Kdyby to byl interaktivní seriál, který by po mě vyžadoval rozhodnutí jen v opravdu vypjatých situacích, byl by mnohem stravitelnější. Takhle nutí hráče hrát něco, co ani hrou není. "Hra" mě prakticky neustále otravuje s potřebou něco zmáčknou nebo někde kliknout. Nejedná se o žádný challange, není to nic, co by ve mně vyvolávalo napětí, u čeho bych se potil a snažil se dosáhnout nějakého cíle. Prostě jen kliknu a sleduju, co se stane. Pocit, že něco ovlivňuji se tak dostavuje jen v momentech, kdy se rozhoduju, jestli nechat umřít postavu a nebo b.

Příběh je jen další variací na zombie apokalypsu, ale dokáže vtáhnout. Zombie jsou v módě, tak proč ne. Bohužel to celé končí až příliš brzy a čekat na další epizody se mi osobně moc nechce...

**/5

Jsou to přesně dva roky a dva dny od doby, co jsem dohrál Posla Smrti II. Třetí díl je jiný než druhý. Temnější, ale uspěchanější. A všeobecně nejhorší z celé trilogie.

Líbilo se mi chování Adriana při posednutí Mordredem (mám všeobecně rád záporné charaktery), líbila se mi atmosféra druhého chapteru a vůbec celý druhý chapter. Ale ve finálním, šestém, chapteru jsem se ocitnul až příliš rychle a jeho tempo bylo až příliš pomalé, s frustrujícím řešením hádanek. K tomu není moc s kým kecat, NPC postav je coby na prstech jedné ruky jednoho nešikovného dřevorubce napočítal a lokací je ještě méně – vše se odehrává dost komorně na recyklovaných místech z minulých dílů.

Celé rozuzlení příběhu sice dává svým způsobem „smysl“, je ale až příliš překomplikované, děravé, založené na náhodách a dosti těžko pochopitelných věcech. (šestý smysl Valerie, Darren nepamatující si své dětství, meč Mordreda schovaný ve zdi čajového salónku…).

*/5

Poznámka na závěr:
Tempo adventur by se mělo postupem času zrychlovat, někteří tvůrci ale dělají přesný opak, což mě osobně neskutečně sere.

Fluidní hratelnost z jedničky byla nahrazena krkolomnými pasážemi s „hádankami“, jejichž řešení je často věcí náhody. Akce je více nárazová a když už k ní dojde, je jí tolik, že začne nudit. Bossové nepředstavují žádnou výzvu a nepřátelé celkově jsou jen osinou v zadku. A to jen díky systému checkpointů, který je ještě štědřejší než v jedničce. Checkpointů je hodně. Více než hodně. Postavy se u nich respawnují a dostanou plnou nádrž zdraví. Často skáču s checkpointu přímo do bitvy nebo do hádanky. Hra nepředstavuje prakticky žádnou výzvu, protože je lepší vychcípat a respawnout se znovu o 5cm zpět, než se snažit o nějaký další progress pouze se dvěma postavami.

Některé nové hrátky s fyzikou jsou fajn, minimálně hrátky s tekutinami a jumpery byly originální. Naopak Portal like hádanky do hry příliš nezapadají.

Celkově 13 achievementů, to není ani třetina počtu z jedničky. Přičemž 8 z nich jsem dostal, aniž bych se jakkoli snažil. Hanba.

RPG prvek z prvního dílu je pryč. Zmizel inventář i předměty, zmizela dokonce i mana a jednotlivé schopnosti postav se dají resetovat(!!!), což totálně zakopává jakoukoli snahu o sbírání zkušeností. Místo toho sbírám v bednách hloupé básničky a obrázky, které nemají na hratelnost žádný vliv.

Autoři se až příliš soustředili na celkový umělecký dojem, protože jediný důvod, proč si dvojka zaslouží alespoň jednu hvězdičku, je nádherná grafika a poslední level, resp. souboj s bossem. Oproti zbytku hry se vymyká tím, že není tak úplně jednoduchý a boss je vzhledově vskutku impozantní.

Nevyvážený poměr soubojů/hádanek/hopsání, chybějící RPG element a nízká obtížnost dělá z Trine 2 mnohem horší kousek, než byl první díl. Frozenbyte by si měli uvědomit, že grafika není všechno a že na to jejich třidé sere pes.

*/5

Na první pokus to nevyšlo, takže až v herním suchu jsem dal Trine druhou šanci. A rozhodně toho nelituju.

Vyvážený poměr mezi skákáním, akcí a řešením drobných puzzlíků, z něj dělá příjemnou plošinovku, která navíc díky velkorysému systému checkpointů nefrustruje.

Trine je zároveň legračně náročný, protože s maximálním vyhlazováním se moje PC zapotilo neskutečným způsobem - grafická karta sténala pod kritickými teplotami a fps nestouplo přes 30 snímků. Tomu říkám overkill :-)

Steam hlásí 18 hodin, takže reálně tak 9. Za dvě dohrání, samozřejmě. Trine mi totiž nedal pokoj, dokud jsem nepokořil i ten nejposlednější achievement. Neskrývám, že jsem si potřeboval něco dokázat.

***/5

Příklon ke koridorové hratelnosti, nekonečnému respawnu a nezáživnému vyprávění příběhu aneb Dávej Love Cocote (DLC).

Respawn jde do takových extrémů, že se zombie objevují pouhých pár metrů za mnou nebo po pouhém otočení pohledu jinam. Rozhodně nestojí za to si kazit dojem z původní hry...

Zpočátku příjemně mrazivá atmosféra survival hororu napěchována bohatou interakcí s prostředím, snahou vyprávět příběh, hádankami, občasnými souboji... později se však utápí ve stereotypu a v druhé polovině hry také v odlišném herním stylu – ze survival hororu se stává 3rd person akční střílečka, která je bohužel dost hloupě udělaná a zakopává tak vše, co dělalo hru zajímavou.

Pocit ze střelby je mizerný (tolik typický pro většinou her made by eastern country), level-design nemá nápad, nepřátelé útočí v těžko pochopitelných situacích a souboj s nimi je stereotypní facha. Mutanti, duchové, lidští šílenci a vybuchující zombie (oboje se stejným vzorcem pohybů a chování), transformers nebo trolové... ještě mi chybí masožravé semikrásky a obří pavouci plivající chrmle.

Souboje chladnými zbraněmi přinášejí brutální zakončováky jako v Manhunt, bohužel nevidím důvod používat slabou trubku, když mám v ruce pistoli s neustálým příjmem munice.

Atmosféru narušuje chování hlavní postavy psychologa, který je v jednu chvíli na pokraji zhroucení a jeho faktor strachu mi mává se zaměřovačem jak šílený, ve druhé chvíli háže tvrďácké připitomělé hlášky a komentuje dění na obrazovce dost retardovaným způsobem.

Naprosto tragický je zvuk a hudba. Od dabingu amatérů bez emocí, kterým navíc ani v některých částech nejde přes huhňání rozumět, přes příšernou hudbu, nevýrazné nebo úplně chybějící zvuky prostředí a zbraní.

Příběh mě dokázal vtáhnout od začátku a byl to jediný pohon, který mě hnal dál - bohužel je celé vyústění hloupé a hlavně těžko pochopitelné. Ve finálním souboji jsem prakticky netušil, o co tady jde - prostě byl najednou konec. Stejně tak enginové filmečky jsou naprosto nepochopitelně sestříhané (střihač a vypravěč pravděpodobně seděli každý v jiné místnosti, když to dávali dohromady) a chování postav nedává často vůbec smysl.

