Deus Ex: Invisible War jsem se rozhodl konečně dohrát až těsně před vydáním očekávaného Deus Ex: Human Revolution. Od vydání jsem slyšel mnoho názorů na Invisible War, většinou negativních než pozitivních, a musím se přiznat, že jsem sám nečekal že hru dohraji. Nakonec to nebylo tak zlé jak jsem čekal a celé ty roky jsem se IW vyhýbal zbytečně.

Největším kladem pokračování slavného předchůdce je příběh. Nedosahuje sice kvalit prvního dílu, ale i tak dokáže kvalitně rozvinout jeden z jeho konců. I charaktery, které jsem ve hře potkal, jsem si oblíbil, a vyzkoušel si i všechny konce, které hra nabízí. Potěší i přítomnost mnoha známých z jedničky. Příběh tedy palec nahoru.

Prvním kamenem úrazu bylo zrušení bodů zkušeností. Neblahý vliv to mělo na vedlejší questy. Za jejich plnění jsem v 90% dostal peníze, kterých je ve hře přebytek (skončil jsem hru se sedmi tisíci) a prakticky je není za co utratit. Invisible War je jediná hra, kde jsem s radostí dával peníze lumpům při loupežném přepadení v zapadlé uličce. Několikrát se stalo, že jsem si pro odměnu za splněný úkol ani nešel, protože mi to prostě za to „kilo“ nestálo.

Jediné co zbylo z vývoje postavy jsou Biomody, v jedničce věc důležitá k přežití. Ve dvojce se hodí jen světlo a Léčení. Zbytek jsem nepoužíval, nebylo třeba. Snad ke konci hry rychlost běhu, protože mě šourání Alexe přestalo bavit :-) Nejsou ani tak vzácné jako minule, už v polovině hry jsem měl na maximu snad všechny schopnosti.

Co mě štvalo hodně byly malé lokace a tím pádem časté loadingy. Města na mne nepůsobily živě, jednalo se jen o pár uliček s kavárnou a dveřmi (=loadingy) do dalších prťavých lokací. Přitom ve hře platilo čím větší lokace, tím větší zábava. Malé lokace také nutí hráče hrát stylem Arnold a vše vystřílet, plíživý postup je oproti jedničce značně omezen. Lokací kde jsem tak postupoval je minimum.

Za největší kravinu považuji jeden druh nábojů do zbraní. Což v praxi znamená: nemáte náboje = jste v pytli. A kuchat do plně ozbrojeného a opanceřovaného vojáka (který střílí z raketometu vaším směrem) je dost na houby. A když se natáhnete po plamenometu po mrtvém vojákovi, zjistíte, že i ten má stejné náboje jako vaše pistolka. A právě jediné tuhé chvíle jsem u hry zažil když jsem neměl náboje.

Druhý Deus Ex je totiž jinak neskutečně lehká hra. Dohrál jsem jej za dva dny téměř bez úmrtí, a to jsem hrál na těžkou obtížnost. Už to není akční RPG jako první díl, spíš se jedná o příběhovou 3D akci, která se tváří nelineárně, přestože většina lokací lineárních je. Škoda také je, že chybí nějaký památný moment, něco, na co jako hráč nezapomenu. Jednička měla takových momentů spousty, dvojka mi žádný takový nenabídla, což je při slušné kvalitě příběhu škoda.

Každopádně, hratelnost má vždy právo veta. A ta je překvapivě slušná. Hra baví, je svižná, rychle odsýpá. Jako Deus Ex sice selhává, jako akční hra ale funguje spolehlivě.

Když tedy sečtu klady a zápory, vychází lehce nadprůměrná hra.

Na pokračování Two Worlds jsem se těšil. První díl byl fajn a ve druhém autoři slibovali vylepšit snad všechno co jim přijde pod ruku. Povedlo se? Vcelku ano. Rozhodně můžu s jistotou říct, že má tato série budoucnost.

Hru oblékli do slušivého hávu...tedy, slušivého. Grafika je prostě vynikající a po vypnutí zbytečností typu Motion Blur a jiných je to skutečná pastva pro oči. Už Alsorna vypadá báječně, savany Erimosu rovněž, nicméně mě se nejvíc zalíbil „východoasijský“ Nový Ashos a okolí. Ve Spolknuté zemi nám zase vývojáři připravili paletu těch nejzajímavějších a nejodpornějších zmutovaných monster, lepší už jsem ve hrách dlouho neviděl.

