Do pokračování Persony 5 s podtitulem Strikers jsem se vrhnul prakticky ihned po dohrání původní hry. Stále jsem se ještě nenabažil této mojí nové posedlosti, která už lehce začíná konkurovat sérii Oddworld. Prakticky kromě soubojového systému je pokračování naprosto totožné s pětkou, takže si člověk ani neuvědomil, že hraje jinou hru, ale porovnávat tyto dva tituly by byla chyba. Přestože Strikers nedosahuje kvalit Royal verze, tak nebezpečně jí dýchá na záda a nemohu jinak, než udělit další kilo, ale není to pocitově stejná stovka jako u předchůdce. 

Ovšem najde se spousta věcí, které má Strikers lepší. V prvé řadě je to pro mě soubojový systém. Ne, že by mi tahový systém nesedl, ale nemá takovou dynamiku a akčnost jako tento hack'n'slash, který vás ohromí svou epičností komb, smooth gameplaye a naprosto luxusními show-time útoky, u kterých mi vždycky stály chlupy na ruce. Rovněž máme možnost si přepínat mezi postavami ve své grupě a ve správný moment i řetězit útoky, pro lepší poškození a buffy. Kromě těchto základních útoků máme samozřejmě k dispozici i persony a jejich schopnosti. Při vyvolání persony se hra "pozastaví" a můžete si v klidu zvolit, kterou personu a který útok použijete. Je to udělané tak, aby to nekazilo tempo, ale zároveň to trochu musíte dostat do ruky. Zpočátku totiž v soubojích budete neohrabaní, než si vše osvojíte a budete často i zmateni, ze všech těch ikonek a nápisů, co se objevují na obrazovce, ale dá se to celkem rychle naučit. Mohlo by se zdát, že jsou tedy souboje jednodušší než v původní Personě, ale opak je pravdou. Nepřátelé jsou vybavení větším množstvím HP a také početní převahou. Nicméně pro odlehčení, každý nepřítel má svou slabinu a je vám ukázána ihned.

Ostatní featury jsou značně zjednodušené. I zde můžeme cestovat do Velvet Room pro tvorbu a vylepšování nových person. Je to celkově přehlednější, ale na druhou stranu už se u toho nemůže tolik taktizovat. Bond systém se zúžil na jeden jediný a je takový pro všechny. Získávání zkušeností do bondu probíhá průchodem hrou při interakcích s bandou, ale také při soubojích. Za každý level up dostanete skill pointy, které si investujete do perků. A tohle je třeba věc, kde Strikers zaostává, jelikož bondy byly nedílnou součástí původní pětky, zde je to značně ochuzeno a docela mi to i chybělo. Ale zážitek mi to rozhodně nepokazilo, přeci jen pouto k postavám mi zůstalo a nemusel jsem si vytvářet nový. Samozřejmě všechny postavy jsou zpět (krom Yoshizavy) i s jejich původními hlasy, takže v tomto ohledu nelze nic vytknout.

Na příběhu se mi strašně líbilo, že jak si původní hra pohrávala s jedním globálním problémem a sice korupcí, tak i zde se řeší další problém...umělá inteligence a závislost lidí na sociálních sítí či celkově smartphonech. Původní metaverse sice byl zničen, ale dostaneme možnost probádat nový, který se zde nazývá Jails. V podstatě se až na pár drobností neliší od Paláců, tudíž je vaším úkolem se dostat přes všelijaké překážky, nepřátele a pasti až k vládci, kterému se říká Monarch. Do příběhu nám přibyli i dva noví Thieves, u kterých jsem se zpočátku obával, že nezapadnou, jelikož jsem byl zvyklý na původní grupu. Naštěstí jsou nové postavy zpracovány kvalitně a jsem rád, že byli do hry přidáni a bylo mi ctí s nimi prožívat nová dobrodružství. 

Graficky je hra na chlup stejná jako pětka, což je ale plus, jelikož ten její osobitý styl se mi vážně líbí. Velkou proměnou prošly non-anime cut-scény, které jsou značně kvalitnější a rozhodně přibylo ještě více stylistiky pro všechny možné interakce. Ať už je to procházení menu, již zmíněné show-time útoky, all-out útoky či třeba baton pass. Soundtrack dosahuje stejných kvalit jako v původní hře a i když většina hudby byla přenesena, tak nová hudba při soubojích či při průchody Jails je rozhodně super.

Dohráno se všemi achievementy, lvl 99, herní doba 54 hodin.

Morgana: Uh, can I help you?

Sophia: ...A raccoon?

Morgana: Try a cat!

Morgana: Wait, DON'T try "a cat"!

Persona 5 je velice speciální dílo, ba dokonce speciální mistrovské dílo. Nepovažuji se za nějakého fanatického nadšence japonské kultury, ale občas se na nějaké anime podívám, mám rád japonský metal a s chutí si zahraji japonské hry. Persona 5 ale zcela výrazně vybočuje z řad a servíruje nám kvalitní japonskou hru na hrdiny se skvělým systémem budování vztahu k postavám a hlavně pečlivě promyšleným až dokonce geniálním příběhem. Na příběhu je nejkrásnější jeho postupný vývoj, kdy na počátku nám představuje našeho hlavního hrdinu, kdy jeho největší starosti jsou chození do školy a chození ze školy. Postupně se do hry přidávají další postavy, které vám třeba na první pohled ani nesednou a prakticky je můžete odsoudit během prvních deseti vteřin. Dá se říct, že jsem to tak měl u většiny postav, jelikož zpočátku se k vám všichni chovají chladně, odměřeně a někdy i arogantně. Samozřejmě to nejspíše bude účel, protože pravou podstatou hry je vytváření pout k postavám, přičemž ke všem kladným jsem si v průběhu vytvořil obrovský vztah, kdy jsem se častokrát nemohl rozhodnout, se kterou chci trávit v daný moment více času. Každý má svůj vlastní příběh v pozadí, který postupně poodhalujete a můžete následně i pomoci v jeho završení. Nelze tvrdit, že by vaše volby měly nějaký extra velký dopad na hru. Pár jich tam samozřejmě je, ale hra se spíš snaží ve vás vyvolat jistou iluzi, která se bude snažit změnit pohled na vaše trávení volného času.  

Nebál bych se i říct, že mě hra hodně naučila a tím nemyslím jen něco málo z japonštiny, u které jsem byl až překvapen, kolik si pamatuju frází. Příběh hry totiž postupně upadá do temnot, které jsou mnohdy až lehce depresivní. Dost často jsem o pointě přemýšlel před spaním a vytvářel si iluze, že by nebylo od věci, kdyby metaverse existoval i v naší realitě. Zaměření na kognitivní vědy dopomáhá hráčovi si hru více užívat, ale zároveň se o ni více zajímat. Skoro to i občas vypadalo, že právě vy jste pokusný králík pro vývojáře a Persona 5 je jeden velký experiment. Vaše postava totiž obdrží speciální schopnosti cestovat do alternativní reality, která byla vytvořena pomocí tužeb ostatních lidí. V této realitě jsou ostatní bytosti vnímány různě, dost často podle sociálního postavení. Lidé s nejvíce pokřivenou osobností a nejzvrácenějšími touhami jsou zde samozřejmě na vrcholu, sídlíc ve vlastních pevnostech zvané paláce. Pokud z jejich paláce bude ukraden jejich poklad, v jeho vládci nastane "change of heart" a započne přeměna osobnosti k lepšímu. Metaverse ovšem není zdaleka bezpečné místo, proto hlavní postava v něm nemůže cestovat na vlastní pěst. Je tudíž nezbytné, aby hlavní hrdina uzavřel kontrakt s vlastními vnitřními démony zvaných Personas.

Souboje jsou založeny na tahovém systému, přičemž každá z postav vaší bandy smí provést během svého tahu jednu akci. Kromě zbraní na blízko a na dálku budete nejvíce využívat svoje persony. Ty mají své vlastní statistiky a schopnosti založené na osmi elementech, tudíž při soubojích budete muset taktizovat a použít tu nejvhodnější. Kromě útočných schopností jsou k dispozici také podpůrná kouzla členěné na léčení či buffy a debuffy. Souboje umí být velmi svižné, napínavé, ale hlavně jsem doprovázeny solidními animacemi, které umí podpořit pocit uspokojení zejména při all-out-attacks nebo u showtime. Kromě soubojů vás v palácích čekají ještě různé hlavolamy a pasti, které je potřeba vyřešit pro cestu dál. Paláce umějí designově navodit tu správnou atmosféru pro jeho průzkum a žádný z nich není stereotypní ani mechanicky stejný. Pokaždé jsem přemýšlel, co si tvůrci do dalšího paláce vymysleli za nová překvápka a ani na chvíli jsem se v nich nenudil.

Druhou podstatnou část hry tvoří sociální život. V tom máte úplnou volnost a kromě chození do školy máte k dispozici škálu nejrůznějších aktivit, od scházení se s přáteli k například hraní baseballu nebo šipek. Nejdůležitější je ale upevňování vztahů s ostatními, ke kterým vás váže úmluva person jednotlivých arkán. Nejenže jsou tyto schůzky skvělou vyplní při dnech, kdy se nic neděje, ale vylepšování vám dává určité bonusy do combatu. Později je pak zajímavé sledovat, jak vedlejší postavy nacházejí svou vnitřní sílu, začnou se chovat více lidsky a začne jim na vás záležet. Sami vám i poté píšou, zda se s nimi nechcete setkat a i prachsprosté posezení společně v parku ve mě zanechávalo hřejivý pocit. Samozřejmě mou nejoblíbenější postavou se stal Morgana. Byl to takový parťák pro všechno, uměl mě rozesmát, povzbudit, stát na mé straně. Jeho jedinečný charakter ve mě způsobil, že při bitvách jsem ho měl vždycky po boku a bylo tomu tak až do konce hry i když nepatří k těm nejsilnějším postavám. 

Grafický styl hry je něco jako anime ve 3D, což mě osobně velmi sedlo, ale chápu, že spoustu lidí to může odradit. Hra ještě obsahuje velmi povedené už klasické anime cut-scény, které jsou ale dle mého názoru velmi krátké a mohlo by jich být o trochu více. Jednotlivé in-game animace jsou velmi hladké, například Jokerovo přehazovaní rukou při běhu je velmi povedené, ale například chůze ostatních postav působí zastarale, což trochu bije do očí. Hru jsem hrál v japonském voice-actingu a můžu říct, že je to jeden z nejlepších výkonů, co jsem kdy ve hrách slyšel. Oceňuji taky výběr hlasů, kdy Sojirův hlas byl pro mě velmi sympatický. Trochu více zamrzí, že hlavní hrdina toho moc nenamluví, což je za mě velká škoda. Hudební doprovod se skládá z pečlivě složených skladeb, které krásně podkreslují jednotlivé situace a dost často si jejich výběr pouštím třeba při úklidu anebo v práci. A track "Blooming Villain" má u mě čestné místo v mém playlistu všehochuti.

Má tato hra vůbec nějaké zápory? Inu má, v prvé řadě je to podivný technický stav, kdy mi fps někdy padaly skoro až k nule. V pár případech jsem byl nucen hru restartovat, což mě vede k druhému bodu a sice, hra v kecacích pasážích nelze uložit a vypnout. Dost bych si teda rozmýšlel, zda hrát před nějakou důležitou schůzkou :D

Odehraná herní doba: 123 hodin
Dohráno na max level se všemi achievementy na true ending

Capcom to opět dokázal. Čtvrtý díl jedné z mých nejoblíbenějších sérií je moje srdcová hra, která má své čestné místo na vrcholu mých nejoblíbenějších her (společně s Abem samozřejmě). A jelikož remaky dvojky a trojky slavily úspěch, bylo jen otázkou času, kdy nám Capcom přidá remake čtyřky. Přiznám se, že jsem měl zpočátku velké obavy, aby remake neztratil to kouzlo, které má původní díl a díky kterému ho mám dohraný asi desetkrát. Ale obavy byly zbytečné, protože po Atomic Heart je Resi 4 další pro mě stovková hra tenhle rok. Rozhodně nehodlám poměřovat kvalitu původního dílu s remakem, protože tyhle dvě hry jsou si rovny a vůbec to neznamená, že původní čtyřku už hrát nebudu, protože obě strany mají svoje pozitiva.

Příběh hry zůstal víceméně zachován, protože i zde se ujmete nejcharismatičtější postavy celého univerza a sice Leona Scotta Kennedyho. S Leonem se opět vypravíte do Španělska hledat dceru prezidenta Ashley Graham, která byla unesena kultem Los Iluminados pro svoje rituály. Remake má rozhodně kvalitnější dialogy než původní díl a taktéž bylo ubráno na humoru, načež příběh obsahuje ještě temnější podtóny. Celkově je to značně atmosféričtější, vedlejší postavy dostaly více prostoru a více to zapadá do celkového lore. Přiznám se ale, že ty dětinské humoresky z původního dílu mi občas chyběly, protože uměly senzačně uvolnit napětí a člověk nemusel být neustále napnutý jak šňůra. Bingo sice zůstalo, ale to roustění mezi Leonem a Salazarem musíme oželet. Čímž neříkám, že je to špatně, je to prostě tak, jak jsem psal výše, obě hry mají svoje pozitiva. 

Kdybych měl porovnat, který díl je obtížnější, tak ani zde nebude jasná odpověď. Remake klade větší důraz na survival, munici málokdy najdete se jen tak někde povalovat (pokud tedy nemáte case na handgun ammo). Přesto ale hra nabízí crafting, kde si můžete vyrábět všechny typy munice, pokud seženete dostatečně množství surovin. Za mě je crafting celkem zbytečná věc, protože suroviny vám akorát zasírají místo v inventáři a nejčastěji stejně budete vyrábět náboje do pistole, protože nepotřebují tolik střelného prachu. Párkrát se mi ale stalo, že jsem měl kompletně vše vystříleno i když jsem měl třeba přesnost přes osmdesát 80%. Je třeba proto hodně využívat karate kopy, nože, granáty anebo vybuchující sudy. Hra není dělaná, že budete jen stát někde vzadu a střílet. Je třeba i občas využívat prostředí a skopávat nepřátele ze žebříků či vyvýšených míst. Z toho celkem vyplývá, že remake by tedy měl být těžší, ale není tomu tak. Oproti původní čtyřce hra nabízí plynulejší gameplay, lepší pohyb, snadnější míření, blokování pomocí nože a zmizely quick-eventy, které dokázaly v původním díle zajistit smrt, když je hráč dosral. 

Cestou opět potkáváte obchodníka, u kterého si můžete kupovat nové zbraně a následně postupně vylepšovat statistiky. Peníze sbíráte z padlých nepřátel či rozbíjením beden nebo váz. K tomu ještě po úrovních nacházíte různé poklady, jejichž hodnotu můžete navýšit vsazením drahých kamenů. Nově pokud se chcete zbavit nějaké zbraně kvůli místu v inventáři, ale nechcete jí prodávat, tak ji lze odeslat do skladiště, kde si jí opět budete moci vyzvednout u psacího stroje. Párkrát si ještě můžete zajít na střelnici, kde si pro vás merchant přichystal střílecí minihry, kde musíte dosáhnout určitého počtu bodů. Za jejich plnění dostáváte žetony, které můžete naházet do automatu, jež vám následně vydá nějaký vylepšovací přívěsek pro váš kufřík. Můžete craftit více nábojů, mít větší movement speed, levnější upgrady, lepší healování atd, přičemž můžete mít najednou pouze tři. Novinkou jsou také vedlejší úkoly přímo od merchanta, kde za jejich plnění dostáváte spinely. Spinely potom následně můžete vyměnit za poklady, nějaké bonusové zbraně anebo třeba mapu s poklady. Nutno podotknout, že tato herní ekonomika funguje velmi dobře a činí hru o mnoho zábavnější. Rozhodně si každý najde svůj vlastní herní styl a v dalším průchodu zkusit jiný.

Technický stav hry je na té nejvyšší úrovni. RE engine opět úřaduje a nabízí suprovou grafiku a absolutní odladěnost s optimalizací bez bugů nebo pádů. Voice-acting nabízí sympatické hlasy a i když původní hlasy jsou prostě kultovní, tak jsem velmi spokojený s celkovým castingem a naštěstí původní, otravou a uječenou Ashley už nechcete zaškrtit. Hudební podkres už ale není tak výrazný, jak tomu bylo dříve a nějak jsem ho ani nevnímal. A možnost koupit původní soundtrack jako DLC by mělo být trestné.

Upozornění...komentář může obsahovat spoilery ohledně mechanik, nic co se týče příběhu vyzrazovat nebudu.

Tak jsme se konečně dočkali a naše Potterheadská srdce plesají nadšením. Už dlouho to chtělo nějakou pořádnou hru ze světa čar a kouzel, kde by si hráč mohl dělat, co jen uzná za vhodné a neznal by předem příběh, který se bude vyprávět. Hogwarts Legacy je výborné příběhové RPG s neskutečně vynikajícím combat systémem a důrazem na detaily, na kterých si my fanoušci knih zakládáme (až teda na pár výjimek). Studio Avalanche na sebe vzalo tuto obrovskou zodpovědnost a povedlo se jim vytvořit naprosto ikonické zpracování Bradavic a Prasinek, které je radost procházet a odhalovat jejich zákoutí a tajemství. Příběhu rozhodně pomáhá ten fakt, že ovládáte postavu, kterou si sami vytvoříte a není žádnou překážkou si k ní vybudovat vztah. Vaše postava má dar vidět a používat starobylou magii, která obsahuje relativně nebezpečnou moc a proto není zázrakem, že se jí chystají využít skřeti, kterým čarodějové už pěknou řádku let leží v žaludku. Docela hodně mi příběh připomněl stupňování příběhu v knihách, kdy vlastně vše začalo jako taková pohádka, ale později se to začalo uvrhovat do temnějšího směru a od poloviny hry se už začíná hojněji sázet na napětí. Takže pokud vás příběh zpočátku nechytl, tak vydržte....rozhodně to stojí za to. 

Celkem problém ovšem nastává v postavách, kdy téměř žádná z nich (kromě ústředního tria vedlejších questlinek) nedostává vůbec žádný prostor. Trojice to sice hodně kompenzuje, nicméně snad každý se těšil na interakce s ředitelem Phineasem, kterého výtečně ztvárnil Simon Pegg. Prakticky se tak o ostatní postavy nebudete příliš zajímat a jejich vedlejší úkoly budete plnit vesměs jen proto, že vám svítí v questlogu a nabízí odměnu, která se bude hodit (například quest s Demiguises). To ovšem neplatí pro již zmíněnou trojici questlinek, která nabízí odlišné zaměření příběhů a úkolů. Kromě toho tu jsou ještě samotné vyučovací hodiny, kterých ovšem není tak mnoho a prakticky probíhají ve formě cut-scén s pár quick-time eventy, což je za mě trochu škoda, protože ten školní život na který jsem se těšil je zde trochu ochuzen. Nicméně to tak nějak chápu. A jako takovou třešničku si pro nás tvůrci přichystali komnatu nejvyšší potřeby, která bude sloužit něco jako vaše základna (bye bye společenská místnost). Zde si můžete míchat lektvary, pěstovat rostliny, přizpůsobovat si jí k obrazu svému pomocí craftění nejrůznějšího nábytku a dekorací a hlavně budete tady mít svoje oblasti pro zvířátka. Starání se o potvůrky bylo příjemným překvapením a dost často jsem se za nimi vracel. Je to svým způsobem velmi příjemný relax a člověk tam dokáže strávit hodně času. Scenérie kdy si zvířátka hrají s míčem na sluncem zalitém palouku je k nezaplacení. 

Co rozhodně stojí za zmínku je celková přehlednost inventáře. Je zde krásně rozdělen do kategorií kde, tady máte questlog, tady vybavení, tady suroviny, tady výzvy a tak dále. Mnoho RPG má s tímto problém, zde je to vyřešeno skvěle. Nahromaděné vybavení můžete prodávat popřípadě zničit. Vypadá zrovna tenhle kousek oblečení na vaší postavě k smíchu? Nemějte obavy, hra nabízí možnost "transmogu", takže není problém vždy vypadat skvěle, jak by řekl Tony Stark. Oblečení zapadá do viktoriánského stylu, který já mám velmi rád, proto jsem se nebál občas svojí postavě nasadit na hlavu fešný cylindr nebo kravatu v krajkové košili. Gear se dá později i vylepšovat a lze do něj vsadit jakýsi kámen, který vám přinese užitek především v boji. Například větší damage pomocí určitého kouzla nebo vyšší obranu proti skřetům. 

Combat systém je na hře jedna z nejlepších věcí. Základem je jeho jednoduchost, přičemž prakticky každý nepřítel (kromě neživých) lze udolat pomocí základních útoků a protiútoku, pokud se vám podaří vykrýt pomocí dobře načasovaného Protega. Ovšem k dokonalosti ho dovádí až útočná komba, která tvoříte pomocí různých kouzel. Díky tomu jsou souboje neskutečně zábavné a uspokojující a hlavně neztrácí svoje "kouzlo" po celou hru. Není zde problém nepřítele odzbrojit, vymršit do vzduchu, následně zapálit, šlehnout s ním o zem a pak to zakončit třeba Bombardou nebo ho rozseknout Diffindem. Jediné co trochu kazí tohle tempo je potřeba měnit sloty pro kouzla. Do jednoho slotu se vám vejdou čtyři kouzla a k dispozici jsou čtyři sloty. Musíte si tedy chytře umisťovat kouzla, která spolu tvoří komba. Slib autorů, že ve hře budou k dispozici i kletby, které se nepromíjejí byl dodržen a chválím za jejich detailnost. Rovněž chválím za možnost se je nechtít učit (bude vůbec někdo takový?), ALE....není za ně vůbec žádný postih. Jediná nevýhoda těchto kleteb spočívá v jejich cooldownu, jinak si můžete metat Avada Kedavra před přáteli i profesory a nikdo neřekne ani pumpička. Součástí combatu je rovněž stealth, kdy na sebe hodíte zastírací kouzlo a můžete se mezi nepřáteli proplížit a zlikvidovat je potichu. Nejsem fanoušek stealthu, nicméně zde jsem stealth docela často využíval, hodně často v táborech banditů, kam si prostě jen chodíte vybírat truhly. 