Na každém kroku není cítit béčkovost, ale rovnou céčkovost celého zpracování a přístupu autorů. Mám pocit, jakoby každou polovinu hry dělali jiní lidé...

*/5

Jedna z her, kvůli které jsem před šesti lety upgradoval PC. Haha, Remedy, funny!
Jediná hra, která stála za to závidět Xboxařům. Stála?

Mám úchylku na precizní, uvěřitelný, logický a promyšlený level-design. Alan Wake tohle splňuje a procházka po, na první pohled, obyčejných lokacích, se stává nevšedním zážitkem. Smysl pro detail, který Remedy předvedli už u Maxe Payna, je neskutečně ojedinělý. Technické zpracování, ač počtem polygonů nebo detailností textur nijak nevyčnívá, je harmonií mezi umírněností a nadčasovou dokonalostí. Ta hra prostě vypadá naprosto úžasně.

Nejsem velkým zastánce fantasmagorických výlevů a laciných hororových bafaček, přesto jsem se snažil dát do pochopení příběhu maximum. Vracení se v čase, náznaky a probliky, domýšlení si, co vlastně měla daná scéna znamenat. Překroucené vnímání několika postav, halušky se zelím, nepostřehnutelné zvraty. Když to srovnám s naprosto bombastickým Heavy Rain, který mě drtil po celou dobu hraní, je AW mizérie hrající si na echtovní příběhový zážitek. Okrajově tuším, o čemu to bylo. Nedovedu si to ale dát do nějakých ucelených souvislostí.

Ale hrálo se to královsky.

****/5

Říkám si, kua, to je dobrý! Po pěti pokusech konečně Bethesda vytvořila hru, kterou můžu sledovat z třetí osoby a neprskat u toho smíchy z pohybů postavy! A ta severská atmosféra, paráda. Krásné pohledy na zasněžené hory zahalené mračny. Nádhera.

Po deseti hodinách, někde mezi osmých a devátým levelem...

Strašně mě sere, jaxe s někým bavím a začne mi do toho kecat civil. Hra neví, jaké titulky má zobrazovat a já nerozumím, protože kecají dvě postavy naráz.

Jako Nord zaměřený na těžké brnění a obouručáky otevřu jakoukoli truhlu s Expert obtížností. Nemám lockpick skill, prostě to umím. A velice mi chybí ta možnost truhlu prostě rozsekat silou. Ale nebudu hnidopich.

Rozestavění fauny ala Bethesda - uprostřed malebné lesní cestičky stojí megapavouk. Vlci jsou vždy dva, smečky z Bloodmoonu se nekonají. Vlků je všude hodně, nejčastěji se vyskytují uprostřed malebných cestiček. Medvědi mají brlohy pár metrů od lidských obydlí a malebných cestiček a trollové se jen tak procházejí u rozcestníků.

Anebo megakrysa, která začne útočit na mého koně. Nemůžu ji utéct, krysa běhá stejně rychle jako můj kůň.

Při každém konfliktu při jízdě na koni (tj. co 1 min.) je potřeba z něj sesednout, protože z koně se nedá útočit a kůň je tak pomalý, že ho dožene i krysa.

Když na mě neútočí fauna, útočí na mě banditi. Vlastně ne na mě, na mého koně. Taky proto, že je pomalej a hnusnej, ale taky proto, že je debil. I když sesednu, tak dále útočí na mého koně debila. Je jim jedno, že za nimi stojí dvoumetrový nord s dvoumetrovým kladivem.

Když útočí drak a nemá si kde sednout, tak útočí svých dechem ze vzduchu. Na draka útočí i kůň. Pokud kůň čeká pod drakem, drak si nesedne. Nemá kam. Udělá kolečko a snaží se znovu přistát. Kůň chrabře běží na ním a zase mu blokuje přistávací plochu. Nemůžu útočit, protože mám padesátikilové kladivo a koně debila.

Zabil jsem draka, když debil někam utekl. V kopci. Drak se propadl do země a objevil se o několik desítek metrů dál u úpatí kopce.

Z prvního dungeonu jsem byl nadšený a říkám si – konečně! Jenže ten desátý dungeon vypadá stejně jako ten osmý a ten pátý a ten třetí. A ten devátý vypadá stejně jako šestý a čtvrtý a druhý. A všechny hospody jsou stejné. Nachlup.

Plavání je jen levitací v prostoru. Voda. Vypadá příšerně. Srát na to, že je zima a já levituju v krátkém rukávu a srát na to, že vůbec levituju v heavy brnění. Ta voda vypadá dost hnusně.

Už od Morrowindu se táhne trapná chyba, kdy déšť/sníh propadají skrz přístřešky/stany/střechy. Do teď to Bethesda nebyla schopná opravit.

Říkám si, kde mám stopy ve sněhu. Hm, asi bug. Koukám na Toddovo video – aha, to není bug, to je záměr. Ono se to tam prej „nevlezlo“.

V kobkách se stále svítí. I po sto letech. Cool, to dává smysl!

Už z prvních obrázků bylo jasné, že třetí díl bude postrádat takovou tu poetiku prvních dvou encounterů a rozhodně to nebude crazy-candy-freak stuff jako druhý díl. Mám pocit, jako by to snad ani nedělali Croteam…

Zasazení do reálných kulis hře vůbec nesluší, hlavně začátek se rozjíždí neskutečně pomalu. Celý level-design je plný zbytečných prázdných místností a zákoutí, ve kterých není vůbec nic. Šílené secrety minulých dílů jsou ty tam, maximálně člověk nalezne plát brnění na hůře dostupném místě, na které je potřeba vyskákat způsobem, který se podobá lovu bugů v designu budov.

Zbraně neurazí, ale jejich vzhled a smysl příliš nemá logiku. Autoři použili některé původní zbraně, které nemají reálné předlohy a doplnili je novými zbraněmi, které vypadají (relativně) skutečně. Takže tady mám sci-fi raketomet natřený nažluto a vedle něj útočnou pušku s kolimátorem. Je tady taky zbraň… hm, v první chvíli jsem myslel, že je to divně vypadající sniperka, paxem si všiml, že po výstřelu projektil vybuchuje no a korunu tomu nasadil popis, který tomu říká „opakovací brokovnice“. A vůbec sniperka – našel jsem ji jednou na tajném místě, ale nebylo do koho střílet. A i kdyby bylo do koho střílet, tak jsem neměl čím, protože bylo k dispozici pouze 5 nábojů a nic víc. Rukavici s elektrickým vodítkem jsem ani jednou nijak vážně nepoužil, je to spíše okopírovaný nápad přidaný do hry dost natvrdo a zbytečně. No a zelený laserový gatling jsem pro jistotu nenašel vůbec... Pryč jsou taky veselé srdíčka a brnění poskakující v prostoru, místo toho tady člověk sbírá helmy, kevlarové vesty, lékárničky v podobě plastových flaštiček a jiných úchylností.

Grafika mi svou rozpitostí připomínala Dead Island. Tedy žádný zázrak. Minimálně v porovnání s minulými díly, které ve své době byly ultra-náročné a nádherně vypadající, vychází SS3 jako chudý příbuzný.

Celkově se jedná o nejslabší díl, ale brain-sweep to není úplně nejhorší. Má své čtyři momenty slávy, pro které si to stojí za to zahrát a fandové rozžhavených laufů nebudou tak úplně zklamáni.

