinity Ward udělal od Ghostů opravdu velký skok, nejen co se týče audiovizuálu, ale i gameplayových inovací.

Ano, příběh je jednoduchý, ale vyloženě mě ničím neštval, jako například Black Ops 2. Najdou se zde i super vedlejší postavy - mluvící robotek Ethan, nebo dost fajn parťačka Salt a vlastně ani ta hlavní, která konečně mluví, není třeba tak hloupě napsaná jako to umí Treyarch. Záporák je ale fakt slabý, Jon Snow a jeho motivace je laxně napsaná.

Co se týče grafiky a zvuků, tak je neuvěřitelné, jak krásně tahle hra vypadá a zní, v kontextu předchozích dílů. Těch inovací je opravdu mnoho, většina jde ruku v ruce se zasazením do budoucnosti. Nové cool zbraně, od odstřelovačky, která se dá transformovat na útočnou pušku, po antigravitační granáty. Hráč lítá ve vesmíru ve své stíhačce a překvapivě to není nudné! Je zde několik vedlejších misí, které ale nejsou generické a s chutí jsem dohrál všechny. Stav beztíže je mnohem lepší, než byl třeba v krátké misi v Ghostech. Člověk se podívá na planetky, Mars, Měsíc, a já nevím kam všude možně a je to super. Celý ten scifi kabátek je uvěřitelný, žádný ufouni, jen několik (desítek?) miliard lidí ve sluneční soustavě, kteří si jdou navzájem po krku, proto je škoda, že příběh jako takový je dost nemastný.

Mimochodem, je potřeba si uvědomit, že tohle není původní Infinity Ward, které stálo u vzniku CoD a hlavně přineslo sérii Modern Warfare, Acitvision dost klíčových lidí vyštípal před vydáním MW3, a v příšerných Ghostech je to opravdu vidět. Ale touhle hrou a hlavně nových Modern Warfare z roku 2019 si vážně napravili svou reputaci.

Pro: Audiovizuál, zajímavé zasazení a opravdu mnoho svěžích inovací, super vedlejší mise

Proti: Příběh mohl být lepší, záporák

+4

Call of Duty: Ghosts

  • PC 55
Vždy jsem byl zastánce, že Infinity Ward umí dělat Call of duty, ale tohle je fakt bída. Tohle má být AAA hra z roku 2013? Zastaralý audiovizual, nic moc napsaný příběh a postavy, nemastný gameplay. Upřímně, CoD z Wishe s názvem Homefront má více zapamatováníhodných momentů. Tahle hra nepřináší nic nového a o 6 let starší první Modern Warfare dělal snad vše mnohem lépe.

Příběh je nijaký... Federace států z Jižní Ameriky napadne USA - proč? Nevím a vlastně to není důležité, protože hlavní příběh se točí kolem špatně napsané osobní vendetty kolegy tvého taťky, který je jedním z Ghostů, elitní zabijáků US Army. Hrajete za jednoho bratra, který nemluví a ten druhý bratr má charisma chatuGPT. Žádné zajímavé postavy, žádné zajímavé dialogy, žádné památné momenty...Nic. I když jedno pozitivum tam je. Hra se drží při zemi, nesnaží se za žádnou cenu bombardovat hráče wow momenty, jako to dělali vývojáři Black Opsech stejně tak nemá úplně dementní dialogy, jako měl Black Ops 2. Hra není filmová, nejsou zde žádné filmečky, jen nudné úvody před misí. Prostě vůbec žádné emoce a je to otázka, co je tedy horší? Rozčilovat se u špatně napsaných Black Ops 2, nebo bezhlavě kráčet v Ghostech?

Střílení je ok, ale je zde už 6 let starý proces reskinu z prvního Modern Warfare. Nebudu lhát, ona ani moje oblíbená trilogie MW nebyla audiovizuálně na špici, ale tady už je ta zastaralost enginu opravdu vidět, už to bylo únavné i v MW3. Black Ops 2 se sice svým scifi tématem tenhle fakt snažil zakrýt, ale zde je to vidět od první minuty. Zvuky zbraní jsou papundeklové, dabing nevýrazný. Gameplay nemá žádné inovace, kromě toho, že se prolítnete pár minut ve vesmíru a zahrajete si za pejska, který stiskem klávesy Q udělá automatické a rychlé zakousnutí. To je celé. Tohle byl pokus Activisionu ušetřit na všem co se dá, protože věděli, že tak silná značka si stejně svých x milionů hráčů najde...A našla, protože tady máme dalších 12 dalších her...

S tímto dílem jsem zároveň hrál i Infinite Warfare a musím říct, že IW příběhově taky sice nic moc, ale hratelnost a technická stránka hry je úplně někde jinde.

Pro: Vcelku zajímavý cliffhanger, je to barevné a hýbá se to

Proti: Neúnosná recyklace, nemastný příběh, žádné inovace, nuda, nuda, nuda

+3

Dome Keeper

  • PC 80
Jsem velký fanoušek příběhových her, ale čas od času mě přepadne neodolatelná chuť na něco úplně jiného. Něco specifického, co běžně vůbec nevyhledávám a k čemu nemám žádný hlubší vztah. Jednou mě to táhne k něčemu z "opatství", jindy zase k logické hře na přemýšlení, občas na hudební zážitek ve VR… a pak často přijde chuť na tahovky. Ale co se pravidelně vrací celý můj život, je potřeba hrát něco, kde bráním svůj malý kousek světa. Svoje území. Své hnízdo. Fascinuje mě to odjakživa. Tehdy to asi odstartoval Stronghold, ale časem jsem zjistil, že tohle téma zpracovávají výborně jiné, často indie hry. Jeden z mých oblíbenců? FTL: Faster Than Light.

A právě tahle chuť mě zase jednou přepadla. Musím přiznat, že to většinou nepřijde jen tak – spouštěčem bývá trailer. A často ne ani na hru, kterou si nakonec zahraju. Stačí jiskra. Tentokrát to odnesl právě Dome Keeper.

Hry tohoto typu vás často nechají s pocitem nenaplnění. Systém není přesně to, co jste doufali, že bude. Ale Dome Keeper, přestože si razí vlastní cestu a kombinuje různé žánry, dokáže tenhle specifický chtíč naplnit téměř dokonale. Stylizace tomu určitě pomáhá, ale hlavní zásluhu mají herní mechaniky. Dokážu si představit, jaká radost musela být je vymýšlet, testovat a ladit. A je to zábava i z druhé strany – z pozice hráče.

Hru poměrně brzy dohrajete, ale to není konec. Naopak – začíná zkoušení nových Dómů, postav (postavy), vylepšení a jejich kombinací. Objevujete strategie, o kterých jste ani netušili, že mají takový potenciál. Věci, které vypadají jako “jen do počtu”, vás najednou překvapí.

Shrnuto a podtrženo: Dome Keeper pro mě není herní klenot, není to titul, který by se vryl do mé příběhové paměti. Ale můj žánrový hlad ukojil naplno. Navíc má dost obsahu na to, abych se ke hře mohl vracet, kdykoli ta chuť znovu přijde. Pokud tedy jako "obsah" počítáte různé další varianty a režimy. Samotný "svět" jako taková k objevování neexistuje a smysl hry je pořád stejný.

O to víc se teď těším na nový projekt od stejných vývojářů s naprosto výstavním názvem: PVKK: Planetenverteidigungskanonenkommandant

Pro: návykové; vyladěné; stylový audiovizuál

Proti: bez příběhu (kdo ho tam hledá)

+6

Broken Sword 5: The Serpent's Curse

  • PC 80
Tenhle díl se po dvou dílech v 3D grafice vrací k více 2D old school stylu. A upřímně k téhle sérii se to hodí mnohem více. Postavy jako takové vypadají vizuálem a animacemi poměrně pěkně. U grafiky pozadí jsem měl o dost slabší pocit. Už jsem viděl u her s podobným stylem grafiky výrazně líbivější art style. Co se týče příběhu, tak ten není špatný. Sice rozhodně nepatří k nejlepším v sérii, ale oproti čtyřce je tu výrazné zlepšení. Stejně tak jsou tu oproti čtyřce o dost kreativnější a zajímavější nápady na způsoby jakými se tu postupuje v řešení problémů. Někomu by možná vadilo silné zjednodušení obtížnosti oproti minulým dílům, ale já to vnímám naopak jako silný klad. Nejsem úplně fanoušek toho, když musím point and click adventurách po naprosté bezradnosti koukat do manuálu třeba v cyklu každých patnáct minut. Navíc v tomhle musím pochválit systém nápověd. Když už hráč neví, co má dělat může si zobrazit nápovědu nebo nejdřív spíš takovou radu, která ho může navést v dalším postupu. Rady jsou v několika levelech detailnosti a i když pak hráč neví může si zobrazit přímo konkrétní postup. Pátý díl je zábavný návrat, který má své mouchy, ale pro fanoušky hlavně prvních dvou dílu naprostá povinnost.

Pro: Návrat 2D, zpracování postav, fajn příběh, nápadité řešení pro postup dále, přístupnější než minulé díly, systém nápovědy

Proti: Slabší vizuál obrazovek, občasné filmečky jsou zpracováním poměrné slabé, pro někoho možná moc jednouché

+8

Burnout 3: Takedown

  • X360 90
Co se vám vybaví za hru, když se řekne Burnout? Většině z vás vytane na mysli poslední díl ze série, tedy Paradise. Je to dáno tím, že to byl jediný díl z celé série, co kdy vyšel na všech platformách, včetně počítače. Do té doby byla totiž série Burnout konzolová exkluzivka na systémech Playstation 2 a Xbox, takže počítačoví hráči neměli možnost si starší díly zahrát.

A právě tato hra mě v sedmi letech zcela učarovala. Otec mi tehdy kupoval můj vůbec první herní systém jako dárek za nastoupení do první třídy; tedy Playstation 2 slim. A obsluha v herním obchodě mě vzala k hernímu kiosku, na kterém běžel čerstvě vydaný třetí Burnout. Pamatuji si, jak jsem byl po pár minutách hraní ze hry velmi nadšen. Nejvíc mě zaujal režim Crash mode, který pro mě byl ztělesněním bouraček jak z Kobry 11; jen s tím rozdílem, že jsem to byl já, kdo tu hromadnou nehodu na dálnici způsobil. Hru jsem tedy dostal spolu s Playstationem. Jako malej kluk jsem ji naprosto zbožňoval a nechal na ní přes 350 hodin. Paradoxně, závodění mi tehdy příliš nešlo a tak jsem drtivou většinu herního času nechal jen v Crash modu. Dokonce se mi stalo, že mi mechanika Playstationu 2 poškrábala herní disk natolik, že jsem si musel po několika letech zakoupit další kopii stejné hry, abych mohl v hraní pokračovat. Nicméně, po letech mě hraní Burnoutu 3 a Revenge, který jsem také vlastnil, přeci jen omrzelo. Nové hry už na Playstation 2 nevycházely, a tak jsem jak konzoli, tak i hry prodal známým a přesunul se s hraním na počítač.

Když jsem pak ve dvaceti letech řešil, co bych si koupil ke kulatinám, padla volba vrátit se k herním konzolím. Teď jsem měl volbu ve svých rukou já a tentokrát to vyhrál Xbox 360, a to především díky Burnoutu Revenge, který na konzoli vyšel v remasterované verzi. A nejen to; tenkrát to byla také jediná možnost, jak si zahrát Burnout 3 ve vyšším rozlišení a vyšší úrovni detailů díky zpětné kompatibilitě – v té době ještě emulace herních konzolí na počítačích nebyla tak pokročilá, jako dnes. Tehdy jsem se plně ponořil i do závodní kampaně, jenže bylo na mě znát, že mi hraní na ovladači moc nešlo a musel jsem se přeučit na Xboxový layout páček. Co jsem naopak velmi docenil, byly pedálové triggery v zadní části ovladače, kdy jsem nemusel drtit tlačítko X pro zrychlení (a po hodině hraní mě tak nebolel prst). Jenže, jak jsem byl ještě kopyto, tak jsem nedokázal hru dohrát a sekl se na formulových závodech grand prix...

Tímto uzavírám své nostalgické okénko a přejdu již plně na popis hry. Burnout 3 Takedown je po právu považován za krále arkádových závodních her, ve kterém se snoubí příjemná ovladatelnost, pocit rychlosti a destrukce soupeřů pomocí Takedown mechaniky. Že nevíte, o čem je řeč? Představte si situaci, kdy během závodu dojíždíte soupeře a ten vás začne blokovat svým vozem. Vy však místo do brzd dupnete na plyn a do soupeře narazíte. Soupeř na chvíli ztratí kontrolu nad svým vozem a pošle svůj vůz do pilíře nadzemky. Nejenže jste odměněni pohledem na destrukci jeho vozu, který se rozstřelí na jednotlivé díly, ale ještě jste oceněni boostem.

Právě tato nová mechanika je výrazným milníkem v celé herní sérii. Hra odměňuje vaši agresivitu boostem, který vystřelí váš vůz kupředu a vy jste rádi, že ho dokážete uřídit. Naštěstí, hra vám v takové rychlosti leccos odpustí a vy se tak například můžete v zatáčce opřít do svodidel. Jindy vás hra podrží a bouračku s civilním vozem zvrátí drobným posunem vašeho vozu do strany a vy si tak s civilním vozem jen vyměníte lak. To vše, jen abyste jako hráč nebyli příliš frustrovaní. Koneckonců, je to závodní arkáda, u které platí "easy to learn, hard to master".