O vedlejších aktivitách bych se taky chtěl trochu rozepsat, jelikož tvoří podstatnou část hry. Ve hře můžete plnit výzvy, za které dostáváte odměny v podobně transmogů, traitů apod. Odměny jsou motivující k plnění aktivit a dost často jdou plnit cestou ke questu nebo při výpravách. Problém ovšem nastává v případě, že danou aktivitu doděláte v těchto výzvách, ale po mapě se stále válejí další, za který nedostanete zhola nic. Jeden příklad za všechny a sice Merlin Trials. Zpočátku celkem jednoduché minihry, kterých je devět druhů. Poctivě je plníte, protože víte, že za ně bude odměna. Po odemčení odměn, jich ale na mapě zbyde ještě polovina, za který už nedostanete nic a je pak zjevné, že slouží jako výplň obří mapy. Být jich o polovinu méně neměl bych s tím problém, nebýt některé z nich tak designově dementní neměl bych s tím problém. Aktivity, které jsou zase zábavné (arény, závody na košťatech...) ty zase spočítáte na prstech jedné ruky. Ono potom ten obří svět působí tak nějak prázdně, je překrásný to ano, ale prázdný. Krom těch pár osad a aktivit nenabízí skoro nic.

Leveldesing lokací je ovšem excelentní. Každá lokace má svou charakteristickou atmosféru a budete při jejím procházením či prolétáváním padat úžasem. Jak jsem už zmínil, Bradavice jsou zpracovány do nejmenších detailů a nabízí mnoho míst k prozkoumávání, kde fanoušci knih ihned poznají ikonická místa a s radostí budou objevovat další. To samé platí pro Prasinky, kde lze najít všechny budovy a obchody, které tam být mají a je to velmi veselé místo. Zapovězený les budí naprostý respekt za světla i za tmy a za mě je to jedno z nejlepších míst ve hře. Jediná výtka směřuje k interiéru chalup, které jsou si na vlas podobné. Naštěstí tam kromě lootu nic nebývá, takže se nad tím dá přimhouřit oko. Graficky je svět naprostá dokonalost, který nabízí nádherné scenérie, jež oceníte ze země i ze vzduchu. Pokulhává ovšem grafika obličejů, kde postavy mají dost často skleněné výrazy a úplně nereflektují emoce, které probíhají v dialozích. U voiceactingu mi občas trhalo uši, když jsem slyšel jeden a ten samý hlas u více postav bez snahy ho alespoň trochu změnit. Jinak se ale zadařilo vybrat vcelku sympatické hlasy a nejvíce chválím dabérku hlavní ženské postavy, která mi přirostla k srdci. Toto vše v podkresu kvalitní hudby, která se hodně inspirovala u té filmové, což rozhodně není na škodu.

Věřím tomu, že hru si více užijí fanoušci knih a filmů, ale nebál bych se tvrdit, že může přivést také spoustu mudlů do světa čar a kouzel.

Celkový čas 62 hodin, dohráno na 100% všech collectibles, questů a challenges.

Nejsem žádný extra fanoušek MCU, vlastně nebýt mé přítelkyně a její "posedlosti" novodobých Marvelovek, nejspíš by mě tahle hra úplně minula. Ne že bych neměl rád Marvelovky, miluju Raimiho trilogii Spider-Mana, miluju Garfieldovo Amazing Spider-mana, mám rád X-meny, Bladea, zbožňuju Deadpoola. Z MCU jsem tehdy akorát viděl první Avengers a Spider-man: Homecoming. Avengers se mi z hlavy úplně vypařili a Holland mě jako Peter Parker vůbec nepřesvědčil. Samozřejmě dnes je tomu již jinak a mám nakoukáno tak 75% MCU filmů, přičemž pár svých oblíbenců jsem si našel například v podobě Tonyho Starka, Lokiho, Buckyho nebo Rocketa. A tím i začala moje cesta skrz tuto videohru. Marvel's Avengers ve mě vytvořili nějaký druh Stockholmského syndromu....na hru věčně nadávám, ale nedokážu se od ní odpoutat. Má svoje kouzlo, ale je těžké ho objevit. 

Začneme s kampaněmi, kterým nelze vytknout absolutně nic. Celkem 4 příběhové kampaně nabízí skvěle napsané na sebe navazující příběhy, které byla radost hltat. Je sice malinko škoda, že většinu času té hlavní odehrajete za Ms. Marvel, která je rozhodně zajímavá, nicméně její bojový styl mi absolutně nesedl. Naštěstí si ale zahrajete na všechny postavy a určíte si, s kterými se budete věnovat obsahu po kampani. Za Kamalu totiž dáváte do zpátky do kupy všechny Avengery, kteří se po neslavném dni zvaného A-Day rozpadli a veřejnost je odsoudila. Kontrolu na městy převzal A.I.M. a jeho šéf MODOK, kteří chtějí vymýtit veškeré nadpřirozené schopnosti lidí (trochu mi to připomíná Úžasňákovi že?). Vmísit do hry záporáky dosud neviděné ve filmech byl podle mě moudrý krok, protože člověk neznalý komiksů se alespoň dozví něco nového o Marvel světě. 

Druhou náplní hry kromě bojů je rovněž levelování postav a sbírání gearu. A nejspíše toto je důvod, proč jsem hru neutnul po dokončení kampaní. Vlastně pokud neplánujete hrát hru v end game obsahu, na tohle prakticky můžete zvysoka kašlat, protože zpočátku to má úplně nulovou váhu. I já jsem si chvílemi říkal, k čemu to vlastně je, když vlastně ani nejde znát rozdíl. Ono totiž později se dostanete k celkem zajímavým perkům, které vám změní herní styl a od Power Level 140 si už budete hrát i s čísly. S tím ovšem přichází první zásadní problém a to je samotný leveling. Na Power Level totiž nemá vliv ani level ani perky ani statistiky, ale úrovně vybavení. Vybavení získáváte z výprav, z truhel anebo padá z nepřátel. Samotné výpravy jsou ovšem velice, ale velice stereotypní, otravné a většinou jsou okopírované z kampaně. To by ještě nebylo tak úplně zlé, protože většina z nich má ucházející tempo, ale hra je nastavená tak, že můžete získat gear pouze snad maximálně o deset levelů výš (pokud budete mít mega štěstí) než máte momentálně na sobě. Gear je rozdělen do šesti kategorií a zmíněný Power Level se průměruje. Ve výsledku to znamená, že pokud se chcete dostat na endgame obsah, který začíná od levelu 150, budete muset absolvovat hodně výprav. A nejde to nijak urychlit. Hra sice nabízí boostery na zkušenosti, ale gear budete nacházet bohužel postupně.

Další obrovský problém je podle mě totální nevybalancovanost hrdinů. Postupem času jsem si uvědomil, že postava do pozdějších raidů musí: 1. Být dobrá nablízko 2. Být dobrá na dálku 3. Umět se pohybovat po mapě a za 4. Mít použitelné schopnosti. Díky těmto kriteriím jsou pro mě hratelné momentálně jen 4 postavy a sice: Bucky, Black Widow, Kate Bishop a Iron Man. Ostatní postavy mají v těchto kategoriích značné handicapy, například Thor je silný nablízko, umí létat, ale na dálku selhává a jeho schopnost bifrostu zrovna není nijak zázračná. A třeba takový Hulk není dobrý téměř v ničem, je nemotorný, nikam se nedostane rychle, na dálku katastrofa. Ale já neříkám, že by to mělo být špatně, jen by potřeboval přepracovat herní styl a udělat z něj například pořádného tanka, co má aspoň nějaký damage. 

Jakmile se s hrdinou dostanete na úroveň 150, odemknou se vám raidy, díky kterým se váš Power level může vyšplhat až na 180. Raidy jsou skvělé, jsou zábavné a vyžadují už určitý skill v hraní. Je tu ale jedno velké ALE....raidy jdou hrát jen ve čtyřech hráčích, což je podle mě největší momentální problém. Hra je totiž už prakticky mrtvá, denně hru hraje pouhých 500 hráčů z celého světa a šance, že se k vám napojí další 3 hráči je prakticky nulová (multiplayer má totiž region lock). Díkybohu na Steamu existuje skupina, kde si hráče dohledáte. Pořád ale nechápu tohle rozhodnutí, že sólo hráč se na nejvyšší power level nikdy nedostane a je potřeba shánět lidi na téměř mrtvou hru. Jinak raidy již vyžadují týmovou spolupráci a bez nastudování jejich guidů si ani neškrtnete, protože je většinou potřeba, aby každý z hráčů provedl nějakou akci. Nelze, aby jeden stál a tři to odehráli sami, ale je to věc, která je dělá zábavné. Proto taky celkem zamrzí absence ingame chatu. Ve hře je funkce Push-to-talk, ale s Číňany si moc nepokecáte. 

Kromě toho ještě hra trpí občasnými bugy ve formě nespuštění scriptů. Doděláte objective, ale hra to nezaregistruje a stále po vás chce vymydlit všechny nepřátele, přestože tam žádní už nejsou. Někdy to lze vyřešit načtením checkpointu, někdy se musí resetovat mise. Stalo se mi dokonce, že jsem porazil bosse, hra to zaregistrovala, ale nechtěla ukončit misi a hra zamrzla v bodě, kdy se čeká na nápis "Výprava dokončena", který ale nepřišel a musel jsem hru dokonce vypnout úplně. Občas se neobjevovaly titulky, občas se objevily titulky pro neslyšící, jednou dokonce šly titulky napřed. 

V závěru bych akorát vyzdvihl skvělý hudební doprovod, kdy mě hudba neomrzela ani po 80 hodinách i když se opakuje, celkem fajn grafiku a rovněž skvělý dabing postav, kde rozhodně figuruje Nolan North jako Tony Stark, Troy Baker jako Bruce Banner, Laura Bailey jako Black Widow a Christopher "Kratos" Judge jako Black Panther.

Já asi začínám fakt stárnout. Dříve jsem si na každý hře našel fůru důvodů proč jí udělit vysoké hodnocení a prakticky mi stačilo málo, abych byl spokojenej. Poslední dobou to mám přesně naopak. A já nechci Callisto Protocol hejtit, na hru jsem se těšil od léta, má svoje kouzlo, má mnoho zábavných momentů a hlavně velice kvalitní a šťavnatý gore. Ale pokud bych měl porovnat Callisto a Dead Space, tak druhý jmenovaný je lepší. 

S příběhem je to jako na houpačce. Zpočátku mě nechytl, protože začíná podle předepsané šablony, kterou znám u spoustu jiných filmů a her. Prostě týpek se probudí ve vězení a kolem probíhají jatka pomocí zmutovaných vězňů. Po prologu už to začíná být zajímavější, tudíž už jsem se začal poměrně zajímat proč co a jak, pak tempo příběhu kleslo, pak to zase začalo gradovat a konec mě vyloženě nasral, protože tvůrci doslova zapnuli Resident Evil a dali ctrl c a ctrl v. Chápu, že hra se inspiruje u jiných děl, jde to i snadno poznat, které pasáže jsou odkud, ale zrovna RE konce přes kopírák brát nemuseli. Naštěstí to trochu zachraňují postavy, protože duo Jacob a Dani mi bylo sympatické.

S atmosférou se to táhne ve stejném směru jako s příběhem. Hra má svoje momenty, kdy se napětí dalo krájet. Tyhle momenty jsem si neskutečně užíval, ale zbytek hry až zbytečně kazí neustále dokola opakující se rádoby jump-scary. Tak třicetkrát za hru vyskakující paraziti ze skříněk, tak dvacetkrát vystřelující larvy z vajec pořád se stejnou animací.....ne, není to zábavné, není to strašidelné, je to OTRAVNÉ! A je to otravnější ještě víc, když například nemáte moc životů a ani healy. Ano dobře, poprvé jsem se lekl, gratuluji hro dostala jsi mě, ale tyvole nemůžeš tohle dělat po zbytek hry. A navíc hra dává až okatě najevo, kdy budou souboje, protože nenápadně umístí do cesty vybuchující lahev anebo místnost je lemovaná ostny po stěnách. 

Prakticky do konce hry jsem si nebyl jistý čím Callisto chce být, jestli hororovka anebo 3rd person akce. Zpočátku je hra hodně horororová s důrazem na survival, všeho je nedostatek, nepřátelé jsou silní a jste trestáni za každou sebemenší chybu. Je zde totiž k dispozici combat systém, který jsem za celou hru nedokázal dostat pořádně do ruky. Rozhodně dělá souboje napínavější, ale podle mě nefunguje zas tak dobře. Pomocí čudlíků pro pohyb uhýbáte doleva nebo doprava, případně můžete udělat blok zbraní. Problém je v tom, že souboje jsou tak rychlé, že není úplně snadné zaregistrovat, na kterou stranu máte uhnout a obyčejná pěst od nepřítele ubírá třetinu života. Lze to tedy řešit blokem, který když správně načasujete, tak můžete provést counter-attack. A rozhodně se mi taktéž nelíbí, že mě mutant může přerušit animaci pro útok, když udeří první, ale já jemu ne. Tudíž je třeba si pamatovat anebo předvídat, zda udeří jednou či dvakrát. Postup hrou vám naštěstí obohatí i střelné zbraně, které se za mě hodně povedly. Střelba je hodně uspokojující a každý trefený výstřel má viditelné účinky na nepříteli. Více uspokojující jsou už jen bojová komba, která se dají vytvořit pomocí zbraní nablízko s těmi na dálku. Třetí samostatnou zbraní je jakási antigravitační rukavice pomocí které můžete vrhat po nepřátelích předměty či dokonce můžete házet monstra samotná. Řekl bych, že to byl hlavní tahák hry a ono to opravdu funguje, protože je zábavné házet mutanty do různých větráků a sledovat jak je to rozemele. Ovšem rukavice má omezenou energii a to dobíjení je tragicky pomalé a baterie akorát zbytečně zabírají vzácné místo v inventáři.

Inventář je totiž omezený na určitý počet pozic, přičemž nejde vylepšit ani navýšit. Je to podle mě škoda, jelikož ve hře je pět zbraní, přičemž každá má vlastní svůj druh munice. Náboje se štosují po celkem směšném množství, k tomu nějaký ty healy a je plno. Ono totiž cestou nacházíte ještě různý krámy, které slouží na prodej v obchodě. Bez peněz nebudou upgrady a bez upgradů si ani nedokážu představit další průběh hry. Dost často se mi tedy stávalo, že jsem se musel rozhodovat zda vezmu předmět na prodej anebo raději o jeden heal navíc. Nicméně systém upgradů je povedený a jde tam skutečně znát ten rozdíl. Ač mě tedy mrzí že nelze vylepšovat oblek, životy ani inventář.

Nejhorší věc, co mě absolutně na Callistu sere je jeho nevybalancovanost, čemuž rozhodně nepomáhají ty nesmyslně nascriptované souboje. První dvě kapitoly se na vás hra nebojí poslat hromady nepřátel, kdy ještě ani pořádně nemáte v ruce ten combat systém a Jacob fakt nevydrží nic, což mi vzhledem k jeho tělesné stránce nedává smysl. Později ta nelogika jde ještě dál, když například odpálíte vybuchující lahev ve vaší blízkosti, tak vám to ubere jedno políčko zdraví a enemáka, který vám pěstí ubere za třetinu, který vydrží i šest výstřelů, tak přesně jeho to roztrhá na kousky. Každopádně potom nastupuje dlouhá část, kdy téměř vy všechno zabíjíte pohledem a dá se říct, že jde zde umění zemřít. No a poté do hry vstoupí nový nepřítel, který dává instakill pokud poserete to slavné uhýbání do stran. Jo vlastně ještě funguje taktika "kroužení kolem překážky", ale je to takový pokus omyl. Jo a taky se mi nelíbí, když se pomyslný souboj jeden a jednoho zvrtne ve slavnou férovku, protože jsem s mutantem překročil neviditelnou scriptovací čáru. Ono celkově ty scripty fungují dost podivně. Někdy se mi stalo, že mě zabil mutant v malé místnosti a když jsem na něj šel znovu, tak už tam byli dva anebo zase naopak. Po smrti se dvěma mutanty byl po opětovném pokusu jen jeden a to jsem vlezl do všech míst ve snaze ho spawnout.

Sečteno a podtrženo, délka hry je rozhodně skvělá, graficky je to udělané moc pěkně obzvlášť cut-scény, creepy hudba povedená. Nebýt té nevybalancovanosti, laciných a otravných lekaček a konce příběhu, jednalo by se o kvalitního nástupce Dead Space. Momentálně jde ale jen o lehce nadprůměrnou gamesku, která neví, zda chce být horor anebo rubačka.

Pět let jsem čekal než mi vyjde SCORN...pět uplynulo od doby, kdy jsem viděl první upoutávku, která mě navnadila během prvních pár sekund...a konečně po pěti letech jsem se dočkal. Bohužel mám z toho smíšené pocity, za těch pět let jsem čekal asi mnohem mnohem více. Neberte to špatně, SCORN není špatná hra, jen prostě je znát, že už někdo tlačit na vydaní a vyšlo z toho jen jakési demo.

Začneme u kladů. Vizuální stránka je samozřejmě hlavní tahák hry a povedla se vskutku náramně. Hra má jeden z nejpropracovanějších level-designů, co jsem kdy viděl. Všechny objekty jakoby si žily vlastním životem a v reálu by člověk měl totální odpor se tam jen něčeho dotknout. Ke konci hra nabírá na "šťavnatosti" a to už i já sebeotrlejší charakter jsem si řekl: Fujky. Dále hra nabízí velice kvalitní a hutnou atmosféru a i když hra není strašidelná, tak přesto jsem se měl neustále na pozoru, protože jsem očekával všelijaká nemilá překvápka. Najdeme zde také celkem solidní puzzly, které rozhodně umí potrápit mozkové závity (zejména ten první), ale přesto tam byla určitá forma zábavnosti a dostavil se i pocit jakéhosi uspokojení, když jsem na to přišel. Také rozhodně oceňuji velice zajímavou formu uzdravování a doplňování healingu a munice. Toto celé podkresluje temná ambientní hudba, která mi rozduněla domácí kino a vylepšila zážitek o úroveň výše.

Nicméně SCORN sráží na kolena několik zásadních věcí. Hra je například žalostně krátká, ale opravdu. Za pět let vývoje pouze 4,5 hodiny hraní na first feel? To je celkem výsměch. A vlastně by ani nebyl, kdyby si za to vývojáři neřekli 40 eur a rozhodně, kdyby nebyli financovaní Microsoftem. A když vezmu v potaz, že jsem ve hře měl dva zákysy, přičemž ten druhý byl, protože jsem byl v tu chvíli těžce retardovanej, tak v průměru 4 hodiny a konec. A to ještě není tak dlouho, co vývojáři sdělili, že průměrná doba bude 8 hodin bez zákysů. Prakticky bych se nebál napsat, že oni na to dokonce sázeli, jelikož u větších puzzlů například v prvním nebo čtvrtém aktu je herní výplň tvořená v bloudění. Ano je zde pár úseků, kde budete bloudit. A i když tak nějak tušíte, co máte dělat, tak ten level-design umí zmást. 

Asi nejvíce jsem se těšil na gunplay, protože mi přišlo velice originální vytvořit "oživlou" bouchačku a vyměňovat jí hlavně pro různé typy munice. Ty animace jsou boží, zejména přebíjení je krásné pozorovat. Nicméně střelby je tu vzhledem ke krátké herní době ještě méně než méně. Nejenže těch nábojů není tolik, ale je tam až zbytečně moc monster a všechny ustřílet nejdou. Opět zde vidím umělé natahování herní doby, protože studio počítalo s tím, že budete častěji umírat. Máte sice zbraň, která nepotřebuje munici, jenže má svojí staminu, která dobíhá celkem pomalu. Občas je lepší radši vůbec nebojovat a utéci, jenže někdy se do té oblasti musíte vrátit a těch monster tam může být potom více.

Rozhodně nesmím zapomenout zmínit, že ve hře měl být slíbený konec, který by se odvíjel na základě vašeho rozhodování. Volba je ve hře jen jedna a nemá vliv na konec. Konec je jen jeden a je divnej. Tím, že prostě nevíte vůbec nic o tom světě ani "postavách", tak vůbec nemáte tušení o co tam jde, jen si domýšlíte. A přitom se ten konec i trochu nabízí k tomu, aby byl ovlivněn volbami, ale bohužel.

Tak či onak u hry jsem se celkem bavil, proto decentně přimhouřím oko a budu doufat, že přijde ještě nějaké rozšíření.

Nedá mi to se k této mobilní hře nevyjádřit. Již předem napíšu, že mám rozehranou omodovanou verzi, kde mám přístup k prémiové měně neboli donutům bez placení. Takže očekávám haldu mínusek nebo i hejtu v diskuzi a vlastně si to na jednu stranu zasloužím, nicméně chci alespoň trochu rozepsat, proč mikrotransakce v této hře jsou ty nejhorší, co jsem kdy ve hrách viděl. 

