Komentáře
"Planescape: Torment je přesně tak dobrý, jak vám vaše představivost dovolí."
Je potřeba něco dodat? Mohl bych se tu snažit rozepisovat podobné komentáře jako to udělali jiní přede mnou (neúmyslná a nečekaná paralela s hrou? :-)), ale je to zbytečné. Kdo Tormentu věnuje čas, trpělivost a oddá se mu, ten si ho mnohonásobně užije. Kdo k němu přistoupí jako obyčejný znuděný konzument, bude odcházet rozladěný.
Pro: svět, postavy, atmosféra, dialogy, rozhodnutí, hudba, ...
Proti: občasný pixel hunt, klidně by to mohlo být delší
Pro: dokonalost a jedinečnost v jednom
Proti: hra od vás vyžaduje trochu fantazie, nadhledu a rozvahy - možná proto se moc neprodávala
Probuzení se v márnici bez sebemenšího poněti o tom, kdo a kde jste, je sám o sobě začátek, který předurčuje jedinečnou atmosféru celé této hry. Ne, hra možná neni to správné slovo... tohoto příběhu, této cesty. Cesta Bezejmenného je trnitá a vyšlapaná vzpomínkami, které bylo snad lepší zapomenout, a ti kteří po ní kráčejí jakoby se stále více zamotávali do své vlastní trýzně.
Příběh a postavy v téhle cestě prostě a dobře hrají hlavní notu, a hrají ji jako sám Beethoven "Osudovou". Každá postava, která vás může doprovázet si nese své vlastní břímě, které se klidně může stavět vedle těžké zátěže na bedrech Bezejmenného. Ať už je to vtipný Morte, krásná Fall-from-Grace, nebo mlčenlivý Dakkon, všichni jsou jedinečnými ukázkami toho, jak dělat postavy pro RPG hry. Příběh je pak kolotočem zvratů a rozhodnutí, které nejenže utvářejí svět okolo vás, ale také charakter hrdiny, což je věc, na kterou se dnes ve většině vychvalovaných RPG zapomíná. Většina rozhovorů přivádí hráče do jedinečných situací, kde ne vše, co se zdá dobrým je dobré a ne vše špatné je opravdu špatné... a to i v situacích, kdy na druhé straně rozhovoru stojí pekelná stvůra nebo anděl. Bravo!
Grafika staví na stařičkém Infinity Engine, který je pořád stejně krásný, jako před lety (určitě hezčí než Aurora (přinejmenším na svém počátku)). Bohužel hra neobsahuje možnost zvýraznění použitelných prvků (která je např. u Icewind Dale), takže hráč často poletuje po obrazovce myší a hledá která bedna jde otevřít apod.
Co se hudby a zvuků týče, tak vězte, že soundtrack Planescape Torment je bezpochyby jedním z nejlepších, na které mezi herními soundtracky kdy narazíte. Nejednou se mi stalo, že jsem se při hraní zastavil a prostě poslouchal ty úžasné melodie, které hrou zněly. Dabing je také špičkový, až člověka mrzí, ze nejsou namluveny veškeré rozhovory... ale to ve své době nebylo možné a navíc by to vyšlo hodně draho.
Menší problémy jsou pak u soubojů, které po čase dokážou být poněkud jednotvárné a kvůli postupu úrovněmi se hráč nemusí dostat ke všem možnostem - já jsem například hrál za mága, ale ke kouzlům osmé a deváté úrovně jsem se dostal až před posledním "bossem" (díky hromadě zkušeností, které jsem získal při otevření "broznové koule"), se kterým jsem prakticky ani nebojoval, takže jsem se ani nemohl podívat, co za kouzla to vůbec je. V některých částech (Curst->Carceri) hra hodně ztratila na volnosti a stala se hodně lineární a v některých částech doslova debilní (Curst Prison), zachránilo to hlavně vyústění celého toho putování (tj. Carceri), které bylo skvělé.