Ale pozor, to neznamená, že je hra jednoduchá. Začínáte na nejpomalejších vozech, na kterých se naučíte všechny herní mechaniky a postupně odemykáte rychlejší a rychlejší vozy. Odemykají se vám také nové eventy, které jsou nejprve jednoduché, ale postupem v kariéře se jejich obtížnost zvyšuje a v závěru hry je laťka tak vysoko, že není slabost hru raději opustit a nedohrát, než si rozbít ovladač, televizi, monitor nebo nadávat jak dlaždič; frustrace při hraní časovek nebo grand prix s formulemi v závěru hry je tak vysoká, že to dokáže rozhodit i závodní matadory.

Možná se teď ptáte, co stojí za onou frustrací. Hru totiž dohrajete jen pokud vyhrajete všechny eventy ve hře; tedy budete mít všude jen a pouze zlaté medaile. To je vskutku náročné a dokážou to jen opravdoví „burneři“, jak hráčům říká v rádiu DJ Stryker. Teprve až poté se vám spustí závěrečné titulky. Mě se to po 14 hodinách hraní podařilo a splnil jsem si tak jeden z mnoha osobních herních cílů.

Jak jsem už nakousl výše, kariérou i závody vás provází rádiový host DJ Stryker, který vám sice svými vstupy ruší přehrávanou hudbu, nicméně jeho řeči jsou vtipné a zábavné. V tomto ohledu se hra podobá zmíněnému Burnoutu Paradise, kde vám tamní DJ v průběhu hraní také předává tipy a rady. Kolikrát vám takto předá dobrej tip na speciální „signature takedown“ a jeho polohu na trati, popisuje místní poměry a kulturu (jezdíte ve Spojených Státech, Francii, Monaku, Alpách, Thajsku a Honkongu) a nebo griluje rádiového hosta DJ Atomiku z SSX 3 (který se pak vrátí v Paradisech a znovu dává reference na SSX 3). Poslední zmíněnou zajímavost znají jen opravdoví fanoušci; podle nich je Burnout série spolu s SSX sérií vnímána za jedno velké univerzum. Ponechte si tedy Strykera v nastavení hry zapnutýho, dokáže hře doručit dodatečnou atmosféru. Hudba jako taková hlavně zabrnká na struny fanoušků punk rockové scény nultých let. Je to parádní poslech 44 hudebních skladeb, které se jen tak neoposlouchají.

Jestli vás tedy tato recenze nakousla, dejte hře šanci. Burnout 3 Takedown vůbec nezestárl a hraje se stejně dobře jako v době vydání - před více jak dvaceti lety. Pokud však máte 10 hodin navíc, před samotným Burnoutem 3 si zahrajte ještě jeho předchůdce, Burnout 2 Point of Impact. Měl jsem tu čest si ho nedávno zahrát a oba díly sdílí stejně dobrou hratelnost i zábavnost, neboť oba běží na 60 snímcích za sekundu. Především se v druhém Burnoutu naučíte starou boostovací mechaniku, která se vám pak v Paradisech bude hodit.

Je škoda, že dnes z Criterionu nic nezbylo a jedná se už jen o torzo, prázdnou schránku kdysi vynikajícího studia, co je jen podpůrným týmem studia DICE. To ale nic nemění na faktu, že Burnout 3, Burnout Revenge i Burnout Paradise ve své době významně konkurovali zavedené sérii Need for Speed, aby pak nakonec Criterion celou sérii NFS na nějakou dobu převzal. Nebýt této hry, nic z toho by se nestalo. Byla to moje první hra na konzoli, co jsem kdy hrál a díky ní se ze mě stal velký fanoušek závodních her, kterým jsem až dodnes. Tímto děkuji celému Criterionu (a jeho tehdejšímu vedení) za skvělou závodní hru, co definovala moje dětství a nakonec i mě jako dospělého.

Pro: Detailní destrukce vozů a jejich ovladatelnost, pocit rychlosti z jízdy, agresivní boj o pozice, nativní 60 FPS gameplay, Crash mode, punkový soundtrack

Proti: Konzolová exluzivka (lze obejít pomocí emulátorů), grand prix s formulemi, některé časovky

+8

Dead Island 2

  • PS5 75
Tak porcování zombíků mám za sebou. A měl jsem z toho rozporuplný pocity.

Na jednu stranu graficky a ovládáním parádní záležitost, kde porcování zombíků jsem si užíval. I když svět kolem vás je lineární, tak hra na vás posílá nekonečný zástup nemrtvých a vy je porcujete od hlavy až dolů jak se vám zachce. Takhle udělaná destrukce nemrtvých se často nevidí a můžete prozkoumat jakoukoli část jejich těla.

Ale na druhou stranu mne to nekonečné posílání nemrtvých začalo pomalu ale jistě vadit. Je totiž do očí bijící, že když vyčistíte oblast a nikde už nic nemůže bejt, tak najednou se tam objeví třeba 5 zombíků a vy si říkáte, sakra odkud se berou. Tak jsem si dal tu práci a čekal jsem na ně a ty potvory se normálně drali z rohů a nebo se tam prostě objevily z ničeho. Jako pardon, ale tohle bylo frustrující. Jasně, na sbírání zkušeností dobrý, ale teda po čase, mne to začalo vadit.

Zvláště, když postupujete hrou dál a dál, začne obtížnost dost stoupat. A to dost zřetelným způsobem. Jasně, když děláte každý vedlejšák a sbíráte každou zbraň, asi nemáte problém. Ale jakmile se rozhodnete jen proplouvat hlavními úkoly a sem tam udělat vedlejšák, budete mít problémy. A to dost velký. Protože v pozdější době i normální zombík začne být sakra tuhý a vy se budete muset zamyslet nad tím, co použít, kdy nebo jestli není lepší strávit nějakou dobu ve vedlejšácích.

A to mi dost vadilo. Přišlo mne to jako kdyby nenápadně vás hra nutila v ní strávit o dost více času, než by jste mohli. Zvláště totiž na konci se vám to může vymstít.

Ale jinak hlavní linka, i když teda příběh je dost primitivní, ale co čekat v zombie story, tak byla moc fajn a odsýpala a člověk chtěl vědět, jak to vlastně bylo a jak to dopadne.

Celkově je hra celkem fajn, taková oddychová rubačka a v některých částech i dokáže vyvolat dost příjemně mrazivou atmosféru.

Akorát do lepšího pocitu z ní mi tam spoustu věcí chybělo a některé mi i vadily natolik, že jsem byl dost frustrovaný. Ale pokud vám tohle nevadí, směle do toho. Přece jen po náročným dnu rozporcovat zombíka dokáže zvednout náladu.

Pro: porcování zombíků je velká zábava, grafika, destrukce

Proti: zbytečný loot, zbraně se časem začnou dost opakovat, hra na vás posílá nekonečný zástupy i v prostředí, kde už máte jistotu, že nic být nemůže, po čase začne stoupat obtížnost, hra nutí hráče dělat vedlejší úkoly

+7

Randal's Monday

  • PC 55
Randalovo velmi pozdní odpoledne. První, druhé? Třetí, čtvrté? Těžko říct. Těchto časových smyček a paradoxů už tu bylo tolik. Normálně bych řekl, že to je něco, co snad nikdy nemůže zklamat. Ale přeci jen, nevěřili byste, může. Stačí, aby to vůbec nedávalo smysl a pak je o nezáživný herní zážitek zaděláno.

Ne každá adventura, kterou spustím, je povedená. Jasně, logicky to tak musí být. Každá světlá výjimka má svojí temný protějšek s takovou jistotou, jako že každá mince má svůj rub i líc. Randal´s Monday si tak po delší době opět vytáhlo svého černého Petra a já můžu konstatovat – ano, existují případy, kde časová smyčka svůj smysl nemá. Třeba právě zde.

Jste Randal. Hlavní postava tohoto příběhu. No a právě Randal zřejmě rád dělá randál a tak se svými kámoši paří od pěti do nevidim den co den a úplně sere na život. Flákači nejhrubšího zrna. Jenže jednou se jeden z jeho kámošů opije do němoty, ztratí zásnubní prsten, Randal ho najde a aby měl na pivko, střelí ho v zastavárně. Jenže ejhle, prsten byl zakletý. Druhý den se Randal probudí, zjistí, že je opět pondělí a že se jeho kámoš zabil. V tu chvíli se v něm probudí červíček sebezpytování a trošku ho to všechno kolem zamrzí. Jenže jak to napravit? No a v tu chvíli nastupuje hráč a rozjíždí sérii neuvěřitelných scén a momentů k výslednému cíli a zničení prokletí. Jenže problém je, že děj je neuvěřitelný, šílený, bláznivý, absurdní a směřuje takovým směrem, že spíš sere, než aby alespoň pobavil.

Přitom se jedná o absolutně klasickou adventuru ve všech ohledech. Problém ale začíná hned z kraje děje. To, co chvílemi připomíná filmy Kevina Smithe, se rázem změní a začne dost nudit. Inventář je mnohdy nekonečný, kombinace sem tam dost nelogické. Dialogy nekonečné. To, co chvílemi vypadá, že by mohlo bavit, začne po chvíli dost nudit. Méně je někdy více a i když je dabing povedený, vlastně Vás ty kecy kolem vůbec nebaví. Respektive, asi by i bavily, kdyby věděly, kdy přestat. Což neví.

Abych ale jenom nehanil. Už jsem řekl, že dabing je povedený. Stejně tak je na tom i vizuální stránka hry, která je taktéž poměrně uspokojující. Má takový ten moderní rukopis dnešních adventur. Stejně tak i hudba je víceméně na pohodu, i když pravda, spíš nevýrazná. Takže ano, i v takové průměrné adventuře, jako je tato, můžete nalézt něco co hráčovo oko neurazí. Když nic jiného.

Každopádně je to jako když Kevin Smith natočil třetí díl Clerks. Nemastné, neslané a vlastně už ani ne moc vtipné. Utopilo se to v nápadech tvůrce, který zapomněl, že má bavit ostatní, aby pobavil především sebe.
+8

Call of Duty: Modern Warfare II

  • PC 75
Když jsem začal hru hrát a kouknul se na zdejší hodnocení, tak jsem počítal s jistým ústupem kvality oproti mw19. Jenže v první třetině kampaně se žádný downgrade nekonal. Naopak mi přišlo, že IW vždy prvními misemi šetří hráče (v předchozím dílech se vždy hrála nějaký trénink, nebo za no name mariňáky), ale tady se servírují super mise od začátku. V první misi hrajete rovnou za Ghosta a má super hudební pozadí. Pak si skočíte do Amstrdamu a vlastně je to super dokud se neobjeví snahy o osvěžující nápady gameplaye. Nejdříve je to extrémně natahovaná honička na okruhu, kde máte likvidovat konvoj a přeskakujete z jednoho auta na druhé, pak Far Cry open mapa, kde máte vícero úkolů, a kde pokud selžete vrátíte se hezky o dobrých 5 až 10 minut zpátky, protože systém checkpointů je úplně mimo, a následně offline WARZONE gameplay. Jak absurdně to zní, aby si SOAP běhal po více méně otevřené mapě a musel lootovat a craftit z doprovodu zvláštních dialogů z vysílačky. Sice to navazuje pocit survival horroru, protože když už přijdete ke zbrani, tak má jen 3 náboje a SOAPovi se třesou ruce, jenže ta mise je pocitově extrémně dlouhá a repetitivní. Tyhle nově poajté mise se ale dají přežít a ze začátku jsou vlastně i zábavné. Ale nejhorší inovace, kterou IW přineslo jsou obrněnci z Warzone...Tyhle nepřátelé jsou extrémně otravní a není žádný požitek na ně střílet, než jim "křupnete" jejich zbroj, a protože je jich je v jeden moment klidně i 3, tak to prostě kazí flow celého gameplaye.

Příběh jako takový je zvláštní. Točí se kolem hlavního záporáka, který ale je tak rutinně napsaný, že k němu není žádný vztah. Další záporák vznikl z úplně hloupého důvodu a měl přinést plot twist, který ale není dobře napsaný... Generál Shepherd by se mohl od svého předchůdce z roku 2009 učit. A přijde mi, že Price nemá tolik prostoru, a když jo, tak moc nevyčnívá.

Technická stránka hry je víceméně totožná z MW19 - tedy skvělá. Až na nějaký nucený AA, který hru v pohybu trošku rozmazává, ale není to nic hrozného. Propady FPS jsem nezaznamenal. Zvuky jsou výborné a zbraně jsou prostě "Chef's kiss".

Multiplayer je fajn, hrál jsem to hnedka po vydání a i nyní ho hráči furt hrají, jen nesmíte být vybíraví, zrušit filtry a nastavit crossplay a hru vám to do 3 minut najde (byť většinou s pingem kolem 100, hádám, že to už EU hráčí asi nebudou).

Sečteno podtrženo: Celkový dojem ze hry je spíše zklamáním. IW se snažili v kampani o změny, ale ne každá se povedla, příběh je takový nezáživný, chybí zapamatovánihodné momenty, jako z původní trilogie a mw19. Hru zachraňují zachované prvky z původního dílu a svižný a zábavný MP.

Pro: Multiplayer, některé snahy o oživení gameplaye, zbraně, zvuky.

Proti: Nic moc příběh, některé zvláštní inovace v SP, některé mise jsou dlouhé a stereotypní.

+6

Cat Quest

  • PC 95
Možná jsem biased, protože jednak miluju kočky, a jednak mi celkově hra přišla naprosto okouzlující, ale upřímně jsem nečekala, jak moc si ji užiju.