Jsem obrovský fanoušek Simpsonových, takže pár let zpět jsem Tapped Out rozehrál jako poctivý neplatící hráč. V té době jsem chtěl hrát nějakou gamesku na telefonu u které bych nemusel sedět pořád, ale zároveň by nevyžadovala, abych tam musel chodit denně. Zrak mi tehdy padl na Simpsonovi a já se pustil do hraní. Hra vypadá dobře, zachovává si vizuální stránku ze seriálu, což je veliké plus. Na počátku vás čeká tutoriál, kde vám hra ukáže co a jak. Prostě Homer vyhodil město do vzduchu a vaším úkolem je pomoci ho vybudovat zpět. Začátek jako u podobných her probíhá hladce, budujete baráčky, odemykáte nové Springfielďany a zadáváte jim úkoly. K tomu vám vyskakují questy za jejichž plnění dostáváte expy a peníze. Za každý nový level dostanete světe div se jeden donut. To si tak říkáte, že to je fajn, že vám hra dává prémiovou měnu aspoň nějak. Sem tam je občas využijete na zrychlení aktivit či výstavby budov.

Kolem desátého levelu vám ale hra začne házet první klacky pod nohy. V režimu stavění se podíváte, jaké další budovy můžete postavit a v tom spatříte, že více než polovina nabízených budov a s tím i spojené postavy je za donuty. To mi přijde jako absurdní, abych si za jedny z hlavních postav jako například Barney, Profesor Frink, Duffman, autobusák Otto nebo pošuk Mel, musel zaplatit reálnými penězi. A nejsou to malé hodnoty, v průměru se ceny za budovy s postavami pohybují okolo 160 donutů a zdarma získáte pouze jeden donut za level up, pak tuším že za měsíc hraní dostanete taky nějaký bonus. Takže oukej, ať si to dají za donuty, ale proč tam nenastaví nějaký rozumný obnos? Pokud třeba přemýšlíte, že do hry něco nasypete, abyste mohli mít více postav a jejich quest linky, tak po shlédnutí ceníku si to velmi rychle rozmyslíte. Tahle hra má jedny z nejdražších mikrotransakcí, co jsem kdy viděl. V přepočtu vás jeden donut vyjde na korunu, tudíž jedna prémiová budova vás vyjde na 160 korun a těch prémiových budov je tam k dnešnímu dnu 448. Tudíž podle kalkulačky to vychází na 71680 korun. A to není všechno, dají se samostatně koupit i jednotlivé postavy, kde je cenovka nižší, obvykle od 60 do 90 donutů. Ku příkladu čmeláčí muž, dvojčata Sherri a Terri nebo i Spasitel. Prémiových postav je momentálně 451, takže se dá říct, že abyste měli kompletní Springfield, tak do hry musíte naházet přes sto tisíc. Je třeba i zmínit, že s každým updatem přichází další a další prémiový obsah.

A tohle je prostě fakt, přes který jsem se nikdy nedokázal jakožto fanoušek žluté rodinky přenést. Jak jsem psal výše, chápu, že hra si musí na sebe nějak vydělat, licence asi nebude nejlevnější, údržba serverů taky bude stát ranec. Ale rozhodně by to šlo udělat i jinak. Například víceméně každá z postav má svoje kostýmy a tyto kostýmy mají svoje quest linky. Neviděl bych problém v tom zpoplatnit třeba tyto skiny. Jako neplatící hráč bych se z toho asi nepodělal, že bych neměl Homera ve farmářských montérkách nebo Barta v bílém kostýmu s kápí. Třeba by šlo udělat více dekorací za donuty, ale nějaký, který by za to stály. Například hořící skládka pneumatik je prémiová dekorace a za tu by mi nevadilo zaplatit, protože ve hře má prostě účel jen jako dekorace. Abyste rozuměli, s přibývajícími levely a postavami na vás hra sype více a více questů. Ovšem některé questy ke svému splnění vyžadují některé prémiové budovy nebo postavy. A tak jakožto neplatícímu hráči vám tam tyto questy budou svítit až do smrti. 

Pokud i přesto u hry vydržíte, tak později se vám odemkne Krustyland, kde si budujete zábavní park. Ten naštěstí má svojí měnu a není třeba tam utrácet donuty. Nicméně, dříve měl Krustyland vlastní lokaci, ovšem tvůrci se rozhodli, že si ho budete muset postavit přímo ve městě, kde už takhle máte neskutečně málo místa. A koupě nového území stojí strašně nesmyslně moc dolarů a odemkne se vám jen takový malý čtvereček víceméně pro jednu dvě budovy. Následně se vám odemkne i luxusní čtvrť Springfieldu, která také nevyžaduje donuty, ale za to vyžaduje obyvatele, aby šli vyrábět materiály pro nové budovy a území. Netřeba asi zmiňovat, že polovina postav, která může například vyrábět kávu je za donuty. K tomu ještě každý měsíc je ve hře event, který je víceméně o tom, že posíláte obyvatele dělat různé aktivity, čímž sbíráte collectibles pro odemykání odměn. Eventy se dají plnit bez donutů, ale víceméně je potřeba tam chodit každý den a nejlépe každých osm hodin, abyste STIHLI si odemknout všechny odměny. A tím, že děláte eventy, vám nezbývají postavy na ostatní questy, takže víceméně se v té hře už nikdy nepohnete kupředu a stává se z toho stereotypní rutina. Poctivě jsem to hrál asi půl roku, pár stovek do toho naházel, nicméně jsem si uvědomil, že hra bude neustále vyžadovat, abych platil. Bez placení ta hra postupem času ztrácí na zábavnosti.

Nyní proč jsem si pořídil omodovanou verzi. Občas mám v práci více volného času a tak jsem přemýšlel, co bych tak mohl hrát. Chtěl jsem hrát něco, kde budu moct něco tvořit, ale zároveň nebudu časově omezovaný, nebudu tam muset chodit každý den a abych nečelil platícím hráčům v nějakém PVP. Vzpomněl jsem si na Simpsonovi, že vlastně ta hra byla fajn, ale kazily jí mikrotransakce. Hru jsem si tedy sehnal přes jedno nejmenované fórum a pár týdnů už se jí věnuju. Nicméně chci sdělit, že nepoužívám prémiovou měnu na zrychlování postupu. Prostě si vlastním tempem stavím Springfield a věnuju mu péči, kterou mi jako neplatícímu hráči hra nikdy nedovolila. U každé budovy přemýšlím 10 minut, kam jí umístím a dalších 20 minut se věnuju dekoraci. A tohle mě baví, tvořit a nebýt omezován, dávat tomu péči, aby to nějak vypadalo. Nedělat nesmysly typu, sem dám Burnsův dům a vedle toho skládku, protože prostě nemám místo. Každá budova je postavena s rozmyslem a má kolem sebe dekorace, které k ní patří. Tuhle mám čtvrť s restauracemi, tady obchodní čtvrť, zde industriální zónu s továrnami, zde mám park a tak dále. Je to smutné, ale bohužel je to tak. Hru vlastní EA, takže vždycky budou mít peníze přednost požitkem z hraní. A upřímně...nelituju toho.

Poppy Playtime dokázal něco, co se konkurenčnímu Five Nights at Freddy's nepovedlo za celou dobu jeho působení na trhu. Za prvé: Začal jsem se bát roztomilých chundelatých hraček; Za druhé: Vytvořit místo hrající všemi možnými barvami, ale přesto si zachovat hororovou atmosféru a za třetí: Prorazit jako hororovka do všech věkových kategorií. Ano je to tak a vtipný je především ten fakt, že Poppy Playtime je snad nejpopulárnější mezi dětma. Čím to je, že je PP tak super? Především je důležité zmínit ten fakt, že Poppy Playtime nesází na laciné jumpscary. Hra obsahuje velice hutnou atmosféru a vlastně celou dobu vás udržuje v tom pocitu, že na vás něco skočí.

Příběh hry začíná velice lacině, jakožto bývalý pracovník jdete navštívit svoje bývalé pracoviště, přičemž zjišťujete, že tu není něco v pořádku. Ono to ale má působit jako ty jednorázové indie hororovky za pět éček, kde jen bloumáte chodbami a lekáte se padajících obrazů. Postupem času totiž odkrýváte jednotlivé události a zaručeně si uvědomíte, že tahle továrna je to poslední místo na zeměkouli, kde chcete být uvězněni. Jednotlivé VHS kazety, které cestou nacházíte vám ukazují, že Poppy Playtime asi úplně neměla v úmyslu se živit jen výrobou hraček a v pozadí jsou různá a zvrácená tajemství. Jsem strašně zvědavý, kam se příběh bude ubírat dále, jelikož v závěru druhé kapitoly přišel celkem solidní zvrat a už teď vyhlížím release třetí kapitoly. 

Jsem strašně rád, že tvůrci nešli tou klasickou adventurní cestou, kde sbíráte předměty na postup dál, ale raději do hry přidali gadget, který figuruje v řešení hádanek a kde jen stačí obměňovat jeho funkce, aby si to udrželo svěžest. GrabPack je takový batůžek, z kterého vedou paže, jež můžete vystřelovat podobně jako Elastička. Pomocí GrabPacku nejčastěji vedete elektřinu z jednoho bodu do druhého, přičemž je třeba si dávat pozor na jeho omezený dosah. Tyhle puzzly jsou zábavné a nejsou ani těžké, ani lehké. Řešení vám samo nespadne do klína, ale není potřeba žádná zázračná genialita. Občas stačí zkoušet různé kombinace, občas stačí vytáhnout kapku vzdělání ze základky. Tu a tam si ještě ještě zatáhnete za páky, přitáhnete collectibles, pomačkáte pár tlačítek nebo si můžete pohladit Huggyho předtím než na vás vycení své zoubky.

Leveldesing jednotlivých úrovní je dechberoucí. Všechno hraje barvami a má to vytvářet pocit, že to kdysi muselo být velice zábavné místo. Jako dítě bych si rozhodně vydupal, abych se tam mohl vyblbnout. Máme tu místnost, kde si můžeme vyrobit vlastního plyšáka, máme tu různé atrakce, máme tu vláček, je tu sklad hraček na reklamaci, přičemž je super si číst jednotlivé štítky s popisky. Ale máme tu taky tu taky údržbářské místnosti, sklepení nebo kanceláře, kde jsou krvavé nápisy nebo zakrvácené hračky bez hlavy či končetin. Animace a modely jednotlivých "maskotů" jsou geniální. Na jednu stranu máte chuť se s tím pomazlit, ale jakmile vám TO začne funět za zády, jsou z toho slušně sevřený půlky. Ten odporný smích Mommy budu mít v hlavě ještě hodně dlouho.

Momentálně jediný, co hru sráží je žalostný technický stav. Hře pořádně nefungují grafická nastavení, nelze vypnout motion blur a při releasu druhé kapitoly nešlo ani měnit rozlišení. Neustálé propady FPS...ale to se opraví. Nicméně tvůrci si taky tak trochu "nadělali do kalhot" z finančního hlediska. První kapitola totiž byla tuším za pět euro a před vydáním druhé jí tvůrci dali F2P. Za druhou si již účtovali 8 euro, jenže hráči, kteří si poctivě zaplatili první nedostali žádnou slevu ani výhodu oproti hráčům, kteří si první epizodu vychytali zdarma. Mám obavy, aby se tím sami nezničili, protože nikdo netuší kolik kapitol mají v plánu a přeci jen, účtovat (zatím) osm eur za každou kapitolu ve formě DLC mi nepřijde jako moc povedený marketing. Přesto věřím, že se Poppy Playtime ještě předvede a tvůrci nevysypali svoje všechna svoje esa z rukávu.

Reflect Studios umí bezvadně jednu věc. Umí udělat neskutečně děsivé hry, ale ne jen tak obyčejné...umí hráče vyděsit, aniž by museli použít monstra nebo nadpřirozeno. Umí vyděsit pomocí obyčejných lidí. Bohužel umí to až tak dobře, že se rozhodli na hororovky vykašlat, jelikož nikdo to již nekupuje a radši se koukne na youtube. Lze to třeba vypozorovat v nastavení, kde lze nastavit IGN mód, v překladu: Můžete si vypnout jumpscary. Je to škoda, protože jejich poslední počin Scrutinized mi opět způsobil podobné mrazení jako u předchozí Welcome to the Game. 

Prostor je zde tentokrát o něco menší, ale o trochu děsivější. Máte k dispozici pouze svůj bejvák, ale s mnoha místnostmi. A tyto místnosti musíte neustále kontrolovat, protože....musí být rozsvíceno! Hra je hodně podobná populární Indie hře Papers Please. Ovládáme ženu jménem Luna a naším úkolem je procházet hlášení a zjistit, zda se jedná o platné nebo falešné. K tomu máme počítač a různé policejní aplikace, jako vyhledávač IMEI čísel, databázi občanek, historii nákupů z kreditních karet a další. Pomocí těchto aplikací hledáme stopy či nějakou spojitost s popisem případu. Nejvíc psycho jsou například fotky mučených žen, jež se dají nalézt v galerii hříšníků. Pokud najdete důkazy, přiložíte je ke spisu společně s ID kartou a odešlete. Každou noc musíte splnit určitý počet hlášení, jinak hra končí. 

A zatímco si tak prohledáváte databáze, k vašemu bejváku se nenápadně přibližují neznámí lidé. Jeden z nich je ruský únosce, který velice rád vyřezává zámky u oken. On je právě ten důvod, proč musíte nechat všude svítit. Jakmile je v nějaké místnosti delší dobu tma, je veliká pravděpodobnost, že se již dobývá dovnitř. Vám nezbývá nic jiného než pravidelně kontrolovat světla, případně pokud ho uvidíte, jak se dobývá dovnitř, tak ho osvítit baterkou. V horším případě najdete okno do kořán a vlající záclony, v tu chvíli doporučuji alt+f4 pro klid na duši. Tenhle Comrade také rád unáší ze spánku, což je zde trochu debilně udělané. Jakmile totiž padne čtvrtá ráno a máte splněná hlášení, Luna automaticky ulehne a vy si nemůžete zkontrolovat, zda se všude svítí. Je třeba si tedy vymezit čas a před koncem noci si ještě projít celý dům. 

Jako druhá hrozba je zde týpek jménem Tanner. K domu máte k dispozici také tři bezpečností kamery, které musíte kontrolovat. Občas totiž na nich jde spatřit, jak se plíží kolem. Abyste ho zahnali, musíte na kamerách zapnout světla, aby se lekl a utekl pryč. Jenže...dlouhodobé svícení kamerami vyhazuje jistič a když vylítne musíte ho jít zase nahodit do kumbálu. V tuto chvíli vám hrozí dvojitý útok a je třeba jednat rychle. Může se stát, že se Tanner dostane do domu a schová se. Pokud o něm nevíte - upřímnou soustrast, pokud ano - předstírejte, že ne a on odejde i když chápu, že v tu chvíli je to asi těžké.

Pokud máte rádi Papers Please a máte koule, rozhodně do toho.

Jakožto velký milovník gore, brutality a nechutností mi samozřejmě neunikla hra Agony. Říkal jsem si v té době, že konečně vyjde hra, co by mohla uspokojit moje choutky a ukázat nám, jaký zvrácený svět dneska je....tedy vlastně on byl takový už od počátků a zvrácený ještě bude. Celá kontroverze kolem Agony, kdy nakonec tvůrci museli hru ořezat, aby náhodou někdo nepřišel k újmě jí málem zničila. Na steam se totiž dostala narychlo dodělaná syrová verze, která bohužel díru do světa neudělala i když tam potenciálu bylo neskutečné množství. Ve výsledku jsem odehrál nějaký dvě hodiny a pak to vypnul s tím, že se k tomu vrátím. Ale už jsem se nevrátil. Násilí bylo fajn, ale to, co mělo dělat hru hrou postě nějak nefungovalo. Nekonečné bloudění, kde vám cestu ukazovaly pouze omezená světýlka z vašich rukou způsobovalo akorát frustraci, protože trajektorie světýlek si dělala co chtěla a dost často vás posílala tam, kam neměla. Hide 'n' Seek prvek mi ani nevadil, ale údajně slepí Onoskelisové neboli vaginaheadi jak jsem jim říkal já byli neskutečně OP a skoro se kolem nich nedalo proklouznout aniž by nenásledoval instakill. Po smrti vaše duše opustí tělesnou schránku a v časovém limitu musíte najít jiného hostitele, protože jinak jdete od checkpointu. Jako jo v pohodě mechanika, nicméně ten limit si mohli Poláci odpustit, protože ovládání duše bylo tak neskutečně zkurvený, že jsem to radši vzdal a šel od checkpointu. Škoda...

Pak ale Steam dostal rozum a dovolil vydat Unrated verzi, která měla jít původně ven a konečně se to dalo hrát a začalo to být zábavné. Nejen, že to hře dalo znovuhratelnost v podobě Succubus módu, ale přidalo to......M I N I M A P U. Jo přesně minimapu, konec frustrujícího bloudění a zbytečných smrtí. Už se nemusíš bát jestli ta díra pod tebou je cesta dál anebo je to prostě game over. No ale postupně. Příběh zůstal stejný a prakticky mě ani nějak moc nezajímal, cut-scény vám toho moc neřeknou a číst poznámky mě nějak těžce nebavilo, jde si ale spoustu věcí domyslet. Ovšem jednotlivé konce stojí za to. Je jich celkem 8 a povedly se všechny a není podmínkou hrát pokaždé od začátku do konce. Hra totiž ukládá progress a po prvním dohrání můžete vycestovat na libovolný chechpoint ve hře, abyste mohli něco dosbírat nebo splnit vedlejšák.

Hra jako taková není zrovna extra dlouhá, dá se dohrát za jeden večer. Já jí dokonce dohrál třikrát během jednoho víkendu. Tvůrci do hry totiž přidali sbírání nepovinných collectibles, které natáhnou dobu hraní minimálně dvakrát. Jsou dokonce zvýrazněné na minimapce, ale to ještě neznamená, že stačí dojít tam, kde svítí symbol předmětu. Většinou je totiž v cestě nějaká překážka, která nelze jen tak obejít a musíte tedy najít způsob, jak se tam dostat. Pokud vás sbírání collectiblů a hledání secretů nebaví, stačí prostě jít dál. Trochu debilní je ale to, že jsou zde secrety, kam se dostanete jen se Succubou anebo naopak jen s Martyrem a hra vám to neřekne. Dost často se mi stalo, že po půlhodinovém hledání způsobu, jak se dostat dovnitř jsem si pak na netu našel, že se tam prostě nedostanu. A nenasere nic víc, než když vaší Succubu, která kuchá srdce z těla zaživa, zastaví debilní křoví. Protože křoví musíte zapálit pochodní, když hrajete za člověka, aby zmizelo, to dá rozum....v pekle. Ovládání není nejhorší, ale chtělo by to dopilovat. V levelech je spousta neviditelných zdí, protože nesmíte zkoušet udělat něco jinak. Za odměnu se buď zaseknete nebo zemřete. Dost často se taky nevejdete do futer a musíte se jimi proplížit, aby týpkovi nedrhla pleška o horní část. Succuba má aspoň tu výhodu, že při plížení je rychlejší než v běhu a dá se dostat skoro všude. Jo a tu pasáž na ledu si studio mohlo odpustit, protože horší pohyb snad ve hře ještě nikdy nebyl. Připadal jsem si jak kámen v Curlingu nebo jako kulička v Pinballu. 

Vizuál je ovšem provedený přímo excelentně. Atmosféra pekla je jedinečná, level-desing velice uspokojivý. Všudypřítomné mučení, šťavnatý gore, prcání a lesbické orgie, krvavé lázně, pavoučí porody....prostě poklona Polákům, že měli koule to tam dát. Akorát u zabíjení nemluvňat jsem se docela styděl za to, že jsem to dělal. Sice jsou téměř všechna různě znetvořená, ale jednoho ďáblíka mám taky doma. Hudební složka hry doprovázená různými skřeky a sténáním nebožtíků se celkem taky povedla, song při titulkách je skvělej!

Unrated verze hru naštěstí vyšvihla nad průměr. Takže pokud někomu nesedla adventurní složka hry ve story mode a chce jen kochat vnitřnostma a kozama, stačí navolit Succubus mode a kuchat vše živé/mrtvé.

Každý, kdo někdy kolem roku 2001 chodíval na stránku 1000her se s touhle gameskou musel setkat. Stránka nabízela demo o dvou levelech, přičemž full hra stála asi 40 babek, co si tak pamatuju. Je škoda, že hra je kraťoučká, ale zato naprosto pohodová jednohubka na ty chvíle, kdy nechcete hrát něco většího a jen potřebujete zabít na chvíli čas. Dneska už bohužel sehnat legálně nejde, takže člověk musí po netu lovit serial keys.

V čem hra rozhodně exceluje je tam správný nádech Mexika. Člověk má u hraní chuť vytáhnout pytlík nachoz a k tomu pořádnou salsu. Hrou nás provázejí roztomilé animované filmečky, které jakoby vypadly z éry kreslených grotesek. Však taky hádám, že inspirací byl právě Speedy Gonzales a další postavičky ze série Looney Tunes. Celou hru vás doprovází naprosto geniální soundtrack a rovněž i zdařilý hlas myšáka, který často pomocí zvuků nebo jednoduchých slov komentuje dění. Kromě vašeho primárního úkolu dostat se nakonec levelu ještě cestou sbíráte ingredience na burrito pro fotříka, přičemž Tamale právě sděluje co sebral a v případě bonusových ingrediencí se ozve například fotříkovo: Hmmm....strawberyyy. Kromě klasického skákání na hlavu pro eliminaci potrhlých nepřátel je lze ještě zlikvidovat pomocí zbraní, které nacházíte. S těmi je to už malinko těžší, protože myšák je jakoby hází obloukem (když nepočítáme šurikeny), takže to chce odhadnout vzdálenost. A rozhodně přijdou vhod u nepřátel, kteří buď lítají nebo se schovávají v popelnicích. Ovládá se to vcelku obstojně, akorát jsou zde těžkopádnější skoky, což je problém v určitých pasážích, kde potřebujete sebrat určité věci nebo se vyhnout vodě/dírám.

