Kultura

@Artran (02.04.2024 06:03): jo asi máš pravdu, akorát je to na basu, tak je to hlubší než na to cello a ještě na tom šíleně tím smyčcem poskakuje a ke konci musí zajet i před kobylku, protože se z toho stane konkrétní hluboký tón. Zní mi to jako kombinace hraní za kobylkou a před, ale ještě je to hodně zesílený, že na normálním koncertě to takhle brutálně neuslyšíš.
mimochodem krásná skladba na to violoncello :-))
a jinak je super, že je to BG3 vůbec nahraný živým orchestrem, má to fakt skvělej zvuk a ten Borislav Slavov si s tou instrumentací dost vyhrál.

tvl. to bude asi docela boží soundtrack, prvních několik tracků a já jsem nadšenej z každýho z nich a štve mě, že musím jít spát :-)

tak dík, že jste mě k tomu přivedli :-)

@Adieu (01.04.2024 18:05): určitě nemám zase patent úplně :-) hru jsem nehrál (jedničku jsem dohrál skoro třikrát, ani jednou pořádně).
Tohle je určitě vejš než ta Duna pro mě. Hned začátek je docela cool. Je to teda docela takový ruský, ale to mi nevadí, já ruskou orchestrální hudbu rád. Vlastně mi to připomnělo soundtrack k Outcastu, co nahrávala moskevská filharmonie. Jak tam střídají ty dva tóny, tak ten druhý je takový hezky nejednoznačný, skoro až čtvrtón, to je fajn.
Od 20. vteřiny je to ještě víc ruský. Jak nějaký Alexander Něvský od Prokofjeva. Ale tak proč ne.
Ten zvuk ve 30. sekundě mě fascinuje a chtěl bych vědět zdroj. Napadlo mě, že je to nějak přizvučený kontrabas a brutální smyk a sul ponticello, ale netuším, zní to jak startující motorka.
Celou první minutu se hezky buduje napětí při statické harmonii. A objevuje se teda už to hlavní téma, které je prostě takové velkolepé no. Baví mě na něm ten rytmus i melodie na konci fráze, když se to zrychlí a charakteristický moment je určitě to tatáá na konci, kdy se jde z druhého na první stupeň v melodii (jakože F# a E).
Na začátku druhé minuty překvapivý kontrast s harfou. Střídají se nám tu hlavně dva akordy (I. a VII. stupeň v moll), ale pěkné je, že skladatel i do téhle kontrastní části zabudoval ono hlavní téma, takže jsme ho slyšeli v epické i lyrické poloze.
Od opětovného nástupu mužského vokálu (1:53) začíná část, která může působit nejvíc lacině, za mě je ale pořád daleko komplexnější a méně typická než ta Duna. Melodie je členitější, rytmus překvapivější a různorodější a harmonický průběh celého tématu není prostě takové klišé (I-VII-I-VII-I-VII-IV-I-VII-I, konkrétně jsou to tři akordy Emoll, Ddur a Amoll). Takže jo, je to docela jednoduchý, ale není to popová čtyřakordovka. Drží se to jen oné mollové diatoniky (jakože aiolský mód), což dělá ten dojem podobnosti s Dunou, nebo i Zimmerem třeba. Napadlo mě, že k pocitu lacinosti této části může přispívat fakt, že sbor zpívá unisono a je to tak příliš uhlazené a čisťounké, oproti drsnému začátku.
No a v půlce toho tracku začíná charakterem úplně jiná skladba, má to chvíli dobrodružnější charakter scénické hudby, nicméně neustále se varíruje ono hlavní téma. Najednou střih, a je to jak někde z Irska. housličky, harfička. Baví mě jak autor to téma využil do mrtě a neustále ho rekontextuje a aranžérsky proměňuje. To se pozná skladatel, že s tím umí pracovat. Je to spousta žánrů najednou, ale to hlavní téma je jednotícím prvkem, který to zceluje. Předpokládám, že ona různorodost hudby je dána různorodostí prostředí hry a tohle main theme nám ve zkratce ukazuje, jakým stylem budou jednotlivá prostředí ohudebněna, ale to možná přeceňuju záměr :-)
Závěr je pěkným vyvrcholením, plný orchestr, ty běhy smyčců ve mně dokonce i vyvolávají emocionální reakci, tohle vrstvení na mě funguje :-)
Takže je mi líto, že tě asi zklamu, ale za mě je to docela fakt dobrý. Je to samozřejmě lehce podbízivé, ale zdaleka ne tak moc, jako jiné věci a má to docela dost věcí, kterých si na tom cením. Ale samozřejmě na druhou stranu je to pořád zaměnitelné s jakýmkoliv jiným soundtrackem podobného ražení, a je to velmi přístupná záležitost, která neklade zvýšené nároky na posluchače, ale to vše beru celkem jako samozřejmost, hodně by mě překvapilo, kdyby to znělo nějak jinak.