Zezačátku jsem se bála, jak dlouho mě bude bavit vyhýbat se nepřátelům na mapě, ztrácet se v (pro mě neintuitivním) ovládání a zoufale hledat úkoly, které zvládnu realisticky splnit bez hodiny grindu levelů. Bála jsem se zbytečně.

Ano, občas jsem musela chvíli hledat, než jsem našla úkol, který není na doporučené úrovni o padesát vyšší než já (nadsázka). Ale nepřátelé nelevelují, takže postupně přestanou být takový problém a jde kolem nich prostě proběhnout - krom oblastí, které mají specificky zůstat nebezpečné až do konce. A i ty se dají časem přečůrat, pokud to je to, co člověk od hry chce. Na ovládání jsem si zvykla rychle a pak už to byla jenom zábava.

Hlavní příběh je paradoxně výrazně slabší, než vedlejší questy, ale taky mu člověk věnuje výrazně méně času. A není příšerný, jen se prostě nevyrovná dojemnému příběhu "hodného a zlého" dvojčete a ukradených Vánoc.

Zabere docela dost času projít všechny dungeony (dvakrát, pokud jako já neobjevíte klíč k truhlám dříve než na levelu 100) a questy, ale není potřeba moc přemýšlet a vlastně jsem nenarazila na nic, co by šlo kardinálně pokazit. Ideál na vypnutí mozku a učívání si roztomile vypadající zábavy.

Pro: jednoduchý koncept, málo grindu pro základní průchod hlavním questem

Proti: když najdete klíč k truhlám pozdě jako já, muset všechny dungeony proběhnout alespoň dvakrát není taková zábava

+8

Turmoil

  • PC 85
Velmi jednoduchá hra, v tom nejlepším slova smyslu. Zahrála jsem si ji jen a pouze díky Herní výzvě, protože na první pohled to není úplně můj styl, ale jsem za to vážně ráda.

Základem je těžit ropu a prodávat ji za co nejlepší cenu, abyste si vedli lépe než počítačem řízená konkurence. Hned první den, ještě ten tutoriálový, jsem z těžby okamžitě chytla silnou nostalgii na Motherload. Mechaniky byly dobře vysvětlené, když člověk čte a nepřeskočí omylem nějaký ten text (100 % moje chyba). Aby nebyla těžba moc monotónní, je vyvážená dražbami půdy a nákupy vylepšení, takže člověku ani nepřijde, kolik hodin už se to vrtá v zemi. Navíc prodej je dostatečně dynamický, aby se člověk nezasekl v tom, že má už vymyšlenou efektivní strategii těžby a tak se celé období jenom nudí - musí takhle neustále sledovat, co se děje, a přizpůsobovat se tomu.

Celkově hra není extrémně těžká, ale není ani triviální. Byly období, kdy se mnou počítače zametly podlahu, a byly naopak docela častá a dlouhá období, kdy jsem je zvládla vynést v zubech já. Ale neměla jsem rozhodně pocit, že je to zadarmo.

Výhrou v prvním průchodu si navíc odemknete ozvláštnění v podobě specifických schopností jednotlivých hratelných postav - a s plným vědomím, že koho si nevyberete vy, ten bude proti vám. To zakládá na velmi dobrou replayabilitu, a to ani nemám DLC (a netuším, co do hry přidávají). Bez rozšíření je hra také příjemně krátká, jde dohrát za odpoledne.

Pro: příjemná základní obtížnost, Motherload nostalgie

Proti: některé klíčové mechaniky jsou před upgrady trochu otravné

+5

Freedom Wars

  • Switch2 70
Sice jsem to původně neměl úplně v plánu, ale právě Freedom Wars Remastered jsem odehrál jako první hru na Switchi 2. Je to samá akce a chvíli mě i bavilo třískat do plechových monster, ale především mě zaujal neobvyklý setting hry, protože podobný jsem osobně ještě nezažil.  

Hráč si vytvoří postavu hříšníka. Hříšník je člověk, který měl tu smůlu, že se narodil do naprostého dna kastovní dystopické společnosti a od narození je automaticky odsouzen na milion let do věznice, protože svým mrzkým životem se stal přítěží sotva přežívajících zbytků lidstva v nějaké daleké budoucnosti. Aby odčinil své hříchy a jednou mohl opustit svou vězeňskou celu, musí svádět líté boje o cenné zdroje surovin proti kovovým obrům a proti ostatním týmům hříšníků z konkurenčních panoptik (měst).

Na začátku hry zahlédneme postavu hráče během souboje; svobodu má téměř na dosah, ale dostane hutný políček do hlavy, načež ztratí paměť, což je závažný hřích, neboť takové poškození těla je neodpustitelné z hlediska vzájemné prospěšnosti. Co naplat, hříšník se vrací na začátek výkonu trestu a začíná hezky od nuly (vlastně naopak, od milionu). Má k dispozici osobního androida – v mém případě androidku - (také postava vytvořená hráčem), který dohlíží na jeho přestupky a klidně mu nasolí další desítky či stovky let k jeho trestu, pokud překročí svá práva. Například chůze o více než pěti krocích nebo ležení na zádech, pokus s někým promluvit, dlouhotrvající neaktivita a podobně. Hříšníkův postup je důsledně zaznamenáván a sledován příslušnými bdícími orgány, přičemž důležité zprávy shora jsou hříšníkovi komunikovány prostřednictvím roztomilého animovaného medvídka, zdejšího maskota systému. Android naštěstí také pomáhá v boji proti nepřátelům.  

Vězeňská šichta tedy spočívá v přijímání bojových misí a jejich úspěšné plnění znamená jednak zisk drobného snížení trestu, jednak příjem kreditových bodů (vězeňská měna), a jednak také materiál všeho druhu. Za body si hráč kupuje práva, výhody, vybavení a upgrady pro sebe, či levely pro své NPC kumpány. Materiál se dále vyměňuje za měnu a snížení trestu, ovšem slouží i jako důležitá součást craftovací mechaniky. Pozor - jakmile si hříšník ponechá z misí ty nejvzácnější suroviny (určené systému) pro sebe, hned má na kontě další stovky let odnětí svobody.  

Příběhová kampaň je složená z pomyslných kapitol, respektive funkčních úrovní, kdy maximum je 8 plus post game, a hráč se tam postupně propracovává přes základní mise, které jsou navíc prokládány příběhovými aktivitami ústředního týmu hříšníků. Na pozadí bitek jde totiž o několik jistých záhad, které mají hráče vtáhnout do dění světa, o němž ale kvůli věznění hlavních a vedlejších postav nic moc neví. Snad jen to, že existuje nějaká vyšší společnost "On High," která je prosté spodině zapovězena. A místní šéfka vám ráda zajistí, abyste na své vyhřáté místečko v cele nezapomněli, protože červi jako vy se na světlo jen tak nedostanou. Nutno podotknout, že příběh sice odvypráví svoji část (která je ve výsledku dost zmateným gulášem a je vidno, že na události mělo navázat buď nějaké DLC či sequel s vysvětlením, co že se to vlastně stalo a proč), nicméně neznamená to, že hráč dosáhne pro svého hříšníka na ono vytoužené osvobození.  

Ve chvíli, kdy jsem dokázal uspět ve všech vedlejších aktivitách a splnil čyři dodatečné úkoly v post game, mi můj ukazatel zobrazoval zbývajících 680,000 let trestu, které bych už musel pouze grindovat v nějakém šíleném grindovacím slogu, a to mě teda nehne. Navíc ta odměna za to nestojí. Totiž plavecký úbor pro postavu, přičemž svoboda ve skutečnosti nikde, haha. Ale jinak to byla celkem sranda.  

Takže co ty souboje? Základem úspěchu jsou dvě různé zbraně, které jsem osobně dvakrát vymaxoval skrze upgrady (po levelu 5 se resetují na silnější základní zbraň), ovšem získat k nim potřebný materiál na craftění není zrovna lehký úkol. Nezkoušel jsem tedy online kooperace s ostatními hráči, které jsou údajně snadnější, ale po mnoha neúspěšných pokusech se mi nějak zadařilo a nakonec jsem celou hru přeci jen prošel jen s týmem NPC.

Důležité jsou i augmentovací vlastnosti postavy, a to samé dokonce platí i pro používané zbraně, které díky tomu sílí spolu s postavou. A neměl bych zapomenout na multifunkční trnové lano, kterým disponuje každá postava v týmu. Jednak se s ním dají překonávat výškové překážky a jednak taky podtrhávat velká monstra, aby na chvilku spadla k zemi. Z potvor vlivem bušení odpadávají jednotlivé části brnění a kostry, které se sbírají jako materiál.  

A teď tedy to, co se mi zas tak moc nelíbilo. Mise jsou totiž opakovány v několika málo typech uzavřených arén a po chvíli se rychle okoukají. Monstra mají obvykle nějakou šílenou hodnotu zdraví a trvá dost dlouho, než se upižlají, někdy přicházejí ve vlnách. Situace se navíc zhorší, když jsou na scéně dvě potvory najednou, nedejbože rovnou tři, pak se z arény stává hřbitov a hráč má co dělat, aby včas oživoval padlé spolubojovníky. Potvory mají navíc schopnost unést hráčova androida a pakliže po jeho zajmutí nedojde k jeho okamžitému osvobození v krátkém časovém limitu, android je nadobro unesen a je třeba jej osvobodit skrze speciální misi. Je teda fakt, že některé mise s osvobozováním unesených civilistů mě bavily.
Každá mise má taky svůj daný časový úsek (nejčastěji asi 45 minut) a nestalo se mi, že by počítadlo někdy dosáhlo na nulu, zato může snadno dojít ke zpackané misi, pokud se přesáhne nějaká míra v počtu úmrtí. Můj subjektivní dojem ale nejvíce kazí ta určitá repetitivnost – opakující se prostředí, opakující se potvory, opakující se mise… stále to samé bez šance na sebemenší změnu. Což tedy může někomu vyhovovat, ale mně už se to zejména ke konci dost zajídalo.

Každopádně je fajn, že remaster má teď i anglický dabing (já jsem ho po úvodní části přepnul na japonský), na Switchi 2 jede krásně plynule (údajně ale na prvním taky) a strávil jsem ve hře něco přes 50 hodin, takže to jde. Nevím, jestli bych dokázal hru někomu doporučit; snad jen příznivcům akčních her v netradičním zasazení, kterým nevadí jistá repetitivnost. Nejčastěji jsem čítal přirovnání k Monster Hunter sérii, čímž to zakončím.

Herní výzva 2025 – 8. Dohraj hru, ve které hraješ za vězně, a nebo za osobu, která následkem svých činů skončí ve vězení. (Hardcore) 

Pro: Setting věznice; japonský + anglický dabing; zajímavá monstra

Proti: Repetitivnost; menší výběr arén a potvor

+11

Tomb Raider III: Adventures of Lara Croft

  • PC 85
Kdysi dávno si malý Londo (který v té době ještě neznal Babylon 5) koupil v trafice u Sosny ve Volarech své první Score s číslovkou 60, s Larou Croft na obálce a Tomb Raiderem 3 jako hrou kola. Uplynulo "jen" necelých 27 let a třetí Tombyč se mi dostal do notebooku. Přestože je mezi jednotlivými díly jen mírný pokrok v mezích zákona, uděluji třetímu dílu zatím nejvyšší hodnocení. S hrou jsem v přestávkách mezi prací bojoval necelých 6 týdnů, všech 18+1 levelů jsem dohrál v čase 24 hodin a 3 minuty a využil 1612 savů. Z toho je patrné, že jestliže byl Tomb Raider II rozsáhlý, je Tombyč 3 mamutí.

Přestože hra běží stále na stejném krychlovém enginu, došlo mezi druhým a třetím dílem k značnému vyhlazení grafiky a jak prostředí, tak i Lara střídající oblečky jak na módní přehlídce, jsou k nakousnutí. Ke grafice nemám výhrad, v roce 1998 už 3D akce vypadaly dobře. Ani proti zvukům nelze nic namítat. Hra až na jedno buglé video funguje bez problémů a jako jediný díl mi ani jednou nespadla.

Hra tentokrát boduje i příběhem. Lara se vydává po stopách prastarého meteoritu, který má tu nepříjemnou vlastnost, že lidi mutuje na mutanty a mutanty na ještě větší mutanty. Ale co by našinec neudělal pro trochu té magie a nesmrtelnosti? Lara procestuje velkou část světa. Zhruba každé čtyři levely se mění prostředí a Lara si převlékne obleček. Po úvodní epizodě v Indii se hra tváří nelineárně a dá nám na výběr ze tří prázdninových destinací, nicméně nelinearita je zde jen zdánlivá, protože stejně nakonec musíme projít všechny tři lokace. K evergreenu série patří, že opět přijdeme o všechny zbraně, což naštve obzvlášť ve chvíli, kdy hráč nekonzultuje návod a má nasyslené tisíce nábojů a desítky lékárniček. Ale jak říkal bývalý pan premiér - sorryjako. Nelinearitu nakonec opravdu potkáme, protože v jednom v levelu v Indii a v jednom v Polynésii je možné vybrat si ze dvou různých cest a tato volba ovlivní značnou část levelu. Tady před autory smekám, protože programovali lokace, které hráč na první pokus nikdy neuvidí všechny. Každý balík levelů je uzavřen bossfightem. Ty jsou poměrně férové a poprvé v sérii se setkáme s bossy, které není možné zabít konvenční cestou, ale musíme na ně najít fígl. Nebo ho vyčteme z návodu. A návod jsem tentokrát bohužel konzultoval hodně často. Nedovedu si představit hrát tuto hru v době začínajícího internetu.