Kladem sice je, že narozdíl od ostatních cRPG před hráče není hozeno nepřeberné množství zbraní, ze kterých si má vybírat, ale na druhé straně dostane nepřeberné množství talismanů a kouzelných předmětů, které všechny mají své výhody, ale kdo se v nich má vyznat. Všechny tyhle věci se ale dají odpustit, právě díky výše zmíněným kladům.
Celkově tedy můžu bez okolků označit Planescape Torment za nejlepší cRPG a jednu z nejlepších videoher, které jsem kdy měl to potěšení hrát. A skrze jeho jedinečný příběh se naučit nové věci a zamyslet se nad různými pravdami a pohledy na život. Rozhodně si Planescape Torment nejednou zahraju znova - je to hra, která je i víc než jedenáct let od svého vzniku stále jedinečným uměleckým dílem a věřím, že i za dalších jedenáct let stále bude.
Nicméně po pár letech jsem ji opět zkusil díky tomu, že jsem si zlomil ruku a tak jsem měl dost volného času, abych ji mohl dohrát bez delších přestávek. Za tu dobu jsem si z nejrůznějších komentářů a doporučení přátel dokázal udělat o hře celkem jasnou představu, po dohrání ovšem musím říct, že ta představa nebyla moc naplněna. Vzhledem k tomu, že se nejvíce vyzdvihuje příběh, mé zklamání pramenilo zejména z něj. Jistě setting není nezajímavý a po všech těch barevných cool jRPG s infantilně naivními postavami, které jsem posledních pár let měl tu smůlu hrát, byl tenhle rezavý ponurý svět rozhodně příjemná změna. Ale od příběhu jsem rozhodně čekal víc, než 4 úkoly typu (následují spoilery) najdi sběrače co se chtěl vykoupit z hříchů a tak tě využil, protože ví o tvé minulosti jen proto, abych se od něj nakonec dozvěděl, že o mé minulosti vlastně ví čarodějnice co mě udělala nesmrtelným, která mi pro změnu řekne, že o mé minulosti vlastně ví archanděl, který mi pro změnu řekne, že o mé minulosti ví sloup lebek, od kterého se pro změnu dozvím, že má minulost je schovaná ve skryté sféře, kde jsem se sláva KONEČNĚ DOZVĚDĚL... jak sjednotit svá já a setkal jsem se svou smrtelností, je to jistě zajímavá motivace místo zachraňování světů, pronásledujete svou smrtelnost, která jediné co chce je, abyste ji nechali na pokoji, ale tak nějak mě spíš zajímalo vysvětlení, proč jsem se vlastně stal nesmrtelným, což mi přišlo ale dost odbyté, natolik, že po konci hry jsem si říkal, proč jsem svou smrtelnost vlastně hledal. Toť vše... Tohle je tedy ten nejúžasnější, nejdospělejší, nejfylozofičtější příběh, který kdy videohra měla... (konec spoileru)
Jistě, tohle není celý příběh, ve hře je spousta vedlejší úkolů, z kdejakého vidláka se můžete dozvědět spoustu o mýtech a historii světa. Nicméně tím, že většina těchto úkolů a historek, je poněkud odtržena od hlavního příběhu, bylo pro mě docela těžké udržet u nich pozornost, ale snažil jsem se, hru jsem hrál s pomocí gamefaqs, aby mi žádná podstatná informace neutekla, splnil jsem tedy všechny questy, s tím se váže také překvapivé zjištění, že bez neoficiálního patche byla hra dost zabugovaná a každý druhý quest, měl v sobě nějaký háček. Tu jednoduchost příběhu však spíše přičítám jako daň za svobodu a možnost dostat se k cíli různými způsoby, proto to ani nějak moc nezohledňuji v hodnocení, nicméně jistě je hezké mít ve hře svobodu, ale po čase mě docela iritovalo, že většina questů se řeší stylem, že každé NPC ve hře se můžete zeptat na tu stejnou sadu otázek, a když máte štěstí, tak vám některé prozradí stopu, jak se k hledané osobě dostat, ale pročítat ty tuny podobných odpovědí na stejné otázky byla dost nuda (opravdu jsem nezáviděl překladatelům).