@Paul (01.04.2024 19:23): souhlas, Surgery Of A Hope, úžasná, a to na první poslech :-) (tak to vypadá, že zase budu poslouchat soundtrack hry, co jsem nehrál (už takhle jsem dneska sjížděl všechny NHL 90. let, ach jo :-) )

@Tolister (01.04.2024 14:16): zrovna v tom Dark Knight Zimmer udělal ze spoje I. a VI. stupně to jediné nosné téma, co tam je. Lidi to milují a vždy budou. A když to chci já sám jo podojit, tak udělám k tomu přesně tu melodii 1. a 3. stupně, co je v Dark Knight nebo i v té Duně. Prostě jakoby akordy Cmoll a Ab dur a do toho nahoře melodii C a Eb. Vždycky, když chci, aby mě lidé uznávali jako skvělého skladatele, hodím tam tenhle spoj a lidé mě uznávají jako skvělého skladatele. Je to jednoduchý :-) Samozřejmě to funguje i opačně, když si dá člověk s něčím opravdu velkou práci a velkou míru invence, lidi si řeknou "hmmm, ok". Největší ohlas na svojí filmovou muziku jsem měl v komentářích k jednomu z prvních filmů Pavla Soukupa Blízký přítel. Je to jen klavír a měl jsem to hotové za deset minut (samozřejmě pak se to všelijak střihalo a dalo to další práci). Lidi tam píšou "geniální", "dechberoucí", "famózní", musel jsem se tomu smát, hádej, co jsem v tom hlavním tématu použil za spoj a celé to na tom postavil :-)

James Horner je jinak asi nejslavnější hollywoodský plagiátor. Ale bylo to plagiátorství velkých klasiků, zejména Šostakoviče. Ostatně s Williamsem si nemají co vyčítat, ten zase kopíruje Čajkovského a Prokofjeva. Dneska ti skladatelé kopírují prostě Zimmera :-)

OST k Přeletu vůbec neznám a z filmu si tu hudbu nepamatuju, poslechnu. Ale tohle mě zajímá, ohledně filmové hudby a posuzování, jak moc snese srovnání s hudbou vážnou, tomu jsem se hodně věnoval, dokonce jsem to měl jako téma na bakalářku, ale to by bylo zase na samostatnou plachtu a už takhle ty příspěvky nedokážu co se týče délky kontrolovat :D

@AlieN (01.04.2024 12:13): tohle je taková složitá problematika. Obecně pojem vážná hudba je nonsense, který se nikde ve světě nepoužívá, protože vážná hudba samozřejmě nemusí být jen vážná. Pak se používá pojem "klasická hudba", což taky vytváří mrzení, protože se to zase plete s obdobím jménem klasicismus, který zahrnuje jen dobu cca mezi lety 1750-1820. Kdežto pojem klasická hudba zahrnuje všechno předtím i potom.
No a pak je nejproblematičtější a zároveň asi nejpřesnější rozdělení, a sice artificiální a non-artificiální hudba.
Spousta věcí je určitě na pomezí. Zvláštní postavení má jazz, který je někde mezi tím a jeho jednotlivé žánry mohou spadat tam i tam.
A ano, asi by se spousta věcí z ambientní hudby dala zařadit do klasiky. Třeba taková alba Low nebo Heroes od Davida Bowieho jsou z půlky non-artificiální a z půlky artificiální, takže jakoby půlka popík, půlka v podstatě klasika.
Ale v podstatě co je jakoby vážná hudba chápu především v tom autorskémm záměru. Co je cílem. Pokud posluchače především pobavit, vybídnout ho k tanci, nezatěžovat ho přílišnou hloubkou, složitostí atp., tak je to non-artificiální, tzn. jakoby populární hudba. Pokud je záměr především esteticko umělecký je to artificiální hudba, tzn. jakoby klasická hudba. A tady vzniká prostor pro nekonečné hádky, kam co zařadit. Je jasný, že Taylor Swift je non-artificiální a je jasný, že Beethoven je artificiální. Ale už je otázka, kam zařadit takový be-bob, progresivní žánry metalu třeba nebo právě filmovou a herní hudbu. Ale jak to i vnímám, tak integrální součástí záměru artificiální hudby by měla být určitá míra originality a inovativnosti. Nebo aspoň upřímná snaha o ně. Pokud daná hudba tuhle snahu nemá a používá pouze osvědčené techniky a principy (samozřejmě v kontextu dobu vzniku), mám tendenci to brát prostě jinak, to ale neznamená, že si takovou hudbu neumím užít pro jiné její kvality. Obecně se v hudbě vždycky snažím vlastně najít aspoň jednu věc, kterou bych mohl ocenit a originalita a inovativnost je zásadní, ale rozhodně ne jediná věc, po které jdu, už třeba proto, že to fakt dneska skoro moc už nejde.