Tamale Loco je podařená jednohubka, která umí vyvolat tu správnou nostalgii, pokud vám vstoupila do dětství. Jen je škoda, že Skunk studios značku odložili k ledu. 

A ta hudba je fakt cool.

Nemohu si dovolit se k téhle spíše pánské záležitosti nevyjádřit. Je asi jasné, jaký je primární účel téhle hry. Ano je to sice RPGčko, ale takový detailní editor postav může závidět leckterá hra. Já sám mám jisté úchylky na Succuby, takže tohle jsem prostě nemohl odmítnout. Hra je sice v EA verzi, ale těch 13 euro se oželet dá. Bohužel na to, že je hra ve verzi 0.8, tak toho contentu ještě není tolik, aby to byla nějaká delší záležitost. V pohodě se dá celá hra projít za jeden večer, přičemž pak jediné, čím naháníte hodiny je buď podařený fotomód anebo krátké výpravičky, které jsou ale někdy zabugované.

Na začátku si tedy vytvoříte vlastní Succubu, upravíte přednosti, pozadí, křídla, rohy a nějaké ty šminky. Je zde docela dost možností, za to chválím, takže se tu nějaká ta půlhodinka strávit dá ani nevíte jak. Hra vás poté hodí do vašeho paláce, kde se nachází obchodníci, ale také různé místnosti s nábytkem u kterého lze pózovat. Po dostatečném očumování a zkoumání spodního prádla se vydáte na první výpravu. Nutno zde podotknout, že mi tyhle výpravy připomínaly trochu Souls hry, jak prostředím, tak i stylem boje. Boj je takový pomalejší hack 'n' slash, ale je velmi omezený staminou, která se rychle vyčerpává. Pro obranu lze využívat blokování anebo ještě lépe kotouly. Ale ono to funguje dobře a je to zábavné. Není to tak, že naběhnete do houfu enemáků a naděláte z nich sekanou. Enemáci mají docela damage, takže je nutno přistupovat k bojům trochu opatrněji. Doporučuji ukládat před každou výpravou, hra nemá autosave, musí se ukládat manuálně. Ještě totiž není vychytaný loading screen bug, kde totiž musíte hru zavřít s alt+f4.

Z enemáků a výprav máte expy, takže levelujete. Po každé úrovni si dáte bod do jednoho z hlavních statů a dva body do perků. Perky jsou vesměs jen o procentech, ale zlepšení je znát u každého bodu. Jsou zde ale i celkem užitečné perky, třeba pro větší drop zlata nebo lepšího gearu, což je docela důležité. Celá hra je totiž postavená hodně na penězích a ze začátku jich budete potřebovat hodně, abyste mohli nějak fungovat. Lepší gear totiž padá většinou jen ze zlatých beden, kde je jedna v každé lokaci nebo až v pozdějších levelech. Proto je důležité ze začátku něco investovat do vybavení a klíčů. Ale ono zase aby to nebylo tak jednoduché, tak máte velmi omezený inventář, kde si gear a poklady musíte naskládat (Podobně jako v Resident Evil 4). A dost často se vám pak bude stávat, že budete hodně přemýšlet, co sebou vzít a co ne, protože jakmile z lokace odejdete, itemy na zemi zmizí. Postupem času si budete osvobozovat nové "kolegyně", které tu spíš hrají roli dalšího inventáře k dobru než nějakou reálnou pomoc. Je samozřejmě taky musíte vybavovat, protože dost často se samy vrhají do přesilovek a je jim fuk, že vy jste úplně jinde. No ale co si budem, grind je tu fajn, armor na succubách vypadá dobře i když by v reálů toho moc nevykryl a dokonce je už i možnost transmogu. Ta natěšenost, jak bude postava vypadat až jí nasadíte nějakou legendárku je super. Navíc pro milovníky nahotinek, jde armor skrýt a běhat jen v tangáčích, přičemž jdou navolit třeba úplně průhledné a tenké.  

Jsem zvědavej jakým stylem se hra bude ubírat dál, protože kombinace erotiky a RPG funguje skvěle a hra fakt dokáže zabavit jak ty, co mají rádi grind anebo ty, co radši očumují výstřihy.

Do dneška vzpomínám na ten super luxusní cinematic trailer, který oznámil, že se chystá nová Lovecraftovka. A nejen to, trailer taky ukázal, že hra bude mít prvek, který já strašně ve filmech a hrách zbožňuju a sice: časová smyčka. Časové smyčky jsou nejvíc psycho a proto je tak žeru a když se to skvěle podá, tak má člověk hned následující týden o čem přemýšlet. Rána do zad ovšem přišla v Epic exklusivitě a po uplynutí zase v problémech s tím svinským vydavatelem. Až konečně po dvou letech jsem se dočkal a "ponořil" se do pochmurného městečka Oakmont s ještě pochmurnějším tajemstvím. 

Ve hře se ujmete role Charlese Reeda, detektiva, který byl pozván do městečka Oakmont, které postihla povodeň a díky tomu takříkajíc zmizelo z mapy, aby prošetřil různé záhady, ale také aby přišel na kloub jeho halucinacím, které ukazují podmořské chrámy, chapadla anebo i moře místo nebe. Charles mi neuvěřitelně sedl, protože se mi zalíbil jeho charismatický a sympatický hlas. Prakticky vůbec nemám problém s ničím, co se týče příběhu a postav. Hra má svou krásně temnou atmosféru, kterou podtrhuje skvělé vyprávění příběhu skrze zdařile napsané postavy a různé zápletky a zvraty. Tohle je jedna z mála her, kde jsem poctivě četl každý dokument či lísteček se vzkazem, protože z těch mi kolikrát mráz po zádech lezl nejvíce. Musím rozhodně zmínit případ "Dopisy z Oakmontu", kde sice probíháte celé město jak ocásek, ale ty cílové úryvky z deníků stojí rozhodně za to. Prvky, kterými se vám hra snaží zvýšit tep, jsou celkem pěkně zpracované, ať už jde o podařenou hudbu, která v pravou chvíli ví, jaké tóny nahodit nebo třeba úbytek vaší mentality a vytváření pár šťavnatých přeludů taktéž dokáže oživit nejednu cestu do sklepení.

Město samo o sobě je vytvořené hezky, ale je takové ehm...prázdné. Rozhodně to není úplná výtka vzhledem k žánru, nicméně problém je v tom, že si stačí projít půlku a tak nějak to stačí a chození po městě značně omrzí, protože se nikde nic neděje. Což vzhledem k tomu, že hlavní náplní hry je právě chození po městě a průzkum míst je celkem blbé. Ale nad tímhle se dá přivřít oko....máme fast-travel a ten je prakticky poblíž všeho, co budeme často navštěvovat. Druhý významnější error spočívá v tom, že interiéry budov jsou si až na vlas podobné a to dokonce tak, že jsem šel zkoumat nějaký barák a po vstupu jsem si řekl: Do prdele, vždyť tady jsem už byl před chvílí, já šel určitě špatně. No šel jsem správně, ale trvalo mi chvilku, než jsem na to přišel. A totální error jsou takzvané zamořené oblasti. Na začátku vám hra řekne něco ve smyslu, že tyhle místa jsou nebezpečná, ale je tam kvalitní loot. No nebezpečná jsou, ale rozhodně v tom, že se nedají "odmořit" a monstra se spawnou zpátky a ten kvalitní loot je prakticky jen to, co v tý oblasti na monstra vyházíte. Takže jako, proč bych měl chodit někam si všechno vystřílet, abych si to tam  bednách zase nasbíral zpátky, tak prostě půjdu jinudy ne? Ono celkově ten gun-play je takovej odfláklej, jako okrajová výplň proč ne, ale když máte projít devět baráků a v těch devíti barácích se spawnou potvory a v šesti barácích budete bez nábojů, tak to šlo určitě udělat líp. Ono těch monster taky moc druhů ani není, takže se brzy okoukají a jediná zbraň, u který má člověk pocit, že fakt drží zbraň je Tommy-gun, který je ale k mání až skoro na konci bohužel.  

Samotné řešení případů je ale hodně dobré a zábavné. Zprvu zkoumáte různé stopy na místech činu, používáte třetí oko na objevení těch skrytých. Poté si nějak zformulujete co tak nějak na daném místě proběhlo a zkusíte si to seřadit. Tím přijdete na to, kam dál, ale taky se vám formulují jednotlivé poznatky v paměťovém paláci, kde dáváte do kupy celý případ a rozhodujete se o řešení. Rozhodnutí je čistě na vás, ale jedná se většinou o velice obtížná rozhodování, protože většinou obě strany mají co nabídnout, ale....Tak či onak na hlavní příběh to úplně vliv nemá, ale hra vás morálně vytrestá, pokud neuděláte zrovna vhodné řešení a rovněž vám to dává vědět pomocí novinových zpráv ve vašem hotelovém pokoji. Konec hry je docela psycho, nabízí tři konce a samozřejmě ani zde žádné řešení není úplně fér, takže ani jeden z konců vám nedá pořádně spát. Ale mě se to líbilo, vždycky jsem měl rád ty příběhy, které nekončí zrovna vesele a nenabízí nějaké ponaučení, tohle je prostě Lovecraftův svět, takže si zvykejte.

Rozhodně v poslední řadě stojí za zmínku skvělé vedlejšáky, přičemž se zde najdou případy, které těm hlavním nakopávají zadek, ať už zmíněné dopisy z Oakmontu, tak i třeba Bába Tkadlena nebo případ se zrcadlem. Ovšem půlka z nich je prachsprosté pobíhání po městě a pouhé ohledání míst.

Sinking City je skvělá detektivní hra a i když jí trochu sráží výše zmíněné neduhy, tak stále se jedná o nadprůměrnou hru se skvělým příběhem a neuvěřitelně temnou mrazivou atmosférou v období prohibice. Kdo přimhouří oči, bude se skvěle bavit.

Final Fantasy s pořadovým číslem 15 mě oslovilo již při launch traileru na PS4. Samozřejmě člověku hned do oka padne velice líbivá grafika a tak trochu anime charaktery oháknuté do stylových metalových hadrů. Do hry jsem ale nakonec nešel i když jsem si jí strašně moc chtěl zahrát. Poté následovalo čekání na PC verzi, která byla po pár měsících oznámena. Nastal ovšem až rok 2021, já zrovna neměl co na hraní a hledal´jsem nějaký open-world na ukojení mých choutek. Po chvíli pátrání, co si vlastně zahraju, jsem objevil demo a já si řekl: Vlastně proč ne....

 Tahle hra je skutečně pro mě velice obtížná hodnotit. Proč? Inu, průchod hrou mi trval necelých 50 hodin, dlouhých 50 hodin, dlouhých ale velice zábavných 50 hodin. U hry jsem se dokonce tak bavil, že mi na konci těch 50 hodin přišlo strašně málo. Naštěstí je ve hře ještě spousta kontentu na dodělání, takže těch 50 hodin tam znovu nahážu. Nicméně, dodělávání vedlejšáků a podobných aktivit už po dokončení hlavní hry už nikdy není to pravé ořechové. A zejména to platí zde, jelikož události na konci hry by značně poškodily možnosti o kompletaci, tudíž je hráč nucen cestovat časem do dob, kdy ještě měl na povel rozesmátou partu puberťáků, kde jejich největší starost byla neodřít káru. No a přeci, nemůžete si přeci je tak chodit side-questy a dungy, když se člověku vybavuje ten...konec.

 Příběh oproti předešlým FF se nese v úplně jiném duchu. Když se kdysi řeklo Final Fantasy, člověku se vybavily ty veselé JRPG gamesky, které byly vytvořeny za účelem takové mírně oddechovější zábavy. Patnáctý díl ovšem představuje úplně nový příběh, temný příběh plný bolesti. I když na to hra nevypadá a na první pohled vypadá nevinně jako její předchůdci, ve hře je spoustu emocí a utrpení. Na počátku vám hra představí vaší ústřední čtyřku, se kterou budete podnikat dobrodružství. Chování připomíná dnešní klasické teenagery, takže pokud se stále pohybujete okolo této věkové kategorie, není žádným problémem si k nim vytvořit vztah. Pokud vás neosloví, hru bych nezavrhoval, protože...postavy mají svůj vývoj a právě tento vývoj postav je to nejlepší, co tahle hra nabízí a tím si vás udrží až do konce. Konec hry je velmi silný, emoční a hlavně velmi kvalitně napsaný.

 Dostáváme se k momentu, proč jsem hru rozehrál až 5 let po vydání. Věc se má tak, že chvíli po vydání jsem viděl jedno gameplay video, kde zrovna byl ukázaný známý tahový systém po tuto sérii. Ovšem video už neřeklo, že tyto tahové souboje se vůbec nemusí používat a pro hru byl primárně vytvořen real-time soubojový systém, kde figurují prvky hack 'n' slash, úskoky, parry a dokonce speciální útoky vašich parťáků. Zpočátku jsou souboje takové bez tempa, ale to protože to tak hra má nastavené, později soubojový systém dostanete do ruky a následně se z bitek stává pravá akční podívaná plná komb, magie a dokonce také nadpozemských sil. Je jen na vás, jak bude souboj probíhat, způsobů je strašně moc a to i díky stromu dovedností, kde nevíte co odemknout dříve a každý nový odemknutý perk je v tom souboji strašně znát. Vesměs souboje probíhají stylem: Usekej toho zmetka k smrti, ale....skoro každý nepřítel má někde slabinu, ale také místa kde ho spíše jen lechtáte párátkem, tudíž taktizování také přijde vhod.

 Svět hry je velice rozporuplný, jedni nadávají, druzí zbožňují. Já nepatřím ani do jedné skupiny...svět je krásný, rozmanitý, rozdělený na jednotlivé části. Navštívíme lesy, bažiny, savany, pouště, hory, jezera, sopky, podzemí, továrny, stoky a mnohem více. Špatná zpráva je ta, že nemáte sebemenší důvod (krom questů) ty místa prozkoumávat. Z 99% tam prostě nic není. To ovšem neplatí pro dungeony, které jsou velmi výborně atmosféricky zpracované, obsahují dobré souboje, kvalitní loot a odolné bossy. Pokud máte rádi průzkum jen kvůli kochání se level-designem, tak poté budete ovšem jako doma. Graficky je to vše zpracované velmi pěkně a atmosféru míst doplňuje ještě solidní hudba, která k těm místům prostě patří.

 Teď si říkáte, proč vlastně mám problém hru hodnotit, když jí vlastně doteď jen chválím? Neměl bych problém udělit devadesátkové a vyšší hodnocení, jenže hra obsahuje zbytečné školácké chyby, kterým se šlo alespoň zčásti vyvarovat. Máte ve hře káru, pěknou káru, dá se upravovat a kterou můžete řídit vy anebo jí může řídit Ignis. No...můžete řídit, to je dost silné slovní spojení. Řízení auta spočívá pouze v držení klávesy pro plyn. Auto samo zatáčí, ano opravdu. Autoři prostě nechtěli, abyste s autem vyjeli mimo silnici a i když zatáčet nějakým způsobem můžete, auto se stejně vrátí na pomyslnou lajnu cesty, nelze prostě sjet. Proto jsem taky nechával vždycky Ignise řídit, protože jsem si aspoň u toho mohl vyřídit vzkazy na messengeru a neumírat nudou. Fast-travel ve hře je, ovšem jde provést jen z auta. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ovšem...nějak nevím jak to popsat. Prostě jste třeba 2 míle od auta a potřebujete například do Hammerheadu a nejlépe hned. Provedete následující úkony: mapa → back to car → otravně dlouhý loading → regalia → fast travel to hammerhead → otravně dlouhý loading. Místo dvou otravně dlouhých loadingů tam přeci šel dát jen jeden ne? Na questová místa obvykle ani fast-travel nefunguje, pokud nejsou blízko parking spotu, takže se může stát, že 7 minut pozorujete jízdu. Do toho začne Prompto otravovat, že by si chtěl támhleto vyfotit. Dobrá tedy, uděláme si zajížďku, uděláme fotku a pojedeme dál. Mezitím nad silnici přiletí Imperial Army a vy nemůžete jet dál, dokud je nevymydlíte. Takže nakonec ze sedmiminutové cesty se stala 20 minutová. Do toho ještě započítejme až nesmyslně rychlé střídání dne a noci, kdy v noci je vidět fakt velký kulový a ještě se spawnují všude démoni, kteří vydrží až možná moc. Plus vedlejšáky také neoplývají zrovna originalitou a jsou většinou typu zabij nebo přines, naštěstí spousta z nich nabízí kvalitní odměny, takže se vyplatí je plnit a navíc je dobré se na pozdější kapitoly trochu nafarmit. Závěrečné boje umí už celkem potrápit a to jsem byl o 20 a více větší level než boss. Poslední výtka směřuje na systém ukládání, je...divný. Manuální uložení je ok, jenže ne všude to jde a pak se podíváte na poslední auto-save, který ukazuje, že hra se naposledy uložila třeba půl hodiny zpátky. Na konci hry se mi bugnul jeden boss, kde se nespustil script a díky tomu byl nesmrtelný. Byl jsem nucen úmyslně zemřít, protože během boje, nemůžete dát load (jako vážně). No a hra mě hodila o hodinu nazpět. V tu chvíli se ze mě sypaly nejrůznější nadávky, až se probudil malej a z koupelny vyběhla moje Lady vyhrožujíc vyhozením pojistek, jestli se neuklidním.  

Hru zatím nechávám bez hodnocení, stále tápu, nejspíš po komplet průchodu to již budu mít jasnější. Pokud nejste alespoň trochu trpěliví hráči, asi vás to neosloví. Není to pro každého.

Série Resident Evil patří k mým nejoblíbenějším herním sériím vůbec. Jistě za to může už jen ten fakt, že jsem podobně jako s Oddworldem se sérií vyrůstal a kromě spin-offů jsem hrál všechny díly, co jsou na PC. Ale taky velice zajímavý a propracovaný lore, který sice ve hrách vypadá značně béčkovitě, ale jako celek tvoří velice atmosférické a dechberoucí univerzum.

Můj nejoblíbenější díl je čtvrtý a proto, když byl oznámen Village, který měl jít ve šlépějích právě čtvrtého dílu, jsem měl hroznou radost. Už z trailerů vypadalo, že autoři slib dodrží, ale byl jsem trochu v rozpacích, protože mi to spíš připomínalo Bloodborne už jen díky viktoriánskému stylu, ale též díky klasickému scénáři: Upíři vs Lykani. Doteď jsme byli zvyklí, že RE série byla o biozbraních a bioterorismu, takže jak to tedy nakonec dopadlo?

Příběh hry navazuje na předchozí díl, kde se opět představí Ethan Winters, jeho žena Mia, ale také jediná postava známá z předchozích dílu Chris Redfield. Ethanovi byla unesena jeho dcera Rose a tak se jí vydává hledat do ne zrovna příliš vábné vesnice kdesi v Rumunsku, kde nedostane zrovna vřelé uvítání. Ve vesnici se následně dozvídá, že Rose má sloužit k jakémusi rituálu, kterému velí tajemná Mother Miradna a její 4 "experimenty".  Příběh je vyprávěn podobně jako v sedmém díle a sice na začátku vám to do mysli vryje přes 50 otázek a postupném hraní se odtajňují jednotlivé díly této skládačky. Osobně mi toto vyprávění sedí, jelikož v tomto díle už se nedá příběh moc předvídat jako to bývalo dříve. Nebo spíš takhle, zpočátku jsem si hrál na Záhady s.r.o. a měl jsem jasno v tom, kdo je zlosyn a kdo oběť. Jenže když přišlo na "odmaskování ", tak nakonec bylo úplně všechno jinak a tím si mě Village získal.

Hratelnostně se to od sedmičky moc neliší, kamera je celkem smooth, s mířením a střelbou tedy problém není.  Poté už to ale přebírá prvky čtyřky, konkrétně už zde nejsou ukládací bedny, poklady a klíče mají svoje záložky a nedávají se do inventáře. Prakticky inventář zaplnit už nejde tak lehce a navíc jde zvětšovat průběhem hry. Také zde sbíráte peníze a utrácíte je u obchodníka. Lze koupit munice, vybavení, healing, ale také upgradovat zbraně. Do zbraní lze najít i různá zlepšovátka vylepšující staty a díky tomu má Village nový rozměr z hlediska gunplaye oproti sedmičce.

Největší problém ovšem nastává s monstry. Není jich tolik druhů a jsou až moc...jak bych to řekl...obyčejní. Nejde z nich žádný respekt, když to porovnám s klasickými zombiemi. Naštěstí má hra pasáže, kde na vás jde vícero enemáků, takže aspoň trochu ty nervíky zapracují. Toto ovšem neplatí o bossfightech, to už je jiná liga. V těch hlavně platí princip jejich vysokých HP, takže během boje si budete často craftit novou munici až nakonec vám dojdou všechny zdroje a už se potichu modlíte, aby to monstrum už zdechlo. Jsou tedy zdařilé a hlavně napínavé. Tímto se vlastně dostávám k druhému všeobecnému problému a sice, že si spousta hráčů stěžuje, že hra již není děsivá. Popravdě až na pár pasáží se jedná o vcelku poklidný průchod, ovšem pasáž v Doll House jsem rozdýchával ještě pár hodin. Nicméně obhajuju si to tím, že Resi 4 taktéž ubral na hororu, ale i přesto se jedná o jednu z nejlepších her podle Metacritic.

Graficky je to zpracované velmi pěkně, hra nabízí krásné lokace k prozkoumávání a taktéž velmi zdařilý level design jednotlivých interiérů. Díky tomu hra disponuje alespoň parádní atmosférou, která se udržuje po celou dobu hraní a nikdy nebudete mít pocit bezpečí na místech, která jste již dávno vyčistili. Ten Capcomácký RE engine je stále díl od dílu vymakanější a dokonce i pěkně optimalizovaný, že i moje starší železo z 2016 mi udržovalo hru nad 60fps a v interiérech dokonce 120.

