To Vám takhle Jaryna díky BG3 kousnul izometrickej komár a on najednou neměl chuť na nic jiného, než dohánět cRPG resty. A při vší té rozkoši dostal bezvadný nápad o tom, kterak by po všech těch letech mohl konečně rozlousknout záhadu za tím, proč zatímco DOS1 vesele a láskyplně hrál a dohrál hned dvakrát po sobě, DOS2 o pár let později sotva po pár desítkách hodin vzdal a již se k němu nevrátil. A mise se zdařila!
Ještě že tak, poněvadž na rovině jeho osobní herní historie to byl jeden z největších, nejotravnějších otazníků. DOS2 totiž nejen papírově mělo jeho srdci učarovat úplně stejně, ne-li ještě více, než jednička. Na první pohled echt pohlednější, s výrazně kvalitnějším writingem (včetně gramatiky, v kteréž jednička páchala nepochopitelné kiksy) a příběhem obecně (ten byl v jedničce vyloženě slabší stránkou celé záležitosti), stejně jako ještě vyškrábanější, vymazlenější hloubkou již stanovených mechanik. Jenže DOS2 jest vzácným příkladem toho, jak hlubší se né vždy musí hned rovnat lepšímu.
Vono to totiž celé dosti zásadním způsobem padá na soubojích. Aby byl synek fér, jako poctivé RPG hra umožňuje mnohé potyčky jednoduše obejít jedním z mnoha alternativních řešení potenciálního konfliktu - a právě při tomto obcházení, kdy si Jaroušek mohl připadat tuze vychytralý nad tolika geniálními nápady, si hru i vcelku nepřeberně užíval - jenže stejně je těch soubojů mnoho. A množství by ani tak moc nevadilo, kdyby nebyly tak překouřeně zdlouhavý. Vona ani délka by Jardovi nevadila, třebaže by z té zdejších fajtů mohl mít komplex, ale jakmile se projeví vzoreček (délka + množství) x rutinní průběh, tak ho to holt bude bavit zhruba tak, jako ho bavila matika. A proč? Protože DOS2 představil né jeden, ale hned DVA nové healthbary, které je třeba upižlat, aby si člověk konečně sáhnul i na ten hlavní. Jednička tohle neměla a nikdy to nepotřebovala - vystačila si s výborným designem nepřátel v kombinaci s novátorským uplatněním okolních hazardů, výsledkem čehož měl Jaromír motivaci až povinnost poctivě střídat a kombit takřka všechny skilly, a krásně se u toho bavil. Ve dvojce ale enemáky ovlivní něco zajímavého až těsně před jejich smrtí. V praxi tak cynického Jaroslava nenapadne lepší strategie, než použít jednu část družiny na zdrcení jednoho baru a druhou na druhého. Najednou nemá sebemenší popud se na mnohé schopnosti vůbec obracet, a jednu potyčku za druhou si říká, že vlastně dělá furt to samé dokola. Pryč je rovnováha, pryč je různorodost.
A tak zatímco DOS1 Jaryn stále hraje a stále si třetí průchod užívá, DOS2 ještě v prvním aktu zase odinstalovává. Méně je prostě někdy více. A byť lepší, ani v tý dvojce ten příběh a hlavně quest design opravdu není natolik ušlechtilý, aby se rozhicoval to tentokrát nevzdávat. Hodnotí ale stále poměrně benevolentně, neboť to pořád je hra plná duše a úctyhodné snahy, a je klidně možné, že je Jarmil jen moc tupej a prostě jen nepřišel na to, jak to hrát tak, aby se u toho ozaj bavil.
Ještě že tak, poněvadž na rovině jeho osobní herní historie to byl jeden z největších, nejotravnějších otazníků. DOS2 totiž nejen papírově mělo jeho srdci učarovat úplně stejně, ne-li ještě více, než jednička. Na první pohled echt pohlednější, s výrazně kvalitnějším writingem (včetně gramatiky, v kteréž jednička páchala nepochopitelné kiksy) a příběhem obecně (ten byl v jedničce vyloženě slabší stránkou celé záležitosti), stejně jako ještě vyškrábanější, vymazlenější hloubkou již stanovených mechanik. Jenže DOS2 jest vzácným příkladem toho, jak hlubší se né vždy musí hned rovnat lepšímu.
Vono to totiž celé dosti zásadním způsobem padá na soubojích. Aby byl synek fér, jako poctivé RPG hra umožňuje mnohé potyčky jednoduše obejít jedním z mnoha alternativních řešení potenciálního konfliktu - a právě při tomto obcházení, kdy si Jaroušek mohl připadat tuze vychytralý nad tolika geniálními nápady, si hru i vcelku nepřeberně užíval - jenže stejně je těch soubojů mnoho. A množství by ani tak moc nevadilo, kdyby nebyly tak překouřeně zdlouhavý. Vona ani délka by Jardovi nevadila, třebaže by z té zdejších fajtů mohl mít komplex, ale jakmile se projeví vzoreček (délka + množství) x rutinní průběh, tak ho to holt bude bavit zhruba tak, jako ho bavila matika. A proč? Protože DOS2 představil né jeden, ale hned DVA nové healthbary, které je třeba upižlat, aby si člověk konečně sáhnul i na ten hlavní. Jednička tohle neměla a nikdy to nepotřebovala - vystačila si s výborným designem nepřátel v kombinaci s novátorským uplatněním okolních hazardů, výsledkem čehož měl Jaromír motivaci až povinnost poctivě střídat a kombit takřka všechny skilly, a krásně se u toho bavil. Ve dvojce ale enemáky ovlivní něco zajímavého až těsně před jejich smrtí. V praxi tak cynického Jaroslava nenapadne lepší strategie, než použít jednu část družiny na zdrcení jednoho baru a druhou na druhého. Najednou nemá sebemenší popud se na mnohé schopnosti vůbec obracet, a jednu potyčku za druhou si říká, že vlastně dělá furt to samé dokola. Pryč je rovnováha, pryč je různorodost.
A tak zatímco DOS1 Jaryn stále hraje a stále si třetí průchod užívá, DOS2 ještě v prvním aktu zase odinstalovává. Méně je prostě někdy více. A byť lepší, ani v tý dvojce ten příběh a hlavně quest design opravdu není natolik ušlechtilý, aby se rozhicoval to tentokrát nevzdávat. Hodnotí ale stále poměrně benevolentně, neboť to pořád je hra plná duše a úctyhodné snahy, a je klidně možné, že je Jarmil jen moc tupej a prostě jen nepřišel na to, jak to hrát tak, aby se u toho ozaj bavil.