Hitman: Codename 47

U prvního Hitmana jsem zažil několik excelentních chvil a nejednou jsem také plival oheň zlostí. Nejsilnějším tahákem hry je podle mě excelentní atmosféra, solidní interaktivita s prostředím, originální mise, víc možností postupů (což je vlastně poznávacím znakem této série) a akorát tak přiměřená obtížnost (narozdíl od primitivní čtverky).

Některé chvíle (útěk spletitými uličkami Hong Kongu před dotírajícími Triádami, slanění z vrtulníku do kolumbijské džungle v Rambo stylu, tajná operace v podzemí čínské restaurace, ostřelování mafiánských vyjednavačů, zastřelení rakouského teroristy ve sprše apod.) patří k jedněm z mých nejlepších herních zážitků.

Nicméně, jak jsem se už zmínil, určité věci mě dokázaly nebetyčně naštvat, především neuvěřitelně krátký dohled, což mi extrémně vadilo v misi "Say Hello To My Little Friend" a pak bugy v té stejné misi (vylezení na věž a následný pád s následkem smrti, pád hry při odpálení drogové laboratoře). Nakonec se to ale dalo překousnout a i když příběh mě neuchvátil tak, jak jsem doufal, musím říct, že když vemu v potaz, co bylo možné v roce 2000, je to jedna z nejlepších her, které jsem kdy hrál.

[Komentář obsahuje spoilery a předpokladá od čtenáře určitou nádsázku, s níž ho bude schopen přijmout.]

Zahrát si Codename 47 po letech znovu, to nebyl nakonec ani v nejmenším špatný nápad! Skrytá paralela, která se odhaluje pomocí Hitmanova existencionálního příběhu, je jakýmsi neomaleným a nepříznivým popisem lidského života, spolehlivě i dnes velice zábavným. Už první kroky, kdy se probudíte na místě, o němž nic nevíte, navíc v těle němého muže, jenž sám o sobě netuší ani ťuk a velmi poskrovnu toho umí. S otcovými radami v zádech se vydává učit a hrát si (se zbraněmi!), následovně se však vzbouří vůči své stvořitelské autoritě a prchne ze svého domova. Celý život, který velmi zdánlivě uchopíme do vlastních rukou a jsme vlastními pány svého osudu, se postupem času zvrhne v každodennost. Máme možnosti jak se uplatnit (využítí své nenápadnosti, převleku či moci...), ovšem důležité je, abychom v tom byli opravdu dobří a důslední (jinak hrozí odhalení a naše selhání). Často se hodně natrápíme a zavztekáme, necháme v nás vřít emoce, než dosáhneme cíle, který si stanovíme. Zapadnem do životní rutinny s tím, že nás už nic nerozhází, že „to“ držíme pevně ve svých rukách a že to, čeho jsme součástí, je pouhý sled více či méně důležitých událostí. Opak je ovšem pravdou, nýbrž to okolo je pouhým spojením vřeten, které když se nám následně ukáže, tak zjistíme, jak hluboce jsme se vždy mýlili. Odhalíme podivnosti v otázkách a nahodilostech svého bytí, které nás donutí zapátrat: vydáme se po stopách svých genů. Zcela přirozeně zjistíme, že za vším stojí rodič, sourozenecká rivalita a skrývaná zášť, s kterou ostatní pohlíží na miláčka svého otce, pročež s ním ostatně i zkříží své kordy. Láskou svého otce zahlcený a sourozenci naopak proklínaný dochází k normálnímu závěru, jenž je složen z nenávisti vůči otci a jeho výchovným metodám. Otec si je toho samozřejmě vědom, a tak synovi odpouští, omlouvá se mu a během je vření a zápasení s ostatními se ho snaží ohlušit snahou o vlastní ospravedlnění. To nemá za úkol nic jiného, než ho otupit svou cituplností a omáčkou okolo, která – pakliže podlehne – zapříčiní jeho udolání ostatními, kteří drží pospolu; tím by se vyplnilo otcovo přání, aby mu zůstal alespoň jeden z jeho synů (výtvorů). Ztracený syn (#47) ovšem nalézá svého otce (Ort-Meyer) a hra dovršuje v bezprecedentním finále s dosti výmluvným poselstvím: za všechno můžou rodiče, kteří stojí za naším stvořením!

Už tenhle první díl mojí oblíbené série ukázal, jaký potenciál se v nápadu hrát za nájemného vraha skýtá.Některé mise a celková atmosféra jak vystřižená z Leona (nejlepší hitman film vůbec), perfektní dabing Davida Batesona a skvělá hudba Jespera Kyda..Bohužel, narozdíl od dalších dílů, tento ještě není úplně dokonalý - hlavně mise v Kolumbii dost zaostávaly.A taky obtížnost byla místy naprosto vražedná - mise "Plutonim Runs Loose", nebo jak se jmenovala, byla neskutečná šílenost : ).

Tahle hra odstartovala jednu z nejúspěšnějších sérií, ani se mi to nechce věřit. To proto, že hra není až tak dobrá, jak se zdá. Je extrémně obtížná, zabugovaná a systém ukládání vás mohl dohnat k šílenství. Já ji ale dávám 80%, protože nápad hry byl ve své době bezkonkurenční a dodnes ,,simulaci" vraha nikdo nepřekonal. Jeden fakt je, že i když je mi to silně proti srsti, tak jsem hru musel dohrát s cheatem, protože v pozdějšich fázích hry jsem na to neměl nervy. Mnoho lidí zná sérii od druhého dílu, jedničku ani neviděli, myslím si ale, že je to škoda, protože i přes to vše špatné stojí za to hru dohrát.

Hitman se postupem času stal mou nejoblíbenější herní postavou, u které jsem měl jeden rest a to ten, že jsem nikdy nedohrál Codename 47. První díl mne už kolikát odradil svou obtížností a především grafikou. Ale byla to obrovská chyba, Hitmanovu začátkům jsem dal znovu šanci a nelituji. Jelikož je hratelnost takřka podobná s dalšími díly, bavil jsem se.

Misí není tolik, aby hra byla nějak náročná, ale průběh misí a především herní obtížnost jsou opravdu tvrdými oříšky, které se nedají rozlousknout, tak jednoduše, tím pádem se zvyšuje herní doba, která se u mě zastavila na úctyhodných 15 hodinách. Spousta misí se dá udělat tichým způsobem, ke kterému Vám stačí struna (mise v hotelu), některé jsou ale tak náročné, že jejich splění je opravdu skoro nesplnitelné (odstranění drogového barona). Hra totiž nedisponuje kdovíjakou vykreslovací vzdáleností a tak, pokud se spustí alarm, do Vás klidně střílí někdo, koho ani nevidíte a obtížnost tak enormně narůstá. I když spousta her je obtížných jsou alespoň vyřešeny počtem uloženích, které v Codename 47 nejsou, jsou zde jen prapodivné checkpointy, které Vás povětšinou vyhodí na druhé straně mapy a dojít zpět k místu masakru je na nervy jdoucí.

Některé mise jsem opakoval opravdu nesčetněkrát, pokaždé hledajíc správný postup, který najít nebylo vždy jednoduché. Osobně chápu nářeky mnoho hráčů, kteří hru odsuzují, právě kvůli checkpointům nebo přehnané obtížnost, ale když člověk vezme v potaz rok vydání a vznik velmi známé herní série, musí se před prvním dílem smeknout.