Oproti dvojce autoři ubrali na obtížnosti soubojů. Kromě speciálních jednotek a jistého druhu mutantů jsou souboje celkem na pohodu. Na druhou stranu autoři přidali na komplexitě prostředí a zejména na obtížnosti skoků, kdy prosté postavení se k díře čelem tentokrát nepostačí ani na základní postup hrou (zdravím tě, Indie), o hledání secretů ani nemluvím. U secretů se autoři vrátili k systému prvního dílu, nemusíme tedy hledat tři sošky, jinak smolík, ale každý secret nabízí férový příděl střeliva/léčiva. V případě nalezení všech secretů je hráč odměněn londýnskou katedrálou All Hallows a tento level (byť na poměry hry kratší), rozhodně nedoporučuji vynechat. Boj s nepřáteli je zde potlačen na minimum a hráč se věnuje tomu nejlepšímu, co TR nabízí - zkoumání historických objektů, luštění hádanek v nich a skákání po plošinkách.

Pro pořádek přidám ještě změny oproti předchozímu dílu - Lara může ručkovat po mřížích, běhat (dočasně, ubírá to staminu), lézt po čtyřech a přibylo něco málo zbraní a nepřátelům přibyly jedovaté útoky (na ty naštěstí stačí standardní lékárnička) a dále přibyla studená voda, která rychle zabíjí. Tomb Raider 3 tedy nepřinesl do žánru Tombraiderovek nic revolučního. Ale evolucí dospěl takřka k dokonalosti, a tak mi tentokrát nevadilo začít hru hrát hned po dohrání druhého dílu. Hra je navíc opět o mohutný kus delší, a tak hráči nabídne velkou porci zábavy na dlouhé letní (i jiné) večery. Za mne zatím nejlepší díl série.

Pro: Evoluce žánru dovedená k dokonalosti, méně důrazu na přestřelky, více hádanek a skákání, skvělá grafika, mimořádně dlouhá hra, pár nelineárních levelů.

Proti: Vlastně je to stále to samé (a koho to štve?), některé skoky jsou fakt mimoňské.

+15

Stardew Valley

  • PC 90
Prý že je to relaxační hra, haha. To bych ale já nesměl být já, se svou potřebou být maximálně efektivní. Takže i když vás hra do ničeho netlačí - vlastně ani do vydělávání peněz, protože narozdíl od The Sims žádné účty platit nemusíte - stejně jsem u ní občas zažíval lehký stres.

Každý den totiž začínáte s omezeným množstvím energie a hlavně času. Jedna herní hodina představuje 42 vteřin skutečného času, takže si moc zevlování dovolit nemůžete. Moje perfekcionistická mysl se tedy neustále snažila přicházet s co nejúčinnějším akčním plánem. Teď půjdu nakoupit tyto věci do obchodu, cestou se stavím tady u této postavy a dám jí dárek (protože má narozeniny) a nakonec půjdu do dolů, protože potřebuju stříbro na vylepšení sekery. Tu si nechám vylepšit další den, takže opět musím do města, cestou se nebudu nikde zdržovat, pak půjdu rybařit... abych následně s hrůzou zjistil, že jsem druhý den na vylepšení sekery zapomněl a můj dokonalý plán byl nabouraný. V momentě, kdy jsem si na papír psal seznam denních úkolů, abych na ně nezapomněl, mi došlo, že bych měl trochu zvolnit.

Ano, máte možnost vydělat denně určitý počet peněz (např. farmařením nebo výrobou), ale když tu šanci promarníte, co se stane? Nic. Prostě si vyděláte peníze pomaleji. Nebo je nevyděláte vůbec. Půjdete si zarybařit, zabojovat do dolů, pokecat s obyvateli nebo si zahrát docela těžké arkádovky do místního baru. Jakmile jsem si toto uvědomil, hra byla rázem mnohem pohodovější.

Je neuvěřitelné, že za hrou stojí jenom jeden člověk (alespoň co se předchozích verzí týče), protože těch možností, jak se vyřádit, je opravdu požehnaně. Navíc každý obyvatel městečka má svůj denní rytmus (!), který závisí na ročním období (!!) a počasí (!!!). Vážně klobouk dolů.

Ale jak jsem psal na začátku, hra vás do ničeho nenutí. Nechcete být s nikým kamarád? Nemusíte. Nechcete bojovat a těžit suroviny? Nemusíte (pravda, rozvoj farmy se tím pádem krapet prodlouží). Nechcete farmařit? Nemusíte, klidně můžete jenom chovat zvířata. Osobně mě ale všechny tyhle věci hodně bavily, hlavně shánění předmětů do komunitního centra. Pravda, nebavilo mě zkoušet metodou pokus/omyl, kde potřebnou rybu/surovinu/věc můžu získat, proto jsem často koukal do informací na internetu.

Symbolický konec hry nastává až začátkem 3. roku, kdy se vám zjeví duch vašeho dědečka a vaše úsilí zhodnotí.

Takže pokud hledáte nějakou pohodou relaxační hru, kterou můžete zapnout denně na 20 minut, neváhejte :)

Herní výzva 2025 - Coffee Break

Pro: Relaxační hra (pokud si ji tak v hlavě nastavíte), příjemně odsýpá, hodně možností, jak se vyřádit

+18

The Elder Scrolls III: Morrowind

  • PC 75
Zdálo by se, že se hry ze série The Elder Scrolls přirozeně rozdělují na dvě jasně odlišené skupiny - procedurálně generovaní Arena a Daggerfall na jedné straně a ručně vytvoření Morrowind, Oblivion a Skyrim na té druhé. Jenže to není tak úplně pravda. Morrowind z totiž z určitého úhlu pohledu stojí tak trochu na pomezí mezi mezi hladce plynoucími pozdějšími tituly a těmi staršími s nekompromisní devadesátkovou hratelností.

Začíná se tradičně v roli vězně. Při propuštění dostane hrdina pár rad, tupou dýku a průvodní listiny. To je všechno. Už cesta do nejbližšího většího města je nebezpečná, ale tam problémy teprve začínají. Všechny přesuny jsou ukrutně pomalé, všechny boje náročné a příběhové úkoly mlhavé. Překážky se dají překonat, ale chce to odhodlání a pevné nervy, protože úvodních pár hodin je dost krušných.

Po třech levelech putování šnečím tempem jsem rezignoval a udělal si novou postavu narozenou pod znamením hřebce. Vřele to doporučuju i ostatním, protože pak je začátek hry o dost zábavnější. Po několika velmi trapných porážkách od krys a jakýchsi děsivých potvor sestavených ze samých kloubů a tesáků, o kterých mi hra tvrdila, že je to pes, jsem si začal hlídat, abych měl před bojem alespoň nějakou staminu. Po tom, co jsem se v každé druhé bitvě nakazil jednou z mnoha chorob, aby mi síla okamžitě spadla na tak nízkou hodnotu, že jsem musel zahodit i brnění, abych se mohl vůbec odbelhat pro pomoc, jsem se naučil používat luky. Naštěstí mě později v příběhu někdo proklel kouzelnou leprou, po jejímž vyléčení jsem získal na nižší nemoci imunitu. Na takový přístup jsem nebyl z Oblivionu zvyklý, protože i když je kvůli zmršenému přizpůsobování úrovně potvor v zásadě o dost těžší hra, přece jenom je v mnoha ohledech vlídnější a rozhodně je více odladěný.

Všechno co jsem v Obivionu neřešil, protože to bylo funkční nebo upozaděné, je v Morrowindu rozčilující a hráči drze vystrčené přímo do obličeje. Sbírání věcí je těžkopádné, zápisník úkolů je nepřehledný, povyšování je jen na efekt, dvě mapy ze tří jsou nepoužitelné, rychlé cestování neexistuje, jednotvárnost úkolů je hořký vtip a nefunkčnost ekonomiky není už ani vtipná. Když k tomu přidám tradiční bethesdí bodnutí do zad, kdy jsem se opakovaně propadal podlahou, hra se neočekávaně zhroutila, nebo mi pokazila uloženou pozici vygenerovanou chybou, tak se nedá divit, že jsem byl místy hodně rozladěný.

Aby byl obrázek kompletní, přidejte si k tomu hnusný svět sestavený z odstínů šedé, hnědé, šedohnědé a hnědošedé, ve kterém se sice dá objevovat, ale nedá se v něm navigovat. Morrowind je strašlivě nepřehledný sled údolí, kaňonů a nepřístupných vrcholků. Na pohled je nepříjemný, hmyzí, s městy ve kterých jsem se pravidelně ztrácel a s obyvateli o nichž by strážník Potroublo z Noční hlídky řekl, že jsou to skupinisti a tvaristi. Já bych použil i ostřejší výrazy. Oni sami mi říkali outlander, což se sice dá přeložit neutrálně, ale já jsem v tom stejně slyšel přivandrovalec. Pro ty otrlejší jsem byl prostě jen scum. V Oblivionu jsem chodil po centru říše semknuté proti hrozbě zvenčí, a tu vůni smrků a jedlí jsem cítil i z monitoru. Tady jsem byl nevítaný cizinec ve světě který mnou opovrhoval a při pohledu do krajiny jsem cítil akorát tak depresi.

Příběh nenadchne, ale ani neurazí. Jde o tradiční variaci na cestu osudem předurčeného hrdiny, který má porazit mocné zlo. K tomu je potřeba nejprve posbírat informace o proroctví, poté skeptickým domorodcům vnutit představu, že ho naplňujete a nakonec ho naplnit. Úkoly které k němu vedou jsou vesměs fádní, včetně mnohokrát zmíněného "udělej sedmkrát to samé". V tomhle byl Obivion rozhodně nápaditější, i když jsem opakované dobývání pekelných bran taky zrovna neocenil. Finální protivník mi přišel docela slabý. Skončil jsem na 35 levelu a při pohledu na hodnotu dovedností by se dalo očekávat, že bych se mohl dostat asi na dvojnásobek.

Morrowind je těžko přístupný - rozhodně nejméně z celé série. Začátky nejsou zábavné ani naplňující. Jenže po nějakých patnácti hodinách jsem najednou zjistil, že se na hraní těším. Konečně jsem se mohl pohybovat volně po krajině a nedělat si starosti s každým soubojem. Luk který zprvu netrefil ani krysu zuřivě útočící na moje boty najednou sundával pterodaktyly kroužící na hranici dohledu a meč s dovedností sto likvidoval nepřátele na pár úderů. Bohužel i pak mě nevlídné prostředí odrazovalo od průzkumu ostrova a prostého užívání si života. To je asi největší subjektivní zápor Morrowindu. V Areně nebylo co dělat. V Daggerfallu sice ano, ale člověk si u toho připadal hloupě, protože to nemělo smysl. V Morrowindu to nějaký smysl má, ale vůbec se mi do toho nechtělo.

Pro: hudba a zvuky, levelování podle používaných schopností, přizpůsobování úrovně nepřátel, vlídná velikost mapy

Proti: nepřívětivé uživatelské rozhraní, odpudivý svět, nepoužitelné mapy, nudné úkoly, člověk skáká po krajině jako blb

+24

Half-Life 2

  • PC 85
No jelikož jsem zaspal dobu asi tak 20 let, tak nemá asi smysl tady rozebírat, jak ta hra je dobrá či není.

Nevím, z jakého důvodu, ale vždycky jsem se této hře vyhýbal. Jen si pamatuju, že jsem to měl rozehraný, ale už jsem to nikdy nedohrál. No jelikož byl člověk mladej a blbej a teď už je jen blbej, tak mi nic nebránilo, abych se na tuto věhlasnou hru podíval.

Jelikož tento název má už nějaké renomé mezi hráči tak ani nemá smysl dráždit hada bosou nohou a mohu jen říct, že jsem si opravdu užil tento počin a na to, že je tak starej, tak je fakt technicky naprosto v pohodě hratelný i v dnešní době a to svědčí o mnohém.

Je to opravdu must play hra i právě z toho důvodu, co ta hra dovede a jakou má fyziku. Jde vidět, že tato hra byla u zrodu spoustu her a proto jen mohu říct, že takové doplnění vzdělání je potřeba.

Obtížnost byla celkem drsná občas, ale pořád to bylo v pohodě hratelný a dokonce mne i překvapila délka, že zas tak úplně krátký to nebylo.

No pochybuju, že je tu ještě někdo jako já, kdo to nehrál, ale pokud se opravdu takový člověk najde, vůbec se toho nebojte, určitě budete i překvapeni, stojí to za to.

Pro: je to legendární FPS, skvělá fyzika, grafika na tu dobu, celkové zpracování

Proti: obtížnost

+21

PAW Patrol The Movie: Adventure City Calls

  • PC 50
V pořadí třetí videohrou podle úspěšného animáku Tlapková patrola je hra Tlapková Patrola: Adventure City Calls, která by dle popisu od autorů měla kopírovat prostředí z celovečerního filmu Paw Patrol: The Movie, u nás známé pod názvem Tlapková patrola ve filmu. Je to už nějaký čas, kdy jsme byli s dětmi na tomto filmu v kině a tak jsem byl zvědavý, jestli je hra ještě bude bavit. A tentokrát to bohužel nevyšlo, děti si prošly jednu misi a pak už o hru neměly žádný zájem. Přeci jen už trochu povyrostly a tento seriál už není nějakou dobu u nich v kurzu. Aby koupě této hry nevyšla vniveč, prošel jsem si hrou v rychlosti alespoň sám.