**/5

- Batman chrání zloduchy a neustále je nechává utíkat, aby je pak zase mohl honit.
- Batmanovi nejde o dobro lidí – jde mu o to, aby měl vždy s kým bojovat.
- Smrt jeho holky je pro něj menší tragédie, než smrt masového vraha.
- Batmanova holka leží v tratolišti krve a Batman vykráčí ven z divadla s Jokerem v náručí…
- Batman je buzík.
- A Arkham City je po čertech dobrá hra.

Design je úchvatný. Detailní, obrovský, nereálný a účelový, ale fungující a dech-beroucí. Jednoduše fantastický.

Otevřené město je příjemná změna, ale počet sekundárních úkolů je tak obrovský, že mě neustále rušil od plněné hlavní linie. Kdyby se autoři trochu více snažili natáhnout hlavní příběh, udělali by lépe. Celkem 12 sekundárních úkolů a k tomu Riddlerovi challenges, to je pořádná nálož, která tvoří více jak 50% celé hry. Jenže po dohrání už osobně nemám motivaci cokoli dál plnit, protože je prostě konec…

Při srovnání s prvním dílem u mě jasně vede Arkham Asylum. Byl přímočařejší, ale celistvější, kompaktnější, měl zajímavější příběh s lepšími zvraty a tahem na branku. Byl náročnější.

Clayface na konci Arkham City je snad výsměch, padl na první pokus a bez většího snažení. A Catwoman? Hezky kroutí zadkem, ale hraní za ni je příliš krátké a nepodstatné.

Jebat krátkost, ale to zakončení jim nemůžu odpustit…

****/5

The Missing Link se hraje dobře, má pár opravdu skvělých charakterů a doplňuje původní hru o jednu důležitou věc v příběhu. Je lineárnější, obtížnější a má své světlé momenty.

Bohužel je to zoufale krátké DLC, kde se autoři uchýlili k lacinému natahování herní doby a recyklaci úrovní několikerým průchodem jedné a té samé pasáže. Navíc je k dispozici jen zlomek augumentací, které tou dobou už v rámci příběhu dávno měl mít Adam odemčené.

Poměr cena/výkon: 10 ojro/5hodin

**/5

Nejnovější přírůstek do královského žánru „chytrých 3D akcí“ a zároveň prequel k nejlepší hře na světě. Je ostuda, jak dlouho mi trvalo se k němu dokopat a rozehrávat jej celkem nadvakrát.

Celá reklamní kampaň ohledně Sarif Industries, postavená na skutečných hercích, je velice působivá a k její uvěřitelnosti přispívá fakt, že tohle všechno není zase tak daleko od skutečnosti. Lži, pokroucené pravdy, ututlaná korupce. Příběh je až mrazivě přesným zrcadlem toho, kam směřuje současná společnost. Masy ovládají média, média ovládají politici a politiky ovládají korporace. Konspirační propletence, snaha kontrolovat a regulovat, nenávist vůči augumentovaným jedincům, ladění celé hry do žluto-hněda, to všechno tak nějak naznačuje, že se tady něco žene do pěkné prdele a že to bude stát za to.

Level-design není nejhorší, ale často postrádá smysl. Člověk nachází paleťáky a ještěrky v mezipatrech, kam vedou jen schody, ventilační šachty vedou odnikud-nikam a jejich existence je okatě účelová. Největším průserem je podle mě vymodelování městských částí, kterou jsou příliš malé a působí až legračně smrskle. Místnosti jsou naplněny krabicemi, ale uchopit lze jen některé, stejně tak ostatní vybavení je stacionární a po výstřelu z brokovnice se ani nehne. Jaký máme rok?

I na nejvyšší obtížnost je to ke konci celkem brnkačka, kupodivu náročnost soubojů s bossy časem klesá až k poslednímu, který snad bossem ani není. Hackování je až moc jednoduché a je ho hodně. Spoustu augumentací člověk využije jednou dvakrát za hru hlavně kvůli chudému designu, což z nich dělá zbytečný balast přidaný jen na efekt (prorážení zdí jen na daných místech, zacházení se zbraněmi už je v základu naprosto dostačující, některé hackovací vychytávky jsou zbytečné atp.) a např. takové dobíjení baterií pomocí energetických tyčinek je snad blbý vtip.

Ke hraní chytrých 3D akcí patří v mém případě jistá euforie, která se tady nedostavila. Třetí Deus Ex mě bavil, ale nebylo to tak úplně to, co jsem od něj čekal. A nečekal jsem moc...

***/5

Na první pohled působí celkem odpudivě díky nevábné grafice, naprosto hovadskému jízdnímu a fyzikálnímu modelu a dosti rozsekanému gameplayi, kdy je hráč neustále nucen ke krátké interakci a následně umlčen video-animací. Nechybělo málo a tuhle, jinak skvělou, hru jsem jednoduše odinstaloval.

Jenže jaxe začne rozjíždět vyšetřování a příběh, LA Noire chytne a nepustí. Traffic obsahuje originální případy, které mi jako jediné utkvěly v paměti jako ty nejzajímavější. Poté přecházím na Homicide, který se s přívalem dalších a dalších vražd stává poněkud stereotypním, než nedojde na skvělé zakončení ukazující na prohnilost celého systému. Protidrogové Vice si drží vysokou laťku až do zvratu v životě hlavního hrdiny a jeho následné degradaci na další oddělení. Arsen, jako finální „kampaň“ zase poněkud ubere na otáčkách, přidá novou hratelnou postavu a pohled z jiného úhlu a tlačí hráče do pomalu vypointovaného rozuzlení.

Příběh plyne velmi pomalu, je dospělý, jednotlivé případy se vzájemně proplétají nebo se k nim postavy vrací v rozhovorech v průběhu hry a nechybí překvapivé zvraty. Vyžaduje ale hráčovu plnou pozornost a rozhodně si celou hru střelím znova, protože mi spousta detailů a spojitostí utekla.

Naprosto brilantní jsou charaktery postav, které mě nepřestaly až do konce hry překvapovat. Hlavní hrdina, Cole Phelps, nepatří mezi nejsympatičtější. Díky svému topornému, bezchybnému chování, chladnému přístupu a neotřesitelné touze být za každých okolností spravedlivým. Postupem času se hráč dozvídá jeho rozhodnutí jako velitele ve válce, s Phelpse se stává chybující člověk s city a jeho celkový vývoj patří k tomu nejlepšímu, co mi hra nabídla. V jedné scéně mi vyskočila husí kůže takovým způsobem, že jsem měl chuť vyskočit a zařvat prostě jen: „Yeah!“. Jeho finální pohled je pak velmi dojemnou tečkou za celým jeho životem. Ostatní postavy jsou také velice povedené a rádoby klaďasové se stávají sviněmi a naopak na první pohled pokřivené charaktery se vybarvují opačným směrem, než by člověk čekal.

L.A. let čtyřicátých v podání Noire je velice detailně a poctivě vymodelováno (za výlohami lze dokonce rozpoznat konkrétní zboží), jen je celé město poněkud nudné. Samá rovinka, jedna ulice jako druhá... to ale nepovažuji za příliš velký zápor, vzhledem k určité autenticitě tehdejší doby.

Doprava docela pokulhává a občané se chovají často dost nelogicky. Při odbočování doleva nedávají přednost, pokud vidí, že se na ně ženu v obrovské rychlosti z boku, nenapadne je nic lepšího než zabrzdit a nechat mě se o ně rozflákat a často se mi taky stalo, že jsem přijel na křižovatku a nevěděl jsem, podle čeho se tam pravila provozu vlastně řídí.

Herní doba přesahuje neskutečných 30 hodin. Nutno dodat, že je to hlavně díky několika DLC přidaných od počátku do PC verze hry, obsahující hned několik nových případů vsazených do hlavního příběhu.

