Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Eternights

  • PC 70
Vše začíná celkem prostě. Hlavní hrdina je obyčejný kluk, který nemá žádné starosti a jediné s čím si  trápí hlavu, je jak sehnat holku. Když si už konečně domluví schůzku (ano s holkou), tak zrovna nastane konec světa.
No nenaštvalo by vás to? K tomu všemu se ještě přijde o ruku a musí bojovat s monstry, které se staly z některých lidí. Pokud tohle není ten nejhorší den, tak už nevím co.
Už od samotného začátku mě příběh chytil, a i když je celkem předvídatelný, tak si mě udržel až do konce. Značnou část na tom měla i ponurá atmosféra, kterou na mě hra působila. Všichni kolem vás jsou buď mrtví, změnění v monstra, nebo je smrt teprve čeká. Hra není nijak morbidní ani krvavá, ale čas od času vám připomene, že se konec pomalu blíží.  
Jediná pozitivní věc během toho všeho, jsou vaši přátelé. S těmi trávíte svůj volný čas, trénujete, hledáte zásoby a pomalu se sbližujete. Mnohdy se jedná o opravdové prkotiny, které ve výsledku nic neznamenají, ale zahřejí u srdce, nebo vás donutí se pousmát. Postavy, které tu máte, nejsou kdoví jak složité, ale třeba taková Yuna, o které jsem si už od začátku myslel, že jí mám přečtenou, mě celkem mile překvapila. 

Kromě trávení volného času vám postavy budou také pomáhat v boji. Ten je dle mého asi nejlepší částí na celé hře. Z počátku máte k dispozici jen obyčejný útok a úskok. Později si odemknete i těžký útok, blokování a celou řadu speciálních schopností, které vám poskytují vaši společníci. 
Rázem se vám otevírají nové možnosti a na vás je najít to správné načasování a naučit se je správně používat. Kdy se léčit, na koho se zaměřit nejdříve, nebo jak zvládat štíty vašich nepřátel. Souboje jsou zábavné a rychlé.
Osobně si myslím, že nejsou kdoví jak složité a to ani proti samotným bossům. Ti možná z počátku představují nějaké problémy, než se naučíte fungování hry, ale později už tomu tak nebylo. Obvykle padli jen po několika málo pokusech a v řadě případů i na první pokus. Očekával bych nějakou rostoucí obtížnost, ale za celou hru jsem necítil potřebu se vůbec přizpůsobovat, nebo měnit svou taktiku.

Vizuální stránka se drží anime vzhledu, který je v podání hry velmi prostý a jednoduchý. Občas působí hodně komicky až trapně. Určitě jedna ze slabších částí hry, ale není to nic na co by mi vadilo. Objeví se zde i pár animovaných filmečků, které jsou opravdu dobré, ale není jich zrovna moc, což je škoda.

Eternights není žádná velká pecka, z které byste se posadili na zadek, nepřináší na herní scénu nic převratného ani nevypráví žádný dech beroucí příběh. Je to vcelku průměrná hra a pokud budete hledat, tak určitě najdete něco podobného (možná i lepší). Přesto si myslím, že se jedná o dobrou hru. Obzvláště vezmete-li v potaz, že jí vytvořilo malé a celkem neznámé studio. Pokud se budou ubírat podobným směrem, tak se v budoucnu možná dočkáme i nějakého většího titulu.

Pro: Souboje

+6

Halo 3

  • PC --
V lineupu FPS v roce 2007 nebylo místo pro podprůměr a Halo 3 vypadalo vedle Crysis, Bioshocku, Stalkeru nebo CoD4 jako hodně chudý příbuzný z jiného století. Přes hlasitý release hype a bambilión prodaných kopií si na něj dnes vzpomene tak možná hrstka Xbox nadšenců. Singleplayer byl pro Bungie druhořadý a je to tady cejtit na každém kroku.

Autoři postrádali pevné vedení a roztříštěnost názorů ohledně děje jej dovedla k jeho plytkosti. Neprohlubuje lore universa, nepřináší žádné zajímavé filmečky a často je dost nepřehledný. Nad mnoha situacemi jsem musel konzultovat wiki, protože mi jednoduše nedávaly smysl. Všechny animace jsou v enginu hry bídně zrežírované, některé nákladnější záběry jsou prostě jenom malůvka s 3D modely v popředí a to nemluvím o vošklivosti xichtíků. Ron Pearlman jako Lord Hood? V životě bych v něm Hellboye nepoznal...

Trojka už se v Master Chief kolekci nedočkala faceliftu a rozdíl v technické kvalitě trilogie je výrazný. Přibyly nové grafické fičurky jako třeba nevypnutelný bloom, který spíše než jako líbivý vizuální prvek simuluje šedý zákal - při vytažené světelné čepeli jsem regulérně nic neviděl. Největším problém je pak audio, které se kvalitou ani zdaleka nepřibližuje zremasterované hudbě a zvukům dvojky. Je utlumené, méně výrazné a epické hudební podkresy bych spočítal na jedné ruce jednoho nešikovného dřevorubce.

Halo je všeobecně známé pro svoje propracované levely obtížnosti, kde u Easy jste schopní hru dohrát bez výstřelu a na Legendary umřít během pikosekundy. Kromě přesnosti a většího poškození mají nepřátelé výhody v počtech, lepším vybavení nebo taktice a to všechno dokáže posouvat zážitek o stupeň výše. Dokonce bych si troufnul říct, že je to jedna z velkých předností hry. Nově jsou k dispozici i power upy, které své využití našly především v multiplayeru, ale i v kampani občas dokáží vytrhnout trn z paty a rádi se s nimi vytasí i nepřátelé (na vyšší obtížnost, ofkorz). 

Na jednu stranu vymizela hluchá místa s opakujícími se interiéry, na druhou stranu je to s kvalitou levelů jako na houpačce - zatímco některé bych si s chutí zvopáknul, jiné už nechci ani vidět. Akce je koncentrovanější a snaží se být epičtější, moc to na mě ale nefungovalo. Ve většině částí se Master Chief pohybuje ve společnosti Arbitera, různých NPC nebo se účastní velkých leteckých nebo pozemních bitev s vozidly a takový ten klasický FPS "one man army" vibe mi chyběl...

Hodnocení: ✰✰
Herní doba: 8hod 29min (HEROIC)
+12

Sheepy: A Short Adventure

  • PC 85
S kanálem MrSuicideSheep to mám podobně jako Frit, který mě k němu svého času přivedl. Jeden čas tvořil přední příčky mého playlistu, ale s tím, jak se vkus jeho tvůrce postupně měnil a s ním i zvolený výběr hudby, jsem jeho playlisty prakticky úplně přestal poslouchat.

Že se ale pustil do tvorby vlastní hry mě příjemně překvapilo a ještě více mě překvapil samotný výsledek. Sheepy: A Short Adventure je sice záležitost zhruba na hodinu, na hodinu a půl max, ale je to atmosféricky, příjemně odladěný, skvělé ovladatelný a hudebně parádně podkreslený plošinovkový zážitek. V podstatě profesionální záležitost, za jejíž případné pokračování, obzvláště pokud by bylo o pár hodin delší, bych neměl problém poslat autorovi i nějaký ten peníz. Doporučuju, obzvlášť když je to free.

Pro: art design, přesné ovládání, hudba

Proti: silných momentů spojených s hudbou mohlo být víc

+7

Chronicles of Mystery: The Scorpio Ritual

  • PC 55
The Scorpio Ritual je prvním dílem adventurní série Chronicles of Mystery. 

Příběh spočívající v pátrání po zmizelém otci byl na začátku hry i celkem fajn, bohužel však nepřišel s ničím, čím by vyčníval nad průměrem. Moc to v mých očích nevylepšily ani nepříliš povedené postavy. Říkal jsem si, že když někde někoho potkám a pokecám si s ním, třeba bude mít v příběhu i nějakou větší roli, ale ono obvykle nic. Závěr byl pro mě taky celkem divný, protože se vše událo celkem rychle a ve výsledku na mě působil hodně klišoidně.

Dialogy se bohužel taky moc nepovedly, přišly mi spíše strohé a často až na sílu rádoby vtipné. Při prvním rozhovoru s Jamesem jsem narazil i na chybu, kdy jsem zvolil možnost dialogu, kde ho Sylvie oslovovala jménem, ale přitom se ještě vzájemně nepředstavili.

Obtížnost hry není nijak přehnaná, snad až na jednu výjimku jsem se při hraní nijak zvlášť nezasekl. Potěšilo mě pár rébusů, ale to skládání kamenů s tím, že nemůžu mít všechny u sebe bylo příšerné. Dále působí divně vynucování sebrání nějakého předmětu prohlášením, že jí asi něco chybí, když se chystá opustit oblast. A vrcholem divnosti je pak fakt, že s sebou nesmyslně tahá smradlavou rybu, kterou stejně k ničemu nepoužije.

