Doufám, že u sebe máte popelníček, protože než se pročtete na konec, to cigárko vám bodne.
Je obtížné kloudně rozebrat tento skromný a ojedinělý pokus ukázat naši hlavu státu v tom pravém světle – jako odhodlaného, nedoceněného hrdinu, co se přes účinky své virózy hrdinně probíjí přes tu zpropadenou pražskou kavárnu až ke světu bez novinářů… Ano, tahle hra je neskutečný bizár, přičemž sám autor je první z těch, kdo svoji hru před ostatními s ochotou shazuje.

Když jsem se dozvěděl o tomto dílku s neobvyklým hlavním hrdinou, pojednávajícím o ryze „našich“ tématech a především když jsem viděl dlouhé (šest minut!) pixel artové intro s celou naší politickou reprezentací, Krtečkem, pandou a dokonce i Milošovým kamarádem Vladimirem Vladmiriovičem, řekl jsem si: „To musím zkusit.“

Dostal jsem přesně to, co jsem čekal. Ale možná i víc než to. Jediným cílem v této hře je za pomoci pana prezidenta vyhladit novináře z povrchu Země. Překvapilo mě, že hra vám nabídne hned dva režimy, jak toho docílit. A můžete mezi nimi libovolně přepínat. První je jakýsi zběsilý běh přes překážky (a novináře, samozřejmě), druhý něco na způsob tower defence, kde se se Zeminátorem odebíráte na vyšetření a musíte odrážet dotírající novinářské vlny. Rovnou říkám, že běh mě moc nebaví. Zato obrana, která se zde nazývá jednoduše: stát, je kupodivu celkem chytlavá. V ní se dá, rozuměj: MUSÍ i taktizovat a vy alespoň částečně získáváte zdání, že máte hru pod kontrolou, což o běhu prohlásit nemůžu.

Samotná hra si zjevně bere inspiraci v Hotline Miami. Alespoň co se grafické a hudební stylizace týče. Kde ale Hotline Miami funguje, Zeminátor selhává. Je to dáno onou nejvíce kritizovanou složkou hry, což je zabugovanost a špatná optimalizace. A já musím souhlasit - hra mi spadla už po prvních pěti minutách, prolitá krev novinářů se mi nepřičetla ke skóre a já si ani nemohl prohrábnout popelníčky s pokladem, čti: lootboxy. To ze začátku obzvláště naštve, protože Miloš je v základu dost slabý a abyste měli vůbec šanci proti armádě novinářů, musíte si svého Miloše trénovat a nakupovat pro něho bonusy v obchodě s vylepšeními. Počítejte tedy s tím, že na začátku nic nevydržíte a hra vám nebude vůbec dávat smysl. Ještě teď se směji sám sobě pro svou prvotní patetickou snahu, kterak jsem se ze začátku urputně snažil svého svěřence ovládat při běhu. Ne, ani těch sto metrů jsem nedokázal uběhnout. To proto, že Miloš prostě špatně reaguje na vaše příkazy, anebo neposlechne vůbec (a NE, nesvádějte to na to, že on je prostě takový). To je dost problém v situaci kdy jde často o setiny vteřiny, abyste se stihli něčemu vyhnout, někoho sejmout, něco sebrat, nebo něco přeskočit. Tudíž… víte, co to znamená pussy? Já se touto, vpravdě Shakespearovskou, otázkou při počátečních bězích zabýval až nezdravě často. Při obraně musíte mít zase rychlé prsty při přepínání zbraní, ale ani zde Milošovi reflexy jeho přezdívce neodpovídají. Přitom by stačila podpora scrollovacího kolečka a bylo by vymalováno.

Avšak když to nějak přehlédnete a vydržíte ve hře pár dalších okamžiků, začnete ji dostávat do ruky. Ač se většinu fíglů musíte naučit z vlastní praxe, neboť tutoriál zde za nic nestojí, postupně tomu začnete přicházet na chuť. A zde je třeba vypíchnout to, čím je hra tak atraktivní, originální a neobyčejná. Je to právě tím, že nemá sobě podobnou. Tato hra je co se zasazení, tématu a pojetí týče, zcela unikátní. Bizarním způsobem se v ní koncentrují veškerá aktuální témata, kauzy a skandály naší (i rádoby) vrcholné politiky. To vše je vám prezentováno ve stylizovaném, satirickém vizuálu a bere se to záměrně tak strašně vážně, až to právě má onen kýžený opačný efekt. A já se přistihl, jak se celou dobu směji od ucha k uchu, když s Milošem nasednu do Čapího hnízda, srážím jím zdrhající novináře, sbírám při tom bitcoiny a lahve s Becherovkou a sem tam zaslechnu autentický Milošův překlad slova pussy. Koutky mi cukaly i při zapřažení Ovčáčka do kočáru, nebo když na mně nabíhal vyšinutě tvářící se novinář s obřím, studiovým mikrofonem, Zeminátor ho uzemnil ze své brokovnice a znovu se jal překládat ono výše zmíněné slůvko. „Nepřátelé“ jsou zde opravdu legrační – zkouší to na vás na segwayi, nebo se schovávají za obří kameru. Na ty obzvláště pozor, to jsou obrněnci. Cílem vaší snahy je nepouštět si je k tělu, jinak okamžitě prohráváte. Sice máte možnost je na poslední chvíli přetáhnout vaší holí, ale mě se to ještě nikdy nepodařilo. Kdybyste se přesto nudili, můžete si zahrát skrytý kvíz a poznávat kdo je kdo, nebo hledat lahve Becherovek na obrazovkách v menu a tím si kompletovat sbírku vašich Zeminátorských achievementů. Jednu z odměn může kupříkladu představovat i krutopřísné ocenění od jistého pana Soukupa z Barrandova.

Stále nemáte chuť pokusit se svérázně spasit svět?

Kvůli zabugovanosti, těžkopádnému ovládání a někdy až nezáživné hratelnosti, by si hra objektivně zasloužila mnohem nižší hodnocení, ale tato hra má to, co drtivá většina ne a tou je nesporná originalita. Originálních her si cením a proto tento aspekt zahrnuji do svého celkového hodnocení a troufám si dopsat tento komentář i přesto, že jsem ji ještě nedohrál. Sorry jako, ale v tomto konkrétním případě to tak dělají všichni a navíc já ani neslyšel o někom, kdo by hru kompletně dohrál. A ani já nemám ambice být první. Přesto tu hru budu hrát dál, protože je to dílko vskutku nevídané a já se pořád směji, i když mi to hraní stále nejde. Kdo to má???

Vzkaz pro samotného Purna:

Dík názvu se mi Tvá hra zařadila v mém seznamu her až úplně na dno ;-).