A pak je tu hlavní příběh a vedlejší questy. Vývojáři slíbili udělat questy zábavnější, zajímavější a některé i vtipnější. Ale jo – vcelku se to podařilo, i když tuctových questů zde najdeme i tak požehnaně. To se týká hlavně úkolů pro cechy z nástěnky – většinou prosté zabij/vyčisti/přines. Když už zmiňuji cechy – v prvním díle se musel hráč v jistém bodě rozhodnout, kterým bude pomáhat. Trochu jsem to čekal i ve dvojce, nicméně se tak nestalo. Hru jsem skončil u 100% obliby většiny cechů a na žádné výraznější konkurování a vzájemné boje jsem nenarazil. Jinak jsou questy většinou zábavné a některé se táhnou delší dobu hraní – viz například úkol Runové kameny, který vám bude zadán už na začátku hry a potáhne se přes dvě kapitoly – ale mohu slíbit, že odměna stojí za to! :-)

Co se týče hlavního příběhu – co si budeme nalhávat, je strašný. Opět zachraňujeme ségru (modelka level 25) a cestou se dozvídáme šokující informace o minulosti císaře Gandohara. Zvraty jsou směšné, zakončení trapné a kdo bude hlavní boss bylo jasné už od začátku. A když už jsme u závěrečného bosse – souboj s ním splňoval vše, co na závěrečných soubojích s bossy nenávidím. Žádné využití zkušeností, skillů či magie. Jen nás postaví k balistám a střílejte. Ble.

Inventář je šíleně velký, ale práce v něm mi nevadila. Jen chybí možnost označení více položek naráz, to samé při nakupování (stokrát kliknout na lektvar když chci sto lektvarů je šílenost).
Hratelnost je velmi dobrá a bavil jsem se po celou dobu hraní. Jen je škoda krátké třetí kapitoly (je už prakticky bez vedlejších úkolů). Tu čtvrtou pak ani za kapitolu nepovažuji, spíš je to už jen rychlý finiš.
První díl měl problém s nevyváženou obtížností. Dvojka je na tom naštěstí o něco lépe, ideál to však podle mne není – stále tu máme slabé bossy a hra celkově není nijak těžká. Hodně tomu přidávají skilly – stačí namaxovat dvě, možná tři bojové schopnosti a pak už je to jen o hledání silnějších zbraní. Co jsem si oblíbil bylo vylepšování zbraní, rozbíjení nepotřebných a přidávání krystalů – aspoň jsem měl kam utopit dovednostní body :-)

Minihry odemykání a kradení - otravné. Hlavně kradení mě nebavilo vůbec a tak jsem jej ignoroval, odemykání zámků jsem se naštěstí naučil docela rychle a zvykl si na něj.

Pozitivní je, že jsem během hraní narazil na jediný bug (nešly otevřít dveře v rámci jednoho questu), ale co zamrzelo byly občasné pády do windows každých pár hodin hraní.

Poslední co chci zmínit je to, co už napsal ugraugra: Potvory vyskakující ze země? To si snad děláte srandu :/

Takže je lepší dvojka než první díl? Určitě ano, ale ne o takový kus jak jsem doufal. Takže komentář ukončím stejnou větou, jako ten u Two Worlds 1:

Suma sumárum, dobrá hra. Ale jen na jedno dohrání.

Two Worlds je hra, které jsem musel dát šanci. První pokusy dostat se do hry dopadly nevalně a já znuděně odinstalovával už po pár desítkách minut hned v první vesnici. Až vydání druhého dílu, který vypadá o mnoho lépe, mě donutil po delší době zkusit jedničku, dát ji poslední šanci. Prokousal jsem se nudným úvodem a pak už se jen a jen slušně bavil. Nakonec to není špatná hra. Má ale i své mouchy.

Po rozkoukání se mě jako první okouzlil velmi slušivý grafický kabátek hry. Prostředí vypadá báječně, i když hlavně ze začátku téměř vše pokrývá les a kopce, dívá se na to nádherně. Škoda jen ošklivých NPC – hezkou holku aby člověk pohledal (až na níže zmíněnou sestru, ale...to se nepočítá, je to sestra! :)) a chlapi vypadají všichni stejně, navíc obličeje se často opakují, podobně jako v Oblivionu.