První věcí, která bije do očí, je vylepšení grafiky. Vše vypadá zase o něco lépe, štěňata jsou zase o něco více chlupatější a roztomilejší. Prostě takoví cute plyšáčci. Horší je to s hudbou. Ta během misí dobře podkresluje atmosféru, avšak během dlouhého načítání hry z nepochopitelného zmlkne a tak je dost času ticho. Stejně tak i zvuky samotných štěňat je nějaká ořezaná. Několikrát je vidět, že Tlapka štěká, ale přitom hra nevydává žádný zvuk štěkotu. Škoda.

Hra nabízí v prvé řadě 8 misí, které v případě normálního průchodu hrou utečou velmi rychle. V každé misi pak štěňata využívají své schopnosti, které byly oproti předchozím dílům značně zjednodušeny na pouhé mačkání tlačítka či pohyb páčky na gamepadu. Divné jsou i schopnosti některých tlapek. Např. Chase má hák, pomocí kterého se dostane na střechu budovy. Vtipné ale je, že ihned po jeho doskoku už tam je i druhá Tlapka, která je s Chasem na misi. Schopnost Liberty je pak orientace v prostoru města, kde je vidět šipka, kterým směrem se má vydat. Vzhledem k tomu, že mise mají čistě lineární průběh, tak vlastně stačí jít prostě dál.

V každé misi vždy dojde i na jednu větší minihru, která je ale až na jednu výjimku vždy v podobě jízdy vozidlem jedné z nasazených tlapek a spočívá v přejíždění mezi jízdními pruhy a vyhýbání se překážek. Jinými slovy, neustále opakující se stereotyp. Velmi hloupé pak je, že když se snažíte získat všechny achievementy a současně v této minihře minete některý z pamlsků, musíte pro další pokus opakovat celou misi. Zvláště to naštve, když je tato minihra obvykle až na konci mise.

Zmíněnou výjimkou jsou minihry se Zumou, vodní tlapkou. Je to teda okopírovaná minihra z předchozích her, ale pro mě asi nejvíc zábavnější varianta ze všech. Jen je škoda, že není při prvním setkání s touto minihrou vůbec vysvětleno, proč musí jít štěně do vody a co v ní vlastně hledá. Stejná minihra se pak nachází i na konci mise, kde to vysvětlené je, takže si myslím, že tuto první variantu do hry zařadili až později, aby uměle natáhli misi a pozapomněli to smysluplně začlenit do příběhu.

Dalším zklamáním je příběh. Hra měla být podle filmu a tak jsem očekával, že jednotlivé mise budou vycházet ze scén filmu, nebo že se bude něco řešit s vedlejšími postavami z filmu. Zde je akorát tak městské prostředí, nové štěně Liberty a jen malá zmínka v poslední misi. To je vše.

Dobrým zpestřením předchozích dílů byly samostatné minihry. Zde jsou ale jen 4 typy, z toho jedna je opakovačka závodů, které byly v misích. Vtipné je, že jsou tam vedeny pod jménem Time Trial, ale ve skutečnosti jsou na čas jen tři ze sedmi závodů. Nejzábavnější pak byl překážkový běh a hlavně Pop Pop Buggie. Ale ani to už mé pocity ze hry moc nezachrání.

Celkově jsem ze hry dost zklamaný. Chápu, že cílovkou jsou ty nejmenší děti a právě pro ně je obtížnost přizpůsobena. Ovšem v porovnání s předchozími díly mi hra přijde kratší a o dost jednodušší. A to je možná škoda.
+7

Metal Death

  • PC 30
Fajn hra na pár minut. Žánrově jde o rytmickou hru, kterou možná znáte z různých miniher, kde je potřeba včas stisknout správnou klávesu na dané koleji. Tentokrát ale uháníte rovnou silnicí skrz poušť a likvidujete příšery. Hře dodává šťávu kombinace dieselu, metalu, násilí a erotiky—na krajnici na vás občas zamává krásná kost podprsenkou.

Popis hry je trochu nepřesný—pokud na příšery pouze najíždíte, končíte. Je nutné je skutečně zničit ještě před srážkou, a to přesně načasovanou „střelbou.“ Jedna barva se ovládá klávesou Z, druhá X, zatáčení probíhá šipkami. Docela mě zaujalo, jak by se hra ovládala volantem...

Na delší hraní to ale moc není. K dispozici jsou pouze dvě obtížnosti a jedna skladba. Chyběl mi nějaký žebříček nejlepších skóre, který by motivoval k opakovanému hraní.

edit: Ohledně ovládání volantem jsem objevil trailer, přidávám do videjí:)

Pro: diesel, erotika, metal, násilí

Proti: chybí žebříček

+7

Kena: Bridge of Spirits

  • PS5 80
Velmi důstojná prvotina. Naštěstí i po stránce hratelnosti, z čehož měli hráči před vydáním asi největší strach. Vlastně bych paradoxně řekl, že mě hra až tolik neuchvátila svojí grafikou (byť samozřejmě není ošklivá), bavil jsem se ale velmi obstojně.

Hře je trochu vyčítáno, že jde o spletenec spousty dalších titulů. Ale ruku na srdce, která hra dneska není? Kena se sice jinde inspiruje, ale koktejl vytváří vážně fajn. Soubojový systém je tak akorát komplexní a souboje jsou zábava. Hra obsahuje vzhledem k poměrně skromnému rozsahu slušný počet napínavých bossfightů. Trochu mě však mrzí, že jsem se nepustil rovnou do "Master Spirit Guide" obtížnosti. Na druhou nejtěžší mi hra snad až na poslední střetnutí nijak zvlášť náročná nepřišla. Zase jsme se nechal zmást nářky "slabčáků" na internetu :).

Hra se mi v režimu kvality trhala, takže i PS5 verzi jsem musel hrát v režimu "performance". V tom mi přišla hra lehce rozmazaná a i když jsou třeba animace skutečně kvalitní, chybí trochu rozmanitější prostředí, aby šlo hru označit za pastvu pro oči. Na menší tým, ale samozřejmě úctyhodný výkon.

Svět Keny je polootevřený se sběratelským harampádím na úrovni "tak akorát". Hádanky jsou většinou zábavné a intuitivní. Mechanik není hodně a tápat nejspíš moc nebudete, byť postupem času přeci jen hra opustí od původní triviálnosti a k překonání překážky je potřeba alespoň lehce zapojit mozek. Určitá nezkušenost autorů směrem k hráčům tu a tam vykoukne, například v plošinovkových sekvencích, kdy není občas jasně zjevné, zda na tenhle stupínek Kena ještě vyskočí, nebo na něj vede cesta schovaná za nějakou hádanku. S logickými překážkami i v boji samotném vám ochotně pomůžou malý pišišvoři "Rots", kteří koukají na hráče snad z každého promo obrázku.

Příběh mě moc nezaujal. Kena samotná mi přišla absolutně plochá a neprokreslená a i ani ostatní postavy si mě příliš nezískaly. Námět je zajímavý, ale hra s ním pracuje jen velmi povrchně. Opět nejde něco, co by bylo vzhledem k žánru zásadní překážkou, jen jsem tím pádem moc neocenil avizovanou filmovost hry. Ve výsledku jsem však spokojený a dostal jsem víceméně to, co jsem očekával. Fajn záležitost, kterou by však v potencionálním druhém dílu šlo v mnoha ohledech rozvinout do již skutečného veledíla. I tak ale velmi dobrý!

Hodnocení na DH v době dohrání: 76 %; 69. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Příjemná zábava na přiměřené hrací ploše; mechanik není tolik, ale jsou jasně funkční; "Rotíci"; slušné množství bossfightů; souboje; animace

Proti: Příběh si mě nezískal; některé prvky hratelnosti by zasloužily doladit; asi to mohlo být i o něco delší

+11

Kvark

  • XboxX/S 70
Kvark nasedl na vlnu popularity boomer shooterů, navíc z pro našinec atraktivního prostředí komunistické továrny/dolu. O hře jsem slyšel již dříve na Vortexu, vím, že původně na ní dělali dva mladí borci ze střední školy, než jim k vydání a asi doladění pomohl zkušenější Perun Creative . Když tedy vyšel port na Xbox tak jsem nezaváhal a pomohl domácímu hernímu trhu nákupem za plnou cenu což téměř nikdy nedělám.

Na PC byla hra v early accesu a postupně narostla na tři epizody, každá se odehrává v jednom hlavním prostředí (asi laboratoř, doly a poslední venkovní). Souhlasím s jedním komentářem v diskuzi, že třetí episoda je jakoby narychlo spíchnutá, nepočítal jsem to, ale pocitově má míň misí, menších map a final boss třetí episody (tedy i celé hry je trapák, který šel k zemi asi za dvacet sekund). První dvě episody jsou ale skvělé, druhá z dolů je pro mě nejlepší a jejich jednotlivé mise mi trvalo procházet od 30 do 45 minut a opravdu jsem si je užíval. Graficky je hra odpovídající žánru, mohlo to být hezčí, ale nebudu to srovnávat s hrami typu Boltgun, Ion Fury a další, které měli samozřejmě jiné počty vývojařů a možností. Zbraní je hodně, většina zábavná a při ne úplně velké zásobě nábojů aspoň protočíme během hry všechny. Naopak nepřátel bych si uměl představit víc druhů a s lepší inteligencí, aby na vás neběžel chumel, který je ale tak blízko u sebe, že je pak často vyřešil jeden granát.

Humory na minulý režim tak občas probliknou skrz plakáty nebo zápisky zaměstnanců, ale čekal bych jich trochu víc, nejvíc mě pobavil enemák v dolech s brokovnící, který zahlásí Zdařbůch a následně do vás vysype broky. Pobavil i achievement Workday, kdy si píchnete píchačku a pak osm hodin čekáte na odpíchnutí a následně dostanete achievement. Bohužel mě jako lovce trofejí nepotěšilo, že některé zřejmě jsou rozbité, například triviální hodit si pod nohy granát jsem nedokázal odemknout přes mnoho různých pokusů.

Na první pokus tvůrců ze střední školy je to výborné, pokud budou pokračovat ve větším týmu, tak příště bych si uměl představit učesanější grafiku, větší rozmanitost prostředí a určitě lepší finále hry.
+9

Crackdown 2

  • XboxX/S 70
Tohle je typ hry, který často nesedne každému. V jádru je to taková open world střílečka, ze které jsou jakoby vystřiženy příběhové mise a zůstali jenom vedlejší + nějaké aktivity. Hra na mě však bavila jako taková pohodová relativně nenáročná hra s extrémně silným auto-aimem. Prostě pustit si k tomu hudbu nebo podcast a relaxovat. Oproti jedničce tu přibili v noci se zjevující mutanti. Zajímavé ozvláštnění. Škoda, že podobně výrazných novinek tu jinak moc není. Design města není úplně nejhorší. Město sice nepůsobí nějak živě spíš naopak, ale často jsou na mapě nějaké designově zajímavé rozmanitosti. Dvojka působí jako sice jako jen trochu vylepšená jednička, ale pokud vás bavila do nějaké míry jednička tak dvojku bys jste mohli zkusit.

Pro: Pocit ze střelby, nenáročné, relaxový nádech, mutanti, adrenalinový pocit při hraní, pořad něco vybuchuje, design města

Proti: Hrozný jízdní model, silně málo novinek, svět působí neživě, není to úplně hra pro každého fanouška stříleček

+5

Mafia III

  • PS5 50
No asi nemá smysl se v této hře nadále pitvat. Vše už bylo řečeno přede mnou a hra je opravdu ale opravdu výzva.

Pokud někoho nebaví genericky stejné mise jako mne, tak se bude opravdu trápit. To, že si projdete skvělý začátek, je jedna věc, ale jak mohl někdo dopustit, že někdo vzal do každé mise ctrl+c a ctrl+v a udělal tak celou hru, tomu nerozumím.

Tohle bylo asi nejhorší, to dohrát. Každá mise se skladá z toho, že musíte někam zajet, někoho tam odkráglovat nebo vyslechnout a jet na další. A takhle vlastně postupujete až do konce. Nemáte tam nic navíc a prostě jedete jak stroj až do konce. A tohle má jako člověka bavit? jasně, 10-12h to zvládnu, ale tak dlouho?

Hra opravdu není krátká a se svou obtížností vás celkem potrápí dlouho. A než se dostanete k něčemu zajímavému, to opravdu potrvá delší dobu a je potřeba se na to připravit. A že cestou zažijete i spoustu bugů, je taky dost zásadní věc, která ovlivňuje pohled na tuhle hru.

Ale abych nebyl jen negativní, přece jen jízdní model je dost zábavný a některé přestřelky taky. Občas má hra světlé chvilky a celkově i hlavní postava mne prostě bavila. I její motiv.

Ale zbytek už bohužel. Asi tuhle hru fakt už nechám na pokoji a na potřetí se do ní pouštět opravdu nebudu. Bylo to dlouho, co jsem to hrál poprvé a není potřeba už si nic připomínat. Zkrátka a dobře tahle série má už to lepší za sebou a doufejme, že to lepší ji zase teprve čeká.

Pro: hlavní postava, brutalita, místy i grafika, jízdní model aut

Proti: Všechno ostatní, od misí až po grafický bugy, bohužel

+15

Teenage Mutant Ninja Turtles: Shredder's Revenge

  • PS5 90
Jelikož jsem nedávno jel na vlně nostalgie a pouštěl jsem si staré dobré TMNT, tak jsem nemohl v tomto opojení vynechat novější herní počin těhle zmutovaných želv. A že to byl parádní výlet.

Hned po zapnutí a prvních momentech na vás dýchne duch nostalgie a připomene vám ty staré dobré časy her, které jsem hrával jako malej a nebylo nic jinýho. A přesně tohle ta hra dělá.