Hlavním tahákem by měla být revoluční facial-animace a neskutečně bohaté herecké obsazení (ve finálních titulcích měla každá postava svého herce!). To jsou ale malé věci doplňující celkový dojem z profesionálně odvedené práce autorů.

Rozhodně se jedná o jednu z must-have her za tento rok.

Herní doba: 33hod 17min
*****/5

Před rozehráním dvojky jsem si ještě jednou střihnul jedničku s těmi samými rozhodnutími jako při prvním hraní, jen abych získal savy a příběhový progress takový, jaký mi nejvíce vyhovuje – to vše jen proto, abych zjistil, že savy z jedničky sice importovat do dvojky můžu, ale dopad na příběh je nulový a ty nejlepší získané věci z W1 jsou tady jakousi alternativou k základní výbavě dvojky. Jinými slovy effort k ničemu.

Probouzím se v posteli s Triss, kterou jsem v prvním díle poslal k šípku. Nutno dodat, že ve druhém díle už to není taková nafrněná pitcha, ale sympatický obal na pochvu o několik let mladší a hlavně empatičtější. Tak aspoň tak. Scéna v elfích rozvalinách nemá chybu, jen škoda, že toho klácení je tady tak poskrovnu.

Příběhově se chytám ještě v prvním aktu, ve druhém už děj začíná nabírat bestiálního objemu a v záplavě jmen konspirátorů, zrádců, sviní a těch ostatních se mám problém vyznat. Hlavně je průser to, že si rozhovor nemohu ze záznamu přečíst znovu. Celkově by neuškodilo narovnání děje do srozumitelnější roviny a důraz na menší tlačení hráče dopředu.

Přitom se autoři v té herní části uchýlili ke zjednodušování snad všeho – celá hra je dělaná na ovládání na gamepadu, k míchání lektvarů už nepotřebuju alkoholový základ, toxicita nemá žádné kritické účinky, není kde zabloudit, není co prozkoumávat a největším šokem byl pro mě inventář, protože něco tak prasáckého jsem za svou sedmnáctiletou herní kariéru ještě neviděl.

Zklamáním je i obtížnost. Začínal jsem na Normal, kterou jsem ve druhém aktu přepnul na Hard abych třetí akt doklepal na Easy. Né že by hra byla nějak zvlášť tuhá, ale dávám přednost plynulejší hratelnosti. Nechtěl jsem prostě být rušen frustrujícím mlácením. Souboje s bossy jsou generické a většinou se odehrávají v malých prostorách, což vede k nutnému učení se sekvence úderů a úskoků. Musím ale uznat, že se mi celý soubojový systém proti klasickým nepřátelům zamlouval více než v jedničce. Hlavně pak nepřátele se štíty jsem miloval :-)

První kapitolou jsem prolétl ani nevím jak, druhá byla nejdelší, nejotevřenější a nejzábavnější, ale celá věc s přízraky padlých a kletbou mě spíše iritovala (příliš mnoho nadpřirozena na jednom místě) a třetí akt už je rychlovka na pár minut, pokud se člověk nesoustředí na vedlejší úkoly.

Ano, W2 vypadá famózně – tak detailní kostýmy, brnění nebo róby jsem ještě neviděl. Korony slunce při západech a východech mají neskutečnou sílu a detailní prostředí člověk nasává plnými doušky až do chvíle, kdy dostane facku a probudí se do sice krásného, ale naprosto ohrazeného světa. Tenhle kámen nemůžu přeskočit, tady mezi těma dvěma postavami nemůžu proběhnout, tady to křoví nelze projít, tady o ten deseticentimetrový patník se zaseknu, když uskakuju a tady sice můžu vyskočit, ale už neseskočím zpátky. Celý feeling světa jde v tu chvíli do háje.

Mám chuť si W2 zahrát znovu, ale to je díky rozhodnutím, které mění celý druhý a třetí akt. Zklamání, které mě naplnilo po dohrání W2 se dá jen těžko popsat. Věřil jsem mu natolik, že jsem si jej koupil ještě před vyzkoušením, což nikdy nedělám...

---------------------------------------------------------------

OK, tak dohráno na Dark Mode obtížnost.

- obtížnost je opravdu krutá, obyčejně stačí 1 až 2 rány od obyčejného zřiganého Nekkera a Geralt jde do kolen…

- nové sety brnění jsem si ani neosahal, protože cena za pořízení výrobních nákresů, materiálů a jejich výroba byla natolik nákladná, že jsem si ji nemohl dovolit.

- bez Quenu bych se nikam nedostal. Dle mého názoru toto znamení autoři předimenzovali v tom, že vstřebává veškerý utržený damage. Tím pádem nemám potřebu zlepšovat si brnění. Vstřebávalo by-li pouze určité procento, měl bych alespoň nějakou motivaci si hledat lepší zbroj. Každopádně Quen je nutnost.

- cesta za Iorwetha je mnohem lepčejší, než za Rocheho. Vergen je malebnější než zasmrádlý vojenský tábor, vedlejší questy jsou delší a zábavnější, obrana Vergenu v hlavní linii byla ultimátní a hlavně s trpaslíkama je sranda. Při hledání nesmrtelníku jsem párkrát nad neustálými prupovídkami tří little-manů občas i koutkem škubl.

- poté, co jsem nahlédl i na druhou stranu příběhu, oceňuji jeho rozvětvení, členitost a několik různých pohledů na celý konflikt. Upřímně nepamatuju, že by nějaká hra měla děj takto vymakaný. Je tam hromada nedůležité omáčky kolem, která dělá v hlavě ještě větší sračku, ale celkově už jsem se orientoval mnohem lépe.

- pasáž s nekonečnou bitvou je bez určitých šermířských schopností neudělatelná. děláš si ze mě prdel, CDPR?

- problémy s patchem 2.1 a vlastně i 2.0 mě opravdu neskutečně vytočily, zvlášť, když má člověk volný den a ví, že je kousek od konce.

***/5

Prvotní technické potíže řádně zakroutily s respektem, který chovám k id Software. Carmack si prostě nemůže dovolit takové lajdáctví, aniž by si tím neutrhl pořádnou ostudu. Ale co už.

Grafika Rage mi tak trochu připomínala celshadový styl Borderlands, ovšem s poněkud detailněji říznutými texturami. Exteriéry vypadají skutečně dobře, obloha se slunečními paprsky a skaliska v dálavách zaujmou a potěší oko. Oproti tomu interiéry mají našlápnuto k těm nejhůře vypadajícím za posledních x let. Je k nevíře, co nám id Software u tříáčkové hry servírují v roce 2011...

Při chození ve městech si člověk odpočine od střílení, pokochá se pohledem na povedené postavy, kde každá je jiná a má solidní gestikulaci a dabing. Hlavní je samozřejmě akční stránka hry a hutné přestřelky, které především s mutanty dostávají adrenalinový nádech. Ovšem co si budu namlouvat, level-design je příšerný. Stereotypní úrovně často nedávají smysl, autoři se také uchýlili k laciné recyklaci lokací při sekundárních misích, kdy procházím už jednou navštívené místa, jen z opačné strany.

Oproti tomu ježdění je ee a zbytečně mi kazilo celý dojem ze hry. Přejíždění mezi vzdálenými místy bych ještě překousl, ale závody jsou jedno velké zlo a přiznávám, že jsem se je snažil ignorovat co to šlo.