Hlavní příběh je katastrofa. Vlastně jde jen o to zachránit sestru, která vypadá mimochodem jako sexbomba z Playboye. Chybí napětí a vlastně i spád. Naštěstí je tu mnoho vedlejších úkolů, které sice nejsou většinou nijak originální, ale jejich plnění mě bavilo – hlavně questy pro různé frakce, které stojí proti sobě.

Souboje mi přijdou jako klasický klikfest, za nejlepší variantu považuji obouruční zbraň + kouzla, ale to je na každém. Hra je totiž velmi nevyvážená co se týče obtížnosti. Po pár hodinách už kosíte smečku vlků jednou ranou, tábor gromů vysekáte za pár minut a lupiči prosí o milost. Vyjdete na kopec a tam vás osamělý obr skolí na jednu ránu. Zabít golema je daleko větší práce než zabít draka nebo dokonce závěrečného bosse. Nicméně když přijdete na tu správnou taktiku, nebudou vám dělat potíže ani tito silnější nepřátelé. A zbytečně velký počet oltářů doplňujících manu či život rozhodně obtížnost také nezvedne. Ach jo. Jízdu na koni moc zmiňovat nebudu, přišla mě lehce zmršená a raději jsem putoval pěšky. Koně jsem využíval jen na krátké úseky při plnění questů, bojovat z nich mě vůbec nešlo.

Magie – je fajn. Moc se mi líbil nápad s kartama, sice je to i o štěstí, ale celkově tento způsob magie považuji za dobrý a zábavný nápad.

Na co nemůžu nadávat je hratelnost jako celek. Když se do hry dostanete, přestane vám vadit, že jste prakticky nepřemožitelní. Prostě si putujete světem, plníte úkoly, zabíjíte potvory (ty v poušti se mi hodně líbily) a kocháte se výhledem. Líbilo se mi spojování předmětů stejného typu a tím jejich zesílení, alchymie, i vývoj postavy je pro tento typ RPG naprosto dostačující.

Suma sumárum, dobrá hra. Ale jen na jedno dohrání.

DLC Firewalker Pack pro Mass Effect 2 mě popravdě moc nechytnul, jízda v Hammerheadu mě bavila víc v pozdějším Overlordovi. Mise je rozdělena na pět částí, každá se odehrává na jiné planetě. Jedná se o pouhý sběr dat, které vás dovedou k Protheanskému artefaktu. Tvůrci se snažili každou část mise lehce odlišit, nicméně pokaždé se jedná o arkádovou střílečku. Jednou vám klacky pod nohy hází Gethové (asi nejzábavnější část), podruhé mráz nebo třeba nestabilita planety. Nic extra zajímavého nehledejte. Desing úrovní je průměrný, příběh stojí za starou bačkoru (pokud se to příběhem dá vůbec nazvat).

Suma sumárum, v rámci Mass Effect 2 se jedná o podprůměrný quest. Hammerhead není špatný (i když Mako z jedničky mě bavilo víc, jen co jsem se ho naučil ovládat), ale chce jej využít v kvalitnějších misích.

Firewalker Pack je zadarmo, a to je největší klad. Dohraný je za půl hodinky, takže vlastně ani nezačne nudit. I tak je však zatím nejhorším z větších DLC co jsem hrál.

Normandy Crash Site je víceméně atypické DLC. Nejedná se totiž o questík akční, jak bývá zvykem, ale pouze o sběr známek a umístění památníku. Tvůrci se snažili zapracovat na nostalgické atmosféře, na několika místech trosek se spustí flashbacky se známějšími vedlejšími charaktery z lodi. Povedlo se? Víceméně ano, ale myslím si, že by bylo zajímavější tento questík umístit až do třetího dílu série (klidně ve formě DLC jako teď). Na mě osobně by pak měla atmosféra daleko větší účinek, než když se po Alcheře procházím pár hodin po shlédnutí úvodního filmečku ME2.

Herní doba je krátká, je to spíš chuťovka pro fanoušky série. I když vzhledem k tomu, že je zdarma, nelze vlastně délku hraní tvůrcům vytýkat. Celkově slušná práce.