Jede se pořád dopředu a háže na vás hromadu nepřátel a vy jako jedna z postav, kterou si vyberete odrážíte jejich nálety spoustu zajímavými údery a předměty, které se válí kolem. A jakmile se probojujete k bossům, tak vás čeká dost velká zábava.

Zase jsme u těch bossů. A u mého hrozného skillu, kterej mne trápí v každé takové hře. Ale musím říct, že jakmile se naučíte pohyby bossů a jejich slabiny, jde to celkem dobře. Souboje nejsou nikterak dlouhé, takže nemusíte 10 minut skákat sem a tam, ale jdete si pro výhru po hlavě. Aspoň tak to mám dycky já.

Levely jsou prostředím variabilní a dokonce se i proletíte. Je tu opravdu vše, co by taková jednohubka měla mít. Jasně pár neduh se dycky najde, ale proč si kazit nostalgický výlet. Tady se jde mlátit Foot klan a Trhač. Nic víc za tím nehledejte.

Pro: skvělá zábava, hromada různých nepřátel, hromada skvělých pohybů jak nepřátele zmasit, dost zajímavé souboje s bossy, nostalgie jak má být, soundtrack

Proti: Já bych hru klidně snesl delší, přece jen děláte to fůrt to samé dokola a někomu to nemusí vyhovovat

+7

The Dark Pictures Anthology: Little Hope

  • PS5 65
Tak tedy tohle bylo takové nijaké. Je o mne známo, že jsem fanoušek QTE a že mám rád hry, kde si rozhodnutími a QTE tvoříte příběh a proto tyhle typy her hlavně od Supremassive rád vyhledávám. A je potřeba i tuhle antalogii dohrát. A proto jsem se pustil do druhého příběhu, který má být více hororový a lepší jak předchůdce.

No lepší není, to si řekneme hned na začátku, ale hororový. No jak se to vezme. Do doby než vlastně se vše vyjasní, tak ano, atmosféru hra si umí opravdu držet a svými tajemnými lokacemi a vším co se děje, dokáže vzbudit strach a napětí. Ale právě jen chvíli.

A to je hrozná škoda. Co si budeme, u hororových příběhů je právě ten příběh, co táhne hru či film dopředu. A tady to chvíli tak opravdu je, tak první řekněme část je fakt dobrá. Ale potom to začíná už trochu tuhnout. Ale ne vaše krev, ale hra obecně.

Některé rozhodnutí, které uděláte jsou prostě dost divný a celkově i chování postav a celej ten příběh. Nebylo to něco, z čeho bych si sednul na zadek a čekal jsem větší jatka a celkově rozzuzlení.

Ale ony zmiňované QTE jsou dost povedený a ty na hře jsou takový ten hnací motor. Ještě je velký plus, že hra není nikterak dlouhá a pokud vás začne nudit, tak jste schopný to vydržet a dohrát.

Jinak herně to bylo fajn, grafika je stejná jak v prvním díle a celkově herně je to fakt stejný. Není tam nic navíc ani jinak, takže ani s tímto jsem neměl problém.

Abych to shrnul, je to taková hororovější jednohubka, ale žádná pořádná story, která vás bude budit ze spaní. Bohužel, ale první díl mne bavil daleko víc.

Pro: grafika, QTE, dá se dohrát za malou chvíli, některé momenty jsou hororovější

Proti: chování postav, příběh, po čase začne atmosféra upadat, hra začne i trochu nudit, trochu vyšší cena vzhledem ke kvalitě

+4

Astro Bot

  • PS5 100
Jak já jsem byl překvapen. Nebudu nikomu mazat med kolem pusy, ale po oznámení a zkouknutí pár trailerů jsem byl celkem skeptický proti této hře, říkal jsem si, proč zase další hra která vypadá dobře je cílená spíše na malé publikum. A stejně jako třeba v případě Harryho Pottera, tak i tady to platí, že si to užije opravdu každý.

Hraje se to naprosto famózně. Hra využívá veškerý potenciál ovladače dual sense a je to jízda. Nenašel jsem jedinou chybu, která by mne nějak omezila či pokazila mé hraní. To, že se něco pokazilo, tak za to jsem si mohl já sám. A to se často nestává, že bych se setkal s tak dobře optimalizovanou hrou. To, že jsem levej, je druhá věc a to se naopak stává pravidelně.

Přidejte si k tomu naprosto famózní, nádherně barevnou grafiku, skvělé postavičky a hlavně naprosto parádní herní mechaniky. Když už si myslíte, že v půlce herní doby vás nemůže nic překvapit, tak ano, překvapí. Každý level má určité "pomocníky" ve vaší výpravě, např. psa kterej vám dodává turbo, slepici která vás vystřelí doslova do vzduchu nebo i opici, díky které šplháte, hážete různé předměty atd. a je to naprosto famózní. Střasně dobrej nápad se kterým jsem se ještě nesetkal.

Celkově se u hry člověk pořád usmívá a užívá si každý krok. Co je teda trochu mínus, tak jsou souboje s bossy. To, že jich je dost a jsou pokaždé jiný, je dobře, ale ne jednou jsem se zapotil. Já prostě tady na tyto souboje nejsem a kolikrát jsem se rozčílil a trochu mi to trvalo, než jsem udolal např. Lady Venomaru. Kor ještě když to hrajete na jednom ovladači s malým synem, tak to jde o to hůř. Ale stálo to za to.

Fakt, že tohle byla i první hra mého syna znamená pro mne hodně a jsem rád, že ho to bavilo a že jsme si mohli spolu projít tuhle nádhernou herní hříčku.

Doporučuju opravdu každému, ať to aspoň zkusí. Třeba bude překvapen stejně jako já. A ten konec? Slzička by klidně ukápla :)

Pro: nádherná stylizace, zvuky, herní mechaniky, je to prostě 10tková hra ve všech ohledech

Proti: souboje s bossy, jinak nemám nic co by mne jinýho vadilo

+6

Halo 3: ODST

  • PC 50
Tohle DLC mi přišlo oproti dvojce a trojce poměrné slabé. Docela zajímavě zní zasazení většiny děje do velkoměsta, problém je bohužel v level designu. Prostředí města, případně některých budov vypadá ve všech kapitolách pořád stejně a působí snad ještě prázdněji než v minulých dílech a to už v jakéhokoliv minulém díle to vlastně žádná hitparáda nebyla. Příběh je na poměry takových her docela v pohodě. Co se tyče nějakých nových zbraní, mechanik, výrazně jiných nepřátel, tak silné zklamaní. Ze hry je sice pořád cítit "Halo", ale zkratka je to takové nijaké.

Pro: Příběh docela ujde, stále je tu feeling série

Proti: Hrozný a nezajímavý level design, repetitivní prostředí, prakticky hra neobsahuje nic extra nového co by stálo za zmínku

+6

Final Fantasy VII Remake

  • PS5 80
Zatímco si v dnešních dnech řada více či méně JRPG pozitivních hráčů užívá s jistou peckou z dílny francouzských vývojářů, já si pro své žánrové "poprvé" vybral remake sedmého a nejoceňovanějšího dílu kultovní série Final Fantasy. A po dohrání musím říct, že volba to byla velmi dobrá. Bylo to pro mě nové, bylo to svěží, bylo to až neuvěřitelně chytlavé, ale úplně nekritický taky nebudu. Nutno podotknout ale, že jsem hraním "objevoval Ameriku", tak prosím případně omluvte mou případnou vyjevenost z věcí, které jsou třeba žánrovým standardem.

Za zmínku rozhodně stojí soubojový systém, který k mé spokojenosti není tahový, ale spíše takovým real-time hybridem toho, co hráči z JRPG znají - tedy moderních rychlých hack'n'slash bojů s příměsí kouzel a skillů a několika pro ryze západní hráče atypickými mechanikami navíc. Ze začátku jsem tak příliš nerozuměl taktikám (jak vyvolat stavy pressure a stagger), které poměrně zásadně ovlivňují případný úspěch a neúspěch. Naštěstí na obtížnost normal byla první třetina hry vyloženě jednoduchá a řadu věcí mi odpouštěla. Nepřátel a druhů útoků je hodně, skillů, magických materií a různých jejich kombinací je také dost. Ničeho ale není přehnaně moc, takže jsem se postupným hraním ve všem docela dobře zorientoval. Řadové souboje jsou hezky svižné, velké bossfighty dokáží zaměstnat i na desítky minut. U mnoha soubojů jsem pociťoval, že bojuju na hraně svých možností, ale vyloženě prohrál jsem jen málokdy (když nepočítám výzvy v aréně). Za mě pro nováčka v žánru velice dobře nastavená obtížnost. Rozumná a férová výzva.

Zvykat jsem si musel i na celé to japanoidní pojetí, které si i vypůjčuje manýrismy z anime. Různá gesta, podivné posunky a celkově přepálené chování a stylizace postav. Ale zvykl jsem si rychle, protože pozápadnělé je to pořád dostatečně a ty postavy jsou většinou děsně super. To samé úplně nemůžu říct o příběhu jako celku. Ač mě jeho podání i díky postavám bavilo, je hodně epizodický a roztříštěný. Obsahuje celou řadu různých postav a příběhových črtů, ale jako někdo, kdo tuhle sérii teprve načnul, jsem měl u řady zápletek pocit, jako kdyby byly vytržené ze širšího kontextu. Možná, že pokračování věci více vyjasní, ale první část remaku prozatím působila jako nepříliš konzistentní kompilát různých motivů, přičemž některé části mě bavily více, některé méně.

Hodně svěží tu byl přístup k postavám a zejména těm ženským. Interakce s nimi jsou hravé, roztomilé a decentně sexy, což je přesný opak toho, co předvádí současné západní hry, kde jsou ženské charaktery jednak snahou je odsexualizovat a jednak často i vlivem nepříliš dobrého writingu někdy poněkud fádní. Tady nejenže jsou holky (a nejen ony) velice kvalitně vymodelované a hezky vypadající, ale jsou i zábavně živelné. S tím se pojí i uvolněný humor, který je často přepálený a ne za všech okolností mi úplně 100% sedl, ale... je to prostě svěží. Hráč si musí zvyknout na fakt, že realistické to prostě není a že v tomhle světě může úplně v pohodě mezi běžnými civily běhat nakorbený, celým městem hledaný, týpek s rotačákem místo ruky a s nikým to prostě nehne.

I tak mě ten setting bavil. Město Midgar byla radost prozkoumávat, byť uspokojení ze samotného exploringu bylo spíše průměrné. Většinou se putuje jen z bodu A do bodu B. Hra je hodně koridorová, dungeonoidní a plná poměrně prázdných chodeb, což může být jednak specifikum toho, že se jedná o remake staré hry, ale možná i žánrové. Upřímně, jak nejsem znalec žánru, tak nevím. Je ale fajn, že většinu herní doby jsem trávil v hlavním příběhu. Kromě několika miniher a arénových výzev se hráč dočká v ústředních hubech sérií vedlejších úkolů. Ty nestojí za moc a většinou jsou to jen primitivní fetch questy, ale nejsou nikterak otravné a dají alespoň hráči příležitost se zastavit, počumendovat po okolí, popř. si trochu dobrovolně zagrindit (zdravím Charllizeho tam hore). Jen toho vracení se v rámci subquestů do již projitých lokací např. skládky by nemuselo být tolik. A zase naopak mě trochu zamrzelo, že v horní, vizuálně daleko přitažlivější, steampunkově laděné části města hráč nestráví více času. Tam bych si klidně zagrindil dobrovolně. Naopak bych se v pohodě obešel bez všech těch výzev v arenách, ale holt hráči to asi u těchto her vyžadují.

Technologicky je úroveň grafiky trochu rozkolísaná. Někdy to vypadá jako hra z PS4 (hlavní příběhové huby) a někdy spíše jako z PS3 (některé dungeony, 2D pozadí). Jako celek žádný zázrak, ale stačí to. Stylizace je fajne. Modely postav, jak už jsem říkal, jsou parádní. Výkon na PS5 by ale s ohledem na vizuál mohl být lepší. Ani v režimu výkonu hra nejede vždycky úplně stabilně.

Pochválit musím také až na drobné výjimky soundtrack, který se fakt dobře poslouchá a udává hře specifický vibe. Vyvrcholení v podobě zpívaného medley složeného z ústředních skladeb u hezky zpracovaných závěrečných titulků výrazně umocnilo výsledný dojem z už tak nadupaného (byť poněkud šíleného) konce.

Byla to zajímavá a navzdory několika výtkám zábavná zkušenost. Na druhou část remaku zasazenou do tentokrát otevřeného prostředí se těším fest.

Pro: zábavné postavy, Tifa a Aerith <3, chytlavý soubojový systém, kvalita cutscén, zajímavý setting, podání příběhu, hudba, nepřekomplikovanost, není třeba grindit

Proti: roztříštěnost a občasná neúměrná natahovanost příběhu, občas fádní a až příliš statické prostředí, slabší vedlejší questy

+15

Resident Evil 3

  • PC 80
Po prvním a druhém díle a dostatečně dlouhé pauze, mě chuť znovu okusit atmosféru Resident Evil světa dostihla. Tlačili se na mě pocity ze dvou stran - vlažné přijetí recenzentů a vzpomínky na hraní dema původní verze, když jsem byl ještě dítě.

Naštěstí musím říct, že já to tak černě nevidím. I třetí díl obsahuje všechny prvky, které na sérii zbožňuju, i když je trošku více akčnější. To "trošku" je zde ale důležité, protože pořád je to ten pomalý, prozkoumávací Resident Evil, kde práce s inventářem a pocit z odkrývání mapy hrají prim, stejně jako krutá atmosféra. I zde byly části, kdy mi tuhla krev v žilách.

