Prince of Persia

Prince of Persia je hrou, která dost pravděpodobně nechybí v žádném seznamu důležitých her první poloviny devadesátých let. Perský princ je žánrově čistou 2D plošinovkou, které v té době byly nesmírně populární a i na PC se jich objevilo obrovské množství. Co jej však odlišovalo od Dukeho, Jill, Kapitána Comica, Huga a ostatních člobrdů, byl důležitý fakt, že Princ nevypadal ani trochu "sharewarově", ani se nehrál stejně, jako ostatní hopsačky. Byl unikátní v podstatě ve všem, od krásné jednoduché grafiky, přes úžasnou animaci hlavní postavičky (!), originální hratelnost, kterou v praxi představovalo opožděné ovládání, jež obzvláště při skocích udělalo ze hry hotovou výzvu pro každého majitele PCčka, až po velmi dobře nadesignované úrovně, které byly po stránce obtížnosti takové, že vás přímo motivovaly dostat se k dalším dveřím od vyššího levelu. A co teprve jiné prostředí - to v pozdějších částech, v Jaffarově paláci, vypadalo doslova pohádkově. No zkuste se zeptat kohokoliv, kdo byl před dvaceti lety na světě a byl seznámen s PC, jestli hrál Perského prince.

Toho totiž hrál každý, protože hra to byla nesmírně povedená, krásná a běžela i na 286kových konfiguracích. A její síla byla taky v tom, že dokázala přimět ke hraní nejednoho počítačového analfabeta. Takže by se dala označit i za takového prapředka her pro nehráče. Trvanlivost byla oficiálně jedna hodina, doba za níž jste museli proběhnout, proskákat, prošermovat se skrz třináct úrovní, abyste po finálním souboji s docela těžkým vezírem nakonec padli do náruče štěstím dojaté princezny. Ač se jedna hodina zdá málo, projití hry na první pokus zase realistické moc nebylo. To je ale charakteristické pro hry té doby. Museli jste se naučit být v tom dobří, a nabírání zkušeností nějakou dobu zabralo. Abyste Prince dohráli včas, museli jste vědět, kudyma vede cesta, kde vyskočit, aby spadla ze stropu cihlička, vědět, že tamta lahvička je jed, a ne naopak, získat přehled o rozmístění bodáků, pastí, co vás na jeden dotyk dokázaly změnit v lidský kaktus politý rajskou omáčkou a v neposlední řadě byla potřeba vědět, jak šermovat s mečem, který jste získali až na konci první úrovně (takový začátek podobný Half Life).

Jak už jsem napsal, hra vypadala krásně, v porovnání s hrami na vietnamském osmibitu až nadpozemsky krásně, ale i ozvučení udělalo své. Atmosféra Prince byla vpravdě prvotřídní a ani několikadisketové a stejně tak výborné, a o dva řády těžší, pokračování v tomto nezaostávalo. Jak na mě Perský princ působí dnes? Myslím, že své kvality neztratil a stejně jako třeba u Scorch a Worms asi nehrozí, že by někdy v budoucnu neobstál ve zkoušce času.

Prince of Persia je bez nejmenších pochyb nesmrtelná klasika, přesto se ale musím přiznat, ač to zní sebeheretičtěji, že si dnes zahraju raději jeho remaky... tedy pokračování na PS2. Třidé v tomto případě totiž nebylo vůbec na škodu a oni ti kluci z Ubisoftu to udělali fakt parádně. Jediná moje výtka k sérii PoP spočívá v tom, že Mechner nikdy nenavázal na konec Prince dvojky. Já se na tu čarodějnici tak těšil! Ale zápletka s pískem, co vrací čas, taky není špatná.

Prince of Persia byl ve své době oprávněně králem plošinovek. Zábavnější byste těžko pohledali a navíc PoP byl fenomén takové velikosti, že ještě dnes vycházejí jeho pokračování. Prince byla značně inovativní plošinovka s perfektním level designem a
nádhernou atmosférou. Skákání a lezení v zámeckých prostorách byla prostě zábava - to je něco, co dnešním hrám chybí. Byla tu spousta rozličných herních prvků - museli jste při rozběhu načasovat dobře skok, museli jste stihnout padající dveře, hledat tajné stropní cesty, kosit Jaffarovy stráže (až potom co jste našli meč), zorientovat se v prostředí a celou hru stihnout za 60 minut. Bylo na ní poznat, že byla dělaná s láskou a citem pro detail. No zkrátka hra patřící do mého osobního zlatého fondu.