Zvukovou stránku moc hodnotit nemohu, jelikož díky čerstvému synáčkovi jsem musel mít zvuky utlumené tak, že jsem slyšel akorát hlasy, střelbu a skřeky. Mohl jsem se vzít sluchátka no, ale na domácím kině se vždycky bude hrát nejlépe. Nicméně hudba v titulkách mě překvapila a moc se mi líbila.

Závěrem akorát doporučení...zahrajte si nejdříve sedmičku, víc si pak hru užijete.

Svět Oddworldu, který nám Inhabitants představili již v roce 1997 je pro mě neskutečně smutné místo. Abyste rozuměli, zde nejde ani tak o kvalitu her jako spíš o jejich poslání. Zlotřilé korporáty, otroctví, vydělávání peněz na úkor lidských potřeb a hlavně nehumánní experimenty opět za účelem zisku. Vše utváří jednotný celek, kde i člověk hlavou prohodí pár myšlenek o dnešním světě. A právě díky těmto prvkům se série Oddworld řadí mezi mojí nejoblíbenější herní sérii ze všech. Začalo to již v dětství, kdy jsem sice tomuto poslání samozřejmě moc nerozuměl, ale hlavní prvek hry a sice záchrana svého druhu před velice ošklivou smrtí ve mě zanechalo jisté pocity, které se časem prohlubovaly a rozhodně nemůžu upřít, že by mi tyto hry do budoucna nic nedaly. Připadá mi, jakoby to bylo včera, kdy se na oficiální Oddworld FB stránce v roce 2017 objevil příspěvek, který odkazoval na jejich stránky, kde mě nejvíce zaujalo slovo....Soulstorm. 

Takové nadšení jako jsem tehdy měl se nedá ani slovy popsat. Následně ještě v témže roce vystoupil sám ředitel Lorne Lanning v Berlíně na EGX, kde nám zveřejnil první cut-scénu, charaktery a UI. Během jeho přednášky jsem ale nikde nezaslechl, že to bude opět plošinovka, ale byly zmíněny RPG prvky a crafting. V tomhle ohledu jsem měl obavy, jelikož jsem si nedokázal představit můj milovaný Exoddus jako RPG. Naštěstí postupem času a roků byly zveřejňovány už i samotné gameplaye a vypadalo to, že Soulstorm poběží stejně jako jeho předchůdce New 'n' Tasty. Jak to tedy dopadlo a vyplatil se tento dlouhý vývoj?

Nejprve je nutné se smířit s faktem, že Soulstorm nikdy neměl být pouhý remake Exodduse. Soulstorm totiž je přímo Exoddus, ale ve formě v jaké již měl být v 98 z Lorneho myšlenek. Příběh hry se tímto ubírá trochu jiným směrem a servíruje nám nové, temné a lehce depresivní dobrodružství. Samotný základ příběhu ale zůstal nezměněn, v roli Mudokonního mesiáše Abrahama "Abeho" Lure se po napadení vašeho dočasného útočiště vydáváte vstříc dokončení svého poslání jako osvoboditele, ale hlavně také po stopách tajemného nápoje Soulstorm Brew. Příběh nám vypráví nádherné cut-scény ukazujíc, že právě v tomto bodě Inhabitants přímo excelují. Cut-scény umí být velmi emotivní a svojí délkou už skoro dosahují stopáže klasického TV filmu. Co trochu ubylo jen ten klasický Oddworldovský černý humor, který nám býval dávkován v rozumných dávkách, aby to nesklouzlo k trapnosti. To ovšem neznamená, že by se zde nenašel. Samozřejmě ho najdeme i zde, ale ne již v takovém množství, protože dle slov Lorneho: Abe se musí vyvíjet. Hra je tedy o něco vážnější než její předchůdci, což nemusí sednout úplně všem, jelikož všichni si Oddworld představovali jako uprděného mimozemšťana, který hází granáty po Mudokonech a říká HEWO. Konec příběhu je ovlivněn vaší karmou, kde poté dostanete k dispozici jeden ze čtyř konců. Já jsem dosáhl toho nejlepšího, ale zde jsem musel malinko přimhouřit oči, jelikož jsem ho čekal trochu velkolepější, nicméně bych ale řekl, že tvůrci si tím dávali prostor pro pokračování.

Jednotlivé úrovně fungují klasicky, tak jak je známe. Z bodu A do bodu B, cestou překážky, pasti, Sligové a jiná havěť, ale také samozřejmě secrety a hlavně Mudokoni. Tradiční gamespeak byl trochu ochuzen a stačí vám dva příkazy: Let's go a stůj (zdravím Exoddus a jeho 8 příkazů). Příkazy zde fungují tak, že po stisknutí Abe promluví k nejbližšímu Mudokonovi a po podržení rovnou ke všem. Je tedy třeba si na toto dávat pozor, protože se může stát, že pozdravíte 3 Mudokony před sebou a pak vidíte, jak se z kouře pod vámi zvedne Mudokon a běží k vám přes rotující drtič kamení. Příkazy je také možno vydávat potichu držením sneak tlačítka, abyste nevzbudili Sligy nebo nespustili poplach. Gamespeak Sligů zůstal zachován, ale bohužel pro něj není využití. Již zde nejsou hlasové brány ani pasáže, kde jste museli používat příkaz Look Out. Jediné situace jsou zde akorát, když si potřebujete přivolat Sloga, ale to je vše. Nicméně i přesto gamespeak je alespoň bohatý na hlášky a žvatlání Mudokonů vás bude provázet celou cestu až k portálům, kde je pošlete do bezpečí. Četl jsem názory, že Soulstorm je více založený na akci a ne na stealthu. Osobně si myslím, že poměr stealthu a akce je velice vydařený. Jsou zde pasáže, kdy nepustíte prst ze sneaku, ale také pasáže, kde se bráníte nájezdům Sligů, utíkáte před různými sekáči a podobně. Zde jsem ale také musel přivřít oko, ale to nelze považovat za problém. Chybělo mi totiž více pasáží, kde jste si se Sligem mohli vydatně zastřílet. Přibylo totiž více drůhů podle zbraní. Máme tu Sliga s brokovnicí, s kterým je střílení hodně cool, dále Sliga s rotačním kulometem, Sliga s mortarem nebo i Sliga s plamenometem.  

Tímto se ale dostávám k hlavní problematice Soulstormu, která se řeší ze všeho úplně nejvíce a to jest obtížnost. Myslím si, že většina z nás si představovala obtížnost alá New n Tasty, kde byly checkpointy na každém rohu plus samozřejmě možnost quicksavu. Ale to jsme se hluboce mýlili, obtížností se Soulstorm vrací ke kořenům série čili k Oddysee a mohl bych říci, že hra v určitých směrech dokonce přitvrdila a rozhodně vám nedá nic zdarma. Checkpointů ubylo a ze hry zmizel quicksave. Budete umírat, budete umírat často. Hra je dokonce tak i vytvořená, abyste se svými úmrtími zdokonalovali. Můj osobní verdikt k obtížnosti bych definoval takto: "Hra není těžká, jelikož má svůj systém. Vaším úkolem je na tento systém přijít a řídit se jím. Quicksave by odstranil kouzlo tohoto systému a hra by se stala nudnou bez sebevětší výzvy." Zde to stačí doložit jednoduchým příkladem. První průchod úrovně číslo 3 mi zabral přes 45 minut a ani jsem neměl kladnou karmu. Při druhém průchodu jsem ho stihl zandat za 13 minut, plus jsem měl karmu kladnou. Jak říkám, jde jen o to se naučit systém (a taky trochu se sžít s ovládáním). Nebudu lhát, u hry jsem křičel zoufalstvím, nadával do pí*viny, zku*vený hry, největší sra*ky na světě. Avšak po zdolání náročných pasáží (Molluckova vzducholoď, obrana šplhajících Mudokonů, výtahy s dělem, snipeři, Slig Mama) se dostavil tak neuvěřitelný pocit vítězství, který mě hnal dále (dokud nezačalo ječet dítě). Systém checkpointů lze trochu obelstít, jelikož pokud nechcete přijít o nějaký postup od aktivace kontrolního bodu (například rozestavění Mudokonů na obranné pozice), lze se vrátit zpátky k tomu předchozímu a následně zpátky k tomu poslednímu, který se přepíše a ušetří vám to moře času. Ale radši bych viděl možnost přepisu bez tohoto backtrackingu. 

S craftingem jsem měl hodně velké obavy, jelikož nejsem jeho zastánce ani v jiných hrách. Nicméně zde je udělaný velmi přehledně a prakticky díky němu se nám otevírají různé možnosti, jak jednotlivý puzzle nebo úsek projít. Chci toho Sliga omráčit a zapáskovat nebo radši pro jistotu po něm hodím dvě plechovky bublinkové limčy mixnuté s Mentosem a pořádně zatřepané? Volba je jen na vás. Ono zpočátku toho na crafting moc nebude, ale postupem už si budete craftit zajímavé kousky jako molotovy, dýmovnice, LED výbušniny či třeba rovnou plamenomet. V žádných částech hry vás tvůrci nenutí používat úplně všechny předměty, jejich užívání je čistě na vás, jak moc vám budou dané předměty vyhovovat. Přidáním dvojitého skoku jsem měl také trochu obavy, zda ve hře nebude až moc přehršel skákacích pasáží, kde bude nutnost double-jump využívat (zdravím Doom Ethernal). Víceméně jsem ale došel k tomu názoru, že se jedná o featuru, která vám má usnadnit pohyb a zdolávání překážek. A navíc, pokud spadnete z velké výšky, double-jump vám může zachránit život.

Hra běží na enginu Unity a musím říci, že z něj ždíme vše, co se dá. Hra mi běžela plynule na 60fps při nejvyšším nastavení i se zapnutým OBSkem, ale bylo znát že PC se musel přemáhat, jelikož do 10 minut dokázal vytopit celou místnost. To ovšem na cenu nádherných scenérií, s kterými tvůrci rozhodně nešetřili. Miloval jsem ty pasáže, kde se vám oddálí či lehce přesune kamera a odhalujete bravurní design jednotlivých úrovních. Hra dle slov tvůrců je 2.9D, což byl podle mě skvělý nápad, sice pořád používáte pro pohyb jen levou a pravou, ale Abe nyní chodí do všech směrů. A díky tomu se právě můžete kochat krajinami nebo monumenty. Design a zpracování interiérů navrací ten správný nostalgický Exoddus Feel a střídání přírodních a industriálních zón probíhá s rozumem. Celý tento skvost doprovází super hudba, kterou složil ten samý člověk jako k prvním dvěma dílům a její klasická dynamičnost rozhodně uvaluje úrovním tu správnou Oddworld atmosféru.

Za své stovkové hodnocení jsem již byl kritizován ve skupinách na FB. Proč tedy hře uvaluji stovku? Důvod je prostý, tahle hra nikdy plné hodnocení od nikoho nedostane, jelikož měla nepříliš úspěšný launch kvůli bugům na konzolích a kvůli frustrujícím pasážím. Nicméně jsem prostě fanboy a v případě Soulstormu jsem na spoustou případů buď...mávl rukou nebo přimhouřil oko. Tu hru jsem si prostě zamiloval.

"If you have any further questions, please feel free to pull the lever to your right."

Už po dohrání prvního dílu jsem netrpělivě vyhlížel druhý díl. Jednička totiž obsadila příčku mezi nejlepšími plošinovkami, co jsem kdy hrál a to hlavně díky atmosféře, hororovému nádechu, stylizaci nepřátel a vyprávěním příběhu. Měl tedy druhý díl ambice na to překonat první díl? Já o tom ani na chvíli nepochyboval, protože trailery hru ukazovaly v ještě temnějším a hororovějším pojetí a neskutečně jsem se těšil až hra vyjde.

Příběh hry je vyprávěn stejně jako v prvním díle. Ve hře nezazní jediné slovo (krom volání hlavního dítěte) ani se neobjeví nějaké čtení, tudíž hra vsází na vaši představivost a schopnost si různé části skládaček a otázek domyslet. Na jednu stranu mám tohle vyprávění rád už od dob Limba, ale na druhou stranu mě po dohrání pálí tolik otázek, že mám chuť napsat vývojářům, aby se podělili o své záměry. Příběh se odehrává ještě před lodí the Maw a představuje nám nového dětského hrdinu jménem Mono, který se vydává spolu se Six na pouť skrze ne dvakrát líbivé město plné nejrůznějších kreatur a oblud. Jak už jsem zmiňoval, hra je ještě temnější a hororovější, přičemž určité pasáže jsem měl sevřené půlky z toho napětí, co hra servíruje. Z těch nejlepších pasáží rozhodně jmenuji závěrečný chase s učitelkou a tu temnou část v nemocnici s figurínami, kde mi přišlo, že hra nabrala trochu toho japonského hororu, tudíž vydavatel Namco už si ke hře také řekl svoje. Ale rozhodně to není na škodu, ba naopak jedná se o nejděsivější pasáž ve hře.

Co také rozhodně není na škodu jsou přidané puzzly, nejedná se o nijak obtížné hádanky ani nijak frustrující či dlouhé a to je jedině dobře. Hra tím totiž neztrácí to svoje kvalitní tempo, které od začátku vytvoří a hezky do odsýpá až do konce. Město a leveldesign jednotlivých místností jsou prostě skvěle vytvořené. A to až tak skvěle, že člověk si při průchodu neustále říká: "Co se to tady kurva stalo?". Interiéry budov ukazují, že tam prostě nějaká normální společnost být musela, než se stal nějaký zvrat. Jednotlivé kreatury a bossové jsou ještě víc psycho než ty v jedničce, takže mé obavy byly zbytečné. Těšil jsem se a zároveň netěšil na další setkání s nimi, jelikož ty jednotlivé designy jsou fascinující, ale to plížení kolem nich vám nahání pocity úzkosti. Zvukové stránce nemohu nic vytknout, jelikož vše je parádně ozvučené od různého skřípání až po bortění budov nebo pádu piana. Hru doprovází krásně temná hudba, kde mezi jejími tóny se občas ozvou i lehce veselé melodie, aby hra dala najevo, že jste na dobré cestě.

Jen jedna jediná věc mě při hraní doopravdy zamrzela, ale takových nás bude málo. A sice, pár nejmenovaných bossů zemře, ale hra vás nepustí se podívat na jejich ostatky, což je pro mě škoda, jelikož jsem chtěl aspoň trochu toho pocitu vítězství nad těmi psychokreaturami.

Rozhodně doporučuji si odemknout secret ending, který vám tak trochu ukáže, jak se vlastně Six dostala na loď.

Po 91 hodinách můžu s klidem prohlásit, že Cyberpunk 2077 mám oficiálně dohrán. Mám dokončené vše, co dokončit jde, achievementy, zakázky, koupená auta, level, reputaci a další. Jdeme se tedy podívat na to, proč hře uděluji 90%. Předem upozorňuji, že hru nebudu vůbec hanit až na pár prohřešků, co mi hnuly žlučí, ale o tom dále.

Na Cyberpunk jsem se velmi těšil, protože existuje strašně málo her, která splňují moje kritéria mé ideální first-person RPG. Především si vážím možnosti si vytvořit vlastní postavu a ještě více volbu pohlaví. Vždy rád hraji ve hrách za ženské pohlaví, protože mám rád badass girls, ale hlavně tvorba vlastní postavy dopomáhá k tomu se s postavou více sžít, jelikož je to váš vlastní výtvor. Další věc, která mě potěší je, když hlavní postava umí otevřít pusu a prohodit nějaká ta slova, protože němost častokrát umí zkazit zážitek (škoda, že u Borderlands na to přišli až u třetího dílu). Následně pak stačí postavu voháknout do cool hadrů nebo armoru a vyrazit grindit do open-worldu, který mě musí něčím upoutat. A přesně tato kritéria hra splňuje a proto budu mít hodně dlouho v hlavě tento impozantní zážitek.

Night City je prostě neskutečně krásné místo vyladěné do detailů. Nechce se mi ani věřit jak si s tím musel dát někdo pořádnou práci, protože ta infrastruktura působí tak strašně živě, že několikrát se mi vybavily vzpomínky, když jsem se procházel nočním Berlínem nebo Vídní. Bylo to, jakoby mě to tam vtáhlo a já si užíval ten průzkum. Ve hře není místo, které by bylo nějak prázdné (krom pustin samozřejmě, ale od toho je název pustiny). v téhle uličce se povalují bezďáci mající radost z nalezené samohonky, tuhle je tržnice plná stánků a krámků, pod dálnicí jakási základna banditů popravujíc důstojníka NCPD, kousek od dálnice opuštěný motel plný švábů, kde by ani zadarmo člověk nepřespal, čtvrť buranů, kde už chybí jen pálení korporátních vlajek a mnohem více. Rozhodně dobrý tah kombinovat prvky Cyberpunku a stylu, který bych já nazval: "Mad Max styl". Střídání těchto stylů mi přišlo rozhodně k duhu, protože i já kolikrát potřeboval klid od ruchu velkoměsta a jen tak se projíždět pouští v nadupané káře.

Před vydáním hry jsem si často říkal, zda trhnu svůj nový rekord ve hraní v kuse. Ten držel Zaklínač 3, který mě v té době uzemnil na prdeli na neskutečných 16 hodin od zapnutí k vypnutí. Rekord se nestal, Cyberpunk zvládnul jen 14. Ovšem nebylo to tím, že by mě to tolik nebavilo, naopak, příběh mě chytnul natolik, že jsem toužil po odpovědích jako ještě nikdy. Jen jsem si ho dávkoval v malých kouscích, jelikož jsem si ho šetřil a hojně se spíše věnoval vedlejšákům, zakázkám a NCPD odměnám. Příběh postupem času neuvěřitelně nabíral na síle a po řekněme slabším prologu Night City ukázalo svojí temnou tvář a dostáváme kvalitní filmový zážitek plný akce, zvratů, humoru a hlavně emocí. Jestli emoce byly prioritou příběhu, tak mojí občas šíleně bezemoční schránku se jim podařilo prolomit. K zážitku rozhodně pomáhají skvěle napsané vedlejší postavy, kde rozhodně kraluje Keanu Reeves alias Johnny, sexy Judy, ale také i takovou Rogue, kterou jsem měl nakonec radši než Panam, protože mi víc seděla k mé povaze. Toto vše doprovází kvalitní voice-acting, díky kterému rozhodně o jejich představitelích ještě uslyšíme.

Uživatelské rozhraní je zprvu hodně matoucí a chce to čas, než si to člověk osvojí. Hlavně po rozkliknutí dovedností na vás vybafne halda perků. Není na škodu si je trochu nastudovat a podle nich určit, jakým stylem byste se asi tak chtěli vydat. Já zprvu jel hodně hacking, který se ukáže být velice efektivní, když víte co a jak, ovšem poté jsem se vydal cestou vědy a techniky, jelikož crafting je moje parketa. Hraní si se statistikami a všeobecně čísly mě velice baví a tak jsem velkou část hry sháněl různé blueprinty a součástky pro craftění legendárek. Po vycraftění těch správných zbraní se totiž z gunplaye stává neskutečná akční řežba, která v sobě nese ten správný feel. Ať už je to velice uspokojivými zvuky zbraní, animacemi přebíjení anebo "rozsračkováním" nepřátel pomocí brokovnic. Je tedy docela škoda, že hra má omezený level cap, jelikož postupem času máte chuť zkoušet jiné zbraně a styly, přičemž vše najednou skloubit nejde bez ztráty efektivnosti. K vybavení patří ještě takzvaný cyberware, což jsou umělé implantáty dávající nové schopnosti nebo vylepšení těch současných. Z těch nejlepších vyjmenuji charged jump, kterým se dá dostat téměř všude nebo si tvořit zkratky, second heart (v případě smrti doplní full HP), gorilí pěsti (velmi užitečný pomocník při pěstních soubojích) anebo OS potřebný k hackingu.

Na vaší pouti vás provázejí samozřejmě také vozidla, která se dělí to jednotlivých tříd. Najdeme zde limuzíny, káry jak z post-apo světů vytvořené primárně do pustin, žihadla inspirovaná Bugatti Chironem, obyčejné plechovky, které jsou rády, že vůbec jezdí ale hlavně i motorky, které já jako zarytý motorkář velmi oceňuji. Spousta lidí nadává na jízdní model a nereálné chování aut. Můj názor je ten, že ano, sice vypadá dost blbě když moje postava na motorce odpálí limuzínu při silnějším nárazu a takový Caliburn se ovládá hůř, než když jsem naposledy zkoušel bruslit na ledě. Nicméně po cca 20 hodinách jsem pochopil princip tohoto jízdního modelu a ke konci jsem už valil do zatáček přes ručku, na motorkách jsem si vyhledával různé rampy pro skákání a s Caliburnem jsem si vždy dojel k východním hranicím Night City, načež jsem zkoušel, za jak dlouho se dostanu k těm severním. Fast travel jsem víceméně používal jen minimálně, jelikož mě bavilo ježdění a celkově jsem si herní dobu chtěl natáhnout na maximum. Co se týče rádiových stanic při jízdě, tak CD Project hudbu přizpůsobil na nejposlouchanější styly a každý si vybere to svoje. Na každé stanici jsem si našel svůj oblíbený track i když jsem nejvíce poslouchal Morro Rock Radio kvůli Samurai a The Dirge, které mi do atmosféry města sedlo nejvíce i když jsem zarytý metalista (Rap si občas poslechnu). Zvuková stránka hry ždíme maximum co se dá, chválím využití Dolby Atmos, dává hře neskutečný doprovod. Ruchy na ulicích umocňují představy, že se hráč nachází na skutečném místě a hudba při soubojích dodává skvělý adrenalin.