Přiznám se, že Zaeed mě k srdci moc nepřirostl. V týmu mám daleko více oblíbenců, což ale neznamená, že je Zaeed postava slabá. V loajality misi si vedl velmi dobře a později s inferno granáty dokáže rozpoutat vcelku slušné peklo. Co mě mrzí, stejně jako u Kasumi (která mě mimochodem baví víc) je nemožnost interaktivních rozhovorů. Zaeed zareaguje na pár předmětů v místnosti kde pobývá a po misích většinou vypráví historky, které mě popravdě moc nezajímají :) Charakter postavy mě moc nesedl.

Co se týče loajality mise, čekalo na mě vcelku slušné, místy ohnivé, dobrodružství s kopou střelby. Člověka baví, ale na druhou stranu to není nic, co bychom v sérii ještě neviděli.

Stojí za zahrání? Asi ano, fanoušci série už beztak toto DLC mají. Slušných 60% s tím, že Kasumi u mě v "neinteraktivních" družinících vede :)

Kdo by to byl čekal, že si s chutí premiérově zahraju jeden z přídavků pro Doom 2 za dlouhých 15 let od vydání a že se u něj budu opět dobře bavit. Některé legendy prostě neumírají. A sláva id Software, že mě díky Steamu umožnili tento méně známý přídavek zakoupit (spolu s celou Doom sérií) a dohrát.

Master Levels for Doom 2 je balík z drtivé většiny velmi spletitých levelů. Levely na sebe nenavazují, spouští se každý zvlášť, a tak každý začínáte se základní pistolkou a zbylé zbraně musíte najít - o zábavu je tak postaráno, protože masit hordu cacodemonů jednohlavňovkou je větší hardcore zábava než jedno zmáčknutí BFG, že? :)

Jak jsem psal, některé levely jsou velmi spletité. A u pár z nich je spletité slabé slovo. Hodina pobíhání po vystřílené mapě a hledání jednoho blbého tlačítka, které otevře dveře k modrému klíči? Zjišťování, kde se otevřel výtah po zmáčknutí tlačítka v rohu místnosti a to vše v naprosté tmě? Toho si u Master Levels užijete do sytosti. Pekelné, někdy však i frustrující.

Co se týče obtížnosti, máme zde pěkný průřez od těch jednodušších až po pekelně těžké (Mephisto's Maosoleum, The Express Elevator to Hell/Bad Dream). Oblíbil jsem si hlavně levely Minos' Judgement: 4th Canto of Inferno, Paradox a Trapped on Titan. Naopak, za nejslabší považuji Subspace a Subterra.

Doom. I po tolika letech po vydání baví. A platí to i o přídavku Master Levels for Doom 2.

Z těch DLC co pro ME2 Bioware zatím vydalo se mě jeví Kasumi jako nejlepší. Její loajality quest je povedený (na druhou stranu pěkně jednoduchý a krátký) a postava jako taková je také bezva. Co mě však mrzí, stejně jako u Zaeeda, nemožnost klasického rozhovoru na lodi. Kasumi reaguje pouze na předměty roztroušené v její kajutě a při kliknutí na její postavu pronese sice tu a tam větu dle aktuální situace, klasický rozhovor by ji ale slušel víc. Je to škoda, být Kasumi v tomto ohledu propracovanější, asi by patřila mezi mé oblíbenější družiníky.

Kasumi je jinak vcelku silná postava a párkrát jsem si ji na misi vzal - její zneviditelňování jsem si rychle oblíbil.

Pokud je hráč fanouškem série Mass Effect, Kasumi mu za koupi asi stojí. Já svých peněz nelituji, přeci jen...rád jsem zase viděl Sochu svobody (tedy její hlavu) :-)

Přestože se mi první díl moc nelíbil, rozhodl jsem se, že dvojku vyzkouším. Potají jsem doufal, že tvůrci odstraní nedodělky, chyby a mínusy původní hry. Což se bohužel moc nestalo.

Na prvním díle mě vadily tři věci: zbytečně přehnaný respawn, s tím spojené množství nepřátel (jejichž likvidace byla postupem času nudnější a nudnější), nekvalita úkolů a grafika.

A to přesně obsahuje i díl druhý, mimo krásné grafiky. Možná přeháním, ale člověk se až diví, jak můžou lidské (elfské...) osady přežít mezi stovkami a stovkami lapků, koboldů či nemrtvých :-). Už od desátého levelu jsem většinu nepřátel ignoroval, prostě je objel a zabýval se pouze questy a zloduchy v jejich blízkosti. A respawn tomu zrovna moc nepomáhá. Na místě, které jste před chvíli vykosili, se například po návratu z úkolu objeví další porce nepřátel a tak pořád dokola. Systém z Diabla 2 mě v tomto vyhovuje více.