Zklamala mě nízká obtížnost, kdy na Hard se jednou rukou dloubu v nose. Zklamaly mě neviditelné stěny, nepřeskočitelné židle a nerozbitné všechno. Zklamaly mě zbraně, kdy z BFG jsem si ani jednou nevystřelil, zklamala mě délka a nevyužitý potenciál otevřeného prostředí. Zklamalo mě neuspokojující zakončení.

Mnou nejočekávanější hra tohoto roku mě... jak jinak - zklamala. Čekal jsem vyšperkovanou a profesionálně vytvořenou střílečku a místo toho jsem dostal jakýsi hybrid.

**/5

Herní doba: 12hod 50min
Obtížnost: Hard

Vskutku hardcore střílečka ze staré školy. Hard je skutečně hard a já můžu říct, že to byla výzva. Cyber-punk prostředí spolu s nádherným vizuálem vytváří příjemně mrazivou atmosféru s grafickými efekty, které jsou noční můrou každého epileptika. Kéž by mi někdo přepracoval první Deus Ex do takovéhoto kabátku...

Každopádně příběh je tupý a z komixových předělů jsem nevydržel dokoukat snad ani jeden, ale koho to zajímá, tady je hlavní akce. Nepřátel je jen několik druhů, ale za to je s nimi docela sranda a je jich dost. Né hodně, ale dost. Méně než v Serious Sam, více než v Bulletstorm. Prostě tak akorát.

Bohužel, záporem jsou zbraně, což je u podobné hry poněkud problém. Přepínání mezi jednotlivými mody je příliš těžkopádné a v případě "dobíjení" po výstřelu je potřeba čekat několik sekund, než budu moct nejen vystřelit, ale i přehodit na jinou. To mě nesčetněkrát stálo kejhák a bylo to na obtíž po celou dobu hraní... Apropo, doba hraní... těžko spočítat, kolik to bylo hodin, ale asi... hm, 4. To je výsměch všem, kteří za tohle utratí peníze.

Zabavilo, pobavilo, ale celkově spíše zklamalo.

**/5

První tři akty je Dead Island zábavná pukačka šišek v originálním prostředí s nelineárním level-designem a s řádně prohnilou atmosférou tropického ostrova. Bohužel čtvrtý akt vše zakopává a z nadějné hry se stává koridorovka s neuvěřitelně stupidním zakončením, jehož způsob jsem tak trochu nepobral. Těch nelogičností a nedotáhnutých věcí je tady více, ale závěr je bezpečně přebije.

RPG systém je naprosto zbytečný, celé levelování, opotřebovávání a vylepšování postavy se do hry nehodí. Člověk si chce užívat masakru a né se neustále starat o zbraně, které se rozpadají po třech zásazích...

Smrt tady nemá žádnou váhu, prakticky ani nemá smysl se snažit neumřít, protože se vždy objevím o pět kroků dál a pokračuji tam kde jsem skončil - tj. nepřátelé, které jsem zabil jsou mrtví a ty které jsem stačil jen bacit mají o to nižší zdraví. Lovely.

Spousta bugů snad řeší patche, co já vím. Who cares...

***/5

Duty Calls - reklama autorů Bulletstormu na svou novou hru, ve které upozorňovali na tupost dnešních stříleček, byla sice povedená, na druhou stranu ji po dohrání Bulletstormu tak trochu nechápu.

Bulletstorm je totiž ještě lineárnější a ještě tupější, než např. Call of Duty. Koridorovost jde do takových výšin, že dokonce smím přeskakovat překážky jen v určených bodech (např. zábradlí přeskočím pouze uprostřed), přičemž cokoli, co se ve hře dá nějakým způsobem rozbít, přeskočit, podlézt, roztrhnout bývá označeno velkou blikající hláškou Press... to... K tomu se nedá nejenže nikam odbočit, ale často ani přiblížit k nějakému objektu. Hra je přeskryptovaná až hrůza.

Systém komb mě překvapivě bavil, i když mám k tomuto typu odměňování jistý odpor. Komb je nepřeberné množství, jejich názvy pobaví a opravdu jsem měl radost z každého povedeného. Zabaví i pubertální hlášky sidekicků vyplňující pasáže, kde se zrovna nic neděje.

Technicky je Bulletstorm naprosto nevzládnutou hrou. Moje problémy a celková nenávist Unreal enginu sahá do daleké historie a pokračuje i nadále.

To, že...

- jsem několik týdnů čekal na neoficiální fix, který opraví 16bit barvy
- jsem musel vypnout cosi v nastavení, abych neměl na obrazovce nepříjmené šmouhy
- jsem musel přetrpět těžko pochopitelné záškuby v intervalech několika minut
- se tady opět projevuje doskakování textur (Singularity, Bioshock)
- interiéry vypadají jak psí lejno
- je to celé prostě nechutný zgrc

...není problém pouze můj a nejedná se o nějaké plané předsudky. K tomu bych chtěl ještě vypíchnout časté zasekávání sidekicků na místě, což se mi stalo 3x a znamenalo to restart celého levelu.

Zabíjení je jedinou světlou stránkou hry, která je ale dostatečně silná, aby mě přiměla Bulletstorm dotáhnout do konce. Přepnout mozek do stand-by režimu, držet šipku dopředu a mačkat levé myšítko, to prostě někdy stačí...

**/5

Oddychová plošinovka s příjemným ovládáním. Atmosféru divoké cizí planety (připomínající Xen) podtrhuje famózní hudba (Solar Fields - Movements) a nádherná grafická stránka hry.

Zpočátku náhodná setkání s místním obyvatelstvem a zvířectvem se později stupňuje do slušného masakru, který občas naruší i nějaký ten tužší protivník. Asi největší trn v oku pro mě byl pupkatý šaman vrhající naváděné ohníčky. Naštěstí je k dispozici bohatý arzenál zbraní a jiných vychytávek, díky kterým jsou souboje variabilní a zábavné.

Jakožto nezkušeného plošinovkaře mě posledních pár levelů dokázalo potrápit, ale nikdy to nezabředlo do frustrace. Postup k cíli je nelineární, nikdo mě nikam netlačí, záleží jen na mě samotném, jaxi v daném kole poradím a v jakém pořadí budu plnit úkoly. Jinak je obtížnost vyrovnaná a hra odsýpá velmi svižně. Celkem 12 levelů zabere cca 4 hodiny (normal), k tomu nějaké ty arcade mody prodlužující životnost.

****/5

První díl mě spíše iritoval, druhý naprosto nadchnul. Portal 2 už není jen další krátkou logickou hříčkou, ale přimíchává do gameplaye i příběh, tolik chybějící prvnímu dílu. Logické hádanky už nefrustrují a nejsou hlavní náplní hry. Jsou jen součástí příběhu, který mi tak trochu připomínal Kostku s Bioshockem. Konečně se dozvídám detaily o prostoru, ve kterém se pohybuju, smysl toho všeho snažení.

Dokonale namluvené postavy trousí jednu sarkastickou hlášku za druhou s takovou kadencí, že mi občas i koutek škubnul, jak vtipné to bylo. Finální souboj má opět šmrnc a nápad a vůbec... Portal 2 je radost si hrát.

****/5 (zatím bez coopu)

Crysis to nakonec dokázal. Po třetím dohrání přeci jen zvedám hodnocení a tleskám Cryteku za výtečné dílo, které je svým vzácným pojetím otevřené FPS mému srdci nejbližší a zároveň je technickým zpracováním i po čtyřech (!) letech na špici a nemilosrdně ždíme CPU i GPU na max.

Je to snad jediná hra, kterou si dokážu v hlavě přehrát od začátku až do konce - každou část si pamatuju, každá mě nějakým způsobem zaujala.