Poslední odstavec věnuji věcem, co mě vytočily do běla. Nebyly to bugy ani grafické glitche, ty jsem buď neviděl, přehlížel anebo se mi nestávaly. Ta první a nejzávažnější je debilní auto-save. Nechápu, proč se třeba hra sama neuloží po splněné zakázce či zločinu. Jasný, je tu quicksave feature, jenže....splníte nějakou aktivitu a jedete dále, cestou přejedete nebožtíka, spawnou se NCPD a při neúspěšném útěku zdechnete a voalá, hra vás šoupne na poslední auto-save, který může být i 10 minut zpět, během kterých jste splnili 2 crimes report, prodali junk a vycraftili zbraň. Postupem času jsem se naučil mačkat F5 co nejčastěji, ale ne vždy jsem na to myslel. Jsou hry, které uloží postup i po sebrání nábojů nebo aspoň pravidelně ukládají staty a level. Druhá věc, systém policie, kdy se vám před xicht spawnou drony a cajti jsem neřešil, zas tak často se mi nestávalo, že bych zabil civilistu. Nicméně, ke konci hry jsem NCPD využíval pro expení brokovnic a pokud vystřílíte všechny policajty, co se přihrnou, hra na vás už další nepošle. Zapne se systém prevence proti zločinu, kde civilisté vydrží 5 headshotů a po celém městě se aktivují turrety. Možná to byl záměr proti tomuhle expení, ale postrádá to logiku. Poslední věc je práce s inventářem, konkrétně například při výrobě consumables nebo upgradů. Craftit můžete jen po jednom a když potřebujete 100 součástek, tak musíte 100x kliknout držet čudlík vyrobit. Hra se prostě nezeptá, kolik toho chci vyrobit. Taktéž při rozkládání nebo prodeji 10 flašek kvalitní tequilly v kanystru by mohla být klávesa na prodat vše a nemusela by vyskočit tabulka, kolik toho chci prodat. A questlinka s Peralezovými by mohla mít lepší zakončení anebo přidat pár questů. Přišla mi totiž utnutá v tom nejlepším.

TOP MOMENTY:

Potápění s Judy a následná kopulace
Koncert s Kerrym
Pátrání v bytě manželů Peralezových
Skippy
Brendan
Quest s psychopatem a farmou
Johnnyho Flashbacky
Secret Ending pouze s Johnnym
Ruské kolo s Johnnym
Autokino s Rogue
Průvod s hologramy
Opilá střelba s burany
Kyberprostor
Psychokonec na vesmírné základně Arasaky

Wake the fuck up Samurai, we have city to burn!!

Přiznám se, že zpočátku jsem k DS trojce byl trochu skeptický. Jakpak by ne, když taky začnete hru a po pár minutách si všimnete, že světélka představují různé itemy, po smrti se vám smažou nasbírané duše, enemáci vás vypráskají na jedno kombo, levelování vás stojí duše, přičemž za každý level dostanete bod, který umístíte do jedné ze statistik....hmmmmmm, kde jsem to už jen viděl? Hele asi takhle, jednička se hraje jako God of War, dvojka jako Prince of Persia mixlej s WoWkem, tudíž jsem si tak nějak představoval, že trojka bude mix jedničky a dvojky. Ale ono ne, trojka se vydává "It's just like Dark Souls" cestou. Vyplatilo se jí to? Já říkám, že rozhodně ano!

Příběh hry navazuje na první díl a probíhá zároveň s druhým. Zde ale hrajeme za jezdce ženského pohlaví a sice Fury, která nám ukazuje, že být žena není žádná nevýhoda a na své bratry svými schopnostmi a hlavně vytříbeným egoismem hravě dosahuje. Ba dokonce Válku svými dialogy zadupává do země. Válku ale necháváme Válkou, Fury vyráží na Zem zlikvidovat a uvěznit 7 smrtelných hříchů, jmenujme například Zlost, Chtíč, Závist a mou oblíbenou Lenost. Chce se totiž stát leaderem Jezdců, což jí Council umožní pokud splní tento úkol. Pokud jste měli nějaké otázky ohledně příběhu, který jednička s dvojkou nakously, nějaké ty odpovědi již dostanete, ale pár otazníků přeci jen přibyde a tak nezbývá nic jiného než se těšit na další díl, který snad celý příběh dokončí.

Gameplayově hra funguje v podstatě jako Dark Souls. Procházíte lokace, likvidujete potvory a utkáváte se jak s povinnými, tak nepovinnými Bossy. Nepřátelé ani valná většina Bossů nemají žádné taktiky, takže víceméně jediné co na ně platí je znát jejich moveset a umět dobře načasovat úskoky, protože za to jsou speciální komba, co dávají Dark damage. Naštěstí ale, tvůrci nevynechali puzzly, tudíž úplně jako Souls to není. Cesta k bossům vyžaduje spoustu odboček, protože někde musíte něco aktivovat, něco donést, něco přeskákat atd. Větší zákys jsem nezaznamenal, ale bloudit se mi podařilo nejednou. Klasická minimapa známá z minulých dílů byla odstraněna a místo ní jde zde pouhá čára, která vám ukazuje cestu k nejbližšímu bossovi. Takže když náhodou nevíte kam, stačí sledovat symbol lebky anebo naopak chodit na druhou stranu pro loot nebo do secretů. Co jsem hodně rád, tak tvůrci odstranili veškeré debilní collectibles (krom teda zachraňování lidí), ale hlavně to lootování není povinné. Hra lze projít od začátku do konce bez nutnosti sbírat itemy. Sice zde zůstalo to jejich klasické: Hele vidíš tamhle ten item, tam jak se nedostaneš? Vrať se zpátky za pět hodin až budeš umět tuhle schopnost. Víceméně už jsem z toho nebyl otrávený, protože mi bylo u zadku, co tam je, nějaký extra důležitý itemy ve hře nejsou.

Fury v průběhu hry získá 4 formy mezi kterými lze libovolně přepínat. Je to konkrétně ohnivá podoba, bouřková podoba, silová podoba a ledová podoba. Zpočátku jsem měl obavy, protože nemám rád tohle přepínání. Ale ono to nebylo zlé, naopak, je to zde vytvořené dobře, takže nemusíte během 3 vteřin vystřídat všechny podoby, abyste se dostali dále. Co ale už zamrzí je ten fakt, že půlka z těch forem nedostane vůbec prostor a já víceméně hru prošel jen s ohnivou a silovou podobou, bouřková je úplně k ničemu, využijete max 5x a ledová se odemkne až ke konci hry, takže využijete jen na zbytek secretů, kam jste nemohli. Každá forma má také své sekundární zbraně a svoje wrath ability, opět jsem víceméně využíval jen ty ohnivé řetězy a sem tam i silovou palici, která je vhodná k potvorám se štíty. Víceméně jsem rád, že trojka si ponechala ten hack 'n' slash soubojový systém (v nastavení si lze přepnout ještě na jiný, ale ten jsem raději nezkoušel), protože komba co Fury předvádí jsou velice uspokojivá a dokonce po stylu dvojky, jdou kombinovat útoky s primárním řetězem a sekundárními zbraněmi. Koně zde nenajdete, což mě osobně nevadí, protože se vždycky debilně ovládal a ty bossfighty v sedle byly k nasrání. Všechny lokace jsou propojené, je jen na vás, zda si pootevíráte všechny zkratky nebo budete využívat Fast-Travel u Vulgrima. Osobně jsem ho využíval jen na cestování k Ulthanovi pro upgrady zbraní, jinak vždycky pěkně pěšky, jelikož cestou jsem otevíral nové zkratky nebo secrety.

Kámo brácho ta grafika je prostě povedená, tenhle styl hře sedne úplně nejvíc mega. Díky tomu hra ukazuje různorodá prostředí v nejvyšších kvalitách a je to radost se kochat. Už je kvůli tomu jsem nevyužíval Fast-Travel, bavilo mě procházet lokace a prozkoumávat je. Hudba bohužel už tak cool není, ambient hudba je super, ale při bossfightech jsem ani nezaznamenal, že by něco hrálo a právě v Souls hrách je bossfight music úplně nejvíc epic.

Na závěr jen pár výtek. Vás enemáci můžou shodit z plošin do propasti, ale vy je ne. Pokaždé narazí na neviditelnou zeď, ale vy prostě prolítnete skrz a už zase mizíte ze scény. Další věc, ukazatel healthbarů, proč zde není? V DS byl, v prvních dvou dílech byl, tak proč zde ne? Použiju jeden kvalitní argument: Já na jedný plošince, démon házejíc oštěpy na druhé. Říkám si, že k němu nebudu skákat, protože oštěp v polovině skoku znamená smrt v propasti. Nastal tedy boj na dálku, ale po desíti hozených "disků" enemák stále žije a otravuje mě. Kdyby tam byl healthbar, tak bych viděl, že mu to tolik neubírá, tudíž bych k němu skočil a rozsekal ho. Jenže bohužel. Další věc, pomocí biče se i zhoupáváte, jenže ono to jaksi kolikrát nefunguje. Poslední věc, jednička a dvojka měly prakticky stejné bindy kláves, proč trojka má všechno jinak? A navíc až ve třetí čtvrtině hry jsem se dozvěděl, že Fury umí sprintovat a to jsem si to musel vygooglit.

Pro fanoušky série povinnost. Jsem zvědav, jak to nakonec všechno dopadne.

Po skvělé jedničce přichází na řadu druhý jezdec apokalypsy a sice Smrt! A musím...pro mě dvojka nastavila slušnou laťku v tomto žánru. Smrtka má mnohem větší charisma než Válka, tudíž jsem si jí ihned oblíbil a užíval si hlas Michaela Wincotta, který jí propůjčil svůj drsný a egoistický hlas. Oproti jedničce hra nabízí mnohem svižnější tempo při soubojích a skákacích pasážích. Smrtka je mrštná a kousky, které dokáže jednomu vrhá závratě. Vytváření komb při bitkách dává dokonalý pocit zadostiučinění, když se vám povedou ty jedinečné, kdy se třeba na okamžik proměníte v reapera a zadupete enemáka do země.

Nejdřív si vezmu do parády klady. Mám rád příběh o jezdcích apokalypsy, už v jedničce se mi líbil. Příběh ve dvojce navazuje na jedničku a zvedá ho o level výše. Držel mě u hry od začátku až do konce. Oceňuji krásnou grafickou stylizaci. Ke hře se tento styl hodí perfektně a není třeba nějaká ultra-realistic. Různorodost prostředí je jednoznačné plus, tady to hraje barvami, zde to zase vyzařuje zoufalstvím, takže přidáme více šedé atd. Ve hře máte určité světy mezi kterými lze cestovat pomocí portálů a ty se následně dělí na jeden velký open-world, na který jsou napojeny dungeony. Máte dá se říct svobodu pohybu, tudíž nemusíte chodit nutně tam, kam vám hra ukáže. Můžete dělat vedlejšáky, zkoumat různá místa a hledat collectibles nebo loot. Ano velká novinka oproti jedničce. Z truhel nebo enemáků vám padá gear, který se dělí dnes už všem jistě známými barvami podle vzácnosti (zelená, modrá, fialová, oranžová). Ze hry se tudíž tak trochu stalo menší RPG, protože si budete hlídat čísla. Každý malý posun v číslech je znát, často tedy budete měnit vizuál smrtky. Velmi chytrý krok tvůrců bylo vytvoření tzv. "mocnějších" zbraní, které jdou upgradovat obětováním lootu, který nepoužíváte nebo je již slabý. Upgradem se vylepší základní staty i si můžete vybrat, který speciální vylepšíte nebo vytvoříte nový. Oceňuji také skvělý výběr nepřátel, jsou tu všemožné potvory a kreatury, které se s radostí masakrují, ale osobně jsem nenáviděl nepřátele se štíty, protože ti kazili tempo hry a párkrát mi je trvalo zabít déle než bosse. Bossfighty jsou povedené, protože nejsou jednotvárné jako v jedničce. Valná většina z nich se nedá přemoct stylem: Já prostě k tobě přiběhnu a budu drtit čudlík pro útok. Je i třeba taktizovat a hledat slabiny. Smrtka má i cool schopnosti, které si odemykáte ve skill tree. Můžete vyvolat menší armádu poskoků, kteří vám pomohou v boji nebo třeba udělat mega seknutí kosou, které většinu potvor odrazí zpět. Bitky vám také dobíjejí speciální lištu, která vám poté může aktivovat Reaper mód, kde se prostě proměníte v tu víc badass verzi smrtky, čímž dáváte lepší damage, nemáte stagger a jste prakticky nesmrtelní. Jako poslední zmíním excelentní soundtrack, kde skladba Guardian je jedna z nejlepších orchestrů, co jsem měl tu čest slyšet. Pokaždé, kdy si jí pustím vidím v duchu Smrtku, jak ujíždí krajinou na svém koni s kosou připravenou utnout život.

Jdeme na zápory:

Hlavolamy nejsou víceméně nijak obtížné, ale našlo se pár míst, kde jsem zkejsnul delší dobu jen kvůli tomu, že hra vyžaduje nějakou pixel perfect akci (hod bomby skrz portály), i když jsem to dělal správně, hra mi to neuznala a já tedy zkoušel nějaký jiný způsob v domnění, že to asi mám udělat jinak.

S většinou vedlejšáků jsem neměl problém, problém jsem s těmi, kde musíte vyhledat určitý počet nějakých kokotin, roztroušených po celé hře. A že jsou schované tak, že ani s guidem je nelze skoro najít. Co také ve hrách moc nemusím je, že najdete nějaké místo, kam se nedostanete, protože nemáte schopnost, jež se vám odemkne v poslední třetině hry a tak. Nic proti back-trakingu, ale když mi hra dá na začátku vedlejšák, který můžu splnit až skoro na konci hry, tak potom ani nemám motivaci ho už dělat.

Občas mi přišlo, že enemáci udeří přesně do místa, kam dáte úhyb a ne tam, kde stojíte než ten úhyb dáte.

Přišlo mi taky, že hra má trochu natahovanou herní dobu. Protože ať jste řešili jakýkoliv úkol, vždy tam figurovala číslice 3. Potřebuješ 3 klíče, najdi 3 úlomky žezla, sežeň mi 3 týpky, přines mi 3 duše, k oživení potřebuješ 3 kameny, dones mi 3 suroviny atd. Samozřejmě to v praxi fungovalo tak, že jste přišli do dungeonu, který měl jednu hlavní místnost a v ní 3 cesty dál, z nichž jen jedna byla volná. Bylo by lepší, kdybych prostě měl donést jen jeden klíč, který by byl na konci většího dungeonu vytvořeného spojením těch tří.

Cestování mezi světy bylo otravné, protože nejdříve musíte dát fast-travel ke stomu, pak skočit do portálu a potom další fast-travel na místo, kam potřebujete.

Včera jsem se bavil s kolegou a říkal jsem, jak nesnáším, když ve hře musím přepínat mezi postavami, protože mám v tom pak bordel. A bum ho, přišlo to i zde. On by to ani nebyl zápor, jenže ke konci hry už je těch schopností tolik, že je v tom mega bordel. Zvlášť pasáž, kde se musíte rozdělit, tvořit portály, tvořit časové portály, pak stačí zmáčknout špatnou klávesu a můžete to dělat znovu.

Ten mini-skok, který smrtka má když je nohama na zemi je celkem k smíchu a nemá využití. Z dřevěného sloupu dokáže přeskočit celou místnost, ale pak nedokáže přeskočit jedno pitomý zábradlí, protože je o milimetr vyšší než hra dovolí smrtce vyskočit. Plošiny, kde není jasně vyznačené, že na ně jde vylézt prostě nevyšplháte i když jsou vysoké sotva metr. V praxi to vypadá tak, že smrtka skočí na tu hranu, rukama se zahákne někde ve vzduchu nad ní a poté spadne, protože se prostě neměla kde chytit a vy jste to chtěli hrát jinak, než je to definováno.

Hra vyloženě nutí do New-Game+. Hru jsem dokončil za 27 hodin a levelem 21. Crucible má 100 vln, ale posledních 25 se vám odemkne až na 25 levelu. Za zabití máte sotva 3 expy a zas tolik vedlejšáků tam není, aby to pokrylo zkušenosti pro 25 level.

Deathinitive edice tu hru neskutečně dojebala, protože dlouho jsem nehrál nic tak zabugovaného. Původní verze si pamatuju, že takové errory neměla. Ve zkratce...stávalo se, že z ničeho nic, hra přestala vyluzovat polovinu zvuků Hudba nehrála, slyšet šlo jen každé druhé seknutí, dokonce mi to pak i samo skipovalo části cut-scén. RESET GAME. Potom zase Smrtka odmítala se pohybovat, enemáci mě neregistrovali. RESET GAME. Stalo se mi i, že jsem se pohybovat mohl, ale enemákům jsem nic neubíral ani oni mě. RESET GAME. Chtěl jsem sestřelit šutr, Smrtka ale střílela dál a nešlo to stopnout. RESET GAME. Vrcholem toho byla cut-scéna, kde jste po jejím skončení obdrželi expy. Pokud vám to hodilo další level, hra spadla. Museli jste se někde dolevelit a až potom hra běžela dále. SAMOVOLNÝ RESET GAME.

I přes všechny neduhy jsem si ale hru neskutečně užil. Soubojový systém, charismatická Smrtka a audio-vizuální zpracování dělají z této záležitosti nadprůměrnou řežbu.

Far Cry 2 ode mě dostal celkem 4 šance, dohrát se ale podařilo až na tu pátou a musím říct, že těch dohrání bude ještě rozhodně několik. Hra je neskutečně rozporuplná a hráči se dělí na dvě skupiny, jedni hru nenávidí a druzí zbožňují. Já hru nejdříve nesnášel pro její debilní respawn enemáků a to ježdění přes celou mapu mě celkem slušně otravovalo, ale nyní téměř po 6 letech od posledního hraní jsem se přehoupl do druhé skupiny a ta hra je pro mě tak trochu klenot. Čím to? Úplně jednoduše, krása téhle hry tkví především v grafice, která i po 12 letech vypadá stále překrásně, ale hlavně HLAVNĚ v detailech (budou rozebrány níže).

Příběh bohužel v téhle hře moc neoslní, což hlavně způsobuje jeho špatné vyprávění. Prakticky se celá hra odehrává ve first-personu a váš hrdina má klasický Gordon Freeman syndrom, takže vcítit se do něj je velice obtížné. Naštěstí to dle mého názoru zachraňuje veškerá interakce, kdy vaše postava daný pohyb skutečně vykoná (otevírání dveří, telefonování, oprava auta apod). Jinak je ale příběh jakýsi maglajs, kde se prostě banda černochů navzájem vraždí a vy se k nim přidáte, protože máte za úkol odstranit záporáka, který jim zajišťuje kvéry. Šakal ale moc prostoru nedostal, vlastně vůbec žádný, jsou s ním pouze 3 cut-scény, takže vlastně ani nemáte důvod ho nahánět nebo tak. Kupodivu ale na konci, kdy už se začne objevovat v záběru jsem s ním i celkem sympatizoval a neměl jsem s ním problém. Ale další bohužel, ten konec je neskutečně odfláklý a nedával ani smysl, což mě hodně zamrzelo.

Hru jsem spíš dohrál na základě její výtečné střelby, která se mi zalíbila natolik, že odpadla frustrace z respawnujících enemáků a hlídkách v džípech. Zbraně jsou skvěle udělané, skvěle se z nich střílí, mají takový ten správný feel, že v ruce třímáte něco co dokáže udělat bordel. Trošičku to jen kazí ten fakt, že zbraně se opotřebovávají, načež se i rozpadnou. Nebo spíš takto, kazí to ten fakt, že se opotřebovávají příliš rychle a vy si pak musíte pro nové do skladiště, která jsou po mapě jako šafránu. Oblíbil jsem si kombinaci Eagla, FAL a Dart Rifle. Eagle a FAL vydržely celkem i dlouho, ale bohužel uspávačka se začala zasekávat již po nějakých 10 šipkách? K smíchu. Docela taky jsem nechápal, že si nemůžu vzít zároveň Dragunova a FAL, jelikož obě dvě zbraně patří do kategorie Primary Weapons. Tudíž půlku hry jsem na odstřelování dlabal, FAL jsem si až příliš oblíbil než abych ho nechal ležet ve skladu. Taky vtipné je, že nepřátelům se zbraně nezaseknou nikdy a vám prakticky ihned.

Mise jsou všechny na jedno brdo, originalitu zde nečekejte, tahle hra je určená prostě pro hráče, co si chtějí jen zastřílet a vypnout. Jdou ale řešit i jinými způsoby, který po vás chce parťák. Vždy když tu byla tato možnost, tak jsem tak učinil. Jako bonus se vám pak upgradují safehousy, které spíš než jako ukládací stanice (hra lze uložit kdykoliv a kdekoliv) slouží jako noclehárna, případně doplnění munice cestou anebo výměna zbraní z beden. Co se mi hodně líbilo, tak hra vás nevede za ručičku, jak jsme již dnes zvyklí. Přijmete misi a hraj si jak chceš. Neexistuje žádná neviditelná bariéra, která ukončí misi, protože se moc vzdálíte, žádná minimapa, žádná značka, která navádí k cíli, žádný autoheal, prostě hrajete svobodně sami za sebe. Fyzika je též skvělá, ten pohled, když odpálíte auto s RPG je prostě tak neskutečně uspokojivý, tráva se vlní ve větru, když prolejzáte křoví, tak se pod vámi podlamuje a mnoho dalších.