Samozřejmě doba 18. a 19. století nabízí řadu skladeb a autorů, které by se možná daly z klasiky vyjmout a zařadit je do non-artificiální hudby. Typicky třeba Straussovy valčíky, polovina Mozartových skladeb, Schubertovy písničky, Myslím, že kdyby autoři jako Mozart, Verdi, Strauss nebo Vivaldi žili dnes, dost možná by se vůbec vážné hudbě nevěnovali. Naopak autoři typu Beethoven, Bach nebo Wagner by dnes dělali pravděpodobně ty největší experimentální výboje a nedalo by se to poslouchat :-), Tehdy se to neřešilo. Tahle potřeba ty světy rozdělit vznikla na začátku 20. století, kdy se nůžky rozevřely a vážná hudba začala dělat tak cca od roku 1913, (kdy nastal zásadní dějinný zlom způsobený dvěma zásadními skladbami) pro většinu lidí neposlouchatelné věci (ale zdaleka ne vždy!).



@Adieu (01.04.2024 12:56): vítej mezi intelektuálními titány :D

@AlieN (01.04.2024 03:23): máš určitě pravdu s tou technologií, že je navázána na vývoj. Však například vznik klavíru (pianoforte) před 320 lety znamenal zásadní zlom (najednou se dalo na klávesový nástroj hrát nahlas i potichu!) stejně jako Böhmovo ladění u dechových nástrojů (najednou se dalo modulovat do všech tónin a ono to ladilo, stejně jako konečně ladily nástroje mezi sebou) atd.
Ale pozor, vážná hudba není jen symfonický orchestr.
Určitě nemáš pravdu s tou technologií ve vážné hudbě, že zamrzla na místě. Vážná hudba naopak bývá v těchto věcech napřed, akorát to asi neznáš a nesleduješ. Například s technikou scratchingu na gramodeskách přišel už revolucionář John Cage, aby s tím pak teprve přišli hip-hopeři a DJové. Ta šílená elektronika Stockhausena, co jsem postoval o příspěvek níž, inspirovala Beatles k písničce Revolution 9. V té době byla technologicky vážná hudba úplně někde jinde, však elektronickou hudbu zkoušela už desítky let předtím.
A dnes? Poslední dvě desítky let je v kursu live electronics. Už před 13 lety na škole jsme se učili v programovacím jazyku MAX/MSP (na hudební škole!), která umožňuje živě reagovat na jakékoliv podněty. Program zareaguje třeba na tón zahraný nějakým nástrojem, aby spustil nějakou další událost, třeba další tón, nebo nějaký efekt. Dá se přijít vlastně na cokoliv, hranicí je jen meze představivosti a schopnosti to naprograovat. A vlastně nevím, jestli tohle populární hudba vůbec nějak přejala. Ta stále používá hlavně samply, metronom, smyčky, tohle ale probíhá live, trochu improvizovaně, a je to mnohem dál a i ty výsledky jsou často fascinující a je to jak magie.
A to je jen příklad. Obecně se právě vážná hudba snaží seč ji síly stačí přijít na něco nového i za pomocí technologií, ale právě ta snaha ji dostala na okraj zájmu a možná i vlastně dřív k té zdi :-)

Pak je tady samozřejmě další odnož vážné hudby, která pořád jede klasický symfoňák a marně se v tom snaží najít něco nového, třeba za použití prazvláštních technik hry na nástroj a tak podobně, ale jsou v tom i zajímavější pokusy jako třeba spektrální hudba, kdy na základě spektrální analýzy se za pomocí klasického orchestru vytváří vlastně jakoby nové textury a zvuky :-).