Ke grafické stránce hry nemám výtek, nenadchne, ani neurazí. Lokací je ale celkem málo a dost se jich opakuje. Vadilo mi, že není možné se rychle přesouvat dvojklikem, alespoň že Sylvie umí běhat. Zvláštní také bylo, že bylo možné odklikávat dialogy rozhovorů, avšak nebylo možné odkliknout Sylviin popis předmětu. 

Ve výsledku mě hra celkem nudila, zhruba v polovině hry jsem si přál, aby už nastal konec. Ten naštěstí přišel celkem rychle, protože příběh není moc dlouhý.
+12

Doom II: No Rest for the Living

  • PC 80
Neutšil jsem, že mě v roce 2024 nadchne mission pack pro Doom II. Nicméně je tomu tak. Jde skutečně "jen o nové levely". Nic víc, nic míň. Přesto, zejména ve chvíli kdy se na hráče valí horda nepřátel a na tváří zmíněného hráče se postupně čím dál tím více začne objevovat "šílený škleb" a z úst se dere "šílený smích". V tu chvíli člověk pochopí jak Doom byl a stále je geniální. Pro pekelně dobrou zábavu stačí vytvořit pár velmi zdařených levelů! Není to žádná dlouhá záležitost, ale bylo to fakt hodně dobré!

Pro: Zdařené levly s hordami nepřátel! Nestárnoucí pecka!

Proti: Krátká herní doba. Pořád je to jen mission pack i když pekelně dobrý!

+13

Viktor, a Steampunk Adventure

  • PC 55
Divoké prase v hlavní roli adventury, která je zasazená do steampunkového Rakouska-Uherska? Tohle byl hlavní důvod, proč jsem si Viktora pořídila. Je tu ale velký háček. Čekala jsem totiž roztomilé prasátko a adventuru s lehkým dětským humorem... Takže naprostý opak toho, co mi bylo naservírováno.

Viktor je totiž kanec (aj aj), který je pěkný vztekloun. A ten humor tu rozhodně není roztomilý ani dětský. Tou absurdností a stylem humoru mi to připomnělo Deponia, takže pokud někdo právě Deponii má rád, tak se mu tohle může na rozdíl ode mě líbit.

Hlavním kamenem úrazu ale nebyla ani hlavní postava, ani ten humor (ačkoliv to nebyl úplně můj šálek kávy). Přes to, že adventury mám fakt ráda, tak absolutně nesnáším, když řešení nedávají smysl. Bohužel s tím absurdním příběhem a zasazením se ty (ne)logické hádanky přímo nabízí. Takže frustrace v určitých místech opravdu stoupala a po nalezení řešení si člověk řekne spíš "to je ale blbost" než "to bylo fakt chytré". I při pochopení zadání jsou některé hádanky až přespříliš dlouhé (krtkovo kopání nebo trezory).

Jsou tu samozřejmě i nějaké ty pozitivní věci, jako hudební doprovod (a sbírání desek z klasickou hudbou v průběhu hry), známé postavy napříč reálnou historií a fikcí. I ta kreslená vizáž má něco do sebe. Jako celek mi ale některé části přišly zbytečně frustrující, protože jsem hledala logiku tam, kde nebyla. (A taky mi lezly na nervy ta pazvučná mluva jednotlivých postaviček).

Pro: hudba, vizuál, historické zasazení

Proti: nelogičnost, frustrující a dlouhé hádanky

+11

NieR Replicant ver.1.22474487139...

  • PS4 90
Touha zahrát si Nier ve mně vzplanula už poměrně dávno, a to vcelku netradičním způsobem: Přes soundtrack. Při náhodném přehrávání na youtube na mě vyskočila skladba Nier: Shadowlord. A zcela mě ucvhátila. Hned jsem si o hře začal zjišťovat více. A ejhle. Na počítač nebyla. V té době jsem nedisponoval konzolí. A když jsem ps3 konečně měl, hra byla v podstatě nesehnatelná.

Nedávno jsem na hru opět narazil, a ke svému uspokojení zjistil, že na ps4 existuje remaster. Vše je v podstatě zachováno jako v originále, jen postava otce byla nahrazena postavou bratra. Tak jsem se do hry pustil. A dle hodnocení je zcela zřejmé, že jsem byl spokojen.

Hráč musí zprvu počítat s tím, že příběh je neobvyklý. Ne každému to sedne, stejně jako japonská extravagantnost co se týče stylu. A prvotní rozjezd ve vesnici není také dvakrát zábavný. Zde jsem si i chvíli říkal, jestli jsem se na hru netěšil až příliš a proto nejsem zklamán. Naštěstí jsem ale vydržel a mohl jsem ocenit originalitu, která se pomalu z herního průmyslu vytrácí.

Samozřejmě platí úvodní premisa toho, že soundtrack je naprosto skvělý. Sám o sobě je uměleckým dílem. Když se ale spojí s úžasným a silným příběhem, jedná se až o idylické spojení. Co dělá Nier: Replicant tak dobrou hrou z hlediska příběhu? Je velmi osobní. Má v sobě zvraty, ty však nejsou nelogické a dělané na sílu. A má emoce. A to silné.

Četl jsem komentáře, že se hráčům nechtělo znovu dohrávat hru po prvním konci, že hra nenabídne nic nového. Větší omyl snad nemůže nastat. Ano, z hlediska soubojí se (skoro) nic nového neobjeví. Co se týče rozvinutí příběhu, troufám si říct, že druhé a další dohrání jsou zcela odlišné. Z vlastní zkušenosti vím, že po rozuzlení určitého twistu mi při druhém hraní nebylo úplně pocitově nejlépe. Zde nechci spoilovat a snad ani naznačovat, protože by se čtenář ochudil o jeden z nejlepších příběhů ve hrách.

Tvůrci se doopravdy nebojí experimentovat. Z ničeho nic máte uprostřed hry novelovou část. A pak další. Zdá se to divné, ale do hry to naprosto přirozeně zapadá. Souboje jsou graficky zajímavé. Obrazová estetika je úchvatná. Atmosféra je uvěřitelná a dýchá na vás na každém koutě. A i z cynika jako já dokázala hra vytlouct spoustu emocí. Ve hře doopravdy zažijete spoustu emotivních chvil. Za mě nejsilnější byla situace poté, co zemřela postava s červenou taškou z poměrně dynamické milenecké dvojice a všem bylo líto, že už je nikdy neuslyší se hádat.

Pokud hledáte hru, která se dá jako celek nazvat originální a baví vás až filozofický přesah, nebojte se sáhnout po této vcelku (v porovnání s Automatou) neznámé hře. Nebudete litovat.
P.S. Doporučuji hrát hru v originálním japonském znění. Ke hře nádherně sedí a jen ještě více umocňuje atmosféru hry.

Pro: Originalita, příběh, filozofický přesah, hudba, obrazotvornost

Proti: Občas dlouhé loadingy, vlažnější rozjezd, vedlejší úkoly toho vesměs příliš nenabízejí

+9

Off to Europe

  • PC 60
Až ťažko sa mi verí, že toto bol kedysi môj skrytý počítačový poklad. Hra, ktorú som náhodou objavil v počítači, keď som sa dostal do Norton Commanderu a tak nejako som ako malý chlapec po niečom pátral. Neviem už presne po čom, myslím, že môj bratranec mi kedysi na ten počítač cez DOS nainštaloval Dogfight a tak nejako som zablúdil a našiel toto. Čo ako som neskôr zistil, bolo do mnohých počítačov vložené ako herné promo pre Európsku Úniu. Ale keď som mal 6 alebo 7 rokov, koho také veci zaujímali? Zrazu som našiel hru, ktorú som nikdy predtým nevidel, nikto mi o nej nepovedal a cítil som sa, ako keby som práve objavil Európu. Doslova.

Každopádne roky plynuli ďalej, na existenciu tohto dielka som prakticky skoro zabudol, až dokým som nedávno nepremýšľal nad mojimi hernými začiatkami a zrazu sa mi to nejako vybavilo v pamäti. Snažil som sa to nejakým spôsobom nájsť, no hľadať hru, ktorú som si pamätal len pod názvom Európa bolo náročné. Ale nakoniec sa pošťastilo, opätovne som si túto milovanú klasiku vyskúšal a zhodnotil, že dnes by to celé pôsobilo len vysoko trápne. Každopádne nostalgia vie veci skresľovať, a tak som sa hre rozhodol dať nakoniec celkom primerané hodnotenie. Hra v podstate obsahuje len 5 minihier a kvízové okienka na konci. A musíte samozrejme nejakým spôsobom hospodáriť so svojim rozpočtom, aby ste na konci mohli objaviť všetko, čo hra ponúka. Poďme si teda rozobrať najprv jednotlivé minihry.