Co se týče mých společníků, nějak výrazněji mi utkvěl v paměti jen Morte, a jeho odhalení před koncem hry pro mě byla jedna z mála zajímavých scén. Jinak většina postav měla pár dialogů při seznámení, pak jednu dvě další dialogové možnosti pokud jste ve hře něco udělali, do příběhu jinak příliš nezasahovali a tak jsem si k nim ani nevypěstoval nějaké silnější pouto.
Samotná filosofie hry, kdy je vaším hlavním úkolem vlastně zemřít, je něco, mírně řečeno, nezvyklého... Ale kdybyste měli vnímat jen tohle, ublížíte sami sobě, protože v příběhu a mimo něj naleznete tolik různých filosofií, náboženství, nauk a kdoví čeho všeho ještě, že si připadáte jako ve skutečném světě... Klobouk dolů, že se něco takového dokázalo dát dokupy.
Hru jsem dohrál minimálně šestkrát, téměř pokaždé jsem v ní našel nějakou novou drobnost, prostě něco co mě zase překvapilo a utvrdilo v úžasnosti Tormentu.
Nezapomenutelné momenty? Určitě Morteho kecy, z nich jsem smíchy lezl po zdi, krása Fall-from-Grace a Annah, moudrost Dak'konova, jedničky a nuly Nordoma, poměrně nechutnost Ravel... a mohl bych pokračovat donekonečna...
Pro mě jednoznačně nejlepší RPG co jsem kdy hrál (a dohrál).
Pro: příběh, postavy, grafika (zvláště pak magie), hudba, povolání a vývoj postavy plus 164 dalších věcí, na které si momentálně nevzpomenu
Proti: nemá to pokračování :-)
Tahle hra je svým příběhem pro mě výjimečná. Není to o tom, že by měl hlavní hrdina za úkol zachránit svět před zlem, které se blíží. On ztratil všechny vzpomínky a snaží se přijít na to, kdo je a proč je nesmrtelný. Cestou ho doprovází několik společníků, na které postupně narazí v průběhu hry.
Hlavní pýchou téhle hry nejsou ani tak souboje, ale hlavně dialogy. Celá hra je v podstatě taková interaktivní kniha. V dialozích se totiž objevuje velké množství knižních výrazů, takže i anglicky mluvící nečtenáře by mohly trochu zaskočit. Je pravda, že časem se některé dialogy dost opakují, takže už to nutí hráče přeskakovat některé věci, které už jednou slyšel, ale jako celkově jsou velice propracované. Každá důležitější postava má totiž svůj vlastní styl - některá mluví velice kultivovaně, některá v nějakém nářečí atd. Zkrátka jsou dialogy velikou chloubou hry a nestojí za to je moc přeskakovat.
K hudbě není moc co dodat - je úplně dechberoucí. Dokonce každý váš společník má svou vlastní hudbu, tzn., že když přijdete na místo, kde se s ním poprvé setkáte, začne hrát jiná hudba, než která hraje v dané lokaci. Samozřejmě hudba skvěle doplňuje atmosféru hry a daného prostředí.
Grafická stránka hry je velice kvalitní na svou dobu. Dokonce mě velice mile překvapily pěkně zpracované cutscény a in-game animace.
Abych jenom nevychvaloval, tak jsem našel i pár nevýhod. Tou hlavní jsou ty souboje, jak už jsem zmiňoval. Mnohokrát se mi stalo, že když jsem nařídil mé partě, aby zaútočila na nějakou příšeru, tak úplně zamrzla a zůstala stát na místě, dokud daný protivník nepřišel blíž anebo naopak má parta sice naběhla na potvoru, ale vzájemně si překáželi, takže útočila třeba jenom půlka party a druhá půlka zůstala stát na místě.