@Artran (01.04.2024 03:09): no jo, a poslouchat Stockhausena je zase jako si drápat jehlama do očí. To si člověk nevybere :-) ale dík :-)

@Artran (01.04.2024 03:03): ano, zcela souhlasím :-)

@AlieN (01.04.2024 02:52): já určitě rozlišuju civilizaci a lidstvo. To druhé určitě jen tak nezanikne. Ale už zanikla spousta civilizací a zanikne i ta naše euroamerická (teď samozřejmě už do značné míry globální). A to si myslím, že dost brzo :-)

Ono je na jednu stranu správné poukazovat na to, že jsme se v tomhle v minulosti mýlili. Dneska je ale přeci jenom jiná situace, než kdy dřív. Spousta věcí je úplně nových, je to překotný technologický a společenský vývoj podpořený obrovským nárustem obyvatelstva. Dnešní situace je prostě naprosto specifická a lze tak očekávat i naprosto odlišný výsledek a vývoj než v minulosti. Navíc onen úpadek a vyčerpání je viditelný v řadě oborů a hudba je vlastně nejzářivějším příkladem. Hudba potřebuje razantní změnu, už se jede 420 let pořád něco podobného, až na výjimky. 300 let to jelo bezvadně. Pak jsme si na dalších 100 let půjčili africkou muziku, spojili to s naší a taky to dobře fungovalo. A už to teda drhne dvacet let. A ve vážný hudbě to drhne už 100 let, na je napřed v hledání nových cest :-) Chce to nějaký úplně nový systém, který lidi přijmou, nebo hromadnou operaci našich mozků :-) Tu změnu by ostatně mohla dodat A.I., ale nesmí se omezit jen na to, co lidi chtěj na první dobrou :-)

@AlieN (01.04.2024 01:13): já jakoby rozumím, děláš si dobře, náš mozek tohle prostě má rád, dostává potravu, kterou zná a spouští dopamin a další hormony :-)

jsou to takové legální drogy v podstatě :-) Tohle prostě hudba, skoro asi i bohužel, umí, čímž zastiňuje u většiny lidí jakoukoliv racionální složku, kterou úplně v pohodě užívají při hodnocení her, filmů či literatury. Já ti chtěl jen naznačit, že právě není tak úplně super, je to ekvivalent cukru nebo heroinu, ale budiž každému přáno :-) A fakt věřím, že z ní máš nefalšovanou radost, ale prostě pro mě to snižuje hudbu jako takovou na úroveň, která se mi nelíbí.  A pak holt v tom přístupu k originalitě a neoriginalitě, ten tvůj přístup mě právě děsí a doufám, že vás nebude většina, ale obávám se že ano. A lidem to bude navíc úplně jedno. A pak se budou divit, že naše civilizace skončila a naši dávní potomci se budou bouchat do čela jako my u Římské říše se slovy "copak to neviděli, kam to směřuje" :-)

no nic :-)

jinak to "podobně silné" působení je mmj. zapřičiněno tím orchestrem. Což je samozřejmě věci složitější. Kdybych ti to hrál na piáno, tak i dost možná budeš tvrdit, že to není ono. Složit základní kostru té skladby zabere 5 minut. Napsat ji do not a vymyslet instrumentaci zabere tak 10 hodin. Připravit materiály na čisto zabere třeba 5 hodin. Naučit to orchestr a nahrát to zabere třeba 3 hodiny. No a samozřejmě to stojí spoustu peněz. Ekvivalent je udělat to pomocí samplů, což je strašná piplačka, aby to znělo dobře, ale jde to udělat levně, či úplně zadarmo, když si člověk ty samply ukradne. Čili těch 50 skladeb je reálných na piáno, což bude ve verzi, která bude nutně působit jinak, než v plnohodnotném orchestru a málokdo si je schopen představit, že něco bude nějak znít, když to slyší jinak :-) Takže já nezpochybňuju práci, která za tím je, to určitě ne :-) (ovšem hollywoodští skladatelé na tu řemeslnou práci měli vždycky svoje otroky, aby mohli sekat jeden soundtrack za tři týdny :-) )