Najprv je tu simulácia trhu, v ktorom musíte investovať nejakú čiastku svojho rozpočtu a následne sledovať krivky a nejakým spôsobom presúvať svoje investície, aby ste dokázali správne reagovať na rastúce grafy a opustiť tie, ktoré klesajú. Zaujímavý nápad, no nepôsobí to veľmi dobre ako hra, nakoľko je to len jedno rýchle presunutie čiary z jednej strany na druhú a vy len chodíte po jednotlivých grafoch hore a dole. Ale aspoň bod za kreativitu.

Ďalej tu máme mestečko, v ktorom musíte previezť peniaze v opancierovanom vozidle do banky a zabezpečiť ich nárast. Musíte pritom prejsť cestami mestečka tak, aby ste sa nestretli s dvomi autami, v ktorých sú zlodeji a chcú vám peniaze ukradnúť. Táto minihra by bola fajn, keby vaše vozidlo reálne nebolo neskutočne pomalé a ponúkalo to reálne aj nejaký spôsob, akým môžete sa snažiť vašim protivníkom vyhnúť. Keby sa to trochu doladí, mohlo byť fajn.

Tretia hra je loďka, ktorou máte chytať padajúce peniaze a pritom sa vyhýbať zlodejom v podobe obrovských úst s očami. Táto je celkom fajn a ponúka dokonca aj nejakú tú výzvu, nakoľko vaši protivníci vás budú prenasledovať a snažiť sa k vašim peniazom dostať. Opäť si myslím, že sa to dalo poňať o niečo lepšie, ale ako jednoduchá minihra to funguje v pohode a splní svoj účel.

Potom tu máme hrací automat, z ktorého môžete vytiahnuť ďalšie peniaze. Táto minihra je na dnešné pomery celkom kontroverzná s prihliadnutím na gambling, no čo ju robí pre mňa ešte zaujímavejšou je fakt, že toto je najlepší spôsob, ako navýšiť svoj rozpočet. Vložiť peniaze môžete trikrát a v prípade, že vytočite na automate 3 žlté ECU, dostanete štvornásobok vkladu. Najlepší spôsob ako zarábať je táto hra ale z toho titulu, že je neskutočne jednoduché si správne načasovať, kedy budete zastavovať jednotlivé sektory na automate. Keď si to odsledujete, viete presne kedy zastaviť a navýšite svoj rozpočet ani neviete ako. Tak už len z toho titulu si toto odo mňa odnesie dobrú známku. Lebo to vie pomôcť k tomu, aby ste v hre neskončili rýchlejšie, než očakávate.

No a na záver je tu ešte bludisko, v ktorom musíte zozbierať dostatok kameňov, aby ste ich na konci položili na váhu, ktorá vám určí váš zisk. Čim viac kameňov, tým väčšia výhra. Toto je jednoznačne najlepšie sprogramovaná minihra a aj ako decko ma bavila najviac. Nie je ťažké ju pochopiť a konečne to ponúka aj niečo, čo reálne pôsobí ako hra, ktorá funguje a nepotrebuje doladiť. Navyše, čo robí túto hru zaujímavou je aj to, že počas prechádzania labyrintom vidíte len časť, ktorá je vám najbližšie a všetko ostatné si musíte odhaľovať posúvaním sa ďalej. Takže má to niečo do seba.

Toľko k minihrám. Kvízové otázky sú každopádne aj dnes veľmi zaujímavé, nakoľko sa môžu týkať akejkoľvek látky. Či už geografie, histórie, literatúry, známych osobností a podobne. Nikdy neviete čo sa objaví, a máte 3 možnosti, ktoré môžete zvoliť. Hra vám síce správnu možnosť v prípade nesprávnej voľby neukáže, no minimálne si to môžete dnes už aj vygoogliť a naštudovať. Takže teoreticky sa takto môžete aj niečo nové dozvedieť. Je fajn, že takýmto spôsobom sa môžete niečo zauímavé o krajinách aj dozvedieť, prípadne si oprášite znalosti. Je pravda, že sú tu otázky, ktoré sa pýtajú budúcim časom o udalostiach, ktoré už dávno prešli, ale treba si uvedomiť, že hra vyšla niekedy v roku 1992. Treba z toho vychádzať.

Ostatné ešte rýchlo zhrniem v pár bodoch. Grafika je na svoju dobu fajn, hoci mi prišlo vždy zvláštne, že v čase otázok boli použíté reálne obrázky, ktoré ale dôsledkom nedostatkov technológie na 256 farbách pôsobia veľmi rozpixelovane. Nejde každopádne o hru, ktorá by sa niekedy dočkala asi remasteru, že nie? V tej dobe mi to prišlo pekné na pohľad, dnes to trochu bije do očí, ale s prihliadnutím na dobu, odviedli tu dobrú prácu.

Zvuk na druhú stranu je na dnešnú dobu skutočne nepríjemný. Starý zvuk PC Speakeru, kde všetky zvuky boli jeden ostrý pískajúci tón mi nikdy neboli príjemné a bohužiaľ tu to platí rovnako. Škoda je len tá, že aj tituly, ktoré v tom čase vychádzali už mali aj možnosť spracovať príjemnejšie syntetizátory, ako napríklad Wolfenstein 3D alebo Supaplex. Je pravda, že tie sa priamo spracovávali ako hry, pričom toto bolo len promo pre EÚ vydané ministerstvom zahraničných vecí v Bonne, ale aj tak si myslím, že keby do toho dajú trochu lahodnejší zvuk a nie tie nepríjemné ostré a hlasné zvuky, ktoré si pamätáme skôr z obdobia herných 80-tych rokov, bolo by to príjemnejšie. Každopádne, je to určite spomienka, na akú sa nezabúda a je fajn mať možnosť si ju aspoň takto pripomenúť a zahrať kvôli tomuto komentu znovu. Aspoň viem, že roky sa vždy na všetkom vždy podpíšu a rovnako aj na nás ako hráčoch.
+9

Return to Castle Wolfenstein

  • PC 75
Tak jsem konečně splnil rest v sérii, což znamenalo vrátit se časem zpět do začátku druhého tisíciletí a společně s Williamem B.J. Blazkowiczem kosit esesáky v hradě Wolfenstein a nejen v jeho v blízkém okolí, kde probíhají prapodivné až okultní náckovské experimenty.

 Vzhledem k tomu, že se k RTCW vracím od The New Colossus, je jasné, že grafická stránka je jinde, nicméně určitě neurazí, před 20-ti lety určitě bylo úplně adekvátní. Zato zvuková stránka je výborná a není ji moc co vytknout, hlavně rachot zbraní, zahřívající se tlumič na automatu nebo rotačáku. Gameplay nabízí spoustu různorodých misí, kdy je úkolem nekompromisně kosit uniformy s hákáčem v podobě pěšáků, oficírů a dokonce likvidaci elitních generálů. Nechybí jakési ukrutně rychlé amazonky nebo geneticky upravené či jaké výtvory chorých mozků.

 Cesta levely je většinou přímočará – pokud nejste stejně jako já úplně příznivcem hledání všech možných artefaktů, secretů a tajných místností, pamatuju si, že jsem se zadrbal akorát v lesní otevřené oblasti, kde jsem měl dlouho problém se bez spuštění alarmu proplížit kolem hlídek na strážných věžích. „Muťáků“ nebo bossů zas a tolik nebylo, lehčí dřina byla s několika obrněnými smrady v podzemí s elektro děly a raketomety, finální boss se dal zmáknout taky vcelku bez potíží. Arzenál je rozmanitý - tady jsem chvíli bojoval s ovládáním/nastavením ostřelovačky, bohužel třeba takové granáty mají malou účinnost a samotný příběh je slabší, ale kolem a dokola jde o dobrou, nadprůměrnou zábavu – Wolfík bude asi vždycky táhnout – 75 %
+19

Transistor

  • PS5 80
Transistor v sobě nezapře, že předchozí hrou studia byl Bastion. I když se zmiňované hry tak hrají vlastně dost jinak, pozitiva i negativa se opakují a opět je vidět, že si zde Supermassive Games prošlapávali cestičku k úžasnému Hades.