Dále mně moc nevyhovoval systém kouzel. Hráč sice neměl něco takového, jako je v jiných hrách tzv. mana, ale kouzla byly v této hře omezeny tzv. nabitím. Když hráč vyčerpal tyto nabití, tak si musel v nějakém vhodném místě odpočinout, dokud se tyto nabití znovu nedoplnily. Mnoho kouzel taky bylo dost zvláštních, ani jsem nevěděl, co některé dělají (a to jsem hrál hru s češtinou, lol). Některá kouzla měla dobré animace, např. animace, kde se nabijí obrovský kanón anebo jak paprsek přitahuje roj meteorů atd.
Na závěr bych chtěl jenom říct, že Planescape: Torment je nejlepší hra, kterou jsem hrál. Sice zabere spoustu času a úsilí, než člověk přečte a projde všechny ty dialogy, ale nakonec to rozhodně stojí za to. Doporučuji každému zahrát si tento skvost.
Pro: Rozmanitý svět s propracovaným příběhem
Proti: Souboje
Skvělý příběh, ještě daleko lepší, když znáte zákulisní triky a praktiky. Grafika, též na úrovni (dokázala vymáčknout jedny z nejlepších vizuálů tohoto ISO-2d enginu), dosti se mi líbila. Mám jí docela rád, jak by také ne. Ale tak dá se to pochopit, tak trochu jsem na ní vyrostl (druhá fáze růstu, první byly DOS hry). A hlavně v době kdy se mnoho her neúspěšně pokoušelo zakomponovat ohrusnou (ohromně hnusnou) 3d grafiku, PT šel dál tím, co Black Isle umělo nejlépe. Jasně, vizionářů a průkopníků, těch je třeba. Ale proč si neužívat to, co je.
A vypadá hezky. A hraje se hezky.
+ samozřejmě pocit mnoha možností (výběr cesty, společníků, úkolů). Akorát mi dělalo problém zvyknout si na fakt, že zbroj dávala mínus namísto plus (klasika AD&D ?)
Pro: Příběh, Black Isle Studios (záruka kvality), Grafika
Proti: Skoro ne
-absence quickloadu (poznáte při vybírání kapes)
-chudé hlavní menu (3 sloty :))
-náhodnost zvýšení životů za úroveň
-skripty postav (nevím jak vám, u mě na nikoho neútočili dokud jsem nedal příkaz, dost závažná chyba když do vaší družina někdo rube, a oni tam jen tak stojí)
-absence nošení jakékoliv zbroje
-skromný počet povolání (Bojovník, mág, zloděj)
Pro: příběh, grafika, ozvučení, krásná kouzla
Proti: absence quickloadu, skripty postav
Předně měl pro mě celých těch 17 let Planescape: Torment pověst brilantní příběhové hry, ve které se toho hodně nakecá, až se skoro zapomíná na tu hru. Neodpustím si nepatřičné srovnání se hrou mnohem novější patřící do víceméně stejného žánru, a která zdaleka nemá takové uznání, a tou je Game of Thrones. Obdobně i zde, je to hra, která se vyplatí hrát kvůli příběhu, který je komplikovaný, bohatý, mnohavrstevnatý, plný intrik, zrad a překvapení, ale už tak nějak kvůli ničemu jinému.
Narozdíl od GoT má však Torment řadu nevýhod, které brání citovějšímu a zásadnějšímu prožitku, alespoň pro mě, a díky čemuž připomíná Torment četbu knihy, ale knihy, která postrádá jakoukoliv strukturu a tah na branku. Nevýhoda číslo 1: nadabováno jest asi 1 promile textu, nejspíš ani to ne, a většinou tím způsobem, že je to spíše matoucí, protože se musíte probrat v textu mezi přímou a nepřímou řečí a slyšíte slova dříve, než je čtete a je vám jasný kontext. Nevýhoda číslo 2: obrovské množství postav. Většina z nich jsou zásadními a přesto se vůbec neohřejí. Ano správně, napadá mě jedno jméno, Sekora...no nic. Nevýhoda číslo 3: k postavám, se kterými mluvíte, chybí téměř jakákoliv vizuální spojka, krom pár pixelů na mapě, a tak si je lze vybavit pouze na základě jejich jména. A přitom by stačilo použít například nějaký pěkný avatar, který by se u rozhovorů zobrazoval. Nevýhoda číslo 4: obrovské množství zbytečného textu. Ano, já vím, že tohle dělá Torment Tormentem, ale je obtížné vyznat se v tom, co je důležité a co ne a spousta důležitých momentů přijde jako blesk z čistého nebe a z důvodu ochablé pozornosti stravené nad četbou tuny textové vaty, neocením to skutečně zajímavé.