Líbí se mi střídání postav a z toho plynoucí změnu hratelnosti (osvěžující), líbí se mi nepřátelé a jak je potřeba na ně měnit taktiku, líbí se mi prostředí, líbí se mi i gradující souboj s Nemesis napříč celou hrou.

Hra si s sebou táhne svůj úděl v kyčovitém příběhu a postavách. Něco, co bych jinde naprosto rozcupoval, zde člověk bere jako takové "hezké" retro. Těžko se to vysvětluje, jsem hodně vysazený na příběh a kvalitní postavy a tohle je total cringe, ale k té hře to patří, vytváří to takový nostalgický opar. Jakoby mozek vypnul určitou část a naladil se na jinou a ono to funguje.

Suma sumárum, jak někdo někdo poznamenal, že RE3 není pro hráče, kteří chtějí více dvojky, tak já bych řekl přesná opak - když si dáte mezi dvojkou a trojkou dostatečnou pauzu, trojka nabídne přesně tohle - více toho známého v bledě modrém a to je plus.

Pro: atmosféra; staré dobré RE prvky

Proti: lehce kratší; lehce akčnější; lehce stupidní příběh a postavy

+4

Avowed

  • PC 75
Už dlouho jsem u hodnocení nějaké hry nebyl takhle moc rozpolcený a tak dlouho jsem nezvažoval, jestli to nakonec bylo dobré nebo spíš špatné. Nejprve trocha informací pro kontext tohoto příspěvku: S FPS RPG nemám až tak velkou zkušenost a výrazně preferuji klasická izometrická cRPG, ve kterých ovládám celou partu, jako Baldur's Gate nebo právě Pillars of Eternity, jejichž jsem obrovským fandou, jedničku jsem dohrál několikrát (i na nejtěžší obtížnost), dvojku dvakrát (i na nejtěžší obtížnost a v tahovém módu). Na Awoved jsem se tedy exrémně těšil už od prvního oznámení, několik let tuto hru vyhlížel a byl strašně zvědavý, jaké to bude procházet se částí Eory z vlastního first-person pohledu. Ve zkratce - nakonec jsem byl dost zklamaný, ale zároveň mě ta hra hodně bavila, takže to hodnocení je ještě poměrně vysoké. Pravděpodobně si ji za několik let budu chtít zahrát znovu, za jiný typ postavy (hrál jsem magickou a určitě si budu chtít zahrát klasického fightera), až bude ta hra dodělaná :-) a třeba budou i nějaká rozšíření.

Zaměřím se nejprve na to špatné a bohužel toho není málo. Především je to technický stav. Překvapilo mě hodnocení v dalším příspěvku tady, kde autor píše, že hru měl prakticky bez bugů. Asi hodně záleží na konkrétním HW, pro mě tohle byl největší bugfest, jaký jsem kdy zažil, absolutně nedodělaná, neodladěná a nestabilní hra. Například nikdy v životě jsem před hraním hry nemusel pokaždé restartovat počítač, tady jsem se to záhy naučil dělat automaticky, protože ta stabilita byla po čerstvém restartu o něco málo větší. I tak se mi několikrát stalo, že například nešel načíst save, během loadingu hra crashovala, až jsem to vzdal, restartoval počítač znovu a pak už to jelo. Crashe během hraní, během soubojů, dokonce i během dialogů... Nepřeháním, ta hra mi spadla nejméně 100x (nemyslím si, že je na vině můj počítač, který bez problémů požadavky splňuje a s jinými hrami nemám sebemenší problém). Do toho bugy jako propadání podlahou, náhlé poklesy hlasitosti namluvených řečí uprostřed rozhovorů, nefungující klávesové zkratky (restart hry to vždy opravil), atd. Těch bugů tam bylo za mě fakt nehorázné množství a nikdy jsem tohle u žádné hry nezažil. Do toho ještě přidejme fakt, že vždycky mi na té hře něco vadilo a každou chvíli vyšel patch, který přesně to opravil. Za mě ta hra je prostě absolutně uspěchaná, nedodělaná a vůbec v tomto stavu neměla vyjít. Je to pro mě potvrzení poučení, že hrát hry hned po vydání nedává smysl - beztak mám obrovskou knihovnu dosud nedohraných her, takže je lepší si prostě pár let počkat, až tu hru dodělají, ve finále ji pak ještě člověk má výrazně levnější. Palec dolů.

Další výtka, která tu v jiném příspěvku už zazněla, je neživý svět. Nemyslel jsem si, že zrovna tohle mi bude vadit, když jsem tuhle kritiku opakovaně na různých místech četl, ale musím potvrdit, že to vypadá a působí vážně hodně špatně. NPC prostě stojí na místě a nic nedělají, monstra chodí po předem daných cestičkách, ten svět zkrátka nepůsobí vůbec realisticky. Vůbec tomu nepřidává ani fakt, že na rozdíl od PoE 1 (kde jsem to extrémně chválil) tady ani ten svět nemá vnitřní logiku. Věci jsou pohozené jen tak úplně náhodně, někdo v editoru prostě prskal předměty na místa, jak ho zrovna napadlo (trochu přeháním, ale ne moc), všude možně po světě se válí stovky truhliček a batohů s lootem (na jednu stranu to motivuje k průzkumu, na druhou stranu to působí mimořádně nerealisticky a rušivě), osady nemají vůbec zajištěnou ekonomiku, takže si říkáte, jak tam vlastně ti lidi můžou přežít... Oproti PoE je tohle strašný krok zpět.

Příběh je tak půl na půl. Je to horší než PoE 1, ale lepší než PoE 2, což je za mě strašná škoda, protože to pro mě je hlavní motivace RPG hrát. Standardu PoE 1 se to tu nikdy ani nepřiblíží, úplně tu chybí nějaké opravdu silné a emotivní momenty a ta hra postrádá atmosféru, kterou PoE 1 měla. Na druhou stranu na rozdíl od PoE 2 jsou tu dialogy lépe napsané, srozumitelnější a celková hlavní linka příběhu je vlastně docela zajímavá a zábavná, navíc s reálným přesahem. Dojem sráží dost nepovedený dabing, kdy někteří herci absolutně přehrávají a trhá to uši (například Inquisitor Lödwyn, což je jinak působivý záporák, je namluvená fakt hrozně) - nechápu, že si tohle nějaký režisér nepohlídal.

RPG prvky tu jsou fajn, člověk se na postupy levely těší a utrácení bodíků na nové schopnosti je smysluplné, ale hra trpí na to, že prakticky neexistují nějaké game-changer schopnosti, všechno je to takové odtierované, prostě lepší damage, silnější efekt, atd. To se týká i kouzel, která úplně skvěle vypadají a je radost je kouzlit, ale chybí jim nějaký taktický prvek (třeba zpomalování nepřátel nebo nějaká comba, prostě něco, co není jen dmg + fire/bleed/freeze/shock/stun efekt). Stejný problém mám i s itemy. Všechny jsou jednoduše odtierované, v každém actu hry sbírám o tier lepší upgrade suroviny, které mi umožní 4x zbraň nebo brnění upgradnut, a takhle pořád dokola. Myšlenka, že díky tomu si najdu nějaký unique item, který si pak celou hru upgraduju a tím ji držím stále aktuální, je sice hezká, ale moc to tu nefunguje, protože těch unikátních předmětů je poměrně málo a jejich unikátní dovednosti nejsou zase až tak působivé.

Zatím hlavně kritizuju, tak se pojďme podívat na to, co funguje. Především je to zábavný soubojový systém, který mě i přes určitou jednotvárnost (viz výše) bavil od začátku až do konce hry a skutečně se těším, až budu při dalším průchodu hrát zase úplně jiný typ postavy. Stejně tak mi k srdci přirostli všichni čtyři společníci - Garrus, pardon Kai, je prostě super parťák po všech stránkách, Marius má komplikovanou osobnost, Giatta mi přišla hodně sympatická a zajímavá a i Yatzli není špatně napsaná (byť tu jsem měl asi nejméně rád). Herně je trochu problém, že společníci nejsou zaměnitelní, a tak se vám pravděpodobně stejně jako mně stane, že budete hrát 90 % hry stále se stejnými dvěma z nich. Pro mě to byl Kai jako tank a Giatta jako healer (sám jsem byl mág).

Taky průzkum světa byl zábavný a fajn, hra doslova na každém kroku úplně přirozeně (bez nutnosti questů) motivuje ke zkoumání okolí, jeskyň, kopců, zřícenin, domů - všude je něco zajímavého, střípky příběhu, nějaký loot atd. Navíc jsou tu i průzkumné questy v podobě map k pokladům, které mě kupodivu dost bavilo luštit sám a nehledat si je na internetu (ne vždycky jsem to zvládl :-D).

Co říct závěrem. Pokud ke světu Eory nemáte jako já zvláštní vztah, tak tuhle hru asi nemůžu úplně doporučit. Na trhu je dost mnohem lepších RPG her. Pokud jste fandové Pillars of Eternity, budete si Avowed asi relativně dost užívat, i když mi přišel trochu jako promarněný potenciál, že se hra odehrává na jiném kontinentě než předchozí hry, takže netěží z toho, že byste známá místa viděli z vlastní perspektivy (a ještě hra obsahuje tunu narážek na PoE 1 a PoE 2, z nichž některé působí fakt hodně křečovitě a na sílu). Každopádně doporučuji alespoň rok počkat, až autoři hru patchi dodělají a opraví. A tím nemyslím jen technické věci a bugy, ale i game designové (jeden příklad za všechny - X lidí si po vydání stěžovalo, že jeden typ překážek dokáže zničit jen Yatzli, takže ji neustále v partě musíte tahat s sebou, i když nechcete; patch tohle opravil a tu překážku teď odstraní i jeden typ granátu - přesně tyhle věci mělo dávno před vydáním chytit QA a vůbec se to nemělo ven dostat; a takových věcí bude spousta).

Pro: Hratelnost, souboje, průzkum, částečně i příběh

Proti: Technický stav, nefungující neživý a nelogický svět, určitá schematičnost a repetitivnost, špatný dabing

+16

Call of Duty: Modern Warfare

  • PC 85
Když Infinity Ward v roce 2007 přišla s filmově vypadající moderní střílečkou, která se drží realisticky vykresleného konfliktu tak změnila FPS hry jednou pro vždy. Do té doby se moc vývojáři nezajímali o kvalitní příběh v FPS žánru, a pokud ano, tak zase trpěla hratelnost. Activision si byl plně vědom úspěchu hry a od té doby to byl každý rok jen reskin tohoto dílu a tahle to vydrželo úctyhodných 12 let, než znovu Infinity Ward muselo spasit značku a přišlo s novým revolučním enginem a gunplayem.

Příběh je skvělý, autoři se nebojí ukázat konflikty a terorismus v té nejsyrovější podobě. Vaše postava bude svědky bombových atentátů na civilisty v Londýně, útoku na ambasádu, kde se teroristi nezdráhají zastřelit dítě, mučení a dalších praktik, které se v každém ozbrojeném konfliktu odehrávají. Omlazený kapitán Price (kterému podle wiki má být "jen" 36) je opravdu super postava, nebojí si zašpinit ruce. Stejně tak Farah a její příběh z dětství, kde je motivace vykopat Rusy ze své (byť fiktivní) země výborně podaná. Příběh je skvěle dramaturgicky odvyprávěný spoustou různorodých misí, kde vám autoři nedají vydechnout. Snad jen škoda, že záporáci tak nějak působí genericky. A kdyby byl rok 2019, tak napíšu, že Rusové jsou dost démonicky vykreslení.

Nový engine je krásně plynulý a rozjedete ho bez zadýchaného HW. Zbraně jsou tak tak skvěle zpracované, mají výborné zvuky a střílet do nepřátel je vyloženě lahůdka.

Bohužel MP je mrtvý nebo plný cheaterů, takže to nemůžu hodnotit. ale předpokládám, že se to moc neliší od druhého dílu (2022), na kterém mám 100 hodin.

Koridorové střílečky mají cca od roku 2012 velký problém, vývojáři už je prostě nedělají. Dělají open worldy s generickým obsahem na 20+ hodin. A když už se nějaká AAA objeví, tak je to většinou doplněk k MP a ty tyto příběhové kampaně bývají horší kvality (Battlefieldy). Proto MW2019 je velký a chtěný úspěch navazující na zlaté časy CoD.

Pro: Audiovizuální inovace, skvělý filmový příběh, gunplay

Proti: Některé generické postavy a jejich motivace

+8

What Remains of Edith Finch

  • PC 80
Adventury jsou jedním z mých oblíbených videoherních žánrů. What Remains of Edith Finch však inklinuje spíše k walking simulátoru, podžánru adventur, který zase tak často nehraji. Byl jsem tak velmi zvědavý, jestli mě bude hraní bavit.

Na začátku jsem měl trošku problém s herním zpracováním. Hrál jsem to totiž spíše jako klasickou adventuru a snažil se prozkoumávat okolí. Hra ale neumožňuje běhání, takže procházení některých lokací bylo až moc zdlouhavé. Ovládání ve stylu Fahrenheita, kde je potřeba myší dělat správné pohyby tomu taky moc nepřidalo. Několikrát se mi tak stalo, že jsem nějaké dveře či dvířka skříně neotevřel dostatečně, jak po mně hra chtěla. Po čase mne ale více pohltil příběh a tyto malé problémy jsem zcela přestal vnímat. Naopak se mi velmi líbilo, jakým způsobem se zobrazují dialogy a nápovědné texty.