Opět je tak jedním z hlavních taháků hry krásný vizuál a podmanivá hudba. Budu se opakovat, ale i u Transistoru byste podle mne neznalému hráči v pohodě namluvili, že vyšel včera. Z Bastion si však hra přetáhla i asi největší negativum ve způsobu podání příběhu. Vyprávění se zde dokonce zhostil stejný herec, byť je tentokrát více "ukotvený" a vlastně "dabuje" meč Trasistor. Vzhledem k tomu, že hlavní hrdinka Red přišla o hlas (což působí jako obezlička, protože autoři ani tento prvek úplně nevysvětlí), je tak až na pár výjimek jediným, kdo ve hře promluví. Stejně jako v Bastion je však i tady vlastně celkem jednoduchý příběh podán hodně poeticky, což však znamená, že vlastně nebudete přesně vědět, která bije. Hru jsem prošel dvakrát (což doporučuji) a některé otázky zůstaly nezodpovězené i poté, co jsem si přečetl některé interpretace příběhu na internetu (doporučuji, záměr autorů byl zajímavý, jen ho podle mě nedokázali dobře komunikovat s hráčem samotným). Třeba motivace hlavních záporáků hra vysvětluje velmi bídně a navíc vše působí hodně uspěchaně. Transistor toho sice naplká hodně, podstatné pro děj samotný je pramálo a hra končí aniž by se pořádně rozjela. Jinotajné podání příběhu mi zde tak vadilo stejně jako v předchozí hře. Již zmiňovaný Hades od stejných autorů v tomto ohledu odvádí daleko lepší práci.

Hratelnost spočívá v procházení pestrobarevných ulic skomírajícího města Cloudbank a v soubojích s syntetickými nepřáteli. Soubojový systém je unikátní a rozhodně patří k tahákům hry. Váš meč totiž postupem času získá až dvacet funkcí, které mají aktivní, podpůrný i pasivní účinek a kombinací je tak mnoho. Souboje poté probíhají sice v reálném čase s tím, že hru lze přepnout do plánovacího módu, ve kterém může Red naplánovat sled akcí bez toho, aby se nepřátelé pohnuli. Turn () má však samozřejmě cooldown, po který navíc (obyčejně) nelze využívat aktivní schopnosti a Red je tak na chvíli prakticky bezbranná. Po vzoru dalších her studia lze obtížnost modifikovat pomocí systému limitací a vyhrát souboj se všemi zapnutými je často pořádná fuška. Cca od poloviny druhého průchodu, kdy už jsem měl všechno vlastně splněné, nebyl problém hru prosvištět prakticky v reálném čase a kouzlo soubojů přeci jen vyprchalo. Jinak jde však o sytém funkční, zábavný a do značné míry originální. Nepřátelé mají zajímavé a nevšední schopnosti, byť na jejich vizuálu by se dalo ještě trochu zapracovat.

Velmi mne bavili nepovinné série testů, spočívající v nutnosti porazit nepřátele v určitém časovém limitu s přednastavenými funkcemi, odolávat vlnám nepřátel s náhodným výběrem funkcí, nebo porazit všechny nepřátele v rámci jednoho užití Turn (). Testy jsou nedesignované k prověření různých hráčských schopností a bavily mne asi vlastně víc než souboje v rámci hlavní dějové linky.

Transistor je tak krásná a v mnoha ohledech originální Indie hra, která nezabere příliš mnoho času. Díky zajímavému soubojovému systému ani vlastně tolik nevadí, že toho tolik navíc nenabízí. Příběh však skončí, než se pořádně rozjede a navíc je odvyprávěn kontroverzním způsobem, který mě osobně prostě u her nesedí.

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 10. V záři reflektorů: Dohraj hru, ve které se odehraje alespoň jedno pěvecké vystoupení nebo koncert. " – Hardcore varianta /hra obsahuje flashback v podobě statické cutscény, ve kterém hlavní postava Red zpívá na pódiu - samotná scéna zde/

Hodnocení na DH v době dohrání: 74 %; 68. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Nadčasová a krásná audiovizuální stránka hry; netradiční soubojový systém; funkce a jejich kombinování; zábavné série testů

Proti: Podání příběhu, který navíc skončí, než se pořádně rozjede; poměrně krátké; vyjma soubojů toho hra moc nenabízí

+11

Pillars of Eternity II: Deadfire - The Forgotten Sanctum

  • PC 95
Kéž by takhle vypadalo každé DLC! Takřka dokonalá záležitost, které není moc co vytknout. Už od začátku by se atmosféra dala krájet. Tajemná podzemní svatyně, obrovské tělo boha, mágové, knihovníci bez tváří, agresivní houby, spóry, a do toho super celistvý a zajímavý příběh, ve kterém člověk opravdu přemýšlí nad morálními dilematy, nebo alespoň přemýšlí nad zajímavými premisami (jak složité by bylo vymazat něco či někoho z veškeré historie?).

Hra je navíc krásně nelineární a nevede člověka striktně za ruku. Na rozdíl od původní hry, kde se hráč často cítil, že si odšktává nákupní seznam, jsou tady questy nejasnější a nejednoznačnější, ve stylu "prozkoumej, co se tam dole děje, a vyřeš to." Hráč navíc nejde koridorem, k cíli vede více cest a více způsobů, oblasti a questy lze dělat v různém pořadí. Od PoE 2 je tohle za mě správný krok zpět víc k PoE 1 nebo třeba Baldurs's Gate 2 (ano, v původní hře PoE 2 jde samozřejmě taky dělat questy a ostrovy v libovolném pořadí, ale jakmile tam člověk dorazí, tak až na výjimky jako třeba Fort Deadlight je to pak velice přímočará a lineární záležitost). Už třeba jen úvodní seznámení s knihovnou, kdy hlavní knihovník dá hráči nějaké instrukce a zakáže mu vstoupit do restricted sekce, je krásný příklad. Mám tam tedy jít? Nemám tam jít?

Pochválit musím i loot (artefaktová róba pro mága je absolutně nádherná) a závěrečný boss fight, ve kterém člověk skutečně musí používat taktiku a vědět, co dělá, tedy alespoň na PotD obtížnost.

Mám k tomuhle DLC skvostu vlastně jen dvě drobné výtky: V jednom místě je stealth pasáž, která je obecně dobře vymyšlená a nadesignovaná, ale pak se hráč dostane do místa, kde knihovník stojí přímo před zařízením, které je potřeba aktivovat, a nehne se z místa. Hráč tak buď musí stealth opustit a najednou vybít celé patro, které dělal ve stealthu (což je velmi antiklimatické a nelogické), nebo přijít na trik - pomocí řady petard postupně knihovníka odlákat hodně daleko. Jenže pak, jakmile člověk klikne na zařízení, se spustí animace, kterou nelze přeskočit, a knihovník se vrací zpět. Nakonec jsem tohle vyřešil dalším trikem - petardy házela jedna postava a druhá šla ve stealthu k zařízení (a ještě to bylo potřeba udělat na sekundu přesně). Ve stealth hře typu Thief, Metal Gear Solid apod., by mi takové místo vyžadující kreativitu přišlo super, ale v PoE 2 mi tohle přišlo takové podivně rušivé a nepřirozené.

Druhá výtka je dle mého názoru chyba game designu, kdy potkáte NPC a mírumilovnou cestou bez boje to jde vyřešit jen tehdy, pokud náhodou už máte quest item odjinud v inventáři (aniž byste za tím itemem byli posláni). Čelit důsledkům nějakých rozhodnutí, aniž bych ty důsledky znal předem, je naprosto ok a do RPG to podle mě jednoznačně patří. Ale tohle je spíš o tom, že buď jste nějakou oblast navštívili dřív (viz výše - hra je nelineární a člověk lokace zkoumá v pořadí, které není jasně dané) a item tedy náhoodu máte, nebo máte smůlu a musíte NPC zabít.

Tohle jsou ale skutečně jen drobnosti a jako celek je tohle jedno z nejlepších rozšíření jakékoli hry, co jsem kdy hrál, a všemi deseti doporučuji.

Pro: Příběh, atmosféra, nelinearita

Proti: Drobné zákysy

+9

Super Mario Bros.

  • Switch 80
Úplně první klasická plošinová s Mariem se i přes své staří dobře hraje i dnes. Přesto, že se hra poměrně dobře ovládá tak je místy docela těžká. Hlavní bolístkou je systém životů a ukládaní. Tomuhle se da extrémně výrazně pomoct Switch verzí, kde je možnost si hru kdekoliv uložit. Ano ztrácí se ten old school feeling, ale myslím, že velkou část hráčů to potěší. Zmínit se musí samozřejmě musí skvělý legendární soundtrack. Hra má hodně dobrý a na svou dobu nápaditý level design. Pokud si chcete udělit výlet do herní historie, tak s tímhle Mariem to není vůbec bolestivé, naopak je to příjemnější než by jeden čekal.