Dalším záporem shodným s prvním dílem je nevalná kvalita questů. U RPG tohoto typu se nedají asi čekat žádné zázraky, nicméně drtivá většina úkolů je prosté běž tam a dones/vyzabíjej/přiveď a jejich plnění je hrozne neosobní. Bylo mě úplně ukradené, že jsem nedokázal dovést ženu do města. Je tu přece další tuna stejných úkolů , že jeden nevyšel, z toho se přece nepodělám. Navíc je později ve questech takový zmatek (zadaných je jich strašně moc), že si člověk ani neuvědomuje, pro koho jej plní a proč.

Co naopak musím pochválit je pěkný grafický kabátek (podpora PhysX potěšila). Hra vypadá prostě skvěle a v tomhle tvůrci odvedli výbornou práci.

Zajímavé jsou také charaktery (oblíbil jsem si elfku), vývoj postavy je také v pořádku a svět je pěkně rozlehlý. K dispozici jsou miliony tun zbraní či brnění a moje elfka v nich vypadá setsakra dobře.

Celkově vzato, Sacred 2 se mě hraje přeci jen o trošku lépe než jednička, otázkou je, jestli se mě podaří hru dohrát. Jednou za čas se do Ancarie rád vracím, vždy mě ale rychle omrzí kvůli výše vypsaným nedostatkům, které mě prostě vadí.

Toto lahůdkové RPG s parádní atmosférou se mě dostalo na harddisk až po dlouhých pěti letech od vydání i s neoficiálním patchem a češtinou. Tudíž se dalo očekávat, že se mě ty větší bugy vyhnou a já budu moci nerušeně hrát. Nicméně ihned po nainstalování jsem byl nemile překvapen - nešli mě otevírat žádné zavřené dveře, i když jsem měl kartu či klíče. Naštěstí stačilo hru přeinstalovat...no na třetí pokus se to povedlo a já jsem se mohl konečně ponořit do světa upírů plném intrik a mnoha frakcí. A ona událost s instalací byla díky bohu posledním vážnějším problémem se hrou.

Úžasná atmosféra nočního LA na mě dýchla ihned co jsem vylezl z mého bytu v Santa Monice a spolu s vynikajícími vedlejšími questy byla hlavním hnacím motorem Bloodlines. Ono ne že by byly hlavní úkoly o moc horší, třeba takový Ocean Hotel či Groutův zámeček patří mezi ty nejlepší mise ze hry, ale vedlejšáky mě prostě chytly o něco víc. Příběh celkově je pak odvyprávěný výborně a hlavně úplný konec mě dostal do kolen :)

K tomu se váže i kvalita NPC. Jeanette a Therese, Velvet Valour, Damsel, Pisha a Jack, Mercurio, Nines Rodriguez. Ty všechny jsem si okamžitě zamiloval, jejich povahy jsou zajímavé a třeba u takové Velvet mě mrzelo, že si s ní nemohu pokecat víc. Ostatní postavy nejsou také moc pozadu a krásně dokreslují onu zmíněnou atmosféru hry. Fajn je i grafika a architektura jednotlivých čtvrtí.

RPG systém je dostačující a přestože by mohl být teoreticky propracovanější, neměl jsem s ním jediný problém. (Nevím jak moc se drží pravidel deskových her Vampire: The Masquerade).

Kladů je hodně, bohužel hra obsahuje i nějaké nedostatky. Tím největším byl zbytečný respawn v některých misích. Člověk někde zapomene sebrat kartu a musí se vracet přes hordy nových nepřátel, kterých je ještě víc než když tudy procházel poprvé.
Dalším záporem je jakoby narychlo spíchlý závěr. Veškerý pohyb se omezí na pouhou cestu taxíkem. Postava taxikáře je fajn, ale technicky je tato část hry odfláklá - vypadávaly mě textury, hra se mírně škubala, při načítání další mise jsem viděl jen jedoucí podvozek. V závěrečné části hry se policisté rádi při bitce schovávali "do zdi" a během finálního souboje s princovým šerifem na střeše, kdy už se přeměnil v přerostlého netopýra, se mě při použití jedné z jeho schopností začala hra posekávat a trefit létavce byl velký problém. Naštěstí se po vypršení efektu opět hra vrátila do normálu.
Další věcí která mě zamrzela jsou místy divné animace chůze či běhu, nejčastěji u hlavní postavy.