@Red (01.04.2024 01:06): jo už jsem na to přišel, není to elektronika, ale "brumle" neboli židovská harfa :-) zní to vtipně, já věděl, že ten zvuk strašně znám, ale nebyl jsem to schopen hned zařadit :-)

@Red (01.04.2024 01:06): prosimtě, Jerry Goldsmith je můj nejoblíbenější autor vůbec, jakože i v konkurenci velkých klasiků :-) ale zkusím to objektivně :-)

Tohle vlastně znám docela málo. Je to zjevně jeho hravá, vlastně parodická poloha, kterou miluju třeba v Gremlinech nebo ve třetí Planetě opic. Vlastně mi v tomhle Bandoleru přijde, jakoby to byl pozdrav Moricconemu a jeho spaghetti westernům.
Prvních 10 sekund je typický Goldsmith a jeho prapodivné elektrozvuky. Však je to stejný rok, jako složil přelomovou první Planetu opic. Přijde mi to jak takový elektronický didgeridoo, a určitě jsem to už někde strašně slyšel. Pak se do toho přidá naprosto nesouvisející připitomělá a vlezlá pískaná melodie s normálně popovým doprovodem (cool basičkou), jehož akordická progrese samozřejmě není o moc objevnější, než v tom songu z Duny, ale do toho pokračuje ono "didgeridoo", který to strašně nabouravá, protože si to drží pořád stejný tón, čímž činí celek vtipně disharmonickým. Podobný fór, kdy spojuje dvě naprosto nesouvisející vrstvy pak Jerry udělal o pár let později ještě výrazněji v hlavním theme filmu Patton. Umí to působit vtipně, ale i výhružně. Pobavil mě ten náběh na rock'n'roll ve 22. sekundě, co se ale hned utne.
Ve 40. sekundě se rozjíždí strašně příjemná a příjemně zahraná melodie na asi harmoniku. Ale mate mě, jak zní právě tak líbezně, vůbec ne jak vrzavá harmonika z Tenkrát na západě :-) Strašně mě baví to "ťuk ťuk" ve 44. sekundě na perkuse. Je to prostě typicky goldsmithovsky kreativní co se týče té instrumentace. Harmonicky se mi to analyzovat nechce, protože už je to složitější a musel bych se ve 2 soustředit přes míru :-)
Pak se zase vrací část A, která je asi nejvíc právě Morriconeovská.
Následuje zase část B, tentokrát hraná na trubku, a posluchač si na pár sekund užije plný orchestr a vrchol skladby a je to právě díky tomu slastné, jak je to vzácné. Jinak ve zbytku skladby je vše krásně úsporné a přitom se pořád něco děje.
A nakonec se zase vrací část A, tentokrát už ne pískaná, ale hraná na kytaru a flétny, čímž se ještě podojí ona vlezlost, končíme zase pískáním, čímž se nám připomene Morricone :-)
Části A jsou pro Goldsmithe určitě víc netypické, je to vtipná instrumentace, hudebně je to od Jerryho schválně taková legrácka spíš, části B jsou goldsmithovsky tradičnější a hudebně jakoby zajímavější. Jako celek je to pestrá a hravá skladba, která je fajn a určitě zlepší náladu. Mám určitě radši Jerryho temné, avantgardní či akční polohy, ale miluju ho právě pro tu jeho pestrost a všestrannost a to dokazuje i tady Bandolerem a svým smyslel pro hudební humor.

stačí? :-)

@AlieN (31.03.2024 22:20):  Já se hrozně moc omlouvám, ale neodpustím si to.

Ta skladba Summon the Worms...určitě není kompozičně srovnatelná s Pánem Prstenů nebo třeba Star Wars, a to ani náznakem. Ta Summon the Worms je kompozičně v podstatě popík, který se maskuje orchestrem. Využívá jednu z nejčastějších akordických progresí v mollové tónině (I-VI-III-VII), kterou jsem už já sám použil mnohokrát, co pak teprve jiní. Je to progrese, která ti zajistí největší monumentálnost (to zejména hned ten první spoj I-VI, je to nejoblíbenější spoj Hanse Zimmera a jeho klonů) a druhá polovina (III-VII) takové slastně opojení durem. První akord je mollový, všechny ostatní durové. Takže je to závažné, přesto pozitivní. Proto jakoby ta epika. Ten sedmý stupeň na závěr taky dodá takový středověký feeling, stejný jako třeba v Pirátech z Karibiku, ve filmové hudbě je to už skoro povinnost. Skladatel to takhle složil čistě programově, pragmaticky, bez náznaku jakékoliv invence. Je to epičnost naprosto zadarmo a bez jakékoliv snahy.

