Pouštní planeta Arrakis, zvaná Duna. Jediné místo ve vesmíru, kde se vyskytuje melanž, vzácné koření umožňující prodloužit život, ale také poskytnout schopnost orientace ve vesmíru. Jinými slovy, kdo má přísun koření, ten vládne vesmíru. Na Arrakis přilétají tři znepřátelené rody s touhou zdroj této suroviny ovládnout. Takhle nějak začínají války o koření v podání Dune 2.
Hra se inspiruje veledílem Franka Herberta, avšak oproti předlohy tu máme vedle rodů Atreidů, Harkonnenů taky nový rod Ordosů - obchodníků a pašeráků z ledem pokryté planety Sigma Draconis 4.
Hra Dune 2 je považována jako první realtime strategií, což není úplně pravda, nicméně její podoba a mechanismy znatelně ovlivnili další herní série her jako Command & Conquer nebo Warcraft. Zajímavá je také číslovka v jejím názvu inklinující k tomu, že se jedná o pokračování hry Dune. Není tomu tak, dvojkou je to proto, že se jedná o druhou hru z prostředí Duny daného vydavatele, na hru Dune se tak nijak nenavazuje.
Samotná hratelnost pak probíhá tak, že si hráč na začátku vybere jeden ze tří nabízených rodů, který pak v následujících devíti misích vede. Zajímavě je zpracovaný briefing a nápověda, protože je zpracovaná formou rozhovoru s Mentatem. Každý rod má jiného nesoucí charakteristiky daného rodu a podle toho se mění i popisy daných jednotek/budov (ten atreidský je celkem vtipný, protože se skoro u každé jednotky zmíní, že je vhodná především na obranu, ale přitom chce po hráči, aby zničil nepřítele). Na začátku lze stavět jen elektrárny a rafinerie, ale s každou další misí přibývá něco nového, takže dojde na radar, továrny, starport a nakonec i palác produkující pro každý rod jedinečnou ultimátní zbraň. Po zadání mise se už hráč dostává na pouštní planetu, kde je jeho hlavním úkolem těžba koření, za které dostává credity. Za ně pak nechává budovat další budovy a jednotky, s jejichž pomocí musí (obvykle) zničit nepřátelskou základnu a přitom si musí dávat pozor na pouštní červy.
Asi největší neduhou hry je ovládání jednotek. Pro zadání příkazu jednotce je totiž nutné ji nejprve vybrat, následně v pravém menu vybrat akci (obvykle útok, přesun, návrat a stop, některé speciální jednotky však mají i jiné speciální akce) a v případě přesunu nebo útoku vybrat cíl. Naštěstí vývojáři umožnili výběr akce pomocí klávesové zkratky. Nic to nemění na tom, že pro přesun a následný útok desetičlenné skupiny tanků musí hráč klikat jak v dané době ještě neexistujícím Diablu. Hra totiž neumožňuje výběr více jednotek najednou. V každém případě je nutné brát tyto výtky s velkou rezervou, přeci jen se jedná o jednu z prvních real-time strategií.
Hratelnost pak také hodně ovlivní o počáteční výběr rodu. Ačkoliv to na začátku vypadá, že jednotlivé rody mají stejné prostředky, není tomu úplně tak, jsou zde drobné rozdíly a později má každý rod specifickou jednotku a ultimátní zbraň. Obecně je asi nejtěžší hrát za rod Ordosů, kteří zcela postrádají raketové tanky (naštěstí je mohou alespoň dovážet starportem) a v šesté misi zase oproti ostatním rodům vůbec nemají siege tanky. S jejich deviátorem se dá dělat slušný chaos, ale v porovnání se sonic tanky a devastátory je to jen slabý odvar. Podobně je na tom ultimátní sabotér. Je fajn, že dokáže zničit budovu, ale jednotky a obrané střílny soupeřů si ho prakticky vždy všimnou, takže je účinný až po proražení obrany. Oproti atreidským Fremenům či harkonnenské atomovce opět nic moc.
AI nepřátel není bohužel moc propracovaná. Vždy útočí tím, co zrovna vyrobí a přímočaře, takže postavení obrany ve směru jejich základny je obvykle dostatečně efektivní. Jedinou výjimkou je jejich první útok, který spočívá v tom, že jejich jednotky doveze přepravní carryall k hráčově základně (obvykle na méně chráněnou část). Ovšem celkové hospodaření AI s credity je trochu podivné. Např. v určitých chvílích už nevyrábí tolik jednotek, ale v případě útoku na jeho budovy má tuny creditů na opravy. Dále je trochu škoda, že AI nevyužívá starport k dovozu jednotek a že má každý rod vždy jen jeden harvester (i když má více rafinerií). Jinak je trochu nefér, že má nepřítel k dispozici carryall i v misích, kde není pro hráče k dispozici. Pro úplnost bych ještě dodal, že v prvních verzích hry existoval trik umožňující navždy zastavit nepřátelský harvester. A mám takový pocit, že AI ani nedokázala znovu stavět budovy. Obojí naštěstí opravuje patch.
Ve výsledku se dá říct, že Duna dvojka je tou správnou "matkou" realtime strategií. Její mechaniky lze nalézt i v dnešních hrách a navíc i ona sama je v dnešní době skvěle hratelná. Já osobně mám pro tuto hru velkou slabost a rád si ji čas od času znova zahraji. Hodně rád vzpomínám na časy, kdy jsem ji hrál poprvé (a užíval si zvuky na PC speakeru), nebo když jsem si později tak nějak "hrál". Například jsem nechal nepříteli poslední budovu a mezitím jsem vystavěl své budovy všude kde to šlo. Nebo jsem se bavil přebíráním nepřátelských továren a ve výsledku jsem si za jeden rod postavil sonicy, deviátory i devastátory.