Příběh mi tak trošku připomíná některé druhy filmů, kde některé scény vypadají na první pohled nudně a nezajímavě, ale z nějakého důvodu mne drží přilepeného na obrazovce a hltat každou vteřinu. Zde mne teda moc nebavilo prozkoumávání opuštěné vily, ale o to více mi přišly zajímavé příběhy jednotlivých členů rodiny Finchových těsně před jejich smrtí. Většina z nich je hodně smutná, některá zase podivná. Chudák Gregory, který se jako mimino utopil ve vaně nebo Molly, která umřela na otravu toho, co snědla, když jí máma nechtěla dát najíst. Život Waltera, který strávil 30 let ve sklepě, pak byl hodně ujetý. Stejně tak jako jeho smrt, kdy ho ihned poté, co vyleze ze sklepa srazí vlak.

Hodně se mi líbí vizuální zpracování. Zatímco průzkum vily je řekněme normální, tak některé příběhy členů rodiny mají různá stylistická zpracování. Prostě jeden z nich je dětský příběh plný proměn, další je hororový komiks a jiný zase jedna velká minihra

Jak už jsem zmiňoval na začátku, od walking simulátoru očekávám především kvalitní příběh a přesně to jsem zde dostal. Až byla škoda, že to relativně rychle uteklo.
+20

Dark Souls III

  • PC 70
Trojka je opera. Na lothrických hradbách chodím kolem performančního umění. Bossové jsou oživlé obrazy. 7 v hodnocení je třeba brát s rezervou, mám to v rámci série. Hru jsem si užil na 9.

FS dělali pokračování ze kterého se vlastně vyklubal svého druhu remake ve vlně, kdy prorazili s hitem a během pěti let dali dohromady tři hry, dvě z nich dobré. Je to vidět na zjednodušení level designu a moc se ani nemazali s příběhem - jedničku narovnali, roztáhli a pak, zbavenou geniální struktury, vynásobili třema. Přijde mi, že je to hlavně monstrózní oprava dvojky. Celý tutoriál v nafouklém Undead Burg v podobě zdejšího hradu Lothric, jsem tam běhal radostí jak šílenec a řval: TO JE ONO! aby pak přišlo gimmicky podzemí, zdobné město, gimmicky vězení, zdobné podzemní město, gimmicky knihovna, načež byl konec. Měli to narvat jen do hradu ve stylu Symfonie Noci a bylo by.

Značného zlepšení a návratu k AAA kořenům doznal souboják. Není to ta chytrá metodičnost prvního dílu napojená na levely, kterou už asi nedají nikdy, ale ze všech čtyř soulsovek je DS3 jediná, kde mám svůj oblíbený build a hraju na první dobrou. Říkám mu „Černý Plech“ a je dobrej. Staty jsou zase soudné po dementní Adaptabilitě a deseti stránkovém design dokumentu kolem pochodně z dvojky. Jediná blbost co zbyla, je rozdělení staminy a nosnosti. Blbost, co přibyla je mana. V open worldu Elden Ringu je vhodnější, i když Naladění a striktní plánování Estusů s počtem čarování od ohniště k ohništi a samozřejmě aby to mělo smysl bez teleportu při startu, preferuji za každého počasí. Moje představa RPG šablony vypadá nějak takhle:

VITALITA – zdraví (hit pointy) + odolnost (jedy, mráz, blesk, oheň)
VÝDRŽ – stamina + nosnost
SÍLA – min. zbraně + škála
OBRATNOST – min. zbraně + škála
INTELIGENCE – min. kouzla + damage
VÍRA – počet kouzel + min. neútočná kouzla (světlo, léčení, teleport)
HUMANITA – multiplayer + AI

HUMANITA je jako Ember jednorázová a vzácná, drop je fixní.
ZBROJ určuje postoj, nic se nedegraduje.
ZBRANĚ jsou a/Těžké (síla) b/Ostré (obratnost) c/Magické (inteligence) d/Chaotické (speciál – extra bonus k damage a zároveň sebepoškození, bez škálování)
UPGRADE je jen pro zbraně do + 10 oddělené čtyřmi kategoriemi Titanitu. Surové zbraně se nedají vylepšovat. Dvě kategorie drahokamů pro a/ a b/ a dvě kategorie uhlí pro c/ a d/. Pouze u kováře, žádný craft nikdy, nikde.
ESTUS je do 10 flašek vylepšován množstvím zažehnutých ohnišť.

Pro: Dark Souls 3: Návrat japonského krále | Bossové jak ze sna

Proti: na 70 % levelů se moc netěším

+10

Days Gone

  • PC 65
Scénář a režie Tommy Wiseau. Pokud neznáte must see film The Room (2003), tak to jděte napravit. Po zhlédnutí totiž uvidíte určité podobnosti v kvalitě příběhu, postav, dialogů a režie u tohoto filmu a Playstation "exkluzivity" Days Gone.

Ale popořadě. S touhle hrou jsem od začátku bojoval, mám ji na disku od chladného března a vyloženě jsem se ji musel nutit dohrát kvůli mému (zlo)zvyku dokončovat hry. Hra ze začátku, byť už se projevovaly všechny problémy, o kterých budu níže psát, byla zábavná. Jezdilo se po lesíčku na motorce (rychlostí je to spíš Babetta s žravostí Hummera), kterou jste každých 5 minut museli opravovat a doplňovat palivo, sbírali houby, lovili srnky, čistili tábory od (ne)lidských protivníků a furt dokola. Po pěti hodinách hraní se otevře nová část mapy, abyste dělali to stejné dalších 5 hodin, a to se opakuje ještě několikrát. Následně se ale přidá lehce na tempu, otevře se poslední zbytek mapy, kde děláte jeden a ten samý úkol (vystřílení tábora, získání nějakého objektu) pořád a pořád dokola za doprovodu prazvláštních monologů hlavní postavy. Jako by nestačilo, že celá hra je natahovaná generickými povinnými misemi, tak vaše postava do nekonečná provádí animaci sbírání lootu, nastupování a vystupování na motorce, otevírání dveří, zámků, kapot, atd... Musíte čekat asi 20 sekund, než Deacon dolije benzín, který ale nejdříve musíte najít. První hraní her hraju vždy bez módů, ale tady se to nedalo, tak jsem v polovině hry nainstalovat mod pro neomezený benzín v motorce a vyšší rychlost, protože ani upgrady v kempech neměly moc velký efekt. Upgrady pro Deeka jsou ale naopak velmi OP. Nejdříve se bojíte i pěti zombie, protože jim Deek nedokáže utéct, ke konci už Deek kosil zombie po stovkách. Zbraní je dostatek, ale tak nějak půlka z nich je nepoužitelná. Střílení jsem si vylepšil za pomocí módu lepšího míření, to pomohlo dost k lepšímu zážitku. 

Mapa je krásná a detailní, horší je to s propady fps. Ve hře také byly bugy, které vás nutí restartovat hru, protože se např. nenačetla část mapy a chudák Deek letěl do vzduchoprázdna. Zvuky jsou pěkné, dabing taky.

Příběh, postavy, dialogy a také monology hlavní postavy Deacona St. Johna (no, uznejte sami, už jen to jméno) je jakoby to napsal někdo za pomocí ChatuGPT. Celá ta "kvalita" psaní zabíjí celý potenciál hry, která mohla být zombie RDR 2. Je tu příběh plný klišé, kde se postavy mezi sebou baví hloupě a nepřirozeně (vaše postava právě dokončila 25. generickou povinnou vedlejší misi, kde vám zadavatel do nekonečna opakuje ve vysílačce vaše jméno, aby v další misi nevěděl, jak se vlastně jmenujete). Deacon St. John (!!!) si furt mumlá něco pro sebe, v cutscénách se furt zvláštně šklebí a gestikuluje. Má nekonzistentní charakter, kdy jednou je chladný flegmatik hledící si svého, aby o pět minut měl následně zájem na všem.

Tahle hra bolela. Hru zkrátit, zrychlit a najmout reálné scénáristy a mohla to být solidní devítková open world hra na překrásné mapě. I přesto jsem po zničení poslední hordy cítil jistý smutek. Třeba vznikne dvojka.

Pro: Překrásná mapa Oregonu, hordy

Proti: Scénaristické selhání po všech stránkách, extrémně natahované a stereotypní, občasné bugy 

+7 +8 −1

StarCraft II: Legacy of the Void

  • PC 90
Po terranské rebelii ve Wings of Liberty a zergské invazi v Heart of the Swarm se konečně dostávají do centra dění i Protossové. Tajemná, vyspělá a duchovně založená rasa, která od počátku série působila spíše jako mystická síla než skutečný protagonistický prvek. Tentokrát však hráč zcela přebírá roli hierarcha Artanise, který se snaží sjednotit rozdělené protosské frakce a čelí apokalyptické hrozbě – návratu pradávného zla jménem
Amon.

Hra už není pouhým datadiskem, ale samostatným titulem, což odpovídá jejímu rozsahu a ambicím. Od prvních minut je jasné, že Legacy of the Void cílí na bombastičnost a epické rozměry: monumentální bitvy, duchovní témata, mezigalaktická politika a osud celého vesmíru jsou v sázce. Kampaň se odehrává na palubě kopule Spear of Adun – prastaré protosské lodi, která slouží jako základna a technologické centrum. Odtud lze volit mise, upgradovat jednotky a komunikovat s postavami, podobně jako Kerrigan v Heart of the Swarm. Samotná kampaň má navíc ještě prolog a epilog, takže hráči budou navnaděni a poté i překvapeni, že po velké bitvě na závěr ještě není konec.

Z hlediska hratelnosti se LotV posouvá dál. Každá mise je výrazně odlišná, často s unikátními cíli a mechanikami. Protossové zde hrají jinak než Terrani nebo Zergové – důraz je kladen na kvalitu, technologickou převahu a správné načasování. Kampaň také využívá speciálních elitních jednotek a schopností Spear of Adun, což dává hráči téměř božskou moc nad bojištěm. RPG prvky zůstávají, ale nepřebíjejí strategické jádro – hra se stále drží žánru RTS, i když ho modernizuje. Vizuálně i zvukově je LotV výjimečné. Architektura Protossů je majestátní a čistá, často evokuje starověké chrámy i sci-fi futurismus zároveň. Hudba je více symfonická a vznešená než u Zergů, což skvěle doplňuje náboženský a osudový tón kampaně. Vyprávění se soustředí nejen na Artanisův boj s Amonem, ale i na témata viny, víry, vůdcovství a obětí. Protossové tak konečně dostávají lidskost – paradoxně právě ve své nelidské podobě.

Mezi slabší stránky patří možná právě ona "nabušenost" – někdy hra sází až příliš na efekty a monumentálnost, což může působit přepáleně. Také obtížnost je místy značně vyšší, zejména při využívání pokročilých mechanik nebo v pozdějších misích. Některým hráčům může chybět větší ekonomická hloubka – rychlá tempa misí často neumožňují klasickou výstavbu a postupné budování základny. Navzdory těmto drobnostem je LotV důstojným zakončením ságy. Nejenže završuje osud hlavních postav, ale i spojuje jednotlivé příběhové linie do epického celku. Nabízí technicky vyspělou a strategicky uspokojující zkušenost, která zůstává věrná duchu StarCraftu , ale zároveň posouvá hranice žánru. I když RTS jako celek upadá, zde je důkaz, že když se spojí výborný design, kvalitní vyprávění a pečlivé ladění, může být i dnes tento žánr silně relevantní.

Pro: epický příběh a svět Protossů na závěr, variabilita v misích, dějové zvraty, nové unikátní prvky a audiovizuál

Proti: vyšší obtížnost misí ubrala na klasické strategii budování, občasná přehnaná monumentálnost

+6

DC: Dark Legion

  • Android 10
Nudný výtvor určený k tahání peněz. Na mobil jsem stáhl lákavou hru - superhrdinové DC na téma komiksů Dark Knights: Metal z roku 2017. Oč jde? Zemi napadnou Batmani z jiných dimenzí. Každý Batman je křížený s jiným členem Ligy Spravedlnosti a vede je Batman křížený s Jokerem.

Příběh ve hře je vymyšlený dobře, ale je ho tam málo.
Hru tvoří budování a vylepšování podzemního bunkru, přičemž každé vylepšení trvá nějakým čas, který je stále delší a delší. Takže zpočátku člověk stále kliká, ale brzy spustí hru jednou za pár hodin, aby klikl na další upgrade.
Postupně hráč získává nové superhrdiny a zloduchy, přičemž většinu tvoří Justice League, Batrodina a Batmanovi nepřátelé. Tyto pak v kampani posílá do automatických soubojů, kde sleduje jak pět panáčků porazí soupeře. Čili nuda.
Hra má připravených ještě několik dalších automatických soubojů, pro které je nutné hrdiny postupně vylepšovat. Jedinou aktivitou v soubojích je výběr pěti z vlastněných postav a jejich rozmístění.

Zábavné jsou jen dva prvky.
V jednom se bojuje proti neporazitelnému Batmanovi, který se každých pár dní mění, kde je cílem najít sestavu postav a jejich rozmístění, které udělí co největší damage.
Nejzábavnější část je možné, bohužel, hrát jen asi šestkrát za týden (nebo si další pokusy zakoupit). V ní je nutné projít několika souboji, ale utržená zranění si postavy přenášejí do dalších soubojů. To samé platí pro padlé hrdiny. Mezi souboji je možné postavy vylepšovat. Cílem tak je vyhrát závěrečný souboj.

Pro: Téma, postavy, jeden typ souboje

Proti: Nuda, časová náročnost, omezení opakování zajímavého souboje

+6