Toto je stručná sbírka důvodů, proč mě to nejspíš až tak nesemlelo, jako většinu z vás, ale nad to bych postavil ještě čistě subjektivní dojem, že základní story pro mě zas až tak zajímavá není a souvisí to asi i s absencí sympatie a souznění, které jsem měl k hlavnímu hrdinovi.
Tím však neříkám, že celý svět a jeho promyšlené detaily nestojí za to. Přesto všechno je to ale celkem únavný proces. Hodně si za vše ale můžu sám, protože mám ve zvyku dělat vše, co hra nabízí, a pokud je někde více variant postupů, většinou nahrávám uloženou pozici a zkouším, co se stane, když udělám něco jiného. Herní doba se mi tím tak hodně zvedla, zároveň však ztratila hra na větší údernosti. Mě však vždycky trápí, pokud mám dojem, že něco ze hry prošvihávám a pak si to neužiju.
Zároveň je však skvělé, jak se dají různé věci vyřešit různým způsobem a budí to zdání velké svobody, přestože je již velmi brzy jasné, že je potřeba pro co nejlepší průběh téměř vše řešit mírumilovnou a inteligentní cestou. Škoda, že systém přidělení přesvědčení je pro mě celkem neprůhledný a i když jeho zákonitosti chápu, tak mi nejdříve stagnovalo téměř celou hru a pak najednou se mi přelévalo úplně nesmyslně a často, až si myslím, že to byl bug a po takových situacích jsem ztrácel úplně chuť hru hrát (například situace, kdy mám přesvědčení "neutral good", zachráním vesničany před fiendy v Curstu a následně mám přesvědčení "chaotic neutral")
Společníci jsou úžasná skupinka charakterů, všichni něčím zajímaví. Přesto jsem měl pocit, že by mohli mezi sebou interagovat ještě více a být do příběhu více propojení, než jednou za tři hodiny.
Nejvíce se mi líbil asi samotný závěr, kdy se konečně tlačí na pilu a přichází zásadní rozhovory a odhalení. To jsem projel jedním dechem.
Problémem jsou nedořešené technické věci. Pokud je ve skupině víc, jak tři lidi, je to očistec. Postavy se kolem sebe neprotáhnou a na často malém prostoru je manipulace s nimi, pokud se chcete dostat k nějaké postavě nebo k předmětu, úmorná.
Rovněž jsou tu bugy a desítky různých patchů, které stejně nikdy nebudou dokonalé. Ignoruji, že mi hra padala, nebo když se dá quest plnit stále dokola a nabírat tak nesmysl zkušeností, ale neignoruji to nejhorší, co se může v RPG hrách stát, a sice nemožnost splnit quest kvůli bugu - zde se objevuje například to, že postavám chybí v dialogovém okně zásadní věc, po které řeknou, že se quest splnil.
Grafika není moc dobrá, hudba dobrá je, ale nevymyká se lehkému nadprůměru, pár songů je výborných, většiny si člověk ani nevšimne, funkčně vše plní účel.
Systém povyšování ála DD je nemotivující, příliš náhodný a s nejasným efektem. Nemám ho moc rád.
Soubojový systém je to pak skoro Diablo, s tím, že se to dá pauznout, minimálně za bojovníka, omezenost kouzelníků a jejich kouzel mi přišla příliš velká na to, abych kouzla používal víc, než jen jako rozmar a vytrhnutí ze stereotypu a zlodějské řemeslo mi přišlo už úplně neúčelné.