Bugů je tady požehnaně, především v AI a v kolizích předmětů, ale vzhledem k povaze hry to jsem ochoten přetrpět. Člověk si může s nepřítelem doslova vyhrát, může si jít kudy se mu zlíbí, má spoustu možností v likvidaci a přístupu k potyčkám.

*****/5

Celkem mrda. Učebnicový příklad, jak hratelnost vítězí nad příběhem a bugy. Druhý díl u mě rozhodně neměl na startovní čáře tak úplně fér postavení, od předsudků vůči změně prostředí a celkovému zpracování "pro konzole", až po zklamání nad demem, které mě vůči druhému dílu nechalo naprosto chladným. O to větší překvapení pro mě Crysis 2 byl a rozhodně se jedná o nejlepší akci za poslední rok.

Co si budu nalhávat - příběh nejen že dost zvláštním způsobem navazuje na první díl, ale zároveň je dostatečně nezajímavý, abych ho tak nějak ignoroval. Celá věc kolem obleku se navíc přesunula na dosti přehnanou sci-fi o podvrstvách vstřebávající aliení cosi, čímž vytváří anti-cosi a zachraňuje tak lidstvo. Co už.

Fatální bug v podobně mizejících nanocatalystů mě pořádně nakrkl, k tomu se přidaly ještě další, jako nekonečná munice v těžkém kulometu, zapomenuté animace přebíjení, chyby v AI a podobné špíčky.

Tohle všechno přebíjí hratelnost, jež dává na relativně malém prostoru hráči relativně velkou volnost v možnostech likvidace a postupu. To vše v naprosto skvěle nadesignovaném New Yorku po apokalypse. Když jdu po chodníku a koukám na ty mrakodrapy nad hlavou, připadám si, jako kdybych tam opravdu byl. Všude se všechno propadá, hroutí, všudypřítomná aliení chapadla obepínají město a nad tím vším trčí struktury mimozemských staveb. Parádní podívaná.

Crysis 2 je radost hrát Rambo stylem, ale ostudu nedělá ani stealth způsob, který dostává přednost na vyšších obtížnostech a v problematických úsecích. Kvůli problémům výše jmenovaným nemůžu dát absolutní hodnocení, ale jak už jsem řekl - je to mrda.

****/5

- Přeskočte na poslední větu, nechce-li se vám číst ta omáčka kolem...

- Dávám přednost skutečným hráčovým schopnostem, než hromadě statistik, vypočítávající úspěšnost všeho. Ale to není stížnost. Nikdy jsem pravidlům DaD nerozuměl a do dnešních chvíle jim nerozumím, nevím, jaký je rozdíl mezi sekerou s dmg 1d+6 a 2d+3 a nedokážu si přečíst "AR+(SP*/4+1), TA Willpower+(SP*+1),(SP*/3+1)" (tj. efekt kouzla Ice Cold Warrior).

- Na začátku na mě hra vybafne asi triliardu schopností, vlastností, talentů a bonusů a to vše si můžu ještě v hardcore modu vylepšit ve stylu házení kostek. Dvě třetiny všeho prakticky nepoužiju a nedovedu si představit, že by to někdo s nějakou postavou vůbec využil (etiketa, lidská povaha, trpasličí nos atp.). Přeci jen jsou zásadní především bojové schopnosti, teprve až ty rozhodují. Popisky u každé ze schopností jsou navíc nedostačující a svou obecností mi prakticky nic neřeknou, přičemž jedna vlastnost ovlivňuje druhou a naopak – mám v tom solidní mrdník.

- Začínám hrát – poněkud slideshow, dokud neslevím z detailů z už tak chudé grafiky. Neva. První rozhovor s otřesným hlasem, ale snad bude líp. Postav s mizerným dabingem přibývá, jednu postavu dokonce nejde skoro vůbec slyšet. Hlasový projev aktérů je nedostačující, ale brzy nad tím mávám rukou. Rozhovory jsou málo větvené, mnohdy nemám na výběr více jak jednu možnost odpovědi.

- Jako battlemage se dostávám ke svému učiteli, který má dokončit můj trénink. Plním pro něj tři primitivní úkoly a puff – je to! Sem hotovej. Wow. Než se stačím zabydlet ve svém pokoji, odcházím dál. Dostávám se na scestí tří hlavních hrdinů a pomáhám jim v jejich úkolu, i když jsou mi vlastně úplně ukradení.

- Jestli jsem u COD soptil, když jsem nemohl přeskočit plůtek, tak tady přímo zuřím, když nemohu sejít malý schůdek a musím si kvůli tomu slimáčím během obejít půl chrámu! Procházím jakýmisi ruinami, hodinu, dvě... Jedna místnost za druhou a všechny vypadají podobně. Souboj za soubojem, zbytečná váza za zbytečnou vázou, plné zbytečného harampádí.

- Vzpomněl jsem si na Overlord, kde byli elfové prezentovaní jako banda buzen. Tady je to podobné, jen jsou tam ještě afektované elfice, které se jen při pohledu na mě rozechvějí a pálkují mě pryč, protože jsem děsný badass a ony žijí v harmonii a hledají písničky a já jim kazím auru.

- Velkou předností Drakensangu jsou vedlejší úkoly. Skutečně masité questy zabírají klidně i několik hodin, odehrávají se ve vlastních lokacích, jsou dlouhé, obtížné a vždy s pěknou odměnou na konci. Nejedná se tedy o žádné generické nesmysly ve stylu Dragon Age. Takto skvělé vedlejšáky jsem ještě v žádném RPG neviděl. *potlesk*

- Potěšil mě také příběh, který se vlastně točí kolem malé věci a nějaký ten humor se taky najde (kouzelník s Parkinsonem, trpaslíci a jejich ochlupení, Rumpo Prznič-vdov...).

- V momentě, kdy jsem měl pocit, že se věci dávají do pohybu a že mě tahle hra opravdu baví, jsem začal plnit Final Quest. Hlavní příběhová linka je neskutečně krátká. Můžu sice po dohrání pokračovat v plnění vedlejších úkolů, ale na to už nejsem dostatečně motivován.

Začátek se nese v mírně ospalém duchu, později se hra rozjede a na konci už jsem byl nadšený. Některé pasáže jsou hodně stereotypní, několikrát jsem měl nutkání se na hraní vykašlat a hru smazat. Přesto jsem vydržel a odměnou byl vskutku kvalitní RPG zážitek. Oblíbil jsem si postavy a bylo mi zatěžko se s nimi rozloučit. Čeká mě první díl – Drakensang The Dark Eye, kterému dávám druhou šanci...

Doporučuji všem jedincům frustrovaným ze směru, kterým se dnešní RPG hry ubírají.

***/5
Obtížnost: Normal
Battlemage; 11. level

Celý komentář může být spoileroidní, proto čtěte na vlastní nebezpečí!

Zpočátku Dead Space 2 působí jako příjemně mrazivé pokračování vynikající hry. Má pár příjemných lekacích momentů (nejvíce mě potěšil budík, který má stejný zvuk jako ten můj skutečný), slušné prezentační dovednosti nebo silnou atmosféru. Maso je pěkně mlaskací, všechno kolem čvachtá, bublá, hnije, tleje, vybuchuje, teče, stříká, řve a umírá. Urvat potvoře pahýl a pak jí s ním přišpendlit na zeď... no není to kouzelné? Bohužel se postupem času stává ze survival hororu akční mazanec, který vrcholí naprosto dementním hektickým koncem.

