Pokud se chcete něco dozvědět o příběhu Metra, The Two Colonels docela ujdou. Jinak je to tragédie.

Gameplay stojí za nic. V první části chodíte s plamenometem, neustále spamujete/držíte E (to podle toho, jestli zrovna chcete něco zapnout či zápolíte s jedním z mnoha naskriptovaných přepadení), mapa je lineární a postrádá jakýkoli nápad.

Následuje sledování příběhových cutscén, což je asi jediné pozitivum, které na tomto DLC vidím. Pak přichází druhá část, ve které dostanete kalach a střílíte po všem, co se hýbe. Mapa je zase lineární a bez jakéhokoli nápadu.

Třetí část byla ta nejlepší (ale přesto poměrně slabá). Plížíte se tunely, ve kterých jde vidět možná tak s gammou na maximu, a zabíjíte vše, co se hýbe. Pak pro změnu přijdete o zbraň a plížíte se, zatímco doufáte, že nic, co se hýbe, nezabije vás. Ale alespoň zde bylo docela fajn prostředí a mírně hororová atmosféra, to se cení.

Za mě docela povedené. Předchozí dvě Metra jsem sice hrál, ale nikterak mi nepřirostly k srdci. S Exodusem je to jiné, lepší, i když se mezi mé nejoblíbenější tituly s největší pravděpodobností nezařadí.

Oproti minulým dílům toho vývojáři hodně zlepšili. Třeba samotné mapy, které už konečně nejsou tak neskutečně lineární, i když open worldem bych je rozhodně nenazval, k cíli totiž zpravidla vede jedna naskriptovaná cesta. Nebo podstatně propracovanější a zábavnější mise. I gunplay je povedenější. Přibyla spousta vylepšení a modifikací zbraní, takže je konečně možné si průchod hrou trošku přizpůsobit. K největšímu posunu došlo asi v rámci grafiky, ta se v Exodusu vážně povedla. Příběh též docela ujde.

Bohužel se autoři nezbavili mnohých problémů, které sérii zatěžují už od 2033. Němý hlavní hrdina Arťom v rámci příběhu působí jak pěst na oko. Hra z nějakého nepochopitelného důvodu staví na očividně naskriptovaných událostech (v roce 2019), které hráč vyřeší opakovaným mlácením do klávesy "E". Umělá "inteligence" je na natolik špatné úrovni, že si ani nezaslouží označení inteligence. Hraní provází tuna bugů, které hru sice nijak nerozbíjejí, ale jsou neskutečně otravné.

Tl;Dr - Až na pár pofidérních gamedesignových rozhodnutí, které sérii provází už od začátku, docela fajne.

Asi bych hodnotil lépe, kdybych nehrál předchozí díl. Jenže já jej hrál a nemůžu se zbavit pocitu, že Death of the Outsider je vlastně takové kratší a ořezanější Dishonored 2. Vlastně se mi těžko hledá byť jen jediná věc, která je v nejnovějším Dishonored lepší.

Level design? Není špatný, ale ani nijak extra dobrý. Jedinou zapamatovatelnou misí pro mě byla bankovní loupež, ta se vážně povedla. Ostatní mise jsou průměrné, což je oproti Dishonored 2 docela velký downgrade.

Rozmanitost postupu ve hře? Eh, též ne, hlavní hrdinka, Billie Lurk, sice má pár speciálních schopností, ovšem jsou pevně dané a nedají se nijak vylepšovat či customizovat. Dále jsou zde bone charmy, které Vaší postavě přidají určitý malý bonus, ale ty moc velký potenciál bohužel nemají.

Z hlediska obtížnosti si však DotO laťku stále drží, některé pasáže byly docela problematické, za to palec nahoru.

Herní doba moc nepotěší, Death of the Outsider jsem dohrál za 6 a něco hodin, což není zrovna ideální čas. DotO celkově působí spíše jako DLC než samostatná hra, a to jak rozsahem, tak možnostmi. Pro fanoušky série se jedná o povinnost, ostatním bych doporučil spíše předchozí dva díly.

Špatné to nebylo, rozhodně ne. Čekal jsem brainless střílečku se spoustou nepřátel a dostal jsem... no, brainless střílečku se spoustou nepřátel. Jen mám pocit, že si vývojáři mohli dát trochu více záležet s určitými částmi hry.

Největším problémem Seriózního Samuela je dle mě repetetivnost. Masakrování zástupů útočících emzáků je sice super, ale když se vůbec nemění level design, po chvilce omrzí. Zvlášť když prostředí, ve kterém se hra odehrává, není nějak extra oslnivé.

To hlavní, tedy combat, je naopak super. Střelecký model se Croteamu povedl, ve hře je spousta zajímavých zbraní, které se během soubojů vyplatí střídat, protože každá se hodí na něco jiného. Typů nepřátel je též poměrně dost. Docela velkým zklamáním pro mě byli bossové, protože se bez výjimky jednalo o bullet sponge bez nějakých výrazných útoků či speciálních schopností.

Na jednu stranu je to fajn hra. Na druhou stranu je zde spousta otravných věcí, jako třeba výše zmíněný level design či grafika, které Seriózního Sama docela shazují.

Za mě tedy nejhorší z nových Tomb Raiderů. Shadow sice přišel s pár zajímavými invencemi, ale zároveň také přinesl spoustu frustrujících věcí.

Za největší pozitivum rozhodně považuji grafický a zvukový design. Ten se vývojářům vážně povedl a hře z audiovizuálního hlediska nemůžu vytknout zhola nic. Celé je to navíc docela dobře optimalizované, takže jsem SOTR v klidu rozjel i na mém ne zrovna novém počítači.

A teď ta delší část - to, co se mi oproti předchozím dílům nelíbilo.

Za největší problém nejnovějšího Tomb Raidera považuji pacing. Během hraní se střídá množství dosti dlouhých pasáží, které neobsahují vůbec žádnou akci a souboje, pouze zdlouhavé cestování a lezení; s pasážemi, ve kterých na mě vývojáři házeli jednoho nepřítele za druhým, až hra pomalu připomínala Serious Sama. V tomto ohledu byly předchozí díly podstatně lepší.

Hra nabízí poměrně pěkný systém skillování a vylepšování zbraní, bohužel mi přišel tak trochu... zbytečný. Těch soubojů je v SOTR oproti minulým dílům totiž vážně málo. Navíc mě herní design docela často nutil postupovat tak, jak to chtějí vývojáři (nucený stealth, omezení používání určitých zbraní), ne tak, jak bych si přál já, takže jsem si těch upgradů moc neužil.

Příběh mi přišel z celé rebootnuté série nejhorší, takové klišé o záchraně světa, které obsahuje tunu logických děr. Myslím, že by bylo lepší, kdyby se hra nebrala tak vážně.

Shadow of the Tomb Raider není špatný. Jen jsem po předchozích dvou dílech čekal něco jiného, lepšího.