Zkrátka a dobře, Planescape: Torment stojí za pozornost i po letech, rozhodně to ale není hra pro každého, jak se jinak z hodnocení ostatních může zdát. Chce to velkou trpělivost a odhodlání, pak se odvděčí dobrým zážitkem z promyšleného depresivního světa s celou řadou detailů a minipříběhů, ze kterých se až točí hlava. Svým způsobem jsem si to užil, ale bohužel na mě kvůli řadě věcem neměla hra takový dopad a jednotlivé zvraty a odhalení mě většinou nechaly ledově chladným. Krom příběhové stránky pak hra nenabízí prakticky nic.
Pro: Příběh, originalita, morbidní prostředí, délka, rozmanitost spolubojovníků...
Proti: Nic mě nenapadá
Hra stojí za dohrání už jen kvůli příběhu. S jistou averzí k zastaralosti se možná setkáte, ale to hra vynahrazuje plným prožitkem děje.
Planescape jsem rozehrál na bráchově notebooku na týdenní dovolené, kde nebylo nic moc co dělat. Ano, měl jsem sice instalačky a sejvy z právě (pokolikáte už?) rozehraného Deus Ex, ale chtěl jsem zkusit jinou klasiku... Planescape patří k izometrickým RPG, kterých jsem před ním už několik vyzkoušel a u nichž budu mít vždy asi nejlepší vzpomínky na kontrast technologie s magií v Arcanum: Of Steamworks and Magick Obscura. Základní nástin příběhu vypadá zajímavě, avšak postava se ztrátou paměti nejen že vyznívá značně profláknutě, ale i hodně ztěžuje nějaké ztotožnění a sžití se s ní. A co vás potom má hnát kupředu, když se dostatečně nesžijete s hlavním charakterem? V pohlcení do hry také nepomáhá svět samotný - jistě, je cizí, což není na závadu, ale než aby se snažil být tajemným nebo zajímavým, je prostě jen divný. Když už se nesžijete ani s postavou ani se světem, mohl by vás hnát kupředu alespoň herní systém. Je pěkné, že jste mnohdy zkušenostmi odměňování za to, jakým způsobem řešíte situace, avšak s příchodem nové úrovně se tváří nepřívětivě i systém vylepšování postavy, který mi také připadá buďto náhodně statický nebo prostě zase divný. V podstatě celek působí tak nějak rozplizle a je pro mne strašně těžké říct o hře něco konkrétního. Což je opět prvek srážející hru dolů. Jediným zcela pozitivním prvkem je tak výborná hudba, ale kvůli té se hry obvykle nehrají. I podivnost může být často ženoucím prvkem, zde je však koncentrována natolik, že hráče doslova ubíjí. Přijde mi, že autoři chtěli hráče šokovat, ale samotný akt hraní mu nijak neulehčit. Nakonec jsem se v onom rezavě šedivém světě jak prostorově, tak duševně ztratil (ne v pohlcujícím, ale v nechápajícím slova smyslu) a nenašel jsem jediný důvod, proč v něm hledat nějaký smysl a ve hraní pokračovat. Po zvážení těchto skutečností přehodnocuji své hodnocení. 65% je moc. Hra je pro mne prostě průměrná. Tváří se, že by mohla mít nějaký skrytý potenciál, ale zásadně jej odmítá vyjevit.
Slíbil jsem dlouhý příspěvek s minimem informací o hře. Myslím, že se mi to podařilo. Omlouvám se za strhání té vaší modly podivnosti, ale nešlo to jinak. Jen se množte záporné ohlasy, čekám vás s otevřenou náručí... ;-)
Pro: Hudba
Proti: Divná postava. Divný svět. Divný RPG systém. Podivnost. Rozplizlost. Nuda.
A preco je tato hra precenovana po ostatnych strankach, lebo ma jednu velmi dobru, nie vynikajucu! a tou je pribeh! V tejto rovine sa da zrovnavat s knihou.
+ je perfektna hudba od Marka Morgana, ktora je obdobna zo serie Fallout, mam v mp3 a obcas pocuvam do pozadia k niecomu :)
Pro: herní poklad, jaký dnes už nikdo neudělá
Proti: sem tam bugy, nízké rozlišení (řeší mod),