Příběh - artefakt... strašlivě mocný... zničit... jen já a nikdo jiný... zachraň se Ellie... halušky se zelím... WTF… V jedničce se objevovaly alespoň zajímavé a nečekané zvraty, na které jsem bez výjimky čuměl jak bacil do lékárny. Co se děje ve dvojce je jasné od začátku, nic se za celou dobu nezmění a všechny dva zvraty jsou natolik předvídatelné, že nemá cenu se jimi jakkoli zabývat. Pak koukám na naskočí vší titulky a říkám si "sakra a co ta Ellie, ona se pro mě nevrátí?", huh, tady je! Celý žvást o Markeru mě absolutně nezaujal a s radostí jsem se ho ani nesnažil pochopit.

Puzzles - každý "problém" na mě působí, jako by byl do celého designu naroubován dost drastickým způsobem. Přeci jen vkládat ozubené kola do jakéhosi cosi na high-tech vesmírné stanici působí opravdu směšně.

Arény - ach ty arény. Tady je velký prostor, tady bude bitka. Mlask, 5 potvor zleva, 6 potvor zprava a 3 potvory uprostřed. Výtah. Hm, velký výtah. Jedeme, potvory naskakují jedna za druhou a já se jim Jevelinem snažím vysvětlit, že nejsou vítány. Důlní stroj. Hm, velký prostor a jedeme. Kde mám sakra ten Jevelin...

Dead Space 2 je dobrá hra, minimálně první půlkou. Zbytek jsem si protrpěl s tím, že se to přece musí zlepšit. Nezlepšilo, spíše naopak. A druhá štace? Možná za pár let, až ze mě vyprchá ta hořká pachuť zklamání...

**/10

Obtížnost: Survivalist
Čas: 11hod 44min

Jediná věc, která se oproti prvnímu dílu moc nepovedla, je obtížnost. Zatímco First Encounter byl už na Normal slušnou výzvou, tady je Normal spíše taková oddychová obtížnost. Přivítal bych také více potvor (zrovna u téhle hry to zní asi trochu hovadsky), protože některé venkovní lokace byly, na můj vkus, až příliš prázdné. Při hraní se střídají povedené pasáže s těmi méně povedenými, ale za celou dobu jsem se nezačal nudit natolik, abych to zabalil.

Second Encounter je lépe nadesignovaný, humornější a delší, než FE. Méně hardcore, více pohodová oddychovka.

Pamatuji na jednostránkovou recenzi v Levelu a dva malé obrázky, které tenkrát vypadaly pomalu jako z jiného světa. Serious Sam byl ve své době HW náročný a jen málokdo si ho mohl dovolit na plné detaily. Zároveň se jednalo o pravděpodobně první masovou střílečku, u které laufy nikdy nevychladnou a zástupy nepřátel se počítají na tisíce...

Grafický rozdíl mezi původní hrou a HD není z hlediska hratelnosti tak zásadní. Kosení nepřátel neztratilo nic na svém půvabu, jen je tady znát určitá nezkušenost autorů, hlavně co se level-designu týče. Vyčetl bych jen nevýraznou hudbu a mírně přehuštěné pasáže v uzavřených prostorách, kde se při velkém počtu emzáků dost těžko pohybuje a při vysoké obtížnosti už na Normal se tak některé části stávaly poněkud frustrující.

Moudro ze závěru hry při pohledu na sto-padesáti metrového Mentala:
It ait´t the size that matter, it´s how you use it!

Obtížnost: Normal
Čas: 4hod 52min
Zářezy: 3967/4499
Score: 202 216 710

Musel jsem počkat na ten správný akční čmuch. Přeci jen mě slabší začátek nejprve odradil a teprve až po misi na hřbitově letadel (která byla asi nejmizernější ze všech) jsem se začal opravdu bavit. Akce se pěkně střídá mezi několik postav a při troše pozornosti nemám problém s rozeznáním kde-kdo-s kým-co-proč. Na chvilku si užiju pocitu nepřemožitelnosti v bitevníku Apache, nechybí ani trocha arkádového snajpření, jeden hajzl-generál a dva silné momenty podkreslené hudbou akorát tak padnoucí na kousek toho zdravého amerického patosu.

Celá hra díky reálnému konfliktu působí uvěřitelněji, než napadení Ameriky Ruskem v MW2, ale trocha bugů, slabší rozjezd a velmi krátká herní doba (tak na dva večery) celkový dojem trochu kazí.

Celkově ale spokojenost. Afghánské hory mají něco do sebe. A taky bych se měl naučit něco o vojenské terminologii - ta fofrová komunikace přes vysílačky je pro civilistu neznajícího všechny ty zkratky a technické názvy celkem problém.

***/5

Po první misi si říkám, že jsme se konečně dočkali něčeho jiného, než jen zoufalého DLC, ocitám se na nádraží a plééésk... to se ti jen zdálo vole! Tady máš ty fosforové mega šipky zářící přes půl Empire bay, abys snad něco nepřehlédl. Tady máš ty canndy-mega ikonky ala GTA, protože Mafia II je pak děsně kůl. Střílení nestačí, nažer se multiplikátorů! A aby ses moc neflákal, tak tady máš časový limit, taxebou koukej hodit! Co jako, že to nedává smysl?

Nemůžu si pomoct, ale měl jsem prostě pocit, že hraju datadisk na Fallout 3. Hlavní příběhová linka mi navíc přišla méně zajímavá. Ve hře je sice habaděj možností v rozhodování, nikdo není svatý a všechno dobré je i pro něco zlé, to mi ale nezažene nepříjemnou pachuť z úst po dohrání. Kdyby jen autoři místo mrtě vedlejších questů soustředili své úsilí hlavně na ten hlavní...

Souboje jsou velmi jednoduché, vlastně celá hra je jednoduchá. Působí neskutečně dementně, když po mě velitel NCR chce osvobodit město, protože na něj nemá dost sil, přičemž já s 10mm pistolkou celé město dostanu pod kontrolu během chvilky a ani se u toho nezapotím. Ale né, to nestačí! Ještě je potřeba získat posily, aby se NCR vůbec obtěžovala město hlídat!! Legie? Banda v maškarním, tak trochu mimo reálný vývoj lidstva po jaderné katastrofě.

Spousta bugů a jiných hovínek, které mi autoři hází pod nohy, mě někdy dokázaly pořádně vytočit (např. potřeba neustále cestovat na obrovské vzdálenosti kvůli několika questům od jednoho zadavatele, přičemž dostat všechno najednou, sfouknu to na první run - neplatí pro cheatery s Fast Travel).

Na druhou stranu jsem se dobře bavil po celou dobu hraní a rozhodně se po vydání DLC pustím do dalšího hraní. Psychopat s kladivem se bude k Legii hodit...

Obtížnost: Hard, Hardcore ON
Herní doba necelých 56 hodin
Level 25: Champion of Justice
Mr. House ending

***/5

Nejsem milovníkem 2D arkádových skákhopsaček, ale Shank si mě získal už od prvního traileru díky své dokonalé stylovosti. Škrcení řetězem, krmení granáty, používání katany jako řadící páky nebo řezání míchy motorovou pilou – to vše v krásně stylovém grafickém podání. Milé, že? A je to především minimální důraz na skákání a maximální důraz na brutální vykosťování, díky kterému jsem Shank dohrál až do konce, jakožto vůbec první hru svého žánru.

Je to barbarsky bezduché, ale o to více zábavné.