Hra se inspiruje veledílem Franka Herberta, avšak oproti předlohy tu máme vedle rodů Atreidů, Harkonnenů taky nový rod Ordosů - obchodníků a pašeráků z ledem pokryté planety Sigma Draconis 4.
Hra Dune 2 je považována jako první realtime strategií, což není úplně pravda, nicméně její podoba a mechanismy znatelně ovlivnili další herní série her jako Command & Conquer nebo Warcraft. Zajímavá je také číslovka v jejím názvu inklinující k tomu, že se jedná o pokračování hry Dune. Není tomu tak, dvojkou je to proto, že se jedná o druhou hru z prostředí Duny daného vydavatele, na hru Dune se tak nijak nenavazuje.
Samotná hratelnost pak probíhá tak, že si hráč na začátku vybere jeden ze tří nabízených rodů, který pak v následujících devíti misích vede. Zajímavě je zpracovaný briefing a nápověda, protože je zpracovaná formou rozhovoru s Mentatem. Každý rod má jiného nesoucí charakteristiky daného rodu a podle toho se mění i popisy daných jednotek/budov (ten atreidský je celkem vtipný, protože se skoro u každé jednotky zmíní, že je vhodná především na obranu, ale přitom chce po hráči, aby zničil nepřítele). Na začátku lze stavět jen elektrárny a rafinerie, ale s každou další misí přibývá něco nového, takže dojde na radar, továrny, starport a nakonec i palác produkující pro každý rod jedinečnou ultimátní zbraň. Po zadání mise se už hráč dostává na pouštní planetu, kde je jeho hlavním úkolem těžba koření, za které dostává credity. Za ně pak nechává budovat další budovy a jednotky, s jejichž pomocí musí (obvykle) zničit nepřátelskou základnu a přitom si musí dávat pozor na pouštní červy.
Asi největší neduhou hry je ovládání jednotek. Pro zadání příkazu jednotce je totiž nutné ji nejprve vybrat, následně v pravém menu vybrat akci (obvykle útok, přesun, návrat a stop, některé speciální jednotky však mají i jiné speciální akce) a v případě přesunu nebo útoku vybrat cíl. Naštěstí vývojáři umožnili výběr akce pomocí klávesové zkratky. Nic to nemění na tom, že pro přesun a následný útok desetičlenné skupiny tanků musí hráč klikat jak v dané době ještě neexistujícím Diablu. Hra totiž neumožňuje výběr více jednotek najednou. V každém případě je nutné brát tyto výtky s velkou rezervou, přeci jen se jedná o jednu z prvních real-time strategií.
Hratelnost pak také hodně ovlivní o počáteční výběr rodu. Ačkoliv to na začátku vypadá, že jednotlivé rody mají stejné prostředky, není tomu úplně tak, jsou zde drobné rozdíly a později má každý rod specifickou jednotku a ultimátní zbraň. Obecně je asi nejtěžší hrát za rod Ordosů, kteří zcela postrádají raketové tanky (naštěstí je mohou alespoň dovážet starportem) a v šesté misi zase oproti ostatním rodům vůbec nemají siege tanky. S jejich deviátorem se dá dělat slušný chaos, ale v porovnání se sonic tanky a devastátory je to jen slabý odvar. Podobně je na tom ultimátní sabotér. Je fajn, že dokáže zničit budovu, ale jednotky a obrané střílny soupeřů si ho prakticky vždy všimnou, takže je účinný až po proražení obrany. Oproti atreidským Fremenům či harkonnenské atomovce opět nic moc.
AI nepřátel není bohužel moc propracovaná. Vždy útočí tím, co zrovna vyrobí a přímočaře, takže postavení obrany ve směru jejich základny je obvykle dostatečně efektivní. Jedinou výjimkou je jejich první útok, který spočívá v tom, že jejich jednotky doveze přepravní carryall k hráčově základně (obvykle na méně chráněnou část). Ovšem celkové hospodaření AI s credity je trochu podivné. Např. v určitých chvílích už nevyrábí tolik jednotek, ale v případě útoku na jeho budovy má tuny creditů na opravy. Dále je trochu škoda, že AI nevyužívá starport k dovozu jednotek a že má každý rod vždy jen jeden harvester (i když má více rafinerií). Jinak je trochu nefér, že má nepřítel k dispozici carryall i v misích, kde není pro hráče k dispozici. Pro úplnost bych ještě dodal, že v prvních verzích hry existoval trik umožňující navždy zastavit nepřátelský harvester. A mám takový pocit, že AI ani nedokázala znovu stavět budovy. Obojí naštěstí opravuje patch.
Ve výsledku se dá říct, že Duna dvojka je tou správnou "matkou" realtime strategií. Její mechaniky lze nalézt i v dnešních hrách a navíc i ona sama je v dnešní době skvěle hratelná. Já osobně mám pro tuto hru velkou slabost a rád si ji čas od času znova zahraji. Hodně rád vzpomínám na časy, kdy jsem ji hrál poprvé (a užíval si zvuky na PC speakeru), nebo když jsem si později tak nějak "hrál". Například jsem nechal nepříteli poslední budovu a mezitím jsem vystavěl své budovy všude kde to šlo. Nebo jsem se bavil přebíráním nepřátelských továren a ve výsledku jsem si za jeden rod postavil sonicy, deviátory i devastátory.
Pro: Hratelnost, hudba, grafika
Proti: Ovládání jednotek, AI nepřátel, omezení počtu jednotek