Pro: Ovládaní, soundtrack, level design, dobře hratelné retro, kultovka

Proti: Obtížnost, systém životů, mohlo by to být trochu delší

+7

Amnesia: Rebirth

  • XboxX/S 80
Tahle hra je druhou od Frictional Games do které jsem se pustil. SOMA jsem dohrál minulý týden, byl jsem nadšený a protože i Rebirth končil v game passu na xboxu, tak jsem hru musel dokončit asi za čtyři dny. Normálně bych si to dávkoval postupněji, takhle jsem strávil většinu víkendu s jednou hrou a trošku jsem se do toho hlavně ze začátku nutil, ale nakonec to dopadlo stejně jako u Somy výborně.

Se Somou má Rebirth opravdu velké množství společných bodů a jedním z mála záporných je pomalý rozjezd, kdy jsem byl po hodině dvou hraní přesvědčený, že SOMA je nepřekonatelná laťka a třetí díl série Amnesia se jí nemůže vůbec rovnat. Ale i tady se postupně hra dostává do stále větších a větších obrátek a graduje až k závěru a to je přístup, na který nejsem zvyklý a těším se pokud to tak bude i u poslední Amnesia: The Bunker , kterou si určitě po nějaké pauze taky dám.

Největším tahákem hry je opět příběh, z kterého pouze prozradím, že se hra odehrává v Alžírsku v roce 1937, kdy ve zdejší poušti spadne letadlo s expedicí, které se účastní i naše hlavní hrdinka Tasi. Z pádu letadla a co se dělo potom si nic nepamatuje, zjišťuje, že je těhotná a vydá se do pouště hledat manžela a ostatní členy výpravy. Příběh je opět vyprávěn pomocí zápisků nejen členů této expedice a jednu klíčovou část vyprávění se dozvídáme během flashbacků během loading screenů. Zápisků je tady výrazně víc než v Somě a ke konci už sem je spíš narychlo proletěl než že bych je pečlivě četl.

Hra se neodehrává pouze v poušti, ale narazíme i na skvělou pasáž ve vojenské pevnosti, nějaký čas strávíme i v jeskyních a hlavně ve druhé půlce hry se velká část hry odehrává v mimozemském světě, kde žije civilizace Gate Builders, kteří si prodlužují život mučením lidí. Takže oproti Somě, kde bylo pouze mořské dno a podmořská výzkumná základna je to docela pokrok.

Důležitým prvkem asi mělo být, že když se Tasi pohybovala ve tmě, tak se jí zvyšoval strach (později se ho naučila trochu snižovat), a tak se pomocí sirek a olejové lampy snažíme pohybovat co nejčastěji v osvětleném prostředí, ale naprosto nelogické mi přišlo, že sice zapálíme lampu na stole nebo svíčku, ale nemůžeme ji uchopit a chvíli si pomocí ní osvětlovat prostředí, když doslova všechny ostatní věci, které na nic nepotřebujeme můžeme vzít a házet s nimi (židle, knihy, nádoby apod.)

Hádanky a puzzly se mi zdály náročnější a rozmanitější než v Somě, kde se pouze většinou otevírali dveře a hledali kódy v počítačích. Tím, že jsem spěchal na dohrání, tak jsem byl trochu netrpělivý a asi třikrát použil nápovědu z youtube. Ale celkově hádanky byly velmi zábavné. Co naopak opět zábavné nebylo, byla setkání s monstry, která nešla nijak zabít, ale jenom se jim snažíme vyhnout. I autoři možná vědí, že to je určitá slabina a hra nabízí i nějaký adventurní mód bez monster. K technické stránce není moc co říct, grafika je dostačující, zvuky vynikající. Při vydání hru údajně trápily velmi dlouhé načítací časy, to už jsem teď na o generaci novější konzoli nepociťoval.

Švédští vývojáři tedy laťku nastavenou v Somě udrželi, hru hodnotím stejně opět 80 % a těším se na jejich další hry.

Pro: příběh, hádanky

Proti: setkání s monstry

+11

Shadowrun: Hong Kong

  • PC 80
Herní výzva 2024 - Volání Cthulhu 

Třetí díl velmi zdařilé série a já se i na potřetí bavil. Pokud jste fanoušky her jako je Planescape Torment či Disco Elysium a nejste vyloženě alergičtí na cyberpunkové prostředí, tak tohle je hra pro vás. Čili pokud vám nevadí, že samotné hraní je významněji upozaděné a dost se překrývá pocit hraní s pocitem čtení knížky.

Opravdu jsem si většinu času přišel víc, že čtu knížku, než že hraji videohru. Rozhodně to neberu jako záporný bod, jen je dobré to zmínit. Čtení je to nicméně velmi kvalitní. Hlavní příběh je nadprůměrně dobrý, nicméně hlavním kladem hry je to, jak dokáže vtáhnout do samotného světa. Jak skvěle svět hráči/čtenáři prodá, kdy se zajímáte o menší až úplně malinkaté příběhy, které skvěle dotváří celek.

Rozhodně doporučuji pročítat úplně všechno. Nejenže je to zábavné a skvěle napsané, ale hlavně vás to přenese to světa Shadowrunu. Neříkám, že to není náročné. Po každé misi budete muset udělat povinně nepovinné kolečko, kdy prokecáte hodinu se všemi postavami, a ještě budete prokrastinovat na chatu, ale to tuhle hru právě utváří. Místy mi už přišlo, že těch informací je až přehršel, čili se nebojte, že se budete ztrácet. Navíc samotná angličtina rozhodně nepatří k těm lehčím.

Samotná hratelnost je velmi jednoduchá. S většinou soubojů nebudete mít vůbec problém (nejtěžší je hned první mise). Souboje nabízí poměrně jednoduché mechaniky, které se rychle naučíte a vlastně jestli jste hráli díly předchozí, tak jste úplně v suchu. Levelování postavy je také z řady jednoduchých. Vlastně je úplně jedno, že si postavu zkazíte špatným buildem, jelikož máte vždy 1-3 soukmenovce, kteří vás v nejhorším případě potahaj.

Mise jako takové jsou taky fajn. Máte více možností, jak splnit úkoly, nicméně ta variabilita mi přišla spíš z říše nice to have, než že bych si z toho sedal na zadek. Prostě máte sice 2-3-4 možnosti, jak úkol splnit (či nesplnit), ale dost často vás omezí již samotný build a celkový impact je pak dost zapomenutelný. To samé bych pak zmínil u dialogů, kde máte vždy více možností, ale opět bych očekával mnohem silnější dopad, jakým způsobem konverzace vedete. Přišlo mi, že ve valné většině případů se vždy prokecáte ke stejnému závěru, což mi třeba u DE nebo PT přišlo zajímavěji větvené.

Hra je velmi dobrá, pokud si chcete večer otevřít nějakou dobrou flašku a čtením se zažrat do skvěle vystaveného světa. Má to velmi silnou atmosféru, dobře napsaný hlavní, ale především vedlejší příběhy. Postavy jsou skvělé a zajímavé a celkově svět Shadowrunu toho má spoustu co nabídnout. Já jen doufám, že se někdy v budoucnosti dočkáme další hry z tohoto světa (ideálně přímo od Harebrained Schemes), která bude mít ještě větší ambice.

Pro: postavy, svět Shadowrunu, jednotlivé minipříběhy, obecně styl psaní

Proti: jednoduchý RPG a bojový systém, malá ovlivnitelnost v dialozích

+22

Fahrenheit

  • PC 50
Hry (filmy, knížky) mají být únik od reality. Kdyby byly všechny reálné a držely se při zemi, většinou by s nimi moc zábavy asi nebylo. A že se občas objeví díra v příběhu, logický nesmysl, nepřesnost atd.? No, od toho máme „suspension of disbelief“, kdy jste do hry zažraní tak moc, že vám ani nepřijde na mysl ptát se, jestli by se pro celou situaci nenašlo lepší a jednodušší řešení a zda příběh dává smysl. Prostě si ho užíváte a jste hře/filmu leccos ochotni odpustit.

A přesně tohle se mi u Fahrenheitu nestalo.

Suspension of disbelief funguje za předpokladu, že vás hra baví a příběh není vyloženě dementní. Tady bohužel selhalo oboje. Z hlediska gameplaye to žádná sláva není, hra je narvaná quick time eventy, což by mi ani moc nevadilo. Co mi ale vadilo je trochu zmatené ovládání a kamera, která je sice většinou hezky „filmová“ (celá hra se staví do role interaktivního filmu), ovšem za cenu toho, že nemám tušení, co je zrovna přede mnou. Pravým tlačítkem šlo kameru většinou ovládat, ale ne vždy. Takže když pak máte scény, ve kterých je časový limit a vy musíte oběhnout postel a projít dveřmi, dá to zabrat zbytečně více, než by muselo. Nehledě na to, že můžete ve hře sbírat bonusové kartičky, za které si pak odemykáte bonusová videa a artworky atd. To by působilo mnohem lépe, kdyby mě pak při jejich hledání každou chvíli nezastavila neviditelná zeď. A radši vůbec nemluvím o úrovních na vojenské bázi, ve kterých je potřeba se plížit. Ty dali autoři do hry asi za trest.