KLADY:
+ Jednoduchost (pozor, ale nikoliv obtížnosti.. ta je, jak je u velmi starých her (ne)dobrým zvykem, poměrně vysoká): Žádná zbytečná omáčka okolo, žádné zbytečné prvky. Prostě klepnete na libovolné tlačítko a hrajte.. Což může někomu způsobovat problémy, na druhou stranu. Naštěstí máte čas vyzkoušet si funkce kláves atd. Narozdíl od dvojky, v níž obdržíte zhruba 3 vteřiny na úvodní tutorial:) S tím souvisí další pozitivum ->+ Ovládání. Vystačíte si s šipkami a shiftem. To potěší, leč než začneme hořekovat, kdeže ty staré časy jsou, musíme si uvědomit množství akcí, které mohl Princ z konce 80.let provést. Běh, chůze, tři druhy skoků, spustit se do hlubin, bránit se a útočit... Snad jsem na nic nezapomněl, nicméně faktem zůstává, že nutnost pouhých pěti kláves - to člověka po zkušenostech z různých překombinovaných slátanin pohladí po duši.
+ Obtížnost. Podle mého je tak akorát - jestliže nepočítáme s faktorem času, k tomu se ještě dostanu.
+ Více možností, kterak projet jednotlivé úrovně.
+ Hratelnost obecně - je to prostě zábava. Ano, tento bod je velice závislý na žánrové orientaci uživatele, avšak budeme-li porovnávat jenom v rámci starých plošinovek, dopadne Prince vskutku výtečně.
+ Desing úrovní: Samozřejmě že nemá nic moc společného s logikou a často ani s přírodními zákony, ale to snad od hopsačky málokdo očekává... Mě to bavilo.
+ Princovy animace
+ Dva zvuky: 1. Při volném, smrtelném pádu, 2. V okamžiku, kdy vás (anebo nepřátele) rozpůlí ty ocelové, zubaté nože
+ Závěr - sice jenom jedna několikavteřinová obrazovka, ale já měl vážně radost, že se ti dva konečně šťastně shledali (a že jsem to konečně dohrál:)

ZÁPORY:
- Čas. Ah, už slyším všechny ty staromilce, konzervativce a v jistých případech i pokrytce: To je přece součást obtížnosti, to dělá z Prince Prince... Já proti časovému limitu, nemožnosti ukládat při bojích (anebo jen někdy, několikrát za hru apod.) nic nemám, jsou-li tyto prvky použity s rozvahou. Ovšem zde se tak nestalo.. Vždyť co je obtížné a hlavně, co je ZÁBAVNÉ na stém procházení prvního levelu? Pokud už nemáte hru projetou desetkrát tam a zpět, často se dostanete do situace, kdy nevíte jistě, jak dál. Když konečně na řešení problému přijdete, můžete prvních pár úrovní vesele zopakovat, neboť došel čas. Zatnete zuby a řeknete si: "No co, už aspoň vím, co tam a tam mám udělat - půjde to tentokrát rychle!".. A hle, o dva levely dále přišel další zákys, jenž stojí moře času.. no, takže zase všechno znova, 1. patro už jedete mechanicky, druhé taky.. jo jo, paráda .. skutečně bavit se začnete až v okamžiku, kdy projdete místem zákysu..
Rozvaha by podle mě znamenala časový limit pro každý level zvlášť. Protože takovým množstvím různorodých prvků (zbraní, možných cest, nepřátel atd.) Prince vážně nedisponuje a tak mnohonásobné procházení stále téhož opravdu nebaví...
- Opožděné reakce Prinocovy na vaše klávesové konání:)
- Počet zvuků nepřekračuje jednu desítku... anebo jo? Na tom pramálo záleží, důležitý je subjektivní dojem říkající, že se autoři s ozvučením moc nenadřeli. Hudba však není špatná.


Jednou začas (pravidelně každý rok) mě postihuje silná herní nostalgie. Výsledkem té poslední byl stařičký Prince, u něhož jsem se potil strachy a supil bezradností, jak dál, kdesi v šesti letech. Nyní už šlo všechno hladčeji, pochopitelně. Bohužel jsem nebyl geniální dítě a s pc jsem se zatím jen seznamoval - musím proto přiznat, že v onom útlém věku mi nebylo dopřáno tuto klasiku dojet. Některá "Povinná hraní" doháním dnes...

Áno, Prince of Persia byl a je mou vůbec nejoblíbenější stařičkou PC hrou. Dohrál jsem ho mnohokrát a dodnes ho mám na disku.
Příběh už je klasika. Mladý princ zachraňuje princeznu, kterou do hradu uzavřel mocný sultán (i když on moc mocný není, na konci se porazí fakt lehce).
Hraje se to skvěle. Princ hopsá, bojuje, sbírá,... Hra je to velmi dobře vyladěná a nepamatuju si snad ani na žádně bugy nebo kiksy. Vadilo mi časové omezení, které jsem byl nucen obcházet cheatem "princeofmegahit". Obtížnost byla, narozdíl od mnoha jiných plošinovek, nižší. Možná proto jsem Prince tak zbožňoval a hrál pořád dokola.
Graficky je to pecka, krásná hudba to jen podtrhuje.
Dodnes si pamatuju všechny úrovně a hlavně epický konec a boj se sultánem. Škoda jen, že boj s ním je opravdu jednoduchý a s trochou cviku ho jde porazit bez ztráty životu.

S princem se setkal asi každý, kdo začínal s hraním v polovině děvadesátých let, nepamatuji se, že bych přišel k někomu, kdo měl doma PC a neměl na něm právě tenhle kousek. Já osobně jsem si tuhle hru zahrál poprvé kdysi dávno u otce v práci, to jí mohlo být sotva pár let, jenže mě bylo taky sotva pár let, takže jsem jen tak pobíhal a umíral. Opravdové hraní a mnohonásobné dohrání přišlo o několik let později.

Ač vcelku krátká (časový limit 60 minut) a na první pohled jednoduchá hopsačka, musím přiznat, že o úplně jednoduchou záležitost nešlo a hlavně v pozdějších fázích byl postup dál vykoupen hoděn často metodou pokus omyl, načasovat správně některé obtížné skoky a přemoci nepřátelé s více životy nebylo zase tak snadné.

Nedávno jsem Prince chvíli hrál a i po 21 letech jde o zatraceně chytlavou záležitost, která s přehledem strká do kapsy všemožné freeware produkty z dnešní doby.