A přeci jen - nemohu se zbavit dojmu, že toho mohlo být i víc. Zamrzí také fakt, že pokračování v podobném duchu se asi nikdy nedočkáme.

To však nic nemění na tom, že Bloodlines patří mezi to nejlepší, co jsem kdy hrál a jistojistě se k němu ještě vrátím.

Naprosto úžasná kombinace tahové strategie a rpg, která mě dokázala na dlouhé týdny připoutat k PC jako málokterá hra. Hned po spuštnění na mě dýchla nepopsatelná pohádková atmosféra s nádherně vymazlenou grafikou. Tím hlavním na King's bounty: The Legend jsou však nápadité úkoly, které nepostrádají vtip, a i ty na zadání prosté typu zabij/přines mají v sobě často jistou dávku originality, které znemožňují nudu a repetetivnost.

Dalším hybným kamenem hry jsou souboje. Na to, že jich je hra plná a jsou tužší a tužší, díky skvělému vyvážení jednotek, různorodosti kouzel a duchům zuřivosti nehrozí frustrace, tak jak se mi to často stává u série HOMAM. Velmi mě potěšila možnost oženit se, navíc manželka i děti vám přidají celkem užitečné bonusy. Tvorba postavy, ač se to nezdá, je vcelku propracovaná a je dobré rozmyslet se, jakým směrem se vydat a toho se držet, tedy hlavně ze začátku, později se dá run získat už slušné množství. Jedinou malou výtkou jsou peníze. Už v polovině hry jsem nevěděl co s nima a na konci už se částky pohybovali v milionových cifrách. Doufám, že na ekonomice ruští autoři zapracovali v datadisku.

Další položkou hodnou zmínění je hudba. Ta je prostě nádherná. Téma v zemi elfů mě zní v uších doteď a ani ostatní hudební motivy nejsou moc pozadu.

Prostě a jednoduše, King's Bounty je výborná alternativa k sérii HOMAM a v mých očích, ač jsem to nečekal, tuto slavnou sérii dokonce překonává, a to je to hra sakra dlouhá. King's Bounty je tak úžasně hratelný a zábavný, že se nemůžu dočkat datadisku.

Původní verzi nehodnotím, nehrál jsem ji.

Zaklínač je rozhodně nejlepší RPG za posledních pár let. Popravdě jsem se nejdřív bál hry za samotného Geralta, jehož charakter prakticky znemožňuje nějaké rozhodování ve smyslu dobro/zlo, klíčové to prvky ostatních RPG. Naštěstí to nebylo tak hrozné. Neutrálně Geralt odehrát jde, nicméně je třeba hnidopišsky nehledat rozdíly mezi jeho chováním v knihách a hře. A to samé platí o příběhu, který v souvislosti s koncem knih samozřejmě skřípe.

Ona by to byla škoda, protože sám o sobě je příběh velmi dobrý, gradující s výborně napsanými dialogy (což platí o všech textech ve hře). Vedlejší questy jsou chytlavé, stejně jako questíky s kostkama a boxem (který byl ale směšně jednoduchý).
Vývoj postavy by mohl být propracovanější, což ovšem neznamená, že není dostačující. Stejně tak soubojový systém, který jsem docenil až v pozdější fázi hry. Potěší neokoukané potvory, na které jsem při hraní narazil. Taková polednice, půlnočnice, kikimora nebo i obyčejný utopenec byl osvěžením.
Živost herního světa je úžasná. Při dešti se lidé v ulicích schovají pod okap a nadávají nad počasím, potloukají se po měste, pomlouvají, nadávají, chodí do práce a večer zalehají do postele (což neplatí o té hnusné babizně, která mě nechtěla pustit za Shani ani o půlnoci :-)). Ono najít kde se zrovna nachází takový Zoltan byl občas problém.

Zaklínač je vynikající a dokázal mě připoutat k PC jako málo her. Ale úplně splněný sen to není. Byl bych raději, kdyby byla hra zasazena před románový cyklus a mohli bychom se tak setkat s Yennefer, Ciri nebo Yarpenem. Aspoň že ten Marigold tu nechybí... Ale co, třeba někdy ve druhém díle :)