Herní náplň mimo akční a napínavé pasáže taky není nic moc, což vám dojde v momentě, kdy se třetím protagonistou ve třetím bytě budete potřetí hledat skleničky a nalévat alkohol. Pro zajímavost jsem si zapsal posloupnost potřebných úkonů u Agathy doma: nejdřív ji musíte dovézt na vozíčku do pokoje (a zatáčení přitom vypadá hrozně legračně), pak nakrmíte její havrany, najdete sirky a svíčky, umístíte svíčky na stanovená místa, zapálíte je a nakonec zatáhnete záclony.

Podobně u Carly doma: Zvednete telefon, vezmete lísteček z faxu, otevřete dveře sousedovi, najdete skleničky, vyberete si 6 tarotových karet. Zábavné to moc není, ale v momentě, kdy se začne vysvětlovat zápletka, budete na hledání skleniček ještě s láskou vzpomínat.

Celý příběh je založený na náhodách, je neskutečně doslovný a hlavně retardovaný, až to bolí.  Sice se dle vašich voleb může občas lišit, ale základní kostra je stejná a toto byl příběh, který mi autoři přichystali:

Hlavní hrdina Lucas byl NÁHODOU ještě jako plod v matčině břiše vystaven působení „chromy“, záhadného záření způsobující nadpřirozené schopnosti (podobně jako Síla z Hvězdných válek) pocházející z jakéhosi mimozemského bazénku (ano, mimozemského). Lucas má díky tomu v dětství vize budoucnosti, takže zachrání svého bratra a kamarády před smrtí při hře na schovávanou.

Dva tisíce let starý mayský prorok, pracující pro „Oranžový klan“ (v podstatě ilumináti tahající za nitky a ovládající svět) si ho NÁHODOU vyhlédne v newyorské restauraci, aby ho pomocí chromy mohl ovládnout a donutit spáchat rituální vraždu.  

Rituální vraždy opakuje sedmkrát každých 7 let a mají naprosto totožný modus operandi. Vrah si vyřeže do zápěstí symboly dvojhlavých hadů načež třemi neskutečně přesnými bodnutími kolem srdce způsobí oběti pomalou a bolestivou smrt. Načež se většinou zblázní nebo sám spáchá sebevraždu. A z policie nikdy nikoho nenapadlo spojit si je dohromady. Prorok, resp. Oranžový klan, resp. ilumináti tyto vraždy provádějí, aby mohli najít tzv. Indigové dítě, které zná odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec.

Takže nebohý Lucas po sobě zahladí stopy a jeho zločin začnou vyšetřovat detektivové Carla a Tyler. Podle toho, jak Lucas byl či nebyl důsledný zajistí na místě činu různé důkazy, přičemž minimálně dva najít musí – nůž a Lucasovu knihu.

Lucas se sejde v parku se svým bratrem Marcusem a všechno mu o vraždě řekne. Marcus je NÁHODOU kněz a NÁHODOU má kontakt na někoho, kdo by mohl pomoct (Agatha). Zajímavé je, že Lucas Marcusovi nepřipomene incident z dětství, kdy je všechny zachránil před uhořením, což by Marcuse mohlo pomoci přesvědčit, že Lucasovi nehrabe.

Oba bratři pochmurně odchází svou cestou, když v tom Lucas NÁHODOU potká policistu z restaurace, kde vraždu spáchal a který by ho mohl identifikovat. Jenže v tom se NÁHODOU začne topit dítě, Lucas ho zachrání a policista mu díky tomu věnuje free-out-of-jail kartu.

Carla se mezitím účastní pitvy oběti a začne zpracovávat důkazy, když v tom jí přijde záhadný e-mail o tom, že se podobné vraždy už kdysi staly (případ Kirsten).

Lucas je v práci (pracuje jako ajťák v bance) a má vidiny, ve kterých po něm jdou jakési obří blechy (?). Ve skutečnosti dostane záchvat a válí se po zemi. Takže si vezme zbytek dne volno a snaží se doma vzpamatovat, načež si k němu přijde jeho ex-přítelkyně Tiffany pro zbytek svých věcí. Slovo dá slovo a skončí spolu v posteli.
Lucas má znovu sen o malé holčičce, která k němu natahuje ruku.

Carla a Tyler si dají cviční kick-box zápas. Carla Tylera (který je samozřejmě větší a silnější) v pohodě vyklepne, což se ukáže jako důležité později. Carla hledá informace o případu Kirsten a Tyler sestaví portrét vraha a následně se vydá do antikvariátu zjistit něco o knížce z místa činu. V antikvariátu mu z knížky vypadne kousek papíru s nějakými čísly, což znamená, že minimálně den měla policie tu knížku k dispozici a dosud ji nikdo ani NEOTEVŘEL.

Tyler si dá ještě v minus deseti stupních venkovní basketbalový zápas (oblečeni jsou přitom dost nalehko) s kolegou, kterému dluží peníze, protože proč ne.

Lucas se mezitím vydá za Agathou, která ho uvede do stavu hypnózy, takže znovu prožije okamžiky před vraždou a vzpomene si, že s ním mluvil Prorok. Z Agathy se následně stane profesorka neurčitě mlhavých studií a začne mlžit s tím, že mu celou tu strašlivou pravdu odhalí až zítra.

Lucas tedy jde domů, kde se stane obětí útoku svého nábytku (létající CD jsou obzvlášť nebezpečná), jenže k němu NÁHODOU zrovna přijde Marcus, takže ho visícího z balkonu na poslední chvíli zachrání.

Jsme u Carly doma, které Tyler faxem pošle kopii papíru z Lucasovy knížky. Carla netuší, co čísla na útržku znamenají, jenže zrovna NÁHODOU přijde na víno její soused, který kopii NÁHODOU uvidí a jelikož NÁHODOU pracuje v bance, pozná, že to je bankovní výpis s hodnotou akcií a po karetní mezihře následně odejde (Carla mu ale stihne říct, že se nyní necítí na žádný vážný vztah připravená). Takže soused přijde na návštěvu, vezme s sebou víno a stráví u Carly zhruba 5 minut. 

Carla s Tylerem určí, o jakou se jedná banku a Tyler Lucase v práci vyslechne. Ten se však ze všech otázek vykroutí, také díky tomu, že pomocí chromy čte Tylerovi myšlenky.

Carla si dá důkazy dohromady (otisky prstů z Lucasovy knížky a jeho pera, zákeřně ukořistěné Tylerem u něj v práci) a navíc se přijde policista z parku přiznat, že Lucase viděl a nechal ho jít a identifikuje ho.

Lucas se znovu vydá za Agathou, jenže ta je PŘEKVAPIVĚ mrtvá. Lucas ukořistí z tajné skrýše úryvek novin z roku 1928 a prchne před přivolanou policií pryč a jde domů. Cestou má vizi o další vraždě (ve veřejné prádelně) a znovu se mu zjeví holčička.

Doma na něj už čekají Carla, Tyler a celý okrsek policistů. Lucas se díky chromě promění v Nea z Matrixu, takže se umí vyhnout kulkám, běhá po zdi, ovládá kung-fu a dokáže skákat 20 metrů vysoko a díky tomu uteče.

Carla a Tyler se vydají vyšetřovat vraždu v prádelně a Carla si všimne některých podobností s Lucasovým případem, přičemž je jasné, že Lucas to tentokrát nebyl.

Lucas přespí v kostele, kde působí jeho brácha, opět má halucinace (tentokrát na něj útočí oživlé sochy??) a následně se vydá schovat k Tiffany (ex-přítelkyni, se kterou se před nedávnem vyspal). V televizi uvidí, že se do New Yorku NÁHODOU vypravil expert na mayskou civilizaci.

Tiffany ho u sebe ukryje a zrovna se k ní 10 minut po Lucasově příchodu NÁHODOU vydá i Tyler a provede prohlídku bytu.

Carla jde do psychiatrického ústavu vyslechnout Janose, zatčeného v případě Kirsten - je to podobná vražda jako v případě Lucas a prádelna. Janos ví některé věci, které by správně vědět neměl a je samozřejmě tajuplnější, děsuplnější a bůhvíčehoplnější než doktor Hannibal Lecter. Jenže ouha, zrovna NÁHODOU dojde k výpadku energie, což logicky znamená, že se všechny elektrické zámky v léčebně odemknou, takže pacienti můžou vyjít z cel.

Carla se jakožto přebornice v kick-boxu probojuje ven. Pardon, to jsem spletl – Carla se musí před pacienty schovávat a hrát si s nimi na honěnou, protože je hrozně bezbranná.