Nakonec si nechám ty luxusní detaily, které moc her nemá. Far Cry 2 má dokonce i některé jedinečné. Stojíte-li ve vodě a střílíte, slyšíte jak nábojnice žbluňkne do vody a udělá takovéto TSSSSS. Když střelíte do krabic s náboji, explodují a kulky začnou lítat všemi směry. Když založíte oheň, rozšiřuje se, ba dokonce na stromech shoří listí a jsou holé. U keřů a stromů můžete odstřelovat jednotlivé větvičky. Když vystřelíte z raketometu, tráva za vámi začne hořet. Když máte poslední políčko zdraví, vaše postava na sobě provede heal na základě toho, co vás jako poslední zranilo. Můžete si vytáhnout kulku z těla, uhasit doutnající rukáv, vytáhnout větvičku z nohy anebo i střep. Za jedoucím autem se práší a ten prach poté začne letět směrem, kterým jde vítr. Pokud autem srazíte zvíře nebo člověka, upadne nárazník. Když z RPG střelíte do objektu, který je moc blízko, tak hlavice nevybuchne, někdy dokonce se na zemi začne točit a až poté někam odletí. A mnoho dalších. Jediná věc, co je škoda, tak postava zbraň při přebíjení pokaždé natáhne, což je trochu pěst na oko, když se to snaží být realistické.

Těším se až zase budu moct navštívit Afriku znovu a Ubisoft by se měl podívat, jaké hry dělal a jaké dělá teď. Z prvků, které nabízí Far Cry 2 se dá vytřískat maximum.

Musím uznat, že tohle DLC je mnohem lepší než původní hra. Náš hrdina zde již nemá Gordon Freeman syndrom a tak si jeho hlas, který v angličtině zní příjemně, můžeme užívat po celou dobu hry. Dokonce i k postavám se dá vytvořit jakýsi vztah. Kapitán je totiž solidní řízek a pitka s ním byla to nejlepší, co jsem kdy ve hře zažil. Příběh je už také o něco lepší a ty hromady dialogů už se daly poslouchat s chutí. Vladivostok je hezky zpracovaný a je vidět, že si s ním někdo dal práci. Nové zbraně potěšily i když pistolka poté letěla pryč. Ne že by se mi s ní špatně hrálo, ale bohužel přehazovaní zbraní tu má asi nějaká svoje pravidla.

Co mě nasralo byly třeba miny poseté po mapě. Ne, že bych byl dement a neviděl je, ale kolikrát nešly odjistit, kolikrát se aktivovaly když neměly a kolikrát mě zabily i když jsem byl už 50 metrů od nich. Další věc, pokud s člunem zastavíte, kde nemáte a stoupnete si od řízení, hra vás shodí do vody. Vylezete a zase vás shodí do vody, vylezete a zase vás shodí do vody a RIP. Další věc, opět se mi bugnul achievement. Při bitkách s netopejrem jsem nechcípl ani jednou, ale stejně se neodemkl. Jo ano, při té první jsem skočil s plošiny dolů, kde mě to zabilo. Hru jsem ale restartoval a dal to již bez smrti. Bohužel si to hra asi nejspíš pamatovala nebo nevím. V poslední řadě opět zkritizuji zvuk, protože ten je ještě vyjebanější než v původní hře. Hudbu jsem měl na max, ale stejně byla neskutečně potichu, dynamický rozsah mluvení postav je k pláči. Týpek stojí skoro u mě, ale zní, jak kdyby byl někde za rohem na druhém konci mapy. Samozřejmě opět při stisknutí spoušti se vše přeřve a nepřátelská ákáčka zní jako olejničky z Vietcongu, přičemž to moje jako solidně namakanej kvér. I přes tyto neduhy jsem si DLC neskutečně užil a nový díl maybe in Murica??

Ke třetímu dílu Metra jsem se dostal až teď. Ano správně, může za to Epic games exklusivita. Ne, že bych proti tomuto studiu něco měl, nebýt jich neexistoval by Unreal Engine, takže fůra her, ale jsem toho názoru, že už takhle je těch launcherů zbytečně moc (steam, origin, uplay, battlenet, rockstar social club). Kdyby Metro nebyla pouze časová exklusivita, asi bych přimhouřil oči. Ale ten rok uteče a aspoň se mezitím hra doladí, protože málo her vyjde v pořádku.

Bohužel Exodus trápí špatný technický stav i teď, což je velká škoda. Hodně to sráží kvalitu hry dolů a bohužel nejen to. Hra začíná slibně, level v Moskvě je starý dobrý Metro, nelze tam nic vytknout. Volha level už je první otevřený a zde je víceméně ještě taky vše v pořádku. Tedy...jsem toho názoru, že Metru moc otevřený svět nesedí. Ta Volha ještě jakžtakž, má skvělou atmosféru a leveldesign, ale dle mého je zbytečně veliká a člověk nějak ani nemá motivaci chodit něco prozkoumávat, protože suroviny jsou pouze dva typy a z nich se dá vyrobit vše, co člověk potřebuje k hraní. Ano můžeme zde nacházet různé dokumenty a dokonce upgrady zbraní a obleku, jenže...no upgrady zbraní najdete i u padlých vojáků a co se týče upgradů obleku, tak jediné, co jsem tak nějak využil byla lepší maska. Kompas je zde dle mě nejlepší, protože aspoň víte, která cesta vás povede k cíli a tudíž budete často hodně odbočovat pro loot, jelikož takových křižovatek je ve hře hodně. Dále jsem využil pouze kapsy pro náboje, protože jsem tak nějak nechápal, k čemu by mi byly kapsy na lékárny. Lékárny si můžete vyrobit nové kdekoliv, náboje pouze u stolu. Kapsy na molotovy mi taky přišly celkem k ničemu, protože těch situací, kde jdou využít moc není. Čištění zbraní a oprava masky je skvělá featurka, nicméně...zbraně se zasíraly až příliš rychle a odsekávat ákáčko po třech výstřelech je fakt k nasrání. U masky to už bylo lepší, protože se tak často nepoužívala, ale nechápu, proč si Arťom prostě od mrtvol nemohl vzít novou jako v předchozích dílech.

Nastal level Kaspik a zde už budu kurva kritický. Ta úroveň není špatná, ale nesedí mi do téhle hry. Kdyby se hra jmenovala Mad Max asi bych byl nadšený. Zde jsem si už začínal všímat mizerného technického stavu a bugů. Jdu podél skály, u skály leží kameny, které prostě a jednoduše levitují, proč ne že? Tamhle omráčím týpka, rozeberu mu zbraň, po cca 10 minutách se vracím zpět, týpek zpátky na nohou a míří na mě neviditelnou zbraní a něco u toho mele. Dostal znovu po držce, ale kroutil jsem hlavou. Tuhle zabiju potvoru, která se radši moonwalkem ztratí pryč ze scény. Celý Kaspik je až zbytečně moc velký, prázdný a hlavně je to takovej klasickej vole, polobolševickej vole, dizájn vole, rustikální vole, zdánlivě vole...Káru, kterou zde máte k dispozici jsem zaparkoval do pangejtu po asi 200 ujetých metrech, protože se mi zaprvé bugnul výhled, takže jsem viděl velký hovno a poté, co se odbugnul jsem vůbec neměl chuť s tím jet dál.

Tajga už je o něco lepší. Je to trochu více lineárnější, ALE.....tu kuši programoval nějaký člověk, co očividně ten den vstal špatnou nohou. Neuvěřitelný, jak ta zbraň je nepřesná a otravná. Zde vás autoři přímo nutí do stealthu, což je škoda, protože gunplay je zábavný a užijete si ho prakticky jen v jedné úrovni. Co se ještě Tajgy týče, celou dobu mi hra běžela na hezkých 60 a více FPS, ale jakmile se objevil Méďa, snímky začaly padat až k 25. Medvěd zmizel a jedeme zase na 60. Poslední level považuji za nejlepší, protože má vše, co se mi na předešlých dílech líbilo. Hororová atmosféra, paranormální jevy, prostředí metra, klaustrofóbní zážitky. Ovšem tento zážitek mi trochu zkazila opičí pěst, která se prohnala zdí a dala mi instakill. Poslední bug, co se mi stal a fakt už mě vyloženě nasral, protože tohle se mi ještě u žádné jiné hry nestalo, bylo, že se mi neodemkl achiev za to, že Duke, Damir a Alyosha zůstali živí a zdraví se mnou. Jednotlivé achievy mám odemčené, ale prostě Duke nějakým záhadným způsobem zmizel z poslední cut.scény a proto, se mi neodemkl. Konec hodnotím víceméně kladně, sice to nemělo takový ten feel, že člověk něco dokázal, ale nějaké emoce se tam vyskytují. Dá se i říct, že špatný konec je udělaný o něco lépe, protože zde nechybí moje nej postava Khan a jeho filosofické vyjadřování.

Grafické stránce hry nemám co vytknout, zpracované je to pěkně. To se ovšem nedá říci o zvukové stránce hry. Ta je podle mě nejvíc rozesraná a nezachraňuje to ani DOLBY ATMOS. Dynamický rozsah zvuků je prostě úplně mimo. Když Arťom odpálí vlak na začátku, zní to jakoby bouchnul někde za sedmero horami, jen to trochu puflo. Ovšem když jsem vystřelil z Ákáčka, málem mi to odpálilo subwoofer. V nastavení je možné nastavit pouze hudbu, hlasy a celkovou hlasitost. Takže jo, hudbu jsem dal trochu více nahlas, hlasy ubral, aby se mísily s hudbou, ale jakmile jsem zmáčkl spoušť, tak to stejně všechno přeřvalo. Dále, úvodní cut-scéna...hudba při ní praská, jednou lze přeskočit prakticky ihned, pak zase až skoro ke konci. A ze všeho nejhorší je, když máte třeba omylem repro nahlas, tak je prostě neztišíte, musíte alt+tab a ručně přes stavový řádek anebo já jsem musel vstát a dojít k zesilovači a drtit tam to VOL-. Poslední věc, do které si rýpnu je Gordon Freeman syndrom hlavního hrdiny. Občas to zní neuvěřitelně debilně, když tomu nejsou přizpůsobeny dialogy. Postavy se vás na něco neustále ptají a Arťom jen drží hubu jak jedna moje EX když jsem se jí ptal, co se stalo. Abych jen nekritizoval, zvuky zbraní jsou nejlepší, co jsem kdy ve hře slyšel. Jejich ráznost a ozvěna působí neskutečně autoritativně. A i když mě 90% lidí teď sežere, hru jsem hrál s eng dabingem a líbil se mi. Mám rád angličtinu, mám rád angličtinu s ruským přízvukem a to přesně od doby, kdy do herního světa vstoupil Viktor Reznov z Black Opsů. I přes odfláknutou techickou stránku hry jsem si ale hru užil a rozhodně se k ní ještě vrátím.

Po roce a pár měsících jsem dostal odvahu opět zapnout Resiho dvóju. Zprvu jsem dal akorát průchod za Leona a jaksi mi to stačilo. Zlom nastal, když vyšel remake trojky, měl jsem ho prakticky sfouknutý ihned, ale neměl jsem dost. Zapnul jsem tedy opět dvojku a za tento víkend jsem ho dohrál dvakrát (sice nedobrovolně, ale co už).

Vůbec nemám páru, kde začít a co vše sepsat. Vraťme se tedy rok zpět a začněme zde. Jakožto velký fanoušek Residenta jsem se na tenhle Remake těšil jak malé dítě. Abych si nic nespoileroval, viděl jsem pouze jedno gameplay video, které mě tehdy dost navnadilo a zároveň jsem si při něm nadělal do kalhot. Nastal osudný den vydání a PPL mi samozřejmě hned zkazilo radost, jelikož můj balíček z Xzonu odeslali kamsi do Liberce. Měl jsem dvě možnosti: Buď strávím celý víkend čuměním do zdi a okusováním nehtů a záděr anebo....se vyseru na nějaký PPLko a vydám se do kamenného obchodu a koupím to tam. Samozřejmě, že moje finanční situace druhou možnost nepovolila, takže jsem se vydal do obchodu hru koupit, že radši budu týden o rohlíkách. Poctivě instaluji a přesně ve 21:36 zapínám to, na co jsem dlouho čekal. Uvítalo mě celkem i pěkné menu a potěšil přechod na nový RE engine. V tu ránu jsem ale byl nehorázně zklamán, jak do prdele mohli zapomenout na ten vážný hlas, který pokaždé hrdě a nestoudně zahlásil: REZIDENT ÍVL TŮŮ??? No nevadí, zhlasl jsem světla, vybral si Leona, protože je to prostě Leon a odstartoval svůj uklidňovač tepu. Po celkem svižné cutscéně mě hra vtělila do nažehleného blonďáka a vyslala mě na benzínku. No a co si budem, uvítal mě nádherný leveldesing, suprová grafika a atmosféra, která by se nemusela stydět vyzvat P.T. Suprová hra světel a stínů, zvukové efekty nahánějící hrůzu, pistolka s minimem nábojů. Byl jsem ohromen, vážně ohromen. První výzva se zombákem vyšla docela dobře, sice potřeboval 6-7 kulek do hlavy, ale budiž. Nastal čas se vrátit k autu a zde Japonci ukázali, proč oni ty horory umí nejlépe. Než jsem se vymotal z benzínky, káknul jsem si tak 3x.

Následující řádky budu psát, jako bych dvojku nikdy nehrál, protože nechci psát neustále, co je jiné, co je stejné a tak. Uvítala mě stará známá policejní stanice a jeden suprový prvek a sice, že hra není lineární. Cest je zde mnoho, ale i zavřených dveří. Vývojáři rozhodně nešetřili na násilí, spousta krve, spousta mrtvol, zombíkům jdou odstřelit končetiny a pokud se vám podaří rozstříknout jeho hlavu na sračku, vydá to ještě velmi uspokojivý čvachtavý zvuk, přesně jak to mám rád. Libí se mi, jak je hra nepředvídatelná, nikdy nevíte, jaká mrtvola vstane, jestli za dveřmi nečeká sráč a radostí vás neobejme nebo z kterého stropu spadne Licker. Tak trošku vás upozorní hudba, která je v tomhle ohledu dynamická, ale strach taky dokáže nahnat. Hodně zde pomáhá mapa, která ukazuje, kde jste na něco zapomněli nebo kde již nic není. Nebýt jí, asi by mi trvalo neskutečně dlouho, než bych se vymotal ven. Taky se mi líbí, jak vám hra nedá nic zadarmo, nutí vás přemýšlet, plánovat trasu a taktizovat ohledně inventáře. Není totiž nic horšího než když potřebujete sebrat něco důležitého a nemáte místo. Nebo naopak něco potřebujete použít a leží to v bedně, která je nejbližší 20 minut od vás a cestu stráží dva lickeři a pár dalších potácivých pobudů. Puzzly jsou skvěle udělané, nejsou těžké, tudíž se nedá u nich zaseknout, ale za 5 vteřin je mít taky nebudete. Docela i bylo fajn, že hned všechna tajemství RPD neodhalíte ihned, takže člověk, když se dostal ven se akorát chvíli vztekal, že nemá všechno a nemůže se vrátit. Backtraking tu je, je ho tu hodně. Někomu se to může zdát otravné, ale odměny stojí za to. Jedna z odměn je, že se s vámi pokusí skamarádit pan X a jeho stalking je při prvním hraní dost depresivní a nepříjemný. Jeho dunivé kroky vám znějí v hlavě po celou dobu a nikdy nevíte, kdy se rozrazí dveře a bude se po vás sápat. Backtracking tu dosahuje takových hodnot, že se prakticky z konce hry můžete vrátit zpět na začátek, naštěstí je to už libovolné, takže speedrunneři a lineární kňouralové si mohou oddychnout. Hra si svojí atmosféru nechává po celou dobu hraní a když si myslíte, že horší už to být nemůže, tak bohužel...může. Po RPD přichází na řadu stoky. Ano každá správná hororovka má stoky, ale ne všechny jsou tak děsivé jako tu. Jistě za to může ten fakt, že zde už nemůžete používat sluch na detekci nepřátel, jelikož hučení vody ho anuluje a navíc....monstra zde si "zpívají"? Po stokách přichází samotný Nest. Krásně osvětlené laborky, co tu může být tak děsivého? Hmmm, co takhle nesmrtelné křoví alias trnitý Regenerados ze čtverky? Herní tempo nezpomaluje a klacky pod nohy hází neustále. Tímto bych uzavřel první dohrání a zmínil ještě pár věcí. Gunplay je zde hodně zábavný i když ho trochu brzdí nedostatek munice (jasný je to survival horor, takže to není výtka). Rozhodně ho i podporuje upgrade zbraní, s kterým je to pak ještě zábavnější. Lekačky jsou výborně udělané a nečekané. Dokonce i když o všech vím, tak jsem se zesral i tak (mrtvola ve skříňce, licker za zrcadlem..). Řev probouzejících zombíků ve mě neustále vyvolával husí kůži. Znovuhratelnost??? ROZHODNĚ!!!

I když mi to trvalo přes rok, nakonec jsem to přeci jen zapnul znovu. Tentokrát za Claire a....možná mi ujel prst, ale na HARDCORE. A bylo to Hardcore, víc nepřátel, méně nábojů, větší odolnost. Ale hlavně jeden masivní upgrade: V nastavení jsem si zvuk přepnul na DOLBY ATMOS a díky mému 9.1 domácímu kinu byl zážitek o 100% záživnější. V tento moment se teprve dá hodnotit zvuková složka hry. Ozvěna výstřelů, která se nese po celém pokoji, slintající lickeři, kteří mi funěli za zády, dokonce když se mi u nohou ozval zvuk vřískajícího zombáka, měl jsem totálně sevřené půlky a ve hře sprintoval jak o závod. To vše doplněné luxusní dynamickou hudbou, která v jednu chvíli v sobě nese temné a strašidelné tóny a po chvíli způsobuje nával adrenalinu. Za ten rok jsem spoustu věcí pozapomněl, ale v průběhy hry jsem pomaloučku polehoučku si začínal rozvzpomínat, kam jít, co udělat a tak. Tato HARDCORE záležitost mi zabrala 4 a půl hodiny. První průchod za Leona něco kolem šesti. Celkem zvláštní, jelikož jsem vymetl všechny možné kouty, dokonce jsem objevil i třetí backtrack na RPD. Herní dobu hlavně zkracuje segment se Sherry, s Adou se mi zdál o dost delší. Ale rozhodně jsem si druhý průchod užil o dost více než ten první. Přemýšlím teď, který průchod byl těžší, když nebudu hledět na zvolenou obtížnost. Claire má ze začátku blbou bambitku, která se přebíjí pomalu a damage o moc větší není než Leonova Matilda. Rozhodně i broka mi přišla lepší než granátomet, jelikož než zombák uhořel nebo se rozpustil, tak to také chvíli trvalo. Za to ale segment se Sherry je primitivní než ten s Adou. Asi tak či onak, je to vyrovnané, jedno má lepší to, druhé to.

Po dohrání jsem se rozhodl pro Second run neboli Scenario B. Ehm...no...vybral jsem si opět Claire, jelikož jsem si myslel, že to bude jen takový dodatek na chvíli. Po chvíli mi začalo docházet, že second run opravdu bude znamenat second run. Kupodivu jsem nijak frustrovaný nebyl, rozhodl jsem se pro achiev hunting a byl jsem zvědavej, co vše bude jinak. Chtěl jsem to mít dohrané co nejdříve, takže jsem nastolil neuvěřitelné tempo. Hesla od zámků a kombinace trezorů zůstaly nezměněné, víceméně jsem RPD proběhl na jeden dech a sbíral jen nejnutnější věci. To samé bylo i dále a second run mi zabral nějakých dvě a půl hodinky, čímž jsem si vysloužil eSkové hodnocení a achievementy za dohrání pod 4 hodiny, za neotevření bedny, za nepoužití healu a za dohrání s méně než 14000 kroky. Čas by byl kratší, kdybych nepoužíval inventář pro zastavení hry :D.

Jak se říká "za málo peněz, hodně muziky" a Resi dvojka je ukázkový příklad. Po dohrání second Runu jsem rozehrál Ghost Survivor mode. Tyto módy ukazují: co by, kdyby. Takže špetka příběhu v tom je, ale více se zaměřuje na rychlý průběh a hodně střílení, podobně jako Mercenaries v předchozích dílech. Runaway jsem proběhl s prstem v nose, je nejjednodušší, ale za to nejstrašidelnější. Může za to hlavně nová potvůrka, která nevypadá zrovna dvakrát atraktivně. Scénář za Kenda považuji za nejtěžší, jelikož cestu vám znepříjemňují jedovatí zombáci. Jejich dosah výparů je až neuvěřitelný, tudíž s brokou se na ně musí hodně opatrně. Forgotten Soldier je nejvíce akční a atmosféra se z něj úplně vytratila, což mě osobně nevadilo, protože se zde dá vyřádit na tom skvělém gunplayi. Po dohrání těchto 3 se vám odemkne ještě čtvrtý a sice No Way Out, který teprve otestuje váš skill. Celou dobu jste totiž zavření na benzínce ze začátku hry a váš úkol je zabít 100 zombáků, kteří se hrnou ze tří směrů. Je to nervy drásající a pěkně scary, ruce se mi klepaly ještě půl hodiny poté. Po dohrání Scenaria B se vám odemkne ještě 4th survivor a ten bych řekl, že byl pro mě nejzábavnější, jelikož měl suprovou atmosféru, člověk si pořádně zastřílel, luxusní hudbu a průchod všemi částmi hry s tunou monster za prdelí. Ale to ještě není všechno, po dohrání i tohohle scenaria se odemkl takzvaný TOFU mód, kde prostě hrajete za TOFU a máte jistý handicap. Máte jen nožíky. Toto je už čirá frustrace a vlastně jen spoléháte na to, že to proběhnete aniž by vás něco chytlo kulky. A ještě to není všechno, po dohrání se vám odemknou další druhy TOFU, kde jeden má jen granáty, druhý plamenomet atd. Pokud to člověk bere jako vtip, tak ok. Japonské nadávky pana TOFU jsou vážně k pousmání a music, která hraje při tomto módu je pro mě zdaleka nejlepší z celého soundtracku. Toto vše v jedné hře, hra nabízí desítky hodin i bez mulťáku nebo nutnosti připlatit si za obsah. Poklona Capcomu za tento kousek, nezklamali.

