Jednoznačně mnohem lepší než Spearhead. Prostředí už nejsou hnusná a prázdná, ale mají nápad a vypadají k světu. Navíc na sebe mise postupně tématicky navazují. Z pískem zasypaných dun a průsmyků se podzemními tunely přesuneme do Itálie, kde si užijeme přírodu známou již z MOHAA a bitvy mezi prosluněnými vinicemi i promoklými městy. Designem misí a jejich pestrostí Breakthrough rozhodně převyšuje Spearhead o několik pater a takové dostávání se z polopotopené lodi má atmosféru. Kdyby to takhle bylo od začátku do konce, mohl bych si libovat, potud je to totiž PAN datadisk.

Ano, přichází odstaveček "Ale". Bolestný nedostatek munice není ten pravý krok k získání silnějšího zážitku ze hry. Sice si musíte povinně zbraně přehazovat a pro každou situaci použít skutečně JEN tu, která se do dané chvíle hodí a šetřit tak municí, skutečně je také vhodné mířit a jedna rána do pixelové hlavy tak znamená ušetření mnoha dalších ran, nicméně takový ideální případ je ve hře výjimečný. Co není výjimečné je situace, kdy jste uprostřed přestřelky, ve zbrani cvakáte na prázdno a zbývá vám jen pistolka a nikde poblíž žádná možnost sebrat ani munici ani náhradní zbraň od padlých. Těm totiž zbraně mizí okamžitě s jejich duší. Hra díky tomu není zábavnější, ale prostě jen prudí.

Ai a scripty obecně jsou něco, s čím autoři kontrolu kvality a optimalizaci skutečně nespojovali. Pokud nevíte kudy kam (a občas se tak stane), stačí se podívat kolem na dveře, zda skrze ně neleze hlava, puška, samopal a zda za nimi není slyšet křik a dupot, kterak se vojclové doslova mačkají na dveřích. V průběhu celé hry neměli vojáci problém se ukazovat skrze dveře a zdi a někteří bez potíží i uvnitř budovy stříleli jak zběsilí mým směrem - zeď neprostřelili, ale to jim zjevně nevadilo.
Perličkou na třešničce na dortu byla finální mise, kdy mi na vězi u vysílačky maník sdělil, že ji musí jít někam dolů opravit a já že ho mám krýt. Že mi dá vědět, kdy mám vysílačkou přivolat pomoc. A tak jsem, prost jakýchkoliv nábojů, sebral dva balíčky munice do odstřelovačky a jal se bránit věž, aby mi ji nějaký zfanatizovaný nácek nevyšperkoval náloží. Stříleli po mě z pušek a samopalů, házeli po mě granáty, pálili do mě Panzerfausty, já se kryl, náložemi posedlé maníky u věže zprošťoval jejich břímě a modlil se, aby mi ten vůl už dal konečně znamení a já mohl zavolat posily. Když už jsem byl ke konci s dechem, municí a vírou v technické schopnosti onoho spojaře, kouknul jsem směrem ke dveřím, zda jsem v té vřavě něco třeba nepřeslechl.... Ten vůl celou dobu běžel s hlavou opřenou do zavřených dveří a jak byl asi v šoku a ve stresu, nenapadlo ho si ty dveře otevřít. Já mu je sice otevřel, ale mezi tím mi odpálili vysílací věž náloží. Toliko ke scriptům.

Hra i celkem podvádí a postupem času už to není zajímavé ani vyzývavé (ano, to je blbost, ale mě teď prostě nenapadá správný tvar slova "výzva" :)) Nepřítel má mušku, za kterou by se nemusel stydět žádný sportovní střelec prakem na 100 kilometrů. Hru vysloveně baví vám posílat na krk hordy vojáků ve vlnách a taky je tu hned několik misí ála "Braň. Hm, neubránils." Občas s vámi také cestuje zase nějaký ten vocas/podržtaška, kterému se v bitevní vřavě nesmí nic stát, naštěstí mi ale přišlo, že buďto mají vždycky značně tužší kořínek, než tomu bylo v předchozím datadisku a samotné hře, nebo hra směřuje veškerou pozornost nepřítele směrem k mým vlastním vnitřnostem.

Tenhle datadisk mě bavil. Byl zajímavější, pestřejší a hezčí.
Tenhle datadisk mě nebavil. Byl těžší vinou nedostatku nábojů, díky scriptům zabugovanější a s přemírou bránících misí proti tupým hordám, které umí uhýbat a skákat div ne jak Skaarj z Unreal Tournamentu.