Komentáře

Některé hry si v člověku žijí dávno předtím, než je skutečně zapne. Alan Wake pro mě byl přesně ten případ. Už od prvních ukázek před šestnácti lety ve mně klíčil pocit, že jde o něco výjimečného. Remedy tehdy stáli za Max Paynem, hrou, která redefinovala, co mohou herní příběhy znamenat. Najednou nebyly jen kulisou k akci - mohly být syrové, dospělé a filmově vystavěné. Od té doby jsem tíhl k příběhům ukotveným v realitě, které nepotřebují spektákl další záchrany světa, aby vás pohltily (nic proti nim, zdravím milující Mass Effect).

Možná i proto mi trvalo tak absurdně dlouho se k Alanovi skutečně dostat. Čekání se postupně proměnilo v jakýsi osobní mýtus. Vyhýbal jsem se spoilerům, gameplayům i jakýmkoli konkrétním informacím, protože jsem chtěl ten zážitek jednou prožít „čistý“. Jenže realita byla prozaičtější - nejdřív chybějící Xbox, pak nedostatečný hardware, později naděje upnutá k remasteru, který nakonec nepřišel na Steam. A tak jsem po letech čekání nakonec ustoupil a prostě hru koupil na Epicu.

Tohle dlouhé odkládání má ale svou cenu. Mezitím se ve mně stihl zrodit obraz hry, který byl spíš pocitem než konkrétní představou. Jakýsi ideál mysteriózního vyprávění, které je jiné, neuchopitelné, možná až revoluční. A právě takové představy jsou pro jakékoli dílo nevděčný soupeř. Realita s nimi téměř nikdy nemůže vyhrát - ne proto, že by byla špatná, ale proto, že soupeří s něčím, co vlastně ani nemá pevné kontury.

A tak když jsem se konečně ponořil do samotné hry, rychle bylo jasné, že tenhle vysněný „nepolapitelný klenot“ to není. Jenže to neznamená, že by Alan Wake selhal. Jen bojuje na trošku jiném bitevním poli, než jsem mu ty roky stavěl. A paradoxně je to dobře, protože tam aspoň trochu může vyhrát.

Předem musím upozornit, že jsem prošel kompletní obsah, včetně obou DLC i přídavek Alan Wake's American Nightmare. Shlédl jsem všechny komentáře vývojářů, stejně tak jsem pročetl všechny bonusové materiály, komiksy i knihu se zápisky od postavy Clay Stewarda. To vše silně rozšiřuje mysteriozní lore hry a především kniha se zápisky z „vyšetřování“ se mi zdála jako skvělý formát pro rozšíření světa Alana Waka. Všem fandům doporučuju.

O to víc mám pocit, že Alan Wake není hra, která by stála na jedné silné vlastnosti. Není vyloženě strašidelná, není revoluční v hratelnosti, a přesto si dokáže najít vlastní prostor. Je to především atmosférická, osobitá zkušenost, která funguje nejlépe tehdy, když ji necháte být tím, čím skutečně je - ne tím, čím jste si ji vysnili.

Atmosférou se hra snaží připomínat Twin Peaks - ten zvláštní podprahový neklid, který se vám pomalu dostává pod kůži. Ne uplně se jí to daří, díky pochopitelné, ale za mě nevhodně zvolené tendenci dávat důraz na akci. Zároveň si ale hra přiznaně sahá do béčkových vod, a to často s překvapivou jistotou. Epizody Night Springs jsou v tomhle směru dokonalé - lehce absurdní, stylizované, ale dokonale zapadající do celkové nálady.

Velmi silným prvkem jsou nepřátelé. Ne ani tak svým designem, ale tím, jak působí. Jejich hlasy - kombinace obyčejných vět a deformovaného, měnícího se tónu - vytváří nepříjemný, rušivý efekt, který funguje mnohem lépe než prvoplánový horor. Přesto bych hru jako vyloženě strašidelnou neoznačil. Spíš než strach buduje napětí a atmosféru. Možná kdybych ji hrál v době vydání, fungovalo by to jinak.

Samotný soubojový systém bývá často kritizovaný. Chápu proč, ale zároveň mi nepřišel tak problematický. Je v něm patrná snaha o zajímavé mechaniky, které dávají smysl v kontextu světa. Mnohem víc než boj mě ale bavily klidnější pasáže - průzkum, dialogy, obyčejné lokace. Návštěva policejní stanice nebo jiné civilní scény působí téměř jako vystřižené ze seriálu. A právě v těchto momentech hra exceluje. Ukazuje, že nemusí být všechno o akci, aby měl zážitek sílu. Hrozně bych si přál hru, která se vydá tímto směrem a akci upozadí. Což o to, takových příběhových her naštěstí dnes není málo a jsou skvělé, ale chybí mi ta, co by byla ze světa Alana Wakea.

Technicky je situace rozporuplná. Původní hra na jednu stranu dokazuje, že vizuální styl zestárl velmi dobře - hra stále vypadá krásně. Remaster toho nemění zas tolik a některé věci dokonce i lehce zhoršuje (viděl jsem dost porovnání). Především ale trpí na velké technické problémy, jako je problikávání nebo rozpad obrazu, které jsem přes milion pokusů nedokázal zcela vymýtit. Ty dokážou zážitek výrazně narušit. Pokud se s nimi setkáte, dává smysl zvážit návrat k původní verzi, která sice není tak detailní, ale nezlobí.
…. vsuvka ... wow… tak oni po všech těch letech vydali update, kterým to asi vše opravuji…po tom, co jsem to dohrál https://www.alanwake.com/story/alan-wake-remastered-pc-update-2026/

Přesto, pokud byste hráli remaster, našel jsem způsob, jak zapnout češtinu (i bez instalace launcheru, který zmiňuje návod na internetu). Tak se kdyžtak ozvěte.

Samotný příběh si nechávám na konec, protože to pro mě často bývá jedna z nejdůležitějších částí hry. Alan příběh rozjede náramně. Karty jsou rozloženy skvěle, jako hráč jsem neustále dumal a přemýšlel, proč/jak/co, přestože jsem si moc dobře pamatoval větu z úvodního intra, která říkala něco ve stylu „v hororu se má postava neustále ptát proč, ale nedostávat dopovědi, protože často ani neexistují“.

Alan naštěstí není ten typ jako Lost, kdy na vás hrne záhady, pro které sám nemá vysvětlení, ale někdy je opravdu na hraně, abyste mu věřili, že některé aspekty nejsou rozbité, protože i po usilovném přemýšlení bych řekl, že ze dva aspekty příběhu nefungují uplně dobře a jsou nedomyšlené.

Pokud ale přistoupíte na to, že jde o Kingovský styl příběhu, který má tendenci občas sjíždět do neuchopitelna, vede si myslím Alan velice nadprůměrně.

Rozhodně ve mně ale Alan vyvolal extrémně silnou touhu zahrát si druhý díl, jehož trailer jsem také viděl a řeknu vám, začíná to nanovo – to očekávání se v mém mozku už vaří. Vše, co jsem viděl, se zdálo jako splněný sen. Tentokrát si ho ale určitě zahraju snad ještě tento rok.