Lokace už rozhodně nejsou tak zapamatovatelné a žádná ve mě nezanechala ten wow efekt jako Arkádijský les na dně oceánu z jedničky. Přišlo mi, že nepřátelé se zbytečně moc respawnují, což je pro mě jakožto průzkumníka každého koutu opravdu peklo. Zjistit, že již několikrát prozkoumaná a vyčištěná oblast je téměř okamžitě znovu obydlena plně vyzbrojenými splicery, je trochu frustrující. Vlastně je zvláštní, že 10 let po událostech z prvního dílu působí dožívající Rapture mnohem živějším dojmem. Spíš bych čekal opak.
Zezačátku jsem byl jako ostatní trochu rozčarován z chabé konstituce mého taťky, ale od získání harpuny jsem si po celý zbytek hry připadal asi takto. Vrták po několika vylepšeních taky nebyl k zahození, a celkově mi zbraňový arsenál připadal trochu zábavnější než v jedničce. Možnost držet .50 kulomet "na Arnolda" v jedné ruce vám nedá každá druhá hra. Ovládání plasmidů druhým tlačítkem myši je rozhodně posun k lepšímu a vede k jejich častějšímu využití. Nic z toho by ovšem nemělo vůbec žádný význam bez...
...příběhu, který to strašně táhne nahoru. Kdybych hru hrál v době vydání, asi bych si ho tolik neužil, ale teď jako otec malé holčičky jsem absolutní cílovka a hlavní dějová linie mě chytla mnohem více než u prvního dílu. Dokonalý je i tragický vedlejší příběh Marka Meltzera, který poznáváte jen skrz audionahrávky a jehož poslední dějství napíšete sami. Nevzpomínám si, jestli jsem někdy u nějaké hry tak moc chtěl, aby dopadla dobře a zároveň jsem v dobrý konec vůbec nevěřil. Na to už přece všichni zašli příliš daleko...nebo ne?
Pro: nový příběh, atmosféra, skvělá hratelnost, svět Rapture
Proti: pocit z Daddyho