"You said the virus turn people into monsters, not reptiles!".

Ani jsem nevěřil, že bude existovat hra, která se svou děsivostí vyrovná mé top scary hře P.T od Kojimy. U téhle hry jsem byl fakt zesranej od začátku do konce, na vydechnutí tu není nikdy chvíle. Možná si říkáte po přečtení popisku hry, co na tom tak děsivého je....jsou to dvě naprosto primitivní věci, které autoři zvládli. Ta první je všudypřítomná paranoia. V té hře není místo, kde jste chránění, kde si můžete hodit nohy na stůl a zapálit Kubána....dokonce i když se schováváte před Lucasem, musíte pozorně naslouchat zvukům a přemýšlet jako v reálu, protože i tenhle virtuální zabiják dostal od vývojářů schopnost: Dělám, že odcházím, takže třísknu s dveřmi a počkám si jestli vylezeš zmetku....

...což mě přivádí k bodu dva a to jest: Tohle není nic nereálného, žádná fantasmagoria, žádný výplody lidské mysli. Tohle se může stát komukoliv na světě a věřím tomu, že se to pár lidem možná i stalo. Sám jsem před pár lety Dark Net navštěvoval a nebylo mi tam vůbec příjemně. Nehledě na to, že vím o případu, kdy se jednomu uživateli sám od sebe otevřel poznámkový blok a začal mu tam psát výhružné vzkazy i s jeho aktuální adresou. Díky tomuhle faktu, že takoví lidé vážně existují, ta hra graduje strach na maximum.

Rozhodně klobouk dolů za celkové zpracování a vizuál. Těžba cryptoměny, nákup různých udělátek pro zmírnění utrpení a k ulehčení pátrání po klíčích, hackování wifin, antihack minihry a celkové vzhledy stránek jsou krásné propracované a mají hlavu i patu. Eventové hrozby jako vypadnutí pojistek, houkání detektoru pohybu či jen obyčejný průchod domem do uličky pro balík, kde na vás čeká ten odporný Breather, přivádí výborné mrazení v zádech a pokud to přežijete, tak si strašně ulevíte jako když si stihnete pípnout příchod do práce minutu před začátkem.

K této hře se dá napsat vážně hodně, ale nebudu spoilovat úplně všechno, protože kouzlo té hry je v tom, že na všechno musíte přijít sami a je to fakt kurevsky těžké dohrát. Za tenhle kousek vývojářům fakt poklona.

Pozn. Jedničku jsem nehrál.

Plošinovky jsou můj nejoblíbenější žánr a přesně takhle mají vypadat. Kapitán Drápek je přesný příklad toho, proč je tento žánr skvělý a proč patří ke špičce svého žánru. Byť je obtížnost extrémně vysoká, v době vydání jsme byli zvyklí, že nás hra nevede za ručičku, že nejsou autosave ani quicksave či neomezené životy. Je to vlastně takový Dark Souls mezi plošinovkami a můžu říct, že se jedná o jednu z nejtěžších her, co jsem měl tu čest hrát...

...ale za to jednu z nejzábavnějších. Hra disponuje krásnou barevnou grafikou se skvělými animacemi a cut-scény jako vystřižené z Disney animáku. Oceňuji také různorodost prostředí a pěkný level-design to vše napěchované ve 14 levelech, kde si ani na vteřinu neoddychnete. Zmíním ještě zvukovou stránku, která je fantastická. Úrovněmi nás provází jak skvělá hudba, který dokonale sedí do doby, ve které se odehrává, tak i kapitánův sympatický hlas. Pazourek hodně-krát komentuje situace, jež se právě dějí například: "Toto vypadá jako výzva", "Tato část není na mapě", "To bylo o fous" nebo v případě použití bambitky i "Sežer to". Už jsem se i několikrát přistihl, že hlášky jako "Yes, Fire Sword" a "Magic Claw" používám i ve skutečnosti a zvuk, který se ozve po sebrání žezla nebo kříže mi dá supr pocit sebe-uspokojení.

O anooo, poklady a zlato, jeden z hlavních prvků hry. Pokud vám nestačí jako výzva průchod úrovní z bodu A do bodu B, můžete si ji ještě vylepšit sbíráním pokladů, které se válejí všude, padají z nepřátel a některé dokonce vyžadují časový power-up v podobě zlaté nebo červené myši. Pořád to nezní obtížně? Dobře, co když vám povím, že stačí jedna chyba a k pokladu se už nikdy nedostanete? A co když vám povím, že životů můžete mít maximálně 9 a ani o jeden víc? A co když vám sdělím, že polovina překážek dává instakill? Jo to už je jiná, na konci levelu probíhá součet pokladů, které jste v úrovni sebrali a většinou jen smutně koukáte, protože nemáte ani půlku. Vtipné je, že pokud seberete všechny, dostanete extra život. Když máte životů devět, je vám to k hovnu, protože jich budete mít jednom devět. Pokud máte životů 8, najednou jich budete mít devět, ale je to taky k hovnu, protože hebnete na první překážce jen kvůli tomu, že pod sebou uvidíte zlatou lebku za 25000 bodů. A na nějaký podvádění zapomeňte. Ano existují oficiální číty na vyšší skok a tak, ale vývojáři vám za odměnu zruší ukládání hry.

Nicméně hra má perfektní ovládání s okamžitou odezvou, tudíž po pár hodinách už budete i bez obav experimentovat a výzev se bát nebudete. Hra dohrát jde, pokud cestou neděláte vylomeniny a šetříte si kouzla a náboje. S každým novým rozehráním je to už jen lepší a lepší :)

Opravdu nikdy bych neřekl, že se mi vytvoří závislost na nějakou hru (Oddworld sérii nepočítám, protože to beru jako kus mojí duše :D). První díl jsem snad zapnul jen jednou a nějak mě to ani nebavilo. Poté před rokem jsem viděl trailer na dvojku a dost se mi zalíbil, zvlášt ta brutalita, protože jsem zarytý masochista a gore zbožňuji. Tehdy jsem to docela vychytal a pořídil si beta verzi KF2 asi za 12 éček. Nadšeně jsem nainstaloval a zapnul, ale v té chvíli moje nadšení odpadlo. Lagy, lagy a dokonce i, tomu ani nebudete věřit, lagy jak kráva. Notebook mi to prostě neutáhl ani na nejnižší. Ovšem poté, co jsem si složil PC jsem se už pak ani nedivil. Ta grafika je naprosto boží a vypiplaná do nejmenších detailů. Vše je suprově nasvíceno, stíny jsou velice realistické a co se mi nejvíce líbí jsou odlesky od světel na zbraních. Mapy jsou též kvalitně do detailu zpracované a všude skoro najdete nějaké věci, jež ukazují, že to tu kdysi bylo obydlené lidmi. Neuvěřitelné co Tripwire dokázal na Unreal Enginu.

Nyní bych popsal asi tu pro mě nejdůležitější věc ve hře a sice GORE!!! Skoro nikdy ve svém životě jsem necítil takové zadosti učinění a hřejivý pocit uvnitř, než když střelíte granát do houfu Clotů a oni se rozprsknou na sračky do všech stran. A to ještě v bullet-time, který je zde nastaven přesně do těchto momentů. Dále musím zmínit to fantastické porcování hlav. Pro mě je to i fajnová kravinka, když se čeká na další vlnu. Prostě si najdu mrtvolu nějakého Zeda, kterému zůstala makovice na krku, vytáhnu bouchačku a postupně odhaluju, co se nachází uvnitř. Jinými slovy, nejdříve se ukáže lebka, poté se udělá do lebky díra no a poté se můžete těšit z pohledu na mozek. Funguje to i když jsou Zedi na živu, jen už se moc nemůžete kochat z blízka. Jinak též dobře zpracované jsou i vnitřnosti Bloata a je zábavné mu střelit do panděra. Následuje sprška jeho žluči (nebo kyseliny), nějaké to střevo a samozřejmě krev.

Výběr z perků a jejich levelování zde samozřejmě zastává funkci antistereotypu. Každý z perků totiž disponuje různými taktikami pro boj, ale také pro obranu. Tudíž, pokud se stává, že vás KF 2 trošku již omrzuje, stačí změnit perk a hned je to o něčem jiném. Každý z perků má také předem doporučené druhy Zedů, které může masakrovat s prstem v nose nebo u kterých by se měl radši zakousnout do stromu a hrát suchou větev. Osobně jako nejtěžší považuji perk Medic, jelikož tento perk se musí také starat o healování ostatních, což někdy není nejlehčí a občas to může i znamenat kick ze serveru, pokud to jaksepatří podělá. Pro mě nejoblíbenější je perk Berserker, jelikož s ním to jsou ty pořádný jatka (jak jinak u mě že?). Člověk s ním má takovou větší jistotu, jelikož mezi jeho schopnosti si můžete navolit rychlejší běh, heal pomocí Horzine nanobotů nebo i větší odolnost.

Rovněž oceňuji a i pestrou nabídku zbraní. Najdeme tu vše, co si může každý správný maniak jako jsem já přát. Od brokovnic, přes SMG a sniperky až po útočné pušky. Mezi zajímavější kousky zmíním Microwave gun, která se hodí na nepřátelé nesoucí na sobě nějaký kov. Tahle mašinka je totiž dokáže zevnitř nažhavit až pak doslova explodují. Za další jmenuji zápalnou brokovnici, která zvládne i trochu těžší nepřátelé a dokáže na dálku zapálit jakékoliv Zedy. Dále třeba Railgun, která je výborná na ty nejtvrdší Zedy, které můžete sejmout i na jeden úder, pokud se trefíte do toho správného bodu. Nakonec zmíním mou nejoblíbenější zbraň neboli Eviscerator. Tato zbraň určená pro Berserkera totiž v sobě ukrývá výhodu útoku na blízko i na dálku. Na blízko se mezi vás a Zeda postaví roztočená kotoučová pila, což je ideální na kuchání slabších Zedů a na ty tvrdší je tu zásobník s pěti menšími kotouči, které jdou vystřelit za pomocí laserového zaměřovače. Ovšem tato střelba potřebuje i trochu umu, jelikož míření je dosti kolísavé a navíc kotouči trochu trvá než doletí určenému Zedovi na jeho ksicht. Naštěstí lze ovšem vystřelené kotouče znovu sebrat.

Co se Zedů týče, tak je zde vidět že vývojáři doslova sypali esa z rukávu. Jejich odpornost doslova nezná mezí. Následující část textu bude je schována pod spoiler z důvodu možného spoileru, nudného čtení, redukce délky komentu nebo mého možného názoru, že toto v komentu být nemá, na který jsem přišel až po dopsání. Z těch slabších tu máme rodinku Clotů, kteří neoplývají žádnými extra schopnostmi až na nemotornost. Jediný jejich účinný tah, je spawnování kdekoliv je to možné a pokud je máte za zády, tak vás drapnou a vy je musíte odstrčit (nebo zastřelit). Dále tu je Crawler, což je takový napůl člověk napůl hmyz. Dokáže potrápit v tmavých mapách, kde není skoro vidět, navíc na nejtěžší obtížnost je rychlý a mrštný. Stalker, mutant, jež dokáže být neviditelný, umí docela zadělat na teplo ve spodkách, jelikož je docela těžké je spatřit. Bloat, nemotorný tlustoprd, jež je sice pomalý, ale jeho počet HP mu to dokonale vynahrazuje. Siren, křehká babča, která svým řevem dokáže zničit hozené granáty. Ovšem jejich její napůl kovové tělo jí zajišťuje větší odolnost. Husk, ohnivý týpek s plamenometem v ruce, který jako jediný Zed může útočit z dálky, což je někdy dost nepříjemné. Nakonec z těch pohodovejch tu máme Gorefasta, který si dokáže chránit hlavu pomocí mačety, kterou tahá po zemi. Dále už začíná jen a jen peklo. V průběhu vln na vás hra vyšle dokonce takové menší bosse, aby prověřila vaší schopnost týmové práce. Začneme s tím jednodušším. Scrake, kolosální monstrum třímající motorovou pilu místo ruky, dokáže velmi snadno ovlivnit morálku týmu. Scrake velmi vyžaduje kooperaci, jelikož má odolnost vůči výbušninám a obrovské množství života. Navíc pokud mu klesne život pod půlku nasadí permanentní rage a motorovka se rozjede na plné obrátky. Aby toho nebylo málo, tvůrci do hry nasadili ještě horší bestii a sice stvůru jménem Fleshpound. osobně FP považuju za nejhorší a nejděsivějšího Zeda z celé hry. FP má totiž taky svůj rage, ale narozdíl od SC se nasere kdy chce a většinou když se to vážně nehodí. Navíc strašně rád napadá zezadu a není to příjemný pohled. Nejhorší je ale jeho rychlost, jelikož jemu neuteče nic. Co se skvěle hláškujících bossů v závěrečné vlně týče, tak v životě mi nic nedalo takto zabrat. Už se mi i stalo, že jsme Bosse zabíjeli přes 50 minut, načež zůstal pouze jeden člověk.

Předposlední odstavec věnuji skvělým vychytávkám, které nenajdete skoro v žádné hře. Například, pokud přebíjíte poloprázdný zásobník, vaše postava vytáhne nový a vymění za starý, načež ten starý si schová. V případě prázdného, ho postava rovnou zahodí na zem. Váš arzenál má určenou váhu, čím více váhy máte, tak je postava pomalejší. Další vychytávkou je sprint pozadu. Jo jasně zní to dost debilně, ale zde to kolikrát i může zachránit život. Další věc, pokud máte přebito a mačkáte R, tak si vaše postava se zbraní hraje. Například vytáhne zásobník a koukne se jestli je plný, zkontroluje náboj v komoře, povolí palivo u plamenometu a pokud máte zasraný nůž od krve, postava si ho otře do rukávu. Nakonec zmíním, že Zedi mohou zabít i sami sebe a když máte kliku můžete je vidět i mezi sebou bojovat. Jsem takhle jednou viděl dva Husky, jak se mlátí a k mému překvapení jeden toho druhého fakt zabil. Tyhle blbůstky hře vážně dodávají grády.

Nakonec vyzdvihnu perfektní metalový soundtrack, který mi dodává tu správnou krvežíznivost během vln. A hra má dokonce v nastavení zapnutí a vypnutí vokálů. Tudíž je i vhodný pro ty, kteří nemusí growling.

Je to se mnou špatné. Dohraji svojí nejvtipnější hru, co jsem kdy dohrál a neudělám si čas na její zhodnocení?? Ještě ke všemu teď, kdy k ní vyšel velice povedený film? To se musí napravit....

S Deadpoolem to bylo zpočátku velice špatné. Strašně moc jsem jí chtěl mít, ale prostě byla nad moje možnosti. Poté, co jsem již začal vydělávat dost peněz byla hra ze Steamu stažena a sehnat v té době platný steam-key byl vskutku nadlidský úkol. Těch pár klíčů, které zůstaly neaktivovány, lidé až přímo nadměrně vyčíslili ve stovkách dolarů, tudíž měl člověk před sebou velké dilema, zda zakoupit hru za tři tisíce, která má takovou cenu jen proto, že je nesehnatelná. Jsem nakonec strašně rád, že jsem do toho nešel a hru zakoupil ofiko na Steamu za 30 babek. Bránice se mohla začít trhat smíchy...

Příběh rozhodně nemá chybu a docela svižně utíká podle Deadpoolova proškrtaného scénáře, kde si samozřejmě musel připsat všelijaké různé hovadinky a následující kroky řeší po telefonu s tím Nolanem Northonem, který mu dal i jeho úžasně ujetý hlas. Přítomnost dalších postav z Marvelovského Univerza tomu rozhodně dodává šťávu, zvlášť pasáže s Cablem. A pokud se například objeví postava, kterou neznáte nebo si nemůžete vzpomenout, Deadpool vám ji rád připomene.

Humor je ve hře všude. Hra si dokáže udělat srandu i ze sebe a velmi se jí to daří. Deadpool vás provází hláškami takřka na každém kroku a co je nejlepší: komunikuje přímo s vámi. Hlášky se neopakují a pokaždé se vytasí s nějakou novou. Např. pokud pokazíte stealth pasáž, Deadpool vám při respawnu řekne: Dobře, teď bys to mohl zkusit zase potichu. Podruhé už řekne třeba: Co kdybys třeba přestal střílet?

Dalším hlavním prvkem hry, krom humoru je boj s nepřáteli. Většinou jsou v podstatě to samé a nebýt upgradů, rozhodně by v pozdějších fázích upadly do stereotypu. Pro boj zblízka rozhodně nesmí chybět tradiční Deadpoolovi katany, ale využít můžete i třeba meče Sai, který disponují rychlostí anebo kladiva, které figurují zase především v síle. Osobně jsem si nejvíce oblíbil Sai, protože ke konci hry svou rychlostí dávají hráči výhodu v závěrečných bojích. Komb je ve hře neuvěřitelné množství a nejen, že se dají odemykat, Deadpool se je i učí sám. Komba také mohou šplhat i do neuvěřitelných čísel, čímž si i odemknete pár achievementů. Střelné zbraně jsem zpočátku nevyužíval, jelikož se hra víceméně odehrává v koridorech, tudíž je rychlejší k nepřátelům doběhnout (popřípadě se teleportovat) a rozsekat je na kaši. Později už jsou lokace ale více otevřené a tudíž například dvojitá Uzi přijde vhod.

Hra je sice docela krátká, ale rozhodně ji trochu protahuje průzkum okolí, jelikož Deadpoolovská měna je dobrou motivací a její utrácení za upgrady ještě větší. Měna se rozhodně nesbírá pomalu jak v některých hrách. Většinou stačí nějaká větší bitka a můžeme se těšit z dalšího upgradu. Navíc Deadpool disponuje především obrovskou znovuhratelností, což je také velké plus.

Grafická stránka hry vůbec není špatná. U postav je rozhodně skvělá, u prostředí už tak ne, ale i přesto se to dá skousnout. Rozhodně nejlepší po grafické stránky jsou cut-scény, které jsou obohaceny různými efekty a u kterých se člověk popadá za břicho ještě tak 5 minut poté.

Zato zvuková stránka, patří k těm nejlepším, co jsem kdy měl tu čest poznat. Dabing je přímo špičkový a Nolan si to vyloženě užíval. Tolik intonací hlasů jsem slyšel snad jen u českého Stiflera. Hudební doprovod je určitě zajímavý, ale málo výrazný. Rozhodně ale slušně doplňuje některé momenty (oldschool část, plošinovková část, Deadpoolovo selfie na soc. síti aj.).

Krutá pravda ovšem je, že Deadpool nejspíše zaujme jen tu hráčskou komunitu, která ho zná anebo má fakt ujetý smysl pro humor :D

Deadpool: See? Once again our explosive personality wins the day!
Yellow Bubble: High five!
White Bubble: No high fives. We're voices in our head.

Dle mého názoru jeden z kvalitních remasterů poslední doby. K původní hře jsem si dá se říci jen přičuchnul, tudíž jsem byl tuto novou verzi hodně zvědav, jelikož Skrblík patřil k mým nejoblíbenějším seriálům, co dávali o víkendu ráno. Co ze začátku zmíním, je zdařilá retro hudba v hlavním menu, která do člověka vžene pocit, že už chce prostě začít hrát za svého oblíbeného kačera. Hře rozhodně nechybí humor, to už dokazuje hned první úroveň ve Skrblíkově trezoru, který se pokouší uchránit před Rafany. Skrblík rozhodně nešetří sarkasmem a s chutí shazuje i ty nejtvrdší protivníky, co ve hře jsou. Nejednou jsem se pousmál nad jeho výstředností a smyslu pro humor. Rozhodně za to může i kvalitní dabing, který obsahuje velice výbornou výslovnost, tudíž i laik na angličtinu prostě musí rozumět.

Ovládání je vskutku dobré. Není zde to žádné přecitlivělé, jak je u plošinovek zvykem. Skrbla reaguje na mačkání kláves naprosto přesně a to je ten důvod, proč se to tak skvěle hraje. Oproti tomu je zde i docela vyvážená obtížnost (až na poslední pasáž, u které jsem začal docela i nadávat, jak si do psího zadku mohou dovolit, tohle dávat do hry pro děti) a rozmanitost prostředí rozhodně nezaostává. Probádáme džungli, Drákulův hrad anebo i pro někoho velice známé podzemí alias Střed Země. Poslední zmiňované mě přivádí k velmi mnoho narážkám k seriálu. Je jich spousta a každý správný nostalgik by si jich měl všimnout.

V předposledním bodě stojí za zmínku náplně úrovní. Teoreticky to je v podstatě to samé: dojdi z bodu A do bodu B (co jiného taky v plošinovkách čekat). Ovšem zde je to okořeněno takovými miniquestíky, které musíte cestou splnit, abyste se do bodu B vůbec dostali. Zmíním například hledání mincí, zprovoznění výtahu, vypnutí bezpečnostního systému apod. Cestou sbíráme drahokamy a hledáme tajné místnosti, ve kterých jsou také většinou drahokamy. Ovšem při poctivém sbírání si v trezoru můžeme koupit různé bonusy ve formě skečů a dalších zajímavých blbůstek.

Jako poslední bod si nechám vizuální stránku hry. Grafika hry je 2,5D, což znamená 2D postavy, ale ostatní 3D a je to naprosto boží kombinace v tomto světě od Disneyho. Ovšem nejlepší na tom jsou ty perfektní animace postav. To když Skrblík hopsá na pogo tyči, to když golfovým švihem trefí něco tvrdého, to když se vynořuje z té hromady zlaťáků a plive je.

DuckTales je slušná oddychová plošinovka, která pobaví bez ohledu na věk.