Lucas se vypraví za expertem na Maye, ukáže mu svoje jizvy, které si vyřezal na zápěstí a doktor, místo aby se zhrozil a utekl, mu vše uvěří, protože to všechno zapadá do jakéhosi Kodexu. V podzemním parkovišti jsou ovšem přepadeni samojezdícími auty a Lucas doktora odhodí stranou, aby ho jedno z aut nepřejelo. Doktor ovšem stejně z nějakého záhadného důvodu UMÍRÁ, ačkoliv se ho žádné auto ani nedotklo.

Prorok opět pomocí chromy zaútočí a přenese Lucase do džungle, kde ho chce zabít. Jenže ho na poslední chvíli zachrání zjevení Agathy, které mu řekne, že musí najít Indigové dítě, které se mu zjevuje.

Uplyne nějaký čas, co vypadalo jako ošklivá zima pomalu přerůstá do mrazivé apokalypsy, protože začíná mrznout celá planeta. Lucas se schovává v hotelu, kde ho vypátrají Carla a Tyler, když v tom se NÁHODOU ve stejnou chvíli Prorok chystá zabít Markuse. Lucas ho včas telefonicky varuje a pomocí svých superschopností (tentokrát vykradené ze Spidermana) se úspěšně schová. Jenže vzápětí mu zavolá superrychlý Prorok s tím, že drží Tiffany jako rukojmí a že se za ním má Lucas vydat, jinak je po ní. Lucas se jí pokusí zachránit, ale oba při tom zemřou (!).

O několik dní později si dá Lucas a Carla spicha na hřbitově u hrobu Tiffany. Lucas Carle všechno poví - o Prorokovi, vizích, rituálních vraždách atd., přičemž pro svá tvrzení nemá jediný přímý důkaz. Carla, místo aby ho zatkla, mu uvěří, protože „to všechno do sebe zapadá.“ (???)

V následující scéně je Lucas zabydlený u Carly a má další vizi, ze které pozná, kde se Indigové dítě (holčička, která se mu pořád zjevuje) nachází. Vzápětí vyjde najevo, že Carla svému sousedovi lhala, když mu říkala, že na vztah není připravená – s Lucasem se totiž očividně intimně stýká, jelikož je ve spodním prádle. Takže nejen že mu uvěřila tu historku o tom, že za nic nemůže a že ho ovládá 2000 let starý prorok, očividně ji ještě uhranulo první rande na hřbitově u hrobu jeho právě zesnulé ex-přítelkyně. Lepší kočkolap patrně neexistuje. 

Lucas a Carla zajedou do sirotčince, kde se Indigové dítě nachází, přičemž jde dovnitř jenom Lucas. Řádová sestra na recepci sice něco namítá, ale Lucas jako největší frajer prostě beze slova projde a sestra ho nechá jít. Přecejen, cizí člověk v sirotčinci plném dětí, proč ho nenechat vejít, že?

Lucas prorocké dítě najde a prchá s ním před Prorokem, jenže efektivnímu finálnímu střetu na střeše se stejně nevyhne. Souboj skončí remízou a Lucas utíká s dítětem v náručí pryč, přímo do náruče Agathy, která se zjeví z ničeho nic.

Lucas má možnost jí dítě dát, jenže to odmítne a Agatha odhalí svou pravou tvář. Fskutečnosti se nejedná o nevinnou stařenku na vozíčku, ale o zákeřnou umělou inteligenci, přivedenou k životu pomocí… uh… asi chromy, ale jak k tomu proboha došlo se nedozvíme. Umělá inteligence je tak třetí strana v tomto konfliktu, jde jí o úplné vyhlazení lidstva. Právě ona oživila Lucase (!), když umřel při pokusu zachránit Tiffany. A prozíravě do něj při jeho oživování zabudovala pojistku (!!), takže stačí jediný dotek od zhmotnělé AI tvořené světlem (!!!) a Lucas umře podruhé, tentokrát opravdu.

Lucas samozřejmě uprchne a i s Carlou se za pomoci bezdomovce dostanou do podzemního úkrytu Neviditelných, tajné organizace… (uaaaaaa) tvořené patrně převážně bezdomovci, kterých si nikdo nevšímá… ježiš, já už nemůžu :D… a ti dávají pozor na to, aby Indigové dítě nepadlo do špatných rukou.

Takže Lucasovi a Carle připravují sněžný pluh, kterým se mají dostat na základu s mimozemským bazénkem, což je jeden ze „zdrojů chromy.“ Lucas a Carla si ještě společně zašpásují v prázdném vagonu metra, což musel být pro Carlu opravdu příjemný zážitek, když uvážíme tu strašlivou zimu, do které se celý svět halí, absenci jakéhokoliv topení a faktu, že je Lucas mrtvý, čili neskutečně studený (na což sama Carla několikrát sama upozorní). Fyziologické otázky, jakože jak je vůbec takový styk pro Lucase vůbec možný, stejně tak že je z Carly tím pádem nekrofil, necháme stranou.

Takže Carla, Indigové dítě a Lucas dojedou na rolbě do bývalé základny USA s mimozemským bazénkem, kde Lucas naprosto nezajímavým způsobem porazí a patrně zabije Proroka (těžko říct, jestli je pád do mimozemského bazénku smrtelný) a také zažene zlotřilou umělou inteligenci zpátky na internet. Poté si od Indigového dítěte nechá pošeptat odpověď na všechno a je to.

Následuje filmeček, ve kterém Lucas medituje v parku, má nyní obrovskou moc (díky té odpovědi), vše se vrátilo do normálu, svítí sluníčko a Carla je těhotná, přičemž plod byl, stejně jako Lucas, vystaven záření chromy.


Hru jsem hrál kdysi v době jejího vydání a měl jsem ji zafixovanou jako fajn interaktivní film s dobrou atmosférou a dementním koncem. Po cca 20 letech svůj dojem opravuju, je to hrozné v podstatě celé, od idiotského děje (mám pocit, že psaním tohoto komentáře jsem strávil reálně víc času, než trvalo autorům ho vymyslet), přes nudný či otravný gameplay po "cheesy" hlášky postav (tady, tady a tady).

Mám ze hry podobné pocity jako z The Longest Journey: Chapters, jenže to mě aspoň občas jakž takž bavilo. Tady můžu pochválit leda tak hudbu (např. tuto a závěrečný song), filmovou atmosféru a pár scén (souboj s Prorokem, záchrana bratra). A taky druhý trailer, ten je z celé hry vůbec nejlepší.

Herní výzva 2024: Láska nebeská (SC)

Pro: Atmosféra, některé scény, hudba

Proti: Dementní děj, nudný gameplay, kostrbaté ovládání, zmatená kamera

+24

The Mammoth: A Cave Painting

  • PC 30
Herní výzva 2024 - 8. Cesta do pravěku 

Pětiminutová jednohubka, ve které se mamutí matka snaží najít ztracené stádo a ochránit své mladé. Nic světoborného, hratelnost je primitivní a spočívá pouze v průchodu vpřed a stisku několika akčních kláves, což je málo i na freeware. Vizuál inspirovaný jeskynními malbami je vcelku originální. Štval mě jen hlas vypravěčky, namluvený na evidentně dost nekvalitní mikrofon.

Pro: Originální vizuál; zdarma.

Proti: Krátké; primitivní hratelnost; nekvalitní namluvení.

+8

Ghostbusters: The Video Game

  • PC 65
V kinech aktuálně korzuje druhý díl restartované série Krotitelů duchů z plánované trilogie, která vzpomíná na osmdesátá léta jak námětem, atmosférou, tak i samotnými herci. Ještě předtím než ale tato trilogie vůbec začala a ještě předtím, než někoho v Hollywoodu napadlo udělat feministickou verzi Krotitelek duchů, tu existovala počítačová hra, která docela překvapivě už v roce 2009 tvrdila muziku kvalitou. A to, co si budeme povídat, u hry, která odkazuje na filmový základ, nebývá úplně zvykem. Natož pak pravidlem.  

A ano, musím uznat, že pár hodin jsem se u této hry vydržel bavit. Příběhově totiž začíná tam, kde původní druhý díl skončí. Krotitelé duchů i přes množství zničených veřejných budov získali politickou podporu New Yorku a tak k nim přichází další parťák, který jim s krocením zlých démonů má pomoci. Tím parťákem jste Vy. Ucho, popř. pro starší narozené, čukr, který se má stát plnohodnotným krotitelem a v cestě mu budou stát jak staří známí nepřátelé, tak i pár nových postaviček.  