Pro Williamse i Shorea je taky běžné, že používají daleko komplexnější akordy a souzvuky jako takové, než jsou jen jednoduché základní trojzvuky, které jsou právě typické pro populární hudbu. Williams strašně rád používá jednoduché trojzvukové akordy, ale přímo v melodii! Typicky třeba ve Star Wars nebo v Potterovi. Akordy vede paralelně v jejich základních tvarech a tvoří z nich přímo melodii, což je neobvyklé, vytváří to chromatickou strukturu (všech 12 tónů), nabourává to tóninu, hned to člověka zaujme a přitom jsou použity samé libozvuky, takže je to pro posluchače snadno stravitelné. Ve Star Wars takto vytvořil jedno z hlavních témat jen pomocí durových souzvuků a v Potterovi zase pomocí čistě mollových souzvuků.

Samotná melodie toho Summon the Worms sleduje diatonickou melodii v moll (tzn. max 7 tónů stále dokola) a je v podstatě otrokem té ne moc objevné akordické progrese. V té melodii není jediný překvapivý moment a melodie prostě jde většinou stupňovitě a respektuje akord, který je pod tím. Na první dobu se vždy jde na akordický tón a pak jdem zase postupně na další. Nuda. To jsem se dotkl i rytmu. Ta hlavní melodie je rytmicky zcela nezajímavá. Buď je to půlová nota a dvě čtvrťový, nebo půlová s tečkou a čtvrťová. Dechovka. Pak jak se tam rozjedou ty běhy smyčců, tak to udělají samozřejmě zajímavější.
Instrumentací je to standardní. Jen v intru je takový ten arménský dechový nástroj duduk, který je vyloženě povinný, když je někde poušť :-). Ale tak aspoň něco. Dalším rozdílem oproti Williamsovi či Shorovi je komplexnost té faktury. Shore s Williamsem mají ve zvyku skládat podobně jako velcí klasičtí mistři. Jejich partitury jsou mnohovrstevnaté. Děje se tam spousta věcí ve druhém a třetím plánu (to zejména u Williamse), čehož si třeba ani nevšimneš, ale má to za následek, že je ten orchestr živoucím organismem, že se tam pořád něco děje, že to nenudí a že je tam stále co objevovat. V Summon the Worms je jen ten první plán, což je zase typické spíše pro populární hudbu.
Neuráží mě na tom to intro, to by bylo docela v pohodě, kdyby z toho vzešlo něco zajímavějšího, co se nesnaží posluchače opít rohlíkem.
Takových skladeb je možno složit 50 denně. Opravdu :-) O dost těžší je to samozřejmě nahrát a hezky ozvučit, ale na klavír bych ti mohl zahrát nekonečné variace na tuhle skladbu :-) Každopádně tohle je v podstatě jako stvořené pro A.I.

Ještě jednou sorry, máš to rád, to respektuju, vím, že si jasně napsal, že je to tvůj osobní názor, jen si myslím, že je potřeba, aby zazněl i ten můj :D

Obecně v hudbě je problém, že když se něco tváří vážně a solidně, tak skoro nikdo nepozná, že je to úplně debilní, což se třeba u her nestane. Lidi se nechají oblbnout tou náladou, i když je to totálně vykalkulované. Příklad je třeba píseň Still Standing z filmu Zabijáci rozkvetlého měsíce. To jsem jen žasnul, jestli to myslí vážně ten autor. Ale většině lidem by to asi přišlo jako v pohodě song, co je asi trochu nuda, ale jinak nic extra. A mě to vyloženě urazilo.
Naopak může být nějaký hravý song, který třeba spousta lidí odsoudí na první dobrou jako úplně debilní a on může být snadno naprosto bezvadnej, jen třeba divně zní, nebo je tam toho na lidi moc. Jako příklad se mi vybaví vlastně skoro i většina midi herní hudby 90. let :-)