***/5

Rád jsem si Broken Sword zopakoval, ostatně nedávno jsem oprášil své CD se hrou a kousek jí rozehrál. Z nějakého důvodu jsem ale přestal hrát a shodou náhod chvíli na to vyšel Director´s Cut. Kdybych tak byl býval věděl, že...
...vsunutý příběh s Nico, zabere cca čistou hodinu hraní, z toho třicet minut na začátku původního příběhu a poté dvě krátké patnáctiminutovky během vyprávění. To je, podle mě, docela mizerný důvod pořizovat si celou hru znovu.
...obtížnost je snížena. Všechny použitelné předměty jsou aktivně označeny, hra obsahuje systém nápovědy, zjednodušeny byly i kritické pasáže (např. legendární kozel v Irsku, přepadení ve vlaku atp.) a odstraněny některé slepé uličky (např. ždímaní hadru do kanálu před Irskou hospodou).
...přibyly nějaké ty nové puzzly i do původního příběhu s Georgem, které mě ale výsostně nudily.
...nové xichtíky v rozích obrazovky a texty u nich nejsou pro velké monitory příliš příjemné. Kroutit hlavou z jednoho rohu monitoru na druhou... raději jsem volil původní rozlišení v okně.
...zvuková kvalita nově nadabovaných pasáží byla uměle snížena, aby nepůsobila vedle té původní (šumivé) zvukově příliš kvalitně. Ve výsledku jsou slyšet dva stejné, ale přesto rozdílně znějící hlasy jedné a té samé postavy.
...nepříliš povedené jsou i některé nově přemalované části hry, které vedle těch starých vypadají až příliš okatě hezky (např. nová Nico procházející vedle původního George na konci hry). Grafika už tak dýchá takovou tou kouzelně smrdutou rozmazaností dávných dob minulých jen z poloviny...

Jeden z jednoho Garreta doporučuje původní hru před Director´s Cut.

Dvě hratelné postavy - Timothy Moore jako vykutálený irský zlodějíček s odporem k jakékoli fyzické práci a detektiv Briscol, pravý anglický gentleman - povrchní a odměřený. Tedy žádné prototypy oblíbených hrdinů. Anglický dabing má sice pěkný akcent, ale hlavně Tim by snesl trochu více emocí.

Detektivní příběhy nepatří k mým oblíbeným, ale měl jsem za to, že vrah by měl být někdo, koho hráč/divák zná, aby mohl hádat a přemýšlet nad podezřelým během vypravování příběhu. Alter Ego jde vlastní cestou - na konci se objeví nová postava, která to má vše na svědomí. Tečka. Celkem podpásovka.

Velmi málo renderovaných obrazovek s nepříliš velkým množstvím úkonů a občas nelogickým postupem (opravdu jsem musel pro zapření police v archivu použít ten kus dřeva nalezený na druhé straně Plymouthu, když všude kolem se válela asi tak miliarda jiných věcí? opravdu jsem musel použít vodu z kanálu, když kousek odemě je studna?) dělá z Alter Ega spíše komorní kousek, takový DLC mezi adventurami.

Ke konci jsem měl pocit, že se autoři už nechtěli párat s dalšími obrazovkami, tak jednoduše nechali Timyho vyprávět na černém pozadí, co se právě děje. Jak laciné.
Video animace jsou krátké, nepříliš povedené a zakončení, ač pěkně depresivní, nebylo dostatečnou satisfakcí nad promrhaným časem.

Obtížnost je velmi nízká a hrací doba pětihodinová. Zklamání.
*/5

Už je to pár let, co jsem kvůli nějaké hře dělal "herní víkend".

Mafia II mě, jakožto věčně nabručeného pesimistu, maximálně překvapila. Opravdu jsem si jí užil od začátku až do konce celých 15 hodin. Uznávám, že je ze hry velmi okatě odstraněno velké množství obsahu, ale k čertu s tím. Bavil jsem se královsky. V množství jmen jsem se občas trochu ztrácel, ale neustálé změny v příběhu pro mě byly hlavním hnacím motorem. Některé momenty mě opravdu dostaly a zakončení už bylo jen takovou olivou na loveckém salámu.

Jízdní model je, stejně jako v prvním díle, famózní. Mnohokrát jsem jen tak ledabyle kroužil městem a nasával tu atmosféru poválečné doby. Miluji ty detaily - jaxe auto postupně sviní, jak z něj pak to svinstvo déšť smyje. Jak se po vypnutí motoru stále ozývá tikání čehosi nebo jak funguje palivová nádrž...

Zkrátka je pro mě Mafia II nejlepší hrou tohoto roku a pravděpodobně jí už žádná sesadit nestihne. Díky 2K!

Vzkaz pro Take2: jste nenažrané svině, nemám vás rád!

*****/5

Cokoli! Cokoli, jen né cestování v čase!!! Tenhle nesmysl nesnáším.

Hned první poznámka nedává smysl - jak mohla Moskva zavřít Katorgu kvůli smrti Demicheva, když v intru je řečeno, že Katorga byla vymazána výbuchem E99 při pokusech Barisova?--- Tím, že jsem zachránil Demicheva jsem přece nemohl zabránit Barisovi v pokusech ve výrobě bomby, která později tak jako tak musela zničit Katorgu...?!?--- Jak může Barisov vědět, jaká je správná časová linka, když jinou, níž tu špatnou, nezažil...?!? --- Co ten konec? Jak můžu existovat v jednom čase dvakrát? Znamená to, že mě může být někde nekonečno?? A co mělo znamenat přepsání deníku Kathryn?

Singularity jsem dohrál až na druhý pokus. Poprvé jsem se prostě přes ten pakoidní příběh nedokázal přenést. A to i přes to, že první polovina hry je 100% lepší, než druhá polovina. Je komornější, atmosferičtější, obsahuje více čtení, více zvukových nahrávek a snaží se hrát na příběhovou strunu. Ve druhé polovině se autoři vykašlou na schovávání E99 Tech a hází mi je pod nohy, zasypou mě zbytečnými zbraněmi a zbytečnými nepřáteli, zbytečnými odbočkami zbytečně natahující hrací dobu.

Použitý Bioshock engine je dost bídný, textury se navíc dost často zapomínají nahrávat. Některé savepointy nejsou položeny nejšťastněji, upgrade zbraní mi přišel nadbytečný.

Singularity se dobře hraje, když člověk nad příběhem moc nepřemýšlí. Má své světlé momenty. Občas přehršel akce nebo hektických momentů, občas začne skřípat. Celkově je pro mě, hlavně po příběhové stránce, zklamáním.

**/5

Max Payne 2 je nadčasovou hrou. Zatímco v prvním díle už není co obdivovat, tady si autoři dali pořádně záležet a vytvořili něco, co se i dnes hraje nádherně. Hry jako Max Payne 2 se dnes již nevytvářejí. Příjemně ostrá grafika, žádný konzolově-rozmazaný hnus. Výzva v obtížnosti. Žádné barevné ikony vyskakující všude, žádné "Press any button to continue". Žádné berličky v podobě autoheal, žádný humpolácký zaměřovač přes půl obrazovky, žádné kýčovité fráze.

Propracované lokace, variabilní hratelnost, velikonoční vejce, hudba ještě podmanivější, než v prvním díle (především pak Last Goodbye v závěrečných titulcích) a v neposlední řadě Mona Sax.

Pouze dvakrát jsem měl pocit, že by bylo fajn se zase pohnout dál (Mona a Max – staveniště), to jsou ale jen nepatrné skvrny na jinak výtečné hře. Nestává se mi často, abych byl zklamaný z krátkosti hry, abych chtěl po dohrání ještě pokračovat. Nestává se mi často, abych byl nadšený od začátku až do konce. Max Payne 2 je první hrou, kterou se chystám dohrát i počtvrté...