Herně není hře moc co vytknout. Hned při úvodní melodii máte o dobrou atmosféru zaděláno. Hra nicméně na nic nečeká a ihned Vás vtahuje do akce. Ta, k mému překvapení, je poměrně jednolitá a vlastně je založená akorát na tom, že neustále protonovým dělem někoho kosíte. Pravda, v průběhu hry se zbraň lehce obměňuje, ale podstatné vždy je zlého ducha narvat do krabice a pokud možno ho už nevypustit. To se vlastně na hře nemění po celou její délku a toho je ve hře více, než je zdrávo. Respektive je to pořád dokola. Pokud tedy chcete bezduchou rubačku, tak směle do toho.  

Aby ale hra nebyla úplně přímočarou bezduchou rubačkou, snaží se místy vyprávět příběh. Nebo přidat nějaký ten detail, který odkazuje nejen na film, ale i na komiks. A to tedy především formou skeneru, který hledá nadpřirozeno a duchapřítomno a tak s ním naleznete nejenom ducha, ale i nějaký sběratelský kousek, který Vám ten svět Krotitelů duchů s radostí rozšíří o další dosud neznámou informaci.  

Krotitelé duchů jsou ale ve své podstatě jednoduchou střílečkou, která atypicky pracuje s nepřítelem, se zbraněmi, graficky je na svojí dobu adekvátní – hrál jsem remaster a až na videa mě hra obrazově neurážela. Naopak tu místy byla hezká kombinace až gotického New Yorku, který ale pod náporem Vás působil až vybombardovaným dojmem. Popřípadě se dostanete i do jiných sfér, kde ten gotický kabát nabývá úplně nových, neutuchajících rozměrů. A i v tomto případě jsou to pořád místa, která jsou zajímavá, originální, nápaditá a vlastně udržují duchapřítomnost hry, která je stereotypní víc, než by možná mohlo být zdrávo. Na titul odkazující na filmovou sérii každopádně výsledek naprosto adekvátní. Řekl bych mnohdy až překvapující.

Pro: Důkaz, že existuje solidní herní adaptace filmové legendy,

Proti: I když pravda herně v mnoha ohledech příliš stereotypní.

+12

The Innsmouth Case

  • PC 30
Herní výzva 2024 - 3. Volání Cthulhu 

Tak tohle mě opravdu vůbec nebavilo. S Cthulhu tematikou nemám moc zkušeností, ale toto spojení hororu a komedie je pro mě naprosto nekompatibilní kombinace. Hra je prakticky pouze textovou adventurou. Každá lokace má sice svůj statický obrázek (případně jednoduchou trochu rozanimovanou postavu), ale jinak je vše na hráčově představivosti. To sice není úplně na škodu, ale občas by to chtělo něco trochu víc, než jen číst ty stohy textů. Hra se pyšní tím, že má 27 konců. Já jich objevil asi 10 a motivaci na další už jsem neměl, bylo to pořád to samé.

Přiznávám, že občas umí hra vykouzlit celkem atmosférickou chvilku, čemuž dopomahají tajemné hudební motivy, ale tato atmosféra je rázem zabita nějakým rádoby vtipem a já se do hraní musel až nutit. Zanadávat si musím i na optimalizaci, protože i když jen čtete text a na monitoru je k tomu malý obrázek prostředí, grafika mi hučela, jak kdybych hrál páté Crysis. Hřebík do rakve je za mě i přemrštěná cena.

Pro: 27 konců; občas atmosféra; občas hudba.

Proti: Nuda; optimalizace; cena.

+7

Scorn

  • PC 90
Velice zajímavá hororová adventura s extrémně mrazivou atmosférou. Největším lákadlem je spojení organické složky a technologické. To jak jsou designované jednotlivé levely, bytosti, zbraně nebo mechanismy je neuvěřitelné. Přesto, že pro velkou část lidí to bude příliš brutální a nechutné, tak pro lidí, kterým to nevadí budou v úžasu nad kreativnosti vývojářů. Nebál bych se až říct, že to vyvolává až umělecký dojem. Činnosti pro postupovaní dále jsou velice různorodé a zajímavé. S čím jsem měl často problém bylo, že některé levely jsou špatné na orientaci, když například člověk hledá cestu k nějakému terminálu a z hlediska designu bylo pro mě těžké si uvědomit jestli jsem tamtou stranou už šel či nešel a podobně. Nebylo to zase tak hrozné, aby mi to nějak drasticky kazilo zážitek, ale šlo by to udělat určitě lépe. Graficky je hra na dnešní dobu na vysoké úrovní. Hře by slušel výraznější soundtrack. Celkově je tahle hra velmi solidní a hlavně není to takový ten rychle spíchnuty horor, který se spoléhá jen na lekačky a je stejný jako stovky podobných her. Tohle je velice unikátní záležitost, která rozhodně nesedne každému, ale tomu komu jo, tak dostane v rámci žánru něco aspoň trochu odlišného.

Pro: Unikátní styl, atmosféra; design lokací, stvoření nebo technologií; brutálnost, náplň, grafika, příjemná obtížnost

Proti: v některých částech horší na orientaci, soundtrack, souboje by mohli být lepší

+8

Botany Manor

  • PC 90
Botany Manor je pre mňa skutočne fascinujúca hra. Keď som pozeral trailer, celkom ma to zaujalo a hovoril som si, že to vyskúšam hneď ako to bude dostupné v Game Passe. No hoci ukážky dokázali celkom navnadiť, vôbec ma nepripravili na to, že budem mať pred sebou jednu z najpríjemnejších hier, aké som posledné mesiace mohol hrať. Premisa je veľmi jednoduchá. Musíte vypestovať 12 unikátnych rastlín, ktoré následne zahrniete do svojho pripravovaného herbára. Človek si povie, čo môže byť také úžasné na vypestovaní nejakej nudnej rastliny? Prekvapivo viac než dosť.

Prvá vec čo ma fakt prekvapila bolo, že hra nepostavila svoje riešenia na absolútnych nezmysloch (hoci to tak môže miestami pôsobiť). Keď trochu začnete zisťovať o tajomstvách flóry, dozviete sa, že všetky fenomény, ktoré sa tu objavia sú postavené na skutočných základoch. Čo sa samotných rastlín týka, tie sú samozrejme vymyslené, no spôsob akým je ich potrebné vypestovať, aké potrebujú podmienky a akými simuláciami to môžete docieliť už vymyslené nie sú. Existujú rastliny, ktoré potrebujú silnejšie teplo, rovnako ako rastliny, ktoré nemajú chloroplasty.

Hrateľnosť je takisto vynikajúca. Bavilo ma hľadať nápovedy a následne si ich skúšať správne spájať vo vašom herbári. Je síce pravda, že môžete to skúšať aj náhodnými kombináciami, no osobne túto metódu počas hrania nepreferujem. Ja som radšej, keď môžem veci spojiť správne na základe určitého pochopenia. Sú tu indície, kde bude zrejmé, že spolu súvisia. Je dobré potom už iba pochopiť, s ktorou kvetinou sú spojené. Počas jednotlivých kapitol totiž budete zbierať nápovedy aj na 3 alebo 4 kvetiny súčasne. A je treba vedieť správne určiť, čo patrí k čomu. Občas to vie vyplynúť priamo z textu (nakoľko sa v ňom potrebná kvetina spomína), no ostatné potom budete musieť priradiť na základe niečoho, čo sa dozviete a ako vám to bude sedieť do konceptu kvetiny, ktorú chcete nechať vykvitnúť.

Hra navyše vyzerá skutočne nádherne. Samotná vila je rozľahlá, jednotlivé miestnosti sú pekne nadizajnované, záhrada je skutočne impozantne spracovaná a scénky, kedy vaše kvety konečne vyrastú sú vždy nádherné. Je radosť sledovať, ako sa vaše vlastné dielko dostáva k životu. A niekedy dokonca k tomu ešte aj náramne skrášli prostredie, v ktorom ste ho vypestovali. Jediná vec, ktorá mi v hre výraznejšie prekážala je skutočnosť, že jednotlivé indície nemôžete nejakým spôsobom kolektovať, alebo si opätovne nahliadnuť skrz nejaký denník, alebo niečo podobné. Miesto toho musíte sa vrátiť na miesto, kde ste ju našli a opätovne si prečítať text alebo preskúmať predmety. Je to trochu otravné, keď potom premýšľate nad niečím, čo vám uniklo a musíte sa komplikovane vracať na miesta, kde ste nápovedy objavili.

V ostatných ohľadoch však ide o skutočne príjemné, farebené a nápadité herné dielko. Hádanky sú primerane náročné, po každom vypestovaní sa v tele objaví ten pocit spokojnosti, že ste niečo dokázali a z jednotlivých miest dokážete skutočne nasať aj tú atmosféru, ktorú sa hra snaží zachytiť. Jeden z najsilnejších tohtoročných titulov. Len tak ďalej.
+9