Ač jsem dělal, co jsem dělal, nepovedlo se mi Wolfenstein spustit na víc než na 30 fps. Jestli za to může Intel HD 4000, nebo jiné komponenty mého obstarožního laptopu, se už asi nedozvím. Na internetu s tímto problémem neměl snad nikdo. Radši jsem tedy vypnul Fraps a dal si Wolfensteina z roku 2009 na konzolistu. A ono se to dalo hrát úplně v pohodě. Bez jakéhokoliv limitování v míření na druhou nejtěžší obtížnost.
Hned od začátku mě Wolf chytl. A to především zpracováním zbraní. Jejich zvuky a celkově pocit ze střelby je skvělý. Nepřátelé padají po dvou až třech kulkách, což jen umocňuje skvělý pocit z přestřelek. Jednomu vojákovi do hrudi a hlavy. Do druhého vysypat zbytek zásobníku a schovat se za zeď kvůli přebití. Jen nezůstat na místě moc dlouho, aby nepřiletěl granát. A tak se taky stane. Destrukce prostředí a vojáci nabíhající ve velkých počtech. Připadal jsem si jako John Matrix v Komandu.
Díky možnosti vylepšování zbraní své využití najdou všechny. Já měl nejradši klasické samopaly a pušky. Na bosse nebo velkou přesilu se hodili experimentální zbraně hromadného ničení. Společně s vylepšeným zpomalovačem času ze mě udělali nezničitelného boha. Zabít mě dokázali jen ti neviditelní parchanti s noži, kteří dokázali nahrnout trochu herního adrenalinu do žil. Vylepšení můžete kupovat za zlato, které se ve hře povaluje. Vyplatí se najít i všechny tajné informace a knihy moci (které mimochodem vypadají jako logo Heretica). A to je, podle mě, menší problém této hry.
Díky neustálému hledání těchto pokladů hra ztrácí tempo. Jako, že jsem si to nemohl odpustit, protože nesnáším, když mi něco z her uniká. Takže místo zábavného chození vpřed a kosení nácků jsem prozkoumával každý roh, skulinu nebo jsem se vracel, abych viděl prostředí z druhé strany. Nesnáším když se ve hře ukrývají věci, které mění dynamiku hry. Když to všechno poctivě najdete, hra se stává jednodušší a nebude velký problém jí projít i na nejtěžší obtížnost.
Respawn nepřátel ve městě, odkud vyrážíte na mise, také není úplně to pravé. Je ho zbytečně moc. Úplně by stačilo, kdyby se to obnovilo mezi misemi. Nemuselo to být při každém loadingu při přecházení mezi lokacemi. Zábavné přestřelky to naštěstí trochu zachraňují a v misích respawn není. V druhé fázi hry jsem si začal všímat jemné nevyváženosti zbraní. Hlavně vylepšený Particle Cannon. V kombinaci se schopnostmi krystalu má naprostou dominanci a munice do něj není žádná vzácnost. Naštěstí to zachraňuje celkový pocit ze střílení. Mě to stejně nejvíc bavilo s maximálně vylepšenou MP43.
Wolfenstein rozhodně není dokonalou hrou. Například by mohl být trochu delší. To hlavní co má mít FPS ale splňuje. Zábavné střílení.
Víc, než vojáky, jsem měl potřebu zastřelit náckovské vědce a doktory. Hajzlové krutý.
Období páry a petroleje (hardcore)
Hned od začátku mě Wolf chytl. A to především zpracováním zbraní. Jejich zvuky a celkově pocit ze střelby je skvělý. Nepřátelé padají po dvou až třech kulkách, což jen umocňuje skvělý pocit z přestřelek. Jednomu vojákovi do hrudi a hlavy. Do druhého vysypat zbytek zásobníku a schovat se za zeď kvůli přebití. Jen nezůstat na místě moc dlouho, aby nepřiletěl granát. A tak se taky stane. Destrukce prostředí a vojáci nabíhající ve velkých počtech. Připadal jsem si jako John Matrix v Komandu.
Díky možnosti vylepšování zbraní své využití najdou všechny. Já měl nejradši klasické samopaly a pušky. Na bosse nebo velkou přesilu se hodili experimentální zbraně hromadného ničení. Společně s vylepšeným zpomalovačem času ze mě udělali nezničitelného boha. Zabít mě dokázali jen ti neviditelní parchanti s noži, kteří dokázali nahrnout trochu herního adrenalinu do žil. Vylepšení můžete kupovat za zlato, které se ve hře povaluje. Vyplatí se najít i všechny tajné informace a knihy moci (které mimochodem vypadají jako logo Heretica). A to je, podle mě, menší problém této hry.
Díky neustálému hledání těchto pokladů hra ztrácí tempo. Jako, že jsem si to nemohl odpustit, protože nesnáším, když mi něco z her uniká. Takže místo zábavného chození vpřed a kosení nácků jsem prozkoumával každý roh, skulinu nebo jsem se vracel, abych viděl prostředí z druhé strany. Nesnáším když se ve hře ukrývají věci, které mění dynamiku hry. Když to všechno poctivě najdete, hra se stává jednodušší a nebude velký problém jí projít i na nejtěžší obtížnost.
Respawn nepřátel ve městě, odkud vyrážíte na mise, také není úplně to pravé. Je ho zbytečně moc. Úplně by stačilo, kdyby se to obnovilo mezi misemi. Nemuselo to být při každém loadingu při přecházení mezi lokacemi. Zábavné přestřelky to naštěstí trochu zachraňují a v misích respawn není. V druhé fázi hry jsem si začal všímat jemné nevyváženosti zbraní. Hlavně vylepšený Particle Cannon. V kombinaci se schopnostmi krystalu má naprostou dominanci a munice do něj není žádná vzácnost. Naštěstí to zachraňuje celkový pocit ze střílení. Mě to stejně nejvíc bavilo s maximálně vylepšenou MP43.
Wolfenstein rozhodně není dokonalou hrou. Například by mohl být trochu delší. To hlavní co má mít FPS ale splňuje. Zábavné střílení.
Víc, než vojáky, jsem měl potřebu zastřelit náckovské vědce a doktory. Hajzlové krutý.
Období páry a petroleje (hardcore)
Pro: perfektní pocit ze střelby, atmosferické přestřelky respektující fyzikální zákony, povedení bossové
Proti: otravné sběratelské předměty, neustálý respawn nepřátel v hubu, trochu krátké